Terry11 komentáře u knih

Kdysi dávno jsem po přečtení Jámy a kyvadla spala celou noc ve vaně, protože naši nebyli doma a nikde jinde nebyl tak bytelný zámek. Tentokrát jsem zívla, zhasla a bez jakýchkoli děsů se probudila až ráno. Jo jo, člověk si zvykne na všechno.

2 02.06.2017

Znáte ty situace, kdy se vám nějaká kniha od svého oblíbeného spisovatele zas až tak nelíbí, ale přesto mu dáte pěkné body?

01.06.2017

Rozhodně to pro mne nebude nejlepší Crichtonova kniha. Ale protože mám ráda sci-fi, hezky jsem si početla a vzápětí zhlédla film.

2 03.05.2017

Děj je překombinovaný, jako by si autor řekl, počkej, manžel už je moc podezřelý, změním to na tchána. Navíc mi styl vyloženě vadi. Působí jak policejni zápis, je strohý, neempatický, neosobni, ať už je za nim jakýkoliv vypravěč. Vše pak podtrhuje vyprávění v přítomném čase. Další ukázka toho, jak nás ta reklama zdařile masíruje.

5 01.05.2017

Ale no jo. Takové intermezzo, než zase vyjdou noví Milenci.

16.04.2017

Četla jsem před mnoha lety, ale dodnes si pamatuji: nejez v domě svého nepřítele, pomstu vykonávej s chladnou hlavou a s odstupem, poslední věta v románu zní nějak jako: Veškerá moudrost světa spočívá ve dvou slovech- čekat a doufat. (?)

1 26.02.2017

Leon Uris uveřejnil ve své knize Exodus pasáž, v které je obsaženo, že dr. Dering, původem Polák, později britský občan, provedl v Osvětimi 17 tisíc chirurgických experimentů bez znecitlivění. Doktor Dering podal na něj a na vydavatele knihy žalobu o náhradu škody vzešlé z urážky na cti.
Řízení mělo jednu neobvyklou stránku - žalovaní (autor a nakladatelé knihy) nehráli v samotném procesu žádnou úlohu - sami nesvědčili. Ihned totiž přiznali, že opravdu o urážku jde. Pak už šlo jen o to, zda soud uzná, že žalobce utrpěl podstatnou škodu. V takovém případě byli povinni ji uhradit společně s náklady na soudní řízení, které se vyšplhaly na mnoho set tisíc liber. A naopak.
Autoři reportáže postupně představují svědky procesu a čtenář se dovídá různé informace, výpovědi, souvislosti oněch hrůzných dnů v Osvětimi. A začne si v duchu říkat, proč dr. Dering šlapal do vosího hnízda (napsáno velmi decentně). V Exodu se těchto zvrácených událostí spisovatel dotkne v jednom odstavci. Tady je podrobnému vylíčení s autentickým svědectvím věnována celá kniha. Strašné.
Soud zasedal 18 dnů. Po poradě trvající 155 minut přiznala porota dr. Deringovi jako ztrátu za utrpěnou čest náhradu ve výši půl penny. Dobyl tedy Pyrrhova vítězství. Soudce mu uložil uhradit soudní výlohy.
Půl penny je nejmenší možná mince anglické měny.

4 26.02.2017

"...zahraniční politika té či oné země se neřídí právem či bezprávím. Právo a bezpráví? Jediná říše založená na spravedlnosti je říše boží. Vláda tohoto světa spočívá na naftě. A Arabové mají naftu."

Přečetla jsem si Exodus podruhé především kvůli tomu, že jsem objevila reportážní knihu Půl penny, která vznikla na základě žaloby proti Exodu. Tu vznesl proti spisovateli a vydavatelům dr. Dering, jmenovaný v knize jako jeden z lékařů, kteří chirurgicky experimentovali s vězni.
Samotná kniha pro mne byla velice zajímavá především jako historické téma. Líbilo se mi, že do hlavní časové roviny - vznik státu Izrael (cca 1946-49 ) - byly zahrnuty i osudy jednotlivých hrdinů, takže můžeme sledovat, co se za války dělo s židy v Dánsku, Rusku, Jemenu a především ve varšavském ghettu. Kromě toho se postupně dovídáme i nejstarší dějiny židovstva. Naprosto mě šokovala informace, jak byli po válce vězni z různých koncentračních táborů i nadále internováni v dalších sběrných táborech, tentokrát na Krétě.
Ano, určitě je tato kniha tendenční, však také autor je židovského původu, přesto mi je sympatická a klidně by se autor nemusel snažit ji milostnými motivy beletrizovat, pro mne to byl zcela zbytečný prvek.

7 26.02.2017

Hezky napsané, zajímavé příběhy, ale mnohokrát jsem se ptala, proč autorka nevyvinula více úsilí, aby svůj život, s kterým nebyla spokojena, nezměnila. Proč si vzala postupně dva manžely, o nichž později píše, jak se k sobě nehodili. Celé je to takové bezútěšné, odevzdané. Často některé knihy čtu vícekrát, ale u tohoto příběhu jsem tak nějak ráda, že ho mám za sebou. Zanechal ve mně pesimismus a smutek.

24.02.2017

U Sheldona má většina postav atraktivní povolání, neřeší obyčejný život. Nevadí mi to. V tomto příběhu šlo o vztah proslulého herce a krásné, nepříliš úspěšné herečky. Mám ráda, jak autor vypráví životy svých hrdinů od jejich prvních krůčků, a tudíž známe i pozadí jejich problémů, traumat. Jen se vždy špatně vyrovnávám s tím, že jejich provinění trestá neúměrně vysokým trestem. Jako Erben ve svých baladách.

10.02.2017

Asi od pulky příběhu jsem si připravovala, jak napíšu, jak je pritazene za vlasy, že by se takhle choval prezident jakekoli civilizovane republiky, že by mu to těžko všechno procházelo, takže mi konec knihy vzal vítr z plachet. Ale i tak byl příběh příliš vykonstruovany, zvrat tak nenadaly a nektere postavy negativní, že jsem celou dobu stala jakoby nad vyprávěním a nemohla se do něj plne ponořit.

1 28.01.2017

Tak trochu v tom poznavam Dallas sérii. Dobře vystavěný příběh, dramaticky průběh, zvraty ve vyšetřování, pevně uchopene charaktery postav, milostný motiv. Ano, zábavné.

1 28.01.2017

"Bylo mi 38 let. Kdybych ovšem tušil předem, že se dožiju tak vysokého věku, staral bych se o své tělo líp."

Tak to byla ukázka toho, proč jsem tu knihu začala číst. Že budou vtipné formulace, napínavá detektivka a pokračování. Mám ráda série.
No. Stylistika mi začala brzy lézt na nervy svou jakousi žoviálností. Detektivní linie šla po povrchu, jsouc zvyklá na dynamiku a naprostou preciznost kriminálního vyšetřování v Dallas sérii, byla jsem překvapena, že tady se celé dny nic nedělo, práce detektivů se tak nějak vlekla, konkrétně nepopisovala, chodili do práce na určitou hodinu, žádné nocovky, nic naléhavého, dokonce si uprostřed vyšetřování sériových vražd vzali volno. No to mě podrž. Taky mi vadilo, jak autor podle mne naprosto zbytečně zdůrazňuje, že je hlavní hrdina černoch. No a co? Tak je černoch. To snad v dnešní době není důležité a nemá to vliv na funkci. Takže jsem skončila na 48%.

4 26.01.2017

Pavel Scott byl pro mne vždy nejmilovanějším mužským hrdinou, než ho zatlačil na druhé místo Rourke ze série Eva Dallas. Kniha samotná je napsána tak poutavým jazykem, že jsem se od ní napoprvé, napodruhé a i teď po letech napotřetí nemohla odtrhnout. Marie me fascinuje svým asketickym smyslem pro povinnost, Pavla je mi neskutečně líto. Druha část, byť pojednává i o Češich a Čechách, už nebyla tak zajímavá, přesto zůstává Údolí rozhodnuti v mém top žebříčku.

3 25.01.2017

"Naděje je ta nejkrutější věc na světě. Smrt je lepší. Když jste mrtví, necítíte bolest. Ale naděje vás vynese tak vysoko jen proto, aby vás tím tvrději pustila na zem. Naděje vaše srdce hýčká v dlaních a pak je tvrdou pěstí rozdrtí. A pořád dokola. Nikdy s tím nepřestane. Tohle dělá naděje."

Vykonstruované, překombinované a melodramatické. Ten happyend na konci už snad ani nebudu komentovat. Hrdina byl několikrát na pokraji smrti a ejhle! vždy se z toho zázrakem dostal. Takže dvě hvězdičky za nadějný úvod a sem tam vtipné dialogy.

4 10.01.2017

"Protože srdce nezná rozdíl mezi rozumným a nerozumným."

Začátek mě dost zaujal, ovšem jak přibývalo záhad, a tedy i zauzlování příběhu, začalo mi to překombinování prostě vadit. Neuvěřitelné, nereálné. Když pomyslím na newyorskou policistku, mám před sebou Evu Dallas (serie Smrtící), kde je také složka detektivní, romantická, a dokonce scifi. A na to tedy podle mě tato kniha nemá.

09.01.2017

"Blázen jeden, pomyslela si. Tohle dítě, které nedospělo! Lehkomyslnost není odvaha. Znovu havaruje. Co vědí tihle všichni lehkomyslní zdraví lidé o smrti? Ti tam nahoře v horách, pro které je každé vybojované nadechnutí darem, ti to vědí."

Opravdu miluju Remarqua. Tuto knihu jsem četla před 15 lety a stala se mou třetí jeho nejoblíbenější. Sáhla jsem po ní zcela náhodně byvši o Vánocích na chalupě u mých rodičů. Tentokrát mi přišla konfrontace dvou lidí, kteří jsou na prahu smrti (tuberkulózní dívka a riskantně jezdící automobilový závodník) poněkud prvoplánové a plané.

1 09.01.2017

"...Náš převýchovný systém umožňuje mladým jasnovidcům přijet sem, kde se jim dostane té nejkvalitnější výchovy." Jako zvířatům v zoologické zahradě, pomyslela jsem si. "Jasnovidnost, jak víme, není chybou obětí, které jsou jí postiženy. Stejně jako parazit se tahle nemoc pase na nevinných a postihuje je nepřirozenost."

Tak já tedy nejsem nijak nadšená. Stylistika autorky je nevýrazná, takže člověk předpokládá, že aspoň bude zajímavý samotný příběh, ale ani tam to není žádná sláva. Kromě závěrečné scény nejde o žádné napětí či drama. Od začátku tušíte, do koho se hlavní hrdinka zamiluje, a aby tam náhodou nevznikl milostný trojúhelník, druhý nápadník náhle přizná, že je na kluky. Druhů jasnovidectví je tolik, že ztrácíte přehled, navíc mám dojem, že to stejně nehraje žádnou výraznou roli. Pak nastupuje řada nelogičností a informací, které nemají souvislost.
A já se tolik těšila.

1 24.12.2016

Obecně vzato mám Olbrachtovy psychologické romány ráda. I tento je velmi dobře napsaný, jen už mi to téma přijde takové starosvětské, vlastně jsem knihu četla jen kvůli Výzvě.

Tak jsem si tuto knihu v rámci čtenářské výzvy znovu přečetla. A opět se mi líbila.

11.12.2016