Sova15 komentáře u knih
Nebyl to můj šálek čaje, ale díky výzvě jsem vydržela. Čtení jsem prokládala poslechem CD, které Vojta Dyk bezvadně namluvil.
Knížka se ke mě dostala z úplně jiného důvodu. Dcera dělá fotoknihu jako svou bakalářskou práci a chtěla jsem jí inspirovat. To se mi nepovedlo, ale já jsem se do ní začetla. Střídání vyprávění paní Brejchové a Terezy Brodské vůbec nerušilo, doplňovalo se. Fotky krásné. Velmi zajímavé.
Dlouho jsem nečetla klasickou detektivku a tahle mě naprosto pohltila a já konečně zažila ten pocit, že nechcete dělat nic jiného, než vědět, co bude dál. Střídala jsem čtení s poslechem CD.
A Poirota miluju, je to naše klasika, když se s dcerou sejdeme a koukáme na TV - "Dáme Poirota, tento díl jsme ještě neviděly."
Krásné čtení díky obou autorům. Vybavovaly se mi příběhy ze seriálu a dozvěděla jsem se spoustu věcí o práci kriminalistů.
Knížku jsem přečetla, protože Barcelonu mám ráda. Moc informací o městě mi nedala. Ale vím, jak jsou řešené široké ulice, líbí se mi, že nemají koše u laviček, ale u přechodů. Místa ale byla vybrána na přeskáčku, chyběla mi nějaká mapa. Ale vím, jak zjistím, kde jsou ve veřejných budovách WC - prohlédnu si požární plánek.
Knížka je stručná, jasná. Srozumitelná i laikovi. má nás motivovat nejen k pohybu, ale i k větší lásce k našemu tělu a porozumění jemu. Opravdu jsem začala doma cvičit a oprášila jídelníček od poradkyně.
A navíc Matěj je bezva trenér, absolvovala jsem u něj kurz zdravá záda a jen chválím. A mezi námi děvčaty - sympaťák. Škoda, že už v Ústí nemá kurzy. Tak se alespoň vrhnu na jeho další knihu.
Kromě poslední nové knihy jsem četla všechny od pana Jonassona. Tahle mě ale moc nechytla. I když je psaná ve stejném humorném duchu, některé pasáže byly (pro mě) nudné. Jiné zase naopak krásné. Pokud nebudu srovnávat s předešlými knihami - lepší průměr.
Kniha byla velmi zajímavá a bohužel i v dnešní dny aktuální (emigrace ukrajinců) . Také jsem nevěděla, že se v SSSR tak hrozně chovali k židům. Autor zde krásně vystihl, jak emigrace probíhá. Jak je to pro ně vyhnutelné, ale zároveň těžké. A že se s tím srovnává po celý život. Odkud je, kam jde....
Zároveň i názorně popsal, jak je složité a drahé emigranty přijmout. A kolik je ochotných a pomahájících lidí potřeba.
Vrátila jsem se k mé oblíbené autorce a nezklamala jsem se. Retrospektivní děj vypadá zpočátku divně, ale zvykla jsem si na to a umožnilo to autorce barvitější a jiné vykreslení postav, než v běžném ději. Konec byl nějak moc rychlý.
A k námětu - stále aktuální téma v USA, líbí se mi, že se autorka nepřiklání ani na jednu stranu. Ale nemají to tam ženy jednoduché. A to si říkají - svobodná země.
Knížka se četla dobře, v množství postav a prolínání časových úseků jsem se ale ztrácela. Vše sice do sebe jakžtakž zapadlo, ale kdyby postav bylo méně, neškodilo by to. Líbilo se mi vykreslení dětí, jejich problémů, smutné je, že si toho rodiče díky svým problémovým vztahům nevšimli a místo pomoci jim vlastně nevědomky ubližovali.
Smutný, dojemný příběh, občas se mi chtělo brečet. Ani maminka ani Štěpán to neměli jednoduché. Uživit se s dítětem z jednoho platu, i když by neměla pracovat, ale léčit se....Štěpán byl moc fajn, předčasně dospěl, uměl se postarat nejen o sebe...Jeho táta byl na pár facek.
Pana Messnera jsem měla ráda už od mládí. Teď jsem na prahu stáří a zjišťuji, že jsem měla dobrý vkus. Občas jeho aktivity sleduju, jeho výkony jsou obdivuhodné. Ale pravděpodobně s ním není lehký život. I on sám o sobě říká, že je egoista. (Doma bych ho mít nechtěla, ale jako osobnost je skvělý).
Kniha psaná formou rozhovoru je zajímavá, čtivá, dotýká se mnoha částí života Messnera.
A na závěr - v muzeu na hradě Sigmundskron u Bolzana jsem byla. Mohu vřele doporučit, je to zážitek. Krásné exponáty v krásném prostředí. A takovou výtečnou mozzarellu jako v restauraci na hradě , jsem jinde nejedla.
Přesně - nejprve úsměvná, později mrazivá kniha.
Jak moc se necháme ovládat? Médii, společností, vládou, diktátorem? Asi necháme, každý do určité meze a panika vzniká tam, kde je strach. A ustrašení lidé se dobře ovládají.
To se nikdy nepoučíme z historie?
Skvělá knížka. Mám kamaráda dějepisáře, tak jsem mu jí koupila. A že jen tak nahlédnu. A jak to dopadlo? Musela jsem jí celou přelouskat, protože jsem byla zvědavá, co bude dál....
Některé věci jsem věděla, některé mi při čtení naskakovaly, ale o některé (ač jsem už pamětník) mě autorka obohatila. Mám sto chutí knihu koupit i svým dětem, totalitu nezažili a i když od nás mají informace, jak se žilo, nebylo by na škodu si to připomenout. A o to víc pak bojovat za demokracii a svobodu.
Mám ráda baroko, jeho památky. A tak jsem ze zvědavosti sáhla po této knize. Je velmi hezky napsaná s krásnými fotografiemi. Možná některé recepty vyzkouším.
A objevila jsem, že tatínkova Zelnice ze sladkého zelí, patří k receptům z baroka.
Nečekala jsem vzpomínky autorky, ale přesto to bylo skvělé. Moc se mi líbla pasáž o životě o samotě, který teď dobrovolně prožívám a taky si ho užívám. I když je autorka mnohem mladší, jak jí rozumím...
Fandím jí, je dobře, že jí psaní jde, což jako čtenář několika jejích knih oceňuji. A těším se na novou knihu o dějáku.
Vrátila jsem se na chvíli do dětství, kdy jsme s kamarádem na chatě lovili bobříky. Je to klasika, uvidím, zda uspěju u vnoučat, až povyrostou.
Přesně - Agata Christie nikdy nezklame. Hastigse mi taky bylo někdy líto, ale byl to jeho první případ s Poirotem, a ten je stále svůj. Pracují mu šedé buňky mozkové naplno. Knížku jsem poslouchala na CD, takže postavy ke mě vstupovaly domů a strávily se mnou pár hodin.
Krásná odpočinková knížka, kterou jsem přečetla hodně rychle. Island by mě lákal... Už jsem četla Kavárnu v Paříži a ještě se určitě k autorce vrátím.
Remarqua jsem četla také v mládí. Teď jsem se k němu vrátila. Krásná klasika a jak Lilien rozumím.