Písečná žena
Kóbó Abe
https://www.databazeknih.cz/img/books/65_/6558/bmid_pisecna-zena-Iqb-6558.jpg
4
322
51
Kóbó Abe již v krátkém úvodu Písečné ženy de facto prozradí vše, co činí knihu napínavou a zdánlivě tak svému čtenáři vezme všechny důvody, proč by měl Písečnou ženu číst až do konce: jednoho dne hlavní hrdina zmizí beze stopy při své entomologické výpravě za příslušníky čeledi Cicindelidae, které jakožto neuspokojený středoškolský učitel a neukojený manžel zasvětil svůj život, protože, jak doufal, se mu podaří nalézt nový druh, který by mu pojmenováním po svém objeviteli přinesl nesmrtelnost. Avšak všechna pátrání skončí bezvýsledně a náš hrdina je po sedmi letech úředně vyhlášen za nezvěstného. Nicméně v této navenek bezvýchodné situaci, kdy je čtenář již na počátku zpraven o základní zápletce, ve které je hlavní hrdina chycen do pasti, respektive do písečné jámy, z níž není úniku, aby zde společně s „písečnou ženou“ kopal písek, Kóbó Abe rozvíjí velmi realistický popis neutuchající snahy hlavního hrdiny dostat se z této proň velmi absurdní a neuvěřitelné situace, kdy se střetává s doposud zcela neznámou mentalitou lidí, kterým písečná past nejen nevadí, ale naopak jim vyhovuje jistota, že splní-li svůj každodenní plán, vždy dostanou svůj každodenní příděl jídla, vody, cigaret, alkoholu, denního tisku, ale i sexu, o jehož kvalitách se například našemu hrdinovi mohlo v jeho zklamaném manželství jen zdát tak, že když je mu po několika měsících zajetí dovoleno odejít, nemá už vlastně žádný důvod. O věhlas před světovým čtenářstvem se pak zasloužila i stejnojmenná filmová adaptace režiséra Hirošiho Tešigahara z roku 1964, která způsobila velký rozruch na festivalu v Cannes, byť si přes svou nominaci neodnesla ocenění Zlatou palmou.... celý text
Literatura světová , Romány
Vydáno: 2005 , NLN - Nakladatelství Lidové noviny
Originální název:
Suna no onna / 砂の女 , 1962
více info...
Přidat komentář
Ze začátku je to tak kafkovské, že jsem čekala, jestli to nebude Proměna 2.0 :D
K japonské literatuře jsem měla trochu odstup (nepatřím mezi Murakamiho ani Kawagučiho obdivovatele), tohle bylo příjemné překvapení. Jednu hvězdičku jsem ale ubrala, protože mi text připadal místy příliš rozvleklý.
Prostě japonská kafkárna se vším všudy. Je to mazec a opravdu je to divné :) Leckteří čtenáři zde, kteří možná nevěděli do čeho přesně jdou, a pak tu prásknou nízké hodnocení, se spíš sami trošku zesměšnili.
Nemilosrdně originální Abeho pozemské zrcadlo úklidu jedné zdánlivě nenaplněné duše (umocněno filmovým zpracováním...)
"A prach se vrátí do země, jaký byl" (Kaz 12,7).... Prach, písek, (hebr. Eres - země, označuje často i peklo) je neustále běžící čas, poddajná past zasypávající bez oddechu vše živé; boj proti písku-Smrti coby absurdní a nesmyslná dřina, ….O tom všem je román japonského spisovatele, autora divadelních her a také fotografa Kóbó Abeho (1924-1993) „Písečná žena“ (vydán 1962), který představuje velice zajímavý příspěvek do proudu avantgardní, moderní, (rozhodně nikoli však postmoderní) literatury z období po druhé světové válce. V díle samotném tak nalezneme jak otisk horečnatých vzpomínek na písky Mandžuska, kde sám Abe vyrůstal, tak i na druhé straně chladný, analytický lékaře rozum provádějící pozorování, či ještě spíše „vivisekci“, v tomto případě pak lidské existence v situaci, kdy je obnažená až na dřeň. Myšlenková kultura Abeho je nepochybně silně ovlivněná evropskými vlivy (sám uváděl jako své oblíbené autory Dostojevského, Kafku, Poea, ale také Heideggera a Jasperse), avšak schopnost odstupu od postav a filigránská práce s detailem, jakkoli krutým (vzpomeňme na klasický pojem „krutý talent“ přisouzený již navěky Dostojevskému) však nepochybně japonská. Osobně bych tento skvělý román-podobenství směle zařadil vedle děl jako je slavný existenciální obraz života „Tatarská poušť“ Dina Buzzatiho, či „Pobřeží Syrt“ Juliena Gracqa.
Začátek slibný a pak nuda a nuda zcela prázdného filozofování, nebo zase jakéhosi japonského způsobu pornopopisu jednotlivých styků... Přestože se jedná o velmi útlou knihu, bylo pro mě téměř utrpením ji dočíst a je škoda, že její potenciál se takto úplně ztrácí.
Prostě jsme si s knihou nesedly. Vzhledem k tomu, že to je ze tří japonských autorů druhý, který mě vyloženě neoslovil, přičítám to mentální nekompatibilitě a další poválečnou či moderní japonskou literaturu teď asi na dlouhou dobu vynechám.
(SPOILER)
Nádherná interpretace příběhu o nesvobodě a o dvojím přístupu k ní - agresivním (mužském) a pasívním (ženském). Muž se chová násilně, ovládá ho hněv, zloba a zoufalství, žena svůj úděl přijímá trpně a odevzdaně. Přeměna člověka v hmyz, i když jen metaforická, připomíná Kafku.
Na příběhu neshledávám nic absurdního, podobný příběh žije většina lidí, skoro každý z nás je zajatcem ve své vlastní písečné jámě (jeskyni) a často jsme vězni z vlastní vůle, a pokud jsou uspokojeny naše základní potřeby, netoužíme nesvobodu vyměnit za svobodu. Někoho vyhlídka na svobodu až děsí a neví, co si s ní počít, někdo o své nesvobodě ani neví. V podstatě hl. postava vyměnila jednu nesvobodu (učitele v malém bytě) za nesvobodu jinou ("hmyzu" v písečné jámě), což by mohlo vést až k pocitu bezvýchodnosti. Jde totiž o nesvobodu vnitřní. Svobodu lze získat jen pokud se člověk přestane bát a přestane lpět na "jistotách". Hlavní postava si ani na chvíli nepřipouští svou vlastní plnou zodpovědnost za to, co se jí děje, stále trpí pocitem, že je obětí, navíc vám autor nedovolí s ní sympatizovat.
(SPOILER)
Již ze začátku se dozvíme, jak kniha vlastně bude končit, což je zajímavý krok. Odhalí totiž, jak velkou má autor schopnost udržet čtenářovu pozornost a vytvořit napětí, přestože už je konec znám. Za sebe říkám, že Kóbó Abe umí.
Již samotné zasazení příběhu do světa písečných dun bylo zajímavé a pro mě velice neobvyklé, jelikož s takovým prostředím nemám zhola žádné zkušenosti. Písek byl skutečně všudypřítomný, štípal mě v očích i přes stránky. Stupňující se zoufalost protagonisty byla pochopitelná a jeho postupný průchod všemi fázemi smutku (popíráni, hněv, smlouvání, deprese a smíření) byl přímo učebnicový. Stylisticky je to velice dobře napsané dílo, sledovat psychologii postav bylo zajímavé. Vše sledujeme z pohledu protagonisty, tudíž víme (nebo spíš nevíme) přesně tolik, co on. Samotná písečná žena byla velice zvláštní, doteď nevím, co si o ní vlastně myslet. Celou dobu mi přišlo, že měla být metaforou/zosobněním písku či nečeho s tím spojeným. Žiješ v písku, dokud se jím nestaneš a nakonec v něm zahyneš.
Velice zajímavé byly i samotné technické poznatky (ať už jsou pravdivé, či ne) o písku a různých typech brouků, což je pro mě zcela neprobádaná tématika.
Doporučuji tuto knihu číst na dovolené u moře, začnete se pak na písek dívat uplně jinak :)
Za většinu z toho mála, co vím o hmyzu, dodnes vděčím Ondřeji Sekorovi. A epizoda s mravkolvem patřila k těm, které tehdy zanechaly nejsilnější otisk...
Jedna velká, nijak lichotivá, ale bohužel docela odpovídající metafora. Past bezvýchodné situace, bariéra cizího, nepochopitelného okolí, kterou nelze překonat, bezmoc, touha po zpátečním lístku do známého života, i když nestál za nic, podléhání, přizpůsobení a zvyk na nenormální situaci jako na běžný rámec života ... naštěstí entomolog Niki pro mne nebyl zdaleka takový sympaťák jako kdysi Ferda, mohlo to být daleko tísnivější deja vu:)
Začátek hodně navnadil, ale pak už se dostavovala jen nuda. Nebýt to stylisticky hodně dobře napsané, šel bych i níž.
O čem to může být, říkala jsem si, než jsem se rozhodla, že si knížku přečtu. Díky recenzím jsem tušila, ale skutečnost byla mnohem silnější. Velmi jsem soucítila s mužem, přemýšlela jsem, jak bych se zachovala já. Přece nemůžu takhle bídně zmizet ze světa, jen proto, že je nutné zůstat. Proč, nechápu ještě dnes.
(SPOILER)
Tak a už jsem tam taky.
Písek je tady pán.Bývat otrokem.A jak se stalo v těchto časech modní,nejsme přeci ovcí !
Duny.Písečné duny.Stahují nás.Po celém těle.V tváři.V očích.V kůži i chřípí.Oh.Jak toužíme po doušku.Po spršce.Dokonalém dešti.Ochladit se.Očistit.
Metafora.Metafora jako díra,jáma či jiná propastná strž.
Co potřebovat k dokonalému souznění.Nenáročné podstatě otroctva.
Hle,celá existence se v jámě smrskne na pouhopouhé,aneb v jednoduchosti je krása.
Stačí jen žrát,sr...(dělat potom bobky) vykecat se a kopulovat (hezky dělat) a pak opět žvanit,papat...občas něco dělat,abychom dokonale nezmagořili.Chce to taky občas se mezi tím vším kapánek vyspat.
Je to tak běžné.Co když přijdeme i o tuhle klasiku.Jáma je hluboká.Vejde se do ní dost.
Budu ještě ? Jak dlouho ? Vždyt nemusím nikam padat,abych to zjistil.Už nikdy mlád a zdráv.Bude chybět víc.Spoustu těch zdánlívých banalit.Bude chybět sluneční svit.Kapky na tváři.Skučení větru ve větvích.Lehké doteky.Mlhavé sny.Teplo žár těla.Spalující pohledy.Maličkosti.Marnosti.Blbosti.Už nikdy nebude jako dřív.
Tak kde je kujva ta pokora.Už se ukaž.Čekáme.Pak už konečně smíření.Jen jáma a věčný,někdy horký,někdy chladný písek.Zasipán.
Kdo chce,vydá se na cestu.Po všednodenní radosti není na škodu občas někam zmizet.
Najít si svého Niwahanmjo.Hýčkat.Rozmazlovat.Není co ztratit ? Lecos se může najít.
Křeč...
Křeč lidstva,která navršila a překonala nesčíslné geologické vrstvy zkamenělin...Ani tesáky dinosaura,ani stěny ledovců nemohly zahradit cestu tomu řvoucímu,extaticky postupujícímu šroubu plození...Potom rozprsklý ohnostroj mlíčí vytlačovaného ze svíjejícího se těla...Shluk meteorů řítící se napříč nekonečnou temnotou...Dozrála oranžová hvězda...Louhovitý chor.
I jeho jiskření náhle pohaslo a zmizelo.Poplácávající ruka po hyždích nebyla nic platná.
Nervy,za ženiným klínem vadly.A prst v mušlovém mase povolil.I žena,která ještě několikrát jakoby lítostivě pohnula boky,nakonec vyčerpaně klesla do bezdechého zapomnění...
A to je celé.To je to opium.Dost keců.Je po všem.Spadla klec.Je vymalováno.
Kafka se usmívá.Kobo Abe je mrtvej.Písečná žena čeká.
Zrníčka.Kamínky.Písek.A zapadlá doura poblíž jedné duny.To by mělo stačit.
Tak tohle je opravdový skvost. Kafkovský existencionalismus v japonských reáliích. Musel jsem číst pomalu a přemýšlet, protože ten poklad kniha vydá až úplně vespodu v té písečné hloubce, hluboko uvnitř člověka...
Čo všetko stačí človeku k spokojnému životu bez otázok? Málo.
Koľko opisov piesku človeku stačí k pocitu, že ho má nastrkaný až kdesi v žalúdku? Tiež málo.
Četl jsem kvůli filmu, ale stálo to za to, i když film je více mnohovrstevný. Proč vlastně žijeme? Banální otázka, dokud se člověk neocitne v jámě.
Od autora jsem nejprve četla Tvář toho druhého, takže jsem nebyla šokována surovostí příběhu. Japonští autoři se nebojí jakýchkoliv témat, zřejmě rádi chtějí v čtenářích vyvolat úzkost, beznaděj a apatičnost, až objevuje vlastní běsy. Rozhodně kniha zanechá stopu a dočasný neklid.
Díky kvalitnímu překladu je kniha čtivá, lze přečíst na jeden zátah. Pro japonské čtenáře povinnost přečíst, pro ostatní spíše začít s Rašomonem od Akutagawy a poté až Abe.:)
Člověk, co nepochopí "nudu" japonské literatury, tuto knihu asi ocenit nedokáže.
Japonský autoři nejsou dějově nijak moc zajímavý. Knihu jsem četla v rámci povinné četby na japanistice, ale patřila mezi ty lepší knihy - jsou i nudnější
Nic moc... Dějově se skoro nic neděje, jen písek, žena, nezodpovězené otázky. Až na konci mě napadlo, že je to možná metafora na život?
Jednoduché vety, ktoré by vyjadrili pocity, ktoré vo mne kniha zanechala, sa mi hľadajú veľmi ťažko. Oveľa jednoduchšie sa o knihe rozpráva jazykom, ktorý použil sám autor. Žena z dún je o tom, že život je často krát jazda s jednosmerným lístkom, je o tom, že dve najdôležitejšie veci sú rádio a zrkadlo, o tom, že ťažkú prácu vydržíte najlepšie tak, že budete pracovať ešte viac, o tom, že nový druh chrobáka nájdete najpravdepodobnejšie tam, kde skoro žiadne nežijú, je o tom, že sto percent ľudskej populácie je nenormálnych. Žena z dún je napísaná na Mobiovom liste. Má len jednu stranu...a predsa sa naň dá pozerať z ktoréhokoľvek uhlu.
Štítky knihy
Japonsko zfilmováno japonská literatura
Písečná žena
Kniha Písečná žena je v
| Právě čtených | 5x |
| Přečtených | 447x |
| Čtenářské výzvě | 41x |
| Doporučených | 35x |
| Knihotéce | 211x |
| Chystám se číst | 226x |
| Chci si koupit | 31x |
| dalších seznamech | 10x |
poprvé jsem knížku četl někdy počátkem 80. let, když u nás vyšla ve slovenském překladu. a nic jsem si z ní nepamatoval, proto jsem ji vzal do ruky zase.
první moment - když jsem ji četl tehdy, neměl jsem šanci si představit celou scenérii, protože už v úvodu se mluví o tomelu - a co já (a kdo z nás vůbec) věděl, co to je za zvíře:)
čím dál jsem četl, tím víc jsem kroutil hlavou - jak tohle mohli soudruzi pustit ven? vždyť to je taková alegorie na nesvobodu a všemocnost společnosti zlomit člověka, až hrůza.
závěr pak byl naprosto logický - a je to úplně stejné i v naší společnosti - spustili nám provazový žebřík, ale proč vlastně jít někam jinam, když to tady už známe a přece odejít můžeme kdykoliv.
jímá mně z toho hrůza. poznané otroctví je lepší než nepoznaná svoboda.