Komentáře knihy Písečná žena

Přidat komentář

K.larki
01.11.2026

Čteno před delší dobou..pamatuji si tu podivnou atmosféru písku, sysifovského úsilí a existenciálních otázek.

Pekky
04.07.2026

Posloucháno v Českém rozhlasu Vltava. čte Pavel Soukup.
Kóbó Abe (1924-1993). Bývá považován za hlavního představitele japonské avangardy, jeho nejznámějším je Písečná žena z roku 1962. Autor už v krátkém úvodu knihy, zhutněné černým humorem a proudem často nemilosrdných nápadů a myšlenek, odhalí, čím je román napínavý: hlavní hrdina, kariérně nedosycený středoškolský učitel odjíždí na týdenní dovolenou do pouště s cílem najít nový druh brouka, který, jak doufá, bude po něm pojmenován a zajistí tak svému objeviteli nesmrtelnost. Pátrá usilovně, je vyčerpaný, ovšem po broukovi nikde ani stopy. Pak hlavní hrdina zmizí beze stopy. V jedné vesnici je vlákán, je lapen (jak příznačné pro entomologa) do písečné jámy, do pasti, z níž není úniku.
Viděl jsem také hodně dobrý film. V českých kinech se směl tento kafkovsky laděný film, jenž patří k nejlepším podobenstvím v dějinách kinematografie, objevit až na podzim 1968.


JakeTheDog
04.01.2026

Písečná žena je modernizovanou japonskou variantou mýtu o Sisyfovi. Krále Sisyfa zde nahrazuje životem znavený učitel Džumpei, kterého neuvězní bohové, nýbrž obyvatelé pískem zcela obklopené vesnice. Do té se Džumpei dostane náhodou během své entomologické cesty k moři, kde chce na písčité pláži zkoumat hmyz. Džumpei je těmito vesničany uvězněn v domě uprostřed písečné jámy, kde je nucen žít s původní obyvatelkou domu a společně s ní každý den donekonečna odklízet stále nové vrstvy písku, který by jinak pohltil celý dům včetně jich samotných.

Písek je v knize zdrojem hrůzy. Stává se sypkou, beztvarou pastí, není možné se ho zbavit, popírá hranice, proniká oblečením, kůží, jídlem a metaforicky i myšlenkami. Džumpei se všemi možnými způsoby snaží z této písečné pasti uniknout. Původní obyvatelka písečné jámy jeho snahu nechápe a odsuzuje jako zcela nemožnou. Nekonečné odklízení písku je pro ni každodenní přijímanou realitou, nijak zvlášť odlišnou od životů jiných lidí, kteří pravidelně docházejí do zaměstnání. Autor tak přirovnává stereotyp běžného života k nikdy nekončícímu odklízení písku. Dojem smysluplnosti života je především zvyk, přizpůsobení a nalezení vlastního subjektivního smyslu a zalíbení v prázdné činnosti. V jádru tak není rozdíl mezi tím, zda člověk chodí celý život do zaměstnání, nebo hrabe donekonečna se vracející písek.

Písečná žena je útlá kniha, jejíž podstatou je především rozpracování výše popsaných existenciálních myšlenek. Ty ovšem nebudou ničím novým pro čtenáře Alberta Camuse, na které bude Písečná žena působit jako návrat na známou, dávno vyšlapanou stezku. I staré cesty však mohou nabídnout nový výhled. V případě Písečné ženy je to klaustrofobická, místy až fyzicky tíživá atmosféra způsobená všudypřítomností a nepoddajností písku. Kniha navíc překvapí specifickým, ironickým humorem a netradičně budovaným vztahem mezi oběma protagonisty.

Díky své krátkosti a ironičnosti je kniha nejen myšlenkově bohatá, ale také poměrně úderná a zábavná. Myšlenkám dává dostatečný prostor pro jejich rozpracování a zároveň nepadá do stereotypu. Pokud vás láká japonské zpracování mýtu o Sisyfovi, tak s Písečnou ženou chybu určitě neuděláte.

4/5

Předčítačka
17.08.2025

Je důležité místo čtení. Pokus přečíst si ji přímo v Japonsku letos v červenci ztroskotal - měla zcela odlišné tempo od dní strávených v Japonsku... Takže druhý pokus - písečné pláže v Itálii... A zase vedle... Toho písku bylo až příliš... Navíc šílené obrazy padání do pasti mravkoleva (fascinovaně sbírané během dětských táborů na Šumavě) jsou až fyzicky nepříjemné. Závratné. A pak se to, jako ostatně Kóbe vždy, někam jaksi vytratí... Prý otevřeny konec. Ok... Měl rád Kafku, víme, skoro jako každý Japonec. Ale Kafka funguje prostě jinak... I když ano, jedna úvodní pasáž o nesmyslnosti entomologické vášně tu je...

Amalberga
15.11.2024

(SPOILER) Před knihou jsem viděla film, který je dost dobrý, přišel mi i lepší než kniha, zřejmě kvůli tomu, že dost osekali všechny negativní vlastnosti protagonisty.
Hlavní postava je naprosto nesnesitelná z mnoha důvodů. Třeba už jen tím rozporem, jak je schopen použít jakékoliv prostředky k tomu, aby se mohl vrátit ke svému starému životu, který je očividně osamělý a prázdný. Nakonec ale starý život opustí a to kvůli vlastní ješitnosti a náznaku úspěchu, jenž se mu zřejmě nedostával. Nejvíc nechutné ale bylo, jakým způsobem se choval k "ženě" (pokud si pamatuji, v románu ani neuvedli její jméno). Díval se na ni spíš jako na zvíře nebo jakýsi přírodní úkaz než na lidskou bytost. Ani jednou se nezajímal o něco jiného než o sebe, a ještě se k ní choval hrubě a násilně. Žena jako by v románu existovala jen k tomu, aby si na ní vybíjel svoje frustrace podmaňoval si ji, používal ji k uspokojování svých potřeb nebo ke svému plánu na útěk a aby se o něj starala. Andrew Tate by se od hlavního hrdiny mohl učit.
Ve své době se asi jednalo a výjimečné dílo, nicméně mi už přijde zastaralé a překonané.

Maraiser
24.10.2024

Hmm, to bylo divný. Pokud to má nějakou hlubší myšlenku, tak jsem ji nepostřehl. Naštěstí se to ale nečetlo špatně, takže jsem knihu dokázal dočíst do konce, který byl vlastně znám již od začátku a k němuž to i směřovalo.

zdenek3042
31.07.2024

Když už jsem si myslel, že mě kniha nemůže překvapit, tak přišla bizarní nabídka stařešiny na vysvobození z jámy. Byla to tedy zvláštní vesnice, to vám povím. Autor musel mít opravdu detailně nastudované vlastnosti písku a vše kolem něj, protože ten se prolíná prakticky celou knihou. Kniha je součástí v minulosti vydané sbírky Lidových novin, jinak bych na ni asi nenarazil. Zajímavý příběh, nepříliš dlouhý, který stojí za přečtení.

HakuTheDeadBoi
14.07.2024

Zprvu trochu obtížné se začíst, potom příjemně kafkovské. Strašně tíživé, plné bezmoci, zoufalství a hlodající naděje, která nedochází naplnění, ale co kdyby přece jen...

Konec je pak plivancem do tváře, ale tak se to možná zdá nám, lidem žijícím v relativně neomezené svobodě možností, které nesvazuje režim, ekonomika a ani kultura, protože Češi na sebe nekladou příliš závazků a povinností a nejsou otroky kultury, v níž se narodili.

Japonci to nejspíš mají velmi odlišné.

freejazz
17.02.2024

poprvé jsem knížku četl někdy počátkem 80. let, když u nás vyšla ve slovenském překladu. a nic jsem si z ní nepamatoval, proto jsem ji vzal do ruky zase.
první moment - když jsem ji četl tehdy, neměl jsem šanci si představit celou scenérii, protože už v úvodu se mluví o tomelu - a co já (a kdo z nás vůbec) věděl, co to je za zvíře:)
čím dál jsem četl, tím víc jsem kroutil hlavou - jak tohle mohli soudruzi pustit ven? vždyť to je taková alegorie na nesvobodu a všemocnost společnosti zlomit člověka, až hrůza.
závěr pak byl naprosto logický - a je to úplně stejné i v naší společnosti - spustili nám provazový žebřík, ale proč vlastně jít někam jinam, když to tady už známe a přece odejít můžeme kdykoliv.
jímá mně z toho hrůza. poznané otroctví je lepší než nepoznaná svoboda.

alkuluku_blog
07.02.2024

Ze začátku je to tak kafkovské, že jsem čekala, jestli to nebude Proměna 2.0 :D
K japonské literatuře jsem měla trochu odstup (nepatřím mezi Murakamiho ani Kawagučiho obdivovatele), tohle bylo příjemné překvapení. Jednu hvězdičku jsem ale ubrala, protože mi text připadal místy příliš rozvleklý.

nevermore3
18.01.2024

Prostě japonská kafkárna se vším všudy. Je to mazec a opravdu je to divné :) Leckteří čtenáři zde, kteří možná nevěděli do čeho přesně jdou, a pak tu prásknou nízké hodnocení, se spíš sami trošku zesměšnili.

Velekněžka
09.09.2023

Nemilosrdně originální Abeho pozemské zrcadlo úklidu jedné zdánlivě nenaplněné duše (umocněno filmovým zpracováním...)

PeterRainhard
19.12.2022

"A prach se vrátí do země, jaký byl" (Kaz 12,7).... Prach, písek, (hebr. Eres - země, označuje často i peklo) je neustále běžící čas, poddajná past zasypávající bez oddechu vše živé; boj proti písku-Smrti coby absurdní a nesmyslná dřina, ….O tom všem je román japonského spisovatele, autora divadelních her a také fotografa Kóbó Abeho (1924-1993) „Písečná žena“ (vydán 1962), který představuje velice zajímavý příspěvek do proudu avantgardní, moderní, (rozhodně nikoli však postmoderní) literatury z období po druhé světové válce. V díle samotném tak nalezneme jak otisk horečnatých vzpomínek na písky Mandžuska, kde sám Abe vyrůstal, tak i na druhé straně chladný, analytický lékaře rozum provádějící pozorování, či ještě spíše „vivisekci“, v tomto případě pak lidské existence v situaci, kdy je obnažená až na dřeň. Myšlenková kultura Abeho je nepochybně silně ovlivněná evropskými vlivy (sám uváděl jako své oblíbené autory Dostojevského, Kafku, Poea, ale také Heideggera a Jasperse), avšak schopnost odstupu od postav a filigránská práce s detailem, jakkoli krutým (vzpomeňme na klasický pojem „krutý talent“ přisouzený již navěky Dostojevskému) však nepochybně japonská. Osobně bych tento skvělý román-podobenství směle zařadil vedle děl jako je slavný existenciální obraz života „Tatarská poušť“ Dina Buzzatiho, či „Pobřeží Syrt“ Juliena Gracqa.

Sitting-Bull
30.09.2022

Začátek slibný a pak nuda a nuda zcela prázdného filozofování, nebo zase jakéhosi japonského způsobu pornopopisu jednotlivých styků... Přestože se jedná o velmi útlou knihu, bylo pro mě téměř utrpením ji dočíst a je škoda, že její potenciál se takto úplně ztrácí.
Prostě jsme si s knihou nesedly. Vzhledem k tomu, že to je ze tří japonských autorů druhý, který mě vyloženě neoslovil, přičítám to mentální nekompatibilitě a další poválečnou či moderní japonskou literaturu teď asi na dlouhou dobu vynechám.

marketa3815
23.06.2022

(SPOILER) Nádherná interpretace příběhu o nesvobodě a o dvojím přístupu k ní - agresivním (mužském) a pasívním (ženském). Muž se chová násilně, ovládá ho hněv, zloba a zoufalství, žena svůj úděl přijímá trpně a odevzdaně. Přeměna člověka v hmyz, i když jen metaforická, připomíná Kafku.
Na příběhu neshledávám nic absurdního, podobný příběh žije většina lidí, skoro každý z nás je zajatcem ve své vlastní písečné jámě (jeskyni) a často jsme vězni z vlastní vůle, a pokud jsou uspokojeny naše základní potřeby, netoužíme nesvobodu vyměnit za svobodu. Někoho vyhlídka na svobodu až děsí a neví, co si s ní počít, někdo o své nesvobodě ani neví. V podstatě hl. postava vyměnila jednu nesvobodu (učitele v malém bytě) za nesvobodu jinou ("hmyzu" v písečné jámě), což by mohlo vést až k pocitu bezvýchodnosti. Jde totiž o nesvobodu vnitřní. Svobodu lze získat jen pokud se člověk přestane bát a přestane lpět na "jistotách". Hlavní postava si ani na chvíli nepřipouští svou vlastní plnou zodpovědnost za to, co se jí děje, stále trpí pocitem, že je obětí, navíc vám autor nedovolí s ní sympatizovat.

BeyondHorizon
05.09.2021

(SPOILER) Již ze začátku se dozvíme, jak kniha vlastně bude končit, což je zajímavý krok. Odhalí totiž, jak velkou má autor schopnost udržet čtenářovu pozornost a vytvořit napětí, přestože už je konec znám. Za sebe říkám, že Kóbó Abe umí.
Již samotné zasazení příběhu do světa písečných dun bylo zajímavé a pro mě velice neobvyklé, jelikož s takovým prostředím nemám zhola žádné zkušenosti. Písek byl skutečně všudypřítomný, štípal mě v očích i přes stránky. Stupňující se zoufalost protagonisty byla pochopitelná a jeho postupný průchod všemi fázemi smutku (popíráni, hněv, smlouvání, deprese a smíření) byl přímo učebnicový. Stylisticky je to velice dobře napsané dílo, sledovat psychologii postav bylo zajímavé. Vše sledujeme z pohledu protagonisty, tudíž víme (nebo spíš nevíme) přesně tolik, co on. Samotná písečná žena byla velice zvláštní, doteď nevím, co si o ní vlastně myslet. Celou dobu mi přišlo, že měla být metaforou/zosobněním písku či nečeho s tím spojeným. Žiješ v písku, dokud se jím nestaneš a nakonec v něm zahyneš.
Velice zajímavé byly i samotné technické poznatky (ať už jsou pravdivé, či ne) o písku a různých typech brouků, což je pro mě zcela neprobádaná tématika.
Doporučuji tuto knihu číst na dovolené u moře, začnete se pak na písek dívat uplně jinak :)

Acamar
16.04.2021

Za většinu z toho mála, co vím o hmyzu, dodnes vděčím Ondřeji Sekorovi. A epizoda s mravkolvem patřila k těm, které tehdy zanechaly nejsilnější otisk...
Jedna velká, nijak lichotivá, ale bohužel docela odpovídající metafora. Past bezvýchodné situace, bariéra cizího, nepochopitelného okolí, kterou nelze překonat, bezmoc, touha po zpátečním lístku do známého života, i když nestál za nic, podléhání, přizpůsobení a zvyk na nenormální situaci jako na běžný rámec života ... naštěstí entomolog Niki pro mne nebyl zdaleka takový sympaťák jako kdysi Ferda, mohlo to být daleko tísnivější deja vu:)

Disease
16.02.2021

Začátek hodně navnadil, ale pak už se dostavovala jen nuda. Nebýt to stylisticky hodně dobře napsané, šel bych i níž.

Erna601
26.11.2020

O čem to může být, říkala jsem si, než jsem se rozhodla, že si knížku přečtu. Díky recenzím jsem tušila, ale skutečnost byla mnohem silnější. Velmi jsem soucítila s mužem, přemýšlela jsem, jak bych se zachovala já. Přece nemůžu takhle bídně zmizet ze světa, jen proto, že je nutné zůstat. Proč, nechápu ještě dnes.

opic 12
28.10.2020

(SPOILER) Tak a už jsem tam taky.
Písek je tady pán.Bývat otrokem.A jak se stalo v těchto časech modní,nejsme přeci ovcí !
Duny.Písečné duny.Stahují nás.Po celém těle.V tváři.V očích.V kůži i chřípí.Oh.Jak toužíme po doušku.Po spršce.Dokonalém dešti.Ochladit se.Očistit.
Metafora.Metafora jako díra,jáma či jiná propastná strž.
Co potřebovat k dokonalému souznění.Nenáročné podstatě otroctva.
Hle,celá existence se v jámě smrskne na pouhopouhé,aneb v jednoduchosti je krása.
Stačí jen žrát,sr...(dělat potom bobky) vykecat se a kopulovat (hezky dělat) a pak opět žvanit,papat...občas něco dělat,abychom dokonale nezmagořili.Chce to taky občas se mezi tím vším kapánek vyspat.
Je to tak běžné.Co když přijdeme i o tuhle klasiku.Jáma je hluboká.Vejde se do ní dost.
Budu ještě ? Jak dlouho ? Vždyt nemusím nikam padat,abych to zjistil.Už nikdy mlád a zdráv.Bude chybět víc.Spoustu těch zdánlívých banalit.Bude chybět sluneční svit.Kapky na tváři.Skučení větru ve větvích.Lehké doteky.Mlhavé sny.Teplo žár těla.Spalující pohledy.Maličkosti.Marnosti.Blbosti.Už nikdy nebude jako dřív.
Tak kde je kujva ta pokora.Už se ukaž.Čekáme.Pak už konečně smíření.Jen jáma a věčný,někdy horký,někdy chladný písek.Zasipán.
Kdo chce,vydá se na cestu.Po všednodenní radosti není na škodu občas někam zmizet.
Najít si svého Niwahanmjo.Hýčkat.Rozmazlovat.Není co ztratit ? Lecos se může najít.
Křeč...
Křeč lidstva,která navršila a překonala nesčíslné geologické vrstvy zkamenělin...Ani tesáky dinosaura,ani stěny ledovců nemohly zahradit cestu tomu řvoucímu,extaticky postupujícímu šroubu plození...Potom rozprsklý ohnostroj mlíčí vytlačovaného ze svíjejícího se těla...Shluk meteorů řítící se napříč nekonečnou temnotou...Dozrála oranžová hvězda...Louhovitý chor.
I jeho jiskření náhle pohaslo a zmizelo.Poplácávající ruka po hyždích nebyla nic platná.
Nervy,za ženiným klínem vadly.A prst v mušlovém mase povolil.I žena,která ještě několikrát jakoby lítostivě pohnula boky,nakonec vyčerpaně klesla do bezdechého zapomnění...
A to je celé.To je to opium.Dost keců.Je po všem.Spadla klec.Je vymalováno.
Kafka se usmívá.Kobo Abe je mrtvej.Písečná žena čeká.
Zrníčka.Kamínky.Písek.A zapadlá doura poblíž jedné duny.To by mělo stačit.


Čtenáři před vámi navštívili ještě tyto knihy:

Zavřít

Vypněte si reklamy na Databázi

Za 99 Kč vám vypneme všechny reklamní bannery na CELÝ ROK:

Chci vypnout reklamy

Nebo se staňte členem DK Premium a využijte Databázi naplno - více o DK Premium