vnimat_Krasu
komentáře u knih
Holandský dom
Ann Patchett
Tak tohle mě smetlo. Pratchettová je vypravěčka par excellence. Okouzluje v maličkostech, dialozích a ve vykreslování vztahu obou sourozenců. Baví v tom, jak si hraje s časovými liniemi. Strhuje svojí totální obyčejností. Pokaždý, když se pouštím do knihy, doufám, že se stane právě tohle. Že prvních pár minut jenom otáčíte stránky, a najednou se propadnete do světa. A v Holandský vile je svět. Větší doporučení dát neumím.
Později
Stephen King
Později je strašně svěží horůrek. Horůrek, ne horor. Je plnej popkulturních odkazů, dětskýho vidění světa, (to má King odjakživa v paži) jeho typický oraženosti v textu i literární tematiky. Zdaleka to není King, co ve vás uzraje. Později je s ajfrem napsaná delší povídka, která vykrádá Šestý smysl a ještě si z tý zlodějny hned na začátku udělá fór. Je to knížka psaná pro radost a je to na ní znát. Nejzábavnější věc roku 2021.
Poslední, kdo zůstal
Riley Sager (p)
Když už postopadesátý strašidelnej dům, tak takhle, prosím! Sager si obdivuhodně bere vcelku klasickou duchařinu, kterou ale prostřednictvím hlavní hrdinky strašně sympaticky zpochybňuje. Graduje, šponuje a do poslední chvíli není čtenářovi jasný, jestli v Baneberry Hall straší nebo ne. Žánrově příjemně rozhozený mezi hororem a thrillerem, šarmantně zakončený tak, že mi nechybělo nic. Skvělá věc. Jenom houšť.
Co se stalo
Caitlin Wahrer
Cením, s jakou lehkostí Wahrerová proplouvá tématem těžkým jako noc. Její právnická minulost je znát u soudního sporu, její cit zas u tý neuvěřitelně hmatatelný rodinný křehkosti. Cirka v půlce bych si dovedl představit svižnější tempo. Na druhou stranu jsem čučel, jak zkušeně si debutantka hraje s thrillerově raženou pointou a závěrečnou gradací. Komu se (stejně jako mně) líbila Jacobova Obhajoba od Landaye, berte Co se stalo všema deseti.
Kurátor
M.W. Craven
Guilty Pleasure feeling.
Craven drze kombinuje béčkovou detektivku s kupou náhod s takřka až Mayovsky precizním důrazem na prostředí. Zároveň umí návykově rozplétat příběh, aniž by se čtenář zamotal do miliardy jmen, a s Washingtona a Tilly je po třech dílech výtečná dvojice, která s vtipem utáhne i vatu. Černý léto bylo pro mě svým kriminálním případem výš. Kurátor však doladil takovou formu, až je skoro nemožný knížku odložit. Chci víc.
Seznam hostů
Lucy Foley
Štvanice: reparát. Tam, kde mě předchozí román od Lucy Foley nudil přehnanými detaily a dusil nezajímavými postavami, je v Seznamu hostů všechno v pořádku. Christieovská poetika zůstala. Střídání hrdinů taky. Svatební tajemství je ale sevřenější, lépe graduje, dobře pracuje s motivacemi, a prostě a jednoduše baví. Nebýt ke konci až přespříliš silná koncentrace absolutních náhod, byl bych spokojenej zcela. V žánru moderních kopií Hercula Poirota ale rozhodně extraliga.
Upálené
C. J. Tudor
Chapel Croft mě bavil! Jeho křupani i mocipáni, hospodský kvízy, obnošený historky i temný kaňky na pijáku. Bavila mě i Jack s Flo, protože ten křehkej vztah matky s puberťačkou tu C. J. Tudor zrcadlí náramně...
...ale (!),
ty poslední stránky Upálené založený na čtenářským podrazu, kterej navíc vstříc všemu předchozímu nedává elementární smysl, jsou prostě čtení znechucující kemr. Tady měl někdo redaktorsky zasáhnout, ffs.
Zlo pod sluncem
Agatha Christie
Na tu úplně nejvyšší Christieovskou extraligu se Zlo pod sluncem nechytá. A to prostě proto, že samotná pointa mi nepřijde tak ďábelsky geniální jako ve vlaku, na Nilu nebo na zámku Styles. Ten prostý, úchvatně strohý, přitom kouzelně bohatý styl autorky tu ale je vybroušený do hladka. Ani slovo navíc. A přitom takových vrstev.
Není cesty zpět
Tim Weaver
Rakerovi já odpustím ledacos, protože mě jeho zápletky baví a na béčkovitost jsem si po bizarní jedničce zvyknul. V Není cesty zpět se ale mrtvoly kupí až skoro vědeckofantastickou rychlostí. Pointa jako taková je slušná. Omáčka kolem ní je ale zvlášť ke konci příliš zběsilá cesta mezi kontinenty a náhodami. Žeru to ale i nadále.
S pocitem viny
Keri Beevis
Prima jednohubka. Nic moc víc. Kór proto, že zloduch se dá odhadnout až nepříjemně brzo a romantická linka, kterou Beevisová od půlky upřednostní před tou racionální, mě taky dvakrát nevzala. Stránky mi každopádně pod rukama mizely skoro záhadně. A ačkoli tu chybí nosný motiv, pro který byste si tenhle thriller pamatovali ještě za půl roku, hlad po svižným thrilleru s kopou cliffhangerů, zažene 'S pocitem viny' docela zdatně.
Samotář
S. R. White
Samotář je leccos, jen ne akční honba za vrahem. Nepřibývají mrtvoly, hlavní podezřelý je ve vazbě a na geniální zločin to od začátku nevypadá. Blbý ale je, jak se Samotář vydatně táhne. White se rozepisuje na 430 stránkách a děje je v něm na dobrou polovinu. Policejní porady jsou civilní, vyšetřování dům od domu taky. Jen jakoby to celé bylo v nějaké nezkrácené, nerevidované podobě. Autorovi navíc moc nejdou ani vedlejší postavy (v policejním týmu jsem se neorientoval ani na konci), a bohužel ani vedlejší detektivní slepé uličky (např. odbočka s mafiánskými spolužáky zavražděného je přidaná děsně na sílu). Body za atmosféricky kingovskou epizodku na konci. Málem jsem se k ní ale neprokousal.
Sanatorium
Sarah Pearse
V Sanatoriu je podle anotace všechno, co mám rád. Hotel v horách, sněhová vánice a kus vypůjčený nálady od Agathy Christie. Ale bohužel. Sarah Pearse je matla, která nemá elementární schopnost budovat motivace postav, využít potenciál obrovského hotelu či vést detektivní rovinu alespoň se špetkou logiky. A tak zatímco policajtka Elin čtyři sta stránek nepochopitelně skáče na špek úplně všemu (a lavíruje, jestli zmlácená mrtvola v bazéně není obětí nešťastné náhody), ve vás namísto příběhu graduje leda otupělost. Zkrátka: tlustý špatný.
Pánský klub
Erica Katz
Zábava! Navzdory společenským přesahům je Pánský klub ze všeho nejvíc totální právnická návykovka. Sledování kariérního progresu 'skautky' Alex ve světě korporátních žraloků umí totiž Katzová podávat s odzbrojující lehkostí. Sex. Chlast. Drogy. Právnický dodatky. I osobní život, kterej hraje nefér hru s dvaceti hodinama práce denně. A já bych chtěl navzdory všem těm špatnostem VÍC! Pánský klub není žádným Vlkem z Wall Street v sukních. Je to kombinace Suits a Ďábel nosí Pradu, o který jste doposud netušili, že jí nutně potřebujete k životu.
Černé léto
M.W. Craven
Nejzábavnější detektivka za dlouhou dobu. Kašle na stokrát omletý sériový vrahy a místo toho servíruje jen jednu vraždu. Má výtečný genius loci Cumbrie, i chutný zasazení do michelinský smetánky. Staví dobrou chemii mezi Poem a Bradshawovou, v níž je prostor pro černý frky. A především stojí na pointě, po který prahnete zvědavostí. Craven od Loutkovýho divadla prostě leveloval. A pokud půjde jeho forma nadále takhle vzhůru, tasím příště u Kurátora pětikvalt.
Černá ozvěna
Michael Connelly
Jako někoho, kdo dosud Bosche hltal jenom z televize, mě Černá ozvěna překvapila hned ve dvou směrech. Tím prvním je, že jde Connelly čistě jen po jednom případu a nekombinuje víc různých zápletek, jako to dělal televizní Bosch. A tím, že se v knížce nekupí moc mrtvol a jde se úplně čistě po policejní piplačce, mi knížka přišla ještě o level zemitější než seriál. Druhým směrem je Vietnam. Harryho zážitky z vietnamský války mě tu bavily moc. A skoro mě až mrzelo, že tuhle kapitolu hlavního hrdiny v Amazonu úplně vyškrtli. Bosch je sympaťák, jeho začátky s Eleanor zábavný a Connelly ti starou školu píše lehce jako pírko. Škraloup Černý ozvěny pro mě ale je, že mi prostě samotnej případ nepřišel tolik nosnej. A mnohem víc než jeho řešení mě bavilo zjišťovat, odkud Harry sebral ten nádhernej dům a proč proboha Edgar dělá realiťáka.
Na plný plyn
Joe Hill (p)
Hill byl pro mě vždycky trochu bé tým. I proto jsem neskutečně šťastnej za tenhle TOUCHDOWN. Na plný plyn je nádherně pestrá sbírka. 'Temný kolotoč' tne do živého nostalgickým životem teenagerů v kouzelném lunaparku. 'Faun' je zase netradičním fantasy příběhem o lovcích s poctivou pointou. 'Propouštíme vás' si bere na paškál apokalypsu. 'Stanice Wolverton' pak antropomorfní variaci na britský venkov. A takové 'Pozdní návraty'? Ty jsou poctou starým knihovnám a jasně nejlepší povídkou celé sbírky. Povídky se čtou samy. Jsou zkušeně napsané, uspokojivě zakončené (krom slabšího - a žádný div že i nejstaršího - 'Palce'), mají trefné poznámky autora (to miluju) a oproti Hillově povídkový knížce 'Bobby Conroy vstává z mrtvých' jsou celkově nebe a dudy. Pokud jste Hilla v minulosti prozívali, tomuhle dejte šanci. Fakt.
Rozbité okno
C. M. Ewan (p)
Maličko nadhodnocuju. To proto, že thrillerová hra o přežití v luxusní chalupě má docela slušnej drajv a srabáctví hlavního hrdiny mi připadalo sladce osvěžující. Z hlediska konstrukce příběhu hraje ale Rozbité okno třetí ligu. Samotná premisa je zbytečně překomplikovaná a vrstvený závěrečný twisty absolutně míjí solar.
Elementálové
Michael McDowell
Opojně nesnesitelné postavy, líbezně písečná atmosféra. McDowell si tu jde za svým. Nakrásně dávkuje děs, aniž by ho sáhodlouze vysvětloval. Místo toho je radši břitký, svižný a na sotva třech stech stránkách i nebezpečně návykový. Elementálové mají svou nádhernou americkou patinu. A ačkoliv tohle letní dobrodružství nevybíravě směřuje ke katastrofě, mám beztak sto chutí se do Bedlamu za pár let vrátit. Jsou to totiž takoví Účastníci zájezdu na houbičkách.
Ztracený
Tim Weaver
Moc mě baví, jak se Weaver ve svejch thrillerech sem tam dotkne hororu. A když Raker leze do šachet, poklopů, zamčenejch pokojů a osamělejch lesů, užívám si, jak mu to literárně jde. Dokonce tak moc, až mi nevadí, že samotný případy nejsou mistrovství světa v kreativitě. A že konce bejvaj o kapičku víc překombinovaný, než jak to mám rád. Čte se to samo. A o to tu běží.
Strašák
Frank Goldammer
Děsně mě mrzí, kam to celý Goldammer od půlky šoupne. Klasická honba za sériovým vrahem v absolutně neklasickým prostředí válečnejch Drážďan totiž v druhý části trestuhodně vyhasne. Detektivní story odhalí svou prostičkost, podezřelých je tak málo, že o napětí není řeč, a pointu autor za vlasy přitáhne tak, až je skoro celá plešatá. A je to věčná škoda. Ten německej vhled do atmosféry nepěkný doby je totiž zkraje docela bomba.
