Nazdar, vitamíne

od:

Nazdar, vitamíne

Humorem protkaný příběh o lásce, ztrátě a vzpomínkách v jejich nejrůznějších podobách. Život třicetileté Ruth se neubírá zrovna šťastným směrem. Těsně před Vánoci se rozejde se svým snoubencem a k tomu ji překvapí zpráva z domova – její otec Howard Young, uznávaný profesor historie nenávratně ztrácí paměť. Ruth podá výpověď v práci, opustí velkoměsto a vrací se do domu svého dětství, aby rodičům pomohla vyrovnat se s nenadálými změnami. Je ochotná vyzkoušet cokoliv, i zaručené recepty proti demenci – medúzovou polévku či medúzové placičky. Román psaný formou deníkových zápisků je humornou i dojemnou sondou rodinných vztahů....celý text

https://www.databazeknih.cz/images_books/36_/367833/nazdar-vitamine-2lE-367833.jpeg 3.345
Originální název:

Goodbye, Vitamin (2017)

Žánr:
Literatura světová, Romány
Vydáno:, Plus
více informací...
Nahrávám...

Komentáře (18)

Přidat komentář
knih.sasa
17. září

Zkratkovité. Americké. Naděje - nevěra - pomoc - vztahy - paměť - láska - odpuštění.Melancholická studie vztahu dítě rodič. Mrazivá věta pro mě, když matka řekne dceři v dospělosti "tahle jsem si to nepředstavovala... Mít dceru." Ale o matku a dceru tady nejde. Rodiče by se neměli v očích dětí stát obyčejnými lidmi.Pak, my děti, nevíme, jak s tím naložit. Líbily se mi americké reálie - co jí (ty kombinace mě fascinují), co sledují, čím se baví, co tam roste (názvy stromů/ovoce v knize jsem ještě neslyšela) nebo jak žijí.To je jeden z důvodů proč tyhle knihy čtu.Jinak mě téma Alzheimrovy nemoci u stárnoucího muže zaujalo, šlo z toho vytěžit víc. Není to román, je to prostě krátké,strohé,vcelku dobré. Občas mi text připomíná reportáž. Nakonec je v něm pár krásně pravdivých momentů reálného života mezilidských vztahů, které platí napříč kontinenty.

mone
03. září

Viděla bych to na tři hvězdičky. Ta knížka se mi líbila, četla se dobře... na druhou stranu ji v domácí knihovně mít nemusím a asi bych ji dál ke čtení nedoporučila. Občas mě při čtení překvapilo, že i když je autorka jiné rasy i národnosti, sedí mi její smysl pro humor... a že je ten humor vlastně dost podobný tomu našemu středoevropskému. Potenciál ústředního tématu Alzheimer, jak už tu zaznělo, mi taky přišel nedostatečně využitý.

Torino
19. srpna

Na to, jak měla tato kniha celkem dobrý marketing, je pocit při čtení a dočtení neuspokojivý. Dalo by se říct, že děj by mohl výt zajímavý ačkoli neoriginální - dívka řeší svůj relativně čerstvý rozchod a zároveň se dozvídá o vážné nemoci svého otce. To by mohlo fungovat, ale pro mě to nefungovala. Bylo to napsáno velmi zvláštně, nezajímavě. Nevytvořila jsem si vztah k hlavní postavě, vlastně jsme se ani o postavách moc nedozvěděla. Celý příběh je napsán jako seznam věcí do obchodu. Prostě velmi stroze a jednoduše, rohlík, jogurty, maso... Žádné čerstvé měkké rohlíky, jahodový jogurt s kulturou a maso od dobrého řezníka... Mě byl děj vlastně jedno, bylo mi jedno jak příběh dopadne. A ve výsledku ani nedopadl. K této knize jsem zcela apatická.

Verrrunka
10. července

Tohle bohužel nebylo nic světoborného... Některé pasáže byly milé, zábavné, ale jako celek to ve mně nic nezanechalo. Téma Alzheimerovy choroby je určitě dobré a čtenáře by přitáhlo, ale provedení knihy je trochu nudné. Nejvíc mě asi bavily deníkové zápisy otce, který píše, co jeho dcera dělala nebo říkala, když byla malá, to je skvělá myšlenka!

Odehnalka
28. června

Na knihu jsem se těšila, protože ztráta paměti u rodinných členů je velmi zajímavé téma. Bohužel... velké zklamání, nějak nevím, co si o tom myslet.

bagel
20. června

Tato kniha mně nesedla a forma deníkových zápisků to jen zhoršila. Celou dobu jsem měla problém orientovat se v čase, připadalo mně to poněkud zmatené. Škoda.

rottovat
18. června

Podle titulní strany jsem očekávala trošku něco jiného. To by ale nevadilo, kdyby měl příběh určitou hloubku, ale od začátku do konce je to celé takové ploché, unylé, vlastně nevím, co chtěla autorka příběhem říci. Přečteno za necelé dvě odpoledne a po dočtení ve mne nezůstalo vůbec nic. Jako studentský pokus o literaturu je to dobré, ale zde to končí bohužel pouze u toho pokusu.

adorjas
29. května

Predpokladám, že to bola prvotina tejto autorky, ale nechce sa mi to overovať na internete. Na čo aj? Ani autorka si nedala záležať na popisoch, napísala knihu, alebo skôr poznámkový blok pozlipeaný z útržkov života jednej rodiny...Chápem zámer, chápem to akože plávanie po povrchu, ale vo vnútri to hlboko prežívam, ale zanechovalo to vo mne žiadnu rezonanciu. Štýlom písania by som to prirovnala k Helle Helle a jej Mala som to písať v prítomnom čase.

Brambu
21. května

Tohle šlo asi nějak mimo mě. Snažila jsem se v tom najít něco víc, ale bohužel pro mne nenalezeno. A forma deníku tomu taky moc nepřidala.

tetulka
30. dubna

Kniha mi přišla moc hezounká. Takové příjemné počtení. Akorát by bylo určitě lepší si ji přečíst v angličtině, protože mnoho vtipů přeložených do češtiny vůbec nedávají smysl...

Ventimiglia
24. dubna

Není to úžasné, ale je to docela dobré: poslední třetina je většinou plochá, ale pár věcí si odnáším: jak je těžké být dítětem (i dospělým) rodičů, kteří mají mezi sebou problémy, jak přežít mentální úpadek svého báječného otce a jak se znovu sblížit s maminkou, které člověk prostě nemohl být nablízku, protože by se musel postavit na něčí stranu - a to je hrozně těžké. A pěkný nápad: rodič zapisuje výroky své maličké dcery (co ty děti nenapadne?) a dospělé dítě pak zapisuje, co řekl či udělal zestárlý (a nemocný) rodič; něco zůstane, a to je důležité. To všechno není málo a kvůli tomu stojí za to číst.

Ivana11
23. dubna

Knihu jsem nedočetla, naprosto mi nevyhovoval styl psaní formou deníku, připadalo mi to neucelené a tak nějak zmatek. Prostě jsem to vzdala.

Veríňák
31. března

Krásné. Velmi smutná knížka, u které jsem se občas melancholicky pousmála a milionkrát s ní vnitřně souhlasila.
Náhodný nákup na zkrácení cesty tramvají a takový poklad.

Nefilim
11. března

Když vás nechá snoubenec a otec onemocní Alzheimerem, je čas na restart a především přítomnost. Rachel Khong zvolila deníkovou formu, takže může nahodile mixovat emoce, poznatky ze zdravotnictví, střípky z minulosti a hlavně nápadité až absurdní úvahy, které ale nesouvislé vyprávění ještě více rozbíjí. Dozvěděl jsem se třeba, že Pluto je menší než Rusko. A banánová obálka je další Plus.

hana1070
27. února

Čtu o Alzheimerovi, abych zjistila, co mě čeká... Mělo to být tragikomické, ale humoru jsem tam moc nepostřehla. Taková směs vzpomínek, pečování a občasných intelektuálních hříček. Úplně mě to nenadchlo.

alca.h
24. února

Tragikomický román, mix humoru a lásky, tragické i zábavné … tak hodnotí anotace tuto útlou knížku psanou ve formě deníku. Nesmála jsem se, že bych se za břicho popadala, ani mi neukápla slza. I přesto, že je hlavní téma vážné, je celá kniha prostě taková, jak to říci, jednoduše milá. Začátek byl zvláštní a chvilinku mi trvalo, než jsem si zvykla na skoky v čase i v tématu v rámci jednotlivých kapitol. Představte si, že otevřete něčí deník na jedné z mnoha stran a začnete číst, nikdo nepředstavuje osoby, nevysvětluje dřívější události. Vy se s tím musíte poprat, když máte tu drzost číst si něčí deník.
Jak to uzavřít a zhodnotit, kromě toho, že ani tato kniha není nijak zvlášť uzavřená? Tyhle útlé knížečky z Plusu mě baví. Napřed mě dostal Podivuhodný život osamělého pošťáka a teď Nazdar, vitamíne. Jako čtení na víkend, nebo čtení na pohodu, je tohle naprosto nepřekonatelné.

magnolia
16. února

Nakonec se mi to docela líbilo, když jsem si zvykla na hrdinčino vyprávění, psané jako deník. Vždycky, když je vážné téma pojaté humorně, je to taková zkouška, co se komu zdá humorné, co přehnané, podivné. Někdy jsem si musela některé věty číst několikrát, protože mi nedávaly smysl, někdy mi připadalo nesmyslné to, co postavy dělají a říkají. Asi mi nesedí (nejen zde) to americké prostředí a způsob života. Ale chápu, že každému se líbí něco jiného, knížku nezavrhuji, byly tam i hezké momenty a téma nemoci i vztahů v rodině, je důležité.

Jizi
29. ledna

Krásné, lehkou rukou psané čtení o těžkých věcech. Nazdar, vitamíne není klasický příběh s klasickou zápletkou, nečekejte to, abyste nebyli zklamaní. Vyprávění klouže jako kýl lodi po klidné hladině, voda pod ním je ale temná a svíravá. Objevují se tu naprosto zásadní otázky o mezilidských vztazích: lze odpustit? A lze zapomenout? A co když si ten druhý pamatuje docela jiné věci, než vy? Co když každý vidíte svět úplně jinýma očima než vaše okolí?
Není to kniha o Alzheimeru a není to prvoplánový, slzopudný doják. Je to možnost žít rok s vypravěčkou, které se nestane nic zásadního, která může být mnou nebo vámi, která vede obyčejný život, které někdo zlomí srdce, která má nemocného tátu a která se snaží nějak s tím vším žít dál a nedělá z toho vědu ani drama. A přitom se dívá kolem a píše si, co vidí a co se jí honí hlavou.
I kdyby pro nic jiného, tak pro - pro mě - zásadní myšlenku o rozdílnosti paměti a pro scénu na baseballovém hřišti, se tahle kniha stává nezapomenutelnou. Protože to je to, co nás dělá námi - vzpomínky. A když nám je někdo vezme... co pak? Co z nás zbude?