vlkcz komentáře u knih

Ta anotace je opravdu zavádějící. A i když to místy bylo nepřehledné a zdlouhavé, čte se to dobře.

2 27.04.2017

Kniha k věčnému studování a člověk s ní bude nacházet stále nové souvislosti. Nevím jak vydání v Malvernu, to z Unitarie z roku 1994 bohužel trochu trpí odbytou korektorskou prací, možná místy překladatel nedodal kvalitní podklady (špatné pády, nesouhlasící číslování v poznámkách apod.).

6 17.04.2017

Kniha, kterou člověk čte dlouho. A když skončí, tak se k ní určitě bude vracet. Možná ne už lineárně, bude si vybírat části, které se budou hodit k jeho aktuální životní situaci, ale vždycky v ní najde útěchu a posilu.
Já ji četl čtvrt roku. Ne že by byla tak náročná, i když základy jungiánské psychologie můžou přijít vhod, tak nejsou nutné. Ale dr. Estés vypráví tak poeticky (a to překlad ani jeho korektury určitě na jedničku nejsou), že po několika přečtených stranách zjistíte, že ji následujete jako omámení a váš stav začíná připomínat intoxikovaného nějakou lehkou drogou.
I když se ženy v titulu objevují a zřetelně i autorka na ně cílila, mám pocit (nevím, jestli se za těch 25 let tolik změnila společnost), že pro muže je ta kniha stejně přínosná. I když možná ženy mají pocit, že muži mají život jednodušší (a třeba při prvním pohledu mají pravdu), myslím, že jejich "domestikace" pokročila ještě mnohem dál než u žen. Jen už mají svou duši tak umlčenou, že si to ani neuvědomují a "probuzení", které podobná kniha může spustit, je víc podobné zemětřesení. Samozřejmě, že to neplatí pro všechny muže, stejně jako pro všechny ženy.

14 07.04.2017

Pro mě příjemné překvapení. Díky kapitolám, které podávají pohled na děj občas překrývajícím se způsobem je krásně zobrazeno, jak snadno vznikají nedorozumění kvůli tomu, že stejnou událost vnímají různí lidé různě. Částečně díky tomu, co už mají za sebou a částečně proto, že těm druhým přisuzuje své motivace, nebo jim vkládá pohnutky, které má ale jen ve svých představách o nich. Když se k tomu přidá omezená komunikace, na kterou mnohdy nemáme čas ani náladu, hned je na problémy zaděláno.
Navíc trochu "duchařiny"... Prostě zajímavé dílko.
K plnému hodnocení je ale přeci jen zápletka poněkud překombinovaná a občas zdlouhavá, naopak závěr trochu uspěchaný a nechává některé věci nedořečené.

2 06.04.2017

Nejnormálnější a asi nejdojemnější Urban. Krásně vystižená atmosféra doby a místa, výborně vykreslené charktery.
Nemá chybu.

9 31.03.2017

Přiznávám, že mám pro Urbana slabost, i když jsem zdaleka od něj nečetl vše. Přesto mi přijde aktuálních 62 % žalostně a nezaslouženě málo. Tento svůj názor píši krátce po dočtení, takže je možné, že své hodnocení ještě přehodnotím, ale pokud k tomu dojde, tak počítám, že k vyššímu počtu.
Zdá se, že Urban opustil poněkud vyšinuté hrdiny a Mikuláši Jelenovi už zůstala jen tělesná deformace. Vzhledem k tomu, že vlastně vytváří nový svět (osobně si myslím, že děj knihy se neodehrává v naší blízké budoucnosti, ale v nějaké paralelní současnosti), připravuje se o svou silnou stránku, kterou je vystižení atmosféry reálného místa (kdo nezatoužil po přečtení Sedmikostelí obejít zmiňované kostely, po Hastrmanovi se nechtěl podívat na Vlhošť, nezalitoval po Lordu Mordovi, že už se nemůže projít po starém Židovském městě, nebo po staré Libni a Vysočanech po přečtení Pragy Piccoly).
Místy na mě dýchl duch P. K. Dicka (cítil jsem určitou inspiraci jeho Adjustment Teamem - filmoví Správci osudu) s jeho paranoioiu, jako by v dálce byl přítomný Voynichův rukopis, všechno okořeněno Urbanovskými ingrediencemi erotiky a lásky, filosofickými úvahami, které v tomto případě jdou, podle mého, hlouběji než jindy, a lehkým humorem.
Velmi vysoký standard.

6 31.03.2017

Robbinsovi slova tryskají z pera jako výkaly z nešťastníka procházejícího akutní fází úplavice. Je pravda, že čas od času zasmrdí, ale když si toho člověk nevšímá, tak zjistí, že na takto pohnojené půdě vyrostou všechny suroviny, které jsou potřeba pro vytvoření voňavky života i kvalitní literatury.

Robbins ve své nejlepší formě. Stejně jako překladatel Tomáš Hrách.

15 27.03.2017

Tím, že se autorka v Japonsku narodila a žila, je tato kniha autentická. Možná autentičtější, než třeba Murakamiho díla, ve kterých je tvrdost japonského způsobu života zjemňována poetickými a místy až mystickými pohledy.

5 27.03.2017

Styl psaní mi dost připomínal Elfriede Jelinek. Stejně úsporné vyjadřování, stejně na dřeň obnažené city. Jen, ve srovnání s nositelkou Nobelovy ceny, má pro lidské chyby shovívavé porozumění. Navíc jako debut excelentní.

3 19.03.2017

Přečtení Červené knihy mi trvalo téměř rok. Nejen kvůli tomu, že tříkilová kniha,která se svými rozměry nevejde do normální knihovny, není ke čtení úplně uzpůsobená (čtenářská edice by pro studium byla mnohem vhodnější). Je tomu tak zejména proto, že jde o velice hutný text, jehož chápání mi umožnil hlavně velký počet poznámek pod čarou a rozsáhlý úvod.
Ale přesto jde o nezapomenutelný zážitek. A myslím, že opětovné čtení, ke kterému nepochybně v dohledné době dojde, mi přinese nové vjemy a nová odhalení.
Směle se řadí k přiznaným inspiracím, Goetheho Faustovi a Nietscheho Zarathustrovi.

8 15.03.2017

První setkání s Amosem Ozem dopadlo rozpačitě. Možná jsem, vzhledem k věhlasu autora, měl nereálná očekávání.
Na jednu stranu neotřelý pohled na Ježíše a Jidáše (křesťani pozor, kacíř), zajímavé úvahy o pozadí konfliktů mezi Izraelem a jeho sousedy. Bohužel zasazeno do průměrného příběhu, rozředěno příliš velkým množstvím balastu.

2 06.03.2017

Příběh zajímavý, jen mi v první části neseděla zvolená, takřka reportážní, forma. Pokud je záznam životů všech tří hrdinek podán nezúčastněným stylem zápisů z městské kroniky, tak je těžké příběh hlouběji prožívat.
Ve druhé části je už jazyk mnohem barvitější, přibude dialogů, bohužel s blížícím se předvídatelným koncem trochu klesá zvědavost, jak to vlastně dopadne.

1 02.03.2017

Lituji, že jsem Kostičasu dal 5*, protože takhle už nemám kam pokračovat.
Napětí, intriky, akce, překvapivé zvraty, vše okořeněné mírnou dávkou romantiky. U posledních 100 stran hrozí, že se udusíte, protože zapomenete dýchat.
No a závěr? Jak už tu bylo mnohokrát napsáno, absolutní pecka (i když trochu nelogická).

6 16.02.2017

Jak tuhle knihu charakterizovat? Nejlépe asi přímo citátem:
"Jsou chvíle, kdy se rozhodnete uvěřit něčemu, co byste normálně považovali za naprosto iracionální. To neznamená, že to skutečně je iracionální, ale rozhodně to není racionální. Třeba existuje něco jako supraracionalita, odůvodnění přesahující běžnou definici skutečnosti nebo logiku vycházející z daných údajů; něco, co dává smysl jen tehdy, když dokážete zahlédnout realitu z větší perspektivy. Možná právě sem patří víra."

10 08.02.2017

Příjemná jednohubka, i když na to, aby se člověk stihl víc identifikovat s hrdiny, jsou povídečky příliš krátké a bez pointy, spíš jako koláž jednotlivých drobných příhod.
Ale pokud bych měl něco doporučit budoucím čtenářům tohoto dílka; nemějte velká očekávání, je to trochu jako když si v hospodě poručíte pivo, a když si při něm uděláte žízeň a chcete druhé, tak vám řeknou, že došlo.

4 08.02.2017

Jste relativně slavný spisovatel, je vám 74 a usoudíte, že už nestihnete stejně napsat všechny povídky a romány, které máte v hlavě. Navíc máte pocit, že beztak už by o ně nikdo nestál. Co uděláte?
Vonnegut použil své literární alter ego Kilgora Trouta, přidal historky ze svého života a svým nenapodobitelným stylem z toho všeho vytvořil koláž plnou absurdity, humoru a lidství, při jejímž čtení přecházíte plynule ze smíchu do smutku a zase zpátky.
"Jestli tohle není hezký, tak už vážně nevím."

8 02.02.2017

Jediné, co by autora snad omlouvalo, je, že knihu napsal pod vlivem a hlavním cílem je udělat si ze čtenářů pr... (dobrý den).
Vzhledem k tomu, že děj románu se odehrává kolem roku 1255 je nesmysl, aby mezi postavami byli páni z Landštejna (v té době to byli páni z Třeboně a Landštejn získali až mnohem později). Absolutní nonsens pak je postava purkrabího Viléma z Landštejna, který spadá do doby Karla IV. o sto let později.
Samotný děj je překombinovaný, guláš s přísadami templářů, sv. Františka z Assisi, sv. Kláry, valdenských (v době smrti Petra Valdese bylo sv. Kláře 11 let, takže v románu použitá fabulace je hodně divoká) sice může dobře vonět, ale člověku se při jeho konzumaci dělá špatně.

10 30.01.2017

Těch 74 % v hodnocení asi odpovídá. Kniha je nadprůměrná, ale přeci jen v určitých fázích ztrácí švih, občas se v příběhu objeví nelogičnosti. Na druhou stranu je znepokojivá a má překvapivý závěr.

5 27.01.2017

Druhá kniha série ještě rozvinula témata z prvního dílu.
A už se těším na příběh mé favoritky Mii v závěrečné části.

3 21.01.2017

Rozředěné do příliš mnoha slov, ale možná, že to je arabský styl.
Pokud by byl román, nebo alespoň jeho převážná část, psán v ich formě, asi by byl přijatelnější. Takhle to působilo příliš neosobně a odtažitě na to, aby si člověk k hlavnímu hrdinovi vybudoval nějaký vztah.
Někteří čtenáři možná budou oceňovat, jak se autor vypořádal s islámem. I když není v knize nikde uveden, je podobnost jména boha Yölaha, oblékání, pouštní prostředí atd. výmluvná. Ale ono to zobrazuje v podstatě každou totalitu. I tu naši s diktátem reklamy a konzumu.

2 04.01.2017