Balada o smutné kavárně / Svatebčanka
Carson McCullers
https://www.databazeknih.cz/img/books/88_/88140/bmid_balada-o-smutne-kavarne-svatebcanka-ALx-88140.jpg
4
32
13
Carson McCullersová se řadí svým nepříliš obsáhlým dílem k nejlepším spisovatelům amerického Jihu. Její jméno se uvádí společně zvláště se jmény Trumana Capoteho a Eudory Weltyové. Dvě novely obsažené v tomto svazku jsou skvosty nejen v tvorbě autorky, ale i mezi novelami americké poválečné literatury. Balada o smutné kavárně (1951) je strhujícím příběhem tragického životního osudu slečny Amelie, hrbáčka Lymona a darebáka Marvina Macyho. Každý z nich trpí neopětováním svého milostného citu a každý z nich krutě zraňuje svého oddaného milence. Rozsáhlejší novela Svatebčanka (1946) vypráví o jiném druhu osamělosti – o dospívání. Dvanáctiletá hrdinka se v malém, klidném městečku ve společnosti černé hospodyně Berenice a malého, neduživého kamaráda Johna Westa nudí. Velkou událostí je svatba jejího bratra, ve které dívka vidí příležitost, jak se konečně začlenit do života. Při čekání na tuto událost si ani nevšimne, že každý den ztrácí kousek nevinnosti a krásné naivnosti svého dětství a že až příliš rychle přechází do světa dospělých. Předmluvu napsal Radoslav Nenadál.... celý text
Literatura světová , Novely
Vydáno: 1985 , Odeon
Originální název:
The Ballad of the Sad Café / The Member of the Wedding
více info...
Přidat komentář
Baladu o smutné kavárně jsem kdysi viděla v divadle a byl to obrovský zážitek. Po přečtení předlohy ve mně zůstal ten samý pocit smutku nad ztracenými láskami, nikdy neopětovanými city, doživotní samotou a nespravedlností osudu.
Svatebčanka: asi už jsem moc daleko od zmatků dospívání, takže mi exaltovaná Frankie malinko lezla na nervy. Nechci tápání a osamělost dospívání zlehčovat, ale nějak jsme si tím všichni prošli, většina z nás přežila – chybí mi tam ta osudovost, která prostupuje Baladu o smutné kavárně. Nejlepší na Svatebčance je rozhodně jednooká černošská chůva Berenice a dusivá atmosféra malého jižanského městečka.
Bon žorno.
Karson MekKarson je čmafíta původem z USA, takže je mi divný, proč psala knihy česky. Ale respekt. V téhle valbě (V originále) je hodně povídek, takže u toho člověk může pít a když zapomene vo co tam jde, hned začne něco jinýho a je zase zpátky ve hře. To jsem dost ocenil, protože poslední dobou piju jako Sagvan Tofife.
V první povídce jde o panímámu, která má na jihu kavárnu a v ní hrbáka od matky Boží. Všem se daří dobře a tak dále pána krále, jenže pak se domů vrátí exmanžel a to je snad jedinej človek, kterýho doma uvidíte míň raději, než aktuálního manžela. Jak to dopadlo nevím, měl jsem víno. Ale vzhledem k tomu, že její exmanžel byl násilník,tak to asi dobře nedopadlo. Místo fairy tale se konale Feri tale.
V další povídce, to si nepamatuji vůbec.
Ve třetí se cosi stalo, ale nebylo to úplně super. Ale co se tam stalo? Napište mi to do komentářů.
Poslední povídku si pamatuji docela jasně. Starej páprda tam povídá nějakýmu prďákovi, že byl zamilované do čmafíty, ale ta mu utekla a tak ji musel hledat. Tenhle chlápek moc chytrej asi nebyl, protože co uteče, to už by se hledat nemělo. Leda že by to byl bumerang.
Takže 7/10, snad to dává smysl.
Balada o smutné kavárně
Příběh propletence neopětované zamilovanosti tří dost bizarně vylíčených postaviček, vnějším pohledem obyvatel městečka jako jakéhosi kolektivního vypravěče. Působí trochu jako pouťová fraška ... hrdinové jsou hrabivá sebestředná mužatka, ješitný všetečný hrbatý trpaslík a místní donjuan-padouch, kteří se zamilují do těch nejméně pravděpodobných objektů. V předmluvě jsem se dočetla, že autorka jako nadaná hudebnice miluje kontrapunkt, tak to bude asi ono:) I když to nedopadne, tak to čtenář snáší sice se soucitem, ale s vědomím, že si všichni svůj osud předchozími skutky vlastně zaslouží...Více než (v souvislosti s autorkou) zmiňovaná osamělost a marné toužení po lásce na mne zapůsobil motiv zranitelnosti těch tří necitlivých obhroublých egocentriků, kteří se díky své lásce stávají najednou zcela bezbranní.
Svatebčanka
Frankie-Jasmína-Frances a citlivé období puberty...nesnesitelná protivnost k okolí, citový zmatek, touha po zásadní změně, dobrodružství...touha být někým jiným. Poodkrývání opony světa dospělých. Zkušenost, že svět se nepodřídí našim přáním a zároveň ještě dětská bezradnost při snaze naplnit je sám.
Výborný popis vypjatého vnitřního stavu při balancování na hranici mezi dětstvím a dospělostí, s citem a porozuměním.
V obou příbězích sugestivní dusná atmosféra nehybného maloměsta. Nadhled, humor a sebevědomý, zralý vypravěčský styl.
No to jsou zase jednou dva kousky.
V tom prvním Amálka provozuje podnik, do kterýho choděj všichni z města, poněvadž nemaj televizi a doma se starou se akorát nuděj. Kdyby si Amálka husa hloupá nevzala a následně nevyhodila svýho starýho, pak kdyby vyrazila dveře s tim hrbatym tentonóncem, tak by byla prachátá a v poho. Ale bůh ví, co jí straší v tý její osamělý věži. Taky by se tam ale pak nic nedělo a nebylo by o čem psát, že jo. Dobrý bylo, jak vyzvala na pěstní férovku místního neotesance, hrubiána a svýho bejvalýho starýho v jedný osobě. To se pozná, že má v trenyrkách krom pavučiny i pořádný koule. Tim si mě dostala a dost jsem jí fandil.
Tenhle první kousek nebyl dlouhej a já bych ho uvítal mnohem delší. To se bohužel nestalo, a tak jsem musel přetrpět tu delší část barevný brožurky. Ta byla pro změnu o malý holce, která stejně jako všecky holky absolutně neví co chce. A to ještě ani nebyl instagram, tak by to s ní mohlo ještě jakž takž ujít. V tý době taky ještě nebylo v módě chodit na terapii s jakoukoli hovadinou, tak se v tom plácá. Trošku to vyzdvihuje jednooká černá kuchařka.
Jak řikám, užij si to po svym a neměj tak zvrácený představy jako třeba já. Třeba se ti to pak bude víc líbit. Basta fidli.
Balada o smutné kavárně je netradiční příběh o lásce, o milujících a milovaných i o osamělosti.
„Jeden z nich miluje a druhý je milován, ale každý z nich žije v jiném světě. Často je ten milovaný jen podnětem, aby mohla vybuchnout veškerá doposud nevyužitá láska, už dávno nastřádaná v milujícím. A každý milující tohle jaksi ví. V hloubi duše tuší, že jeho láska je osamocená. Poznává neznámý, podivný pocit osamění a tohle poznání ho trýzní.“
Je to příběh o lásce, která dokáže trhat životní pouta, ničit zaběhlé rituály i život milujícího. Ale je pravda i „že mnohým právě tak okolnost, že jsou milováni, bývá tajně a skrytě nesnesitelná. Milovaný se milujícího bojí a nenávidí ho, a má také proč. Protože milující se věčně pokouší odhalit, co se skrývá v nitru milovaného.“
Svatebčanka je vlastně také o osamělosti, ale o osamělosti dospívání, kdy dospívající jedinec už přestává být dítětem, ale ještě se nemůže zařadit mezi dospělé. Provázejí ho různé ztráty, se kterými se najednou ve své trochu zmatené mysli, musí vyrovnávat sám.
Obě novely jsou velmi dobře napsané, krásné popisy okolí, soumraku, svítání nebo léta velmi dobře doplňují příběh.
„A vždycky nastane okamžik, kdy všichni vespolek začnou jednat, nikoli z popudu a vůle jednotlivce, ale jako by jejich instinkty splynuly, takže o tom nerozhodne nikdo z nich sám, ale všichni dohromady. V takovém okamžiku nikdo nezaváhá. A jestli se ta věc vyřídí pokojně, nebo jestli společná akce vyvrcholí plundrováním a zločinným řáděním, to už je řízení osudu.“
Americký jih má svoji velmi specifickou atmosféru, každý to asi vnímá trochu jinak, ale pro mě je to prostředí, ve kterém cítím trvale přítomné napětí – Tennessee Williams, Cormac McCarthy nebo třeba seriál True Detective nejsou jistě jediní, kteří to dokážou působivě podat.
Kniha Carson McCullers není jistě nejvýraznějším příkladem zobrazení téhle agresivní nálady, ale cítit to tam pořád trochu je – jižanské maloměsto je jakýmsi mnohohlavým vedlejším hrdinou obou novel.
Balada o smutné kavárně mi připomněla Salingera, tím jak málo toho o postavách víme. To je zajímavý způsob prezentace, ale spisovatelka se s tím nedovedla vypořádat tak dobře jako zmíněný Salinger ve svých povídkách. Zaujala mě ale hlavní myšlenka – pokud jsem ji správně pochopil -, která nám říká, že můžeme být zamilovaní, dokonce i velmi hlubokým a trpícím způsobem, a přitom zůstat kompletně zaujati sami sebou. Být do někoho zamilován, ale přitom ho nevidět.
Svatebčanka na mě působila mnohem emotivněji, zřejmě i proto, že tentokrát byla hlavní hrdinka popsána velmi pečlivě. A velmi povedeným způsobem. Příběh Frances má výborné tempo a gradaci, perfektní vedlejší postavu (hospodyně Berenice) a kromě komorního dramatu dospívajícího děvčete (které je popsáno v celé tragičnosti situace, kdy Frannie už mnoho věcí vnímá, ale je na hony vzdálená plnému pochopení – to v jejich dvanácti letech prostě není možné) i vypovídá i o neradostných aspektech své doby.
„“Všichni jsme nějak v pasti. Narodili jsme se tak nebo onak a nevíme proč. (...) A snad se z toho najednou chceme dostat na svobodu. Ale ať děláme co děláme, pořád jsme v pasti. Já jsem já, ty jsi ty a on je on. Každý z nás nějak vězí v pasti, docela sám a sám.“
Obě novely spojuje krásná, velice zvláštní atmosféra, kvůli které člověk téměř zapomíná dýchat. Všechny postavy jsou naprosto jedinečné a všechny od ostatních odlišuje nějaký prapodivný povahový rys. Autorka vyniká v popisech ročních období, počasí a denních dob, tyto popisy dokonale doplňují děj a do srdce vnáší zvláštní sladkobol. (,,Bylo to noc, kdy kdy je dobře slyšet z dálky přes tmavé lány protáhlý zpěv černocha, který se jde pomilovat s děvčetem, nebo kdy si člověk rád mlčky posedí a brnká si na kytaru, nebo si jen tak odpočívá sám a sám a vůbec na nic nemyslí.´´) Ve Svatebčance se mi navíc moc líbilo, jak se v každé ze tří částí hlavní hrdinka označovala jinou podobou svého jména. podle toho, jak se postupně vyvíjela.
Balada o smutné kavárně: 3 - 4*, Svatebčanka: 5*. V druhém případě je působivá především úchvatná práce s dynamikou vyprávění a proměnami perspektivy. Lenivě pozvolné tempo graduje nezvyklým způsobem do jakéhosi "vymizení" ústřední (v očích hlavní hrdinky) události a následné emocionální prázdnoty vyjádřené však zhutněním děje podávaného náhle v retrospektivě, která s sebou nese přídech osudovosti i prchavosti zároveň.
BALADA O SMUTNÉ KAVÁRNĚ - Celkom zaujímavá, útla novela so skvelou pointou! Spočiatku ma príliš neoslovila, no našla som v nej niekoľko hodnotných myšlienok, čo z nej v spojení s trochu zvláštne tajomnou atmosférou robí knihu, ktorej nebola škoda venovať voľný čas. Príbeh o obyčajnej tuctovej krčmičke - kaviarničke v maličkom, bohom zabudnutom americkom mestečku, ktorá sa stáva centrom tamojšieho života a tiež stredobodom netypického ľúbostného trojuholníka, ktorý je napokon aj príčinou jej zániku. Príbeh o láske a o jej absencii, o tom, že: "Láska je predovšetkým spoločná skúsenosť dvoch ľudí - ale ak je spoločná, neznamená to, že je pre obidvoch aj podobná. Milujúci a milovaný patria každý do inej oblasti."
Zatím jsem přečetla jen Baladu o smutné kavárně. Krátká novela, která se velmi dobře čte. Možná by nezaškodilo lepší vykreslení postav, ale i tak jsem byla spokojena.
Originál je originál, ale Kavárna McCullersové trpí ve srovnání s Albeeho dramatizací užvaněností a přílišnou rozvolněností. A ač to zní paradoxně, oproti divadelní adaptaci (která už z principu je víc vizuální) se v novele nedostaneme ani zdaleka tolik do hlav postav - o co víc mě emocionálně rozseká a přiměje přemýšlet o marnosti lásky scéna, v které Macy diktuje Amélii dopis, než když McCullersová napíše "a pak Macy napsal slečně Amélii dopis a zmizel neznámo kam". Soutěž o silnější úder na katar vyhrává Albee.
Kniha byla oprávněně zařazená do edice světové literatury. Osamělost a láska, dvě hlavní témata autorky.
Štítky knihy
zfilmováno americká literatura dospívání černoši
Autorovy další knížky
| 1995 |  Srdce je osamělý lovec |
| 1985 |  Balada o smutné kavárně / Svatebčanka |
| 1965 | Hodiny bez ručiček |
| 1969 | Svatebčanka |
| 2011 | Odlesky ve zlatém oku |
Kniha Balada o smutné kavárně / Svatebčanka je v
| Právě čtených | 1x |
| Přečtených | 34x |
| Čtenářské výzvě | 1x |
| Doporučených | 3x |
| Knihotéce | 32x |
| Chystám se číst | 35x |
| Chci si koupit | 7x |
Další má oblíbená kniha. Autorka má dar vytvořit obraz jižanských městeček a jejich obyvatel tak plasticky, že malém cítím horko, prach a čas táhnoucí se jako třtinový sirup. Všechno má tak dusnou atmosféru a lidé se vzájemně zraňují, trpí a žijí jako svázaní prostředím.
Kavárnu bych teda v divadle viděla moc ráda. Snad se mi to poštěstí. ;)