Divoké palmy

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

„Kniha jako celek představuje dva typy lásky“ – tak se vyjádřil Faulkner o svém románu, který je spojením dvou příběhů a zároveň jakousi dvojstudií lásky a odpovědnosti. Paralelním rozvíjením trpké historie sebevražedné lásky dvou milenců a tragikomického osudu mladého trestance za velké povodně na řece Mississippi dosáhl Faulkner jedinečného polyfonního účinku: výsledkem je pocit tragické marnosti a nereálnosti romantické absolutní lásky, odporu k praktikám podnikatelského světa a jeho justice i pocit bezpráví. Divoké palmy se vymykají Faulknerovu yoknapatawphskému cyklu románů z amerického Jihu. Znějí v nich bezprostřední ozvuky palčivých 30. let, éry deprese, nezaměstnanosti i nástupu nacismu v Evropě....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/12_/12845/big_divoke-palmy-6Qr-12845.jpg 3.6121
Žánr:
Literatura světová, Romány

Vydáno: , Odeon
Originální název:

The Wild Palms, 1939


více info...
Nahrávám...

Komentáře (21)

Kniha Divoké palmy

mirektrubak
14. dubna

„Možná že ji neobjímám, ale chytám se jí, protože je ve mně něco, co si nechce přiznat, že to neumí plavat nebo nemůže uvěřit, že to umí plavat.“

V první části knihy mě mnohem více zaujal příběh zakázané lásky, ve vztahu obou milenců bylo něco nezdravého, něco pokaženého nebo nezhojeného, co si do svého vztahu přinesli, a co způsobovalo, že víc než o partnerský vztah se v jejich případě jednalo o jakousi sdílenou psychózu. Lákalo by mě, přicházet jejich problémům na kloub, ale bohužel, Faulkner mě jejich vnitřním světem neprovedl – nebo mě jím provedl způsobem, ve kterém se mi nepovedlo se zorientovat. Takže se mi oba hrdinové jevili jako nekonzistentní, nečitelní. Nebyl jsem schopen se jim dostat pod kůži, nahlížet na svět jejich pohledem. Zůstali mi cizí.
Podobné rozpaky jsem zažíval i v kapitolách o mladém trestanci. Ten je ve vězení, protože provedl vlakovou loupež podle návodu z šestákových detektivek – s nevyhnutelně neúspěšným koncem, samozřejmě. To samo o sobě je zápletka na samé hraně uvěřitelnosti, ale budiž, proč by literární postava nemohla být naivní snílek. Jenže... jeho chování při povodni tomu typu vůbec neodpovídá, tam je velmi pragmatický, realistický, jeho chování není v žádném smyslu mladistvě romantické, spíš je v něm jakýsi hluboký smysl pro zodpovědnost, vědomí nutnosti přijmout svoji roli a neuhýbat osudu. Připomínal mi tím některé Greenovy tiché trpitele nebo vzdáleněji i Hemingwayova starce Santiaga.

Nejpříjemnější vzpomínky tak budu mít na Faulknerův literární styl. Ten mi zprvu nepřišel nijak úžasný, ale postupem času jsem mu přicházel na chuť, těm jeho dlouhým větám, a vsuvkám v nich, a vsuvkám v těch vsuvkách... A když jsem si uvědomil, že se v románu nesetkám se srozumitelným myšlenkovým světem a začal se soustředit na budovanou atmosféru, dočkal jsem se nakonec docela příjemného čtenářského zážitku.

freejazz
08. ledna

jedna z mojich najobľúbenejších kníh. Faulkner je ťažký a rozhodne sa nedá do neho začítať hocikedy. Palmy sú však tak brilantne napísané príbehy, že po dočítaní máte chuť vrátiť sa na začiatok - pretože za poslednou stranou už naozaj nie je pokračovanie...


Acamar
16.10.2020

Dva navzájem vůbec nesouvisející, svou atmosférou odlišné příběhy - milostné a sociální drama nesezdaných milenců z dob krize a absurdní, tragikomické povodňové dobrodružství ztraceného trestance. Společné snad mají téma svobody (touhu po ní, strach z ní, její odnětí), hledání a objevování svého smyslu života, nekonvenčnost a zároveň zodpovědnost hlavních postav...
Dějovou linku románu bych asi nenazvala jako strhující, ale díky vypravěčské suverenitě W.F., tomu jak neobvykle nakládá se stavbou vět, jak rozbíjí plynulost vyprávění nesčetnými odbočkami a upřesněními, vkládanými dovnitř vět, vršenými za sebe, do sebe (nejspíš dokud nebude jisté, že se čtenář bude muset pro navázání na původní nit vrátit hodně daleko:) ... díky tomu na ni jistě hned tak nezapomenu.

StephenKingje
16.06.2020

Já Vám nevím. Opravdu jsem se na tuhle knihu těšil. Je veliké množství autorů, které mám velice rád, v jejichž hlavních inspirací je právě William Faulkner. Je neustále chválen, dostal Pulitzerovu a Nobelovu cenu, takže jsem se opravdu těšil na tuto knihu. A „Divoké palmy” se mi částmi také opravdu líbily. Především ze začátku jsem si dokonce docela užíval některé scény. Ale čím dál jsem pokročil, tím více mne iritoval Faulknerův styl. Nejsem fanouškem strašně dlouhých vět, avšak budíž, jsou-li dobře poskládané. Jenže když začnete na každou druhou stránku dávat monstrózní vsuvky, tak mi Vaše kniha začne připadat prvoplánová. Neříkám, že by autoři neměli používat závorky (nemám například problém s ironickými poznámkami, ale samozřejmě je více situací, v nichž je využití závorek dobré), ale zároveň by měli být schopni se tak trochu vyvarovat tomuhle východisku.
Ale, vzato kolem a kolem, nechci říct, že tohle je špatná kniha, či že je Faulkner špatný autor. Možná je tohle mistrovské dílo a já jsem příliš nevzdělaným čtenářem na to, abych jej mohl plně docenit. Avšak za mne se jedná o docela velké zklamání. A to říkám jako velký fanoušek jižanské literatury.

RH faktor
08.09.2019

Vincent van Gogh o jednom ze svých obrazů řekl: ve svém obraze jsem se pokusil vyjádřit, že kavárna je místem, kde se lze zničit, kde se můžeme zbláznit a spáchat zločin.

RamonVarga
02.10.2018

Těžko jsem se prokousával těžce stavěnými větami - doteď nechápu, že jsem to přečetl. Dojem z knihy mám rozporuplný.

witiko
06.06.2017

Oba příběhy, na kterých je kniha postavena, se proplétají ve významově bohatém kontrapunktu a výsledně tak dávají zaznít mimořádně hluboké filosofické skladbě o smyslu lidského života, o lásce, touze po svobodě i o potřebě odpovědnosti. Kniha, kterou možná napoprvé odložíte, ale napodruhé se naučíte plavat ve faulknerovsky nekonečných souvětích, které vás nakonec vyvrhnou na břeh života daleko moudřejší a zkušenější, než jste byli. Jedna z největších knih, která kdy byla napsána.

Sparkling
25.03.2017

Moc jsem se na knihu těšila a zřejmě jsem si vytvořila příliš vysoká očekávání, protože mě ve výsledku zklamala. Na začátku mě víc zaujal příběh dvou milenců, než trestancův, ale asi v polovině knihy se to změnilo. Harry a Charlotta mi k srdci příliš nepřirostli, spíš naopak. Jejich jednání mi přišlo nelogické a jejich láska dost nevěrohodná, ale možná to bylo způsobené i překladem, o kterém tu už někdo mluvil - také se mi zdál dost kostrbatý a myslím, že část knihy se v něm možná ztratila. Příběh trestance mě zasáhl víc, jeho dobrosrdečnost, které si asi nebyl vědom, vnitřní morálka a přirozeně cítěná nutnost pomoci člověku v nouzi, to vše mě oslovilo a zapůsobilo na mě, stejně jako trestancovo až dětsky bezelstné přijetí nevděčné "odměny" za jeho dobré skutky (a i samotný zločin, kvůli kterému mu byl přidělen trest, a důvod jeho spáchání, byl až dojemně roztomilý).

1