plačkynadheglem
komentáře u knih
Divoké palmy
William Faulkner
Můj první Faulkner. Nerad tomu dávám nízké hodnocení; člověk při čtení cítí, že se tu Faulkner přiblížil k velké literatuře, ale uniklo mu to. O fous. Ale ten fous se někdy zdá pekelně dlouhý.
Myslím, že dokážu ocenit experiment, nicméně tady je na škodu, struktura knížky se tím rozpadá a to ne způsobem, který by příběhu a tématům něco dával. Působí to celé hrozně rozptýleně, jako by se autorovi jeho záměr vymknul z rukou. Dialogy je většinou velmi těžké sledovat. A jelikož je myšlení postav neintuitivní a zkratkovité, člověk má neustále problémy si domyslet, co stálo za tou kterou nedořčenou větou, tím kterým odmlčením. To, že jsou postavy patetické mi nevadí, připomínají mi něčím Dostojevského postavy (přepjatostí, fatalismem). Ale přijdou mi nedokreslené. A jejich charakterizace se v těch neproniknutelných blocích textu, kostrbatých předlouhých větách a závorkách v závorkách někdy dočista ztrácí. Příběh tím slohem trpí.
Takže myslím, že kdo si v téhle knížce něco najde, najde si to v atmosféře, která je hlavně v příběhu Stařec Mississippi místy dechberoucí, v hlubokých postřezích a úderných formulacích. A v meditaci nad tématy osudu, zarputilé oddanosti zvyku, utrpení, paměti a lásky.
Nevolnost
Jean-Paul Sartre
Proč tak špatné hodnocení? Protože je to jedna z nejvíc overrated knih, co znám. Zajímavých pasáží jsou tam dohromady asi tři stránky a zbytek jsou stále se opakující, nudná pozorování a úvahy hlavní postavy, která je na existencialistického hrdinu úplně prázdná a nezajímavá, existuje jen k ilustrování myšlenky (toto není u Sartra ojedinělý problém). Vyložená urážka čtenáři je zdlouhavá pasáž, kdy vypravěč komentuje obrazy státníků v muzeu jednoho provinčního města. Jediná "zajímavá" postava je za mě Autodidakt a ten je taky dvojrozměrný. Nevadí mi pomalé knihy, kde se nic neděje a vypravěč jen pozoruje lidi, mám je docela rád, ale tohle je v rámci žánru úplný odpad.
Dílo a jeho zdroj
Walter Benjamin
Zbožňuju Benjamina, nesnáším Benjamina. Svým způsobem mi zničil život, ale do toho se tu nebudu pouštět. Za všemi těmi texty se skrývá snaha vypátrat podstatu nějaké zkušenosti: zkušenost smyslu uměleckého textu (Goethe), zkušenosti předávané orálně a mezigeneračně (Vypravěč), zkušenost velkoměsta (Baudelaire, Paříž, hlavní město...). Benjamin neodlišitelně mísí mysticismus a materialismus, subjektivitu a věcnost: tam, kde se opírá o konkrétní fakta, je nejsubjektivnější, tam, kde básní, je zase exaktní. Je dokonalý stylista, číst jeho texty je potěšení a zážitek. Ale místy jsou tak neprohlédnutelné, tak nahuštěné, až tím lesem textu prostě nejde projít. Místy věřím, že ani on sám nevěděl, co myslí tím, co píše. A přesto - Adorno mu záviděl, do jaké dokonalosti dokázal vybrousit svůj esejistický styl psaní, sám se o něj doživotně snažil a přesto Benjaminovy úrovně zdaleka nedosáhl... Překlad údajně ve skutečnosti od Růženy Grebeníčkové na svou dobu skvělý, ale místy matoucí používáním zavádějící terminologie/slovníku. Např. některé výrazy evokují Heideggera a existencialismus, i když smyslu textu by nemohly být vzdálenější. Čtení jen pro trpělivé!
Toužení, soužení
Theodor Fontane
Je mi líto, že tu má tak nízké hodnocení. Po Effi Briestové můj nejoblíbenější Fontane. Takový jemný realismus, nesnaží se kopírovat realitu, ale vyhledává výjimečné ("poetické") situace, které shrnují její podstatu. Ale zároveň je kniha společenskokritická, ukazuje rozpory v konvencích a zákonech společenských elit vilémovského Německa, šlechty i průmyslnických zbohatlíků. Taky mám rád Fontanovy hrdinky, svým způsobem feministické.
Český název je ovšem otřesný, zní to jako červená knihovna, myslím, že to odradí kdekoho, kdo by mohl knihu ocenit. Překládat ten rým bylo fakt zbytečné.
Myslet. Komentář k novele Chůze a románům Staří mistři a Mýcení Thomase Bernharda
Daniela Šterbáková
Autorka čtivě artikuluje filozofický podtext Bernhardových próz, který je - podle mě - jeho čtenáři během čtení nějakým způsobem intuitivně přítomen, a čtenář ho chápe (pokud se správně naladí na rytmus textu), nicméně ex post je ho pak těžké srozumitelně artikulovat. A autorka to dělá dobře, což je úctyhodné. Je to pořád celkem běžný akademický text, žádné mistrovské dílo, ale je přístupný i laickému čtenáři, který se v něm neztratí a něco si z něj myslím odnese. Za to si zaslouží dobré hodnocení!
Slečna Elsa
Arthur Schnitzler
Schnitzler mi přijde jako sázka na jistotu. Milostná touha se v těchto povídkách snoubí se smrtí. Jsou detailně psychologicky propracované, až vypiplané. Schnitzler se nebojí odhalit myšlenkové pochody postav, které se mnozí mainstreamoví spisovatelé bojí popisovat dodnes, natož ve Vídni období fin de siècle. Ale opravdu se může nenávist, kterou cítíme k tomu, kdo způsobil smrt naší životní lásky, projevit jako tělesný chtíč - a podobné věci. Autor také patří mezi průkopníky vnitřního monologu/proudu vědomí. Nejradší mám asi Mrtví nepromluví, Mrtvý Gabriel a Žena moudrého muže. Zajímavé jsou taky ty Květiny; oproti ostatním povídkám jsou napsané ještě v takovém "impresionistickém" stylu.
Trochu podobné motivy (nejasné přechody lásky, nevěry, konfrontace se smrtí) se objevují i v některých ranných Musilových povídkách.
Výbor z díla
Heinrich von Kleist
Jsou tam taková ta profláknutá Kleistova díla, ale je to dobrý. Kohlhaas mi přijde zajímavý, ale není to moje nejoblíbenější novela, stejně Rozbitý džbán. Takže z větších věcí, co ve výboru jsou, mi nejlepší přijde Homburk. Fajn je, že je tu jsou i nejznámější Kleistovy dopisy a kratičký výbor z Kleistových anekdot (údajných "zpravodajství" z jeho časopisu), jejichž význam jako celek je asi snadné přehlížet. Ale je jich tam málo a některé z nejlepších tam nejsou...
Nejvyšší karta
Petra Hůlová
První, co jsem od Hůlové četl. Nevím proč, ale hned jsem se do ní hrozně začetl a něčím mi učarovala, i když třeba vykreslení mladé generace, spisovatelčiných děti mi přišlo tak přitažené za vlasy, že se vlasy utrhly. Totální karikatura.
Musím jí dát vyšší hodnocení, i když trpí spoustou nedostatků jako třeba uprostřed čtivé prózy najednou nesmyslně kostrbaté věty, které hraničí s negramatičností. A to proto, že v mých očích udělala z Hůlové okamžitě zajímavou (neříkám zrovna dobrou) autorku a hned jsem chtěl vyzkoušet další její knihy. Podobně jako v Nejvyšší kartě u ní pořád narážím na podivnosti a pochybná autorská rozhodnutí, ale stejně mám chuť číst dál.
Skrýš
Masasumi Kakizaki
Klasický hororový příběh pro moderního čtenáře. Ne, že by člověk něco podobného už někde nečetl nebo neviděl. Ale má to dobrý pacing, kresba je krásná a dobře využívá komiksovou formu k vytvoření dojmu pohybu. Kýžený účinek hororovky to taky má. Skvělé čtení na hoďku, max dvě, pokud si opravdu vychutnáváš kresbu. Fanoušci mangy a hororových povídek určitě ocení ještě víc než já.
Markýza z O… (8 novel)
Heinrich von Kleist
Kleist není pro každého, jeho dramata jsou vyhrocená a jeho próza zvláštní kombinace snahy o suché, exaktní, skoro reportážní vyprávění s divokou větnou stavbou a šílenými náměty.
Já ho mám hodně rád: je filosofický, aniž by filosofoval, je romantik, který se zuby nehty snaží o klasický styl. Z jeho nejlepších novel se toho dá opravdu hodně vzít. Třeba v Michaelu Kohlhaasovi se mi líbí, jak si hraje s různými představami a pojetími spravedlnosti a autority (také v Souboji).
Cituji ze svého deníku před pár lety: druhá polovina téhle novely s trochou interpretace "ukazuje, jak se politická uskupení jako státy chápou příběhů jednotlivců a jejich osobních bojů za niterná přesvědčení, morálku a svědomí a zneužívají je k podpoření vlastních politických účelů (to, co se stalo Kohlhaasovi skrze Branibory a Poláky se stalo Kleistovi skrze německé nacionalisty, zvlášť nacisty)". A dneska bych tam určitě našel zase další podnětné věci!
Lesk a bída kurtizán
Honoré de Balzac
Slabý odvar Ztracených iluzí. Místy lehce ťuklé na hlavu - totiž když jsem četl špionážní zápletku v poslední čtvrtině knihy, připadal jsem si jako bych četl nějakého Dana Browna z 19. století (doslova tahle slova mi naskočila do hlavy).
Spousta postav a dějů je provázána i s jinými Balzacovými díly a dílky, což by snad mohl být argument pro to ji číst znovu, i když není sama o sobě kdovíjak dobrá. Ani ten společenský komentář mi tu nepřišel tak břitký jako jinde u Balzaca.
Ztracené iluze
Honoré de Balzac
Klasika od kofeinového ďábla v rouše zemitého francouzského vesničana. Místy se to tak vleče, že během čtení přečtěte ještě čtyři další knihy. Pardon mistře! Hodnota (nebo kouzlo, chcete-li) Balzaca pro mě nespočívá v jednotlivých knihách, ale ve spojeném světě jeho Lidské komedie a neuvěřitelně detailním a komplexním panorámatu společnosti, kterou zobrazuje. Balzac po vás nechce, abyste brali jeho postavy jako postavy, ale jako osoby v reálném světě, o nichž referuje, aby ilustroval celou šíři typologie společnosti. Svým způsobem je hlavním hrdinou právě společnost, která je sama o sobě živoucím organismem.
A Lucien se mi v téhle knize vážně hnusí.
Bouvard a Pécuchet
Gustave Flaubert
V něčem asi geniální, působí to jako slapstick před slapstickem. A to jak fyzický, tak intelektuální slapstick. Nevím jak to Bouvard s Pécuchetem dokázali.
Nicméně tenhle fakt není knize tak úplně v prospěch: působí to jako nekonečná montáž skečů Laurela a Hardyho s toutéž strukturou a toutéž pointou. To by se asi unudil i skalní fanoušek. Po zhruba 70 stránkách už hekáte únavou. Když mi zbývalo už jen asi 20 stran, ztratil jsem trpělivost. A já málokdy nedočítám, takže možná za pár měsíců si těch posledních dvacet dám. Ale netěším se na to.
Mám rád Flauberta a myšlenka i provedení knížky se mi líbí, ale celek je na mě prostě moc úmorný.
Na jih od hranic, na západ od slunce
Haruki Murakami
Pro mě zatím asi nejkrásnější zážitek z Murakamiho knihy. Klasický murakamiovsky zvláštní název se mi během dojemného a vcelku každodenního milostného příběhu intuitivně projasnil; je to myslím taková svérázná metafora dvou světů, co leží za světem přítomnosti... Svět ideálů, představ, možností, které nikdy nebyly; a svět toho, co zaniklo, vzpomínek na mrtvé.
Kromě nevšední lásky je to také příběh o vzpomínkách a lítosti nad tím, co se rozpadlo, co vzalo konec, co jsme třeba i my sami zničili. A ještě důležitěji nad tím, co nikdy nebylo a možná ani nemohlo být, jen v představách (viz moje pochopení názvu).
Ale vážně ta knížka funguje i jako prostý milostný příběh s trochou tajemna a neprojasněných okolností. To, že murakamiovské divnosti je tu opravdu velmi málo, mně třeba v případě tohoto titulu vůbec nevadí.
Kafka na pobřeží
Haruki Murakami
Popravdě jsem se rozhodoval mezi třemi a pěti hvězdičkami; 3 popisuje můj prožitek ze samotného čtení a 5 to, jak dlouho ti tahle knížka setrvává v hlavě, stále znovu se vrací, přináší inspiraci, nové nápady a kolikrát nutí, abys s ní zápasil i dlouho potom, cos ji přečetl. Někdy působí dost nesoudržně a některé myšlenky jakoby nikam nevedly (citace z Hegela a Bergsona od eskorty přivedené pl. Sandersem?). Možná se Murakami snaží uplést tapiserii z příliš mnoha vláken a vymykají se mu trochu z rukou. Ale právě tím je kniha dlouhodobě zajímavá, jak se člověku po čase různá ta vlákna v hlavě rozmotávají a pak zase smotávají a šmodrchají.
Připomíná mi to z nějakého důvodu povídačku o té staré panně, která pořád sešívá, přešívá, látuje a záplatuje šaty, které si šetří jako svatební, a představuje si při tom, že v těch šatech látuje celý svět. Ale ty šaty, čím dýl je přešívá, tím víc se trhají, až je to nakonec víc díra než šaty. A tím ten příběh končí a pointa se někam ztratila.