Thalin
komentáře u knih
Nalezený milenec
J. R. Ward (p)
Tenhle díl mi nikdy moc k srdci nepřirostl. Butch je docela fajn, ale z celé party bratrstva a všech kolem mi vždycky seděl nejméně. Takový ten typická drsňák, kterého definuje hlavně ta nálepka drsňáka. Marissa se sice z té otravné fňukny trošku vyloupla a vzchopila se, ale taky mě nikdy moc nebavila a to ani když jsem sérii četla znovu.
Duna
Frank Herbert
Dunu jsem měla v plánu dlouho. Vlastně ještě než vyšel první film, ale dokopala jsem se k jejímu čtení teprve nedávno.
A musím říct, že ze začátku jsem měla opravdu problém se začíst. Čtenář je vhozen do světa plného jmen, kast a názvů, kterým nerozumí a musí se v nich postupně zorientovat. I proto jsem knihu měla hrozně dlouho rozečtenou, protože jsem ji při prvním čtení odložila asi po padesáti stránkách, jak mě to nebavilo a skoro ničemu jsem nerozuměla. Taky mi přišlo, že mám guláš v postavách a to na chuti číst dál moc nepřidávalo.
Ale nakonec jsem se kousla a četla dál a postupně mi to začalo zapadat do sebe, Paul mi byl sympatičtější a přestávala jsem být zmatená. Ale i tak to na mě mělo trošku pomalý, místy až kolíbavý spád a lehce jsem se nudila. Musím uznat, že je tu vše skvěle vymyšleno a dík filmu si dokážu vše mnohem lépe představit, ale nejsem si jistá, že mě to chytlo natolik, abych se pustila do pokračování.
Devátý spolek
Leigh Bardugo
Devátý spolek mě docela překvapil. Čekala jsem něco jiného než jsou ostatní knihy od téhle autorky (které jsem četla) ale až tak odlišnou četbu ne a to ani podle anotace. Je to dospělejší, surovější a už rozhodně určeno starším čtenářům.
Ale ze začátku jsem měla opravdu problém se začíst. Knížka vás vhodí do děje a nějak se musíte zorientovat a já byla ze začátku vážně docela zmatená co se děje a proč. Do první stovky stran jsem zkrátka lehce nechápala.
Pak se to sice zlepšilo, ale nechytlo mě to tolik, jak jsem očekávala. Asi jsem taky nečekala takovou zápletku a to skákání v čase mi taky trošku vadilo. Alex je fajn hlavní hrdinka, není to žádná uťáplá školačka, ale moc mi to zkrátka nevyvážilo ten děj. A taky by se nic nestalo, a knize by to jen prospělo, kdyby měla tak o sto stran méně. Je to celkem zbytečně natáhnuté. Ale protože mám zároveň půjčený druhý díl a celkem mě zajímá vývoj událostí, tak se do něj pustím. Třeba mě chytne víc.
Květ železného stromu
Laurie Forest
Z prvního dílu jsem si na zadek zrovna nesedla, ale docela mě zajímalo pokračování. Na to, že jsem první knihu četla jen pár týdnů zpátky, mi docela trvalo se tady zorientovat. Hlavně kvůli té spoustě postav.
Je jich tu prostě zbytečně moc. Co mi dalšího nesedlo, bylo časté natahování událostí, zkrátka mě to čtení místy docela nudilo. Kdyby to alespoň vyvážily postavy, ale nestalo se. Elloren je hrozně ufňukaná, dětinská a hrozně naivní. Připadala mi, jako holka z kláštera, kterou najednou vypustili do světa. A z toho jejího "Ach svatý prastarý" pomalu na každé druhé stránce, jsem v půlce knihy lezla po zdech.
Autorka si sice vymyslela dost podrobný svět a složitý kastovní systém, ale nic se nemá přehánět. Už v první knize mi přišlo, že se jen řeší fantasy rasismus a náboženství, všichni se mezi sebou nesnáší a řídí se výnosy.
Ale tady to bylo ještě mnohem víc. Vždyť by takovým světem jen neustále zmítaly války, tam spolu nikdo nevychází a všechny rasy se mezi sebou nesnáší a plivou na sebe a běda, jak se někteří na sebe jen podívají. Přišlo mi to lehce ubíjející, nic se nemá přehánět.
O to méně mi sedí (a to už v první knize) že by někdo takhle rozdílné rasy a národy nechal studovat na jedné škole, nedává to smysl.
Já normálně čtu YA ráda a mám ráda propracované světy, ale tohle mi nesedlo. Další díl už číst nebudu.
Zlodějská přísaha
Mary E. Pearson
Do druhého dílu jsem se pustila hned po prvním a okamžitě jsem se začetla. Vlastně mnohem víc než do jedničky. Ale pak se to trošku zlomilo a ta středová část, kde každý řeší něco jiného se mi celkem táhla a zrovna linka Kazi mě až tolik nebavila. Vyvažovala to ta Jaseova, jeho putování mě zkrátka bavila mnohem víc. Trošičku mi neseděla ta jejich láska až za hrob. Protože kniha přímo navazuje na jedničku, takže ne moc veliký časový posun, ale tady jakoby jejich vztah udělá hrozně veliký skok a mě to moc nesedělo. Čistě s ohledem na vcelku krátkou dobu, co jsou spolu. Ale budiž, holt nejsem tak romantická duše. Je fajn, že to není roztahané na třetí díl, dva jsou tak akorát a hezky se to uzavřelo. Takhle je to celé čtivé, celkem akční a bavilo mě to.
Zrádné srdce
Mary E. Pearson
Z celé trilogie mě tenhle díl bavil nejméně. Přišlo mi, že se tu toho moc namluví. Jak tu padlo, tak se mi taky lehce motala ta politika a klidně bych trošku z té historie a žvanění oželela.
Autorka je machr na zdlouhavé a místy vážně zbytečné popisky. Ale minimálně se mi líbí styl, jakým píše.
Postavy jsou pořád sympatické a bavily mne. Víc mi tu ale sedl Kaden než Raf. U něj mi jeho vztah s Liou připadal, jako by vzešel odnikud, zkrátka takový lehce strojený a moc jsem jim to prostě nevěřila.
Falešný polibek
Mary E. Pearson
Po téhle knize jsem sáhla jako po odpočinkové knize a myslím, že jsem se naprosto trefila. Tohle není epické fantasy plné bojů, intrik nebo politikaření, ani žhavá romance. Což mi vůbec nevadilo. Je pravda, že místy se děj docela táhne. Ale hlavní postavy mě opravdu bavily, na svůj věk byly vcelku vyzrálé a neštvaly mě, jako mnoho jiných postav v tomhle věku. I styl psaní mě obecně bavil. Zase to bylo něco trošku jiného, i když se to vlastně žánrově nebo obsahově až tak nevymyká od jiných knih tohoto typu.
Zlodějský tanec
Mary E. Pearson
Po přečtení předešlé série, která mě opravdu bavila, jsem se na tuhle vážně těšila. I námět zněl dobře. Ze začátku jsem ale měla trošku problém se začíst. A po části, kdy spolu Jase a Kazi putují a která mě vážně bavila a díky které jsem se o čtení ponořila, jsem ve čtení zase sklouzla k lehké nudě. Zkrátka trošku jako na houpačce a místy mi připadalo, že se vlastně nic moc neděje. Vztah Kazi a Jase se mi líbil, působil jemně, ale zároveň mi přišlo, že se vlastně moc neposunuli a až nějak moc rychle přešli k velikým citům.
A asi bych i ubrala na postavách. Některé mi tam přišly úplně zbytečné. Ale celkově se mi líbí styl autorky a rozhodně si přečtu další díl. Snad obsahuje méně chyb. Je vážně ostuda, kolik hrubek a překlepů nakladatelství v knihách poslední dobou klidně nechávají.
Zmije a křídla noci
Carissa Broadbent
Po knížce jsem sáhla ze zvědavosti a protože jsem na ni často narážela v recenzích. Ale kromě toho, že to má být upířina, jsem vlastně neměla žádné informace a tudíž žádné očekávání.
Čekala jsem jen svižnou fantasy. A tu jsem dostala. Vhodit lidskou dívku vychovanou upíry mezi jiné krvelačné, aby bojovala v aréně, kde hrozí hlavně smrt, to je vcelku lákavý a zajímavý námět.
Při čtení jsem byla zvědavá, jak to autorka uchopí a jak si se vším Oraya poradí. Líbila se mi i hierarchie a přišlo mi to poměrně dobře vymyšlené, celá ta záležitost klanů, dědiců a nenávisti mezi sebou.
Charaktery mi připadaly dobře napsané a Oraya se mi jako hrdinka líbila. Měla svoje slabiny, což ji dělalo o to lidštější a nebyla to jen Mary sue, které se podaří hned vše, na co sáhne. I když pár takových momentů tam bylo, ale to je vcelku očekávatelné.
Asi jako jak se bude vyvíjet její vztah se spojenci a hlavně pak s Raihnem. Ten mě samotný až tak neohromil, ale pořád byl vcelku vtipný a akční scény s ním mě vážně bavily. Třeba Vincent mi přišel propracovanější a jeho postava mě opravdu bavila.
Ale jinak mě Oraya a Raihn docela bavili, i když se to samozřejmě nevyhnulo pár očekávatelným klišé. Konec a konečný vývoj situace jsem z části očekávala, z části mě to překvapilo. A tím líp, protože už mám podobných knih načtených tolik, že mám někdy pocit, že mě nemůže už nic překvapit. Ale tenhle obrat se mi líbil a jsem celkem zvědavá na pokračování.
Magické střípky
Andrzej Sapkowski
Mám knihy a styl psaní od Sapkowskiho ráda, ale tohle mi vůbec nesedlo. Začátek knihy byl plný jmen a textu, který se mi akorát neustále pletl, ale pořád to bylo ještě docela zajímavé. Ale v další části knihy mě z žádný z příběhů vůbec nepohltil a vlastně ani nebavil. Když se člověk ponořil do skvěle popsaných příběhů Zaklínače, tak tohle je pak velmi studená sprcha a zklamání.
Jsem ráda, že moje matka zemřela
Jennette McCurdy
Tak nějak se nemůžu rozhodnout, jestli se mi kniha líbila nebo ne. Už ten samotný název je provokativní a zaujme a asi i proto jsem si ji přečíst chtěla. O seriálu ICarly jsem sice slyšela, ale o čem je nebo kdo v něm hraje jsem se nějak nezajímala.
Zpověď herečky mě ale i přesto zajímala. Je to rozhodně podrobná a upřímná zpověď. Jennette se nebála popisovat i dost znepokojivé detaily a nepříjemné situace. A její matka byla jen další otřesná ženská, která si vlastní neúspěch reflektovala do dítěte a nutila ho tancovat, jak ona píská. A klidně ho i dotlačit do anorexie a psychicky ji týrat a citově ji neustále vydírat. Musí to být vážně něco, mít žaludek na to vynadat dceři do kurev a o dvě věty později si klidně říct o prachy na novou ledničku.
Každé počínaní matky Jennette bylo otřesným příkladem špatného rodičovství. Ale co mi při čtení nešlo moc do hlavy bylo, jak moc se Jennette nechala svou matkou ovládat i dlouho po její smrti a nepřiznala si tu toxicitu, s kterou ji matka celé roky ovládala. V některých chvilkách mi to až připomnělo případ Gypsy Blanchardové, kterou matka toxickým přístupem v podstatě zmrzačila a ovládala každý aspekt jejího života, kvůli syndromu a chorobné touze po pozornosti. V případě Jennette to ale neskončilo vraždou a trvalo jí velice dlouho než si uvědomila, co jí její matka způsobila.
Proto mi i moc nesedí název knihy. Nepřišlo mi totiž, že by se Jennette nějak po smrti matky ulevilo. Naopak se to s ní víc svezlo a matka jí pořád strašila v hlavě pokaždé, když si dala burger.
A ani mi moc nesedělo to skákání v čase. Chvíli je Jennette dospělá, v další kapitole je jí šest. Nemám ráda, když autobiografie takhle skáčou, stávají se dost nepřehlednými. A zhruba od části, kdy její matka zemřela, jsem s ní tak trošku přestala sympatizovat, protože se jaksi změnil styl toho vyprávění a přišlo mi, že Jennette vlastně neví co chce.
Na to, jak údajně nesnášela herectví a celé to šaškování pro fanoušky a kamery, si s touhle knihou teda moc nepomohla, protože byla mediálně vidět až dost. A ani mi pak už moc nesedl styl jejího psaní. S tím jsem celkově trošku bojovala už od začátku. Na obálce se dočtete něco o černé humoru. Asi mám jinou představu, jak by měl takový humor vypadat.
To ale nic nemění na tom, že je to dost intimní a zajímavý příběh někoho, kdo se odmala objevoval před kamerami a nechal takhle lidi do toho světa nakouknout. Kdo ví, kolik dalších usměvavých hvězd, co se vřele kření na fanoušky a nadšeně mluví v show o tom, jak milují svou práci, mají ve skutečnosti podobné pocity.
Čtvrté křídlo
Rebecca Yarros
Uniknout téhle knize bylo v posledních měsících skoro nereálné. Já ji prvně objevila už někdy před rokem, když vyšla v angličtině a začala na mě skákat ve videích od zahraniční čtenářek a já začala být zvědavá.
A chtěla si ji přečíst. Ten hype kolem mě lehce odrazoval a říkala jsem si, že ty pochvalné a ochající recenze jsou až moc podezřele dobré a aby to nakonec nebyla jen placená reklama. Ale raději jsem to přestala číst s tím, že si názor udělám sama.
A ten rozhodně špatný není. Jsem spokojená. Čekala jsem ya fantasy s draky a tu jsem dostala. Čekala jsem hate to love vztah a ten jsem dostala.
Kniha se dobře a lehce čte, za dvě odpoledne jsem měla hotovo.
Violet je vcelku sympatická (čehož jsem se bála, poslední dobou mi hrdinky podobného typu spíš lezou na nervy) Xaden mi teda nepřišel tak úchvatný, jak ho na netu hodně fanynek vykresluje (podobu s Rhysem teda nevidím), ale už jsem taky jiná věková kategorie a možná proto z něj nepadám na zadek. Ale bavil mě a stejně tak jejich kočkování.
Kupodivu mě i docela bavil i výcvik a vše kolem. Možná je to místy zbytečně ostré a kadeti padají jak mouchy, ale zase nikdo nemůže očekávat, že svět, kde se bojuje a létá na dracích, bude připomínat školu v přírodě.
A draci jsou tu celkově veliké plus. Celý ten koncept a svět dračích jezdců mě opravdu bavil, bylo to zase něco trošku jiného a fakt, že s draky mohou i komunikovat tomu dodává jistou atmosféru a i humor.
Samozřejmě je to v mnohém předvídatelné. U některých situací čtenář už tak nějak tuší a až na pár situací jsem vcelku dokázala odhadnout, co se asi v další scéně stane nebo co bude něčeho příčinou. Ale nijak mi to nevadilo, napsat u takové literatury brutální a nečekaný plot twist je už snad zázrak.
Co mi trošku nesedělo a už to tu i padlo, tak byly ty sexuální scény. Sice jich tu nebylo přehršel (naštěstí) ale o nějakém sexuálním napětí se tu toho nakecá až moc a obecně ti dva u sexu až moc mluví.
Ne, vážně. Asi jsem divná, ale kdo má potřebu u sexu pořád takhle žvanit? Neříkám být ticho, jako ryba, ale ti dva toho víc nakecají než... no, budiž.
Na frázi "Udělej se pro mě" a ty klasické popisky každého pohybu už jsem taky napříč všemi knihami lehce alergická, ale to jedno protočení očí mě ještě tak moc neotrávilo.
Celkově vzato, až na pár klasických klišé, mě to opravdu bavilo. Neměla jsem přehnaná očekávání a byla jsem mile překvapená, jak dobře se mi to četlo.
reklamu to má sice trošku přehnaně vyhnanou, ale pořád je kniha akční, místy vtipná a má spoustu sympatických postav. Jsem spokojená a protože mám druhý díl v angličtině, možná se do něj rovnou pustím.
Proroctví ráje
Graham Brown
Začátek vypadal docela slibně, ale po chvíli mě čtení začalo nudit. Děj mi přišel takový nijaký a předvídatelný, zbytečně moc postav a nutilo mě to přeskakovat.
Villette I - Nemilovaná
Charlotte Brontë
Bohužel, byť mám tenhle styl literatury i autorku ráda, tak mi tahle knížka vůbec nesedla. Rozvleklá víc než by mě dokázalo udržet, nic moc se nedělo a některé popisky mi přišly zbytečně zdlouhavé. Na druhý díl mě to nijak nenalákalo.
Jsem roztříštěná
Tahereh Mafi
(SPOILER) Hned ze začátku mě zaujal až takřka poetický styl psaní, kterým autorka knihu napsala. A vcelku jsem se i snadno začetla. Ale bohužel, jak stránky ubíhaly, měla jsem víc otázek než odpovědí a nadšení opadalo. Jde sice o lehce dystopický svět, ale kniha ho takřka nepředstaví, dozvíme se něco jen velmi málo okrajově. Pak nastoupí záhadný Adam a taky záporák.
Který mohl být tak dobrý, kdyby to celé nezabila jeho nezdravá touha po Juliette. Která sice místy vyznívala skvěle psychopaticky, ale taky vcelku prázdně, protože jeho záměry přebíjela jeho podivná touha.
A ta neustálá touha po Juliette a zamilovanost mi to zabíjela i v případě Adama. Na začátku neznámý kluk se ukáže jako starý známý a je z toho láska jako trám. A já jim to nějak nevěřila. Víceméně se tam po sobě víc plazili než spolu mluvili. Sice je to místy krásně zaoblené pěkným literárním jazykem, ale je to v podstatě to jediné, co ty dva definuje. Osobnost nula.
Prostředek mi přišel poměrně nezáživný a než jsem se nadála, nastal totálně X-men konec a šlus, zvonec konec.
Knížka na jedno odpoledne, která se sice dobře čte, ale je tam strašně moc nezodpovězených a nedotažených věcí. Nejspíš proto je z toho taky trilogie. A já si další díl přečtu, protože doufám v odpovědi a nějaký posun.
Třeba se odprostí od té love story (kterou jsem jim prostě moc nežrala) a bude se to víc soustředit na ten systém ve světě, který mě celou dobu tak zajímal, ale nedozvěděla jsem se o něm skoro nic.
Bohužel jsem vcelku marně hledala nějakou sympatičtější nebo zajímavější postavu.
Nejzajímavější byl právě záporák, kterého ale autorka nechala být spíše otrokem svých pudů než psychopatem s mocí a samotná Julietta má sice vytříbený literární mozek a mluvu, ale těžko se to věří puberťačce, která byla od čtrnácti zavřená a neměla nic, z čeho by se mohla učit nebo čerpat. Navíc působí jako magicky přitažlivá Mary Sue, do které se zabouchne každý mladík, co s ní přijde do styku.
Snad bude druhý díl lepší a o něco vyváženější, pokud půjde o akci, která se tady odehraje v posledních pár kapitolách.
Čáry života
Veronica Roth
Tak tohle mě ale vůbec nechytlo. Od autorky jsem četla jiné knihy a tam jsem takový problém se začít neměla. Přišlo mi, že se nic neděje, pořád se jen kroužilo okolo a tak od půlky jsem začala přeskakovat. Od začátku je navíc čtenář vržen do překombinovaného děje a musí se nějak zorientovat, což mi to nudné čtení vůbec neusnadňovalo. Nebavilo mě to a další díl určitě číst nebudu.
Drahoušek Mozart
Siegfried Obermeier
Vcelku dobře napsaný román o strastech z Mozartova osobního i pracovního života. Rozhodně to byl energický a na hudbu geniální člověk, ale bohužel taky dost svéhlavý a neudržel korunu, což ho nakonec dohnalo. Knize sice chybí nějaké napětí, ale jinak se dobře čte.
Marie Terezie a Evropa
Victor Lucien Tapié
Kniha he podrobná, plná dat a jmen, hlavně ohledně politických a vojenských tažení. Ale nečetla se mi moc dobře. O Marii Terezii jsem už čtla jiné, přehlednější knihy, které se mi četly mnohem snáz.
Sweeney Todd: Šňůra perel
Thomas Peckett Prest
Kniha má sice svou atmosféru a není špatně napsaná, ale mě příběh zkrátka neseděl. Tohle je jeden z mála případů, kdy se mi filmové zpracování postavy líbí víc.
Podivuhodné osudy v českých dějinách
Jan Bauer
Moc mi nesedl styl, kterým byla kniha napsaná. Zvlášť pasáže, kdy autor oslovuje čtenáře. Nemohla jsem se pořádně začíst.