Acamar komentáře u knih

Mlčící bůh Šúsaku Endóa ... mladému zapálenému misionáři nezbývá, než hledat odpovědi na všechny líhnoucí se otázky a pochybnosti v sobě. A že jich - na jednu nikterak rozsáhlou knihu - je požehnaně.
Neokázalá kniha, kde vše je jaksi obyčejně všední, bezvýznamné a až trapně ubohé. Tolik jiné než představy pátera Rodriguese o šíření víry, včetně té nejvyšší oběti, mučednictví ... a proces prohlédání vlastních iluzí, naučených zásad a přesvědčení je pro něj jeho křížovou cestou s nečekaným vyústěním.
Krátce vystihnout "jádro" románu není jednoduché, zanořuje se do hlubokých vrstev psychiky a emocí, s daleko obecnějším přesahem než pouze vztahování se k víře v Boha, a nutí čtenáře zpytovat sama sebe v měnících se úhlech nastaveného zrcadla, zrcadla jeho Egu.

21 08.01.2021

Noční můra. Spálená, umírající planeta a na ní zbytky lidí bez nánosu civilizačních zábran. Bylo by zbytečné specifikovat katastrofu, ke které došlo (myslím není těžké domyslet), stejně jako jsou už zbytečná jména ... nadosobní, archetypální příběh otce a syna na cestě jako nesmyslný akt naděje v něco lepšího. Holý, úsečný styl a dialogy, neboť toto není svět, kde je čas a energie pro něco jiného než zajištění toho nejzákladnějšího - pít, jíst, zahřát se a najít bezpečný úkryt. Přežít do druhého dne a nanovo. Ale proč? Ve světě, kde rozum vidí, že neexistuje žádná budoucnost ... je to víra, síla vůle žít a doufat nebo jen instinktivní pud sebezáchovy?
Některé obraty v ději byly jako pěst na oko a četla jsem propracovanější knihy tohoto žánru (třeba dodnes nezapomenutelné Bídné roky) ... ale asi ne knihu s tak tíživou a koncentrovanou atmosférou bezútěšnosti a zmaru.

28 02.01.2021

Asi ne úplně originální dystopie, kříženec Bradburyho a Huxleyho vize budoucnosti v komorním, niternějším provedení. Ale ten krásný pocit, jaké je štěstí to, co bereme jako samozřejmost - že umíme číst a máme co!

10 29.12.2020

Když jsem před lety četla Nesmrtelnost poprvé, zaujala mne svou odlišností od jeho dřívějších, v Čechách psaných knih. Dnes už se mi to ani tak nezdá, postavy, jejich charaktery i témata jsou si stále podobné (snad kromě ženských postav, které jsou barevnější, složitější a zajímavější, což kvituji s povděkem), jen forma se postupně mění.
Ambiciózní název románu předznamenává jeho ústřední téma, filozofický a existencionální podtón...postavy i děj slouží pouze jako kompars pro úvahy, o něž se autor rozhodl podělit. Neberu Milana Kunderu jako svého filosofického "guru", z předchozích knih jsem si už odnesla, že jeho a můj způsob vnímání (a vůbec obsah, který přisuzuje jednotlivým pojmům) je úplně odlišný, ale jeho intelektuální hrátky jsou pro mne podnětné, i kdyby jen tím, že mne donutí se dopřemýšlet k tomu, že to vidím úplně jinak:)
Ještě o poznání víc mne tady baví jeho hrátky s formou, prolínání a promíchávání postav i představ v spisovatelově hlavě, jejich vstupy do románové "reality", komický boj J.W.Goetha s otravnou Bettinou ... všechno nenásilně, hladce, navolno skloubeno a propojeno do kompaktního celku. Což mi ovšem nasadilo brouka do hlavy, že si budu muset znovu přečíst i Směšné lásky nebo Žert, jestli je stále budu považovat za Kunderova nejlepší díla.

Dokument o útěku dvou původem somálských dívek z Norska do Sýrie, zoufalé snaze otce o jejich záchranu, která vede téměř k rozpadu rodiny. Jejich příběh zasazený do širšího rámce dění v oblasti Blízkého Východu i podhoubí získávání islámských radikálů v Evropě.
Reportáž, pátrající po příčinách, proč mladé emigrantské generaci s muslimskými kořeny někdy nestačí bezpečí a dostatek západní civilizace a hledá smysl života ve víře a sebeobětování ve válce ... Autorka nenabízí odpovědi, jen své (eufemisticky řečeno) zneklidňující otázky - kde se děje chyba, co nabídnout, je vůbec asimilace muslimů v Evropě možná? Slovy jedné ze sester ... islám není pokojné náboženství. Ale to není samo o sobě jedinou příčinou fanatismu. Tady není jednoduchých řešení.

Fantasy křížená s postapo, vhodnější spíše pro mladší čtenáře (jednodušší forma vyprávění a sdělování základních informací stvořeného světa i dětská hlavní hrdinka, která sice má výjimečné talenty, ale rozhodně netrpí předčasnou vyzrálostí:), a také spíše asi pro ženské "publikum" (dívka v přestrojení, ochraňovaná skupinou ušlechtilých bojovníků nepostrádá napětí a potenciál na nějakou romanci... pokud se oprostíte od toho, že v reále by její chování budilo zřejmě diametrálně odlišné reakce skupinky ostřílených vojáků: ).
Ale myslím, že neurazí ani dospělé čtenáře. Aspoň mne (spíše svátečního čtenáře tohoto žánru) do sebe dokázala vtáhnout hravě, sklenitový svět poodkrývající různá svá tajemství byl pro mne dostatečně zajímavý, napínavý a navnaďující na další díly. Jakožto odpočinkové čtivo zapůjčené dcerou splnilo má očekávání na výbornou.

19 14.12.2020

Zvláštní kniha, souhlasím s komentáři níže, že nesedne každému. Což je bohužel můj případ. Autorka má dar velmi sugestivního vyjádření svých pocitů, emocionálních i fyzických, světa hluboce zažitých diskriminací ohledně původu či pohlaví, i vlastního světa nedůvěry a ambivalentních vztahů bez opravdové blízkosti, zvláštní tvrdosti, nezávislosti a emocionální prázdnoty (krom pocitů zloby a fyzického uspokojení, těch je tam dost) ... Mělo to sílu, autentičnost, osobitost. Ale v jejím světě mi dobře nebylo a postupně mně čím dál víc iritovala použitá forma vyprávění, manýristicky zamlžující kroužení kolem každého opisovaného detailu ... bylo to tak, ale možná to tak vůbec nebylo, nebylo tam tohle a ani tamto, aspoň to tak nevypadalo, nebo o tom nikdo neví, taky nikdo neví co tam bylo a vlastně na tom nezáleží... chápu, co tím asi chce vyjádřit, ale ono se to trochu přejí. Nebýt kniha tak útlá, asi by patřila k tomu minimu, které bych nedokázala dočíst.

5 02.12.2020

I programově antipoetická poezie může být poezií...

V Santiagu de Chile
jsou dny nekonečně dlouhé:
několik věčností za den.

Přesouváme se na hřbetech mul
jako prodavači jedlých chaluh:
zívá se. Ještě jednou se zívá.

Nicméně týdny jsou krátké
měsíce se ženou jako splašené
arokyskorojakobyletěly.

Sto let Maconda a historie rodu Buendíů, s nímž jakoby osud města stojí a padá.
Už chápu, proč je tato kniha považována za stěžejní Marquézovo dílo ... živočišné, plnokrevné, silné a nezdolné postavy (mužské i ženské), z nichž i přes určité podobnosti každá má svůj zvláštní zapamatovatelný osud, nedostižný vypravěčský talent vykrystalizovaný do vrcholné formy, obohacený o poetické, snové prvky magického realismu (které mi u Marquéze občas připadají nejen jako metafora, ale i jako určitý způsob humorné, absurdní nadsázky) ... Koncentrované, kompaktní dílo, které pocitově vydá za několikanásobný počet stran. Naštěstí jsem byla na něj tak vyladěná, že se mi v postavách orientovalo naprosto snadno a vyprávění mne nejen bavilo od první po poslední stranu, ale její čtení na mne (i přes melancholické poslední strany) jako bonus ještě působilo svou vitální atmosférou jako značná energetická vzpruha:)

31 23.11.2020

Propojení světa literatury a filmu, tvůrčích procesů, jejichž výsledkem je stvoření iluze, hra s čtenářem/divákem, vytváření dojmů ... autorův vlastní svět. Pasáže o tvorbě, jejím smyslu i koncích, zahloubané všímavé komentáře, popisy fiktivních filmů a jejich výrazových prostředků - to bylo pro mne na knize nejzajímavější. I když samotná dějová linka mi chvílemi přišla melodramatická a přitažená za vlasy, k éře němých filmů docela ladí, není snadno čitelná a má své spodní vrstvy, jako filmová hra světel a stínů vytváří dráždivý dojem, že existuje něco, co zůstává mimo dosah, stále skryto někde za scénou.

8 19.11.2020

Pamatuji si, že jako dítě mne spousta tehdy dostupných dětských knih a pohádek moc nebavila, pro svou schematičnost, předvídatelnost, plochost (řečeno z dnešního dospěláckého pohledu)... ale co bych řekla na Alenku popravdě netuším, poprvé jsem ji četla už jako dospělá. A od té doby mi Alenčin imaginativní výlet plný slovních hříček a vtípků, s logikou a proměnlivostí snů, kde je přece i to nepravděpodobné naprosto možné, přijde (navzdory svému stáří i opakovanému čtení) stále jako neotřelé a pozoruhodné dílo.

12 17.11.2020

Jižanskou literaturou nepolíbená, očekávala jsem něco docela jiného než tuhle vybroušenou absurdní grotesku. Naprosto nepředvídatelná "jízda" figurek, kde každý obsedantně sleduje vlastní cíle a jejich vzájemné interakce, odehrávající se v duchu "já o voze, ty o koze", spouštějí řetězec nesmyslných událostí, vedoucí k nečekaným koncům. A jako u každé správné grotesky má svou odvrácenou stranu veselí, jež vyznívá zejména v posledních kapitolách.
Patrně mi z neznalosti leckteré alegorie a narážky unikly (doslov trochu pomůže), ale myslím že i bez větší znalosti kontextu je podstata dobře srozumitelná a její laserově sarkastický pohled např. na fanatismus víry (nebo kazatelsko-spasitelské mánie) narážející na val "slepého" konzumerismu, hledajícího ve všem zábavu nebo peníze, má svou platnost kdekoli.

8 14.11.2020

Psychologický příběh o milostných vztazích, které by dnešní terminologie nejspíš označila jako "toxické"... krátká období vstřícnosti a sblížení, dlouhá období odmítání a chladu, trápení, neschopnost být spolu ani bez sebe, nenaplněnost. Intimní vhled do mnohaletého milostného trojúhelníku, který rozkládá všechny zainteresované. Složité a rozpolcené postavy ve vleku vášní, a také trochu pohled na ženy jako na "strigy", které svou náladovostí činí mužům ze života peklo. Ne že by se s tím dalo u postav Jadvigy a Matky nesouhlasit, nakolik tato kniha rozhodně nepoukazuje jednostranně na "viníky", spíše udeří na melancholickou notu o složitosti vztahů, snad i na nemožnost trvalých citů a harmonie.
To, co začíná jako deník, mající zaznamenat příběh právě uzavřeného mladého manželství, se postupně rozrůstá na jakousi kroniku, zachycující vztahový propletenec jedné statkářské rodiny na pozadí dějin obecnějších (sahajících od konce Rakousko-Uherské monarchie, rozpad a bouřlivé vzniky nových států, a zlehka i odraz 2.sv.války a následného komunismu).
Osobitá kniha, svou strukturou nelineární a nepravidelné deníkové štafety, střídající pasáže s téměř básnickou poetikou s přímočaře plnokrevným jazykem (slovenské vsuvky), atmosférou drsnosti a melancholie života, který nelze mít nikdy pod kontrolou svých představ ... jeden z nejvýraznějších čtenářských zážitků letoška.

12 12.11.2020

Realita opravdu může překonat ty nejneuvěřitelnější akční romány!
Jan Novák napsal svůj románový dokument v tak svižném tempu, že těch bezmála 800 stran zhltnete v nejkratším možném čase. Objektivní jeho převyprávění úplně není, ale ono to asi ani nejde, v tak kontroverzním příběhu, kde na jedné misce vah stojí život bratří Mašínů, jejich cesta za svobodou a splněním svého snu a na druhé životy všech těch lidí, kteří za ně zaplatili. Samozřejmě, není to vina Mašínů, ale obludnost totalitních režimů, které exemplárně trestají odpor, klidně i na zcela nevinných... Ale nechce se mi věřit (přes veškerou naivitu a hurá akce, kde měli bratři vždy víc štěstí než rozumu) že by po svých pár zkušenostech s výslechy či vězením, které předtím absolvovali, neměli tušení, co svým blízkým doma v ČSSR připraví za osud... Mašínové, se svým vojenským genofondem a výchovou, naivním mládím plným hrdinských představ a hodně černobílým viděním světa se zřejmě ani nemohli rozhodnout jinak ... ale do toho obdivu k jejich odvaze se bude asi vždy mísit i nepochopení či odsudek.

14 06.11.2020

První dílo "A neřekl jediné slovo" popisuje jeden den manželů, kteří spolu nežijí, ale onen den si dají schůzku v hotelu. Trochu sociální nádech, ale hlavně psychologická sonda o vnímání všedního života, manželství, rodičovství z pohledu muže a ženy v pravidelně se střídajících kapitolách.
Biliár o půl desáté je podobně soustředěn zasazením do jednoho dne, který vrcholí společnou oslavou, jen těch aktérů a ponoru do jejich mysli je mnohem více, také mnohem abstraktnější (či symbolickou), rozptýlenější, lyričtější formou. Ve svých myšlenkách reflektují dějiny první poloviny 20.století v Německu, etická dilemata, která museli řešit, postoje, jaké zaujali a kam je dovedly... Mnohem náročnější na soustředěnost, složitější, ale také propracovanější a komplexnější než první kniha.

4 31.10.2020

Krásně hravé, snové, imaginativní...

Prý anděl večer na zem pad
a obtiskl se v mokrém jílu
teď kráčí s hlínou v čarách pat
na cestu plive žlutý výluh
z hrud omaštěných deštěm
Teď kráčí v siné dálce
v nazutých puklých zvonech,
v nichž zvoní zžehlé palce
o světech těch i oněch

Jestli je to kniha zásadního významu, to nedokážu posoudit (nechám to na času), ale toto tvrzení z anotace mi přijde přece jen dost přemrštěné. Co je ale pravda, že se román vymyká novodobější české knižní produkci - už téma samotné mne zaujalo, kniha poučila formou zábavnou a vtipnou, cílenou nevážností i frivolností...byť postupem stran poněkud opakující se, předvídatelnou. Ale je to zajímavý pohled - na vážené anglické spisovatele a básníky jako na ikony podléhající popularitě a módě, celebrity, které raketově vystřelí nějaký skandál na veřejnosti ... Samozřejmě má kniha i jiné své vrstvy, které zas tak veselé a nevážné nejsou, jen se hlouběji skrývají pod nánosem situačního, ironického či suše britského humoru.
Svým tématem i formou moc sympatický debut, za kterým musí být také (kromě uplatněného vzdělání) neuvěřitelná spousta práce.

7 27.10.2020

Jako bych se touto knihou přenesla do téměř idylicky působícího světa, který dnes už není ... ale to, co v něm Viktor Fischl popisuje, ta prostá podstata životního koloběhu vesnice a přírody jsou základy existence, které se nemění, nakolik jsou styl a tempo odlišné. A V.F. svými rozmluvami vesnického felčara a jeho kohouta dává dobrý návod, jak moudře, smířeně a pokorně k nim lze přistupovat.
Bylo to moc příjemné, na ta dvě odpoledne zastavit, zklidnit a rozjímat o životě s doktorem a pohanem Pedrem, skoro jako lék z jeho felčarské torny, který si určitě ještě někdy naordinuji.

12 23.10.2020

Zjišťuji, že tak nějak nenápadně mám (až na jednu výjimku, u které asi zůstane) vlastně přečteno od autora vše, co u nás vyšlo, a tudíž můžu "bilancovat"... Hybatelé jsou oprávněně srovnáváni se slavnějším Atlasem mraků - podobnost je opravdu docela výrazná, jen (z mého pohledu) Hybatelé nemají takovou jednotící nosnou myšlenku ani hloubku. Ale i s dalšími díly by se podobnosti našly, tématicky i formálně... A má to kouzlo a působivost, když se soubor různorodých, více či méně zajímavých povídek navzájem jemně propojí - pro čtenáře je to svým způsobem zábavná hra tyto spojitosti objevovat, a vytváří to dojem promyšlenosti, hlubší koncepce, ideu, že vše souvisí se vším a svět je jeden velký organismus, kde nic co se stane na jednom konci, nezůstane bez odezvy na jiném ... a navrch jsou všechny Mitchellovy knihy báječně čtivé!

17 21.10.2020

Dva navzájem vůbec nesouvisející, svou atmosférou odlišné příběhy - milostné a sociální drama nesezdaných milenců z dob krize a absurdní, tragikomické povodňové dobrodružství ztraceného trestance. Společné snad mají téma svobody (touhu po ní, strach z ní, její odnětí), hledání a objevování svého smyslu života, nekonvenčnost a zároveň zodpovědnost hlavních postav...
Dějovou linku románu bych asi nenazvala jako strhující, ale díky vypravěčské suverenitě W.F., tomu jak neobvykle nakládá se stavbou vět, jak rozbíjí plynulost vyprávění nesčetnými odbočkami a upřesněními, vkládanými dovnitř vět, vršenými za sebe, do sebe (nejspíš dokud nebude jisté, že se čtenář bude muset pro navázání na původní nit vrátit hodně daleko:) ... díky tomu na ni jistě hned tak nezapomenu.

7 16.10.2020