William Faulkner

Přidat do oblíbených Koupit knihy

americká, 1897 - 1962

Populární knihy

/ všech 25 knih
Hluk a vřava
Hluk a vřava
Divoké palmy
Divoké palmy
Absolone, Absolone!
Absolone, Absolone!
Vesnice
Vesnice

Nové komentáře u autorových knih

Hluk a vřava Hluk a vřava

„Po Svatyni (1931) a Když jsem umírala (1930) další román amerického nobelisty Williama Faulknera (1897 - 1962). Hluk a vřava (The Sound and the Fury, 1929) patří k vrcholům jeho díla a k největším, ale také nejnáročnějším americkým románům. Konečně dílo, kterým si mě Faulkner získal, protože ty dva předchozí romány mě nenadchly. Ani ta čtenářská náročnost nebyla tak hrozná, i když zabrat to teda dá (vyznat se v ději mi pomohla chronologie nalezená na netu, heslo ve Slovníku světových literárních děl a na Wikipedii – bez toho bych se dost ztrácel). Ovšem překážky klade Faulkner značné nejen modernistickými postupy (střídání hledisek vyprávění, vnitřní monolog, asociativní proud vědomí, psychologické i interpunkční a grafické experimentování se syntaxí, svérázný jazykový amalgám), ale také tím, že postavy jsou vesměs nesympatické a děj dosti temný. Faulkner v románu, jehož název je převzat z Macbetha, vypráví tragickou historii rozpadu jižanské rodiny Compsonových, a to nejprve pohledem tří sourozenců, nejmladšího idiota Benjyho (7. 4. 1928), nejstaršího citlivého bratra Quentina, který spáchá sebevraždu (2. 6. 1910), a prostředního pragmatika Jasona (6. 4. 1928). Ve čtvrté části (8. 4. 1928) je autorská er-forma. Zejména první dvě části jsou plné výše zmíněných experimentů, až ty dvě další jsou přístupnější a čtenář si díky nim lépe složí mozaiku příběhu, v němž důležitou roli hraje zavržená sestra tří bratrů Caddy a pak její dcera Quentin (ano, tohle stejné jméno pro dvě postavy způsobí dost zmatků), kterou Caddy nechá na vychování u rodičů. Nejsympatičtější postavou je černošská hospodyně Compsonových Dilsey. A jak už vidno z dat, během nichž se čtyři části odehrávají (a samozřejmě se vypravěči dostávají i hloub do minulosti, přičemž idiot Benjy žádný čas nerozlišuje), vyznat se v tom je docela oříšek. "...člověk je souhrn všech neštěstí, jaká ho kdy postihla." Přeložili Luba a Rudolf Pellarovi, vydal Odeon a BASET, 1997 (na rozdíl od většiny dalších Faulknerových románů na překlad tohoto jsme si museli počkat skoro sedmdesát let).“... celý text
— milan.valden

Hluk a vřava Hluk a vřava

„Tento komentář píšu s větším odstupem od přečtení knihy, než je u mě běžně obvyklé. Faulkner vyžaduje trpělivého čtenáře, nejen na začátku čtení, ale i po dočtení díla. Podobně jako jiný román Faulknera, Divoké palmy, jsem to na první pokus nedal, a po třech stranách odložil na neurčito, ale stejně tak jsem se ke knize opět vrátil, a o to více si užil skutečně nevšední literární zážitek. Faulknerův náročný styl není samoúčelným od obsahu odtrženým experimentem, ale s dějem, tj. tím, co je vyprávěno, spjatý celek. A pokud platí o uměleckých dílech, že chápat je musíme v jejich celku, tak Hluk a vřava je toho exemplárním případem. Čtyři vypravěčské perspektivy se skládají do celku, který je pochopitelný právě jen jejich vzájemnou juxtapozicí. Jestliže první tři sourozenecké části (smyslový Benjy, abstraktní Quentin a striktně pragmatický Jason) jsou subjektivními světy samy o sobě, poslední objektivně orientovaná část díla je spojujícím lepidlem nejen několika dekád historie rodiny Compsonů, ale také především etickým ideálem, který je ale reálně uskutečňován černošskou služkou Dilsey, která jediná umí se obětovat, vystoupit ze své omezené subjektivity, nelamentovat v nečinnosti, ale konat s láskou. Kdo umí číst v angličtině, doporučuji vynikající studii, která mnohé osvětlí: https://www.jstor.org/stable/459766 Jako knihovníka mě zaujala tahle stereotypní, přesto ne vždy a úplně nepravdivá deskripce knihovnického prostředí (ono na těch stereotypech je vždy něco pravdivého): "Paní vypadala jako knihovnice. Jako něco, co už jen pokojně usychá mezi zaprášenými regály s uspořádanými přesvědčeními, jež už se dávno rozešla s realitou, jako dech atmosféry, jež byla svědkem napáchaného bezpráví" (s. 94) Časové roviny jsou významově míchány a s časem je krásně v díle pracováno, není divu, že jím jsou téměř posedlé i některé z postav příběhu: "Nedávám ti je proto, abys pamatoval na čas, nýbrž abys na něj mohl tu a tam zapomenout a neplýtval zbytečně dechem ve snaze nad ním zvítězit. Protože tu bitvu nelze vyhrát, řekl. K těmhle bitvám dokonce ani nedochází. Kolbiště člověku jenom odhalí jeho pošetilost a beznaděj, a vítězství je iluze filosofů a pošetilců." (s. 59)“... celý text
— Knišíl

Srpnové světlo Srpnové světlo

„Čtyři, nebo pět hvězd? Těžko říct. Při čtení máte pocit, že natahujete svou ruku a saháte k velikosti. Literární velikosti. Že se podílíte na čemsi vyjímečném a že se čtením měníte. Tak dobře Faulker umí psát, tak dobře vás zná. Děj víří kolem postav, z různých úhlů a různých vyprávění, ne všemu je možné věřit. Zvlášť první polovina je plná momentů, kdy se určitý čin vysvětlí až později. A zvlášť první polovina je naditá kapitolami, které by mohly fungovat jako samostatné kvalitní ucelené povídky. Některé pasáže jsou zvlášť obtížné a jsou to ty samé pasáže ve kterých Faulker exceluje: reminiscence postav na minulost, genealogie viny, dědictví zla. V těch je lehké se ztratit. Ale je jasné, že tak píše, protože chce, abyste se tady trochu ztratili! Jestli je to pro vás v pořádku, musíte zjistit sami. V žaludku mi leží jediná postava, jejíž motivace (spíš de-motivace) zkrátka nedokážu pochopit, ale to je k mému vlastnímu zamyšlení, proč tomu tak je. To není výtka. Dočetl jsem před půl hodinou. Dávám čtyři z pěti. Ale mám pocit, že za týden, měsíc, rok... to na tu pětku určitě změním. Tak to je. Musíte se sami nejprve zeptat: co od knihy vlastně chcete? Chcete, aby byla zábavná a přešla, anebo zůstala s vámi?“... celý text
— DorianG.

Když jsem umírala Když jsem umírala

„Po Svatyni jsem přečetl další dílo amerického nobelisty Williama Faulknera, román Když jsem umírala z roku 1930 (do nemocnice příhodný název). Ani tím si mě Faulkner zatím nezískal, snad to přijde s dalšími romány, které mám v plánu. Roztříštěné vyprávění o jedné rodině, která se vydá na cestu se zemřelou matkou, aby splnila její přání být pohřbena v rodišti, podané v krátkých kapitolách mnoha různými vypravěči, kdy si jako mozaiku musíte složit celkový obraz, mne upřímně řečeno dost nudilo; naštěstí je to román krátký.“... celý text
— milan.valden

Divoké palmy Divoké palmy

„Můj první Faulkner. Nerad tomu dávám nízké hodnocení; člověk při čtení cítí, že se tu Faulkner přiblížil k velké literatuře, ale uniklo mu to. O fous. Ale ten fous se někdy zdá pekelně dlouhý. Myslím, že dokážu ocenit experiment, nicméně tady je na škodu, struktura knížky se tím rozpadá a to ne způsobem, který by příběhu a tématům něco dával. Působí to celé hrozně rozptýleně, jako by se autorovi jeho záměr vymknul z rukou. Dialogy je většinou velmi těžké sledovat. A jelikož je myšlení postav neintuitivní a zkratkovité, člověk má neustále problémy si domyslet, co stálo za tou kterou nedořčenou větou, tím kterým odmlčením. To, že jsou postavy patetické mi nevadí, připomínají mi něčím Dostojevského postavy (přepjatostí, fatalismem). Ale přijdou mi nedokreslené. A jejich charakterizace se v těch neproniknutelných blocích textu, kostrbatých předlouhých větách a závorkách v závorkách někdy dočista ztrácí. Příběh tím slohem trpí. Takže myslím, že kdo si v téhle knížce něco najde, najde si to v atmosféře, která je hlavně v příběhu Stařec Mississippi místy dechberoucí, v hlubokých postřezích a úderných formulacích. A v meditaci nad tématy osudu, zarputilé oddanosti zvyku, utrpení, paměti a lásky.“... celý text
— plačkynadheglem

Přejít na knížky autora