ThePetinka komentáře u knih

Tyhle knihy mě vážně baví. Jako vždycky skláním velikou poklonu za všechny vtipné situace, počínaje Haltem na lodi (ten nikdy nezklame, to už je tradiční) až k Nihon-Džinským přezdívkám. Opravdu od srdce jsem se zasmála pokaždé, když se někdo z Araulenců zeptal: "A co ta moje přezdívka znamená?" a přišla vždy stejná odpověď: "Je to projev veliké úcty." No, a pak vyjde najevo, že to znamená motýl, že? Mám tenhle styl humoru moc ráda.
Také bych asi měla zmínit ony bojové scény, kterých je v knize požehnaně. Ne, že bych si dokázala všechny představit tak, jak bylo zamýšleno, ale snažím se. Stejně tak to bylo s mojí představou Vlčího Willa. Mám sice lodě ráda, ale moc nechápu, jak přesně to autor myslel s těmi plachtami. Moje představivost v těhle ohledech dost zakrněla, tohle je spíš pro kluky.

4 09.12.2013

Všichni známe Shakespeara, ne? Jeho doba byla jiná než ta dnešní a přesto se jeho dílo dá ještě pořád považovat za aktuální. I když žádná z nás nemá pocit, že její manžel je její pán, přesto je většina z nás ochotná přiznat, že láskou splácí lásku.
Shakespeare měl v lecčem pravdu, v lecčem se mýlil, ale musíme mu přiznat, že uměl vybrat to správné téma. Protože všechno se v dějinách může ztratit, jen láska zůstává pořád stejná. I když dneska už se nedomlouvají sňatky, mladší dcery se vdávají, i když jsou starší stále svobodné a neznám jediného chlapa, který by měl tu odvahu přijít na vlastní svatbu pozdě a ve starých hadrech.
Určitě jste si všimli, že jsem nečetla scénář, to bych asi opravdu nedávala. Raději jsem zvolila přepis od Evy Vrchlické, se kterým jsem měla tu čest už na základní škole. Kniha se jmenuje Z oříšku královny Mab a je to přepis nejen téhle , ale všech Shakespearových. Čte se docela dobře, řekla bych. I když pořád je asi lepší, dojít si do divadla.

1 09.12.2013

Ke knize jsem z počátku přistupovala s nedůvěrou - koneckonců, nějaký čas jsem byla zvyklá na hlavního hrdinu s lukem, pláštěnkou a hraničářským dobovým listem. Jistě, Skandijci byli odjakživa neuvěřitelní sympaťáci, ale já jsem se prostě nedokázala ubránit myšlenkám typu: "Co asi dělá Will?" A moc mi nepomáhal ani fakt, že hlavní hrdina se jmenuje Hal. Komu dalšímu to ještě připomíná jméno Willova učitele, Halta?
Když jsem po nějakých 100 stranách překonala počáteční odpor, kniha mě dostala. Ostatně jako vždy. Je to stále ten stejný Flanagan. A ten, jak se domnívám, se od vydání prví knihy velice výrazně zlepšil. Ve skutečnosti mi ani nepřijde, že knihy jsou tak úplně pro děti. Protože ať už mají jakoukoliv náplň, jsou přímo bravurně a velmi poutavě napsané.
Hlavní hrdina, Hal, mi přišel jako veliký sympaťák. Místy jsem měla pocit, že je až podezřele dobrý, ale vždy mě to přešlo, protože on a jeho bratrstvo ne vždy vyhráli, často byli poslední a ukázalo se, že to prostě nejsou ti podivní lidé typu Roran (Sága dračích jezdů), kteří bez výcviku, bez přípravy a bez učení umějí všechno a přemohou soupeře o několik tříd lepšího. Tihle kluci byli takový obyčejní, ze života.
Jediné co mě na knize naštvalo, byl, u Flanagana docela klasický, otevřený konec. Dvě kapitoly před koncem bylo všechno hezky urovnané a najednou BUM a všechno je otevřené, nic není jasné a já jsem nucená hledat, kdy vyjde další díl. Sakra!

4 09.12.2013

Když jsem se ptala holek ve škole, jak se jim tahle kniha líbila, prohlásili, že "byla fajn". Tak jsem se do ní pustila, aniž bych tušila, že fajn, je pro většinu lidí jen tím, že je krátká. Bože, to je snad první kniha ze seznamu povinné četby, které mě totálně zklamala.
Byla psaná takových tím naprosto idiotským způsobem, myslím, že kdyby můj brácha dostal body, které v textu musí být (příchod k tůňce, příchod na statek, příchod Curliho…), tak by to byl schopný slátat dohromady lépe. Neříkám, že téma nebylo zajímavé, o tom žádná, ale napsané to bylo zvláštně. Asi to tak napsal schválně! Proč, proboha? Hrozně jsem se u toho trápila, skoro jsem to vzdala a to má kniha jen nějakých 50 stran.
Kromě toho, že v knize hrozně navztekala ještě jedna věc. Všichni tam měli svoje jméno, to tak v knihách většinou bývá, kromě Currliho ženy. Co to má za logiku, aby byla prostě jen "Curliho žena"? Vždyť byla důležitější, než kdejaký kočí, který měl ovšem jméno Slim a byl tuze náramný!

3 09.12.2013

Krátké strohé a poměrně výstižné věty zcela jasně ukazují, že tenhle druh literatury slouží spíš jako oddechovka. A obsah zase napovídá, že to asi nebude nic pro holky. Ale abych zase nebyla jen negativní, musím říct, že ať píše King jakkoliv, jeho knihy jsou poměrně čtivé a lehce stravitelné. Když tedy opominu všechnu tu krev, střeva a mozky.
Už jsem přečetla čtyři předchozí díly, takže jsem si docela zvykla na hlavní hrdiny - trolobijce Gotreka a vypravěče Felixe (i když vypravěčem není výhradně jen on, občas dostává prostor také temná stránka světa, různí temní generálové, čarodějové, skaveni apod.). Z počátku jsem se dost potýkala s tím, že Gotrek je podivně "nedotknutelný". Tedy jistě, má modřiny, šrámy a dokonce přišel o oko. Ale King ho líčí jako nesmrtelnou modlu, bojovníka nad bojovníky. Po pravdě - docela jsem se těšila, až Gotrek umře. Naštěstí mě to přešlo. Felix už také není takový děvkař jako v předchozích dílech, takže mě taky přestal štvát.
Ale jedna věc mě na těhle dvou vytáčí neustále. Tedy dvě - oba hrozně chlastají a ani jeden nemluví o tom, proč je Gotrek trolobijce! Já bych to vážně ráda zjistila, nebaví mě ty jemné náznaky v textu, chci jasnou odpověď. Inu, snad se dočkám v dalším díle.
Bohužel mě dost zklamalo, že tenhle díl nebylo skoro vůbec vtipný. Všechny ostatní byly nabité vtipem a ironií až po okraj.

09.12.2013

Hlavní postavy zůstávají pořád stejné - Gotrek a Felix. Ani u jednoho z nich jsem nevysledovala žádnou zásadní změnu v povaze. Gotrek je stále maniak, vraždící maniak, mající velice dobré mínění o pivu, vodce a o představě své vlastní hrdinské smrti. Docela sympaťák, mám ho ráda. Felixe už pomalu začínám vnímat jako svého rytíře, což vede k absurdním situacím. Jeho děvče, Ulriku nemám ráda. Ale ona je beztak docela blbá a nesympatická, takže mě to moc netrápí.
Zápletka? Tyhle knihy nikdy nepatřily zrovna do třídy těch nepředvídatelných. Stačí jen název + vědomí toho, že existují další díly. To úplně stačí, abych prozřela co budou zabíjet a abych nemusela mít strach, že při nějaké té super napínavé scéně Gotrek dospěje své hrdinské smrti (začínám uvažovat, jestli ten maniakální trpaslík není tak trochu nesmrtelný).
Jediná nepředvídatelnost plyne ze strany skaveního šedého věštce Thanquola, který očividně odmítá odejít za Rohatou krysou, nebo jak se jmenuje skavení bůh. Přiznávám, že jeho konec jsem očekávala už v průběhu druhého dílu a s napětím ho očekávám stále. A on ne a umřít. Mrzuté.
Celkově mám z knihy dobrý pocit. Neočekávala jsem od ní sice nic velkého, což je dobře, protože nic velkého ani nepřišlo, ale přiznávám, že se četla dobře. Měla jsem ji přelouskanou prakticky hned. Mám trochu pocit, že King se vypsal, že má teď lepší techniku a poutavěji vypráví. Zkrátka a dobře, klady u téhle knihy výrazně převažují.
PS: Trpaslíci (i Felix) moc chlastají! Vědro vodky! No co to je? Já vám říkám, že na to doplatí!

2 09.12.2013

Během předchozího dílu jsem začala mít určité pochybnosti ohledně Gotrekovi hrdinské smrti. Myslím si, že asi jen tak nepřijde, což je divné. Pokud je totiž někdo takový maniak jako on a zároveň se obklopuje maniaky, jakými jsou Snorri a Felix, tak prostě nechápu, jak je možné, že ta hledaná smrt je stále v nedohlednu. Očividně už to však patří k příběhu stejně, jako Felixovi věčné avantýry a každodenní kocovina všech trolobijců.
Mám pocit, že autor se od poslední knihy vypracoval. Příběh nikde nevázne, není už ani rozdělen na navzájem nezávislé epizody a je snad ještě vtipnější, ale… veliké ALE, má otevřený konec. Nemám to ráda, je to jen reklama na další díl. Laciná reklama.
Je to knížka spíš pro kluky, takže je plná pěkně nechutných scén s krví a střevy a mozky. Měla jsem pocit, že to docela jde, dokud nepřišla scéna, ve které démon požírá srdce krále trpaslíků.Tak trochu jsem pak nemohla spát. Dost mi také vadí všechny ty scény s šedým věštcem. Duševní pochody skavenů nikdy nepatřily mezi moje oblíbené pasáže!
Knihu bych vám doporučila pouze za předpokladu, že máte rádi slaboduché příběhy o mlácení skřetů, protkané minimem čehokoliv jiného. Je to takový oddychový, leč poměrně vtipný příběh.

09.12.2013

Víte, jak se často stává, že druhé díly jsou v mnohém lepší, než ty první? Tak tohle není ten případ. Takže vás předem musím upozornit, že pokud od druhého dílu Zabíječe čekáte víc než od prvního, budete pravděpodobně zklamaní. Já jsem tedy byla.
Ale kniha má samosebou i pozitiva - třeba to, že přibylo akce. Hodně přibylo akce a také je tu víc rozebírána psychologie nepřátel, tedy skavenů. To mě, Ódine odpusť, docela nudilo. Neskutečně často byla na scéně nějaká krysa, která jen s notnou dávkou ovládá vlastní žlázy (jo, narážím na to věčné pižmo strachu). Ovšem také je tu větší množství hlášek a ironických poznámek, u kterých se člověk docela dobře baví.
Tahle kniha mi ale i přesto dala tak nějak zabrat. Dokonce jsem jí i odložila a už jsem ani neměla moc náladu se k ní vracet. Ale pak jsem si čapla znovu a přečetla ji za nějaké dva dny. Jsem z toho trochu zmatená, ale nechme to. Číst se dá asi stejně jako první díl, prostě taková mírná oddechovka.

09.12.2013

Knihu mi doporučil přítel a jeho banda žvanících šermířů. Tak jsem si jí od nich půjčila, přečetla ji a řekla si: "Co na tom sakra ti šermíři mají?" Jaksi jsem nezaznamenala nic, co by mě nutilo číst další pokračování, nezaujala mě žádná postava a co si budeme povídat, děj je také poněkud... jednoduchý.
Je to vlastně jen průměrná fantasy obohacená o vtipné hlášky, které však kupodivu nepůsobí nepatřičně. Je to jedna z mála věcí, které dělají z téhle slátaniny čtivý příběh.
Kniha je navíc rozdělená na takové podpovídky, které na sebe sice navazují a tvoří celistvý příběh, ale dělí je vždy určitý časový úsek. Začínají vždy úryvkem, který je jako z knihy, kterou později vydal Felix. To se mi sice líbilo, bylo to zajímavé, ale na druhou stranu to ukazuje, že Felix očividně všechno přežije. To je docela velké mínus, když vezmu v potaz, kolik pokračování kniha má.
Po dlouhém přemýšlení jsem dokonce i přišla na to, co tahle kniha má a jiné postrádají. Dlouhé popisy soubojů, to je věc, která šermíře uchvacuje! Protože promyšlený děj to asi nebude.
Závěrem? Určitě to není nic světoborného, ale jako oddechové čtení mi to příjde dobré. Pokud máte za sebou nudnou povinnou četbu, tak si u Zabíječe trolů odpočnete a ještě se zasmějete, protože ten trpaslík je vážně číslo.

09.12.2013

Povídka, která za to dle mého názoru určitě stojí, protože je nejen krátká, což mnohým vystresovaným maturantů svědčí, ale také zajímavě napsaná, zvláštně pojatá a hezky vyznívající.
Kulička je prostitutka, ale ne taková ta, co bere všechno za, co dostane zaplaceno. Kulička je dáma. I přesto, čím se zabývá je to dáma. Má svůj názor, není žádná šedá myšička rychle se přizpůsobující okolí, žádná vlezdoprdelka. A také, v neposlední řadě, je ochotná porušit svoje mravní zásady, aby pomohla ostatním. A o těch ostatních snad raději ani nebudu mluvit, stačí snad, když zmíním, že jsou to její protiklady, lidé bez názoru a hany, ti, kterým jde jen o peníze.
Povídka byla psána docela svižným tempem (jak už to tak u povídek bývý zvyke) a neměla ani moc hluchých míst. Přečtenou jsem ji měla za necelé dvě hodinky, všechno jsem pochopila na první přečtení a s ničím, snad kromě těch francouzských jmen, jsem neměla potíže. Není to sice zrovna můj šálek kávy, vždyť víte, že já raději trochu jiný žánr, ale bylo to velice lehce stravitelné.

2 09.12.2013

Pokud jde o mě, musím přiznat, že kniha se mi opravdu líbila. Silně mě nadchnul jazyk, jakým je dílo sepsáno. Naprostá ironie - kombinace spisované, skoro až knižní češtiny spolu s hovorovými výrazy. A do toho takové to prosté klučičí uvažování. Vím, že je to asi kniha pro trochu mladší děti, ale mě se vážně líbila.
Je sice pravda, že děj ani nemusel být rozložen na kopu takových těch "jednotlivých povídek", mám pocit, že to bylo spíš ke škodě. Na druhou stranu musím přiznat, že jde-li o námět, bavila jsem se. Občas se sice vyskytla, taková ta mírně hluchá místa, kdy se nic nedělo, ale nestávalo se to často. Vynahradily to jiné, vtipné scény. Myslím, že moje oblíbená je ta, kdy si Pepek Zilvar z chudobince měl brát indickou princeznu. On byl Pepek celkově docela fajn postava. Kromě Péti moje asi nejmilejší.
Samosebou, šlo opět o jednu z knih k maturitě, ale nelituji, že jsem si jí vybrala. Četla se skoro sama, jazyk mě opravdu hodně bavil, nebyla nějak moc tlustá ani myšlenkově náročná. A když vezmu v potaz, že Poláček ji psal v době, kdy čekal na transport do koncentračního tábora, tak snad není co vytknout.

4 09.12.2013

Přiznávám, že se opět jedná o úlovek z řad povinné četby - nicméně zároveň také o první knihu, kterou jsem přečetla ve své nové čtečce (ze které jsem mimochodem dost nadšená). Z počátku jsem měla trochu strach, že na takovou knihu už jsem moc stará, ale ukázalo se, že moje domněnky jsou mylné. Výborně jsem se totiž bavila.
Tom Sawyer mi svým stylem docela připomněl Poláčkovu knihu Bylo nás pět. Mezi Péťou a Tomem je totiž minimální rozdíl. A to ani nezmiňuji Huckleberryho Finna a Pepka Zilvara z chudobince. Zkrátka a dobře, užila jsem si další parádní jízdu na vlnách dětství, naivních představ a otravných "dospěláckých" póz.
Abych se přiznala, děj příběhu mi nebyl tak docela neznámí, koneckonců, knihu jsme probírali už na základní škole. Nebyla jsem tudíž překvapená, napnutá ani znepokojená, což mi však nikterak neubralo na mém čtenářském zážitku. Spíš naopak - bavila jsem se.
Tenhle klučičí svět je mi hodně blízký a myslím, že nejen mě. Každý snad někdy vykopával poklad a cvrnkal kuličky (nebo alespoň každý na vesnici). A ten naivní dětský pohled na svět mě hodně bavil, dost často jsem se od srdce zasmála a než jsem se nadála, hlásila mi čtečka, že další stranu už kniha nemá

4 09.12.2013

Knihu jsem měla přelouskanou během jediného dne. Ale nejsem si úplně jistá tím, že by to bylo zrovna kvůli tomu, že by mě tolik okouzlila.
Děj mi, popravdě, přišel dost idiotský. Skoro bych řekla, že je to lyrika, i když samozřejmě vím, že není. Připadalo mi, že se vůbec nic neděje, ale na druhou stranu, to nic bylo popsáno docela snesitelným způsobem. Nečetlo se to zase tak špatně, jak jsem čekala, že bude. Ale možná mě spíš vyděsilo to věčné srovnávání s Romeem a Julií.
Lucie mi byla (na rozdíl od Julie) docela sympatická, to spíš Petr mi lezl na nervy. Choval se jako já na základní škole, nicméně nemám vůbec jasno v tom, jestli mu to mám za zlé. Stává se mi totiž často, že lecjaké knižní postavy, ve kterých se vidím, mi přijdou nesympatické. Asi se děsím toho, že jsem taky taková.
Abych to shrnula - kniha Petr a Lucie mě nikterak neoslnila, ale myslím, že kdybych si ji vytáhla při své maturitní zkoušce, vůbec bych se nezlobila. Rozhodně existují i horší knihy.

1 08.12.2013

Prostředí, ve kterém se díky své drahé polovičce pohybuji, je kupodivu plné lidí, kteří čtou. Ne, že by četli v první řadě. V první řadě poslouchají metal a nosí dlouhé vlasy a chlastají. V druhé řadě pak šermují a čtou. A všichni, naprosto nechápu proč, zbožňují trpaslíky. Možná je to tím, že se trpaslíci tak neradi koupají, nevím. Nicméně Heitzovi Trpaslíky už předemnou tihle lidé několikrát zmínili. A já, schopná hodiny diskutovat o Tolkienovi, Paolinim, Rowlingové, Flanaganovi a Scottovi jsem v takovou chvíli mohla jen mlčet. A tak jsem si řekla, že to prostě prubnu! Je to sice kniha o trpaslících (já fandím spíš elfům), tlustá jako nevím co (571 s.) a má tři další pokračování, ale já prostě nesnáším, když nejsem v obraze.
Hned na počátku jsem se přistihla, jak uvažuji o tom, že bych to mohla vzdát. Jak je totiž nepěkným zvykem většiny fantasy knih, okamžitě se na mě nahrnulo bezpočet podivně znějících jmen, která jsem neuměla přečíst, natož pak vyslovit. A to ani nemluvím o tom, že příběh byl od samého začátku položený na poněkud prostoduchém základu (tedy na likvidaci skřetů). Nicméně vytrvala jsem, přestože ta příšerná jména mě nepřestala štvát až do samého konce knihy. Děj byl naštěstí obohacen i o jiné zápletky než pobíjení skřetů.
Přestože prvních několik kapitol jsem trpěla, záhy jsem se dostala do příběhu a povedlo se mi oblíbit si hlavního hrdinu Tungdila. Je to sice trpaslík, ale ne Trpaslík. Vychovali ho lidé, nikdy neviděl trpaslici, uměl číst a psát v několika jazycích a neuměl bojovat. A přesto všechno dokázal, že když se chce, všechno jde.
Trpaslíci jevlastně neuvěřitelně silný příběh. O mrtvoly tu není nouze (to tedy opravdu ne), ale nikdy jsem neměla pocit, že autor někoho zabil jen proto, aby ukázal, že to vlastní postavě dokáže udělat (což je hrozná vlastnost mnoha autorů). Je to příběh, ve kterém osamělý trpaslík hledá sám sebe, přátele a tolik vysněnou lásku. Mstí mrtvé, bojuje za živé a používá při tom hlavu.
A samosebou tu nechybí pořádné bitky, několik velkých bitev, vtipné scény a hlášky a pár "nevyřešitelných" záhad.
Trpaslíci mě dostali, což jsem zjistila několik stran před koncem, když společenstvo zavítalo do říše elfů. S naprostým zděšením jsem si totiž uvědomila, jak hrozně protivní mi ti "špičatouší" přijdou. Čímž se snažím nenápadně naznačit, že kniha je vážně dobrá a nemůžu jinak, než vám ji doporučit.

6 08.12.2013

První díl jsem četla už před hrozně dlouhou dobou, myslím, že už to bude nějakých pět let. A přitom děj všech knih dohromady zabírá dobu asi jednoho týdne. Je to hrozně matoucí a pokaždé, když vyšel nový díl, měla jsem s tím potíže. Teď o to větší, protože se mi ani nechtělo moc číst (předchozí kniha mě totiž pořádně nakrkla). Nakonec jsem dokonce i ustoupila od toho, abych si pořídila vlastní vydání, knihu jsem si jen půjčila.
Vztahy mezi Sofií a Joshem se naštěstí urovnaly, což mě hodně potěšilo. Všechno také relativně dobře dopadlo. Tedy jistě, až na to, že z Joshe se stane Smrt (muž s hákem), Ódin, Hel, Prométheus a pár další starobylých bytostí natáhne bačkory… Vlastně, když to vezmu kolem a kolem, kniha sice dopadla poměrně dobře, ale i přesto mě, jako vždy pěkně nasrala (Scott by na sebe měl být pyšný, takhle silné emoce ve mně jen tak něco nevyvolá).
Díku tomu, že v poslední době na nic nemám čas, dočítala jsem knihy v autobuse a později ještě ve škole. A i když jsem se snažila ovládat svoje mentální pohnutky, přesto jsem byla na veřejnosti sprostá, nadávala na pana Scotta, brečela a jako vrchol všeho jsem knihu neustále otevírala a zavírala. A to jsem přitom předem věděla, jak to dopadne (přečetla jsem totiž poslední kapitolu v knihkupectví, jsem ostuda).
Myslím, že Kněžka je velmi působivá kniha, která rozplétá snad všechny záhady, na které jsem během čtení předchozích dílů narazila. Na nic se nepozapomněla, všechno je hezky vysvětlené a to co není přímo v příběhu, to doplňuje Joshův dopis pro Sofii na konci. Je sice pravda, že jsem byla vzteky bez sebe, když jsem četla, co jsou zač rodiče dvojčat (které vlastně ani nejsou dvojčaty), že mě opravdu mrzelo, že Ódin umřel (i když předtím sejmul pěkných pár nepřátel svým "laserovým" okem) a že jsem nesla vážně dost těžko, když jsem zjistila, že John Dee ani Nikola Machiavelli už vlastně nejsou záporáci, ale přiznávám, že jsem si čtení užívala.
Série Tajemství nesmrtelného Nikolase Flamela je jedna z knižních sérií, která končí naprosto hrozně a přitom svým způsobem velmi dobře. Jsou to knihy, které rozhodně stojí za to si přečíst.

08.12.2013

Na tuhle knihu jsem se těšila jako malá, protože závěr té minulé byl absolutně neúnosně otevřený, což jak jistě víte, opravdu nemám ráda. Rodiče se navíc rozhodli, že ještě znásobí moje utrpení a knížku hezky zabalili a nechali Ježíška, aby mi jí donesl až pod stromeček. A víte co? I tenhle díl má otevřený konec *znuděný výraz*
Většina autorů se knihu od knihy zlepšuje, ale mám pocit, že Michael Scott zvolil spíš opačný směr. Přijde, že v tom má tak trochu bordel, v důsledku čehož se do toho začal zamotávat.
Kniha opět představuje jen nějakých dvanáct hodin ze života hrdinů. A že těch hrdinů a časových rovin, ve kterých se pohybují je. Až moc. Začetla jsem se do příběhu Sofie a její staré tety, která, jak se ukázalo, je ještě straší, než si Sofie myslela (o nějakých deset tisíc let) a najednou BUM a další kapitola byla o tom, co vyvádí Johanka z Arku ve vězení na Danu Talis. Už se ve všech těch postavách prostě nevyznám. Na druhou stranu - velké plus - v téhle knize dostal mnohem víc prostoru Ódin s Hel.
Z Joshe se stal debil, který Sofii určitě ublíží (počkejme si na to další rok), Machiavelli ukázal svůj charakter a po boku Billyho the Kida se postavil Johnovi Dee a jako třešnička na dortu se ukazuje, že rodiče dvojčat jsou Isis a Osiris, což mě až nemístně rozčílolo.
Když si to tak po sobě čtu, musím uznat, že tahle recenze vůbec nevyznívá pozitivně - to je ovšem chyba, protože kniha rozhodně hezká je, to zase ano! Četla se skoro sama, bylo to napínavé a zábavné.

08.12.2013

Vždyť mě znáte - pro knihy s mytologickým základem a spoustou fantasy prvků mám prostě slabost. A dokážu přetrpět i to, že jsou na pokračování, mají otevřený konec a vystupuje v nich bezpočet postav s hlpupými jmény, které se vám po čase začnou plést a máte tušení.
Docela dlouho jsem čekala, až tenhle díl vyjde. Nebylo to tak těžké, jako když jsem dřív čekávala na Harryho Pottera, ale těžké to bylo. S neuvěřitelnou radostí jsem se proto na knihu vrhla. A našla jsem v ní Ódina (ok, byla mu věnovaná jen jedna ne moc dlouhá kapitola, ale to je detail). V tomhle díle se objevila i Virginie Dareová - a já jsem si musela najít kdo to je. Řekněte sami? Není to úžasné, když vás beletristická kniha zároveň vzdělává? Podle mého to rozhodně úžasné je. Ale zpět ke knize.
Vždycky, když se po letech dostanu k dalšímu dílu, chvíli mi trvá, než se zorientuju. Je to všechno hrozně zvláštní, protože já čekám dva roky a v knize se pak odehrají dva dny. Ale musím říct, že jsou geniálně popsané dva dny. Líbí se mi, jak jsou sledovány různé linie děje. Každý dělá něco, ale zároveň tím ovlivňuje ostantní, i když jsou třeba na druhé straně světa. To mě baví, i když je někdy k vzteku, když se kapitola utne v nejlepším a dalších 100 stran je věnováno nějakému jinému hrdinovi.
Kniha se mi moc líbila, je velice akční a svým způsobem také poučná. Nutí člověka k zamyšlení. Určitě ji doporučuji.

08.12.2013

Tuhle sérii jsem si docela oblíbila, i když mi vadí čekat, než vyjde další díl. Autor má totiž v oblibě otevřené konce (narozdíl ode mě). Knihy jsou však velice čtivé a také docela poučné. Vystupuje v nich velká spousta nesmrtelných bytostí, které vychází z původních bájí, mýtů a pověstí našeho světa, takže člověk se i leccos dozví.
Někdy mi trochu vadí, že kniha zabýrá hrozně krátký čaový úsek. Na 400 stranách se odehraje nespočet věcí, ale všechno se stihne za pouhé dva/tři dny. Je to matoucí.
Na druhou stranu je však kniha velice dobře čitelná, příběh plyne skoro sám a člověk se u toho nikdy nemá šanci začít nudit. Mám pocit, jako by to někdo vyprávěl jedním dechem a bál se zastavit, protože by ho někdo mohl vyrušit. Je to prostě výborný a hodně nabitý příběh. Určitě stojí za přečtení.

08.12.2013

Čaroděj je druhým pokračováním knihy Alchimista a přiznávám, že kniha je to stejně dobrá, neli lepší. Vypadá to, že autor se do knihy rozhodl zakomponovat snad všechny historické postavy, které kdy žily a také všechny dávné bohy a bojovníky. Jen čekám, kdy se na obzoru vyloupne Ódin po boku s Lokin a v těsném závěsu za nimi Karel IV s Gilgamešem po levé a s Ježíšem po pravé straně.
Na jednu stranu je velké množství postav v knize naprosto okouzlující, nicméně na straně druhé je někdy těžké se v nich také vyznat. Uvítala bych jakýsi žebříček, výpis hrdinů, který by mi připomenul kdo je a kdo a na jeké straně stojí. Trochu matoucí je i to, že kniha má 400 stran a vypráví příběh pouhých 4 dnů. Jsou to velmi nabyté dny, to jistě, ale pokud mám čekat další půl rok na pokračování knihy, pochybuji, že si zapomatuji víc než polovinu postav. Záludné.
Přesto je to však kniha, která rozhodně stojí za přečtení. Je strhující a úchvatná, plná akce, boje a napětí. Výborně se čte, nemá žádná hluchá místa a musí nutně nadchnout každého fandu fantasy literatury.

08.12.2013

Knihu mi půjčil můj spolužák a dobrý kamarád, který mě má nejspíš naprosto prokouklou, protože tvrdil, že se mi kniha bude líbit a měl pravdu. Jsem z ní nadšená, je naprosto úžasná. Úplně jsem jí zhltla během jediného dne a umínila jsem si, že si ji musím pořídit do vlastní knihovničky.
Autor pracuje s tolik oblíbenou legendou o Nicolasovi Flamelovi a jeho ženě Perenele a zaplétá do toho hromadu různých historických či mýtických postav, takže se člověk zároveň vzdělává, protože si zjišťuje kdo je kdo, co v historii sehrál za roli apod. Já osobě historii miluji a mýty ještě víc, takže se asi není co divit, že jsem z toho tolik nadšená.
Děj hezky odsýpá kupředu, jen mě trochu zaráží, že kniha popisuje jen období několika málo hodin. Je takové zvláštně jiné, protože většina knih popisuje přinejmenším dobu několika týdnů (pokud s nejedná o povídky, jistě). Přesto se však kniha výborně čte a musím vám ji doporučit.

08.12.2013