Puntíkatýhrnek přečtené 139

Ostrov šedých mnichů 2015, Michaela Klevisová

Druhá knížka, kterou jsem četla od téhle autorky...a podruhé mě nezklamala. Opět velmi zajímavě postavený příběh, nechybí napětí i čtivost a to i bez popisování drastických situací, či scén. Autorka má můj obdiv za to, že dokáže udržet logičnost, i přesto, že v příběhu rozehraje partii mnoha postav a každá z nich má vlastní zajímavě propletený příběh. V závěru jí všechno do sebe logicky zapadne a celý příběh je uvěřitelný...Je báječný pocit dočíst knížku a nemít spousty otázek, co tím chtěl autor říct... Myslím, že kdyby tahle spisovatelka žila v jiném státě, tak má na spisovatelském kontě samé bestsellery, protože opravdu umí dobře psát... Souhlasím s předchozím komentářem, i já bych se po přečtení knihy, nejraději hned, jela do Holandska podívat..Knihu vřele doporučuji a já sama si určitě přečtu nějakou další její knihu.... celý text

Neviditelný strážce 2013, Dolores Redondo

Dívka ve vlaku 2015, Paula Hawkins

No nevím, jak je to možné...Dívku ve vlaku, zřejmě hojně ovlivněná reklamou na strhující příběh, jsem musela mít...od loňských vánočních svátků mi leží nedočtená v knihovně a vůbec, ale vůbec se nedokážu dokopat jí dočíst..především proto, že jsem u ní asi šestkrát za sebou usnula...možná jsem v životě příliš jezdila vlakem, nebo mě zápletka typu zpackaný život hrdinky a její věčně alkoholem zakalený zrak nepříjde jako bestsellerové téma..každopádně moje favoritka to tedy není..ani navzdory počtu prodaných výtisků...Myslím, že si nechám ujít i filmové zpracování, i když v tom vidím jistý způsob jak tuhle neskutečně nudnou knihu "dočíst"...... celý text

Kladivo na čarodějnice 1997, Jane Stanton Hitchcock

Já tuhle knihu četla už hodně dávno..někdy v době, kdy pan Brown přišel se Šifrou mistra Leonarda...myslím, že tahle kniha je mnohem, mnohem čtivější, napínavější, hroznější a zajímavější..Za mne..je to velmi dobrá kniha, bohužel jí nikdo tolik nepopularizoval...a to i přesto, že téma, které jí provází je stále velmi žhavé, ať jde o nacistické válečné poklady, nebo o ztracené ženy...... celý text

Božská komedie 1952, Dante Alighieri

Úžasná kniha, úžasné Botticelliho obrazy...ale není to jednoduché čtení a není pro každého...

Vejce a já 2008, Betty MacDonald

Moje srdeční záležitost... s touhle knihou, kterou jsem od dětství četla snad stokrát, je každá chandra hned pryč...Vřele doporučuji komukoliv bez rozdílu věku...

Porcelánový koník z Dynastie Tchang 2007, Helene Tursten

Tohle je první knížka od autorky, kterou jsem četla..Taková trochu retro detektivka (stylem psaní)..Svým způsobem to není žádné strhující, ani napínavé čtení. Ale celkově na mě působí jako poctivě napsaná kniha. Trošku mi to připomíná Agathu Christie...Osobně mi tenhle styl psaní nevadí...mám ráda logické závěry, uvěřitelné motivy...a klasické motivy k vraždě jako jsou peníze, sex a mezilidské vztahy jsou prostě sázkou na jistotu... Takže mě ani moc nepřekvapuje vysoké hodnocení.... celý text

Mráz 2015, Bernard Minier

Ponurá atmosféra, ponurý příběh...v tom vidím jediná pozitiva příběhu, který na mě působí především vykonstruovaně. Hlavní postava třikrát vstane z mrtvých, aby nakonec celý příběh "vyřešila" lavina...Nechápu tolik pozitivního hodnocení. Pro mne to je průměrný příběh, chvílemi nudný, žádné strhující čtení..Co se týká zápletky, přestřelené a s trhlinami..Taky mi v příběhu chybí napětí, šmrnc, čtivost a nějaký pořádný, logický a uvěřitelný závěr...Mne tedy nešokovalo nic, snad jen délka příběhu...Určitě jsem už četla lepší knihy.... celý text

Ohnivý anděl 2013, Yrsa Sigurðardóttir

Island je nádherná země..ale lidé tam budou nejspíš trošku zvláštní (nejsem xenofob)..už jsem četla knihy od několika islandských autorů a jejich styl je prostě fakt zvláštní..Yrsa mi svým způsobem nepříjde špatná, naopak někdy až moc dobrá..četla jsem všechny díly, první příběh byl podle mne nejlepší..i některé z těch dalších se mi líbily, ale některé míň.. Ohnivého anděla bych přirovnala k těm lepším..Zajímavý námět, proložený duchařstvím a tajemnem...mně se to líbilo..Jen kdyby tam chyběl ten občas naivní styl rozhovorů, takový dost vykonstruovaný, umělý a průhledný...ovšem asi to není autorkou, protože zrovna tyhle naivní rozhovory mi příjdou jako typický styl islandských autorů..Samozřejmě spousta věcí je jiná než je zvykem u nás, lidé si běžně tykají, naopak vykají si jen, když chtějí působit arogantně..a pak ještě jejich, alespoň pro mne, nepochopitelná jména..Občas se ztrácím v ději a nejspíš díky tomu na mě tyhle knihy působí lehce nestravitelně..většinou mi trvá delší dobu než je přečtu...Přesto se mi tenhle příběh líbil a doporučuji...... celý text

Ztracený symbol 2010, Dan Brown

No nevím...k téhle knize jsem přišla tak trochu náhodou..četla jsem článek na Seznamu o Voynichově rukopise, kde byl odkaz, že o něm píše Brown v knize Ztracený symbol..takže zklamání číslo jedna, v téhle knize se sice o Voynichově rukopise píše, ale jen jedna věta zcela mimo děj, něco ve smyslu, že mu zkoumání tohoto rukopisu leží na stole..Za druhé až zde jsem se dočetla, že má jít o pokračování Šifry mistra Leonarda..kdybych to jen tušila, ani to nečtu...Je pravda, že první půlka děje mi tuhle, netuším z jakého důvodu, tolik oslavovanou knihu připomínala, především ve své urputné snaze o akčnost, která se ale tak táááhne jako smůla...V jedné, zřejmě obvzlášť vypjaté chvíli, jsem se od srdce zasmála..scéna, ve které Moloch alias Zachary vyjeví svému otci, že je jeho syn...Zbývalo jen, aby pan Solomon dodal: "To nevadí synu, já jsem tvá babička"...Nepředpokládala jsem, že po Infernu by pan Brown dokázal napsat něco lepšího (i když on to zjevně napsal před ním), ale i tak jsem zklamaná..evidentně to v něm je..možná je to tím, že mi téma Amerických dějin a Washingtonu není nijak blízké, ale za mne je to průměrná kniha nadprůměrného spisovatele..Klaním se před tím, jak v každé knize dokáže podat informace, které žádný člověk nemůže znát všechny najednou, v takové hloubce a šířce...klaním se jeho přístupu ke psaní..Přesto z jeho už poněkud ohrané dějové linie Roberta Langdona věčně prchajícího před policií a jinými padouchy, mou srdeční záležitostí a mistrně napsanou knihou zůstane Inferno...... celý text

Princezna z Burundi 2013, Kjell Eriksson

Nestává se mi to často, ale tuhle knížku nejsem schopná dočíst..Téma ani postavení příběhu mě nijak neoslovilo.

V lese visí anděl 2015, Samuel Bjørk (p)

Nadstandartní detektivka..i na severskou krimi..složitý příběh s komplikovanou zápletkou..a především s hloubkou i napětím...určitě si přečtu pokračování. Za mě pět hvězdiček.... celý text

Krotitel 2015, Camilla Läckberg

Camillu Läckbergovou považuji za typickou spisovatelku severských detektivek, která ale není mou favoritkou. Četla jsem všechny díly o Erice a Patrikovi, líbily se mi však jen první tři. Pak už na mě toho utrpení bylo nějak moc. Po novém díle jsem sáhla jen proto, že už jsem od autorky dlouho nic nečetla a že její příběhy nejsou až tak špatné..Ale opravdu jsou velmi ponuré a depresivní. Dost často mám při čtení chuť rozšlapat čtečku a vrátit se raději k nudné realitě, kde se sice lidem stávají hrozné (někdy opravdu velmi hrozné) věci, ale naštěstí ne v tak vysoké koncentraci. A Krotitel určitě není výjimkou. Příběh na mě ze začátku působil docela čtivě, hlavně linie týkající se zavraždění Vladka (nebo Vladeka, jak ho pojmenoval překladatel v knize). Od autorky je to příjemné a napínavé navádění k pointě, která ovšem v závěru vyznívá poněkud rozpačitě. Myslím, že se autorka mohla trošku víc rozmyslet, jak moc chce komplikovat identitu Marty, protože to na mě působilo už trošku „překombinovaně“. Celkově mě závěr knihy moc nezaujal, přišlo mi to jako opsané z pera pana Larssona a to ještě dost okatě. Také mi přišlo pár věcí těžko uvěřitelných například, že Holka trpěla výbuchy zlosti, vzteku a nenávisti natolik, že doma musela být přikovaná ve sklepě, ovšem u pěstounů se vydržela přetvařovat a chovat „vzorně“ natolik, že je ani nenapadlo, že by mohla být víc divná, než je zdrávo....Upřímně mi celá zápletka připadá tak trošku upocená a řekla bych, že Krotitel je z celé série snad nejslabší. Je to prostě problém sérií..sice jsou evidentně v módě, ale řekla bych, že jsou velmi náročné na zpracování..autor většinou není schopen si pamatovat souvislosti z předcházejících knih přesně a věčné nastavování příběhu..viz tady reklama na štěstí v podobě Eriky a Patrika. Navíc jsem získala pocit, že v Ospalé díře zvané Fjällbacka (myšleno v dobrém) je devadesát devět procent obyvatel (pan Google říká, že jich tam žije cca 1000) masovými vrahy a psychotiky a to poslední jedno procento tvoří policejní sbor a Erika. Myslím a píši to pokaždé, že dobrý příběh by se nastavovat neměl. Krotitel je u mě od jedničky do pětky maximálně dvojka.... celý text

Rozbití andělé 2015, Graham Masterton

I když jsem neměla v plánu pokračovat v čtení z díla pana Mastertona, udělala jsem to. A musím říct, že jsem svým způsobem ráda, i když ani pokračování příběhu komisařky Maguirové nepovažuji za vrcholný čtenářský zážitek. Ale mám radost z toho, že jsem v tomhle příběhu alespoň pochopila pointu. Téma, osobní život komisařky už je také poměrně ohrané, protože po ní prostě „jedou“ všichni muži i ženy, samozřejmě nový partner má opět problém s penězi a v každé knize jí „tajně“ miluje či obdivuje žena a v každé knize je náznak její zřejmé bisexuality.. Erotické scény se snaží být velmi erotické, nicméně opět víceméně bez pointy...ale otevřený konec považuji za povedený závěr. Minimálně proto, že mě samotnou zajímá pokračování. Na druhou stranu dokončování příběhu a vlastní pointy mi připadá jako autorova největší slabost. Hlavní příběh je opět čtenářsky velmi zajímavé téma. O bigotních katolických kněžích v Irsku a jejich prznění malých dětí (leckdy za vřelé účasti vlastních rodičů, protože co může být „božštějšího“, než když dítě przní farář) bylo napsáno už mraky knih, nejen detektivek. A osobně si myslím, že je dobře, že se o tak závažném tématu alespoň mluví. Smysl pomsty byl v knize trochu v něčem jiném, než jsem předpokládala, ale to téma bylo natolik zajímavé, že se kniha dočíst prostě musí. Jen kdyby autor upustil od své urputné snahy být krutý, nejkrutější..a ono mu to tak nejde...opět mi připadá neskutečně absurdní, že by někdo zašíval do těla člověka potkana, když ho vzápětí stejně uškrtí, ale dobře, to se ještě dá pochopit..ovšem, že by ještě potkanovi svazoval nožičky a prořízl hlasivky (prý aby zvíře nemohlo pištět) tak to už mi připadá jako velká ztráta času pro autora, než takovou hloupost vymyslí...Na druhou stranu operace potkanových hlasivek by mohla být vtipnou vložkou příběhu... Je to takový typický Masterton. V první knize se vyvolávala Smrt, ve druhé Bůh, takže trošku kopírování příběhu..Sama za sebe bych ale řekla, že tenhle děj byl alespoň děj a kdybych první četla tenhle příběh, nejspíš bych nebyla u první knihy tolik zmatená a znechucená.... celý text

Ve službách zla 2016, Robert Galbraith (p)

Paní Rowlingovou považuji za jednu z nejlepších spisovatelek naší doby. Po přečtení Hedvábníka bych jí dokonce nazvala královnou anglické detektivky, kde (alespoň v mých měřítkách) naprosto odrovnala Agathu Christie. Je to prostě spisovatelka, od které si přečtu vše od názvu až po poděkování. Když začnu od konce, tak v poděkování Ve službách zla jsem se dočetla, že se jí tahle knížka psala lehce a že si ten tvůrčí proces velice užila. O to víc mě mrzí, že kniha na mě působí naprosto průměrným dojmem. Ano je to pořád Rowlingová, je to pořád čistota a poctivost psaní, vše přehledně vysvětlené, s jasnou logikou, zápletkou, s odbočkami do soukromí..ale nic navíc a někdy je to docela těžkopádné. Leckde se odbočí od děje popisem něčeho, co s příběhem vůbec nesouvisí a co je tak nudné, že jsem to občas (přiznávám se) i přeskočila. Také na mě působilo poněkud kostrbatě, když se ve třetím díle začnou rozebírat dávné události, v podstatě pro lidský život dost zásadní a které se zrovna do příběhu vyloženě hodí..působilo to na mě tak, že v původním záměru při psaní Kukačky ještě neexistovaly a teď je autorka potřebovala tak trošku napasovat do děje a řekla bych, že se to moc nepovedlo. Navíc závěrečné rozuzlení mi tak nějak lehce nepasuje s celým příběhem, indicie na které čtenář nemůže přijít sám a celé je to lehce přitažené za vlasy... Cormoránovi a Robin jsem samozřejmě od začátku až do konce fandila..nicméně jejich příběh už je trošku přetažený. Pokud měla autorka záměr v udržování napětí, jestli se rozběhne milostný příběh nebo ne, asi to měla „rozštípnout“ už v Hedvábníkovi, protože v téhle nové knížce už to působí tak, že už to plácání se, vlastně nikoho nezajímá..a k tomu ještě otevřený konec, za koho a jestli se vůbec Robin vdala... Zřejmě je můj problém, že když mě nějaký příběh opravdu zaujme, tak jsem celá lačná v očekávání pokračování a pak jsem z toho většinou v rozpacích. Každopádně u mě je TOP z téhle trilogie (zřejmě zatím) rozhodně Hedvábník. Ve službách zla je v mé stupnici od jedné do pěti, poctivá trojka.... celý text

Dům na samotě 2011, Michaela Klevisová

Po velmi dlouhé době jsem se rozhodla přečíst si autora domácí tvorby. A musím říct, že po přečtení Domu na samotě jsem příjemně překvapená, že česká detektivka v konkurenci severských a angloamerických krimi velmi dobře obstojí, v ledasčem je možná i předčí. Očekávala jsem knihu ve stylu prázdninového čtení k vodě, nicméně autorka mě velmi brzy přesvědčila, že umí víc. Příběh je velmi slušně postaven, vylíčen, závěr nijak vykonstruovaný, spíš logické vyústění příběhu a obejde se bez velkého klišé a happyendu, přestože končí optimisticky. Autorka rozhodně umí psát, možná nepíše detektivní příběh tak populárně a akčně, jak vídáme v televizních seriálech tuzemské produkce, nicméně ze zkušenosti můžu potvrdit, že vylíčení policejního vyšetřování i páchání trestných činů je velmi podobné skutečné realitě, což má pozitivní vliv na uvěřitelnost příběhu. Moc se mi líbí, že příběh tím působí více reálněji, alespoň v našem prostředí... tohle a takhle se prostě může běžně stát Nejvíc mě zaujal um autorky udržet napětí i bez líčení krutostí, mučení a podobných scén, které jsou většinou součástí knížek výše uvedených a leckdy s naprostou absencí autorovi soudnosti. Jako by cizí autoři neuměli zaujmout čtenáře bez hektolitrů krve, stažené kůže, rozčtvrcených těl. Podle mého názoru jsou dva způsoby. jak vylíčit napínavě nějaký příběh. První je založen na násilných výjevech a hektolitrech krve a ten druhý, rafinovanější, se opírá o gradování příběhu spíše psychologicky. Dávám přednost logické a uvěřitelné zápletce, která sama o sobě působí morbidně, před porcí krvavých nechutností. A to se autorce opravdu povedlo. Příběh i zápletka se mi líbí a určitě si od autorky přečtu i jiné knihy.... celý text

Bílé kosti 2014, Graham Masterton
odpad!

Od autora téhle knížky jsem ještě nic nečetla a tak jsem byla zvědavá, navíc kniha měla zajímavý námět v upoutávce. Pravda, temnost téhle knize upřít nelze. Dokonce ani zajímavé téma, irskou mytologii, válku, hledání vlastní identity i integrity. Ovšem asi by ta témata šla zpracovat srozumitelně a stravitelně. Po přečtení knihy se nemůžu zbavit dojmu, že jsem vůbec nepochopila o co v ní jde. Ukázka toho, že i policistka, jakkoliv dobrá, je také jen člověk a kupodivu může být obklopena lidmi, kteří (na rozdíl od ní – samozřejmě) neuznávají základní hodnoty společnosti, mi bylo vcelku blízké. Ano i policisté můžou mlátit své přítelkyně, z jejich dětí mohou vyrůst i kriminálníci a policistka může mít za manžela i zloděje. Tenhle přístup bez předsudku bylo ale asi to jediné, co mě na knize skutečně zaujalo...navíc se domnívám, že to byla jen vedlejší linie příběhu. Nepochopila jsem, kdo vlastně dívky unesl a vykostil, nepochopila jsem, jestli je vůbec z anatomického a lékařského hlediska možné, aby někdo přežil to, že mu oholí nohu na kost a je stále naživu, aniž by upadl do šoku, nebo vykrvácel (to celé bez operačního sálu s personálem a sedativ)..na mě to působí nepochopitelně a především nedotaženě. Autor mě každou chvíli někam nasměruje a pak aniž by vysvětlil, proč vlastně, tak přeskočí někam úplně jinam s tím, že už se k tématu nevrátí. Myslím, že asi pokračování této knihy číst nebudu. Řekla bych, že je to podprůměrný příběh, nedotažený do detailů, spousta pokusů o zápletku - dosadit čtenářsky zajímavá témata, které však (alespoň na mě) působí především jako výstřel do prázdna..chaotické, nevysvětlitelné, protože v podstatě do sebe nic nezapadá a asi jediný cíl knihy, který má z knihy udělat detektivku je vygradovaný humus lidského mučení, který je podle mne za hranicí absurdity.... celý text

Inferno 2013, Dan Brown

Brownovo Inferno je podle mého názoru nejlepší kniha, jakou jsem od tohoto autora četla, bez ohledu na věhlas knih předchozích. Skutečně mě pohltila od první stránky až po stránku poslední. Ústřední dějem celé knihy je Danteho Božská komedie. Božskou komedii jsem četla a pojetí tohoto žánru v detektivce ukryté do symbolů a čtení mezi řádky mi připadá poměrně neotřelé téma. Samo spojení renesanční literatury s genetickým inženýrstvím je naprostý vrchol kontrastů, který nemůže nezaujmout. Autor se ve svém románu Božské komedii věnuje tak, že snad ani samotný Dante by k ní nemohl sdělit víc. Jediné, co by se mohlo autorovi vytknout je poměrně přehlížený fakt, že tato kniha není jen o symbolech a čtení mezi řádky, ale i o řádcích samotných a tudíž, že Dante nebyl jen vynikající spisovatel, básník a mučedník, ale především velmi dobrý historik a sama kniha je nejen výpravnou básní, ale na tehdejší dobu skvělým historickým přehledem dějin Itálie...tenhle snad jediný úhel pohledu na knihu autor, bohužel, vynechal. Na druhou stranu to není fakt, který by se nějak dotýkal děje samotného. Jsem přesvědčená, že leckterého čtenáře dostatečně navnadí, aby si tuto velmi objemnou a na čtení náročnou knihu přečetl. Autor rovněž precizně vykreslil a do detailů popsal všechny historické památky zasazené do děje a tak se čtenář dostává na výlet do samotného centra magických míst Florencie, ponurých Benátek, aby svou pouť zakončil v Istanbulu. Myslím, že spisovatel velmi dobře chápe křehkou hranici popisu exteriérů, aniž by odcházel od děje, nebo se dostával do souvislostí, které s dějem nijak nesouvisí. S otázkou lékařství, genetického inženýrství, genetického terorismu, otázkami přelidnění, epidemii a různých organizacích, těmito činnostmi se zabývající, což tvoří další podstatnou část příběhu, se autor vypořádal velmi lehce, prostě a logicky, takže to v žádném případě nenarušuje čtivost i pro naprostého laika, což je nejspíš většina čtenářů. Je to opravdu mimořádně poutavě napsaný příběh. Autor neustále nachází další a další způsoby, jak elegantně zkomplikovat děj, napnout čtenáře a nechat ho podusit ve vlastní šťávě. Je to skvěle napsaná detektivka, která udržuje nit i souvislosti do poslední strany knihy. Je to kniha, která vybočuje z běžné řady detektivního žánru, sama o sobě je velmi poučná, velmi čtivá a rozhodně jí všem příznivcům detektivek, klasické literatury i těm, kteří milují dobrodružství vřele doporučuji.... celý text

Skrytá těla 2016, Caroline Kepnes

Po přečtení téhle knihy jsem trošku v rozpacích. Přečetla jsem opravdu velmi mnoho knih a došla jsem k názoru, že dobrý příběh, myslím tím opravdu velmi dobrý příběh, nejde nastavit..nejde z něj vytěžit víc, než v něm je. A bohužel tahle kniha můj názor na věc nezměnila. Přestože jsem přečetla velké množství knih, otisk příběhu ve mně zanechalo jen pár z nich. Ty Caroline Kepnes mezi těch pár patří. Ona stvořila dokonalého psychopata, vedle kterého je Norman Bates hodný chlapec od vedle. Dokázala ho stvořit tak neskutečně dobře, že se člověk nemůže ubránit pocitu, že její Joe je vlastně mimořádně lidský, soucitný, spravedlivý a zcela normální, zatímco stalkuje a vesele vraždí. Četla jsem i popisek autorky, která knihu napsala poté, co jí zemřel tatínek na rakovinu, tedy v době hlubokého žalu. Opravdu se před takovým spisovatelským umem skláním. O to víc mě mrzí, že mé velké očekávání až se začtu do pokračování příběhu, skončilo zklamáním. Joe sice téměř kopíruje chování v první knize, která je poměrně podstatná pro pochopení nového příběhu, bohužel, mám pocit, že změnil svou povahu..Možná jeho úchylnost dosáhla vrcholu, nicméně žádný posun nebo gradování příběhu v pokračování není. V podstatě je to jen přehlídka souložení, vraždění a popisování snobského života LA smetánky.Chybí mi v knize hloubka Joeova psychopatického uvažování, což podle mne byl základní pilíř první knihy a to, co z ní udělalo knihu, od které nejde odejít. Možná je to tím, že je to prostě jen natahování příběhu. Bohužel tak moc, až příběh ztrácí grády. Pokud bych knihu měla celkově hodnotit tak Skrytá těla je průměrná kniha, kterou čtenář bez znalosti předchozí knihy Ty vlastně ani moc nepochopí, i když jsou v ní pasáže, které mají osvětlit co a jak bylo před..Je to také kniha, u které už se tak trochu modlíte za konec a čím víc se blížíte ke konci, tím čtete rychleji a to ještě jen proto, abyste zjistili, jak to skončí. Zatímco knihu Ty bych nečetla podruhé proto, abych si nepokazila dojem, který ve mně vyvolala, tak Skrytá těla si nepřečtu podruhé proto, že v knize nic nového a hlavně působivého není.... celý text