Válka o pravdu: Pravda o Estonsku, Lotyšsku a Litvě
Mika Waltari
https://www.databazeknih.cz/img/books/49_/492180/mid_valka-o-pravdu-pravda-o-estonsku-lo-ww4-492180.jpg
4
36
9
V dubnu 1941, v období křehkého klidu mezi finskou zimní a pokračovací válkou, spatřila světlo světa nenápadná kniha podepsaná pseudonymem Nauticus. Finskojazyčné dílo publikované nejprve ve Švédsku bylo krátce po válce přidáno na seznam zakázaných knih a na pulty obchodů a knihoven se vrátilo až po téměř 70 letech, tentokrát již pod autorovým skutečným jménem. Mika Waltari ve své obsáhlé, otevřeně protisovětské reportáži popisuje podmínky panující v baltských zemích v období mezi podzimem 1939 a létem 1940, kdy se Litva, Lotyšsko a Estonsko potýkaly se stále sílícím vlivem Sovětského svazu, a následný pád všech tří zemí do jeho područí. Autor plně využívá své novinářské zkušenosti a mimořádného literárního talentu, schopnosti vyprávět poutavé příběhy. Knihu doplňují nejen výňatky z propagandistických materiálů či projevů státních činitelů, ale například i dobové politické anekdoty, které podtrhují ironizující a někdy téměř hořkosladký ráz jinak přímočarého textu. Kniha je cenným svědectvím o situaci baltských států z dob, kdy byly tyto země pro zbytek světa zahaleny temnotou. Waltariho pochmurné svědectví se tak stává dalším střípkem v mozaice evropské válečné historie.... celý text
Literatura naučná Historie Politologie, mezinárodní vztahy
Vydáno: 2022 , Masarykova univerzitaOriginální název:
Totuus Virosta, Latviasta ja Liettuasta , 1941
více info...
Přidat komentář
jak umi rusky medved/rus/omunista/demagog tragicky a fatalne zmenit osud naroda bez moznosti budouci napravy (temer).Rozdil v pristupu baltskych zemi a Finska: Finsko se diky odvaze svych lidi a
mj. nebo snad hlavne diky pristupu (vizi a odvaze) osobnosti marsala Mannerheima zachranila pred totalni sovetizaci sve zeme v letech 1939-40, po celou dobu 2.svet. valky i po celou dobu studene valky.
Jak dopadly baltske zeme,kdyz tlaku a nasili ustupovaly
Je priznacne, ze v cestine vyslo v roce 2022, kdy rusky medved opet mirumilovne navstivil sveho souseda. Za jakym ucelem , proc je potreba se branit a neustupovat, proc pomahat viz take tato kniha.
Skoda, ze v povinne cetbe byvaji knihy jako Babicka, skoda, ze v dejepise na dejiny 20 stol. nezbyva moc casu.
Skoda, ze si nikdy neprectou, ti, kteri rusovi/komunistovi a jim podobnym stale pomahaji, nebo je voli..
literarni styl bych zde neresil, nejedna se o roman, ale varovani, ktere bohuzel nesmelo byt vydano v dobe, dobach, kdyby mohlo,melo ostatni varovat
Kniha je pozoruhodná. Autor se netváří jako vševědoucí znalec poměrů, ale nabízí souhrn informací, které mu v době sepsání byly dostupné. Většinu toho, co se zde píše, lze snadno ověřit jako pravdivé. A tak znovu s úžasem sledujeme bezostyšnost, s jakou sovětské impérium pohltilo tři malé pobaltské republiky. Postup je rychlá a standardní, Rusko to tak dělá dodnes. Velký obdiv patří Finsku a jeho prezidentu Mannerheimovi, že se ubránilo ruské invazi. Na ruský nátlak odpovědělo silou, a ačkoli válku prohrálo, uhájilo samostatnost. Hodně poučné.
Možná kdyby lidi více četli o 20. století, řada věcí by teď mohla být jinak.
Aktuální a přitom vůbec, protože se točíme v kruhu.
Jsem za tento překladatelský počin studentům Masarykovy univerzity vděčný. Waltariho styl psaní je přístupný a věcný. Někdy možná až moc věcný, věřím, že pro spoustu lidí to byla velmi těžká doba. Knížka je krátká, rozdělená na dvě části – politickou a společenskou. Osud jednotlivých zemí se postupně prolíná a vysvětluje, proč podle Waltariho Finsko udělalo velmi dobře, když se snažilo uchránit si svou suverenitu bojem. Soustředit se na všechny tři země je obtížný úkol a občas se tok informací rozjede, ale minimálně na čtivosti to neubralo.
Český čtenář v osudu Litvy, Lotyšska a Estonska najde tolik paralel s našimi událostmi let 1945 až 1948, až z toho mrazí. Ruský modus operandi se očividně nezměnil – dosáhnout moci jakýmkoli způsobem a nastolit diktaturu. Myslím si, že kniha je perfektní memento pro všechny, kteří by někdy nostalgicky zatoužili po návratu bídy komunismu nebo spojenectví s diktaturou.
Pár zajímavých vět:
„[M]yšlenka nutit všechny lidi vyznávat stejnou víru je mi nanejvýš odporná, ať jsou její pohnutky sebelepší.“
„[S]valovat vinu za vlastní problémy na někoho jiného je jejich oblíbený a bohužel stále fungující trik.“
„[T]ěžké je opustit svou zemi, když se nad ní stahují mračna osudu.“
„[V]yvstane vám v mysli velký koncentrační tábor.“
Disclaimer: O tomto období dějin Litvy, Lotyšska a Estonska vím zatím tužku, protože je to první kniha, kterou jsem o tomto tématu četl, proto se můj názor může postupně vyvíjet. Přesto mi popis situací přijde alespoň hodnověrný s ohledem na paralely s osudem naší země po roce `45.
Jako obdivovatel Mika Waltariho konstatuji: jeho nejhorší kniha. Tedy: nehodnotím to, CO Waltari popisuje, ale JAK to popisuje.
Právo na existenci tohoto naprosto jednobarevného a křiklavého propagandistického pamfletu odůvodňuje jen rok jeho napsání (1941). Cítil, že podobně nehorázné jednání Sovětského svazu, kterému není opravdu možno věřit ani "nos mezi ušima", se může dotknout jeho milovaného Finska. Je to výkřik, a to opravdu oprávněný. Však už za sebou měli Finové zimní válku a Waltari slovo za slovem ukazuje, krok po kroku rozkrývá mechanismus znásilnění pobaltských republik, představuje, co by se stalo, kdyby bývalo Finsko přistoupilo na podmínky Sovětského svazu. Takže je to kniha napsaná naléhavě, člověka přerůstá přes hlavu chrlením bohužel nijak necitovaných faktů. Je to žonglování s údaji, událostmi a jejich posloupnostmi, které poskládávají obraz mechanismu znesvobodnění tří samostatných zemí. Tedy ano - kdyby kniha pramenila z autorovy osobní zkušenosti, byl by to druhý (nebo první) Souostroví Gulag. Tohle je bohužel jen účelová propagandistická příručka, kterou napsal mistr slova, ale na které lze učit základy propagandy: zveličování, vypouštění faktů, manipulace s nimi, nadsázka, publicistické manýry a vzletné formulace, jednoznačnost, se kterou nelze polemizovat, zřetelelné dávání najevo, co si autor myslí, a co si má myslet čtenář. Půvabné jsou formulace jako: "Záměrně jsme se při popisu života v Estonsku vyhnuli veškerému očerňování...Vůči Estonsku a Estoncům by ale nebylo spravedlivé zamlčovat pravdu. Život v Estonsku ve skutečnosti je ponurý..." (s. 106) nebo "proto jsme se pokusili získat co nejpřesnější informace o nynějších platech v Estonsku a také o cenách základních potřeb. Údaje o platech pocházejí z oficiálních zdrojů..." (s. 83), nebo "porovnání těchto čísel s platy necháme na čtenáři" (s. 87). Zdroje žádné, všechno je přeci všeobecně známo, každý ví, jak to ve skutečnosti je, a když ukážeme platy, ze kterých se nedá žít, necháme úsudek na čtenáři. To jsou všechno rétorické figury, které jsou krystalicky čistou propagandou.
Pokud tato kniha po válce zapadla (resp. psal ji pod pseudonymem), myslím, že zcela oprávněně, protože studenou válkou a přeci jen jakýmsi ustálením hranic obou bloků, naléhavost tohoto výkřiku již vyprchala. Oprávněnost českého překladu v roce 2022 je opět aktualizována pouze okolnostmi, kdy tentokrát Rusko pokračuje v metodách SSSR, dokonce ještě tvrději, a to ve vztahu k Ukrajině. Ale nebýt této strašlivé okolnosti, opět Waltariho text zůstává pouze jako historický artefakt. A nemělo by smysl ho - podle mne - překládat.
Když říkám, jistě trochu provokativně, že to je nejhorší Waltariho kniha, pak je to tím, že jako by to ani nebyl Waltari. Waltariho mistrovství přeci tkví totiž v nejednoznačnosti. Ve schopnosti obsáhnout svět (současnosti i dávné minulosti) pravdivými obrazy, jejichž pravdivost vyplývá právě z mnohovrstevnatosti světa. Každý lidský čin má svá pro a proti, to ví jak Egypťan Sihuhet, tak to vědí jeho povídkové postavy, intelektuálové ve Velké iluzi, a nejskvěleji v Cizinec přichází, kde po vraždě zůstane nejen tragický smutek, ale také zadostiučinění. Vedle toho je tento text, který během 2. světové války autor sype jako zaměstnanec tiskové agentury Finlandia a Státního informačního ústavu skutečně literárním škvárem. Je to jedno hledisko (jistě oprávněné), je to plakát, který vykresluje neuvěřitelnými publicistickými floskulemi jako "z myslích lidí zlé tušení nezmizelo" (s. 32), "stateční Poláci" (s. 33), "kvůli tomu je však svědomí příliš tížit nemusí..." (s. 33), "TASS začala bezohledně štvát proti estonským úřadům" (s. 33), "naproti tomu s Litvou moskevští mocipáni - bezpochyby ve chvilkovém rozmaru - uzavřeli dohodu rovnou na patnáct let" (s. 38), "Ale proč pokračovat v oněch skličujících citacích, z nichž je jednomu těžko na srdci?" (s. 39), "Však si také Litevci vydechli úlevou, když složení vlády vešlo ve známost" (s. 51), "tři posledně zmíněná jména ve vládě byla sice podezřelá..." (s. 51), "vraťme se ještě zpět k těm smutným parlamentním jednáním..." (s. 73) apod. Je to text až příliš lehkého pera, které nesnese takovou závažnost a naléhavost výpovědi, resp. opačně.
Poslední, co bych k tomu rád řekl, je faul překladatelů. V českém prostředí se již od první republiky, tedy v tradici stejně dlouhé, jako jsou nezávislosti Lotyšska, Litvy, Estonska a Československa, hovoří výhradně jako o "Pobaltských státech". (Lhostejno, že "pribaltika" je z ruštiny a Litevci jsou v současnosti na to hákliví.) Jde o překlad do češtiny, do českého kontextu a měl by se podle mě používat správně. Tedy - jakkoliv Finové nebo i sami představitelé těchto národů užívají slovo "baltské", tak v českém kontextu slovo "pobaltský" určuje právě tyto tři země, a ne jiné - protože "baltské" jsou ještě Finsko, Švédsko, Norsko, Německo a Polsko, kteří také sdílejí Baltské moře. To si myslím, že by si mohli na Masarykově univerzitě ohlídat. Stejně tak si myslím, že by paní Markéta Hejkalová, které si nesmírně vážím, mohla v úvodu udělat entrée nejen historické situaci, která je popisována a Waltarimu samotnému, ale i způsobu, jakým "její" Waltari tento pamflet napsal. Tedy jde o tak extrémně publicisticky černobílý text, že by to mělo být tzv. komentované vydání. Protože takto by se v dnešní době, už psát nemělo. (Totéž jsem vytýkal i Andre Gidovi, který se vrátil ze Sovětského svazu - je to škoda, když vrcholní intelektuálové takto selhávají.)
Aktuálnější než dnešní noviny.
Před dvaceti lety jsem na Waltariho románech vyrostl. Když po r. 2000 nakladatelství Hejkal vydávalo nově přeložené romány, dočetl jsem se v doslovech i "Pravdě o Litvě Lotyšsku a Estonsku." A když jsme v roce 2007 pobaltské země poprvé procestovali, zajímal jsem se o tuhle knížku znovu. Před lety jsem paní Hejkalové dokonce psal, zda se ji nechystají přeložit. Tehdy psala, že ne. Jsem rád, že k tomu nedošlo tehdy, ale až dnes. A díky za to! Kdybyste ji totiž četli před ruským útokem na Ukrajinu, nikdy by Vám tolik nedala. Takto je na jaře 2022, 80 let po vydání neuvěřitelně aktuální, jak píšu v první větě. Až se budete divit. Sovětské nebo ruské praktiky jsou totiž fakt, fakt pořád a pořád stejné :-(
(SPOILER)
Na první pohled by se mohlo zdát, že jde o literární kuriozitu, doklad, že velký spisovatel Waltari psal nejen u nás velice známé historické romány. Nebo že jde o zajímavý příspěvek (dokonce známého spisovatele) k politice a historii doby před vypuknutím druhé světové války, o zajímavý dobový dokument. To by se nesměl ovšem psát duben roku 2022. Duben roku, kdy vládnoucí zločinci v Rusku poslali svou soldatesku opět vraždit do sousední země. Od v knize popisovaných událostí uběhlo 80 let. Byla světová válka, byla studená válka, ve světě se objevilo mnoho – dobrých i špatných – zcela nových idejí, politických hnutí, které tehdy neexistovaly. Svět se posunul ve všech oblastech. Jen v Rusku, kde dospěla vlastně už 4. generace po té, která aktivně „účinkovala“ v dějích popsaných v knize, se nezměnilo doslova vůbec nic.
Autorka předmluvy (a vedoucí kolektivu překladatelů knihy) paní Hejkalové v úvodu píše: „(Waltari) líčí to, čemu říkáme dnes hybridní válka: podvratnou činnost sovětských agentů, propagandu, využívající naivity levicových intelektuálů a dělníků … provokace, vyhrůžky, sliby, hledání záminek k útoku …“ Všechno lze vztáhnout k událostem, které jsme nedávno sledovali a které dnes tak tragicky pokračují. V Rusku prostě dorostla další (opakuji, už 4. generace), která je ochotná pro pofiderní velikost Ruska jít vraždit do agresivní války se sousední zemí a která tuto válku plně podporuje – za Stalina, Brežněva jako za Putina. Jde o mimořádně cenné svědectví účastníka událostí. Mnohé věci nejsou obecně známé – například, když Waltari zmiňuje mnohokrát později diskutované neúspěšné rozhovory západních demokracií Anglie a Francie se SSSR v létě 1939, které nakonec skončily uzavřením zločinného paktu Ribbentrop-Molotov. Waltari naznačuje (str. 32) že za skončením vyjednávání byl mimo jiné drzý požadavek Rusů na zabrání Pobaltských zemí a Finska – zabrání, které Sovětskému svazu schválil naopak Hitler… Nebo se málo ví, jak Rusové sprostě využili statečný boj polské ponorky Orzel jako záminky pro ultimátum Estonsku, po kterém nakonec následovala (ovšemže v zájmu „zajištění ruské bezpečnosti“ – jako dnes na Ukrajině!) okupace Pobaltí (kdysi, v šedesátých letech minulého století se u nás o boji ponorky promítal polský film Orel se nevzdává. Film jsem tehdy viděl, ale nepamatuji se, jak byl podán útěk z internace v estonském Tallinu – nakonec přece jen šlo o komunistický film, dokonce vyznamenaný na festivalu v Moskvě (!), takže ruské zneužití incidentu bylo určitě zamlčeno…).
Kromě těchto několika speciálních detailů, přímo vázaných na tehdejší události, je ostatní vlastně reportáž o dění v roce 2022. Kniha má dvě části, autor je sám označuje jako první, politickou a druhou, společenskou (ta byla pro mne už méně zajímavá, vše zde popisované jsme – byť v trochu mírnější podobě – prožili na vlastní kůži a SNAD je to definitivně, pro nás v Česku, minulost). Zato část politická se děje znovu, přesně podle stejného scénáře: máme tu Rusákovy „přiměřené a pochopitelné požadavky“ na sousední stát(y) (v knize str.37), které musí být splněny, neboť Rusko (dříve SSSR) „se nemůže cítit bezpečně“ (str.34), slabšího souseda (tehdy Finsko a pobaltské republiky, dnes aktuálně Ukrajinu, ale na řadě jsou další „sousedé“) „považuje za hrozbu pro svou bezpečnost“ (země, která se sama považuje, a druhými chce být uznána, za světovou velmoc první kategorie!). Na str. 40 a n. je popsáno, jak Rusák dodržoval smlouvy, které sám ultimátem vnutil druhé straně – memento pro možné Rusákovy „záruky“ Ukrajině dnes. Velice případný je také popis (v úvodu od paní Hejkalové), platný tehdy v Pobaltí a dnes pro Ukrajinu, jak se Rusák chová v cizí zemi, kam se nějak vetřel (str.18 a 19): „… ty nikdy ani nenapadlo, že žijí v cizí zemi v níž nejsou vítáni, a požadavek, aby se naučili její jazyk chápou jako příkoří“ (viz dnešní rusácké bláboly o „potlačování ruštiny“ na Ukrajině jako jeden z důvodů pro agresivní válku).
Druhá část knihy začíná „volbami“ na rusácký způsob („první volby, odrážející skutečnou vůli lidu“) a dále je popsáno (jako aktuální situace pár měsíců po dokonané okupaci Pobaltí), jak Rusák destruuje dobytou zemi – tedy všechno to, co zkusil, po „osvobození“ v roce 1945 a zvláště po roce 1948, za pomoci svých kolaborantů i přímo, i u nás: „vyvlastnění“, nátlak na ještě nevyvlastněné drobné řemeslníky a zemědělce pomocí šíleného zdanění, zběsilé proticírkevní tažení, destrukce školského systému dobyté země, zákaz všech organizací a spolků, hlavně ovšem politických stran, zglajchšaltování tisku, rozklad morálky, zneplatnění cestovních pasů, počínající kulturní úpadek, ale hlavně úpadek ekonomický, následná všeobecná bída a ubohost… Rusácká svoboda, kdy se nesmělo cestovat (bez povolení) dále než 20 km od bydliště. A všudypřítomá demagogie a buzerace všeho druhu, následované zatýkáním těch, kteří se nechtěli ohnout (ale i vytipovaných "nepřátel lidu"), represemi, deportacemi, s vražděním na obzoru (situace v Pobaltí v létě roku 1940).
Závěr: kniha velice aktuální, velice dnes potřebná, kterou by měl znát každý a nejen v Česku.
Štítky knihy
finská literatura Pobaltí, Baltské státy baltské země
Autorovy další knížky
| 2013 |  Egypťan Sinuhet |
| 2005 | Jeho království |
| 2004 | Tajemný Etrusk |
| 2002 | Krvavá lázeň |
| 2004 | Nepřátelé lidstva |
Další doplnění povědomí o připojení pobaltských republik k SSSR. I když kniha byla napsána v roce 1941 jako varování pro Finsko, tak je vzhledem k politice Ruska aktuální i dnes.
Je až mrazivé, jak se metody Ruska, dříve SSSR vůbec nemění, a přesto je někdo dokáže hájit.
Měla by to být povinná četba pro všechny zastánce Ruska a je škoda, že u nás nevyšla už po druhé světové válce. Možná by pak v roce 1946 hlasovali mnozí jinak.