terimila komentáře u knih

Takhle: Růže pro Algernon je úžasnej a geniální příběh a motiv. Ale hrozně nemám ráda tohle románové zpracování.
Nejprv tedy obecně k celé Růži: Dodnes si pamatuju, jak jsem byla tuším v osmé třídě ZŠ v šoku, když jsem ji našla v čítance - taková perla! - a rozhodla jsem se, že si ji ručně (!) celou přepíšu. To neklaplo, ale aspoň jsem se rozhodla, že musím sehnat antologii Vlak do pekla, což se nakonec povedlo. Je to fantastický a nesmírně závažný dílo.
Neskutečně silnej námět a zpracování. Cesta do pekla je jako obvykle dlážděna dobrými úmysly a zvýšit IQ zaostalému chlapci tak, aby mohl normálně a kvalitně žít, no není to pěkný záměr? Začíná vtahující proměna hlavního hrdiny Charlieho a jeho souputnice Algernon... přichází úspěch, nadšení, genialita... a pak hrůza, že to všecko mizí. Prostě to klasické poselství sci-fi; že není dobré zahrávat si s věcmi, které neumíme plně kontrolovat a neumíme dohlédnout jejich dosah... Jedna z nejsilnějších literárních věcí, co znám.

Ale takhle fantastické to je jako povídka. Tohle rozšířené, románové pojetí, se mi těžce nelíbilo. Až mi přišlo, že to rozšíření se zbytečnýma milostnýma motivama tu fascinující, kompaktní a mrazivou scifi kazí. Už to není ono. Knížku prodávám dál... a Vlak do pekla si dál budu hýčkat jako poklad s růží.

17 06.07.2020

Četla jsem několikrát jako malá. Vždycky jsem měla radši Toma Sawyera, přece jen mi byl bližší společensky a jeho příběhy mi byly jaksi přijatelnější, uchopitelnější, víc jsem se do nich uměla vžít. U Hucka jsem prostě ve své dětské hlavičce nedokázala pobrat, že nějaké dítě může žít takhle zvlčile a rodiče ho nechají... Nu, takže radši Tom.

Vrcholem byla příhoda, kdy se s Becky ztratili v jeskyni... tam se mi tajil dech, byla jsem napjatá jako struna a spoustu motivů si dodnes pamatuju nesmírně živě. Kousek perníku, o který se Tom hrdinsky dělil s Becky, i když měl sám hlad... tápání potmě bez svíčky... a pak záchrana a nález Joe Indiána, který v jeskyni zůstal a zoufale se snažil vytěžit alespoň kapku vody tím, že zachytával kapky kapající ze stropu jeskyně. Prostě... tohle byla skvělá kniha. Musím si ji odstěhovat na chatu a na takové to večerní povalování u krbu bude skvělá. :)

17 06.07.2020

Jedna z nejkrásnějších a nejhladivějších knížek na chvíle, kdy člověku není úplně nejlíp. Takovej tak trošku Herriott v sukních - toho si máma vždycky brávala do nemocnice a já v dospělosti pochopila, proč. MacDonaldová je mu v něčem podobná. Nestihla toho sice napsat moc, ale jsou to krásné věci, a tahle je snad nejkrásnější. Krásně vzpomíná na život - a vůbec ne lehkej - ale s obdivuhodným optimismem, vděčností, humorem a beze stop zahořklosti. Takovejch lidí, co se na život dovedou dívat podobným způsobem, není moc... a když ještě něco napíšou, je to dar. Takže díky Vám a díky za Vás a vaše psaní, paní Betty.

17 23.10.2019

Hodně, hodně dobrej díl. I když musím přiznat, že jiné mi seděly víc. Opět zhltáno za cca 1 den, takže paráda. Obecně teda musím říct, že mě malilinko štvou supergeniální zločinci, kteří všecko dovedou a na všecky vyzrajou, takže Lucien jako takovej mi knihu spíš velmi mírně kazil... ale drobné detaily jako osud spolužačky (ou!!!) nebo obsah trezoru to vytáhly k pětce. Hunterovo soukromí a minulost mě úplně neberou (jak se ten základ opakuje v každým díle, tak už mě to spíš malinko nudí a přidané nové střípky na tom asi nemůžou nic změnit), ale nerušily, což je fajn.
Velmi dobrej díl a těším se na další.

16 27.11.2023

Hodně dobré. Mám Klevisové detektivky ráda, je to takové pohodové prázdninové počtení, ze kterého vám není úzko a nebojíte se chodit po lesích :-) Tuhle jsem četla už dřív, ale rozřešení jsem si nepamatovala, takže jsem si čtení užila i napodruhé. Osvěžení v podobě cizího prostředí, spolehlivej Bergmann, vražda s kořenama v minulosti, což je vždycky fajn. Akorát Ingrid mě teda pěkně drala, takové povýšené kňouře bych se zrovna hnala dělat 14 dní soukromý vočko, zvala ji na posezení a vyhazovala kvůli ní poslední prachy... Co se osazení protivnýma postavama týče, je tenhle díl sice docela nabitej, ale ne tolik jako Zlodějka příběhů. A vyvažujou to sympatičtí svérázové - dědeček a hlavně Sjörd. Takže výsledek - dobrý, dobrý počtení.

16 24.07.2023

Knížka je napsaná fantasticky a čte se sama, čtenář jí jen letí, což je fajn. Seznamuje s osudem člověka, kterej za připomenutí stojí. Fajn je i Klímův dovětek o tom, jak to mohlo být ve skutečnosti.
Ale co sakra má být to největší drama celýho filmu/knížky, který si tvůrci, pokud jsem Klímu dobře pochopila, vycucali z prstu? Takže vezmete osud člověka, kterej to neměl lehký a snažil se asi lidem pomáhat... a ověsíte ho lákavou "zajímavostí" vnitřních démonů agrese, zakázanejch tužeb a nakonec toho zoufalýho - nebo slabošskýho - závěru před soudem?
Sakra, tohle fakt ne. Nespekuluju, jestli Mikolášek byl zázračnej altruistickej léčitel, nebo jen šikovnej průměrnej bylinkář, co v tom uměl chodit, a kterej pomáhal především sám sobě. Ale to, co z něj dělá film/kniha, to dost pravděpodobně nebyl. Nalepit na reálnej příběh přídavky, který ze zobrazenýho člověka vlastně udělaj ubohou slabošskou svini, to se nedělá. Pokud chci mít film o slabošské skoro-svini, tak si ji mám vymyslet sama, ne nalepit masku slabocha na člověka, co se už nemůže ohradit. Forma je super, ale obsah mě tady těžce naštval.
PS: Čtenářská výzva - minimálně dvě varianty. V tomto ohledu jsem ráda, že jsem četla a přečetla; knihy se vztahovou tematikou absolutně nevyhledávám, takže splnění Šarlatánem se hodilo velmi.

16 10.03.2023

Po Fajovi, kterej byl dost průměrnej (Ilan na lepanec, oříškový oči, kam se podíváš, náhlý wow-prozření a rozlousknutí hádanek, na které byli jiní krátcí), jsem si od Nasterey až tak moc neslibovala. A ona překvapila. Není to tak fascinující jako Naslouchač... ale je to hodně dobrý.
To nejpodstatnější na úvod - jenom JEDNY oříškový oči za celou knihu, pokud jsem dobře četla! (Skoro až mám pocit, že autorka zdejší hodnocení čte a bere v potaz. :-) Furt je to dost překombinovaný a těžko se v tom orientuje, ale ten zmatek už není tak strašnej jako ve dvojce. Některý kousky informací do sebe začínají zajímavě zapadat, vylézá zajímavé dilema, věci nejsou černobílý, Ilan se začíná chovat trochu normálněji, pětadvacítka se v krizi chová jako lidi a ne jako dokonalí superhrdinové, závěr je dobře propracovaný... a asi nejvíc se mi líbila malá nasterea, která je svým způsobem až krásná. Mám ráda, když se z děsivých a odporných monster začne loupat něco, co je vlastně jaksi pochopitelné a čímsi respektuhodné. A teď budu do dalšího dílu dumat nad posledníma pár větama - jsi to, co jsme my. Jako fakt?
Po jedničce jsem hlásala, že tohle chci do knihovny. Po dvojce, že už si tím nejsem tak jistá. Teď se to zase překlopilo. Pokud budou ostatní díly aspoň jako Nasterea, tak to beru.

16 13.12.2021

Přečteno podruhé a názor nezměněn, pět hvězd a skvělý hodnocení. Hailey umí vyprávět a perfektně zná prostředí, takže kniha působí věrohodně, dává smysl. Pravdou je, že já mám pro tento typ brutálně-náboženskofanatických detektivek slabost. Smíchejte brutální až šokující vraždy, pošahaného vraha, co se pasoval do role vyvoleného vykonavatele spravedlnosti, inpiraci Biblí... přidejte detektiva trochu podivína, co má za sebou zvláštní minulost - mně teda bývalý kněz Ainslie sedl nesmírně... a máte mě na háčku. Samozřejmě, je to všecko dohromady extrémně nepravěpodobné, ale to dělá Hailey skoro všude, on ani takový únos letadla a výbuch na palubě není kdovíjak častá záležitost. :)
Něco je samozřejmě přitažené za vlasy - nezdá se mi například, že by to, že dvanáctiletá holčička porodí, prošlo jen tak popovídáním se sociální pracovnicí mezi dveřmi.... Ale jsou knihy, kterým těch pět dát musím, i když mi na nich něco nesedělo. Tohle je přesně jeden z těch případů.

Tohle je možná nejtěžší hodnocení knihy, jaké jsem kdy psala. Celou dobu jsem nevěděla, kolik hvězdiček nakonec vůbec dám. Všecko ve mně volalo Pět, pět, jak vůbec jinak, vždyť to je z toho nádhernýho a děsivýho a fascinujícího světa, kterej tolik ukrývá a tolik může ukázat... ale ono to dlouho bylo fakt divný. Tak divný, že jsem vlastně půlku knihy (od té doby, co Tallis začne hloubit, až po příchod ke zříceninám) myslela, že dám čtyři a ještě to bude tak trochu ze sentimentu. Jenže... ono se to zkomplikovalo.

Lavondyss JE divná knížka. Hrozně divná. Divná hrdinka, divné děje, divné rozhodování a jednání, divné postavy, kterým dlouho nerozumíte a nechápete, proč tam vlastně jsou. Cesta k nalezení kouzla Lavondyss jako knihy je tohle všecko přijmout. Koneckonců fantasy příběhy bývají z podstaty věci divné. Problém série z Ryhopského lesa je v tom, že se dlouho tváří jako příběh z našeho světa. U Lesa mytág vám to ještě jakštakš prochází. I u Lesa kostí. Ale u Lavondyss hra na reálnej svět končí. Jakmile se nepřeladíte na to, že to je fantasy nebo psychosvět - a to nejen ten v lese, ale i ten VENKU - bude vás ta kniha děsně štvát a neproniknete jí. Bude vás štvát divná, důležitá a zasněná Tallis. Neskutečně vás budou štvát její rodiče, kteří s odevzdaností nechávají jediné zbylé dítě kráčet vstříc šílenství a nebezpečí. Budou vás štvát úplně všichni.

Pokud se přeladit dokážete (a já mám trochu namyšlenej pocit, že se mi to aspoň částečně podařilo), všechny ty divnosti překonáte a vkročíte do lesa. Ztratíte se, budete se motat ve spirálách dějů, postav, neustálého opakování aktérů, vztahů, událostí, v odpudivých detailech a rituálech. Zprvu nebudete chápat nic.
Ale pak čas od času někde probleskne záblesk poznání a pochopení (u mě ten první přišel při druhém Tallisině odpočinku v jeskyni před návratem k lidem)... a v tu chvíli té divné fantasy odpustíte úplně všecko a půjdete dál až do úplnýho konce. A přitom budete vědět, že to není konec, že se tam znovu vrátíte. Protože tohle není knížka na jedno přečtení.
Já osobně už se nesmírně těším, až dočtu další díly... a pak se zase k Lavondyss vrátím. A jestli se na návrat těším už teď, jen co jsem se jí tak náročně prokousala... tak to prostě je výjimečná, a proto pětihvězdičková kniha. Zbývá mi toho k objevování a pochopení ještě hrozně moc. Těším se na návrat a v uších mi zní nádherná odevzdaná píseň, která je sice zase odjinud, ale snad se tu snese... :-)

Něco jsem pochopil, na něco neměl dost sil
Vracím se do něhy, vždyť z ní jsem se narodil
Cítím, že v tuhletu chvíli se uzavřel kruh
A proto za naší stodolou v louži koupe se Bůh

PS: Zatím každá z knih Ryhopského lesa, co jsem četla, vlastně byla žánrově jiná - a přitom se úžasně doplňují a obohacují (hlavně povídky z Lesa kostí, ty při čtení románů pak začínají zapadat na své místo a strašně, strašně moc toho vysvětlují - hlavně Trnatec, ale i Thorn...) Les kostí je soubor povídek a pověstí. Les mytág je dobrodružný román. Lavondyss je mýtus. Hlubokej mýtus, jehož principem je opakování základních motivů a jejich přenášení dál a dál. Mýtus, kterej napoprvé pochopí málokdo.
Takže plně chápu, že spousta lidí se v Lavondyss ztratí, uteče a už nikdy se do Ryhopského lesa nevrátí. Proto ji taky nedávám do doporučených knih (paradox - většinou dávám pět hvězd právě proto, že tím chci knihu doporučit dalším). Ne, Lavondyss fakt nedoporučuju, není to kniha pro každého. A abyste se u ní trápili, to je škoda jak pro čtenáře, tak pro dílo.

16 26.09.2020

Po chvilce váhání dávám plnou palbu. Nějak tak se mi zdá, že cca od Sekáče začíná Zeměplocha ne přímo temnět, ale občas docela zvážní. A vůbec to není špatný. Naopak, když se v inteligentní humoristické knížce objeví semtam vážnější úvaha, přijde mi, že pak funguje mnohem víc, než kdyby byla zapasována do knihy esejů.
Muži ve zbrani jsou super. Líbilo se mi nahlédnutí pod pokličku věčných etnických neshod v Morporku, líbilo se mi, jak se postavy samy v sobě vyrovnávají s komplikacemi, které přináší to, že jste jiný (Angua je dokonalá!!!) . A naprosto jsem nečekala ten závěr. Taková řežba mě na Zeměploše skoro až šokovala... a závěr dojal. Ztráta jednoho z mužů Hlídky fakt zabolela, sice mě potěšilo, že ne všichni mrtví mrtvými byli, ale... stejně mi to přišlo líto. Když se v ději objeví takový ty obyčejný a všem světům společný věci jako přátelství, vděk, bolest, touha a opojení mocí, nebo touha po pomstě, má to najednou mnohem větší grády a taky se tomu najednou dá mnohem víc věřit. A to je vždycky u knížky obrovský plus.

16 02.08.2020

Asi jsem v sobě vždycky měla tu fascinaci hororovými rysy a ponurostí, protože tohle byla v dětství jedna z mých nejoblíbenějších pohádkových knížek. U některých pohádek jsem to s hrdiny fakt prožívala, představovala si ponuré pláně, lesy, řeky, kostlivé domy, zlé odporné baby... jo, to byla pohádková knížka podle mého gusta! Mám trochu strach ji po těch pětadvaceti letech znova otevřít, abych se nezklamala a nezkazila si krásný vzpomínky. Dědictví dětskejch knížek...

16 21.08.2019

Asi nejlepší kingovka z nedávné doby. Tohle se moc povedlo. King zase předvedl to, co umí nejlíp. Vymyslet naprostou šílenou nesmyslnost, hodit ji na obyčejný malý americký městečko (skoro doslova)... a nechat ty, co zůstali uvnitř, škvařit se ve vlastní šťávě, vydusit ze všech to, co v nich je, vymačkat z nich to nejhorší i to dobrý. A semtam jim ještě k tomu zoufalství a hrůze přihodit něco málo zvenčí, třeba tříštící se dopravní letadlo nebo atomovku. Kdyby to udělal jinej autor, budu si asi říkat, že to už trošku přehání a že to nedává smysl. Ale u Kinga to prostě funguje, ten chlap umí podat i tu největší kravinu tak, že na vás působí zcela přirozeně a smysluplně. No a finále... to je velkolepý a hrůza a úzkost je téměř hmatatelná (zoufalej dotaz "bude to bolet?" při pohledu na blížící se ohnivou zeď). Závěr... no, jak to začalo, tak to končí. Je to nakonec až moc prostý a je to trochu divný, ale totálně nesmyslné šílenosti se nemůžete zbavit jinak, než totálně šílenou nesmyslností. Ale nakonec i v tom je něco podivně hluboce smutnýho - jak málo může způsobit tak strašně moc.

16 20.08.2019

Za mě jedna z nejlepších detektivek od Klevisové. Líbí se mi ty její sondy do malejch sídel, mezi místní a jejich vztahy - a že je umí líčit skvěle. Stejně jako prostředí a atmosféru. A funguje to i v zahraničí.
Dlouho jsem váhala, jestli dát čtyři nebo pět hvězd, nakonec se budu držet při zemi a dám čtyři. Sice mě ohromně vtáhla linka se zmizením Ann-Solveig, Alexem a Bente (uf, ještě, že to dopadlo, jak to dopadlo!), ale byly detaily, co mě trošku tahaly za logiku.
Za prvé mě dralo, jak si Bergmann pokaždé říkal, že by takhle do vyšetřování zasahovat neměl... a pic ho, jde do toho zase. A místní policie je úplně v pohodě, neva, že policajt mimo službu a toho času důležitej svědek a teoreticky i podezřelej jim zasahuje do vyšetřování, vlastně mu ještě skoro poděkujou. Tak ňák nevim, no.
Taky mi přišlo, že se trochu opakuje zápletka a vysvětlení příčin vraždy. U Klevisové mi to dost připomíná jinej díl z bergmannovské série. Chybělo mi tam takový nějaký to obrovský VAU-cože?
A samozřejmě její silné, nezávislé a samostatné ženy, který nakonec ze všeho vytřískaj to lepší. No, sečteno a podtrženo... Klevisová je na českou detektivku fantastická a drží si svůj průměr. Vybudovala si svůj styl a toho se drží hooodně striktně, a to v dobrým i v tom horším. Naštěstí je většina toho dobrýho, takže když vám to sedí, užijete si to. Nejsou to detektivky plný zvratů a překvapení, ale spíš splněnejch očekávání a spokojenosti z toho, že jste dostali, pro co jste si přišli.

15 03.08.2023

Sýkora prostě umí psát skvěle a ukázal to i na souboru delších povídek. Každá je úplně jiná a každá svým způsobem dokresluje příběh detektivů od Trojice, olomouckého rybníčku, kde se skoro všichni znaj... a hlavně Marie. V první povídce mě zaujal osud Lucie - jako kdyby Mariiny mladé spolupracovnice a chovanky stíhalo nějaký prokletí, nelze si nevzpomenout na Kristýnu z předchozích dílů. Ve druhé mě asi nejvíc oslovil detail - vtažení o pár let zpátky, kdy Mariin oblíbenec dostal Nobelovku, sama jsem vzpomínala, jak mě to překvapilo a potěšilo.
Nejvíc strhující je samozřejmě poslední povídka, kterou jsem sice už znala z audioverze na Českém rozhlase... ale i tak mě znovu vzala. To není detektivka z knížky, ale detektivka jako ze života. Já teda happyendy obecně nemám ráda, přijdou mi umělý a mnohdy vylhaný... ale tady jsem až do poslední strany doufala, jestli tam třeba není ještě oproti audioverzi nějaké autorovo PS s aspoň trochu uhlazujícím koncem...
Jako abych ještě pět minut před koncem/jedno otočení stránky před koncem (u zastávky na Červenohorským sedle) doufala v zázrak, a navíc by to byl zázrak fakt lacinej, umělej a přesně takovej, jaký nemám ráda... to se mi stává málokdy. A mám pocit, že přesně to autor chtěl a přesně takhle chtěl čtenáře vybičovat - aby těm dvěma skoro až nadával "nechlemtejte to kafe a běžte na tu pitomou procházku do kopců".
Sýkora holt je drsňák... a právě to se mi na něm líbí, že se s tím nemaže. Ale někdo by si už o něm moh začít myslet, že nemá rád určitou část populace. :)

15 20.04.2023

Příjemné počtení. Jako děcko jsem milovala foglarovky, takže jsem nezaváhala a po téhle věci sáhla. Parádně se to čte a má to spád, i když možná až moc (ano, pro některé děti to může být až moc dramatické a hororové). Myšlenka vzniku záhadné lokality, kde nefungujou moderní technologie, uprostřed hlavního města, je dobrá a dost dobře rozpracovaná.
Přiznám se, že mě trošku tahala za oči šikovnost a genialita hlavního hrdiny a hrdinky, jak jim všecko klapalo a vycházelo na první dobrou, no a ta jejich ohromná klika (hlavně jedna událost mě hodně drala a v podstatě jsem měla chuť kvůli tomu hodnotit jen třemi hvězdami, ale naštěstí se to vysvětlilo :). Ale v dětské knize to asi své místo má, proto jsem nakonec shovívavější. Pak mi také nedávalo smysl, jak mohl náhrdelník takové roky být tam, kde byl... a nakonec jsem nepochopila, jak vlastně Prašina mohla fungovat dál, když... . No, možná to byla daň za rychlé dočtení po půlnoci.
Oceňuju úžasnou čtivost (už dlouho mě žádná knížka nedržela, abych dočítala po půlnoci :) a parádně propracovanou atmosféru. Pro děti to musí být dost velká síla.
PS: Čtenářská výzva 2023 - kniha, která obsahuje mapu / kniha se štítkem Tajemství

15 06.02.2023

Tak tohle jsem si extrémně užila. Zaujalo mě to hlavně proto, že starej nevysvětlenej zločin... a hlavně protože Irsko, země kouzelná a tajemná, kde jsem pár měsíců kdysi strávila a zažrala se mi pod kůži - viděla a cítila jsem ten irskej déšť, zelený louky, archeologický nálezy, lesy a prastaré stavby v nich... i ty sympaťáky od Gárdy a na druhé straně ty afektované, vyumělkované irské dospívající dámičky. A očekávání nebylo zklamáno.
Frenchová umí vybudovat geniálně tísnivou atmosféru (při dočítání mi bylo fakt fyzicky nedobře, cítila jsem úzkost - ne kvůli zlu vraha a utrpení oběti, ale vlastně kvůli utrpení všech zúčastněných) a umí skvělé postavy, do kterých se lze vcítit. Umí to strhnout, bezvadně se to čte a je to celkem originální a přitom většina linií dost uvěřitelná. Jediné, co mi přišlo malounko přepjaté a přitažené za vlasy, byla ta linka s Rosalind, ale jinak... fuu. Osobní příběh mezi Cassie a Ryanem je tvrdej, hrozně tvrdej a smutnej - smutná výpověď o tom, jak snadno lze zkazit a ztratit spoustu cennejch a dlouho budovanejch věcí.
Vlastně se zkopíroval Ryanův příběh z dětství o ztrátě bezstarostnosti, radosti, blízkosti. Velkým plusem je právě linka zmizení Ryanových kamarádů a její závěr. Naštvalo mě to, protože v takhle dobře psané detektivce člověk prostě pořád čeká něco totálně šokujícího, dechberoucího a nezapomenutelnýho... ale na druhou stranu to takhle bylo mnohem, mnohem reálnější a skutečnější.
Tohle je skutečná, smutná knížka o boji se zlem a chtivosti v ostatních i v nás samých a o tom, že často ten boj nelze vyhrát, i když se postavíte na hlavu a budete se opájet optimismem. Je to knížka, ve který se nedějou zázraky a proto jí lze totálně věřit. Fajn, myslím, že mám další oblíbenou autorku detektivek.

15 01.07.2022

Dobře odvedená práce paní Agathy, takže obecně nadprůměr, ale na její poměry standard (po pár měsících mi motivy splynuly s jinými jejími knihami, takže nakonec dávám 3 hvězdy).
Čte se to hezky (až na pomalejší rozjezd, kdy se všichni chystají na dovolenou), postavy jsou sice zprvu nudně smetánkovské, ale nakonec se pár jedinců vyloupne zajímavě. Celé to celkem má spád, osvěžuje to stalkerská dívčina pronásledující mladý manželský pár... a pak se dovolenková idylka pěkně rozsype a už jede jedna vražda za druhou. Kdysi už jsem to četla a velmi mlhavě jsem si pamatovala rozuzlení (a upřímně, ono to k tomu dost vede), ale detaily mě držely v napětí i teď. Dobrý kus detektivkářské práce.

Bryndzovská kvalita. Dobré, čtivé (i když kolem 1/3 jsem to na dva dny odložila, což se mi u fakt dobrejch thrillerů nestává). Nová postava Kate Marshallové není špatná, je to celkem sympatická, nepřechytralá žena, se kterou se život nemazlil. Líbí se mi i její boje s vlastními démony (i když problémy s alkoholem u kriminalistů nejsou v detektivkách nic neotřelého... ale je zajímavé mít v této pozici projednou ženu.) A bezvadný je Tristan. Líbí se mi ten věkový odstup, u kohokoli jiného by to výhledově smrdělo vzájemnou přitažlivostí, ale tady snad ne. Takové to klidné čtení detektivky, u které víte, že se vám z ní nestane vztahovka s detektivními motivy...
Případy se rozplétají paralelně. Ten z minulosti je temný, pátrání po osudu Caitlyn mě docela vtáhlo; současné dění už trochu méně, to je spíš vyhrocené a absurdní. Konání současného vraha mi přijde dost nepochopitelné a nesmyslné, a to i na člověka s vražednými sadistickými tendencemi... I únos původního vraha z vězení je trošku přitažený za vlasy. A takový štěstí pro starého/nového vraha, že se mu poslední dvě zajímavé osoby just zrovna takhle pěkně sejdou... No. A vlastně i to rozuzlení záhady z minulosti je trochu zvláštní - závěrečné rozpletení osudu Caitlyn je trochu divné, opravdu to rozmotali jen kvůli několika víceméně náhodným zmínkám o Peterovu dávném známém?
No, nic, koukám, že se v tom hodně šťourám. Ale ono to fakt je dobré a čtivé a stojí to zato. S klidem čtyři hvězdy.

15 06.01.2022

Hory šílenství jsou to nejlepší, co jsem u Lovecrafta zatím našla, a to jsem toho přečetla/naposlouchala dost, ne-li všecko. Ale Hory mi sedí nejvíc. Je v nich všecko, co od dobrého a inteligentního hororu čekám... a ještě něco navíc.
Mám ráda výpravy do tajemných a neprobádaných končin, které slibují odhalení tajemství, která tam čekala roky. Mám ráda vědátory posedlé svým zájmem, za kterým jsou schopni hnát se až na hranici šílenství nebo smrti. Potřebuju do hororu kus té zkázy, smrti a nepochopitelné krutosti. Potud je vše tak, jak potřebuju mít na aspoň dobrou čtyřhvězdu.
Ale co mě u Hor odbouralo... je druhou polovinou prosvítající soucit s těmi, co jsou původci velké části krutého šílenství, které se za Horami událo. Jo. To samé na mě dýchalo v Kingove Buicku 8. To jsou přesně ta místa, kdy se s hrůzou mísí neskutečná lítost se všemi, jak s lidmi, kteří tomu musí čelit, tak s původci toho děsu... protože i oni ten děs konají v hrůze... v hrůze z nás.
Na tohle já prostě beru. Nemůžu jinak, než dát pět hvězd jako vyšitejch, a kdyby jich šlo víc, dala bych jich víc. Lovecraft měl svá otřepaná klišé, ale tady se mu dokonce i celkem dařilo se jim vyhýbat. Hlavní hrdina díky účasti na výpravě nepůsobí tak děsně asociálně a podivínsky jako hrdinové jiných knih, je tam i o trošku méně nepopsatelných hrůz, o nichž nelze ani naznačit... prostě... je to skvělý. Za mě fakt jo. Smekám v úctě, pane Lovecrafte, a jdu si objednat tričko Miskatonic University.
A kdesi uvnitř mě hřeje takovej ten soukromej pocit spokojenosti a toho, že věci zapadají do sebe, jelikož právě Hory mi vyjdou jako přečtená kniha č. 815. Ale to už je zase jinej příběh. :-)

15 16.03.2021

Skoro celou knihu jsem si myslela, že to tentokrát bude čtyřka. Christianův příběh byl trochu zvláštní - od začátku mi vlastně nebylo jasné, proč se to všecko děje a proč to Ch. dělá. Ano, nešťastný chlapec poznamenaný tragédií v dětství vždycky vyroste v ideální cíl pro tak podivné síly, jaké sídlí v Ryhopském lese... ale takové vysvětlení mi nestačilo.
Bylo to strašně zvláštní čtení. Jednotlivé útržky a myšlenky byly skvělé a zapadaly do předchozích knih, hodně toho vysvětlovaly... ale celek jako takový mi pořád moc smyslu nedával. Proto jsem také knihu četla neuvěřitelné dva měsíce. Ale to mi ryhopská sága dělá - ačkoli jiné knihy hltám třeba za večer, Holdstock mě nutí číst pomalu, po kouscích, uvažovat, vnímat, nechávat doznít.
Ale poslední kapitoly to zpětně celé vysvětlily, zabalily do celku a všecko zapadlo na své místo. Podobně na mě působila Lavondyss, i když ta byla ještě magičtější a zmatenější. Holdstock je mistr ve vysvětlování tajemství jiným příběhem. Dokáže je podat tak, že věci najednou čtenáři zapadnou do sebe... i když vlastně sám neví, jak se to stalo. Ale přesně takhle vlastně fungují mýty, žejo.
Takže já tu pětku zase prostě dát musím. A opět platí, že každá z ryhopské ságy je vlastně jiný žánr: po dobrodružném příběhu, mýtu a sci-fi příběhu tu je vlastně deník a příběh hledání pravdy a lásky. Opět zůstávám okouzlená a mám hroznou touhu vrátit se na začátek celé ságy a procházet jí znovu. Ale teď to neudělám. Všechno má svůj čas a Ryhopský les má svá pravidla. Člověk se do něj nemá vracet příliš často a nemá zacházet příliš hluboko.

15 07.03.2021