StihOMam komentáře u knih

Smutek nikdo z nas v zivote nechceme. Podvedome ho odmitame. Netesi nas. Ale jakmile se ocitne na strankach knihy, dame mu klidne pet hvezdicek! Stava se totiz kriteriem hodnoceni a my nevahame uznat vyhercem nekoho, kdo vubec netusil, ze chvili souperil s nasim zivotem.
Nekdy vsak ani slova nedokazou obsahnout fascinaci ze smutku, ktery vsakujeme vlastni kuzi v podobe smutnych slz. Nestaci ani 5 hvezd. Protoze my vime, ze je v tom vic.

26 09.01.2022

Nekdy je tezke zit, nekdy je tezke cist, nekdy je tezke neco dodat. Komentar k teto knize jsem oddalovala co to slo, temer rok, protoze Hana se na me neskutecne podepsala. Dostala me. Valecna temata patrila do meho hledacku vzdy, ale tady jsem mela pocit, ze se pani Mornstajnove podarilo neco mnohem, mnohem vic. Neni treba dalsich slov, mam pocit, ze ta nejdulezitejsi davno zaznela. Ale nalehave vam vsem potrebuji sdelit, jak moc me stale mrazi z kazdeho pohledu na zloutkovy venecek.

22 02.04.2019

Nádhera! Za mě mimořádně vybarvený, poutavý příběh se vším, po čem čtenář lační. Autorce se podařilo zachytit nevšední dějovou linku pomocí skvěle psychologicky vykreslených postav, které podtrhla realitou společenské sounáležitosti i závislosti, a to na pozadí bažin popsaných tak bravurně, až se vám samým chce vyrazit na malý průzkum. Postavy nejsou ploché, příběh není od počátku čitelný, líčení bažinatých krás není náhodné a tím vzniká pozoruhodné literární dílo, které rozhodně stojí za vaši pozornost.

20 31.05.2022

Jsou knihy a Knihy. Zde ale mluvíme o knižní symfonii národního orchestru, který tesklivými houslemi na pozadí klavírního doprovodu popisuje přátelství; hoboji, fagoty, basou a bubny oznamuje příchod narušitelů; trianglem podtrhuje chvíle ticha nebo neobyčejného souznění. Četba není malinová, protože Sara Baume podtrhuje každý okamžik vhodnou kombinací slovních obratů, které vás nutí k zastavení. Je to lahodné vystoupení pro oči, uši, tělo i duši. Už je to chvíle, kdy jsem se poslední stránkou rozloučila s poetickým příběhem dvou nepoetických bytostí, ale pořád se mi při pohledu na obálku vybavuje TEN pocit, kdy vám vstávají i chybějící chloupky na krku.

19 03.01.2022

Na začátku roku si k vypsaným tématům Čtenářské výzvy ráda přiřazuji knihy, které se, někdy i dlouhodobě, chystám číst a plním tak okénka mnoha přitažlivými tituly. Letos jsem zajásala nad jasnou volbou pyšnící se v mé knihovně a s chutí se vypravila za bohyněmi. Nic kromě literárního zážitku jsem neočekávala, protože očekávání jsou z mé mnohaleté zkušenosti největší osudovou chybou na všech úrovních, tudíž jsem mohla pouze získat. A taky že ano. Příběh mě dokázal přesvědčit a vtáhnout. Vývoj životních událostí hlavních postav v době komunistického režimu názorně vystihuje nelidskost politických příslušníků a jejich počínání. Vnímám tuto publikaci jako přínos české literární scéně a vyzdvihuji i její historickou hodnotu.

Trochu mě proto nutí zamýšlet se nad komentáři posledních dnů, kdy jak vidno, čtenáři nečtou, ale poslouchají. Audioknihy jsou úžasným nástrojem, ale asi se nikomu z vás nepodaří přesvědčit mě, že celkový dojem z knihy je stejný. Podle mě posluchač snáze nechá utéct myšlenky, dělá vícero věcí zaráz, nesoustředí se plně na jednotlivá slova, necítí je stejnou silou. Upřímně řečeno, přijde mi dost odlišné prožívat život s Dorou po jednotlivých řádcích nebo si ho nechat nadiktovat do uší.
Možná jsem už stará konzerva a nechápu, proč začleňovat poslouchanou knihu do výzvy, která už v samotném názvu má ČTENÁ.

Možná mě jenom zaráží ta audiohodnocení, která se mi ve své podstatě jeví jako zkreslená, nerovnocenná, odfláknutá.

Možná to tak vnímám jenom já.

18 19.02.2024

Kniha byla zvolena na základě takřka povrchního průzkumu jednoho z témat Čtenářské výzvy, ale naprosto předčila má mírná očekávání. Doslova mě uchvátila! Neměla jsem ani tušení, co všechno mi Tulák na pouhých 333 stranách nabídne a s upřímným obdivem i vřelým díkem za potěšující počtení ji řadím nejenom mezi top klasiky, ale i mezi nadprůměrná díla, která se nebojím doporučit. Skvělý zážitek!

16 03.01.2022

Je těžké nemít občas předsudky. Je téměř nemožné nesrovnávat. Je nadlidské zachovávat si vždy objektivitu. Tím se, jak správně tušíte, snažím obhájit svou podjatost k Backmanovým románům. Jakmile totiž držím v ruce jeho dílo, „vím“, že bude velice kvalitní a uspokojivé. Sám autor se stal pro mě zárukou. Jenomže o to víc mě iritovala Britt-Marie i celý styl psaní, který román uvedl. Ve skutečnosti zkrátka Fredrik Backman zase uspěl. Zase mě dostal. Měl mě přesně tam, kde mě jako čtenáře mít chtěl. Proto jsem následně empaticky vnímala hrdinku samotnou i její okolí. Nevím, jak to tento Pan Spisovatel dokáže, ale víc nerozumím skutečnosti, že to dokáže i zopakovat. Nesnáším fotbal. Je to snad opravdu jediný sport, který nejenomže nechápu, navíc ho upřímně z celého srdce bytostně nesnáším. Ale s Backmanem na to zapomínám. Fandím. Brečím. Nejvíc ale tleskám na konci. Jsem už dost mladostará na to, abych věděla, jak těžké konce jsou. Všechny, včetně těch hezkých, protože to pořád jsou konce. S Fredrikem Backmanem to je však jiné. On to umí. A já vím, že jeden konec je u něho další neskutečný začátek něčeho ještě úžasnějšího. Nemám předsudky. Nesrovnávám. Jsem objektivní. Fredrik Backman je geniální spisovatel.

Citace:
Osoba se zarazí, když jí zrak padne na kávovar. Vlastně na jeho zbytky. ... "Co... se stalo?" zeptá se Osoba a těká pohledem mezi mopem a prohlubněmi ve tvaru mopu na plášti kávovaru. ... "Kamínek."

Vega se na Britt-Marii pátravě zadívá a zeptá se jí, jestli nemá kocovinu, protože prý vypadá, jako by měla kocovinu. Britt-Marie jí obšírně a srozumitelně objasní, že kocovinu v žádném případě nemá, a ráda by tímto Vegu informovala, že má chřipku, jak by tímto Vegu ráda informovala. "Jo aha. Takovouhle chřipku. Tu měl Sami ráno taky," směje se Omar.

...z úst se jí line dech, který by dokázal rozežrat barvu na zdi....

16 27.02.2019

Úžasný, nestárnoucí příběh, který určitě nejen ve mně vyvolal silný pocit a touhu něco takového zažít. Mít takovou klubovnu... A proč u nás v zapadákově nejsou taková temná místa, spletité uličky, velká dřevěná vrata, kočičí hlavy nesoucí pleskot mých nohou a proč neznám někoho, kdo nosí žlutý špendlík?
Dodnes mě těší, že moje mládí provázel Foglar a jeho Rychlé šípy spíš než dnešní čarodějové a Mládí v hajzlu.

15 17.03.2017

(SPOILER) Prostý příběh o ne/setkání tří generací ženského pohlaví. Lingvisticky nenáročná četba. Děj plyne, hlavní postavy se pomalu krystalizují. „Skryté“ rádobyposelství bude pro každého pravděpodobně jiné, ale Tady pro mě nastává kámen úrazu. Celá kniha na mě působí, jako kdyby autorka vykradla sebe sama. V podstatě kopíruje Moje milá smrti. Smutně si musím přiznat, že ve mně Božidara zanechala pachuť duplikátu, jen v moderním bestsellerovém kabátu.
Nicméně mnohonásobně rušivější se pro mě ukázaly být především mentální rozpory:
s. 146 reakce Božidary na magneťák: „čím jsem starší, tím víc mi lahodí ticho“ XXX s. 152 „já strašně ráda poslouchám hudbu“
nebo
š. 147 „nešla jsem v jeho botách“ „Naučila jsem se, že soucit je vždycky lepší než odsouzení“ XXX s. 166 „chodit v sargonu jako všechny tlustošky, co si myslí, že když se zamotají do kusu barevného hadru, tak si nikdo nevšimne špeku, co pod ním mají“
???
s. 275 278 v podstatě obhajoba hulení trávy +++
s. 279-280 kritika kurzů ala „Probuď v sobě ženu“ se zdůrazněním „že přes tyhle semináře se (žena) ke spokojenosti nedostane“
+++ s. 488 „nějaký nadržený běžec, který si po ránu potřeboval vymastrubovat ego svými pěti kilometry“
??? to vážně ???
Za mě ne. Za mě se to tak úplně nepovedlo. Ta vyzrálost tam není. Takže tento obdržený dárek jménem Božidara hodnotím jako nepovedený a s lehkým srdcem ho věnuji dál, aby někomu učinil radost, jak (doufám) původně měl.

12 09.10.2023

Jeste to rozdychavam. Jako..? Az tak??? Vazne?!? A ja si myslela, ze naprosto jiste vim, kdo je vrah. Pokorne priznavam, ze jsem Nesba podezirala, ze s nicim novym uz v dalsim dile prijit proste nemuze. To neda! A on mi totalne vytrel zrak a vzal vitr z plachet.
Klanim se panu spisovateli a dalsi dil si prekvapive opet koupim.

12 12.08.2020

Obdivuji autorovu vynalézavost i schopnost skloubit politicky prostoupené téma s humorem a doplnit je širokou paletou různorodých postav. Děj mě chytl skutečně rychle, nicméně mě postupně bavil čím dál víc. Příběh i celé zpracování se mi zdálo čtenářsky velmi potěšující, dostupné, ale současně stále oddechové.
Nálepka bestselleru je zde nepopiratelně na místě.

12 28.03.2018

Recenze čtu povrchně; snažím se jim nevěnovat příliš mnoho pozornosti, abych se následně nekategorizovala mezi zaujaté čtenáře. Ale tady jsem pochybila. V tomto případě bylo rozhodně na místě se informovat lépe, namísto automatické volby oblíbené autorky. Možná trochu z nepřipravenosti (a možná tento názor sdílí i někdo další) pak znamenalo prvních sto čtyřicet stran těžkou, smutnou, neutuchající depresi. Hodnotím to jako skutečný výkon prokousat se tím utrpením, protože jsem se musela neskutečně přemlouvat k pokračování v bláhové naději, že se to zlomí, zlepší, že už to zlo nebude tak děsně bolet. To jsem se samozřejmě nemohla víc mýlit, protože zhruba v polovině se to zlo propadlo do pekla a tam zůstalo.
Taková neskutečně hrůza se nemá dít. Už vůbec ne dětem, ne v rodině, ne a ne a ne – nikdy a vůbec! Nicméně děje. Rve mi srdce slyšet o takových hrůzách v reálném světe, takže je logicky nevyhledávám ani na papíře. Autorka pravděpodobně literárně velmi "uspěla", protože se jí podařilo vykreslit tragický dětský osud i s jeho důsledky skutečně věrohodně. Opravdu umí. Ale já knihu obratem prodávám. Tohle doma nechci.

11 15.01.2024

Vybrat literaturu pro kohokoliv jiného je vždy těžká, zodpovědná práce. Trefit se do nálady a vkusu náctileté je ale nadlidský výkon. Kasie West mi padla do oka na základě pozitivních recenzí a rozhodla jsem se dát jí šanci. Nemůžu ale darovat zajíce v pytli, že ne? A tak jsem si nejprve knížku oťukla. Jenom zlehka. Než jsem zjistila, že jsem zakousnutá do děje odhodlaná nejít spát, dokud se ti dva nedají do kupy.
Tento jednoduše komplikovaný příběh je laskavý, ale s nostalgickou chutí všeho, čím si pubertální dívka vskutku prochází. Jako bych najednou byla nejlepší kamarádkou Lily. Přesně jsem rozuměla jejím sebeobranným kousavým poznámkám, lítostivým náladám, neuvěřitelnému napětí z očekávání, neschopnosti vidět evidentní, ale i touze po kousku samoty uvnitř vlastního domova. Mimo to všechno však román prostupuje příjemné, podmanivé kouzlo lásky. Šťastné, mladé, nezkušené i naivní – tak jak to má u první lásky být.

11 17.07.2019

Andy Weir si zaslouzi respekt. Uz jenom cas, ktery venoval propracovanym technickym detailum z ruznych oboru je obdivuhodny. Trochu me drazdilo pripominani a opakovani jiz drive zminenych faktu, ale mozna je to pro ctenare, kteri knihu nezhltnou behem 50h jenom plus. Nutno dodat, ze jsem nevedecky zalozeny jedinec a behem cetby se ze me navic stal lehkomyslny ignorant duverujici autorovi vsecha jeho slova. Presto mi nektere veci v hlave chte nechte uvizly a po precteni knihy vyznamne ovlivnily me mysleni. Sice se mi hrdinove ala MacGyver prici, ale neskutecne ocenuji snahu i um chytrejsich a vzdelanejsich lidi nez jsem ja. Proto nebylo tezke hlavnimu hrdinovi skutecne fandit a jeste se pritom nechat bavit a unaset fantaziemi na plne obratky.

11 19.04.2017

Čtěte, jestli potřebujete vypnout, zasnít se nebo jen na chvíli nevnímat realitu.
Čtete, jestli hledáte romantický příběh z doby gentlemanů i svazujících společenských konvencí.
Čtěte, máte-li literární duši, kterou pohladí prostředí univerzitní knihovny se všemi skrytými zákoutími.
Kroniky prachu jsou patrně správná volba i pro ženy, které si v láskyplných srdcebolech zrovna nelibují; i vám doporučuji: čtěte.

10 31.05.2022

Fredrik Backman podle mého názoru umí vyprávět. A to skvěle. Jeho příběh nabízí neuvěřitelně rozmanité postavy, které dohromady působí úžasně věrohodně, protože v nich pravděpodobně najdete i lidi ze svého okolí. Obdivuji se jednoduchým pasážím, ze kterých postupně vyplývá komplikovanost shrnutá v závěru knihy, že život je jednoduchý i složitý zároveň. Stejně jako hlavní postavy. Dokonce i děj. Analagoie zahrnuté v knize nádherně podtrhují příběh a umožňují čtenáři postupné prozření. Jsou krásnou ilustrací. Dokonale dotváří zmiňované motto knihy, jak je všechno jednoduché i nejednoduché. Co považuji za jednu z nejsilnějších stránek knihy je ale skutečnost, jak se autorovi podařilo zachytit vztah dcery, matky a babičky. Skutečně bravurně zachycuje rozlišné pohledy na stejnou lásku těchto lidí i na jejich bolest. A to všechno navíc s vtipem a důvtipem. Nemohu než ocenit pěti hvězdami a zařadit mezi knihy, ke kterým se určitě chci vrátit.
Už jen proto, že "jedna z vůbec nejlepších věcí na worsech je jejich nepromokavost."

10 18.04.2018

Jean Giono nepotrebuje desitky stran a neplytva slovy pro sve proste sdeleni. Oslavuje zivot zcela lehce, prirozene a
predevsim nevtirave. Na konci pribehu pak zustava s podivem, co dokaze jeden jediny clovek: samotny autor, hlavni hrdina nebo kazdy z nas. Pri trose snahy muze vysledek byt stejny. Silne pozitivni emoce a nedocenitelny prinos pro spolecnost napric kulturami. Bylo pro me necekanym prekvapenim, jak hodne me tech "malo" spravne poskladanych pismen oslovilo.

10 22.04.2017

Takhle to ma vypadat, kdyz si chce zenska oddechnout, vypnout a stravit cas se skvelou, inteligentni, byt kapku caklou kamoskou. Trapit se jejimi bolistky, kulit oci u devadesate devate lzi, fandit ji, kdyz ma tremu a uzivat si nakazlive zarive stesti.

Ocenila jsem nejenom originalni prostredi, ale i krystalizaci postav a bohaty, uveritelny dej. Slupla jsem to - k memu vlastnimu neuvereni - cele za den. Proste me to chytlo :-)

9 29.01.2024

Čtěte. Rozhodněte se věřit příběhu Henriho Charrièrea a čtěte. V dnešní době je těžké překvapit nebo zaujmout některé lidi, ale tento román to umí. Nabízí odvahu, neuvěřitelnou vytrvalost a chuť bojovat za život. Kde by se jiní dávno vzdali, Henri začíná - znovu. Jeho kritika francouzské společnosti, justičního systému, existence trestanecké kolonie i samosprávy mezi vězni poodhaluje svět, který je snadné odmítnou a těžké si představit. Lačnost po dalších informacích žene čtenáře po desítkách stránek vpřed ne proto, že se nemůže dočkat konce a dozvědět se KDY nebo JAK konečně Henri unikne svému vězení, ale protože ho to baví. Musel nutně hrdina urazit tak strastiplnou cestu, aby konečně pochopil, proč si vybrala policejní diktatura za oběť jeho a aby i on sám uznal, že společníky mu nebývali právě morálně povznesení jedinci? Musel. A protože jsme se na začátku rozhodli nekritizovat, nehanit, nelitovat, nevkládat své osobní ne/sympatie do příběhu, ale pouze mu prostě věřit, pak nezbývá než ocenit jizvu na srdci, kterou nám tam Henri vyryl a hodnotit maximálním možným počtem bodů.
Už nikdy se nebudu dívat na kokos s despektem.

9 29.03.2017

Kava se v knize parkrat nalije, knihy se okrajove zmini, o stesti nemuze byt rec. Depresivni cteni, ktere jsem po 50 stranach chtela vzdat - a mela jsem to udelat. Ten promarneny cas uz mi nikdo nevrati..

8 26.09.2023