Acamar komentáře u knih

Legendy o ráji, ať posmrtném, nebo skrytém a izolovaném místě někde na zemi, z pověstí asi nikdy nevymizí. V dobrodružné klasice o Šangri-la autor nabízí jednu z nich v netypickém úhlu pohledu - ocitnout se zde nedobrovolně a navždy, bez možnosti volby. V komorním kvartetu "vyvolených" má každý odlišnou osobnost i pohnutky, díky nimž vnímá tuto situaci jako dar, příležitost nebo vězení...a nelze napřemýšlet, jaká je vlastně individuální představa Ráje.
Je to především kniha o rozdílných kořenech a hodnotách kultur. Umírněnost a rozvážnost, zdvořilost, tolerance a neuspěchané vychutnávání života "východu" proti činorodosti, výkonnosti, svobodomyslnosti a přímočarosti "západu", které v různé míře zosobňují jednotlivé postavy. Ať už jsou myšlenky, sympatie a preference čtenáře na kterékoli straně, z knihy vystupuje tak nádherný nadhled a klid, že její četba byla skoro terapií:)

11 24.05.2021

Zvláštní, nesnadno čitelná kniha. Příběh svérázné učitelky a skupinky jejich vyvolených dívek, jimž se rozhodla věnovat květ svých sil ... Jean Brodieovou vidíme jen vnějším pohledem skupinky (až ke konci se vypravěč personalizuje), její vliv na dívky i mužské učitele knihou prostupuje jako danost, ale není jasné, v čem její charisma vlastně spočívá - v jejich vzdělávacích metodách jistě ne (ty jsou prezentovány jen jako nahodilý soubor jejich osobních preferencí a antipatií) a sama autorka ji portrétuje dílem jako samolibou a manipulativní osobnost, dílem svým způsobem chudinku žijící v sebeiluzi, odkázanou na obdiv a loajalitu tvárných nezralých dětí (prostě typ, kterému by se příčetný dospělý čtenář v životě vyhnul obloukem) ... Matnost ostatních postav, nutnost skládat si z nahodilých roztěkaných vzpomínek celý příběh do celku, náznaky, které se opakovaně objevují v jiných kontextech ... v něčem mi to připomínalo knihy K.Ishigura. Subjektivně mne novela zas tak nechytla, není to úplně mé čtenářské gusto, ale její zajímavá, snadné interpretaci vzdorující forma, nad kterou i druhý den přemýšlím, moje hodnocení posunula výše.

12 22.05.2021

Dokonale promyšlený svět, kde vše do sebe hladce zapadá jako čerstvě namazaná kolečka švýcarských hodinek. Mycelium je sice situováno na Zemi budoucnosti, ale ti, kteří tahají za nitky, jsou úplně odjinud ... valná většina v románě se vyskytujících pozemšťanů jsou omezení, nic netušící a nevědomí komparsisté - dokud mají dost štěstí a nejsou vystaveni paralyzujícímu pohledu jantarových očí služebníků hmyzího boha. Není to scifi/fantasy akčního střihu ( i když zdejší psychotronikové rozhodně mají rysy supermanů), do děje vtahuje spíše postupným odhalováním tajemných mocenských her teokratické civilizace, záhadného cizince ze zakázané planety a ještě záhadnějších Lodí.
Kdybych si chtěla někdy uspořádat svůj soukromý čtenářský maraton, vím kam sáhnout...

16 20.05.2021

"Našel jsem před pár dny svůj starý obrázek. A jak jsem pohlédl sám sobě do očí -
záviděl jsem jim všechno, co v nich není."

Život v drsném prostředí severu před sto lety, v soužití Norů, Švédů a Laponců, mezi dřevorubci, chovateli sobů a vesničany ... Tři vypravěči: porodní asistentka Hillevi, přicházející sem z moderního města Upssaly, chlapec Elis, který naopak z bídy a surových rodinných podmínek utíká a díky svému malířskému nadání se dostává do "velkého světa" a Risten, někde mezi laponským světem svých předků a vesnicí. Zajímavá (i když trochu obtížnější na orientaci) práce s časovými rovinami, ta Hillevina a Elisova běží lineárně, zatímco Risten vypráví retrospektivně, skáče po časové ose různými směry, propojující, ale tak, že nijak nevyzrazuje budoucnost. Pomalé a nijak idylické vyprávění, kde dějovou linku tvoří jen běžné životní události, ale hlavně syrová krása přírody v proměnách jeho osmi ročních období.

"Byli jako holubi. Takoví tehdy lidé bývali. Měli na světě místo, kam se chtěli vrátit."

6 15.05.2021

Příběh jako lidem nejpřístupnější forma poznání a pochopení. Pohled na mýty a dějiny lidských kultur, náboženství, filozofií, slepený jako velké vlaštovčí hnízdo do příběhu o příbězích, letem světem dle autorova subjektivního výběru, kde nechybí ani literární postavy ... symbolicky od toho prvního dochovaného, eposu o Gilgamešovi až do dob současných mýtů o umělé superinteligenci. Subjektivita, bezohlednost a pomíjivost jednotlivých civilizací, stejně jako prchavost individuálního života i věčné otázky po smyslu nebo touha po nesmrtelnosti ... i Kučerův Uršanabi, průvodce ze starého Sumeru, dochází k obvyklým závěrům jako postavy podobně stavěných knih. Ale Kučerovo utopické SI řešení je vlastně docela humánní:)

6 11.05.2021

Rok 1900, ve výspě c.k.monarchie, ukrajinském Stanislavově, se objevují výdobytky moderní doby, chystá se oslava sedmdesátých narozenin mocnáře a obyvatelům městečka magicky zpestřují čas návštěva proslulého iluzionisty, záhadná zmizení náboženských cenností nebo oživlá socha andělíčka ... V těchto kulisách se odvíjí příběh zvláštního vztahu služky Stefi a její paní Adely, nerozlučného propojení, napětí i starých křivd. A z přívětivého dobového vyprávění s lehce pohádkovou atmosférou se stává (byť pro mne trochu násilným střihem) celkem solidní Psycho.

6 09.05.2021

Poslední společné léto exilové komunity spisovatelů v belgickém přímořském městečku. Dny zastavení před tím, než se cesty všech rozběhnou různými směry, vzpomínky a "klípky" o dalších exulantech, kteří zde nejsou. Speciální zaostření na nesourodé přátelství spořádaného, úspěšného snoba S.Zweiga, který se, zprvu ne zvlášť ochotně, pokouší o záchranu svého nadaného mladšího kolegy J.Rotha před jeho sebedestruktivní cestou k osobnímu i profesnímu dnu...
Autor věnoval hodně času vykreslení jejich životních cest až do onoho setkání, jejich odlišností (ať už co do původu a postavení, tak povah) ... ale jeho sympatie myslím v knize jasně prosvítají v Rothův prospěch, s čímž se mi ovšem nepodařilo až tak ztotožnit.
Melancholická atmosféra setkání, o kterém tušíme, že může být poslední, i předzvěstí toho, k čemu se schyluje (a jak asi většina čtenářů ví, také k tomu dojde). Ale možná díky tomu, že autor do beletristického příběhu použil jen fakta a dochované záznamy rozhovorů či dopisů, to stále zůstává jakoby v rovině dokumentu, nikoli románu s jeho schopností vtáhnout čtenáře hluboko do světa svých postav.
Pro mne navíc zajímavý doplněk k nedávno přečteným pamětem S.Zweiga Svět včerejška...prosvětlující lépe ty pasáže jeho autobiografie, kde jsem měla pocit, že autor kolem nich trochu neochotně krouží oklikou nebo se obhajuje.

8 07.05.2021

Balada o smutné kavárně
Příběh propletence neopětované zamilovanosti tří dost bizarně vylíčených postaviček, vnějším pohledem obyvatel městečka jako jakéhosi kolektivního vypravěče. Působí trochu jako pouťová fraška ... hrdinové jsou hrabivá sebestředná mužatka, ješitný všetečný hrbatý trpaslík a místní donjuan-padouch, kteří se zamilují do těch nejméně pravděpodobných objektů. V předmluvě jsem se dočetla, že autorka jako nadaná hudebnice miluje kontrapunkt, tak to bude asi ono:) I když to nedopadne, tak to čtenář snáší sice se soucitem, ale s vědomím, že si všichni svůj osud předchozími skutky vlastně zaslouží...Více než (v souvislosti s autorkou) zmiňovaná osamělost a marné toužení po lásce na mne zapůsobil motiv zranitelnosti těch tří necitlivých obhroublých egocentriků, kteří se díky své lásce stávají najednou zcela bezbranní.

Svatebčanka
Frankie-Jasmína-Frances a citlivé období puberty...nesnesitelná protivnost k okolí, citový zmatek, touha po zásadní změně, dobrodružství...touha být někým jiným. Poodkrývání opony světa dospělých. Zkušenost, že svět se nepodřídí našim přáním a zároveň ještě dětská bezradnost při snaze naplnit je sám.
Výborný popis vypjatého vnitřního stavu při balancování na hranici mezi dětstvím a dospělostí, s citem a porozuměním.

V obou příbězích sugestivní dusná atmosféra nehybného maloměsta. Nadhled, humor a sebevědomý, zralý vypravěčský styl.

7 05.05.2021

Alena Mornštajnová a alternativní historie? To znělo zajímavě, jako sympaticky odvážný krok úspěšné autorky do nevyzkoušených vod ... ale ono to místo alternativní reality bylo vlastně jen celkem věrné zrecyklování podobného, co se dělo v padesátých letech, až na drobné technologické dobové odlišnosti v podobě existence mobilů apod. Moc tu kličku nechápu, snad jen jako varovný prst, že se listopad 89 mohl klidně zvrtnout tímto směrem? Ono je to asi i jedno, protože doba je tady sice osudotvornou, ale ne tak prokreslenou kulisou pro příběh o násilném narušení rodinných vztahů - a hledání a ne/nacházení cest k sobě je autorčina "parketa".
Některé věci mi trochu skřípaly účelovostí (např. Magdalena, ve 4 letech přivedena do "ozdravovny", nemá jedinou vzpomínku na rodiče ani prarodiče, ale ten stejný den, kdy ji odtrhli od rodiny, přesně popisuje příchod do domova) a apatie nebo odmítání vidět některé věci bylo pro mne až příliš ... ale jako obvykle u A.Mornštajnové knihu vdechnete téměř na posezení.

18 02.05.2021

Návrat do formujících okamžiků dětství, kdy malý Daniel ve všedním koloběhu života rodiny a židovské obce začíná vnímat problémy a bolesti světa dospělých, střety rozdílných životních přístupů i spletitost hledání nejméně ubližujících rozhodnutí.
V jedné útlé knize základní lidské otázky o víře, vztazích a etice ... akcentované pohledem jediného, kdo z celé obce přežil holocaust. Přestože Viktor Fischl ví, že jsou to nezodpověditelné otázky, nabízí aspoň nápovědu - Píseň o lítosti.

8 01.05.2021

Kniha nejprve zaujme názvem, a pak i dnes ne zrovna častým tématem. Není to jednobarevný, zromantizovaný hold, jak by našinci mohlo po spatření slova babička pavlovovsky naskočit - spíše poetické nebo úsměvné střípky vzpomínek a let různorodých myšlenek na téma stáří ... úsporně, minimalisticky nahozené, někdy mezi řádky, a někdy...

"Navzdory babiččině nátuře jsem si ji spojoval se Schubertovou Ave Marií. Ty tklivé prosebné tóny, během kterých jsem ji kdysi proklínal. Nakonec jsme jim naslouchali spolu, náhodou, díky hitparádě TV Noe, milenecky zabořeni do její postele. Už skoro nemluvila, vzhledem tklivější než Schubertova hudba. Maria jiné doby, bez Krista a panenství, více než sedmibolestná. Červeně nastříkám tvé jméno po morových sloupech."

Po zdejších oslavných komentářích jsem čekala značné rozšíření svých převážně školních znalostí o Velké Moravě a soluňských věrozvěstech čtivou formou, ale že to bude takový napínavý a akční "dobrodružný román" ... Rozmáchlé dílo, jak časově, tak geograficky, kde se jako nezbytné uvedení do tehdejšího světsko-církevního kontextu na každé stránce stihne odehrát hromada mocenských bojů a intrik. I když se mi to množství jmen a dat asi v paměti bohužel nadlouho neohřeje, umožnilo mi po tolika letech od hodin dějepisu plně docenit význam Konstantina a Metoděje pro náš národ - nejen pro jejich osobní morální kvality a loajalitu k cizí zemi, ale také ten bonus navíc, že volba padla právě na vzdělance a nadšeného lingvistu Konstantina, který stvořil do té doby neexistující psanou formu slovanského jazyka. Ne že bych chtěla být arbitrem tzv. doporučené literatury pro studenty, ale tohle by byla z hlediska české historie vážně užitečná četba...

Krátké povídky, jejichž hrdiny jsou prostí a nevýznamní starší lidé v mlýnici měnících se režimů, kterým co nevzaly války, dorazil komunismus a kolektivizace ... jak u povídek bývá, některé zaujaly více (pantáta Kácha), jiné méně, ale společná všem je obraznost a krásná čeština.

4 28.04.2021

Svou touhu po dotyku, vřelosti a něze blízkého kontaktu řeší pařížský statistik Cousin svérázně, obtáčivým domácím mazlíkem. Nadsázka, bizarní humor, hodně založený na naprosto mimoběžné komunikaci s okolím a iracionální logice, díky níž je Cousin schopen myšlenkových veletočů "k obrazu svému" ... v kombinaci s neskrývanou osamělostí, úzkostí a neschopností navázat nějaký osobnější vztah. A je to kombinace vtipná a zoufale svíravá zároveň.
Stylisticky je to kniha klikatá a odbíhavá, v níž není nijak těžké se chvílemi ztratit. Čtenář se musí přizpůsobit, protože záměrem je, aby se v ní krajta cítila dobře:
"Znamená to jen, že se v tomto pojednání přizpůsobuji přirozenému chování krajt, abych se dostal líp na tělo svému tématu. Krajta se nepohybuje rovně, ale svíjí se, dělá kličky a spirály, stáčí se a hned zase roztáčí, dělá přitom někdy prstýnky a opravdové uzly, takže je tu třeba postupovat se sympatií a pochopením. Musí se prostě na těchto stránkách cítit jako doma."

5 26.04.2021

Psychologický román o rodinných vztazích, postižených nejsilnější tragédií, která v tomto "organismu" může nastat - smrtí dítěte. Přetlakovaný kotel bolestných emocí pod křečovitou snahou udržet fasádu normálnosti a fungovat jako za dřívější iluze bezpečí. Každý se snaží se smutkem nebo pocity viny vyrovnávat svým, pro druhé občas obtížně pochopitelným nebo akceptovatelným způsobem. Dříve neřešené rozdílnosti nabývají na intenzitě nesnesitelnosti ... Vyprávění se rovnoměrně dělí mezi pocity otce a syna, matka tento prostor nedostává a zůstává tajemně nečitelnou postavou. Vyvážená, civilně střídmá forma, kterou si čtenář (podobně jako podkres filmové hudby) vlastně téměř neuvědomuje, o to víc pak vyzní samotné sdělení o tom, jaké neskutečné úsilí stojí přežít tato totální soukromá vykolejení.

10 23.04.2021

Za většinu z toho mála, co vím o hmyzu, dodnes vděčím Ondřeji Sekorovi. A epizoda s mravkolvem patřila k těm, které tehdy zanechaly nejsilnější otisk...
Jedna velká, nijak lichotivá, ale bohužel docela odpovídající metafora. Past bezvýchodné situace, bariéra cizího, nepochopitelného okolí, kterou nelze překonat, bezmoc, touha po zpátečním lístku do známého života, i když nestál za nic, podléhání, přizpůsobení a zvyk na nenormální situaci jako na běžný rámec života ... naštěstí entomolog Niki pro mne nebyl zdaleka takový sympaťák jako kdysi Ferda, mohlo to být daleko tísnivější deja vu:)

12 16.04.2021

Klasická biografie, které v podstatě objektivně nelze nic vytknout. Ale subjektivně ... jsem ji bohužel dočetla do třetice po autobiografiích Klause Manna a Stefana Zweiga, u kterých je holt poznat, že je psali spisovatelé. Takto se mi sice dostalo o Franzi Werfelovi asi objektivnějších informací, nezastírajících ani jeho slabší stránky, a pohledu na jeho osobnost "zvenčí" od lidí, kteří jej znali, ale čtenářsky to rozhodně nebyl takový zážitek.

Dvě naprosto protikladná, avšak stejně osudová milostná vzplanutí. Mladý důstojník Giorgio, půvabná vdaná Clara, s níž prožije několik měsíců naplnění a Fosca, inteligentní, avšak těžkými hysterickými stavy churavějící a navrch velmi nepřitažlivá žena, jež se do něj bezhlavě zamiluje. Přirozenost citu postaveného na vzájemné přitažlivosti vedle závislosti a sobectví, parazitujících na soucitu a pocitu zodpovědnosti.
Ani Giorgio si není jist, jak je to s motivací jeho citů doopravdy...
Novela z druhé poloviny 19. století, napsaná romantickým, emocionálně exaltovaným stylem, který mi není úplně blízký, dvě zásadní, poněkud rozporuplně působící intervence doktora, které zvrátí děj... ale zejména psychologicky plastický popis soukromého Giorgiova pekla díky vnucenému, neopětovanému, odpor budícímu citu, do nějž je téměř proti své vůli vtažen, je prostě dokonalý!

6 14.04.2021

Obsáhlý historický román věnovaný výrazné antické epoše, dobyvatelskému tažení Alexandra Makedonského, jehož byla hlavní postava Thais účastníkem. Možná ještě větší prostor je dán mytologii a rituálům panteonu nejen tehdejší Hélady, ale i přilehlých oblastí, kterými Alexandr (a tedy Thais) procházeli, zvlášť prastarým kultům ženských božstev v jeho nejrůznějších místních podobách.
Zajímavé, obohacující ... jen to hlavní, čím hétera vešla do dějin - zapálení Persepole - mi, vzhledem k tomu, jak je celý román Thais líčena v superlativech jako kultivovaná, inteligentní, krásu a umění oceňující, jemná humánní bytost, pouze v onen historický okamžik bez nějakého vysvětlení a kontinuity provede tento v podstatě barbarský čin, do vyznění románu naprosto nezapadlo.

8 10.04.2021