Zentao
přečtené 194
Válka o pravdu: Pravda o Estonsku, Lotyšsku a Litvě
2022,
Mika Waltari
Jsem za tento překladatelský počin studentům Masarykovy univerzity vděčný. Waltariho styl psaní je přístupný a věcný. Někdy možná až moc věcný, věřím, že pro spoustu lidí to byla velmi těžká doba. Knížka je krátká, rozdělená na dvě části – politickou a společenskou. Osud jednotlivých zemí se postupně prolíná a vysvětluje, proč podle Waltariho Finsko udělalo velmi dobře, když se snažilo uchránit si svou suverenitu bojem. Soustředit se na všechny tři země je obtížný úkol a občas se tok informací rozjede, ale minimálně na čtivosti to neubralo. Český čtenář v osudu Litvy, Lotyšska a Estonska najde tolik paralel s našimi událostmi let 1945 až 1948, až z toho mrazí. Ruský modus operandi se očividně nezměnil – dosáhnout moci jakýmkoli způsobem a nastolit diktaturu. Myslím si, že kniha je perfektní memento pro všechny, kteří by někdy nostalgicky zatoužili po návratu bídy komunismu nebo spojenectví s diktaturou. Pár zajímavých vět: „[M]yšlenka nutit všechny lidi vyznávat stejnou víru je mi nanejvýš odporná, ať jsou její pohnutky sebelepší.“ „[S]valovat vinu za vlastní problémy na někoho jiného je jejich oblíbený a bohužel stále fungující trik.“ „[T]ěžké je opustit svou zemi, když se nad ní stahují mračna osudu.“ „[V]yvstane vám v mysli velký koncentrační tábor.“ Disclaimer: O tomto období dějin Litvy, Lotyšska a Estonska vím zatím tužku, protože je to první kniha, kterou jsem o tomto tématu četl, proto se můj názor může postupně vyvíjet. Přesto mi popis situací přijde alespoň hodnověrný s ohledem na paralely s osudem naší země po roce `45.... celý text
Listy z Kostnice
2015,
Jan Hus
„Pamatujte na husu…“ Krásná smutná knížka. Vyzněním mi připomínala Aureliovy Hovory k sobě – snaha o zbožný život založený na humanismu na pozadí drsné doby. V případě Jana Husa ještě podtržená extrémní situací, ve které se pisatel listů nacházel. Opravdu těžko si představit strašlivější smrt a podmínky, které jí předcházely, ve vězení. Nahlédnutí do Husovy korespondence v těchto podmínkách pro mne bylo nesmírně zajímavé. Bez ohledu na to, jestli je čtenář věřící v Boha, nebo nikoli, tak je zřejmý jeho důraz na mravnost (abys nebudoval spíše dům než duši ; aby milovali a chválili dobré mravy) a úctu k pravdě (aby neurazil pravdu). Myslím, že z toho si můžu vzít snadno inspiraci i pro současnost. „Hleď, abys byl stavitelem duchovního stánku, pomáhal chudým a žil v pokoře – abys neprojídal majetek hodováním.“ A Hus mne uměl i pobavit, třeba když je vidět, jak moc je na sebe přísný, když píše „Víš, že předtím, než jsem se stal knězem, jsem – ach běda! – rád a často hrával šachy, mařil tím čas…“ Co by asi řekl na dnešní dobu? Kromě obsahu knihy se mi líbí i přebal a vnitřní úprava. Navíc je knížka součástí série, takže si ji můžu dát v knihovně vedle dalšího humanisty – Čapka -, kam se přesně hodí. Praktickou nevýhodou zvolené oranžové barvy je akorát to, že při večerním čtení pod lampičkou mi občas indexová čísla a vysvětlivky splývaly s barvou papíru, ale to se dá vyřešit. Ještě bych rád napsal, že když jsem byl na gymnáziu, tak mi dílo Jana Husa a Jana Amose Komenského přišlo zoufale nudné. Teď, když jsem si k nim mohl najít cestu sám, je pro mne jejich dílo naprosto zásadní, protože vidím, že svou prací do příběhu naší tradice vtiskli humanismus, vzdělanost a samostatné myšlení. A toho si opravdu vážím, protože díky tomu měla Československá republika na co navazovat a my teď můžeme navazovat zase na ni. „když jsem se nechal svést špatnými zvyky lidí a jejich pochvalami, zasažen duchem pýchy…“... celý text
O věcech obecných čili Zóon politikon
2020,
Karel Čapek
Vynikající knížka. Stále nesmírně aktuální (s drobnými výjimkami). Za všechny výpisky (podobně jako Chajda) dávám toto: "Řeknu-li, že stát se dost nestará dejme tomu o nemocnice, může mě to naplnit chmurným dostiučiněním: dixi et salvavi animam meam. Ale řeknu-li, že my, my se dost nestaráme o nemocnice, tu mne to, holenku, zavazuje, abych se staral, psal, agitoval a dřel se pro tu věc až do sklonku dnů."... celý text
Opuštěná společnost
2017,
Erik Tabery
„Máme tedy rozhodně na co s hrdostí navazovat. Zároveň je ale třeba si povšimnout, že naprostá většina z našich rodáků vyrostla do historické výše díky tomu, že byli propojení s kulturním světem.“ „[M]ýtus, že nás jednoho dne přijde zachránit slovanské Rusko.“ „Národ je blázen, je nerozumné dítě, národ se dává vést jen citem, a citová politika jest nejhorší neštěstí ze všech neštěstí.“ Silnou stránkou knížky jsou zajímavé citace a snaha o nalezení smyslu naší cesty, slabou stránkou určitá chaotičnost (chybí mi jednotící argument) a nedostatečný poznámkový aparát (opravdu je řada míst, kde by se odkaz na zdroj hodil, dodalo by to argumentům na přesvědčivosti). Obsahově mi na toto téma více sedly Slepé skvrny Daniela Prokopa – tedy sociologický pohled založený na datech – ale i ten novinářský založený spíše na sledování diskuse je zajímavý. Přišlo mi, jako by si Tabery napsal knihu sám pro sebe, aby si při psaní identifikoval, co českou společnost sužuje a proč. To se mu po cestě povedlo, ale bohužel ty myšlenky jsou v knize roztroušené, takže jsem je musel z knihy dolovat místo toho, abych je dostal naservírované na zlatém podnose (jako např. v Československo nad propastí). Rozhodně se nejedná o plnohodnotnou analýzu vývoje naší společnosti od první republiky, na to by kniha musela být obsáhlejší. Navíc tím, že kniha nemá jednotící argument, tak ani nevím, co jsem si z ní měl odnést – snad kromě případného pocitu frustrace nad současným stavem. Kdybych nezastával Taberyho světonázor, tak by mne kniha nejspíše nepřesvědčila, abych se k němu přidal. Můj hlavní dojem z knihy tak nakonec byl opatrný optimismus, že oproti roku 2017 na tom teď zase tak špatně nejsme – když odhlédnu od toho, že stát, do jehož náruče nás Miloš Zeman a další rusofilní politici už přes sto (!) let vhánějí, rozpoutal barbarskou válku, která posune všechno, co Evropa buduje, o roky nazpátek, a která ukazuje, že ten stát s námi tedy žádné humanistické přesvědčení nesdílí. O to smutnější mi přijde, že jsou v Čechách pořád lidé, kteří po historické zkušenosti, kterou s Ruskem máme, pořád této zemi věří a politikům to tak prochází. Z knihy jsem si vzal především řadu zajímavých citátů, zejména za ty jsem Eriku Taberovi vděčný. Také se mi líbí jeho snaha poukázat na to, že máme na co navazovat z první republiky a že bychom měli vnímat vztah politiky založené na emocích a politiky založené na hodnotách. To první se dělá snadno a rozděluje nás tím nejhorším v nás. To druhé se dělá těžce a spojuje nás tím nejlepším v nás. Nicméně i tak pro mne kniha Opuštěná společnost končí tam, kde bych si přál, aby začala. Nejde ani tak o to, že kniha nepřináší systematické návrhy na řešení problémů, kterým čelíme, takže občas působí tím „hospodským“ dojmem, ale zcela nedoceněná je otázka, která se v knize objevuje a zase mizí, a to – kam chceme jít? Pokud vyjdu z toho, co se mi z knihy podařilo vykutat, tak pokud se budeme řídit tradicí první republiky, měli bychom postavit naši politiku na prosazování demokracie a humanismu ve světě. Nikoli násilím a vnucováním, ale svým příkladem a nabízením. Víme, že náš demokratický vývoj byl několikrát brutálně přerušen, ale to neznamená, že prosazování demokracie a humanismu pro nás nemůže být stěžejní. Můžeme se navíc mnohému naučit ze své historie (velmi inspirativní jsou pro mne v tomto např. Hovory s TGM, Havlovy texty a projevy) i z historie jiných národů, které mají s demokracií zkušenosti (např. USA, VB, Francie). Jenže jak takovou společnost můžeme mít? Nemám jednoznačnou odpověď, ale z knihy si vybírám dva prvky – charakter a vzdělání. Budování charakteru každého z nás je naprosto zásadní. Pokud každý z nás bude vyznávat právní stát, humanismus a demokracii a ctít a bránit jejich hodnoty a snažit se být tím nejlepším člověkem a žít dobrý život a bude to stejné vyžadovat od politiků, pak bude Česká republika stát na pevných základech. Už to samo o sobě by naší společnosti pomohlo, protože jakékoli apely na hodnoty a charakter z duše naší společnosti vyrval komunismus svou brutalitou, nelidskostí a materiálností. Náš velký úkol je tak přetavit naši nevrlost ve změnu. Změnu sebe, našeho okolí a tím i společnosti. A tím navázat na to, co nám naši prvorepublikoví myslitelé odkázali. Změna charakteru a zacílení na hodnoty, na kterých stála první republika, je důležitá, ale systém se těžko mění zevnitř. Věřím proto, že kromě práce na charakteru každého z nás opravdu potřebujeme vzdělanou společnost, a to zejména lidi se zkušeností z (demokratického) zahraničí, kteří tak přinesou do naší země hodnoty, které z české společnosti totalita odstranila, ale po kterých prahneme my všichni. Nemusí jít jen o formální vzdělání, ale i to, že můžeme přejet hranice a poznat jiné státy Evropy a jejich kulturu, obchodovat s nimi. Už jenom proto si myslím, že naše účast v Evropské unii je teď naprosto zásadní pro naše ukotvení v demokracii.... celý text
Velká ložnicová loupež
2018,
Pelham Grenville Wodehouse
Milá kniha. Oceňuji hezkou ilustraci na přebalu. Příběh nekomplikovaný, postavy roztomilé, zápletka legrační. Očekával jsem prima oddechovku a dostal jsem přesně to, co jsem očekával. Srovnání s nejlepšími humoristickými knihami nesnese, ale to nevadí. Při čtení mne napadlo, jestli se náhodou Wodehouse necítil trochu jako paní Yorkeová, když si říkal, že by psal něco jiného, ale musí psát to, co od něj očekávají čtenáři. Pár vět stojí za zmínku: „Nikdo není imunní proti bohatství.“ „Nic není pro dívčí samostatnost tak spolehlivou záštitou jako brokovnice.“ „Zkus se k němu přiblížit a bude tě bolet šiška.“ (…) „Kdyby něco podobného řekl ministr zahraničních věcí jinému ministru zahraničních věcí, ten by hned nevěděl, co odpovědět.“... celý text
Rozmarné léto
2015,
Vladislav Vančura
Rád bych na úvod ocenil vydání od Dobrovského z roku 2021 s ilustracemi Josefa Čapka. Čapkův styl krásně evokuje první republiku. Obsahově je to pro mne úžasná kniha. Kdybych ji otevřel kdykoli jindy, tak bych ji hned zavřel a odhodil (soudě podle příspěvků jiných uživatelů je její slabinou nezáživný příběh i dialogy a s koncem knihy jistě mají pravdu). Myslím si, že pokud bych k ní přistupoval s očekáváním tradiční humoristické knihy, tak bych byl také zklamán. Ale mě naopak Rozmarné léto neskutečně sedlo, protože jsem si chtěl jen po dlouhé době v zahraničí užít setkání s češtinou. Myslím si, že se Vančurovi podařilo nachystat pro mne milé setkání pro poutníka žíznivého po kráse jazyka českého. Jazyka tak zajímavého, že jsem si i řadu obratů zatrhl a mile rád bych je někdy užil i v hovorové řeči. Některé z nich jsou např.: „Jděte mi k šípku se svou knihou ód a s prstem, jenž hryže omletý řádek, nemoha se dobrati smyslu.“ „Za těchto hovorů líté vybroušenosti vešel na plovárnu Důrovu muž asi padesátiletý, jehož lýtka prozrazovala střehy šermířské a jehož ruce vězely v rukavicích.“ „Vidím hromadu mračen a škvírami modř, jenž se mi nezdá ani původní.“ „Vaše uši zalehly hukotem knih, jež pořvávají…“ „Přejela manželovu čelist starobylým právem rychtářským, jehož se zmocnila strhši je ze zdi, kde viselo, a mazala, prala a bušila do nich hlava nehlava a byli byti jako žito.“ Nebo lék na dobu sociálních médií: „Nelibuji si v okázalých kouscích.“ Asi nejvíce mne pak pobavil mistrný útok na řadu autorů, zejména vědeckých, a to: „zdá se mi, že jste na své cestě za výrazem došel až k stupni nesrozumitelnosti téměř zajímavé.“ Věřím, že mnoho čtenářů filosofie, práva, muzikologie a podobných oborů by mohlo vyprávět. Příběh v knize opravdu není důležitý a zábavnější mi při čtení přišel především úvod, ale jinak si myslím, že čeština je sice v zahraničí celkem k ničemu, ale musím uznat, že tak zajímavé hraní s mateřským jazykem je některým jazykům cizí a že bychom si měli tento náš „jazykový“ humor hýčkat jako svůj národní poklad. Navíc když na něj později navázala řada dalších vynikajících humoristů.... celý text
Vídeňský kongres
2020,
Luboš Taraba
Vídeňský kongres – Tanec nových časů je dějepisná kniha Luboše Taraby o události 19. století, která zásadním způsobem ovlivnila mezinárodní řád po napoleonských válkách a zajistila relativní mír v Evropě až do války na Krymu v roce 1853. Autor knížku rozdělil na 27 kapitol a přidal k nim ještě mapu Střední Evropy po Vídeňském kongresu a znění závěrečných článků. Knížku také doplnil řadou dobových ilustrací, které dokreslují text. Nejsem historik, takže se k hodnověrnosti knihy nemůžu vyjádřit, ale byl jsem z ní nadšený, protože mi poskytla přesně to, co jsem od ní chtěl (a něco navíc). Dostal jsem zajímavý přehled Vídeňského kongresu včetně mnoha i intimních detailů o jednotlivých aktérech. Až na výjimku popsanou níže napsal Taraba knihu tak čtivě, že jsem občas přečetl 100 stran, aniž bych si to uvědomil. Skvěle funguje také prokládání dat a informací o vyjednávání také popisem pikantních avantýr „kongresu lásky“. Vedlejším cílem při čtení pro mne bylo dozvědět se něco o Talleyrandovi a Metternichovi i to kniha splnila. Za to všechno patří ode mne autorovi velký dík. Celou knížku se mi ale podařilo přečíst až napodruhé. Začal jsem ji totiž poprvé číst hned po přečtení Umění diplomacie od Kissingera a po několika stranách jsem musel Vídeňský kongres odložit, protože ze srovnání nevychází po formální stránce Vídeňský kongres nejlépe. Kissingerova kniha vyniká totiž mimo jiné editorskou prací. Jeho kniha je tak přehledná a jednotlivé věty a odstavce na sebe navazují, jak je to v americké akademii zvykem. To bohužel pro Tarabovu knihu na mnoha místech neplatí. I když knihu řadí především chronologicky, na některých místech skáče z popisu jednoho státu na druhý či z jedné osobnosti na druhou, aby se pak vzápětí vrátil zpátky a zase skočil jinam. Hůř se mi v tom pak dělá při čtení vnitřní pořádek, když si kladu otázku: „Co bude alespoň jedna lekce, kterou si z knihy odnesu?“ Umění diplomacie mi tak připadalo jako přehledná skříň moderních dějin, zatímco Tarabova kniha zase, jako když otevřete skříň na půdě a všechno se na vás vyhrne. Nějaký řád to má, ale musíte si ho najít sami. Dalším kulhajícím bodem Vídeňského kongresu je podle mne to, že nemá jednoznačný argument, ale celou událost pouze popisuje. To je samozřejmě legitimní, ale jako čtenář bych ho měl jako kompas, který mne bude knihou navigovat. Uznávám ovšem, že je možné, že kniha argument má, ale při čtení jsem ho minul. Pokud se bude chystat třetí vydání, pak by stálo za to tyto dvě věci opravit (společně s několika překlepy, které v knize zůstaly). Až na dva výše uvedené nedostatky však knihu vřele doporučuji jako poutavé čtení o zásadní diplomatické události 19. století. Určitě se u ní nebudete nudit, ať už vás zajímá samotná událost nebo život jejích protagonistů.... celý text
