Mahuleno - Příspěvky

Půlnoční linkaPůlnoční linkaL. Child

Před otevřením knihy jsem si přečetl pár komentářů a trochu jsem se začal obávat, jestli to nebyla špatná koupě. Navíc autora, ani postavu Reachera neznám...ale velmi brzy jsem zjistil, že mě příběh baví. S uspokojením jsem kvitoval, že "bigfoot" používá nejenom svoji vybavenou muskulaturu, ale významně zapojuje i svůj mozek. Jeho úvahy před každým rozhodnutím se mi velmi líbily. Naprosto si nemyslím, že by příběh nebyl dost akční, je to jenom otázka, co od něj čtenář očekává. Navíc autor nechává nahlédnout do některých zaběhaných postupů určitých složek armády a místní i federální policie, včetně těch méně čistých. Jak říkám, je to můj první Childův titul, takže nemohu srovnávat, ale vůbec mi nechybělo, že na každé stránce není hromada zmlácených či zabitých Reacherových protivníků. Naopak po několika severských krimi a thrillerech, většinou (asi trend) dost drsných, kde se valí stránkami potoky krve jsem byl nakonec příjemně překvapen.

30. května


Bylo nás pětBylo nás pětK. Poláček

My hoši, co spolu mluvíme....půvabné vyprávění o pěti kamarádech na malém městě. A nejen o nich. Ve vyprávění Péti Bajzy jsou zakomponovány i postavy dospělých se svými přednostmi, zlozvyky a převážně maloměšťáckým přístupem
k životu. Vyjadřování malého Péti, který je zde vlastně v úloze vypravěče, je prokládáno zvláště v přímé řeči spisovnými výrazy, často v legračním spojení se slovníkem oblíbených klukovských knih ("sharkovky, kliftónky").
Dobrodružství a rošťárny pěti kamarádů - Tonda Bejval, Čeněk Jirsák, Éda Kemlink, Pepek Zilvar z chudobince a já. Tak jsme šli a bylo nás pět...

22. května


Po strništi bosPo strništi bosZ. Svěrák

Jak sám autor říká v úvodu:"...chtěl jsem, aby to byla krásná literatura." A to se mu, myslím, povedlo. Už ta předmluva mě připravila na to, co mě v knize čeká:
"Dědek klečí v krajině a prosí, aby se mu vrátil chlapecký věk. Ale tak to vlastně je."
Četl jsem s chutí vyprávění o krátkém úseku dětství, podané
s typickým laskavým humorem. Což se ostatně od pana Svěráka čeká, ne? Pro vygradování pointy se ovšem autor nebojí použít i "hustší" vyjádření. Jedna povídka, ve které malý kluk projde poněkud dramatickou, či napínavou situací, je uzavřena suchým konstatováním jeho tetičky: "Tak on se nám chudák posral..." Nepohorší to, je to autentické a přímé.
Knížka se dobře čte, krátké uzavřené povídky mi vyhovují.
Po Soukromé vichřici jako pohlazení...

22. května


Soukromá vichřiceSoukromá vichřiceV. Páral

Autor ve snaze a s úmyslem vystihnout konvenční způsob života některých lidí a monotonnost jejich dní použil styl, který tuto jednotvárnost zdůrazňuje právě rychlým a jakoby překotným popisem "děje". Úsečné vyjadřování, přesto v dlouhých větách - co věta, to odstavec. Zpočátku se tato kadence dokonce jakoby zrychluje, tím ovšem nutí čtenáře (v tomto případě mne) k rychlejšímu a snad i nepozornému čtení. Navíc je stejný časový úsek vyprávěn z pohledu několika osob, přičemž se v některých okamžicích prolíná. Tím se stalo, že jsem se trochu ztrácel v osobách, přestože jich v knize není mnoho. Páralův styl mi, bohužel, nesedl, i když nepochybně autorův záměr byl tímto způsobem naplněn. Tři hvězdičky příběhu zachránila druhá polovina (nebo snad třetí třetina) knihy, kdy dochází v monotónním průběhu k nějakému oživení - například ke změně partnera, případně celé party, manželskému úletu nebo dramatickým plánům jedné z postav. Ale vzápětí přichází poznání, že tato změna nikam nevede a vše se vrací v podstatě do starých zajetých kolejí. V jednom komentáři tady zaznělo, že "autor se s tím nepáral" ... skoro se nabízí úprava "Páral se s tím nepáral", ale asi by to nebyla docela pravda. Naopak svým stylem vystihl tu ubíjející jednotvárnost a ten styl musel vymyslet. Nicméně, mně se kniha nečetla dobře a proto jenom tři hvězdičky. Autor promine, za sebe víc nemohu...

18. května


R. U. R. / Bílá nemoc / MatkaR. U. R. / Bílá nemoc / MatkaK. Čapek

Nemám příliš rád tuto divadelní formu - vadí mi odkazy na osoby a nepřítomnost klasického popisu děje. Ale rychle jsem si zvykl, Čapek je skvělý a umí.
R.U.R., Bílá nemoc a Matka - tři Čapkova dramata - první s vidinou nástrah, které může přinášet nekontrolovaný či nekontrolovatelný technický pokrok, bez důrazu na jeho sociální a sociologické aspekty. Technika přerůstá člověku přes hlavu a nakonec ho zničí. To není protest proti technickému pokroku, jenom zdůraznění nutnosti udržet proporce a zodpovědnost. Čapkův výhled do budoucnosti je jasnozřivý - vývoj umělé inteligence není v žádném případě jenom otázka technická.

Bílá nemoc - silně protiválečné drama - ani nebezpečí smrtelné nákazy a výhled na vítězství nad touto nakažlivou nemocí podmíněné ukončením všech válečných konfliktů a uzavřením světového míru, nezastaví válečnou náladu a přípravy na válku. Snaha dr. Galéna donutit lidstvo k míru vyznívá v kontextu válečné hysterie téměř naivně. Tragický závěr je apelem na uskutečnění této jeho idey.
Matka - podle mne nejsilnější z těchto tří dramat, právě díky akcentaci bolesti matky, která za různých okolností ztratí manžela a syny. Vší silou se snaží za občanské války uchránit od stejného osudu svého posledního, nejmladšího syna ("...připadám si jako vlčice! Nic na světě není tak zběsilého jako mateřství...")

Z knihy:
Matka rozmlouvá se svým mrtvým mužem a na jeho argument o čestné smrti říká:
"Čestnou, já vím! Vám připadá hrozně čestné za něco umřít; ale, že zemřete někomu, na to už nemyslíte!"

Hlas z amplionu: "Slyšte, slyšte, slyšte: bez odpovědění války, bez důvodu, beze slova jednání překročila cizí armáda hranice naší země. Nepřítel využil chvíle, kdy se náš národ sám smrtelně oslabil nešťastnou občanskou válkou, a přepadl naše území pod záminkou, že přichází obnovit pořádek. Kdo mu dal k tomu právo? Jaký má důvod k intervenci? Není důvodu, není práva. voláme celý svět: slyšte stal se zločin, stal se nevýslovný zločin!"

Viděl Čapek do budoucnosti, nebo "jenom" viděl do politiky a znal cesty lidského myšlení a uvažování?
Každopádně jeho myšlenky předložené v těchto dramatech neztrácejí ani
v současnosti nic na své naléhavosti. Spíše naopak!

30. dubna


Blackout - Zítra bude pozděBlackout - Zítra bude pozděM. Elsberg

Dost děsivá představa, zvlášť když si uvědomíme, že není tak zcela vyloučená tato eventualita. A nemusela by vzniknout cílenou akcí nějaké hybridní války. Snad ne
v takovém rozsahu, ale se stejnými dopady, byť třeba omezenými na menší území než v románu.
Navíc v knize nejsou příliš zdůrazňovány vedlejší aspekty vyvolané takovou krizí - rozpad společenských a politických struktur a kriminalita, která by byla podle mého nepochybně větší a její nárůst rychlejší. Autor se spíše zabývá technickou podstatou vzniku krize a pátráním po původu, či původcích. Nicméně naznačuje, jak jsme závislí na technice a speciálně elektrické energii, která fatálně zasahuje v podstatě do všech odvětví lidské činnosti a života.

29. dubna


Nepřítel z AtlantidyNepřítel z AtlantidyA. Pludek

Asi mě trochu ovlivnilo to, že je jasné, jak Atlantida skončí. Bylo jenom otázkou, jaký konec vymyslí Pludek. První půlka knihy mi přišla trochu rozvláčná a mohu říci, že mě vyloženě rozčilovaly bohatě, či přímo nadměrně rozvětvené větné členy (převážně podměty) - ukázka z jednoho odstavce:" A všude kolem zástavba střech, stříšek, altánů, loubí, můstků, schodišť a odpočívadel, zahrad a vodních nádrží, hřišť a kruhových divadel a slunných škol z mořského skla. Všechno barevné hemžení, rachocení , brumlání, šumot, skřípot, dunění, halekání a křik tu zaniká....Dokulata sestříhané lípy, platany, sykomory, červené a bílé hlohy lemují kruhové ulice, do jehlanů tvarované cypřiše, zeravy, tisy a cedry hlídají příčné zkratky...husté liány spadají z větví korkových dubů a cesmín, stromovité myrty, divoké palmy, baobaby, gumovníky, trnovníky, vavříny a teplomilné jedle se derou vzhůru z hustého porostu kapradin, mechů, kručinky, vřesovce, lýkovce a hnijících větví..."
Jednou, dvakrát to může být zdařilým vyjádřením rozmanitosti, činorodosti, ale častým používáním to ztrácí na půvabu. Prostě, jak říkal Jan Werich - když je něčeho moc, tak je toho příliš!
Zajímavé a nadčasové jsou ovšem promluvy Zeleného Hada k Uctívačům Moci, jak ovládnout a podrobit si všechno a všechny. Použitelné v každé době! Autorovo líčení intrik v Atlantidě, směřujících k uzurpování moci je velmi sugestivní a ve více či méně skryté formě nepochybně probíhá v každé době a každé společnosti. A to je děsivé a nebezpečné!

13. dubna


Pan Kaplan má stále třídu rádPan Kaplan má stále třídu rádL. Rosten

Pět hvězdiček nedávám příliš často, ale u této knihy je dám, protože jinak bych ukřivdil panu Přidalovi. Totiž minimálně polovina z nich patří překladateli. I když se v tomto případě asi nedá mluvit o překladu. Přesnější je snad použít termínu převod. Pochopitelně neznám originál, ale je mi jasné, že slovní hříčky, brepty, neuvěřitelné novotvary a naopak vysvětlování stávajících slov žáky večerní školy nebylo možné získat pouhým překladem. Do českého jazyka musely být doslova vymyšleny, aby měly smysl a vtip v jiném jazyce, než ve kterém tvořil autor knihy. Myslím, že čeština je k tomu velmi vhodná a pan Přidal to dokázal. Takže platí to, co jsem napsal v úvodu a "překladatele" v tomto smyslu beru spíše jako spoluautora.

14. března


Hotel se špatnou pověstíHotel se špatnou pověstíB. Budínová

Přiznávám, že jsem přečetl jako položku do výzvy. Autorčiny autentické příhody
a příběhy z recepce "béčkového" hotelu, kam přišla pracovat ze zcela jiného prostředí, jsou často vyvolány právě nezkušeností, někdy až naivitou, v tomto oboru. Takže mne spíše pobavily příběhy z doby, kdy zde již nějaký čas pracovala
a dokázala řešit problémy, které vznikaly z různých příčin, s cizinci především jazykových. tato část mi připomínala Leo Rostena a jeho "Pan Kaplan má třídu stále rád". Vzhledem k tomu, jaké jiné knihy ode mne dostaly tři hvězdičky, víc nemohu.

04. března


Už nikdy pěšky po Arménii a GruziiUž nikdy pěšky po Arménii a GruziiL. Zibura

Zibura - moje první kniha - tedy moje jeho první kniha :-D. Trochu netypický cestopis, ale dobře se četla. Sice se mi to zdálo po čase trochu monotónní - vesnice, město, pitka s místními - další zastávka, stejný scénář, ale nicméně jsem se nenudil. Autorův totiž vypráví svoje zážitky s humorem, který je mi blízký a tak jsem se docela bavil. Navíc Zibura projevuje docela obsáhlé znalosti o navštěvovaných zemích a krajích. takže, ne sice hned, ale nebudu se bránit další knize tohoto autora. Možná budu muset v tom případě sáhnout po jeho předchozích "cestách", nejsem si totiž jistý (i když mu to přeji), jestli bude následovat ještě nějaká další cesta. Jestli totiž jeho játra přežila cestu po Gruzii a Arménii :-D.

26. února


Most přes řeku KwaiMost přes řeku KwaiP. Boulle

Román z období války na Dálném východě, kde momentálně vítězí Japonci. Angličtí zajatci mají postavit most přes řeku Kwai. V zajateckém táboře dochází ke konfrontaci velitele anglických zajatců plukovníka Nicholsona a velitele tábora japonského plukovníka Saitó. Plukovník Nicholson je v podstatě snob, přesvědčený o nadřazenosti své a celé bílé rasy nad Asiaty. Jeho protivník, plukovník Saitó to cítí a v kombinaci s jeho nenávistí ke všemu britskému a alkoholem to vede k jeho krutosti a výbuchům vzteku. Nicholson nakonec vezme stavbu mostu, kterou jeho vojáci úspěšně sabotují, pod svoje velení ve jménu své povýšenosti stylem "my vám ukážeme, vy barbaři, jak se staví most". V okamžiku, kdy se na scéně objevuje komando anglické rozvědky "Force 316" je dost odhadnutelné, v jakém bodě se tyto dvě linie příběhu protnou.

22. února


Tři minuty do soudného dneTři minuty do soudného dneJ. Navarro

Podle úvodní kapitoly "Řekli o knize" jsem čekal naprostou bombu...Dost zklamaný, kniha mne nedokázala napnout. Možná to bylo stylem psaní nebo vlastního vyšetřování. A nebo to dokáže ocenit jenom agent FBI či špion. Děsivé na tom ovšem je fakt, že se to skutečně stalo a co to mohlo znamenat - co mohla přinést světu touha po penězích a přebujelé ego zrazujících příslušníků US Army. Co je ovšem v příběhu odhalováno - poměry uvnitř FBI, respektive, jak se v knize říká,
v jejich vyšších patrech. Kariérismus, nekompetence, závist a nadřazenost umožňující ignorovat i taková odhalení. Možná jsem byl při čtení i trochu ovlivněn současným sledováním jistého amerického TV seriálu. :-)

22. února


Křídlovka jaraKřídlovka jaraJ. Pilař

Hledal jsem tituly do Výzvy 2018, tato knížka na mne vykoukla z knihovny mojí dcery. Otevřel jsem ji na první stránce a už jsem byl chycen. Hned první báseň se mi zalíbila tak, že neodolám, abych tady část neocitoval. Jmenuje se
"Tam, kde se Blaník promodrává":

Tam, kde se Blaník v dálce promodrává
pod křišťálovou klenbou oblohy,
kde houstne les a srnec nabodává
ohnivé léto na své parohy,
kde zarůstají trávou pěšiny
a rybník hledí zaslzeným okem
na čas, jenž pádí kroky dlouhými
přes strže kolem otevřených oken,
tam viděl jsem jít mezi metliicemi
po polních cestách mladou českou zemi.
...
Podívejme, nějaký nadějný mladý autor, řekl jsem si - ze své trestuhodně trapné neznalosti jsem byl vyveden nahlédnutím do Wikipedie - Jan Pilař - ročník 1917. A hned jsem si také uvědomil, že to jméno samozřejmě znám, ale bylo dobře zasuto v mé brožované paměti. Knížka je výborem z Pilařovy tvorby, přečetl jsem ji s chutí, nikoli na jeden zátah, ale vždy kousek, pár básní, jako přídavek denní "dávky". Obsahuje i další malebné a něžné básně - např. Křídlovka jara, Letní déšť aj... Dokonce i v části čtvrté, kde je pár básní, vyjadřujících řekněme autorův občanský postoj, se jejich poezie nese ve stejném duchu. Např Říjen 1917 nebo Sovětské zemi by se mohly jmenovat jakkoliv jinak a druhá jmenovaná jenom posledním veršem přiznává svůj titul.
Útlá knížka je doplněna ilustracemi Zdeňka Brdlíka, které podtrhují styl a malebnost Pilařovy poezie.

18. února


Žákovská knížka Žáka JaroslavaŽákovská knížka Žáka JaroslavaJ. Žák

Otevřel jsem knihu v rámci Výzvy (čtyřslovný název) s nadějí humorného čtení vyplývající z představy titulů Cesta do hlubin študákovy duše, Študáci a kantoři (jako film Škola základ života) atd. Bohužel jsem byl dost zklamán, humor z prvorepublikových časopisů asi není pro dnešního čtenáře k popukání. Pravda je ovšem taková, že výše uváděné tituly, které mě nalákaly, jsem nečetl, ale viděl zfilmované, kde herecké obsazení mělo nepochybně značný podíl na jejich úspěchu. Kniha je dělená na několik částí - 4. část knihy - Slovník jazyka študáckého také není příliš čtivá, takže já jsem nejvíc hodnotil Doslov, který ovšem není autorův, ale napsán Marií Krulichovou. Ocenil jsem literární plodnost Jaroslava Žáka a šíři jeho záběru i v dalších oblastech. Při vší úctě k autorovi a nerad se k tomu přiznávám, dočetl jsem jenom, abych si odškrtnul položku ve Výzvě 2018.... Abych vzápětí ve svojí knihovně letmou prohlídkou objevil asi dvacet čtyřslovných titulů, pro mne určitě přijatelnějších.

02. února


Tichá hrůzaTichá hrůzaT. Korbař

Tichá hrůza - soubor horrorů s různými náměty - od řekněme "klasického" pojetí se zombie (Vyzvánění), duchy ( Čekárna, Zástup, Boulterovi kanáři - povídka, která má jakýsi technický nádech), upíry, ghúly a vlkodlaky (Plášť, Drzoun), přes spíše kriminální story, která se překlopí v horror až poslední větou (Smrt na Štědrý večer). Některé povídky se podle mého soudu trochu vymykají klasifikaci horror, jde spíše o fantastické projevy a stavy člověka (Meze Waltera Hortona, Muž, který zmizel) a další. To jim ovšem vůbec neubírá na kvalitě a napětí, pro mne spíše naopak. Taktéž Specialita šéfkuchaře. Kultovní Ptáci, známí z filmového zpracování. Ovšem zdůraznit musím Ray Bradburyho - obě povídky - Zástup a Malý vrah jsou fantastické. Zvláště Malý vrah je mrazivou a děsivou představou abnormálního novorozence. Podle mne nejlepší z výběru a právem zařazeno jako horror. Korunou povídky jsou závěrečné věty, při kterých čtenáře musí mrazit: "Podívej se, maličký! Něco se tu třpytí. Hezké, viď?" Skalpel.

24. ledna


Po prvé v pouštiPo prvé v pouštiA. Musil

Kniha je zřejmě napsána podle skutečných zážitků autora Aloise Musila. Evidentně je psána pro mladší čtenáře. Děj samotný je dost prostý - neustálé rozmíšky mezi sousedními kmeny, kořistnické nájezdy a následné návraty domů s kořistí nehostinnou pouští. Ne vždy se podaří dosáhnout zpět domácího ležení. Zajímavá je snad jenom květnatá mluva arabských národů, ale po pár stránkách bohužel čtenářsky únavná. Kniha mě nijak nezaujala a znamenala pro mne jenom "zářez" do čtenářské výzvy.

06. ledna


Temná hmotaTemná hmotaB. Crouch

Thriller? Sci-fi? Podle mne velmi dobře namíchaný koktejl. Knihu jsem našel pod stromečkem, na Štěpána jsem do ní nahlédl a večer zavřel! Četl jsem nedávno Černé lekníny s jejich překvapivými časovými propletenci, ale Temná hmota je nechala daleko za sebou. Problémy kvantové mechaniky, do kterých je čtenář "zatahován" jsou nepochybně složité, ale myslím, že míra jejich zmiňování je v knize přiměřená a snesitelná. Navíc i neznalému čtenáři jsou, aspoň pro děj románu, částečně přiblíženy analogií s rybníčkem, kaprem a hyperprostorem.
Jak jsem napsal, kniha mě udržela ve sváteční den, dokud jsem ji nepřečetl.
Z Jásonova memoranda: "Co když ve skutečnosti žijeme v mnohovesmíru, ale naše mozky se vyvinuly tak, že nás vybavily jakýmsi firewallem, který to, co můžeme vnímat, omezuje na jediný vesmír? Je to logické, nezvládli bychom sledovat všechny možné reality najednou!"
"To je...děsivé!" říká Ryan při jiné příležitosti, ale já si to vypůjčím pro komentář k předešlému....
Naštěstí to není možné...anebo???...

26.12.2017


Modlitba pro Kateřinu HorovitzovouModlitba pro Kateřinu HorovitzovouA. Lustig

Od začátku jsem odhadoval, jak daleko zajde Brenske ve své zvrácené hře se skupinou amerických Židů. Brenske, který zde zastupuje a zosobňuje zrůdnou, vraždící fašistickou mašinerii. Čtenář se nikdy nedozví, kolik krutých nápadů se zrodilo v temných hlubinách chorobného mozku tohoto důstojníka a nakolik to byla perfektně vypracovaná strategie zrůdného systému. Styl psaní mi chvílemi připomínal Franze Kafku, zvláště dlouhé pasáže Henskeho proslovů ke skupině "jeho zajatců".

26.12.2017


Mít a nemítMít a nemítE. Hemingway

Název je výstižný - někteří mají, někteří nemají. A ti, co nemají se snaží mít, aspoň na obživu, případně alkohol, v lepším případě obživu eventuální rodiny. A často i pomocí prostředků a činů mimo zákon. Moře, lodě, alkohol, rvačky, pašování věcí (na Kubu), lidí (z Kuby). Příliš mnoho dialogů, někdy podle mne zbytečných. Kniha mne nijak nepřesvědčila, znám lepšího Hemingwaye.

11.12.2017


Pane Bůh, tady AnnaPane Bůh, tady AnnaS. G. Hopkins

Ke svému komentáři si, s dovolením laskavých potenciálních čtenářů, vypůjčím několik citátů z vlastní knihy, protože jsou úžasné a nic lepšího mne nenapadá -
a jak by mohlo. Ostatně, nebudu první.
"Toto je kniha s velkým K - knihy s velkým K jsou ty, které vyvolají v čtenářově duši zásadní změnu. Zvýší jeho citlivost takovým způsobem, že se dokáže podívat na důvěrně známé věci novýma očima, jakoby je viděl a chápal poprvé v životě."
A to čtenáři zprostředkuje právě Anna, svými neuvěřitelnými vývody a vysvětlením základních věcí, vztahů a událostí, včetně Boha a vztahu k němu, což v některých případech může leckomu připadat až jako hereze. To ovšem zcela mylně, neboť je to uvažování zcela čisté a nevinné duše. Stejně působivý je její naprosto zásadní vliv na její okolí, včetně kocoura Švidry.
Stačí se trochu zamyslet nad jejím základní postřehem, abychom pochopili tu průzračnou, výstižnou pravdu: "Rozdíl mezi člověkem a andělem je jasnej. Většina anděla je uvnitř a většina člověka je zvenčí."

"Její povznesená duše vidí náhle svět jinýma očima než ostatní děti, a odmítla si na ně nechat nasadit klapky, které mají učitelky a faráři tak pohotově připravené v polotovarech svých slovních formulí."
Doporučuji knihu si přečíst a především se zamyslet nad překvapivými úvahami Anny, které v třeba některých případech zdánlivě vypadají jako souboj matematiky s neuvěřitelnou dětskou logikou.

Už tady zaznělo -

Napsala Anna:
Až umřu,
udělám to sama,
nikdo to za mne neudělá.
Až budu přichystaná
řeknu:
"Fine, postav mě,"
a ohlídnu se
a vesele se zasměju.
Když spadnu,
tak budu mrtvá."

11.12.2017


Černé leknínyČerné leknínyM. Bussi

Nejen detektivní román, čtenář se dozví řadu zajímavostí o samotném Monetovi, jeho díle. A jak je zřejmé z titulu knihy, především také o sérii obrazů, na kterých jsou hlavním motivem právě lekníny. A těcj je skutečně v Monetově díle mnoho. DĚěj románu je vsazen do prostředí reálného městečka Giverny, kde Monet dlouho žil, tvořil a zemřel. První vražda románu na sebe nenechá dlouho čekat a autor čtenářovo podezření na pachatele přehrává postupně na několik osob, což je samozřejmě u detektivky klasika. Nicméně konečné rozuzlení je velmi překvapivé. Aspoň pro mne bylo - možná, že vnímavější či pozornější , dobře řeknu to na plnou...ústa - chytřejší, čtenář to odhalí dříve. Já jsem autorovi na jeho fintu s výstavbou děje tak zvaně skočil. A přiznávám, že v první chvíli jsem bral závěrečné vyřešení skoro jako podraz. A přemýšlel jsem, jestli jsem někde nepřehlédl nějaký náznak, skrytou nápovědu, zpětně už se mi ale nechtělo po tom pátrat. Přesto všechno se mi román líbil, s klidným svědomím ho mohu doporučit k přečtení. Současně doporučuji číst velmi pozorně!

24.11.2017


Jak pukaly ledyJak pukaly ledyM. Horáček

Je určitě dobré, připomenout si, že bylo třeba pro "sametovou" něco dělat (myšleno v dobrém slova smyslu). Prostě se jenom tak "nevylíhla". Ale to by byl komentář spíše politický, do toho se tady nechci pouštět. Takže jenom krátce - zajímavý popis událostí doby a angažovanosti osob, bezprostředně se podílejících.

19.10.2017


Italské pohádkyItalské pohádkyI. Calvino

Otevřel a přečetl jsem při plnění Výzvy 2017 - co říci k pohádkám. Některé jsou obměnou známých českých pohádek, jenom vsazené do jiného prostředí, některé zcela "nové". Co jsem si opět uvědomil, kolik je v pohádkách krve, podvodů, podrazů a násilí...četba pro děti? Aspoň, že vždycky nakonec v posledním řádku vyhraje dobro :-). Ale jinak by se to mohlo klidně nazývat horrory.

04.10.2017


Na letištiNa letištiA. Lustig

Jakkoli se novela dotýká dodnes nevyřešeného vztahu Izraele a arabských států, mne příliš nezaujala. Čas začátků izraelského státu, letiště vznikající izraelské armády s piloty vycvičenými v tehdejším Československu a letadly poskládanými "ze čtyř vraků jedno provozuschopné". Chápu, že tak to zřejmě bylo, mně ale docela vadil styl dialogů - často roztrhané,
s přeskakujícími tématy aktérů. Jakoby se ani neposlouchali. A večírek pilotů se zdravotními sestrami - pro mne vyloženě rozčilující - hodně lidí pohromadě a každý mluví o něčem jiném. Tedy z literárního hlediska ale dobře vystihující průběh takové "akce".
Přiznám se, že jsem dočetl ze zvědavosti, kam míří a jak dopadne noční "mise" Johny Cohena.

29.09.2017


Lovec králíkůLovec králíkůL. Kepler

Drsný příběh, přesněji hodně drsná kniha, nic pro slabší povahy. Podle mne nemusel Kepler být takový "detailista" při popisu vražd, lépe řečeno poprav a vrahových úvahách o jejich provedení. Víc snad ani nebudu komentovat, to bych asi dost vyzradil z příběhu. Na pár stránkách dostává román "nádech porna", protože to ale nikam děj neposunuje, je to podle mne zbytečné. Takže jedna hvězda dolů (3,51)

13.09.2017


Dítě v pravý časDítě v pravý časI. McEwan

Rozpaky - asi patřím k těm čtenářům, kteří ještě nejsou připraveni... ;-). Moje pocity při čtení byly dost rozdílné - ztráta dítěte a vyrovnávání se (či spíše nevyrovnávání) s touto skutečností - rozdíl mezi přístupem, reakcemi muže a ženy. Dobře napsaná psychologická studie, i když chvílemi příliš rozsáhle, ale to už je zřejmě Ewan - Stephen jde lesem - dvě stránky, vteřiny při havárii - dvě stránky (teď to není kritika, ale pochvala, v tom je autor perfektní). I když to možná koresponduje s hrou časem, která se v knize objevuje: "Čas přítomný a minulý čas jsou snad oba zahrnuty v čase budoucím a budoucí čas obsažen už v minulosti." Jakési fantaskní "cestování v čase" do minulosti. Do toho možná zapadá "přednáška" Thelmy. Ovšem zasedání komise, - hm, hm...
Pobavily mne ale výňatky ze zprávy komise na začátku každé kapitoly. Pokud
i toto bylo součástí "kritiky" systému ... někdy možná trochu cynické, ale vtipné: Kapitola 9. "Sociální péče o dítě, oficiální zpráva vládní komise - Víc než uhlí, dokonce víc než jaderná energie jsou naším nejdůležitějším zdrojem děti."
I když závěr knihy mi dal pochopit její titul a s knihou samotnou mě usmířil, přece jenom mám raději knihy, kdy se nemusím ptát, "co tím chtěl básník říci?". Takže u mne za 3,49 hvězdy. "Sobota" byla lepší.

05.09.2017


Jsou světla, která nevidímeJsou světla, která nevidímeA. Doerr

Po knize jsem sáhnul nikoli podle jejího hodnocení, ale na základě doporučení. Po přečtení musím konstatovat, že podle mne je ta kniha prostě úžasná. Pulitzerova cena a označení bestseler jí právem náleží. Už několikrát jsem se totiž s knihou pyšnící se nálepkou bestseler , tak říkajíc, netrefil. Tento případ to rozhodně není.
Dva mladí lidé, vlastně ještě děti, vyrůstající stovky kilometrů od sebe, v nesrovnatelném prostředí , formováni zcela odlišným způsobem výchovy. Mladý Němec, od přírody geniální technický talent, a francouzská slepá dívka žijící sama se svým otcem jsou na opačných stranách válečného konfliktu. Z vyprávění je zřejmé, že čáry jejich osudů se nutně musí v jednom okamžiku protnout. Ale ten zřejmý fakt vůbec není knize na škodu.
Jméno románu nepochybně koresponduje s francouzským naučným vysíláním pro děti, které Werner, jako kluk, zachytil na jednoduchou krystalku a se svojí sestrou Juttou okouzleně poslouchali:
„Samozřejmě mozek je uzamčen v naprosté tmě, děti, říkal ten hlas. Plave uvnitř lebky v tekutině a nikdy se na světlo nedostane. Přesto je však svět, který nám zobrazuje, světla plný. Přetéká barvami a pohybem. Jak je tedy možné, děti, že mozek, který nikdy nespatří jedinou jiskřičku, zobrazuje náš svět prozářený světlem?“

Brilantně vystavěný příběh, který, byť zasazen do nejstrašnějšího konfliktu a největšího vraždění v dosavadní historii lidstva, je vyprávěn s jistou poezií. Setkání s čistotou a nevinností, umocněné vzpomínkami na světlé okamžiky jinak neradostného dětství , vítězí nad myšlenkami zrůdné ideologie:"...Někde v hlubinách Wernerova vědomí se hnuly vzpomínky. Kvalita signálu i tón hlasu ve všem odpovídaly pořadům toho Francouze, které kdysi poslouchal. Když muž domluvil, klavír zahrál tři noty, pak dvě, akordy klidně plynuly, každý jako svíčka vedoucí ho dál do lesa...Nebylo pochyb. Měl pocit, jako by se celou věčnost topil a někdo ho vytáhl na vzduch. Klavír přešel do dlouhého, známého běhu, kdy pianista oběma rukama – spíš jako by měl tři, čtyři ruce – kouzlil harmonie jako postupně rostoucí perly na šňůrce a Werner v duchu viděl, jak se k němu naklání šestiletá Jutta, na klíně mu leží krystalka a on má pořád ještě čistou duši.“

Kromě příběhu je úžasný literární jazyk autora, nádherné popisy pocitů, stavů, scény. Neodpustím si na ukázku ještě pár úryvků z knihy, i když jsem už v předchozím textu citoval:
„Měl pocit, jakoby mu hlad strčil ruku do útrob a šátral v hrudním koši, k lopatkám a dolů až k pánvi, škrábal v jeho kostech.“
....úplně to cítím

„ Někde za mlhou pomalu vycházelo slunce. Město před svítáním bylo teplé, voňavé a ospalé a domy po obou stranách se zdály být skoro nehmotné.“
....úplně to vidím

„Pak se otočil a odcházel ulicí. Svůj strach táhl za sebou, jako když dítě táhne svůj vozík.“
....úplně to chápu

Mně osobně velmi vyhovovaly krátké kapitoly a v žádném případě mi nevadilo, že neměly časovou souslednost. Naopak mi to připadalo jako retrospektiva ve filmu.
Prostě skvělá kniha - bez výhrad doporučuji. Pět hvězdiček nedávám často. Tady jsem neváhal!
Na závěr – přece jenom jednu připomínku bych měl – nejraději čtu před spaním, v posteli. Ale kniha s 530 stranami je pro tento způsob přece jenom trochu nepohodlná .

03.09.2017


Nikdy nevíšNikdy nevíšR. Kopecká (pseudonym)

Kriminální zápletka je brzy avizovaná a naznačená. Celé "pátrání" není nijak dramatické a rozuzlení a je docela přijatelné. Škoda jenom, že jsem chvílemi nevěděl, čtu-li detektivku nebo kuchařskou knihu. Uvítal bych spíš víc obrázků a popisů krajiny, což Krušné hory určitě nabízejí, zvláště když dost výraznou linkou v příběhu jsou procházky se psem Pažitkou. Nicméně jsem byl zvědav na rozuzlení, takže jsem knihu přečetl rychle, což ovšem při jejím rozsahu není takový problém. Autorka píše půvabné knížky pro děti a rád bych hodnotil vyšším počtem hvězdiček. Bohužel, ale i když budu hodně vlídný, na víc jak dvě hvězdy to není.

17.08.2017


Kosmonaut z ČechKosmonaut z ČechJ. Kalfař

"....příběh je hluboký, po přečtení jsem se nad knížkou pozastavila a zamyslela se ..." čtu v jednom komentáři... No, hluboký příběh - mně se docela líbily kapitoly s kosmonautova dětství - život s prarodiči, vzpomínky na dědečka.
Naproti tomu, Hanuš mi připadal příliš pohádkový, stejně jako přistání s ruskou lodí - to už spíše naivní. Sci-fi to ale určitě je :-) už tím, odkud je kosmonaut vyslán, na téměř "z druhé ruky" koupené lodi atd. To samozřejmě říkám s úsměvem, možná trochu ovlivněným i tím, že jsem nedávno četl "Příběhy pilota Pirxe". Proto ani neřeším technické parametry pravé sci-fi: obsazení rakety jediným kosmonautem , jeho specializaci atd. Myslím, že autor se daleko více soustředil na kosmonautovu psychiku a pocit odcizení, samoty, což mu právě umožnila skutečnost, že na misi poslal jediného člověka.
Je třeba si také uvědomit, že autor emigroval v 15 letech, tedy v roce 2002 (kolik toho asi absorbovala jeho paměť?), a pod tímto úhlem posuzovat vazby jednotlivých postav z hlediska souvislostí s rokem 1989 a následujících. I když, mezi námi, obdoba Muže s botou by se v reálu určitě našla.
Naopak podle mne jsou docela trefné některé "pražské" postřehy - například: " ...nám domorodcům stačí pro ten vjem jedno slovo - Václavák. Uvědomím si, že už je to skoro rok, co jsem tu byl naposledy. Můj čich bojuje s invazí smogu. Zatajím dech. Všechno kolem je jeden velký důkaz našeho sprintu ke kapitalismu. Z dob komunismu toho zbylo málo - jediné, co se nemění je socha svatého Václava, zelený pohlednicový hrdina s vážným výrazem shlíží na davy z hřbetu svého věrného koně už od počátku dvacátého století, mohutná stehna a zadek pokrývá důkladná vrstva holubího trusu."
Závěrečné rozhodnutí kosmonauta Jakuba ovšem pokládám za výsledek velmi racionální a velmi zodpovědné úvahy (jednoduchý člověk, jak zaznělo v jednom komentáři by to asi nedokázal). Obávám se ovšem, že rozhodnutí trochu románové...
Zamýšlel jsem se nad úspěchem knihy v Americe - možná je to dáno i tím, že i tam znají naši nedávnou historii, tak říkajíc "z druhé ruky" a souhlasím s názorem, že primárně nejspíš kniha není určena českému čtenáři. Není to žádná bomba, ale jako prvotina podle mne prozrazuje, že autor není zcela bez talentu. Přes některé výhrady jsem s přečtením knihy neměl problém a chvílemi jsem se i docela bavil.

14.08.2017


PstruhPstruhR. Vailland

Frederika - žena, která muže provokuje, snad ani ne záměrně, prostě je taková živočišně. Vaillland hledá přirovnání právě v živočišné říši: "Isaac to rozpoznal rychleji a přesněji než já. Objevil na první pohled to, co já hledám od setkání s Frederikou. Promarnil jsem čas s lamami, s pumami, ovcemi, kožešinovými zvířaty, s malajským nártounem a s krtkem. Frederika je pstruh."
Přiznává, že někdy by si přál, aby se jeho postavy chovaly (v reálu - je to koncipováno jako vyprávění o okruhu jeho známých a snad přátel) tak, aby se to hodilo do jeho knihy ("...chtěl bych, aby zemřel dřív než já, abych mohl o jeho smrti napsat...").
V části IV - Frederičino vyprávění - autor vyznává: "Když píši, chovám se jako ona; ve dnech, kdy jsem ve formě, nevím, kam mě má vyprávění zavedou, ale postupuji bezpečně. Když píši román, všímám si v životě kolem sebe jen toho, co mi může posloužit pro román."
Tato část knihy se mi líbila nejvíce, v kapitole "Saint-Genisovo vyprávění" jsem měl chvílemi pocit, že čtu Franze Kafku...

08.08.2017


Příběhy pilota PirxePříběhy pilota PirxeS. Lem

Bez vesmírných monster a jiných efektních možností udrží Lem pozornost čtenáře skvělým vyprávěním, popisem kosmické "krajiny" na planetách a planetkách, popisem zdánlivě běžných událostí v kosmickém prostoru.
Velmi často se věnuje vztahu, mohu-li to tak nazvat, lidí a robotů. Robotům leckdy ponechává, či přisuzuje, vyšší úroveň, než pouhému mechanismu. To mi velmi imponuje - robotovy akce často nejsou vedeny jen binární volbou mezi jedničkou a nulou, ale Lem (potažmo Pirx) jim přiznává jistou míru inteligence. V povídce Lov je zřejmě rozhodovacím procesem Setaura jednoduchá etika, vycházející z prvního zákona robotiky (Isaack Asimov) - neublížit člověku!
Ještě větší míru lidských vlastností dává Lem robotu Andalovi v povídce Neštěstí. Hledaného Andala najdou rozbitého pod skálou: "...Pirx nepovažoval za nutné dělit se s ostatními o vlastní názor na celou událost. Byl si jist, že Andal není obětí žádného defektu, že to, co se stalo, nemá nic společného s nějakými monokrystaly nebo mnestrony, protože copak on, Pirx, byl také obětí defektu, když tak strašně chtěl zdolat tu stěnu? Andal byl prostě svým konstruktérům podoben víc, než oni byli ochotni přiznat...byl vytvořen pro řešení těžkých úloh, to znamená ke hře, a tady se mu naskytla hra ne ledajaká - a se sázkou nejvyšší."
Pravdou je, že ne všechny povídky mě zcela zaujaly, ale ty, které ano, dělají z Příběhů pilota Pirxe skvělou knihu.

28.07.2017


Den, kdy jsem se naučil žítDen, kdy jsem se naučil žítL. Gounelle

Obávám se, že svým komentářem půjdu proti proudu a kdyby to byla diskuze, asi bych si to dost "odskákal". Trochu pohádkový příběh...jistě, každý z nás by asi chtěl, aby lidé na sebe byli slušní, navzájem k sobě poctiví a korektní, ale Jonathanovo "páchání dobra" je v řadě případů dost naivní, někdy hraničící až s porušováním soukromí (prolézt plotem a posekat sousedovi zahradu...). Tam, kde je na místě (výhodnější smlouvy pro klienty), to autor moc neřeší.
Tenisový příběh mi připadl jako přílepek, vložený jenom proto, aby v závěru i
Austin Fisher mohl ukázat smysl pro poctivou a čestnou hru, za cenu velké osobní oběti.
Nedokončený je pro mne příběh bezskrupulózního voyera Ryana, asi bych v závěru minimálně nechal cigánku přijít za ním.
Nelze než souhlasit s tím, že by si člověk měl vážit života a dokázat vychutnávat i zdánlivě bezvýznamné drobnosti, které život přináší. Bohužel Jonathanovy reakce na tetiččiny rady jsou, jak už jsem zmínil, někdy přitažené za vlasy.
Á propos, tetička - zpočátku jsem si říkal, že takovou tetičku bych bral, po dočtení už si nejsem tak jistý :-). Hrála dost vabank.

28.07.2017


Hrdý BudžesHrdý BudžesI. Dousková

Čte se dobře, čekáte co si malá Součková zase vymyslí. Přiznám se, že jsem netušil původ názvu a vysněného hrdiny Součkové. Jak rozumím jejímu zklamání...

27.07.2017


Pán muchPán muchW. Golding

Je až děsivé, co dřímá někde dole zřejmě v každém z nás. Záleží jenom na osobnosti a charakteru člověka, jak moc to vyplave na povrch, bez regulace prostředí. Ale i v tak zvané civilizované společnosti občas bezohlední, bezskrupulózní a manipulativní jedinci získají moc, která poté šíří strach a přináší zlo celému lidstvu.
Zpočátku mi v knize trochu vadily verbální dětské projevy, ale to byl zřejmě autorův úmysl - zdůraznit tím, že sledujeme skupinu dětí!!!

04.07.2017


Co jsem to proboha udělal?Co jsem to proboha udělal?R. Fulghum

Napůl na Krétě, napůl v Seattlu - krátké povídky, někdy spíše úvahy, psané s laskavým humorem, který mi velmi konvenuje. Příběhy z Kréty s krétskými nápady, někdy by se dala použít drobná obměna adjektiva...
Velmi se mi líbila např povídka Hráči - několik krátkých příhod, kdy náhodně oslovení neznámí lidé dokáží reagovat vtipně na vtipný nesmysl.
Občas Fulghum do svého humorného vyprávění vsune nějakou moudrost:"...Některé věci prostě nemůžeme mít, pokud je nezískáváme krůček po krůčku, nemáme před očima dlouhodobý cíl a nejsme pořádně soustředěni. Do této katagorie spadají i láska a přátelství. A mír a spravedlnost a proměna společnosti v něco lepšího..." (Židláci)
Doktor Papaderos na otázku po smyslu života: "S tím, co mám, mohu odrážet světla na tmavá místa tohoto světa - na tmavá místa v lidských srdcích - a něco v některých lidech změnit. Snad by to jiní mohli vidět a dělat podobně. A o tohle mi jde, to je můj smysl života." (Smysl života). Kniha se velmi dobře čte, povídky (kapitoly) nejsou dlouhé. Bavil jsem se.

30.06.2017


Rozhovor tří chodcůRozhovor tří chodcůP. Weiss

Byli to muži, kteří jen šli šli šli. Byli velcí, byli zarostlí, měli kožené pláště do deště, jmenovali se Abel, Babel a Cabel a při chůzi rozmlouvali.
Tak začíná kniha a bez varování , aniž by čtenář tušil, kdo mluví, začíná avizované vyprávění...no vyprávění, zmatené příběhy nepříběhy - jeden úryvek: „Žil jsem tady a nedělal nic, co by zanechávalo následky. Účel měly nanejvýš drobné úkony, které mi sloužily k obživě.....Jinak se mé myšlenky ničím nenamáhaly, přicházely bez otázek, nekonstruovaly žádné odpovědi na zdánlivé problémy. Spal jsem, když jsem byl unaven, vstal jsem, když jsem se prospal. Zvedal jsem kameny, ohmatával je a zase je pouštěl...“ no a přesně taková je kniha.
Některé pasáže mi připomínají stavebníka z filmu „Na samotě u lesa“, který vypočítává, co je třeba ke stavbě. Někdy zase kluka přicházejícího do koloniálu, z povídačky „Máte, prosím vás, ty bonbony, co tak fouknou do krku, za dvě koruny?...(Uznávám, že zrovna tento příměr není moc fair, protože asi není moc čtenářů, kteří budou tento „příběh“ znát.)
A hodně mi připomíná Franze Kafku a jeho Zámek (nepochopitelný mamutí úřad), ale nejvíc se to podobá nějakému horečnatému snu – fantasmagorické kulisy, postavy a události se překotně valí na čtenáře a přesto se nic neděje...
Rád bych napsal, že např. Abel vypráví lépe než Babel, či Babel lépe než Cabel, ale nemohu, kromě úvodního autorova vysvětlení už o nich není ani zmínka. A jak přesně vystihl autor doslovu Vladimír Kafka, jehož slova si teď ve zkratce vypůjčím: „Tři mysteriózní postavy jdoucích jsou vlastně mystifikací: jejich údajný rozhovor je monolog o třech hlasech.“
Nicméně se musím ptát, čím si tato útlá knížečka, kterou jsem dočetl jenom ze zvědavosti, co se ještě dá vymyslet a napsat, zasloužila můj, tak obsáhlý, komentář...
Ovšem jinak trvám na tom, že kdo nečetl, o nic nepřišel.

09.06.2017


PlavovláskaPlavovláskaM. Waltari

Dvě povídky - Plavovláska a Už nikdy nebude zítra. Plavovláska - i tak může člověk spadnout dolů, z nedostatku lásky. Poznamenána matčinou "vinou", vyrůstá Maire ve stínu pokřiveného vztahu se svým "nevlastním" otcem, ač velmi touží po jeho přízni. A z dětského vzdoru, nevyslyšených tužeb se z malého děvčátka, s vydatným přispěním ulice, stává prostitutka, rafinovaně využívající své krásy.
Už nikdy nebude zítra - příběh, který se může přihodit každému.
Oba příběhy jsou vyprávěny hlavními postavami, oba příběhy spojuje smrt- v Plavovlásce vidinou zisku motivovaná vražda, ve druhé povídce nešťastná nehoda. Oba příběhy ale končí zdánlivě stejně - na první pohled i motivace k přiznání je stejná - zbavit se výčitek svědomí, ve skutečnosti se přece jenom liší. Zatím, co Maire v náhlém prozření chce prchnout před svým způsobem života a před sebou samotnou, kapitán (ani nemá v druhé povídce jméno, jenom přezdívku "vlčák") přináší svým činem vykoupení a úlevu i svojí vdané milence Astrid, která byla při nehodě. Navíc svým přiznáním tento vztah ukončuje, neboť dochází k poznání,
že s manželem bude Astrid šťastnější.
Psychologicky velmi působivě vykreslené postavy příběhu a jejich uvažování.
Jenom ještě poznámka ke komentáři MOu598 - právě v tom, že muž píše ich-formou za ženu, vidím Waltariho mistrovství (zdravím!).

28.05.2017


Vlk v pastiVlk v pastiJ. Connolly

Kdo se chystá román teprve číst, ať si nechá můj komentář na později. A já jsem, možná, měl číst předchozí díly s Parkerem (jak píše LucillaPeters), protože jeho postava a především Luis a Angel jsou pro mne poněkud tajemní. Stejně tak další postavy a řekněme organizace - Souvěrci, Sběratel... To ale nic nemění na tom, že se mi kniha líbila, což je zřejmé z hodnocení. Autor pomalu dávkuje tajemno o Prosperous, zpočátku jsem čekal nějakou morbidní záležitost, uhnulo to ale jiným směrem, který jsem si možná trochu nechtěl připustit. Protože, přiznávám, horrorové prvky v krimi moc nemusím, ale Connolly se s tím vypořádal celkem elegantně, bez nějakých větších efektů, takže jsem mu to prominul :-). Líbilo se mi střídání ich- a er-formy, dobře vystavěná, napínavá zápletka.
Možná ještě nějakého Connollyho zkusím, i když ...

17.05.2017


BabbittBabbittS. Lewis

Začátek se mi moc líbil - hned úvodní kratičká kapitola s nádherným popisem probouzejícího se města. A ve druhé kapitole soucítíte s Babbittem, který je vytrhován z ranního spánku venkovními zvuky a rozumíte jeho pocitům. Všichni to asi dobře známe. Ranní koupelna, oblékání, snídaně a diskuze? s dospívajícími dětmi - to vše je dobře napsané a právě popisem bezvýznamných detailů dobře čtivé a uvádí čtenáře do běžné rodiny.
V průběhu románu se autor zaměřuje více na samotného Babbitta, jeho nespokojenost se sebou samým. Není to ale "tvůrčí" nespokojenost, která žene člověka výš, jeho představy o "úniku" či nápravě jsou velmi ploché, čouhá z nich maloměšťáctví, jako sláma z bot. Nicméně se o změnu pokouší, bohužel způsobem, který nikam nevede, což si poté sám uvědomuje - "A najednou mu bylo jasné, že jen tak utéct před sebou je bláhovost, protože nikdy nebude s to uniknout sám před sebou..."
Po částečném vzestupu v hierarchii této maloměšťácké společnosti, se Babbitt svým myšlením dostává do rozporu s politikou různých společenských, politických, rádoby vlasteneckých spolků a organizací jejichž je členem, což vede zase k částečnému vytěsňování z jeho získané pozice. Moje sympatie jednu chvíli získává svým postojem k nátlakovému náboru do LDO (Liga Dobrých Občanů) - "Radši se na místě propadnu, než abych se dal od někoho znásilňovat a vstupoval někam, kam nechci!" Bohužel to nevydržel...
Román se vysmívá právě způsobu života této společenské vrstvy. Hlavním měřítkem zde je, kdo kolik vydělá, dolar je synonymem úspěchu a snaha dostat se mezi tzv lepší lidi je hlavním cílem.
Líbily se mi hodně popisy různých detailů, namátkou hra světel při koupeli ve vaně atd.
Naopak mě docela otravovaly poměrně dlouhé pasáže různých projevů a neskutečně hloupých rozprav a dialogů. To bezprostředně po přečtení ovlivnilo moje hodnocení.
To teď s odstupem měním a přidávám románu čtvrtou hvězdičku.

08.05.2017


Anatomie lžiAnatomie lžiD. Brown

Na knihu jsem se těšil, ale byl jsem poněkud zklamaný. Zklamaný v tom smyslu, že mi chvílemi hlavní (kladní) hrdinové připadali jako nesmrtelný Kostěj. Ale to tak často v thrillerech bývá, u Browna jsem to ovšem moc nečekal. Jak se Tolland, Rachel a Corky dostávají z kritických situací a nakonec udolají i partu cvičených zabijáků ze speciálních jednotek...Často jsem se také přistihl, že přemýšlím o tom, kde autor vzal informace o používaných zbraních a zbraňových systémech??? Do jaké míry je to tzv básnická licence? Abych ale autorovi nekřivdil, některé jsou i pro mne snadno dohledatelné - např střela Hellfire evidentně existuje - je to americká protitanková řízená střela naváděná laserovým paprskem nebo prostřednictvím radiolokátoru, nosičem jsou téměř výhradně vrtulníky, v knize např Kiowa Warrior. Stejně tak ponorka Charlotte, jednotkou Delta používaný letoun Aurora a další... Leccos si musel autor také nastudovat o meteoritech, ale to se u Browna předpokládá, asi by nestačilo nahlédnutí do české wikipedie na informace o chondrulách a zastoupení niklu a železa v meteoritech. Autorova příprava na román byla nepochybně důkladná. Kniha se samozřejmě dobře čte, jako ostatně další Brownovy knihy, celá zápletka, až na moje zmiňované výhrady, je logicky vystavěná, s celkem překvapivým závěrem a rozuzlením. Konec je jako v každé bondovce - Tolland a Rachel v Lincolnově ložnici v Bílém domě :-).
Já bych ale dal přednost jeho mysteriózním románům. V hodnocení váhám mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami.

07.05.2017


1 2 >