tsal komentáře u knih

Mé první a zatím jediné absurdní drama. Vlastně jsem nikdy nevěděla, co od hry očekávat. Výklad z hodin češtiny byl nudný a o ničem, anotace nepřitáhly. Až po přečtení jsem pochopila, že některé typy literatury nelze soudit jen na základě děje, že ten je vlastně podružný, až postradatelný.

I po opakovaném čtení/shlédnutí Čekání na Godota mě fascinuje, jak se vám hra pomalu zažírá pod kůži. Na začátku je nezájem, pak začnete pociťovat zvědavost nad tím, kdo je Godot a proč na něj ti dva ťulpasové čekají, a nakonec v polovině hry dorazí fascinace. Skutečně geniální to dílo začíná být až s příchodem druhého dne, kdy všechno díky repetici dostane nový rozměr a význam.

A pak jsou zde postavy. Vladimír a Estragon, které vlastní neschopnost, lenost a nezájem přikovaly na místo. Zcela svěřili své životy Godotovi a čekají, až k nim spasení a smysl života dojdou samy. Nehybnost jejich charakterů je do očí bijící a ve své absurditě konfrontuje čtenáře s jeho vlastním marným čekáním na lepší časy. Kdo z nás někdy nečekal na pomyslného Godota, který naše problémy vyřeší za nás? Stejně absurdita funguje i v dialozích. Berete-li je příliš doslovně, nedávají smysl. Je to jen změť blábolení, bez ladu a skladu. Jen náhodné myšlenky, které na sebe sotva navazují. Kloužete-li však po povrchu, začne před vámi vyvstávat nádherná filozofie a varování. Filozofie života a varování před sebou samými.

Rozhodně jedno z mých nejoblíbenějších literárních děl.

13 26.08.2016

A máme tu závěr. Je těžké popsat pocity, které ve mně konec série probudil, protože většina z nich je příliš silná a příliš komplikovaná. Trochu mě ubíjela část, kdy se naši hrdinové probíjeli městem. Sice to mělo připomínat hry, ale na rozdíl od předešlých dílů jsem se nemohla zbavit pocitu, že čtu spíš popis arkádové hry. Zatímco předchozí arény jsem autorce věřila, "mětské" hry pro mě byly naprosto nereálné a přitažené za vlasy.
Jenže pak přišel čas na srovnávání účtú a na důsledky činů a já se ocitla v emočním chaosu. Ať byla městská bojová část jakákoliv, vše po ní je skvělým zakončením skvělé série. Tak dospělý závěr jsem neviděla v mnohem dospělejších knihách.

13 11.08.2015

Proč? Proč tak skvělý příběh, tak skvělý nápad musí být zahrnut hromadou balastu a příšerného psaní? Ke knize mě nalákal film a já se na knižní sérii Nástroje smrti velmi těšila. Mělo to šmrnc, vtip a nádech originality. Bohužel jsem záhy zjistila, že scénáristé odvedli gargantuovskou práci, protože předloha stojí za starou belu.

Celé to bylo strašně roztahané - moc míst, postav, keců - a styl psaní se nedá označit ani za průměrný. Překvapilo mě, že je kniha, v níž se řeší případný incest, vraždy, chození do klubů a sex, určena čtenářům od třinácti let, když vlastně tématika i postavy mají let minimálně patnáct. Vydavatele musel nejspíš zmást způsob psaní, protože ten opravdu odpovídá třinácti letům. Těm autorčiným.

A ta užvaněnost! Nejhorší byl závěr knihy. Místo, kde by mělo být nejvíce emocí, nejvíce akce, v němž by měl celý příběh vyvrcholit, mě ubíjelo 30 stranami keců, jejichž informační hodnota by se snadno dala narvat do stran pěti a zbytek by se vyplnil něčím zajímavějším. Autorka ale místo toho ze svých hrdinů i z hlavního záporáka udělala uboze žvanící hromady nudy. Bravo.

Zkrátka a stručně, velké zklamání. Budu doufat, že celou sérii zfilmují, byť je to velmi naivní sen, protože někde pod vším tím balastem je opravdu skvělý příběh a já bych se kvůli němu jen nerada prokousávala tou hrůzou kolem.

13 11.10.2014

Jiná Británie je soubor esejí dotýkajících se témat současné Británie. Fanoušci fotbalu, význam královské rodiny pro Brity, vztah k válečným veteránům, současná politická scéna, vztahy Anglie se Skotskem a Severním Irskem, školství, Winbledon, kvalitně šité obleky a boty... Byť autor vyzobal jen pár užších témat, celek jako by dával výpověď o celé současné Británii, jejím duchu, tradicích a náladách. Publikaci navíc doplňují netuctové fotografie, které jen prohlubují touhu objevovat a poznávat, krásně dokreslují atmosféru. V tomto ohledu jednoznačně skvělá příprava na blížící se výlet do Británie.

Nutno ovšem podotknout, že alfou a omegou knihy je Brexit, s nímž autor jasně a nepokrytě nesouhlasí. Ať se zrovna zaměřuje na cokoliv, vždy dokáže dané téma propojit i s Brexitem a ideálně s pomocí zpovídaných (často přistěhovalců) ukázat na jeho nevýhody a na jednoznačně bezproblémové soužití multikulturní společnosti. O názorovou vyváženost se přitom vůbec nesnažil. Názorové rozpory mezi mnou a autorem vem čert, ale občas vážně až moc tlačil na pilu. Jako kdyby zrovna probírané téma bylo až druhořadé, hlavně ukázat, jak je Brexit fuj. Což je škoda, protože z témat nebylo druhořadé ani jedno.

12 12.08.2019

Smrt múz je strašně divná kniha. Ne vážně, čím více o ní uvažuji, tím více docházím k závěru, že bych jí měla dát sotva jednu hvězdu, odhodit do kouta a autorku třikrát proklít, jenže… ono se mi to líbilo.

Vezměme to postupně. Pohybujeme se v 19. století, doprovázíme na cestě životem největší literáty britských ostrovů, obdivujeme bohatost jedné z největších kultur světa, poznáváme morálně striktní společnost s jejími vlastními pravidly fungování a…
… a postavy včetně Waltera Scotta nebo lorda Byrona mluví v zásadě současným jazykem pouličního rázu.
… a nejčastějším tématem je koho a jak povalit na postel.
… a vlastně se tam nic neděje, přestože dějinné a kulturní prostředí nabízí tolik materiálu ke zpracování.
…a osudy hrdinů jsou líčeny natolik podrobně a na tolik současně, že to doslova křičí: „Blbost!“
…a hlavní hrdina je nesympatický ňouma, který ke všemu přijde sňatkem a jemuž žádný jeho úspěch nevěříte. Takový Miláček bez schopností a cílevědomosti.
…a neustále posloucháte, jak hlavní postava – spisovatel – není schopen dočíst ani jednu knihu a kritizuje každého autora, který mu přijde do cesty.
…a vlastně to celé vůbec nedokážete brát vážně.

Jenže ono to stejně nějak funguje. Neříkám, že je Smrt múz vysoká literatura a s termínem „zásadního významu“ bych byla hodně opatrná, ale v závěru je to dobrá kniha. Nijak hluboká, nijak extra přínosná, ale neskutečně zábavná. Staví na rozporech, na prolínání fikce a fantazie, starého a současného. Bere známé věci a představuje je ve zcela novém, neotřelém světle. A právě v těch neustálých rozporech, ve skřípání mezi tím, co je a co by mělo být, se nachází ona zábavnost. Ne vtipnost nebo humornost, spíše fascinace a zvědavost. Pokud se na tradiční věci dokážete dívat jinak a pokud vám nevadí frivolnost, rozhodně doporučuji.

12 07.06.2019

Pokud se vám líbí jiné kuchařky od paní Zatloukalové, bude se vám líbit i tato. Recepty jsou psané krok po kroku, nic nepřeskakují a snadno se v nich zorientuje i naprostý začátečník. Díky tomu je v knize trochu víc textu, než je u kuchařek obvyklé. Ne však o moc. Fotografie nejsou ke každému pokrmu, jsou ale pěkné a vždy je na nich jídlo (2016, Mrs. Wolf).

Pokud jde o samotné recepty, jako tradičně tu najdete škálu obtížností od naprosto triviálních, které byste mohli patlat i s dětmi, po složitější. Tradiční recepty vedle oblíbených vedle trochy exotiky, vždy však ale z běžně dostupných a cenově přijatelných surovin. Je tedy jen na vás, na co si už troufáte a jak pestrou chcete mít nabídku. Krom cukroví (pečeného i nepečeného, nejznámější druhy, 19 druhů) tu najdete i vše ostatní, co se ve sváteční dny hodí. Polévky (kaldoun, rybí), masové pokrmy (martinská husa, štěpánská pečeně), luštěniny (čočka na kyselo, jáhlová kaše), moučníky (štóla, vánočka) a něco málo navíc (svařák, vaječný koňak, pečené kaštany). Celkem 100 receptů vám na chvíli vydrží.

Jako věčný začátečník a nehorázná lama doporučuji všemi deseti.

12 15.12.2018

40 dní pěšky do Jeruzaléma rozhodně není typický cestopis. Středobodem textu totiž není cizí kultura, její zvyklosti, zajímavosti a odhalování neznámého, nýbrž Čech, který se jednoho dne sebral a vyrazil do ciziny, aniž by si o té cizině něco zjistil. Zjistíme tak, jaké strasti mohou potkat člověk na pěší pouti, co princ Ládík jedl, kde spal, s kým a o čem si povídal či znakoval a jaké myšlenky a vtípky ho cestou napadaly. Pro čtenáře prahnoucí po běžném cestopise by tak kniha mohla být v zásadě nezajímavá. Nového přináší pramálo.

Všichni ostatní by však mohli ocenit jednu zásadní věc - i připomenutí samozřejmého může působit jako svěží vítr, když se to dobře podá. 40 dní pěšky do Jeruzaléma je totiž nejen o jedné obyčejně neobyčejné cestě, je ale hlavně o lidech. A pokud bych měla zvolit knihu, která nádherně dokazuje, že lidé jsou v zásadě všude stejní a že kulturní rozdíly často nehrají až takovou roli, jakou bychom jim rádi přisuzovali, byl by to právě tento titul. Muslim, Žid, Čech, Turek, Kurd, Arab. V jádru člověka je to vlastně jedno, protože všude jsou blbci a všude jsou lidé ochotní pomoci.

Sarkasmus, smysl pro humor a schopnost udělat si legraci ze sebe i svých strastí je jen třešnička na dortu. Jen ta repetice táhla spíše k přerušované četbě.

Dodatek: Nové vydání. Kupte nové vydání. Ta obálka! Ta vnitřní úprava! Po dlouhé době zase láska na první pohled.

12 03.08.2017

Hlavní postava mi přišla naprosto nesnesitelná, místy až odporná. Byl to podle mého hlupák, sobec a slaboch. Byl to člověk, jakého potkáte dnes a denně. A právě v tom bylo kouzlo Písečné ženy. I přes nereálnost písečné vesnice a věznení hlavní postavy, jsem zde viděla více skutečného, než v leckterém příběhu ze života. Musela jsem se zamyslet nad jámami v písku a uvědomit si, že každý z nás v nějaké takové vězí. Každý z nás každý den hrabe písek a ubíjí se monotóností, protože prostě musí, protože se to očekává a jinou možnost nevidíme. Snad budu mít více síly se ze své jámy dostat...

12 26.08.2013

Co napsat ke knize, k níž již bylo tolik řečeno? Snad jen, že mě jako jedna z mála rozplakala a že mi připomněla, proč s takovou láskou opečovávám svou knihovnu.

12 13.02.2013

Letos jsem se navzdory své vražedné minulosti rozhodla založit vlastní minizahrádku na balkoně. Kdy jindy by tedy byl lepší čas sáhnout po knize pražské blondýny, která z nuly startuje na obrovskou bio zahradu v rámci jedné sezóny?

Autorku sleduji na blogu a asi nikoho nepřekvapí, že jako kniha její příspěvky nefungují tak dobře jako na internetu v rámci občasníku. Více vynikne opakování, dlouhé prodlevy a nekonzistentnost textu. Obzvláště druhá sezóna brána jen letem světem, zkratkou a hopem působila chaoticky a divně, že jsem měla sto chutí ji prostě přeskočit. Taky mi tu na nervy lehce drnkaly některé autorčiny názory, které mi doposud nevadily nebo mě nezarazily. Takže ano, stylisticky to není žádné veledílo. Číst se to ale dá snadno.

Pokud jde o obsah, tak mi eskapády Veroniky Kučerové nadobro rozmluvily jakoukoliv větší zahradu a představu menší regulérní odsunuly kamsi do vzdálené budoucnosti. Ať už je ta ženská jakákoli a má jakkoliv potřeštěné nápady, nesnaží se nic přibarvovat. Když se jí něco nedaří (a to se stávalo často), tak to přímo napíše. Stejně tak upřímně píše o svých emocích, radostech i starostech, o svém nadšení a častém rozčarování. Dalo by se říct, že mi posloužila jako učebnicový příklad toho, co se stane, když se to přežene, a jaké odměny se člověku dostane, když zatne zuby a přetrvá. Taky mě nadchnul autorčin vztah k přírodě a její probuzení se z čistě městského tvora do tvora, který vidí svět kolem sebe, všímá si jeho změn, zákonitostí a krás. Tímhle jsem sama nedávno prošla a bylo pěkné si to připomenout.

Co tedy závěrem? Nečekejte návody, nečekejte zaručené postupy. Je to prostý a obyčejný příběh holky, která se chtěla naučit něco nového a stále před sebou má dlouhou cestu. A víte co? Informační hodnotu to možná mělo nulovou, ale náladu mi to zvedlo skvěle.

11 24.02.2020

Uff, tohle bylo... zbytečný. Ale naprosto. Nejdřív přetrpíte úvod, kde vám tři informace opakují do zblbnutí tak často, že začnete spojení jako "správná chůze", "10 000 kroků" a "fascie" upřímně a doživotně nenávidět. Pak postoupíte k základní informační části, která vás seznamuje s tím, proč je chůze nejlepší způsob pohybu, proč se musíme hýbat a co jsou to fascie. Opět informace, které v pohodě obsáhne středně dlouhý článek někde na netu, tady roztaženo na třetinu knihy. Opakování do zblbnutí, že by z toho bylo zle i Amíkovi, text se pohybuje v kruzích a navíc vata! Tak příšerné a nesnesitelné množství vaty jsem snad ještě nikde neviděla! Nejméně jsem trpěla u poslední části, kde jsou vám ukázány protahovací cviky s fotografiemi. Skoro žádná vata, minimum opakování a stále vysoká míra zbytečnosti, protože fotografie jsou na prezentaci pohybu dost na prd.

Takže ruce radši pryč. Najděte si pár článků, z nichž vytáhnete stejnou ne-li vyšší informační hodnotu ve čtivější formě, a pak zabrouzdejte na Youtube a najděte si video protahování. Uděláte líp.

11 24.02.2020

Já a Dickens jsme na sebe už jednou narazili a nedopadlo to dobře. Dá se tedy říci, že jsem po něm opětovně sáhla jen z vánočního poblouznění a protože je film Vánoční koleda nezastupitelnou součástí mých Vánoc.

A Vánoční koleda vážně nezklamala. Filmová verze s Patrickem Stewartem je knize věrná velice velmi. Kniha tedy sice ničím nepřekvapila, ale přečetla jsem ji se stejným nadšením a zájmem jako se dívám na film. Dickens tam jde poměrně přímo k věci, popisy nejsou v neúnosném množství, idea je originální, a byť se na konci dočkáme zázračné proměny, která je nejpohádkovější součástí příběhu, působí poměrně přijatelně. To vše zabalené v koncentrované podobě Vánoc se vší magičností a dobrou vůlí, kterou tyto svátky mají. Krom filmu do svých vánočních příprav hodlám zařadit i literární předlohu.

Další dvě povídky už tak dobré nebyly. (Začarovaného ve své verzi od Zlatorohu nemám). Zvony jsem nedočetla. Po několika stranách, kdy už jsem se svíjela nudou a zoufalstvím a chuť rozbít si hlavu o zeď dostoupila maxima, jsem jen prolistovala zbytek povídky, došla k závěru, že vážně o nic nepřicházím, a šla dál. Množství patosu tu bylo neúnosné. Text jím byl doslova nasáklý. Stejně tak tu Dickens do extrému vyvedl svoje postavy - naivní a nebozí chudí, kteří i přes svou úmornou snahu nikdy nepohnou se svou životní situací, tu ve mně i přes chápání kontextu, v němž text vznikal, probudili tak akorát touhu si kopnout do nějakého bezďáka. A karikatury radních, vzdělaných a bohatých byly tak vyšroubované, že jsem se nad nimi ani nechtěla zamýšlet. Pro mě je tahle povídka zosobněním toho, proč nesnáším Dickense.

Cvrček na krbu mi trochu spravil chuť, i když po druhé ho číst netřeba. Patos zde byl, nebozí chudí zde byli, nevrlý boháč k nápravě taky. Zápletka byla průhledná jako čerstvě umyté okno. Ale nic se zde nevyhnalo do nepřijatelného extrému a atmosféra působila správně vánočně, přestože se zde Vánoce vůbec nezmínily. Zkrátka roztomilý příběh, který zahřeje a probudí ve vás touhu zařídit si podobnou domácnost, jakou měli Punťa s Jenem.

Což mě přivádí k poznámce, že minimálně Zlatoroh má všechna jména přeložená do češtiny, takže vám tu krom Puňti a Jena běhá i Vydřigroš a Tynýnek. Za mě dobré.

11 08.01.2020

Uff… Na jednu stranu musím obdivovat, s jakými problémy si autorka dokázala poradit, v jakých podmínkách dokázala dobrovolně a občas i s radostí žít a jak se opakovaně z ničeho vypracovala k něčemu. Na druhou stranu to byla neskutečná nezodpovědná blbka, která by potřebovala proplesknout.

Jedna věc je vdát se za cizince, s nímž jsem schopná se domluvit a kterého znám, a do kultury, o které něco vím a ideálně znám i její úřední jazyk. Druhá věc je všechno opustit a zůstat v zemi, o které nevím absolutně nic, s cizincem, s nímž nejsem schopná lepší komunikace než pár jednoduchých vět lámavou angličtinou a kterého znám pár hodin. Její pojetí lásky založené čistě jen na fyzické přitažlivosti (její africký princ, její bůh!) a vůbec ničem jiném bylo tak neskutečně povrchní, že jsem jen zírala. Byl láskou jejího života a chtěla s ním žít v divočině bez jakýchkoliv záruk, protože byl pěkně rostlý. Lol. A její přístup ke zdejší kultuře byl také neuvěřitelný. V první mezipauze ve Švýcarsku dle svých slov nastudovala všechno, co se dalo, a naposlouchala hodiny hudebních nahrávek. Evidentně u těch nahrávek také zůstala, protože ihned po návratu do Keni zjišťujeme, že o dané zemi neví vlastně nic. Chce se tam vdát, ale nemá zjištěno, jak probíhá úřední řízení. Neví o obřízce, neví o svatebních rituálech, neví o postavení žen v kmeni, neví nic o slavnostech, ani zvycích. Ta si snad nepřečetla ani průvodce, natož aby ji napadlo navštívit nějakého odborníka a nechat si udělat alespoň krátkou přednášku. Na místě pak na vše nahlíží svrchu, každou chvíli něco označuje za zaostalé, špinavé a odporné. Ani to jí ale nebrání vzápětí masajskou kulturu prohlašovat za tu jedinou vhodnou pro ni, Masaje za své bratry (!!!!) a Keňu za svou domovinu. Domovinu, z níž po třech letech utíká, protože ji život zde zabíjí a protože jí tu nikdo nerozumí. Zkrátka a dobře, Bílá Masajka je kniha o tom, jak se rozhodně nechovat, když se člověk chce přestěhovat do jiné kultury.

Literárně jde o průměr. Jako čistě beletrické dílo by to neobstálo, ale číst se to dá. Text má hlavu a patu, věty jsou sice jednodušší a slovní zásoba chudší, ale zažila jsem hůře napsané životopisy. Jako ukázku života v Africe můžu doporučit.

11 24.04.2018

Je pět důvodů, proč si ode mě tato kniha odnesla nejvyšší hodnocení.
1) Když jsem Hru o trůny začala číst, obávala jsem se, aby se nejednalo o tradiční fantasy, kde o kouzlo a magického tvora zakopnete v každém odstavci. Byť mám pohádky ráda, v literatuře pro dospělé je příliš nevítám. Autor nám ale magičnost svého světa dávkuje s rozvahou a jen neochotně. Fantasy prvky zde nejsou pravidlem, nýbrž něčím nezvyklým, neznámým a děsivým. Možná protože ví, že jedině tak lze čtenáře utáhnout na magično.
2) Stejně tak mě zaujaly postavy. Je jich zde požehnaně a já si k většině z nich vytvořila kladný vztah. Kdybych měla říct jednu jedinou postavu, nedokázala bych se rozhodnout. Každý z hlavních hrdinů má svůj vlastní život, má své slabé i silné stránky a každý z nich se dostal do situace, kdy jsem mu držela palce a doufala, že se ze svých problémů nějak vyseká.
3) Poté, co jsem přečetla Boudicu od Mandy Scottové, trpěla jsem při četbě každé knihy, kde se vyskytly bitvy. Najednou se mi většina z nich zdála hloupá, nedostatečně popsaná a nezvládnutá. Martin ale ukázal, že psát umí. A to nejen v případě bitev. Ať už šlo o odpolední siestu nebo královskou poradu, příběh v jeho podání utíkal jako o život a nikdy nenechal tempo poklesnout natolik, abych se začala nudit.
4) Intriky. Když je autor zvládne, je snad něco lepšího, něco dokonalejšího, na čem lze postavit příběh? Dokáže něco zaujmout tak jako parta hráčů, kteří spřádají své plány v plánech a doufají, že soupeř udělá chybu dříve než oni? Je snad napínavější hra než ta, v níž jde o život? Mnohokrát jsem při čtení myslela na Rogera Zelaznyho a hle! V doslovu se dozvím, že se ti dva pánové nejspíš znali. Dobře tomu tak...
5) Posledním důvodem bylo prostě jen čiré nadšení knihomola, který si u knihy mohl konečně po dlouhé době s nadšením říct: "Ha! Strana 400. Už jsem v polovině!" A to nemluvím o dalších dílech, které snad budou alespoň z poloviny tak kvalitní jako ten první.

11 13.01.2012

Napínavá kniha plná akce. Vlastně první kniha, která mě donutila se blíže zaměřit na historické romány. Clavell zde zdatně popisuje tehdejší reálie západní kultury a staví je do rozporu s kulturou východní, což podle mého tvoří zajímavé střety. Hlavně je zde krásně vidět, jak se jednotlivé kultury vnímají navzájem, když o sobě nic neví, a jak relativní jsou pojmy "barbar" a "civilizovaný člověk."
Navíc má Clavell zajímavé postavy, v čele přirozeně s klíčovou postavou Dirka Struana.
Až jednou zatoužím po námořním dobrodružství, rozhodně se ke knize zase vrátím.

11 19.06.2011

Nemám ráda self-help literaturu. Nesnáším kýčovité obálky. Proč jsem Hodný holky vůbec začala číst? Z čirého zoufalství. A co jsem si z toho odnesla? Překvapivě docela hodně.

Autorka v knize rozvíjí myšlenku, že ženy při budování kariéry často blokují samy sebe a to z prostého důvodu. Všechna pravidla, která cpeme do hlavy malým holčičkám, si v té hlavě udrží a nadále se podle nich chovají. Problém je, že v zaměstnání se hraje podle úplně jiných pravidel, v jejichž rámci se hodné holčičky stávají neperspektivním pracovníkem. A než to odmávnete jako feministickou manifestaci, tak vás vyzývám, dejte tomu šanci. Autorka tu zbytečně nehází ani feminismem, ani šovinismem. Prostě jen pracuje s reálnými situacemi, reálnými lidmi a reálnými vzorci chování, aniž by se sama snažila o nějakou agitku.

Kniha je rozdělená na 7 částí - Hra, Role, Myšlení, Propagace, Vzhled, Projev a Reakce – které rozebírají sedm oblastí našeho chování a nejčastějších chyb, kterých se dopouštíme. Každý problém je pak odprezentován na situaci nějaké ženy, která chce něčeho dosáhnout a nedaří se jí to, rozebrání situace a návrhů na řešení. V zásadě se tu spousta rad opakuje, ale neřekla bych, že je to zbytečné. Spíše je tak po přečtení knihy zřetelnější, jak moc se některé vzorce našeho chování podepisují na tom, jak nás vnímají ostatní, a v kolika různých situacích je vedeme, aniž bychom si toho byly vědomy.

Co se mi fakt líbilo: Rady v knize nejsou jen nějaké obecné kecy na úrovni článků v magazínů. Můj problém s tou lepší částí self-help literatury je, že často nejsem schopná nadhozenou situaci nějak vztáhnout na sebe a tedy se sebou následně ani pracovat. Hodný holky mě krásně vedly za ruku. Každou nadhozenou situaci jsem si dokázala porovnat s mou skutečně prožitou situací a následně ji zhodnotit. Autorka je podle medailonku letitou koučkou, která se specializuje na práci se ženami a kariérní poradenství, a já tomu věřím. Ty zkušenosti jsem v knize prostě viděla.

Co se mi fakt nelíbilo: Kapitola vzhled. Všech šest ostatních kapitol víceméně vede ženy k tomu, aby prolomily zažité stereotypy, které je učí tiše sedět v koutku a čekat na zázrak. Učí je, že se můžou ozvat, že pokud budou chtít, můžou být ve svých zvolených profesích stejně dobré a vážené jako muži, že potřebuji jen trochu asertivity, jasný cíl a sebevědomí. A pak přijde kapitola vzhled a začne nás poučovat o tom, jak jsou dlouhé vlasy neprofesionální, upravení byť jen pramínku vlasů nás okamžitě degraduje na neprofesionály a že žádný make-up je stejně špatný jako hodně make-upu. Ta kapitola v zásadě popírá zbytek knihy a je to jako zjevení z legendy o Libuši.

Závěr: Kapitolu Vzhled přeskočit, zbytek přečíst. Povinně!

10 04.12.2020

Anotace knihy láká na příběhy lidí, kteří se vědomě rozhodli žít bez vztahu, protože jim to tak vyhovuje. Realita je ovšem taková, že k tomu se nejvíc přibližuje jen hrdinka první povídky (a i ta vlastně vztah chce, jen volnější). Zbytek aktérů se bez vztahu ocitlo vnějším přičiněním (rozchod, smrt partnera, apod.) a myšlenka na singl život je děsí nebo je přinejmenším dlouhodobě neuspokojuje. Takže je to vlastně sborník o vztazích, jejich důležitosti pro život většiny z nás a peripetiích z nich vyplývajících. (Což dává smysl, protože my true singles přijdeme domů a máme tam boží klid, takže dokud nemluvíme s lednicí, nenastěhuje se k nám UFO nebo se nepřipleteme do manželské krize Nováků od vedle, není o čem psát.).

Pokud jde o kvalitu povídek, nic mě vyloženě neurazilo. Jenže taky nenadchlo. Dobrou polovinu povídek už si nedokážu vybavit ani teď, pár dnů po přečtení. Pár povídek (Žít jako single, Seniorský balet) trochu emocí vykřesalo, ale pochybuji, že se zaryjí hlouběji do paměti. Plačidruh pobavil zajímavým nápadem a faktem, že mi stylem vyjadřování připomněl jednoho zde diskutujícího. A povídka Poslední pár se rozchází pak působila poněkud rozpačitě. Jako jediná skutečně splnila zadání sbírky a měla být jakousi sci-fi tečkou za celou sbírkou. Jenže zbytek povídek zadání vlastně popřel a tak Poslední pár trčí jako špatně zatlučený hřebík z prkna a diví se, co tu dělá. Být sbírka delší, asi ji nedočtu. Takhle to nebyla až taková ztráta času.

10 23.12.2019

Přestože mám tyhle snové surrealistické věci v oblibě a ráda se nechávám unášet na vlnách bizarnosti, Dům jsem dočetla jen kvůli délce. Jazyk mi nesedl. Přišel mi zbytečně jednoduchý, jako kdyby se autor nechtěl s takovými podružnostmi jako spisovatelské umění příliš crcat. A jak některé výrazové prostředky, tak i některé pasáže v ději mi přišly zbytečně lascivní, laciné a slizky podbízivé. A konečný wow efekt vlastně ani nebyl moc wow.

10 10.09.2018

V doslovu a recenzích na interenetech je Švejdovi často vyčítáno, že text zbytečně natahuje nepodstatnými dialogy a momenty, které pro děj a vývoj postav nemají význam. A ona je to pravda. Sama jsem chvílemi měla pocit, že už se moc dlouho omílá to samé, že už jsme přeci všichni pochopili, co je Kamil zač a jak to s ním mají jeho blízcí těžké, tak co se třeba hnout dopředu? Jenže ani tak jsem se od knihy nedokázala odtrhnout, protože tyto momenty byl možná zbytečné, ale tak krásně lidské a ze života, že byla radost je číst. Může se člověk zároveň nudit i bavit? Asi ano.

Až na tuto výtku však nemám, co bych zkritizovala. Všechny postavy jsou zajímavé, mají své klady i své zápory. Dokonce i Kamil, který nechává vyznívat spíše své horší já. Příběh je nám navíc na střídačku podán ze dvou stran – Kamilovy a Zdeniny. Na každou situaci tak vidíme pohled obou z aktérů a často tak můžeme sledovat i rozpory v pochopení či nepochopení, v úmyslu a řečeném. Jde o psychologicky velmi propracovanou, na emoce bohatou (přesto ne zbytečně melodramatickou) záležitost, na níž navzdory době vzniku a tématu knihy není příliš cítit politický tlak. Osobně mě také potěšilo nahlédnout na Litvínov a Most v socialistických kulisách a zjistit o něco více nejen o místě a jeho vývoji, ale o tehdejších celkových poměrech.

10 27.06.2018

Děcka, nekoukejte na seriály. Nebo na ně koukejte, ale pak nečtěte knihy, podle kterých jsou. Mohlo by se totiž stát, že vaše očekávání budou příliš vysoká a knihu, kterou byste si jinak možná i užili, s nudou odhodíte do kouta.

Základní nápad s alternativní realitou je skvělý a poskytuje potenciálu na celou knihovnu (jak ostatně fantastika dokazuje). Strach, deprese a velký významný vykřičník pro naši realitu z toho jen čiší. Jenže se nemůžu ubránit dojmu, že se do toho pan Dick bál šlápnout naplno a raději přešlapoval někde v koutku. Původní obyvatelé USA jsou nižší kasta, mají méně nebo vůbec žádná práva, nikdo si nemůže být jistý životem ani majetkem. Přesto hrdinové proplouvají v zásadě bez problémů a neděje se jim nic, co by se jim nemohlo dít kdekoliv jinde a jindy. Včetně Juliany, která si za své problémy mohla sama absencí zdravého rozumu. Vážně, nakvartýrujte si neznámého týpka z baru a já vám zaručuji, že nebudete potřebovat okupanty k tomu, aby se dostavil adrenalin. V jedné půl-světovládě je skvělá technika a věda, ale také se v důsledku necitelných zásahů do populace hroutí společnost. Druhá půl-světovláda se snaží k okupovaným přistupovat se sociálním cítěním a zas tak moc je nevyžírat, jenže nic moc nemají, vše dochází a v mocenském závodě začínají citelně ztrácet. Mluví se o tom hodně a často, ale vy to stejně necítíte. Ze strašáku hrozící třetí světové války si pak nic neděláte, protože zatímco postavy se snaží tvářit překvapeně, nic překvapivého na ní není. Spíš se ptáte, kdyže vlastně skončila ta druhá? A linka s tajemnou knihou a Tagomiho cestováním? To bylo jedno velké, gigantické girlandami ověšené nic.

Tři hvězdy za skvělé nápady s obrovským potenciálem, zajímavé dialogy a postavy. Mínus dvě hvězdy za to, že jednotlivé příběhy nikam nevedly a celek působil jako vakuum. (Siriusly, scénáristi seriálu si ty zápletky museli v zásadě dopsat.)

10 27.06.2018