Nesmrtelnost

3 15. srpna

Tak jsem si „sáhl“ na velikého Kunderu. Ve svém věku mám stále v literatuře co dohánět a tak není divu, že jsem vzal do ruky největší francouzský román od českého autora.
Připadal jsem si jako po nedávné operaci kolene. Na počátku to bolelo a číst se to téměř nedalo. Po rozcvičení to šlo lépe a lépe a ke konci se dostavilo uspokojení ze zajímavého díla.
Nesmrtelnost bych označil za filozoficko-esejistický román. A takové mám rád. Je tam ale malé „ale“. Kundera zřejmě také patří k autorům, kteří rádi „poslouchají“ sami sebe. Je imaginativní (a občas téměř imagologický), hýří nápady a text z něho valí jako voda z děravého sudu.
Občas jsem z té záplavy slov měl příjemný pocit, téma úvah pro mne bylo zajímavé a já si to užíval. Bylo to chladivé, příjemné a osvěžující. Nejednou jsem však měl pocit waterboardingu, bylo toho více, než jsem byl schopen a ochoten vstřebat, a téma myšlenek se stočilo k nějaké banálnosti.
Proplétání osudů a dějových linek k jednomu velkému poznání je hezká hra se čtenářem a čtenáře dokáže nachytat na švestkách. Proto četba podobných knih vyžaduje veliké soustředění, a proto také takové knihy končí „na hranici“. Čtenáři s nimi nemají trpělivost.
Chtěl bych se k Nesmrtelnosti někdy vrátit a zkusit si to znovu přeskládat. Musím ale překonat nechuť číst pasáže, které mne vyloženě nebavily, a kvůli kterým ubírám jednu hvězdičku.
PS: Autorův doslov považuji za zbytečný. Je to jen demonstrace naolejovaného superega.

07. srpna

Číst tuto diskusi je opravdu zajímavý důkaz. Důkaz o tom, že velké umění VŽDY vzbuzuje mezní emoce. Proto se zde je možné dočíst, že Nesmrtelnost je geniální dílo geniálního spisovatele, ale i to, že je "kýbl zvratků". Přestože já sama se ztotožňuji s první skupinou názorů, jsem ráda i za ty druhé. To proto, že mě utvrzují v tom, jak je Kunderovo umění živé, jak také do živého dokáže tnout, jak se nepoddá povrchnímu čtenářskému klišé, naopak je ke čtenáři stejně náročný, jako sám k sobě. V tomto kontextu jsou vidět téměř stejně vyhraněné reakce i na Bulgakovova Mistra a Markétku, Vonnegutova Jatka č. 5. a jiná vrcholná díla moderní literatury. Prostě jsou stále živá!

1 29. července

Mám rád příběhy a mám rád příběhy okořeněné filosofií. V Nesmrtelnosti mi však přišlo, že se jedná spíše o filosofické úvahy, na jejichž pozadí se odvíjí spletitý příběh. Příběh, který by sám o sobě byl zajímavý, bohužel síť myšlenek a úvah byla pro mne tak komplikovaná, že jsem skrze ní tento příběh stěží dokázal vnímat.

Přestože se mi kniha jako celek nelíbila, tak jsem v ní nalezl několik hezkých úvah, které mne oslovily. Z tohoto důvodu dávám tři hvězdy.

4 19. dubna

Také jste po přečtení Nesmrtelnosti zničili všechny vaše deníky?

3 20. ledna

Velkou výhodou Nesmrtelnosti je, že je čtivá a opravdu se čte velmi rychle, navíc není psána nikterak složitým jazykem. Kdo by ale hledal ucelený příběh, se zlou se potáže, protože ten tu chybí a místo něj je tu popis osudů několika postav, který je pro autora příležitostí k tomu pohrát si s románovou formou a pustit se do několika zajímavých a nadčasových úvah. Mnoho myšlenek je tu hodně zajímavých (třeba ta, že každý se snaží o svou nesmrtelnost tím, že chce po sobě něco zanechat), mnoho ale šlo mimo mě. Co mi trošku vadilo, byla určitá zahleděnost knihy sama do sebe, kdy Kundera evidentně zcela záměrně nejde čtenáři naproti a vyžívá se v tom, že ten toho mnoho nechápe. Závěrečný doslov hodně objasnil, takže zpětně se čtenář může podívat na pasáže, které se rázem dostanou do trochu jiného světla. Celkově vzato si troufnu říct, že Nesmrtelnost je výborná kniha, která by ale mohla být o něco přístupnější a možná i trochu příběhově jasnější. Každopádně by asi nebylo od věci se k ní za čas vrátit. 80%

3 13. ledna

"Román se nemá podobat cyklistickému závodu, ale hostině o mnoha chodech."

Coby čtenáře, který od autora dosud přečetl pouze Směšné lásky a Žert, mne překvapilo, jak moc je Nesmrtelnost... inu, francouzská. Jde o intelektuální hru natolik sebeuvědomělou, až se místy vkrádá pocit, potřebuje-li ke své existenci vůbec čtenáře. Kundera napsal postmoderní román o románu, který roztrpčí všechny, kdo očekávají odněkud někam směřující Příběh. Jistě je podnětné rozebírat zvolenou kompozici a propojenost jednotlivých oddílů (na obojí autor s až obsedantní potřebou dokázat čtenáři, jak chytrou knihu napsal, upozorňuje v doslovu), osobně pro mne však v tomto případě byly větší intelektuální slastí knihou iniciované zamyšlení se nad dvojicí základních elementů lidského bytí (sex a smrt) a od nich odvozených témat jako láska, sebevražda, utrpení, paměť, plynutí času, střetávání malých a velkých dějin... budu-li se k Nesmrtelnosti vracet, pak jako ke knize moudrých citátů, což by Kunderu, tolik lpícího na celkové architektuře díla, které by logicky mělo nejlépe "fungovat" ve své úplnosti, zřejmě nepotěšilo, leč jde o text natolik přesvědčený o vlastní důležitosti, že bych v jeho společnosti několik společných hodin napodruhé zřejmě nevydržel.

16.11.2016

Moje nejoblíbenější kniha od Kundery. Četla jsem jí jako mladá dívka a chystám si jí přečíst teď po letech jako dospělá žena s nadějí, že mě znovu překvapí.

2 17.10.2016

Teď už vím že celý svět se dá schovat do pár set stran uměleckého díla, co není napsáno černé na bílém, to je skryto mezi řádky....

Troufám si tvrdit, že pokud se někomu tato kniha jeví jako "kýbl zvratků beze smyslu" je to způsobeno jen a pouze tím, že ji nepřečetl dostatečně pozorně, nezaregistroval tolik a tolik opakujících se motivů, neskládal si jednotlivé částečky příběhu postupně do sebe a možná že ani nikdy nežil...

27.07.2016

Opět hrozně moc intelektuálně zaměřená kniha. Spousta "sprostých" slov, které abych si hledala ve slovníku. Příběh skoro žádný, hlavně popsat, jak všechny postavy existencionálně trpí. A já při četbě také. Skladba knihy mi nesedí, jazyk moc složitý, to aby člověk četl v naprostém tichu někde ve vakuu a stejně i když se na to snaží soustředit, tak mnohdy neví, o co tam zrovna jde.

Kdybych to nemusela číst do povinné četby, tak se Kunderovi vyhnu obloukem.

09.07.2016

Dvě hvězdy za nápad napsat takový román o více rovinách, který by nešlo filmově, divadelně či jiným způsobem adaptovat. Jinak je to sledování jak se Kundera topí v bažině svého přeintelektualismu, ale i tak stále pouze na povrchu. Některé myšlenky jsem si však zatrhla, začátek románu byl docela povedený, příběh o Agnes a dívce zbožňující Mahlera a komickém Paulovi strhující. Ale vše se ztratí pod vrstvou puncu, který, ač zprvu zajímavý, začne časem iritovat pro již výše psané.

1 07.06.2016

Myslela jsem si, že Nesnesitelná lehkost bytí je moje nejoblíbenější a nic ji nepřekoná, ale už v půlce knihy Nesmrtelnost jsem věděla, že jsem se mýlila.

Někde jsem četla, že když chceš psát, musíš psát o tom, co bys ty rád četl. Nepíši, ale vytvořila se mi přesná představa o knihách, které bych velmi ráda četla, milovala je, které jsou zajímavé svým rozpoložením, stylem psaní, svým časem a tím jak si s ním autor zahrává. A kniha Nesmrtelnost naprosto splňuje moji představu o dokonalé knize.

04.06.2016

vlastně nevím

4 29.05.2016

Stále jsem nenašla slova. Zamilovala jsem se do této knihy jako už dlouho do žádné. Ani nevím, jestli se mě někdy něco takhle moc dotklo.
Až mi drásá srdce to někomu doporučit. Skvělé knihy doporučujeme dál, ty nejlepší si sobecky tutláme pro sebe. Ne, nechci se dělit, ale takovou sobeckost bych si neodpustila. Páč je to tak nádherné.

1 23.03.2016

Nesmrtelnost je asi nejtěžším románem od M. Kundery, který jsem zatím četla. Jednota děje se naprosto ruší, vystupuje zde i samotný autor, postavy a navíc Goethe, Hemingway, Rilke, Rolland a mnoho dalších. Navíc ústřední postavy Agnes, Laury, Paula, ... u všech je zdůrazněno, že jsou vymyšlené, vzešly z autorovy myšlenky. To už sice bylo i u románu Nesnesitelná lehkost bytí, ale zde je všechno mnohem složitější, už i zabřednutím příběhu do dávnější Goethovy minulosti.
Navíc je zde mnoho gest, které lidé dělají, myšlenky nad nesmrtelností, dobou a všudypřítomnou "kamerou", tedy okem, co nás sleduje. Je to prostě román, který vás donutí přemýšlet nad věcmi, o nichž by vás vůbec nikdy nenapadlo nějak hlouběji uvažovat. Mně například dlouho po přečtení románu pořád napadá myšlenka, co je to slza, a co vlastně způsobuje můj pláč. .... Kundera totiž napsal:

"Co je to slza? Ptával se sám sebe a nenašel nikdy odpověď. Jedno mu však bylo jasné: slza byla až podezřele často vyprovokována dojetím, které v Goethovi vzbudil pohled na Goetha. … Slza v oku Laury byla slza dojetí, které zakoušela Laura nad Laurou odhodlanou obětovat celý svůj život, aby stála po boku muže své zemřelé sestry. Slza v oku Paula byla slza dojetí, které zakoušel Paul nad věrností Paula, nemohoucího žít nikdy s žádnou ženou kromě té, která je stínem jeho mrtvé ženy, jejím napodobením, - její sestrou.“

1 24.02.2016

Komplexně propojené dílo, které nutí k zamyšlení nad (ne)smrtelností nejen lidí, ale i jejich díla a gest. Na první pohled může působit jako nesouvislé tlachání, ale při pečlivé četbě objevíme dokonalou vnitřní logiku. Spoustě literárních fanoušků se samozřejmě otevírá kudla v kapse, když vidí ono Kunderovo pověstné "tak co, čtenáři, pochopils? Ne, že?", ale konkrétně v tomto díle je to ještě jakž takž snesitelné.

2 26.01.2016

Jedním slovem? Pseudofilosofie.

04.01.2016

Pro zažité čtenáře Kundery není nesmrtelnost nic neočekávaného, pro ty, co je to první kniha, po které sahají, tak se určitě nedočkají potěšení. Nesmrtelnost je tou knihou, která vás bude provázet životem. Myslím to v tom smyslu, že aby člověk pochopil celou její krásu, musí jí vzít do ruky několikrát za život. Mimo jiné neznám lepší knihu, ve které by lépe vynikaly postmoderní znaky protkány existenciálními myšlenkami.

25.06.2015

zajímavá kniha, propracovaná a asi nejnáročnější z těch, co sem od něj četla, co se týče propojenosti postav a všímání si různých detailů (to ostatně píše sám v poznámce autora na konci).. někdy mi to dalo dost zabrat vzpomenout si kdo je kdo, ale nakonec se to dalo :) každopádně mě Kundera opět nezklamal :)

Zatím jediná kniha, kterou jsem od Kundery četl. Zaujal mě její název, ale obsah byl jak vědro zvratků. Nevím co na tom všichni vidí, mě to teda nic nedalo. Knihu můžete v podstatě otevřít na jakékoliv stránce a začít číst, zavřít a otevřít na jiné stránce. Žádný rozdíl.

Možná, ale opravdu možná jí dám druhou šanci, ale zatím mě nic nepřesvědčilo, abych tak učinil.

3 18.06.2015

Ve své době, cca deset let zpět, jsem Kunderu hodně hltal, ovlivnil mě tehdy jak v literatuře čtené, i psané. Nicméně dnes, již jaksi mi jeho knihy připadají příliš zjednodušující, doslovné, myšlenky v nich obsažené veskrze ploché, nejdoucí do hloubky. Na druhou stranu já nepotřebuji v románu filozofii, ale když ji kniha deklaruje, tak by asi neměla být pouhou pouťovou atrakcí. Ono je to s Kunderou jako s Hessem, výborně se čtou, člověk má tendence od nich přečíst vše, skorem se zahltit a náhle po páté knize, která je pořád stejná, přichází vystřízlivění, respektive spíše kocovina. Nejsou špatní, ale nelze je brát jako vrchol.
V současnosti z Kundery rád čtu především jeho eseje, které sice kolikrát trpí též stejnými nedostatky, nicméně se díky nim může člověk dostat k hromadě dobré literatury. Ze sentimentality tedy za 3.

10 23.04.2015

Když jsem si přinesl knihu z knihovny domů a otevřel jsem ji na první stránce, našel jsem tam perem vepsaný text: "Tohle je nejodpornější kniha, jaká se mi kdy dostala do rukou. Nikdy nepřestanu litovat, že jsem se s její četbou špinila." A tak jsem se pustil do čtení. Nebyla to moje první Kunderova kniha, měl jsem již za sebou knihy Nesnesitelná lehkost bytí, Žert nebo Směšné lásky. Tato kniha je však jiná než ty předchozí, alespoň co se týče pozadí příběhu. Ty předchozí byly taky existenciální, ale ve vztahu k bývalému socialistickému režimu a ideologii komunistů. Nesmrtelnost je již prostá autorovy sebelítosti a pohrdáním obyčejnými lidmi, jejich ubohými banálními osudy v socialistickém Československu. V Nesmrtelnosti si Kundera hraje s románovou formou, s časem a rychlostí, s velkou a malou historií, s obrazy a gesty. Existencialismus románu je vyjádřen převzetím vlády imagologů nad ideology a Diabolem v našem životě. Příběh Agnes, její sestry Laury, jejího manžela Paula, ke slovu přijde i Hemingway, Goethe, Rubens. Proud jednotlivých obrazů, příběhů a epizod na začátku bublá jako potůček, aby záhy dalšími přítoky nabyl na síle říčky, v meandrech zpomalil a vracel se zpět a opět se dral kupředu vodopádem. Kniha je plná myšlenek, myšlenek o bytí člověka, o lásce, a jejich otisku v umění, hudbě, filosofii, literatuře. Pokud hledáte v knihách myšlenky, možnost zamyslit se a vnímat jiné myšlenky než jen svoje vlastní, pokud jste ten druh Homo sentimentalis, pak vám knihu doporučuji k přečtení - zde jsou totiž myšlenky součástí románu.
Já s tím textem, perem vepsaným některou s předchozích čtenářek, totiž nesouhlasím. Ta kniha je skvost co se formy a obrazů týče. Napoprvé to ale člověk asi neocení nebo spíše nevychutná. Napoprvé si přečtete příběh a poznáte postavy, ale stejně jako hudební skladbu si poslechnete znovu tak i tento román si budu chtít přečíst znovu a vychutnat si ty obrazy a gesta. "Určitou částí své bytosti žijeme všichni mimo čas." "Není nic neužitečnějšího, než chtít něco dokazovat pitomcům."

13.03.2015

Nesmrtelnost bylo první dílo, které jsem od Kundery četla. K Nesmrtelnosti jsem se dostala přes povinnou četbu, ale nestihla jsem to přečíst v termínu a pak jsem se k této knížce vlastně zcela dobrovolně vrátila. :) Několik hlasů okolo mne mě varovalo, že se mi to nebude líbit, že to není nic moc atd., takže jsem od díla mnoho nečekala. Nakonec jsem ale byla příjemně překvapená. Fascinovalo mne to obrovské množství myšlenek a úvah, vyskytujících se prakticky na každé stránce. Se spoustou z nich jsem souhlasila nebo mě fascinovalo, jak obratně Kundera dokáže popsat určitý jev, vysvětlit ho a zformulovat na něj svůj názor.
Důvod, proč jsem nedala 5 hvězdiček je ten, že mě občas trochu nudily poměrně dlouhé pasáže o Goethovi, Rubensovi a dalších.

6 18.02.2015

„Hle, Kundera,“ chtělo by zvolat po celou dobu románu, pokud bych parafrázoval jednu z užitých krátkých vět (la petite phrase). Vypravěč, který explicitně splývá s autorem, totiž podle metafory života jako hudebního tématu s variacemi skládá i svůj román, v němž jako v předchozích dílech rozebírá lidskou existenci – tentokrát sice v jiných kulisách, avšak autorský rukopis a dilemata postav se nemění.

V Žertu si tři ze čtyř hlavních postav-vypravěčů nesou na bedrech mýtus velkých idejí (komunistický/stranický, lidový/folkloristický, náboženský/katolický), v Nesnesitelné lehkosti bytí je únorový převrat a uvolněnější 60. léta vystřídán sovětskou okupací a následnou normalizací, která tvoří rámec pro existenci postav – paradoxně však, jak poznává Sabina, se z jejich činů stává nechtěně kýč, čímž jako by už Kundera směřoval k Nesmrtelnosti, v níž ideje nehrají roli, vše bylo nahrazeno obrazy, vizuálnem, triviálními generickými frázemi; žijeme ve společnosti spektáklu – ideologie byla nahrazena imagologií – skutečnost byla nahrazena představou.

S tím souvisí i titulní téma nesmrtelnosti, jehož pomocí Kundera ironicky (aby zakryl tragičnost) prorokuje, že kdyby Goethe inscenoval svého Fausta, nikdo by se nepřišel podívat na Fausta, nýbrž že by publikum stálo za jevištěm a zíralo na Goetha samotného. Z Goetha nám nezůstanou jeho díla, a když ano, tak jenom několik slavných zautomatizovaných veršů („to věčně ženské nás táhne výš“), jak podotýká vypravěč, aby je v závěru nechal sarkasticky zarecitoval Paula, milovníka biografií literátů a hltače pamětí; nezůstanou nám jeho ideje, zůstane nám jeho notně deformovaný obraz.

Protože Kundera svými díly trvale prozrazuje, že lidská existence a s ní spojená identita je v zásadě naprosto neuchopitelná. Nedá se vměstnat do obyčejných slov, proto ji lze zachytit jen v metafoře, která je dynamická, pohyblivá. Na rozdíl od silnice s jasně definovaným výchozím a cílovým bodem procházíme cestou, která záchytné body postrádá, vytváříme si vlastní cestu, vlastní životní příběh. A jak nám dává najevo sebe-reflexivní vyprávění, tato teze se promítá i do románového života postav, které Kundera chytá do pastí, z nichž se snaží vymanit, ospravedlnit se před sebou i před druhými, učinit sebe smysluplnými.

Kundera však své postavy nikdy nesoudí, minuciózně vystihne Grund (sic) každé z nich, čímž čtenář získává díky této multiperspektivě nadhled, kterým postavy mezi sebou nedisponují, proto se tragicky míjí; touha překlenout hranice, směřovat k nebi, zrozená v jednom jediném gestu, je ryze romantická, stále zůstáváme ve Wertherově vědomí, o čemž podává důkaz i Barthesova studie Fragmenty milostného diskurzu, v níž je Wether nejčastěji citován jako ukázkový příklad rozmanitých figur lásky. I Kundery oblíbená náhoda, prvek osudovosti, je romantický topos, což se zdá poněkud paradoxní, uvážíme-li Kunderův postoj k sentimentálnímu člověku, žijícího v lyrickém věku; ovšem náhodu lze vztáhnout jako protipól ke karteziánskému systému, v němž všechny prvky jsou jasné a ohraničené, zatímco náhoda nás opět zavadí na cestu mimo jasně ohraničené pásmo, a tudíž nám brání pevně uchopit vlastní existenci.

S nepřetržitým pohybem se tak postavám vyjevují pravdy, jež však mají vždy jenom omezenou platnost, vzápětí mohou být nahrazeny diametrálně jinými, zjištěnými, až když už tzv. pozdě („největší pravdy jsou ty nejbanálnější“), s čímž souvisí i princip epizody, který Kundera využívá jak v rámci postav, tak v rámci vyprávění. Je tragickým omylem označovat Kunderu za pornografa, neboť on nás nechce – z definice pornografie – vzrušovat, nýbrž systematicky a potměšile znejišťovat. Chce být vážný, ale zároveň ironický, hraje hru, v níž si sám ze sebe tropí žerty, tropí si je i ze svých postav – často však nesnesitelné, kterým lze vzdorovat právě a jedině tropem (sebe)ironie. A takové hry jsou mi nejmilejší.

1 05.02.2015

Kdybych mohla, hvězdiček tomu dám šest.

20.11.2014

Zajímavé, zejména po dočtení - přiznám se hodně náročného textu - se člověk musel vracet již k přečtenému, protože postavy, které spolu zdánlivě nesouvisejí, jsou nakonec něčím vždy propojeny, což mi došlo, přiznám se, při nepozorném čtení, až dodatečně.
Ale moje oblíbená kniha - Žert, to přece jen není.....

2 18.11.2014

Koncert geniálních úvah mistrně zakomponovaných do jednoduchého příběhu vzájemně propletených osudů, do spisovatelových myšlenek sdílených s kolegou a do historických frašek. Úvahy se týkají lásky, smrti a hlavně nesmrtelnosti. Napsány na počátku 90. let však zcela neuvěřitelně předbíhají dobu. V této knize se nedají zajímavé myšlenky podtrhávat, podtrhnout by se totiž musela skoro cela kniha.

2 09.11.2014

Sú knihy, z ktorých si opisujem zaujímavé myšlienky. A sú knihy, kde si označujem celé strany, lebo je v nich nesmierne múdrosti. Toto je ten prípad. Dámy, páni, takto vyzerá genialita. Každé slovo, každá veta. Klaniam sa.

1 07.08.2014

První dílo, které jsem od Kundery četla. Tehdy jsem ještě měla ve zvyku zatrhávat si v knihách zajímavé pasáže, k nimž jsem se pak ráda vracela a které pro mě byly citacemi - dávaly smysl i vytržené z kontextu. U Nesmrtelnosti jsem to vzdala a tento zvyk nadobro zanikl. Napoprvé mě příběh udivil v mnoha směrech, obdivovala jsem autorovu odvahu vůbec se pouštět do dialogu mezi Hemingwayem a Goethem a troufalost žít si ve svém románu. Dnes (ačkoli se nedá říci, že jsem zcela dospěla, ale jistě jsem už někde jinde než před několika lety) vidím v knize spoustu pravd i literárních pokušení, které jsem dříve neviděla. Žádná další Kunderova kniha mě pak už neuspokojila tolik jako Nesmrtelnost. Velmi se těším na to, co v ní objevím zase příště! (Jak vidím, spousta podobných poznámek je vypsáno i níže, což mně osobně dělá jen radost.)

24.07.2014

Ne že by se kniha nedala přečíst. Ne že by to bylo nezajímavé téma a nezajímavé myšlenky. Kam se ale poděla lehkost, trefnost a ironický nadhled Žertu, Směšných lásek nebo Nesnesitelné lehkosti bytí? Moc vážné, sebestředné, perverzní i přes to, že sex je v románu víceméně jen v náznacích - nebo napsané příliš starým jazykem? Něco mi v románu pořád chybělo a nevím přesně co. Něčeho tam bylo naopak moc. Zbytečně neurotické a přitom bezcitné postavy. Žádná vášeň, jen vypočítavost. Nesmrtelnost mi nepřipadá jako vrcholné dílo, ale jako labutí píseň stárnoucího spisovatele.