Nazdar, vitamíne

od:

Nazdar, vitamíne

Humorem protkaný příběh o lásce, ztrátě a vzpomínkách v jejich nejrůznějších podobách. Život třicetileté Ruth se neubírá zrovna šťastným směrem. Těsně před Vánoci se rozejde se svým snoubencem a k tomu ji překvapí zpráva z domova – její otec Howard Young, uznávaný profesor historie nenávratně ztrácí paměť. Ruth podá výpověď v práci, opustí velkoměsto a vrací se do domu svého dětství, aby rodičům pomohla vyrovnat se s nenadálými změnami. Je ochotná vyzkoušet cokoliv, i zaručené recepty proti demenci – medúzovou polévku či medúzové placičky. Román psaný formou deníkových zápisků je humornou i dojemnou sondou rodinných vztahů....celý text

https://www.databazeknih.cz/images_books/36_/367833/nazdar-vitamine-2lE-367833.jpeg 3.722
Originální název:

Goodbye, Vitamin (2017)

Žánr:
Literatura světová, Romány
Vydáno:, Plus
více informací...
Nahrávám...

Komentáře (6)

Přidat komentář
Veríňák
31. března

Krásné. Velmi smutná knížka, u které jsem se občas melancholicky pousmála a milionkrát s ní vnitřně souhlasila.
Náhodný nákup na zkrácení cesty tramvají a takový poklad.

Nefilim
11. března

Když vás nechá snoubenec a otec onemocní Alzheimerem, je čas na restart a především přítomnost. Rachel Khong zvolila deníkovou formu, takže může nahodile mixovat emoce, poznatky ze zdravotnictví, střípky z minulosti a hlavně nápadité až absurdní úvahy, které ale nesouvislé vyprávění ještě více rozbíjí. Dozvěděl jsem se třeba, že Pluto je menší než Rusko. A banánová obálka je další Plus.

hana1070
27. února

Čtu o Alzheimerovi, abych zjistila, co mě čeká... Mělo to být tragikomické, ale humoru jsem tam moc nepostřehla. Taková směs vzpomínek, pečování a občasných intelektuálních hříček. Úplně mě to nenadchlo.

alca.h
24. února

Tragikomický román, mix humoru a lásky, tragické i zábavné … tak hodnotí anotace tuto útlou knížku psanou ve formě deníku. Nesmála jsem se, že bych se za břicho popadala, ani mi neukápla slza. I přesto, že je hlavní téma vážné, je celá kniha prostě taková, jak to říci, jednoduše milá. Začátek byl zvláštní a chvilinku mi trvalo, než jsem si zvykla na skoky v čase i v tématu v rámci jednotlivých kapitol. Představte si, že otevřete něčí deník na jedné z mnoha stran a začnete číst, nikdo nepředstavuje osoby, nevysvětluje dřívější události. Vy se s tím musíte poprat, když máte tu drzost číst si něčí deník.
Jak to uzavřít a zhodnotit, kromě toho, že ani tato kniha není nijak zvlášť uzavřená? Tyhle útlé knížečky z Plusu mě baví. Napřed mě dostal Podivuhodný život osamělého pošťáka a teď Nazdar, vitamíne. Jako čtení na víkend, nebo čtení na pohodu, je tohle naprosto nepřekonatelné.

magnolia
16. února

Nakonec se mi to docela líbilo, když jsem si zvykla na hrdinčino vyprávění, psané jako deník. Vždycky, když je vážné téma pojaté humorně, je to taková zkouška, co se komu zdá humorné, co přehnané, podivné. Někdy jsem si musela některé věty číst několikrát, protože mi nedávaly smysl, někdy mi připadalo nesmyslné to, co postavy dělají a říkají. Asi mi nesedí (nejen zde) to americké prostředí a způsob života. Ale chápu, že každému se líbí něco jiného, knížku nezavrhuji, byly tam i hezké momenty a téma nemoci i vztahů v rodině, je důležité.

Jizi
29. ledna

Krásné, lehkou rukou psané čtení o těžkých věcech. Nazdar, vitamíne není klasický příběh s klasickou zápletkou, nečekejte to, abyste nebyli zklamaní. Vyprávění klouže jako kýl lodi po klidné hladině, voda pod ním je ale temná a svíravá. Objevují se tu naprosto zásadní otázky o mezilidských vztazích: lze odpustit? A lze zapomenout? A co když si ten druhý pamatuje docela jiné věci, než vy? Co když každý vidíte svět úplně jinýma očima než vaše okolí?
Není to kniha o Alzheimeru a není to prvoplánový, slzopudný doják. Je to možnost žít rok s vypravěčkou, které se nestane nic zásadního, která může být mnou nebo vámi, která vede obyčejný život, které někdo zlomí srdce, která má nemocného tátu a která se snaží nějak s tím vším žít dál a nedělá z toho vědu ani drama. A přitom se dívá kolem a píše si, co vidí a co se jí honí hlavou.
I kdyby pro nic jiného, tak pro - pro mě - zásadní myšlenku o rozdílnosti paměti a pro scénu na baseballovém hřišti, se tahle kniha stává nezapomenutelnou. Protože to je to, co nás dělá námi - vzpomínky. A když nám je někdo vezme... co pak? Co z nás zbude?