Bája89 komentáře u knih
Tuhle knihu jsem si pořídila, protože mi ji vychválila moje babička. A musím přiznat, že jsem z ní byla nadšená. Četla se sama. Historie, napětí, láska, cestování a trocha fantaskna. Co víc si od knihy přát? Jednoho dne se k Historičce opět vrátím.
Po jazykové stránce skvost. Hojda překladateli. Ale jinak jsem s touhle drobotinou bojovala. A nepomohlo mi ani opakování: "Slovo a dílo." Sáhla jsem po knize ze dvou důvodů. Prvním byla zvědavost, neb na divadle nám opričníka hrál Karel Dobrý. A druhý byla letošní čtenářská výzva. A že to nakonec byla velká výzva. Po dočtení jsem měla pocit, že jsem zdolala vlastní Everest. Tudy ty vlaky nepojedou.
Taková hravá poslechová jednohubka. Ivan Trojan jako Arsene Lupin a Viktor Preiss jako legendární Sherlock Holmes. Přiznám se, že během poslechu jsem byla velmi rozpolcená a nevěděla komu fandit víc. Dokonalá záležitost na deštivou neděli. Souboj největších mozků své doby vás zákonitě pobaví a lehce napne.
Některé texty mě oslovily více jiné méně. Dokonalá byla Variace na renesanční téma, kterou mi při čtení v hlavě zpíval Vladimír Mišík. Občas jsem se někde našla a někdy jsem si v duchu říkala "Proč?" Asi musím pro poezii ještě dozrát.
Alchymista se mi dokonale trefil do čtenářské chuti. Vyvážená dávka smyšlených a reálných postav, které dohromady tvoří neskutečný příběh plný napětí, barev a vůní. Nemluvě o nepřehlédnutelné obálce. Tohle je série, která má čestné místo v mé knihovně a jednoho dne se k ní opět vrátím.
Klidně se to mohlo jmenovat "Všetečný pan Satterthwaite". Nápad s objevujícím se a mizejícím panem Quinem, který nenápadně tahá za nitky a nechá nebožáka starého Satterthwaitea oddřít všechnu práci byl docela zajímavý. Od Agathy to bylo v rámci její tvorby příjemné zpestření. Ve výběru dvanácti povídek se našlo pár překvapivých zvratů, ale i několik příběhů, které byly předvídatelné. Nejvíce se mi líbily povídky Pan Quin přichází a Mrtvý harlekýn. Docela mě překvapil konec Harlekýnské uličky a Raněného ptáka. Záhadný pan Quin se řadí do kategorie příjemného čtení, ale ne do toho nejlepšího, co mi od Agathy padlo pod ruku.
Něžné a krásné. Nádherný překlad Martina Hilského a slova Shakespearova člověku zpříjemní letní odpoledne. A co víc, nutí nás přemýšlet. A to se v dnešní době, kdy lidi neradi přemýšlejí cení.
Co si budeme povídat. Očekávání byla veliká. A kdyby kniha měla o 100-150 stran méně, vůbec by to nevadilo. Občas jsem se musela do čtení nutit. Co se ale musí nechat je závěr, ten se Galbraith/Rowling opět povedl. Už je to nějako dobu, co jsem Smrtící bílou dočetla a stále mám smíšené pocity. Napětí přišlo vesměs až na úplném konci. Občas mi přišlo chování některých postav přehnané a jen těžko uvěřitelné. No, uvidíme, co nám přinese další díl. Za mě je zatím stále nejlepší Volání kukačky a Hedvábník.
Poslední aristokratka je velmi příjemná záležitost. Dala jsem si ji jako audioknihu a několikrát jsem doslova vybuchla smíchy až mě bolelo břicho. Inteligentní, odpočinková, vtipná víkendová záležitost, která člověku prodlouží život.
Představte si dvě odlišné bytosti. Povahou, věkem, smyslem pro vnímání života a světa kolem. Jeden je neviditelný a ten druhý je jediným člověkem na světě, který ho vidí, a dokonce s ním může mluvit. Že to zní podivně? Ale jděte. Tahle kniha vám totálně změní pohled na motýly, na smrt a na síťky. Je to příběh o přátelství, o životě, o smrti, a o touze vzepřít se osudu.
Kniha je vtipná, plná životních moudrostí a humoru sobě vlastnímu. Smrt a jiné vrcholy mého života je ideální čtením v době, kdy se o vás pokouší melancholická nálada, protože po pár stránkách už se jenom bavíte a čekáte, co Smrt zase Martinovi vyvede. Je to zkrátka malý kluk, který není stavěný na dlouhé debaty o životě a smrti. A Smrt je po staletích ticha celá nadržená si povídat, filozofovat a tak.
Jednoznačně se jedná o oddychové čtení. Relax na papíře, a přesto na téhle knížce něco je. Něco, co vám uvízne v hlavě a vy převalujete myšlenku na to, jak byste se zachovali vy sami, kdybyste byli Martin.
Přestože je Smrt v názvu knihy i jednou z hlavních postav, tak je v ní i velká dávka nadsázky, černého humoru, hořkosti i rozervanosti obou hlavních postav. Na první pohled komický příběh má v sobě i velmi vážné prvky spojené se životem a jeho smyslem.
"Vždyť jsi mě k smrti vyděsila.“
„Ne, to bych věděla předem.“ str.45
Co mě naučil tučňák? Rozhodně to, že je dobré mít doma velkou zásobu různých jarů na nádobí a dalších podobných mydlících prostředků šetrných k životnímu prostředí a tučňáčímu peří. Že tomu nerozumíte? Nevadí! Tahle knížka vám dá docela brzy odpověď.
Jednoznačně oddychový čtení, na jehož konci ti slabší a citlivější otřou nostalgickou slzu. Nebo budou řvát jako malý holky, ale upřímně? Od začátku tušíte, že to tak dopadne. Vrchol světové beletrie se sice nekoná, ale rozhodně vás dojme.
Kromě vtipných příhod s tučňákem a studenty internátní školy v Buenos Aires se dozvíte taky něco o tučňácích nebo tehdejší politické situaci. Tučňák je zkrátka lehce naučná beletrie, která vás protáhne světem a životem ptáků, kteří nelítají ve vzduchu, ale pod vodou. Zároveň je výpovědí o životě v Argentině.
Přesto se čte opravdu dobře. Je vtipná, chytrá a někdy až moc dojemná. Neřeší jen příběh Toma a Juana Salvada, ale i studentů a zaměstnanců internátu. Jen občas narazíte na nějaké to hluché místo, kterým se musíte prokousat. Zkrátka cpát tam politiku nebylo úplně ideální, ale pro autora to mělo nějaký zásadní význam, tak mu to odpustíme a hluchá místa buď přetrpíme nebo je jednoduše přeskočíme.
Odposlechnuto jako audiokniha. Většinu povídek jsem už znala, a tak pro mě byly Letní záhady spíš jen příjemným relaxem.
Odposlechnuto jako audiokniha v rámci letošní (2023) čtenářské výzvy. Příběh velmi mile překvapil a Kajetán Písařovic spolu s Janem Kanyzou jsou úžasní naratoři.
Co se týče textu, tak jsem z něho nějak zvlášť nadšená nebyla. O Schielem se tam člověk nedozví nic, co už není všeobecně známo. Musím však vyzdvyhnout obrazy, které jsou v knize zobrazeny. Jedná se totiž o velmi povedenou galerii Egonových děl. Jen škoda, že to povídání je tak těžkopádené. Chtělo by to lehčí pero.
Lakonické ilustrace jsou na téhle knize asi to nejzajímavější. Čapkův popis Holandska byl dosti suchopárný.
Překvapivě příjemné čtení, které mě téměř celou dobu neskutečně bavilo. Místy i fascinovalo. Ke konci to bylo horší, Čína a její boj se Španělskou chřipkou mě už tolik nebral. Mnohem víc mě zaujala situace, která ve 20. letech panovala v celé Americe. S ohledem na dobu, ve které se teď nacházíme se jedná o vskutku zajímavý vhled do doby minulé, kdy lidstvo klátila choroba, se kterou si neumělo vůbec poradit. Zdá se, že i po více než 100 letech jsme na tom stále stejně. Přesto nám Bledý jezdec nabízí nespočet zajímavých informací, lidských příběhů a osudů ovlivněných tím, že H1N1 vyhubila přes 100 milionů obyvatel planety. Za mě jedna z těch povedenějších knih, které jsem letos četla.
Tady mi zlomila můj čtenářský vaz skutečnost, že jsem si nepřečetla anotaci. Velká chyba neb jsem byla naladěná na prvorepublikový patos, avantýry a život tehdejší nejen filmové buržoazní smetánky. A co jsem dostala? Depresi, zmar, šeď, zvrácenost a krutost 50. let.
Toužila jsem po lesku s slávě salonu Podolská. V pravdě samotný název je poněkud zavádějící, ale na Rusovlásku u cesty rozhodně nemá.
Z postav si mě získala hlavně Milena, o kterou jsem se bála. Nějakou dobu jsem byla dost roztrpčená, že nevím, co se s ní vlastně stalo, ale pak...
A co mě neskutečně drásalo, byly ty poeticko-socialisticko-budovatelské vložky. Opět vyslechnuto jako audiokniha.
Co k tomuhle napsat? Je to skvost. Naprostá dokonalost ve 46 stránkách. Tim Burton je prostě BŮH!
Ještě na škole jsem chodila na seminář americké literatury a zaznamenala si pár autorů, které jsem si chtěla/potřebovala přečíst. No a Ned Beuaman je jedním z nich. Boxer, brouk je neuvěřitelná záležitost, ve které se snoubí zhnusení s komedií a ohromením. Během čtení jsem se docela dost nasmála. Obávám se, že na dost nevhodných místech. Autorův styl psaní i smysl pro humor mě bavil a dokonale sedl.
K tomuhle příběhu jsem přistoupila velmi špatně. Čekala jsem echt detektivku a ono guano z tereje. Neříkám, že to bylo úplně špatné, ale je to spíš dobrodružný román. Hlavní hrdina je sympaťák, se kterým od začátku tak nějak souzníte a díky retrospektivním návratům ho máte stále raději. Přesto se obávám, že kdybych knihu četla a neposlouchala jako audioknihu v nepřekonatelném podání Jiřího Dvořáka, tak ji asi odložím nedočtenou. Je pravda, že nakonec mě autor velmi mile překvapil. Tak nějak jsem od začátku měla tušení, kdo je vrah, ale nedala jsem na instinkt, který mi během poslechu vyťukával v hlavě "to je on". Co mě ale hodně bavilo byly všechny ty zajímavosti kolem. Hned jsem sedla k internetu a googlila Vnější Hebridy, tereje a další. Myslím si, že když teď vím, do čeho jdu, tak si zbylé dva díly víc užiju.