Záblesk života

Vzhledem k tomu, jaké si autorka zvolila téma, jsem čekala více. Přišlo mi, že tímto tématem jenom chtěla přidat na atraktivnosti knihy.

Kniha se mi líbila - téma potratů je obzvláště v Americe velmi výbušné a styl psaní "pozpátku" mě docela nadchnul a fakt bavil.

Nejslabší od Jodi a trošku zklamání, styl psaní moc nevyhovoval a na takové citlivé téma, kdy čekáte, že ve vás probudí silné emoce, prostě nic se nekonalo..

Výbušné téma. Není to nejlepší kniha od autorky, ale zajímavé je podání z různých pohledů a za to dávám body navíc. A vlastně když tak nad tím přemýšlím, asi si knihu přečtu znova – mám ráda knihy, ve kterých je tatáž událost popsaná z různých pohledů a toto je přesně ten případ. A vlastně i to rozuzlení je docela zajímavé. Když jsem s komentářem začínala, chtěla jsem dát horší hodnocení, ale když tak nad tím přemýšlím, vlastně to stojí za přečtení…

Hodně nutí k zamyšlení. Jsem vděčná za to, že jsem nikdy nestála před tak těžkou volbou.
Až na konci knihy pochopíme, proč píše autorka od zadu. Šokující odhalení. Mě se to líbilo, gradace, rozuzlení, pochopení.

Téma zajímavé. V příběhu je hodně postav, občas jsem se neorientovala. Styl psaní (vyprávění od konce) se mi moc nelíbil.

Chvíli mi trvalo, než jsem se v knize zorientovala - je vyprávěná zpětně po hodinách se závěrečným epilogem. Téma je náročné, na americké potratové klinice se střílelo, útočník drží rukojmí a policejní vyjednavač se snaží situaci řešit. Kniha podrobně popisuje rozdělení společnosti v tomto tématu včetně důsledků, které to nese jak pro ženy, tak pro zdravotníky.

Zajímavý námět, zajímavá kompozice, velmi překvapující závěr. Byť to bylo psané formou, která mě velmi nezaujala, přečetla jsem knihu jedním dechem z důvodu tématu. Je dobré se zamyslet nad tím, co je u nás jednodušší.

Rozhodne tema k zamysleni, "bohuzel" byla naspana se situaci před poslední "kauzou" zákazu potratu. Je smutné, ze se lidstvo nepoučí a zas se dělají kroky zpět.
Hodnotit 3,5, forma pozpátku me moc nevyhovovala, hlavně, než mi to "došlo" a pak jsem marne přemýšlela, co ze to tam na začátku bylo, ze si asi musí znova přečíst začátek, abych vlastně vedela jak to dopadne, ale zachránil to to naštěstí epilog

Knihy Jodi mám ráda, vždy má skvělý styl a vždy si s knihou dá nesmírnou práci, aby téma dokonale zpracovala. Tentokrát to ale bylo těžké čtení.
Pro mě to byl hlavně vhled do fanatické americké společnosti, do potratové politiky USA a ukázka toho, jak Američané dokáží lehce sáhnout po zbrani a jít zabíjet nevinné.
V knize snad nebyla jediná normálně fungující rodina a pro mě, jako ateistu, byla nepochopitelná role církve, která je určitě reálně vykreslená.
Právo na život, právo volby, dvě strany proti sobě, protestující a bojující za svůj názor.
Kniha je vyprávěná odzadu s vysvětlujícím epilogem. Postav je tu hodně a každá se svým více či méně smutným příběhem. Donutí vás k zamyšlení a mě i k pocitu, že jsem ráda, že žiju tam, kde žiju.

Bavil mě styl, jakým je kniha napsaná. I příběh celkově. Rozhodně kniha k zamyšlení.

Neobvyklá forma, vyprávění pozpátku, asi má dodávat zajímavosti příběhu přepadu potratové kliniky. Nevím, pro mne je to jen hlavně zdroj zmatků, ale možná i nátlak na uvědomění si tíhy situací postižených žen a celých rodin. Nelíbila se mi forma ani námět, ale doufám, že se najde dost těch, kterým kniha nějakým způsobem cosi důležitého sdělí.

Prvně musím napsat, že Jodi Picoult je má oblíbená autorka. Její kniha Vypravečka je pro mě top a Vlk samotář no.. ta taky.Top top top!

Záblesk života mě opět velmi zaujal anotací. V knize je rozebíráno téma potratů a jeho nahlížení na ně v americké společnosti. Zastánci a odpůrci tu stojí tvrdě proti sobě.
Téma těžké s vícero pohledy. Přesně tak jak to u Jodi známe.

Bohužel co mi ale v této knize přišlo na škodu, je styl vyprávění celé knihy. Začínáme totiž na konci a postupně se dostáváme na začátek. Což mi přišlo chvílemi dost zmatené a příběhu to sebralo velkou dávku napětí.
Další mínus vidím i v počtu postav díky kterému jsem se nejednou při čtení ztratila. Navíc se tu rozebírala příliš jejich minulost a to mě popravdě vůbec nebavilo.

Kniha zajímavá, téma důležité a těžké,ale to zpracování pro mě nebylo dobré.
Nevadí. I tak Jodi miluji :)

Zajímavý příběh. Který začíná od konce na začátek.

Moje první knížka od této autorky. Moc mě nenadchla. Téma dobré, ale ne zpracování. Bylo to takové zdlouhavé a chyběla mi nějaká větší zápletka.

Jodi Picoult mám jako autorku moc ráda. A proto musím říct, že dle mého názoru je tato kniha její slabší dílo. Téma není špatné, jakožto střelba na potratové klinice a pohled na potraty v Americe obecně. Zajímavé je i to, že je kniha psána od konce a postupně se hodinu po hodině vracíme v čase. Fajn, ale už jsem se v tom po půlce knihy ztrácela a občas jsem měla pocit, jako kdyby se v tom chvilkama ztrácela i autorka. Mnohé postavy mi vadily a vlastně mě vůbec nezajímaly, všichni byli takoví strašně starostliví, rádoby vlídní, skoro jako by mi lezli až do pusy a navíc mi mnohdy děj přišel podivně zdlouhavý, popisoval snad každé mrknutí oka daného člověka.

No... i přes mnohé klady knihy - téma, čtivost, rytmika děje a určité napětí, mi tento počin přijde jako takový průměr. Od autorky jsem zvyklá holt na pořádný bomby, toto byl čajíček i přes to, že se tam střílelo.

Konec mě v něčem překvapil, v něčem potvrdil mé domněnky (ani nevím, jestli měl závěr úplně šokovat, protože byl dle mě dost jednoduchý a předvídatelný). A vlastně mě konec úplně neuspokojil, na to, že jsem téměř minutu po minutě trávila s postavami den jejich útoku a s knihou se mořila skoro týden, jsem si na závěr přišla trochu ošizena.

Dávám tři hvězdy a těším se, až si od Jodi přečtu zase něco dalšího.

Tahle knížka nebyla úplně můj šálek kávy. Ne pro téma, spíš pro styl psaní. Začátek byl divný, pak jsem se trochu ztrácela, ale konec mi opravdu chytil. Když si tady čtu názory, hodně zaznívá pohled na potrat. Pro mě je spíš jako téma náhled na potrat pohledem běžného Američana a jejich právní řádu. Je dost šokující, co se ještě v našem tisíciletí děje ve světě. Ale člověka formují zkušenosti. A každá postava měla nějakou, něco zažila co jí přimělo vytvořit si názor- postoj. Ale ten názor by měl být respektován. Ale také by neměl být nezvratný. Jak se vyvíjíme a rosteme měli bychom i přehodnocovat svá předsevzetí a hlavně je nikomu násilně nevnucovat. Tady je vidět, že existují dva tábory a ten radikální je ještě podložen zákonem.
Tak snad jen dvě věci na závěr. Ať už se ty ženy v příběhu i mimo něj rozhodly jak chtěly, bylo to jejich rozhodnutí a o ni se sním musí vypořádat. S jeho následky naučit žít....

a druhá. Příběh Bex byla bomba celé knížky. I ona se musela rozhodnout žít s tajemstvím celý život. A myslím, že není o nic lehčí

Jak mám Jodi ráda, tady jsem se sekla. A to pořádně. Čekala jsem kontroverzní pohledy na otázku potratů - ne že by v knížce nebyly vůbec, ale hodně času jen sledujete, kdo při přepadení kam schytal jakou ránu, odkud krvácí a kdo ho u toho zachraňuje a na co při tom vzpomíná (aneb špetka retrospektivních pohledů do minulosti toho kterého hrdiny). To všechno odvyprávěno doslova od desíti k pěti, rozuměj také retrospektivně, postavy se vám díky tomu doslova slévají v jednu nesmyslnou masu, ve které se minimálně ze začátku musíte vracet zpátky, aby jste zjistili, která je Bex a která Beth, která je Joy a která Janine. Asi ani neprozradím nic z děje, když napíšu, že Olive "nakonec" umře, což se v podmínkách tohoto románu ovšem dozvíte zhruba na druhé straně. Říkala jsem si, že si na tenhle styl vyprávění určitě nakonec zvyknu, ale nezvykla, prostě to nešlo. Ale to nebyl jediný problém s touhle knížkou - tím hlavním problémem bylo pro mě to, že podle mě je určená hlavně pro americké čtenáře. Tam si dokážu představit, že budí značné kontroverze, že v jednom ze států se na otázku potratů dívají jinak, než o několik kilometrů jinde. Takové vnitřní pnutí v rámci jednoho uskupení je opravdu těžko představitelné (dobře, v našich podmínkách se dá porovnat, že v rámci EU také máme Polsko, které má k této otázce také velmi radikální postoj, na rozdíl od jiných států EU). Co musím autorce připsat k dobru je, že vlastně ne jen matky, ale i zdravotnický personál, který má celý úkon provést, má chtě nechtě k té otázce také někaký názor a možná by mohli být společností nuceni dělat něco, v čem jim jejich vnitřní nastavení brání. Otázku od kdy je totiž dítě dítětem (od početí?, od xx týdne?, od porodu?) si musí vyřešit především každý sám v sobě. A zároveň nesmíme zapomínat na to, být chápaví i k situaci druhého. Žádný fanatismus ještě k žádné otázce nepřinesl uspokojivou odpověď a tady to není jinak...

Jodi Picoultová mě nikdy nezklame. Opět si vybrala zajímavé a těžké téma, které nás nutí k zamyšlení a poskytuje pohled na problém potratů z obou stran. Trochu mě zarazil retrospektivní styl vyprávění. Chvíli mi trvalo než jsem se v příběhu zorientovala. Kniha určitě stojí za přečtení.