Mahuleno přečtené 322

Vánoční knížka 2006, Tereza Říčanová

Možná je to čtení pro děti, každopádně styl psaní a jazyk. To je nepochybně záměr a není na závadu. Já bych asi měl nebo mám výhrady k alternativnímu výkladu některých událostí či jevů. V každém případě mě "dostal" výklad Ježíšova početí: " Bůh si vybral slečnu Marii..." Samozřejmě Marie s Josefem byli teprve zasnoubení, nicméně takovou formulaci jsem ještě neslyšel ☺️. No, připusťme, že by to v případě sedmileté dívky mohlo tak zaznít.... celý text

Zero - Oni to vědí 2018, Marc Elsberg (p)

Četl jsem nedávno Blackout, teď Zero, nedá mi, abych nesrovnával. Ne knihy jako takové, pro mne byly obě výborné, ale témata. Blackout - totální výpadek elektřiny je určitě fatální záležitost s dramatickým a drastickým dopadem do všech oblastí lidského života. To každý ví a dovede si to představit. Právě proto se mi zdá děsivější fikce o vlivu či působení nových technologií na náš život. Protože to je nenápadná a plíživá záležitost, jejíž dopady si mnozí z nás ani neuvědomují. Tím samozřejmě nemyslím technologie, které prokazatelně přinášejí užitek a jsou přínosem (asi by se za všechny dalo uvést zdravotnictví). Nemám na mysli ani tzv sledovací technologie, nýbrž právě takové, o kterých je Zero.  Které se nenápadně vkrádají do mozku a jeho masivní a permanentní masáží ovlivňují naše chování. Vkrádají...mnohdy jsou tam ochotně a dobrovolně přijímány, tak jako románové Freemee - viz některé komentáře tady "já bych takové aplikace používal". A takových ""dobrovolníků" bude samozřejmě přibývat a je to celkem logické. Dovolím si toto tvrzení podpořit citátem z autorova doslovu: - Kdo teď z tvrdí, že on nikdy takové technologie používat nebude, tomu připomínám jeho "já ne" při příchodu prvních počítačů, mobilních telefonů, internetu s dalších novinek, které jsou dnes samozřejmou součástí našeho všedního dne. Mnoho u užívaných technologií bylo anticipováno v utopických románech uplynulých let a desetiletí - jenže mnoho z těch utopií mezitím stalo realitou. V Zerovi zažíváme možný scénář. - Už dnes je zarážející, co všechno o sobě dobrovolně pouštíme do prostoru a co dokáží vytěžit různé aplikace z dalších informací, které pokládáme za nevýznamné a nepodstatné.  V tom případě už teď částečně končí fikce. Doporučuji k přečtení!... celý text

Sapiens: Od zvířete k božskému jedinci 2013, Yuval Noah Harari

Ta kniha je prostě skvělá, úžasná i když její závěr nevyznívá zrovna optimisticky a čtenář by po jejím přečtení nemusel mít klidné spaní. Autor vykládá vývoj lidstva a jeho zásadní etapy v nečekaných a překvapivých souvislostech. Překvapivých říkám proto, že jsem tak o nich nikdy nepřemýšlel a přitom mi přijdou velmi logické a v celém příběhu lidstva vlastně nevyhnutelné. Tímto přiznáním nejsem vůbec „traumatizován“ , asi není mnoho lidí, kteří by to neřekli stejně. Mimo jiné to ani není možné bez bez rozsáhlého studia pramenů (seznam použité literatury zabírá několika stran) a mimořádné schopnosti uvést „jednotlivosti“ do souvislostí a populárním způsobem rozvinout jejich průběh, nevyhnutelnost a dopady. Při čtení jsem velmi často měl pocit, že některé pasáže musím ve svém komentáři posléze citovat...nelze, byl by tak obsáhlý, že by to nemělo smysl. Raději doporučím tuto knihu k přečtení. Rozhodně stojí to zato. Nicméně můj komentář nebude stručný a neodolám, abych některé pasáže necitoval. Ale stejně se hodně krotím :-). Kniha v žádném případě není suchým výkladem historie lidstva. Je to něco jako věčná otázka „Kdo jsme, odkud jdeme a kam“. Ne že by na to Harari dával vyčerpávající a jednoznačnou odpověď, takovou ambici snad ani nemá. Spíše naopak, nastoluje další otázky, dílčí, někdy docela znepokojivé. Zvláště v části IV. Vědecká revoluce, kdy se zamýšlí nad stavem současné společnosti z hlediska jejích znalostí, schopností, vývoje techniky a s tím vzniklých především etických problémů kolem jejich využívání. Některé autorovy poznámky na koncích subkapitol vyvolávají docela tísnivé pocity - "Zásadní a opravdu přelomový okamžik posledních pěti set let nastal v 5:29:45 ráno 16. července 1945, když američtí vědci odpálili první atomovou bombu v Alamogordu v Novém Mexiku. V tom okamžiku lidstvo získalo schopnost chod dějin nejen měnit, ale i zcela ukončit." V kapitole Pax atomica čtenáře Harari trochu uklidňuje nepravděpodobností skutečně velké války, aby vzápětí na konci kapitoly, věrný svému stylu, napsal –" ...žijeme na prahu pekla i ráje a nervózně přešlapujeme u brány jednoho a předsálí druhého. Historie ještě nerozhodla, kde skončíme, a řada nečekaných náhod nás může vést tím i oním směrem." Značná část je věnována filosofickým úvahám o spokojenosti a štěstí člověka - "Pokud jde o štěstí, žádný výzkum zatím nepřišel s jednoznačnou definicí štěstí a není jasné, jak by se něco takového vůbec dalo objektivně určit. Biologové jsou přesvědčení, že náš duševní a emocionální svět je řízen mechanismy, které jsou výsledkem milionů let evoluce. Podobně jako ostatní duševní stavy, ani subjektivní pocit pohody není určen jen vnějšími parametry – platem, společenskými vztahy nebo politickými právy. Je to výsledek složité souhry nervů, neuronů a synapsí a různých biochemických látek, jako jsou serotonin, dopamin a oxytocin...Dějiny štěstí jsou ovšem mnohem složitější, než si biologové myslí… " Zde autor uvádí příklady, co a pro koho v různých dobách představovalo smysl života a poukazuje na značné rozdíly a vyslovuje závěr: "Štěstí možná tkví ve sladění osobních představ o smyslu života s převládajícími představami společnosti. Je-li můj osobní příběh ve shodě s příběhy lidí kolem mne, snadno sám sebe přesvědčím, že můj život má smysl, a mohu v takovém přesvědčení najít štěstí. To je ale poměrně deprimující závěr. Závisí štěstí opravdu na sebeklamu?" V souvislosti s vývojem lékařské vědy autor mj píše – "Co když se medicína pustí do vylepšování lidí? Budou na to mít nárok všichni, nebo vznikne elita supermanů? Poprvé v dějinách si svět zakládá na uznání zásadní rovnosti všech lidí, ale zároveň stojí na prahu společnosti, v níž žádná rovnost existovat nemůže. Tradiční vyšší společenská třída tvrdila, že je chytřejší, silnější a nadřazená spodině. Většinou si to ovšem nalhávala. Nové možnosti lékařské vědy by vlastně sebeklam vyšší třídy mohly odstranit. nadřazenost by se mohla stát realitou." Kapitola Bionický život je o možnostech náhrad končetin tzv bionickými, ovládanými pouhou myšlenkou, ale i sluchu a zraku pomocí technických implantátů. Ale je také úvahou o důsledcích možnosti vytvoření tzv kyborgů. Kapitola Jiný život se zabývá informacemi a úvahami o genetickém programování. A dost děsivé představy nastoluje závěrečná kapitola Frankensteinovo proroctví: "Frankensteinský mýtus konfrontuje člověka s faktem, že jeho poslední hodina se blíží. Pokud nenastane nukleární nebo ekologická katastrofa, technologický vývoj již brzy nahradí Homo sapiens nějakou novou bytostí, která bude nejen jinak vypadat, ale i jinak přemýšlet a cítit." Doslov – Zvíře, které se stalo bohem "Před sedmdesáti tisíci lety byl Homo sapiens je takové bezvýznamné zvířátko, které si v koutě Afriky hledělo svého. Během následujících tisíciletí se stal vládcem celé planety a hrůzovládcem jejího ekosystému. Dnes stojí na prahu možnosti stát se bohem a možná získá nejen věčné mládí, ale i božskou schopnost tvořit a ničit. Lidská vláda na Zemi bohužel zatím vytvořila jen pramálo věcí, na které bychom mohli být pyšní. … Lidé jsou sice schopni ohromujících výkonů, ale nejsou si jistí, oč se vlastně snaží a spokojeni nejsou o nic více než dříve. Pokročili jsme od kánoí ke galérám, parníkům a vesmírným lodím, ale nikdo neví, kam směřujeme. Máme více moci, ale nevíme, jak s ní naložit. A co je horší, chováme se nezodpovědně. Počínáme si jako bohové, kteří stvořili sami sebe, uznávají jen fyzikální zákony a nikomu neskládají účty. Zabíjíme a ničíme ostatní tvory a přírodu, ženeme se za pohodlím a zábavou, ale spokojenost nenacházíme. Může být něco nebezpečnějšího než nespokojení a nezodpovědní bohové, kteří nevědí, co chtějí?" I přes ten znepokojivý doslov, trvám na tom, že kniha rozhodně stojí za přečtení. Doporučuji - pět set stran zajímavého a v podstatě napínavého čtení. Za mne šest hvězdiček!... celý text

Husí táta - Sedm divokých hus a objevování fascinujícího světa 2018, Michael Quetting

Koupil jsem tuto knihu pro svého vnuka a chtěl jsem si ji přečíst, protože podle popisu jsem si nebyl jist, zda to je to pravé. Jenom stručný komentář - jsem trochu na rozpacích. Chvílemi mi přišla trochu naivní (jak se autor cítí být tátou při líhnutí housat a povídá si s nimi) a chvílemi zase trochu příliš „odborná“. Takže nevím, možná ještě s darováním počkám...... celý text

Moře v plamenech 2001, Miloš Hubáček

Moře v plamenech skládá se ze čtyř částí, které mapují osudy čtyř velkých německých válečných lodí – byly to Graf Spee, Bismarc, Scharnhorst a Tirpitz. - Kapesní bitevní loď - Zkáza vlajkové lodi - Scharnhorst - Tirpitz I když z hlediska rozsahu největšího válečného konfliktu v dějinách, námořní bitvy v Severním moři a Atlantiku neměly zásadní význam, nelze upřít důležitost ovládnutí tohoto prostoru. Zásadní význam měl totiž pro zásobovací cesty mezi USA a Evropou. Německé válečné lodi napadaly obchodní lodě a konvoje a nemilosrdně je potápěly, aniž by poskytly trosečníkům jakoukoli pomoc. Což bylo Dönitzovým rozkazem přímo zakázáno. Hlavní tíhu v této válce nesl Sovětský svaz, v tomto parciálním, ale důležitém prostoru to byla, vzhledem k její námořní válečné kapacitě, Velká Británie. A nešlo jenom o zabezpečení transportních cest, ale pro Británii to byla otázka života a smrti. Proto bylo nesmírně důležité zabránit nacistům v ovládnutí tohoto námořního prostoru. Jejich válečné lodi byly velkým nebezpečím a proto bylo vynakládáno velké úsilí k jejich zničení. Např. Tirpitz byl hrozbou i když se dlouho jenom skrýval v norských fjordech. Kromě toho Miloš Hubáček v úvodu první části píše o omezeních pro Německo v budování válečného loďstva daných Versailleskou smlouvou po 1. světové válce a jakým způsobem Hitler a Německo tato omezení obcházeli. Miloš Hubáček je známý knihami o námořních bitvách v Tichomoří a katastrofách (Titanik). Každopádně Moře v plamenech je zajímavá kniha z historie 2. světové války.... celý text

Třikrát Nero Wolfe 1987, Rex Stout

1. Příliš mnoho kuchařů: Musím říci, že např po Nesbövě Macbethovi to bylo doslova osvěžující čtení. I když se toto hodnocení může zdát poněkud nevhodné, protože přece jenom je zde vražda. A navíc, když sledovat Wolfovy brilantní úvahy vyžaduje od čtenáře značnou pozornost. Ale styl psaní, humor a především Archie, který je vlastně vypravěčem, jeho komentáře a přirovnání... Jídlo k Wolfovi patří, i když zde bylo jídla bylo skutečně dost (i když velmi fundovaně).  Ostatně, když je někde příliš moc kuchařů...???? Podle mne klidně obstojí ve Výzvě jako kniha o jídle, protože vražda je zde vlastně jenom jako "vedlejší produkt" opulentní večeře a jakési soutěže mistrovského klubu proslulých kuchařů v hledání chybějící ingredience v "sauce printemps". 2. Liga vyděšených Archie - jeho vyprávění a hlášky baví: Polkl trochu whisky, spláchl ji sodovkou a všechno to zabalil do dalšího loku whisky... Často jsem si všiml, že při jednání s mrtvými dělají skutečnou potíž živí... Stejně jako v "kuchařích" předvede Stout pár elegantních kotrmelců na poškádlení čtenáře - např dovede ho k vrahovi, jen proto, aby toho vzápětí propustil a zašklebil se na čtenáře "to není on!" Nero Wolfe má také dobré poznámky a i když často zdůrazňují jeho výjimečnost, nejsou nijak nabubřelé,  ale sympaticky vtipné: "Jen kdybych se aspoň mohl spolehnout, že se lidé rozhodují na základě vlastního zdravého rozumu. Bohužel, takoví jsme na světě jen tři nebo čtyři a ještě i na nás je třeba dávat pozor." A jindy:"Chůva, která po parku vozí kočárek a napřed do něj nevložila dítě, nepočíná si účelně." 3. Zlatí pavouci. V podstatě platí to stejné, jako u předchozích dvou. Snad jen více vražd a méně podezřelých. Ke všem třem částem a obecně ke Stoutovi a N.W. bych měl drobnou výhradu  - vždy je mnoho postav a sledovat paralelně jejich cesty je dost náročné. Zvláště, pokud se vám, jako mně,  jejich anglická či americká jména míchají. Ale to nebude autorova chyba. Kniha se mi líbila a mohu doporučit.... celý text

Večírek 1997, Muriel Spark

Přestože v krátkém popisku, naštěstí poměrně útlé knihy, je slibováno napětí až do konce, já jsem dlouho netušil, proč je to avizováno jako detektivka. Ačkoliv knížka skutečně vrcholí vraždou a začíná zmínkou  o ní, slibované napětí je šikovně ukryto pod nepodstatným vedlejším dějem. Drtivá část je věnována přípravě samotného večírku, výběru pozvaných a jejich hodnocení: "Teď pozvání přijali Sussyovi" vykládala Chris, " Cuthbert-Jonesovi přijít nemohou, budou celý měsíc ve Frankfurtu. Možná je to nakonec dobře. Takže jsem zavolala Untzingerovým....", eventuálně podávanému menu. Až jsem chvílemi přemýšlel, zda bych knížku nemohl zařadit do Výzvy 2018 jako knihu o jídle ☺️. A ty hlubokomyslné debaty: "Představa, že stěhuju celý dům mě vážně děsí. Stěhujeme se do bytu v Bloomsberry a rozhodli jsme se postupovat nemilosrdně. Nábytek dokáže brzdit člověka v kariéře, skutečně může bránit jeho duchovnímu a uměleckému rozvoji. Střez se nábytku, Hurrley!" Dílko může být ironickým pohledem na tzv vyšší anglické vrstvy a jejich způsob života, ale jako detektivka poněkud slabší. No, nemocniční knihovnička - odložené knihy...... celý text

Macbeth 2018, Jo Nesbø

Nesböův Macbeth je analogií klasického Shakespearova dramatu zasazeného do současnosti a fiktivního města. Nesbö dodržuje jména a charaktery postav a rámcově i děj příběhu. Ovšem nepochybně se víc věnuje (to mu umožňuje forma románu víc než dramatizace) myšlenkovým pochodům, úvahám a motivaci postav. Především těch záporných. A skoro to vypadá, že tam, až na malé výjimky, jiné ani nejsou. A právě motivy "padouchů" jsou děsivé, zvrácené, vedené touhou po moci a ovládání druhých. Byť často s ospravedlňováním krutých a bezskrupulózních postupů tím, že v dlouhodobém horizontu slouží pro dobro a blaho celku. Chvílemi se zdá, že ve  své zaslepené touze po moci tomu i sami věří. Jedné postavě vkládá autor do úst tato slova: "Lidé jsou chamtiví. Je to jejich přirozenost. Bez této vlastnosti by planetu neovládli." Děsivé...to bychom věru neměli být na co pyšní! Dále - myslím, že řešení některých "smrtících" situací a konfliktů je někdy trochu krkolomné a nepravděpodobné. A věren "předloze" si Nesbö vypomáhá černou magií či duchařinou (Seyton). U mne jenom za tři!... celý text

Knihkupkyně 2018, Cynthia Swanson

Kniha o dvou životech, psaná v ich formě. O dvou životech, ne v v tom smyslu, jak je toto spojení běžně chápáno. Skutečně dva životy, které prožívá hrdinka románu Kitty či Katharyn, takže nejenom ona sama, ale ani čtenář neví, který je vlastně skutečný, a který sní. Asi v polovině se skutečnost překlápí a spolu s Kitty je čtenář zmaten. A závěr - to je to, co mi trochu vadilo. Vlastně to nebylo zcela jasně vyřešeno, rozluštění šlo tak nějak do ztracena. Čekal jsem nějaký jasnější, snad efektnější konec. Možná proto jsem čtení zrychloval, zvědav na řešení. Bohužel jsem měl pocit, že ani autorka nepřišla na to, jak tuto zápletku vyřešit uzavřít. Akcentací mateřských citů ve druhé polovině je možná kniha zaměřena zaměřena více na čtenářky, nicméně se mi líbila a četla se dobře. Líbil se mi nápad - centrální motiv dvou paralelních životů. Jednu hvězdičku z hodnocení jí ubralo podle mne nedořešené rozuzlení.... celý text

Podstata zla 2016, Luca D'Andrea

Trochu rozpaky - dramatický zážitek hlavního hrdiny, který si s sebou zřejmě následky nese pro další život a rozhodování. Dost mi vadil jeho přístup k řešení starého případu z hor, jeho až nezdravá snaha objasnit zapomenutý a odložený případ a to i přesto, že až maniakální snaha dobrat se skutečnosti, ohrožuje jeho blízké a především hrozí rozpadem jeho rodiny. Což nepůsobí zrovna sympaticky v okamžiku, jdy je eventuální výsledek v podstatě k ničemu a možná jde jenom o scénář exkluzivního filmového dramatu. Takže, když dojde k vyřešení a příběh je znám, jsem docela zklamán - podle mne je motiv činu příliš slabý na takový masakr, o kterém je příběh. "Naštěstí" - tedy naštěstí pro knihu platí, co řekl starý rabín na smrtelném loži: "Všechno je jinak!"... celý text

Proměna 2007, Franz Kafka

Proměna a jiné povídky 2009, Franz Kafka

Na Kafkovu Proměnu jsem narazil v prodejně Levné knihy. Po zkušenostech se Zámkem a Procesem, které mě nijak nepřesvědčily, jsem si řekl, že dám Kafkovi ještě jednu šanci :-), knihu koupil a přečetl. Bohužel musím říci, že Kafka svoji šanci nevyužil :-D. Povídku Proměna, podle které nese kniha název je snad do jisté míry možno chápat trochu jako horor, což ale nepochybně nebylo autorovým cílem. Spíše je asi třeba v tom hledat náznak mezilidských vztahů, které mohou být (a často jsou) poznamenané fyzickým zjevem osoby. Snad podobná myšlenka může být ukryta v povídce Jedenáct synů, kde jsou autorem na postavách jeho dětí – synů odkrývány a hodnoceny různé povahy člověka a možné disproporce mezi fyzickým vzhledem a naturelem. U některých povídek jsem jenom těžce hledal jejich skrytý smysl a přiznávám, že u některých jsem ho nenašel. Ale možná je to marná snaha, možná to ani žádné skryté poselství nemá. To podle mne věděl jenom Kafka sám a jsou to jenom čtenářovy fabulace. Možná je smyslem jenom absurdní , děsivé a někdy až trochu morbidní téma některých povídek (V kárném táboře???). Vůbec jsem nepochopil např povídku Umělec v hladovění. Musím říci, že Kafka zřejmě nebude mým šálkem čaje, ale je docela možné (vzhledem jeho referencím), že to není jeho chyba!... celý text

Máj / Kytice 2012, Karel Jaromír Erben

Máchova báseň Máj patří podle mne k perlám poezie 19. století. I když dobová kritika dílo příliš neoceňovala. Zvláště byl terčem kritiky druhý zpěv, který je pochmurným vyjádřením děsivého čekání na smrt, její prázdnotu, definitivní konec - "- - - tam jen - pustý stín - tam žádný- žádný - žádný svit, pouhá jen tma přebývá... ... ...bez konce ticho - žádný hlas - bez konce místo - noc - i čas - - - to smrtelný je mysle sen, toť, co se ‚nic‘ nazývá. A než se příští skončí den, v to pusté nic jsem uveden.- - - Vězeň i hlas omdlívá. “ Přiznávám, že některé verše jsem četl stále dokola, doslova uchvácen Máchovými básnickými nápady. A dlouhé pasáže básně umím zpaměti. Doufám, že citováním nic neprozrazuji nevhodně, protože Vilémův osud je zřejmý od prvních stránek. Není to detektivka! Úvodní verše navozují lyrickou atmosféru s oslavou krásy přírody, ale postupně přechází báseň do chmurných tónů ( Jarmila čeká na milého a dozvídá se jeho osud, Vilém se loučí se životem a v polovědomí vypráví o sobě žalářníkovi), až děj dospívá k úplnému zmaru - k popravišti – a rychlý rytmus veršů zde zvyšuje dramatičnost chvíle - "...Obnažil vězeň krk, obnažil ňádra bílé, poklekl k zemi, kat odstoupí, strašná chvíle - pak blyskne meč, kat rychlý stoupne krok, vkolo tne meč, zločinci blyskne v týle..." Mně se velmi líbí Máchovy básnické obraty, kdy často využívá logických protimluvů (tzv oxymóron) - "umřelé hvězdy svit", "mrtvé milenky cit" - a další hra se slovy vyjadřující pohyb - „Jak holoubátko sněhobílé pod černým mračnem přelétá, lilie vodní zakvétá nad temné modro; tak se číle - kde jezero se v hory níží - po temných vlnách něco blíží, rychle se blíží. Malá chvíle, a již co čápa vážný let, ne již holoubě či lílie květ, bílá se plachta větrem houpá...“ barvy - "Vyšlého slunce rudá zář, zločince bledou barví tvář.…" "Jasné jezero dřímá u středu květoucího dolu. Nejblíž se modro k břehu vine, dále zeleně zakvítá, vždy zeleněji prosvítá, až posléz v bledé jasno splyne" - a myšlenky - „Proč rukou jeho vyvržen, stal jsem se hrůzou lesů? Čí vinu příští pomstí den? Čí vinou kletbu nesu?“ Druhou částí knihy je sbírka Kytice, ve které autor K. J. Erben využil lidové slovesnosti a přetvořil do baladických básní různé lidové pověsti. V jednotlivých baladách se objevují pohádkové motivy (Polednice), často s rysy ukrutnosti (Vodník), záhrobní bytosti (Svatební košile, Holoubek) až po moderním jazykem řečeno horory (Zlatý kolovrat). Obě díla jsou většině čtenářů jistě známa ze školních let a rozhodně není na škodu si je znovu připomenout. A pokud známa nejsou, doporučuji – zvláště pak Máj.... celý text

Půlnoční linka 2018, Lee Child

Před otevřením knihy jsem si přečetl pár komentářů a trochu jsem se začal obávat, jestli to nebyla špatná koupě. Navíc autora, ani postavu Reachera neznám...ale velmi brzy jsem zjistil, že mě příběh baví. S uspokojením jsem kvitoval, že "bigfoot" používá nejenom svoji vybavenou muskulaturu, ale významně zapojuje i svůj mozek. Jeho úvahy před každým rozhodnutím se mi velmi líbily. Naprosto si nemyslím, že by příběh nebyl dost akční, je to jenom otázka, co od něj čtenář očekává. Navíc autor nechává nahlédnout do některých zaběhaných postupů určitých složek armády a místní i federální policie, včetně těch méně čistých. Jak říkám, je to můj první Childův titul, takže nemohu srovnávat, ale vůbec mi nechybělo, že na každé stránce není hromada zmlácených či zabitých Reacherových protivníků. Naopak po několika severských krimi a thrillerech, většinou (asi trend) dost drsných, kde se valí stránkami potoky krve jsem byl nakonec příjemně překvapen.... celý text

Po strništi bos 2013, Zdeněk Svěrák

Jak sám autor říká v úvodu:"...chtěl jsem, aby to byla krásná literatura." A to se mu, myslím, povedlo. Už ta předmluva mě připravila na to, co mě v knize čeká: "Dědek klečí v krajině a prosí, aby se mu vrátil chlapecký věk. Ale tak to vlastně je." Četl jsem s chutí vyprávění o krátkém úseku dětství, podané s typickým laskavým humorem. Což se ostatně od pana Svěráka čeká, ne? Pro vygradování pointy se ovšem autor nebojí použít i "hustší" vyjádření. Jedna povídka, ve které malý kluk projde poněkud dramatickou, či napínavou situací, je uzavřena suchým konstatováním jeho tetičky: "Tak on se nám chudák posral..." Nepohorší to, je to autentické a přímé. Knížka se dobře čte, krátké uzavřené povídky mi vyhovují. Po Soukromé vichřici jako pohlazení...... celý text

Soukromá vichřice 2000, Vladimír Páral

Autor ve snaze a s úmyslem vystihnout konvenční způsob života některých lidí a monotonnost jejich dní použil styl, který tuto jednotvárnost zdůrazňuje právě rychlým a jakoby překotným popisem "děje". Úsečné vyjadřování, přesto v dlouhých větách - co věta, to odstavec. Zpočátku se tato kadence dokonce jakoby zrychluje, tím ovšem nutí čtenáře (v tomto případě mne) k rychlejšímu a snad i nepozornému čtení. Navíc je stejný časový úsek vyprávěn z pohledu několika osob, přičemž se v některých okamžicích prolíná. Tím se stalo, že jsem se trochu ztrácel v osobách, přestože jich v knize není mnoho. Páralův styl mi, bohužel, nesedl, i když nepochybně autorův záměr byl tímto způsobem naplněn. Tři hvězdičky příběhu zachránila druhá polovina (nebo snad třetí třetina) knihy, kdy dochází v monotónním průběhu k nějakému oživení - například ke změně partnera, případně celé party, manželskému úletu nebo dramatickým plánům jedné z postav. Ale vzápětí přichází poznání, že tato změna nikam nevede a vše se vrací v podstatě do starých zajetých kolejí. V jednom komentáři tady zaznělo, že "autor se s tím nepáral" ... skoro se nabízí úprava "Páral se s tím nepáral", ale asi by to nebyla docela pravda. Naopak svým stylem vystihl tu ubíjející jednotvárnost a ten styl musel vymyslet. Nicméně, mně se kniha nečetla dobře a proto jenom tři hvězdičky. Autor promine, za sebe víc nemohu...... celý text

Bylo nás pět 1963, Karel Poláček

My hoši, co spolu mluvíme....půvabné vyprávění o pěti kamarádech na malém městě. A nejen o nich. Ve vyprávění Péti Bajzy jsou zakomponovány i postavy dospělých se svými přednostmi, zlozvyky a převážně maloměšťáckým přístupem k životu. Vyjadřování malého Péti, který je zde vlastně v úloze vypravěče, je prokládáno zvláště v přímé řeči spisovnými výrazy, často v legračním spojení se slovníkem oblíbených klukovských knih ("sharkovky, kliftónky"). Dobrodružství a rošťárny pěti kamarádů - Tonda Bejval, Čeněk Jirsák, Éda Kemlink, Pepek Zilvar z chudobince a já. Tak jsme šli a bylo nás pět...... celý text

R. U. R. / Bílá nemoc / Matka 1958, Karel Čapek

Nemám příliš rád tuto divadelní formu - vadí mi odkazy na osoby a nepřítomnost klasického popisu děje. Ale rychle jsem si zvykl, Čapek je skvělý a umí. R.U.R., Bílá nemoc a Matka - tři Čapkova dramata - první s vidinou nástrah, které může přinášet nekontrolovaný či nekontrolovatelný technický pokrok, bez důrazu na jeho sociální a sociologické aspekty. Technika přerůstá člověku přes hlavu a nakonec ho zničí. To není protest proti technickému pokroku, jenom zdůraznění nutnosti udržet proporce a zodpovědnost. Čapkův výhled do budoucnosti je jasnozřivý - vývoj umělé inteligence není v žádném případě jenom otázka technická. Bílá nemoc - silně protiválečné drama - ani nebezpečí smrtelné nákazy a výhled na vítězství nad touto nakažlivou nemocí podmíněné ukončením všech válečných konfliktů a uzavřením světového míru, nezastaví válečnou náladu a přípravy na válku. Snaha dr. Galéna donutit lidstvo k míru vyznívá v kontextu válečné hysterie téměř naivně. Tragický závěr je apelem na uskutečnění této jeho ideje. Matka - podle mne nejsilnější z těchto tří dramat, právě díky akcentaci bolesti matky, která za různých okolností ztratí manžela a syny. Vší silou se snaží za občanské války uchránit od stejného osudu svého posledního, nejmladšího syna ("...připadám si jako vlčice! Nic na světě není tak zběsilého jako mateřství...") Z knihy: Matka rozmlouvá se svým mrtvým mužem a na jeho argument o čestné smrti říká: "Čestnou, já vím! Vám připadá hrozně čestné za něco umřít; ale, že zemřete někomu, na to už nemyslíte!" Hlas z amplionu: "Slyšte, slyšte, slyšte: bez odpovědění války, bez důvodu, beze slova jednání překročila cizí armáda hranice naší země. Nepřítel využil chvíle, kdy se náš národ sám smrtelně oslabil nešťastnou občanskou válkou, a přepadl naše území pod záminkou, že přichází obnovit pořádek. Kdo mu dal k tomu právo? Jaký má důvod k intervenci? Není důvodu, není práva. voláme celý svět: slyšte stal se zločin, stal se nevýslovný zločin!" Viděl Čapek do budoucnosti, nebo "jenom" viděl do politiky a znal cesty lidského myšlení a uvažování? Každopádně jeho myšlenky předložené v těchto dramatech neztrácejí ani v současnosti nic na své naléhavosti. Spíše naopak!... celý text

Nepřítel z Atlantidy 1984, Alexej Pludek

Asi mě trochu ovlivnilo to, že je jasné, jak Atlantida skončí. Bylo jenom otázkou, jaký konec vymyslí Pludek. První půlka knihy mi přišla trochu rozvláčná a mohu říci, že mě vyloženě rozčilovaly bohatě, či přímo nadměrně rozvětvené větné členy (převážně podměty) - ukázka z jednoho odstavce:" A všude kolem zástavba střech, stříšek, altánů, loubí, můstků, schodišť a odpočívadel, zahrad a vodních nádrží, hřišť a kruhových divadel a slunných škol z mořského skla. Všechno barevné hemžení, rachocení , brumlání, šumot, skřípot, dunění, halekání a křik tu zaniká....Dokulata sestříhané lípy, platany, sykomory, červené a bílé hlohy lemují kruhové ulice, do jehlanů tvarované cypřiše, zeravy, tisy a cedry hlídají příčné zkratky...husté liány spadají z větví korkových dubů a cesmín, stromovité myrty, divoké palmy, baobaby, gumovníky, trnovníky, vavříny a teplomilné jedle se derou vzhůru z hustého porostu kapradin, mechů, kručinky, vřesovce, lýkovce a hnijících větví..." Jednou, dvakrát to může být zdařilým vyjádřením rozmanitosti, činorodosti, ale častým používáním to ztrácí na půvabu. Prostě, jak říkal Jan Werich - když je něčeho moc, tak je toho příliš! Zajímavé a nadčasové jsou ovšem promluvy Zeleného Hada k Uctívačům Moci, jak ovládnout a podrobit si všechno a všechny. Použitelné v každé době! Autorovo líčení intrik v Atlantidě, směřujících k uzurpování moci je velmi sugestivní a ve více či méně skryté formě nepochybně probíhá v každé době a každé společnosti. A to je děsivé a nebezpečné!... celý text

Blackout – Zítra bude pozdě 2017, Marc Elsberg (p)

Dost děsivá představa, zvlášť když si uvědomíme, že není tak zcela vyloučená tato eventualita. A nemusela by vzniknout cílenou akcí nějaké hybridní války. Snad ne v takovém rozsahu, ale se stejnými dopady, byť třeba omezenými na menší území než v románu. Navíc v knize nejsou příliš zdůrazňovány vedlejší aspekty vyvolané takovou krizí - rozpad společenských a politických struktur a kriminalita, která by byla podle mého nepochybně větší a její nárůst rychlejší. Autor se spíše zabývá technickou podstatou vzniku krize a pátráním po původu, či původcích. Nicméně naznačuje, jak jsme závislí na technice a speciálně elektrické energii, která fatálně zasahuje v podstatě do všech odvětví lidské činnosti a života.... celý text