Ventimiglia komentáře u knih

Několik stránek jsem vysloveně přetrpěla, ale sotva jsem se "včetla", vysloveně mě strhl vír slov, rytmus textu, všechno. Nikde nebýt doma. Lidé, kteří mají všechno, a jsou nešťastní. Lidé, kteří nemají nic, ale stále se usmívají. Rasismus v nás. Touha. Nemožnost porozumět. Prostředí českých vysokých škol versus Indie. Sucho. Přelidněnost. Samota. Pocit, že jinde se lidé dusí. Stud. A znovu touha. Jak to zvládnout?

6 19.06.2018

Knižní výzva mě zase jednou "dokopala" k přečtení díla, o kterém jsem tušila, že je výborné, ale četbu jsem pořád odkládala. Velice mě bavila svědectví o Foltýnových mladých letech: s jakým pochopením píše Čapek o těch báječných i hrozných letech dospívání, o prvním zamilování, potřebě přátelství, mučivých touhách, o všem, co je tak hrozně předůležité, když je člověku 15 nebo 16... Rozdílné pohledy různých postav jsou uvěřitelné i díky skvělé práci s jazykem, který je pro každou postavu charakteristický. Prostě lahůdka.

3 05.05.2018

Není to úžasné, ale je to docela dobré: poslední třetina je většinou plochá, ale pár věcí si odnáším: jak je těžké být dítětem (i dospělým) rodičů, kteří mají mezi sebou problémy, jak přežít mentální úpadek svého báječného otce a jak se znovu sblížit s maminkou, které člověk prostě nemohl být nablízku, protože by se musel postavit na něčí stranu - a to je hrozně těžké. A pěkný nápad: rodič zapisuje výroky své maličké dcery (co ty děti nenapadne?) a dospělé dítě pak zapisuje, co řekl či udělal zestárlý (a nemocný) rodič; něco zůstane, a to je důležité. To všechno není málo a kvůli tomu stojí za to číst.

2 24.04.2018

Sledování první série seriálu pomohlo zorientovat se v postavách, další série už vidět nemusím, zato přečíst to musím rozhodně všechno. Románu jsem propadla, baví mě barvitost, střídání postav a jejich různorodost, postupné odkrývání různých tajemství.

Po stránce jazykové to tu a tam zaskřípe (překlad?), ale jindy překvapí půvabná metafora.

3 29.03.2018

Skvělá kniha, moje nominace na Knihu roku 2017. Dva důvody (z mnoha), kvůli kterým je potřeba si ji přečíst:
1. skvělé kapitoly, které vysvětlují složité vztahy mezi Čechy a Němci a jejich historické pozadí;
2. přibližování se k tomu, jak Kafka objevuje svou metodu: je to dlouhé tápání, fascinující úsilí. Díky Stachově monografii o tom postupně získávám představu.

4 29.03.2018

Co pamatuju, nerada čtu historické romány, protože chci vědět, jak to bylo "doopravdy", a romány mě matou. Toto je román, který eliminuje mé námitky vůči historickým románům. Autor přiznává pochybnosti a nevědomost, nabízí různé varianty toho, co se možná stalo, nic nepředstírá. Kromě toho sděluje svou fascinaci příběhem, o kterém víme tolik a tak málo. Jsem nadšená a vřele doporučuji!

Velice mě překvapily emocionální reakce některých čtenářů, kteří vyjadřovali znechucení tak silné, že působily jako osobní animozita vůči knize i autorovi. Každopádně se zdá, že jestli nějaká kniha vzbudí tak silné emoce, znamená to, že je mimořádně působivá...

9 29.03.2018

Úžasně barvité, barevné, exotické. Obávám se, že jsem mnohému neporozuměla, mnohé mi uniklo, ale přesto mě autorova skvělá imaginace uchvátila. Pro mě nejpůsobivější - a nejsympatičtější - postava je Šahín Badúr Chán, který celý život potlačuje své nejhlubší touhy. Autorovi se podařilo vylíčit, jak skrývané tajemství devastuje nejen život tajnůstkáře, ale i jeho nejbližších, a navzdory všemu úsilí nakonec někde vyhřezne v děsivých následcích.

"...určitě to u nás zraje k obratu do lepšího. Co na to povíš?" "Ty vidíš? Já nevidím. A já ťa varuju před dobrýma znameníma, protože milosrdný čas odvívá všecko, aj ten nerozum ve zdejším kolchozi, jak větr odvívá semena bodláku, a právě proto: nikdy nevíme, kdy zaprší a všady vyraší tisíc nových bodláků. Jelikož tato éra je příznivě nakloněná blbější polovičce člověka." (129) (Nejsem si jistá, jestli vlastně doposavad každá éra není takto nakloněna...)
Dlouho jsem se chystala k přečtení Sekyry, Vaculík mě přitahuje i odpuzuje zároveň. Přitahuje mě vnitřní poctivost, upřímnost, hloubka, ostré vidění, jazyk, odpuzují mnohé jeho názory a soudy. Nakonec mě k četbě "pošoupla" čtenářská výzva. A bylo to bolestné čtení. Zaplavuje mě soucit s vypravěčovým otcem, kterého vnímám podobně rozporuplně jako spisovatele samotného. Touží po lásce, potřebuje ještě času, ale je ho tak málo... Je lidský, dojemný. "Já jsem si přál, aby svobodní lidé, zbavení hamižnosti, nepokřivení dřinou, velkoryse hospodařili na spojených polích. Jak bych toto mohl zastávat, kdybych nebyl schopen takové malé oběti a kázně?" ptá se. Poctivý v zásadních věcech, pracuje na hranici sebezničení, nezmůže nic proti šlendriánu, nekompetentnosti, hrabivosti - stránky o jeho snaze dát do pořádku družstvo kdesi v Čechách jsou vysloveně tragické. Všechno je v člověku tak komplikované, vztahy s nejbližšími bolavé a toužené, a znovu a znovu - času málo.
Působivý je opakovaný motiv cest na dřevo (ponechané zubu času by bez užitku zetlelo, ale když si ho - mimochodem s vynaložením obrovské námahy - vezmou, je to vlastně krádež): poprvé s otcem, po vysilující dřině jim nachystané dřevo kdosi ukradne, podruhé po mnoha letech s bratrem ("Víš, kdo by z nás teď měl radost?" zeptal se bratr. "Náš tata.", s. 167) dřevo riskantně odvezou, takže oblouk se sklene a nespravedlnost je jakoby napravena.
A ve světle současných událostí v naší politice si ještě neodpustím jeden citát: "...Slávek to byl, kdo kdysi řekl, že v našich rukou leží rozhodnutí o tom, až jak veliké kurvy si tento národ může dovolit." (s. 165) Zdá se, že většině z nás je to lhostejné. Jak se smířit s tím, že člověk všechno zmrví, protože příliš často vítězí to horší v něm?

Nu, jako obvykle mě četba Petry Soukupové vrhla do víru emocí a hlubin naší rodiny. Shodou okolností zrovna v této chvíli v televizi běží Sorrentinovo Mládí a jedna z hlavních postav říká: "Děti nechápou útrapy svých rodičů." A nabízí se také: Rodiče nechápou útrapy svých dětí. Vím to, ale bylo by hezké, kdyby se to někdy podařilo prolomit.
Ach, jak mě štvalo, že Viki je spratek, Hana hysterická, Eva se moří tam, kde nemusí (všechny ty koláče, vaření, zahrada - ale jaký lepší recept známe?); všichni jsou bláhoví, rozčilují mě, protože jsem jim jistě podobná, je mi jich líto, protože ač jsou to literární postavy, připomínají mi nás.
Přečetla jsem s gustem, ale přiznám se, že podobnost s předchozími knihami P. Soukupové mě až zarazila; změna by osvěžila.

8 17.02.2018

"Přečetla" není výstižné slovo; postupně se "propisovávám", protože "plním úkoly", zkouším, píšu. Připadá mi velmi praktické a doporučeníhodné pro všechny, kteří chtějí smysluplně zaujmout své posluchače.

5 18.01.2018

Není divu, když jedna z hlavních postav dojde k závěru, že lidstvo je tak odporné, sebeničivé a zvrhlé, že ho nelze napravit. Nedokáže řešit své problémy. Nezbývá než pozvat někoho zvenčí... A přesto je tu i taková pasáž: "Noční nebe se změnilo v černou klenbu, tak akorát velkou aby přikryla svět. Její vnitřní povrch zdobila nepřeberná plejáda hvězd, které zářily křišťálovým, stříbřitým světlem a žádná nebyla větší než zrcátko na starém dřevěném stolku u její postele. Svět byl placatý a rozkládal se do daleka všemi směry a na konci se vždy dotýkal nebe. (...) Ten dětský vesmír na hraní na ni působil konejšivě..." (s. 336) A o kousek dál fascinující (zvlášť pro mě, fyziky totálně neznalou) popisy protonů rozbalených do jiných dimenzí. Těším se na pokračování.

7 14.01.2018

Kdyby nebylo čtenářské výzvy, asi bych se nedonutila, abych si Hrozny hněvu znovu přečetla. Takže palec nahoru čtenářské výzvě. :) Četla jsem dlouho a s velice smíšenými pocity. Vlny soucitu se střídaly s vlnami odporu; hrdinové jsou často nesympatičtí: tak nevzdělaní, necivilizovaní, živočišní, tak lidští... Je hnusné, jak se k putujícím dělníkům chovají Kaliforňané (říkají jim "Oki" a chovají se k nim jako k odpadu lidské společnosti). Nepřijatí, odmítaní, vyhladovělí poutníci, které z domovů vyhnala beznaděj, kradou z hladu, nechají se snadno vyprovokovat k agresi, stěží si udržují zbytky sebeúcty... Nepřipomíná vám to něco? Kniha je opět nesmírně aktuální: jak nevidět určitou podobnost s migrací v dnešní době?
Úžasná je postava mámy, která urputně drží rodinu pohromadě, slouží jí nesmírně obětavě, je silná, statečná, empatická. "Hoch byl zase u ní a vykládal: "Já to nevěděl. Von říkal, že jed nebo že nemá hlad. Včera večír jsem šel, rozbil jsem v jednom baráku vokno a ukrad jsem jsem chleba. Řek jsem mu, že ho musí sníst. Ale von to všecko vyblinkal, a byl potom ještě slabší. Měl by dostat polívku nebo mlíko. Nemáte peníze, lidičky, abych mu moh koupit mlíko?" Máma řekla: "Tiše! Nestarej se! My už něco vymyslíme!" (s. 400)

13 26.12.2017

Vůbec nemůžu pochopit, jak je možné, že tuhle jedinečnou knížku nečtou všichni. Po prvním přečtení jsem byla vysloveně nadšená a velice ráda jsem si ji koupila v originále. Díky čtenářské výzvě jsem si ji teď přečetla znovu.
Kdo by ji četl kvůli humoru, ten by se těžce spletl. Je tragická, děsivá. Slabomyslný vypravěč nepíše knihu o cintoríne, ale o svých spoluobčanech z města Komárna, o své rodině a o sobě a ukazuje nám rasisty, nacionalisty, alibisty, opatrníky a všelijaké jiné nešťastníky. A možná ukazuje tak trochu i nás. Samko má rád, když se věci nemění, je opatrný, bojí se "tých hore", o své zdraví, o své bezpečí, a tak neváhá a jedná: "Moj otec nemal rád Čechov, Maďarov, Rusov, Židov, komunistov, cigáňov, spartakiády, pionierov, SZM, Zvazarm, ROH, Csemadok, SNP, Pražské povstanie, Zvaz žien, Víťazný február, VOSR, ZČSSP, MDŽ, Oslobodenie a ani to nemal rád, keď na tzv. Slovenský štát povedali, že je tzv. TTo znamená, že je takzvaný. Na to vždy moj otec povedal, že komunisti sú takzvaní. Okrem toho počúval aj Slobodnú Európu, a to bolo vtedy tak velmi zakázané, že až.
Ja som to povedal RSDr. Gunárovi Karolovi, že moj otec počúva Slobodnú Európu, aby potom nebolo na mňa zle, že som to nepovedal." (s. 31)

12 26.12.2017

Po zážitku s Příběhem služebnice jsem ráda znovu sáhla po M. Atwoodové. To, že knihu napsala v rámci projektu "Shakespeare 400" mě nejdříve poněkud odrazovalo, obávala jsem se, že příběh bude příliš "chtěný", násilně na Shakespeara napasovaný. Brzy jsem ale zjistila, že tomu tak není. Velice mě zajímal způsob, jakým hlavní postava pracuje s vězni, jak poznávají dramatický text. Pobavil mě nápad vypsat z Bouře všechny nadávky a vyhlásit zákaz vulgarismů: nikdo nesmí nadávat jinak než "po shakespearovsku". Nebo zadání: co bylo s postavami Bouře po skončení hry? (Zábavné a přitom mrazivé.) Působivé je, jak realizace hry proměňuje nejen vězně, ale i režiséra. Samotné provedení Bouře ve věznici je sice přitažené za vlasy, ale koneckonců - proč ne? A zůstává spousta otázek, třeba: "Je však dobrota ve své nejčistší podobě nutně bezmocná? Může být člověk dobrý pouze tehdy, nemá-li žádnou moc? I tyto otázky nám Bouře klade. Existuje pochopitelně ještě jedna jiná síla, síla dobra spočívající ve schopnosti vzdorovat zlu - síly, které by Shakespearovi diváci dobře rozuměli. Takový typ síly se ovšem v Bouři příliš netematizuje. Gonzalo zkrátka není vystaven pokušení. Nemusí odolávat lákavým zákuskům, protože mu je nikdo nenabízí." (s. 236)
Zařazuji do své čtenářské výzvy 2017; Bouře se odehrává na ostrově - a věznice je vlastně svým způsobem také ostrovem. A koneckonců každý z nás je ostrovem...

5 17.11.2017

Velké překvapení (v pozitivním smyslu). Šťavnaté, zábavné, nadčasové.

1 12.11.2017

Po letech kvůli čtenářské výzvě - přečteno bez dechu: dýchám s Hordubalem čistý vzduch na horách, shlížím do roviny, ve které je všechno jinak, a upravuju si pravdu po svém, tu jeho i tu svou.
"...bylo by jednodušší, kdyby si Juraje Hordubala vzal Pán Bůh. Zápal plic, amen. A vdova by si po čase vzala čeledína - - narodilo by se děťátko - Ale vám se, Biegl, takový jednoduchý příběh nelíbí."
"Ne. Mně se líbí zjistit pravdu. To, Gelnaji, je práce pro chlapa."
Gelnaj zahloubaně pomrkává. "A máte pocit, Karlíčku, že jste ji jako našel? Tu pravou pravdu?"

To se ví, že nikdo ji nenašel. Strašlivě osamělý Hordubal, který je státním zástupcem vylíčen jako slaboduchý, ví a neví, dělá všechno pro to, aby nevěděl, podniká zoufalé kroky, z nichž každý vede do propasti, tajemná Polana, o které nevíme vůbec nic a která, zsinalá a jako bezduchá, o sobě nesdělila jediného slova, divoký Manya, který chce svého nezkrotného koníka, policista, kterému se LÍBÍ zjistit pravdu. Komu by se nelíbilo. A nikdo ji nezná celou. Ani ty vesnické tetky, které soudí, ani, chlapi, kteří se Hordubalovi vysmívají, ani státní zástupce, který hřímá o morálce, nikdo. Ani já, ani ty. Ani Karel Čapek. Ale napsal to mistrovsky. Kromě víru myšlenek vnímám záplavu citů; soucítím s Hordubalem a vlastně i všemi ostatními a cítím, kolik máme společného.

16 12.11.2017

Znáte to. Uznáváte, že knížka je dobře napsaná, že autor má úžasnou představivost, že otvírá hlubiny lidských vztahů a dětských traumat, a kdovíco ještě, na co jste nepřišli, a přesto se musíte nutit, abyste knihu dočetli, a možná malinko i přeskakujete řádky, protože to ze záhadných důvodů prostě není váš šálek kávy. Oslovily mě pasáže, které líčí Jakubův vztah s prarodiči: tam se mě hloubka vzájemného citu dotkla na nejcitlivějším místě. Ostatní asi zapomenu. Ale to není nic o knize, jen o nesetkání.

15 11.11.2017

Bezdeché čekání na to, jak dopadne děsivá scéna: zrůdný vychovatel poštve smečku zmanipulovaných hochů proti tomu, kdo je označen za nejslabšího. Vím, jak to dopadne, že kluci outsidera dohoní, že bude bit; a stejně čtu s napětím. Odporné detaily, namrzlá hadice, kterou vůdce smečky do krve zmlátí označeného hocha, nikdo se ho nezastane, komu to vadí, hledí stranou a snaží se nevnímat, nemyslet, necítit; a pak to nejhorší: všichni na pokyn znovu vyběhnou za zpěvu vlastenecké písně, a to včetně zmláceného hocha. Jak při takovém vymývání mozků neztratit sám sebe, čemu věřit? Nepamatuji, že bych kdy četla tak strhující vyprávění o tom, jak se z obyčejných (nebo i neobyčejných, protože Werner je mimořádně talentovaný), soudných a laskavých lidí stávají bytosti, tupě plnící rozkazy, jak ztrácejí duši... Silné čtení. Příběh Marie-Laure mě také zaujal, ale nemá pro mě sílu a živost Wernerova vývoje. Oceňuji také promyšlenou kompozici, jak se postupně splétají nitky osudů, spojující motivy - vysílačka i drahokam (i když tento motiv mi připadá poněkud přitažený za vlasy). Dále působivé detaily ze života nevidomé dívky a dětí ze sirotčince, z předválečného Německa i válečné Francie, postavy s komplikovanými charaktery. Nelze nedoporučit!

Mám ráda, když mě kniha překvapuje. A v tomto případě se překvapení opravdu konalo nejednou, vždy nové a nové. A také mám ráda, když mě autor donutí, abych si do knížky dávala záložky, protože se k některým místům chci vracet. Ocenila jsem vtip, paradoxy i to, že postavy jsou komplikované, nejednoznačné - pohledy na ně se postupně proměňují. Přes všechen humor to není žádná povrchní hříčka. - "Namlouvali jsme si, že svět je tady proto, abychom ho ovládli, takže čím lepší technika, tím lepší kontrola a tím lepší náš svět bude. Skutečnost, že s každým novým skokem v technice se náš svět stává nepříjemnějším a chaotičtějším, je hluboce matoucí. Lepší věci, které vyrábíme, ho zhoršují. Víra, že svět je tady proto, aby ho lidé ovládali, je filosofickým základem naší civilizace, ale je to mylná víra. Optimismus je pohřební hranice, na které se upalujeme." (s. 272)

5 21.10.2017

Četla jsem tyto pohádky jako dítě a několik z nich se mi definitivně vrylo do paměti; pohádka o čarodějnici především. Přečetla jsem si komentáře dalších čtenářů a pocítila jsem souznění, že příběh čarodějnice tak silně zapůsobil i na někoho jiného. Je to pro mě poselství o tom, jak prosociální chování proměňuje lidi a působí na ně.

8 19.09.2017