soukroma
komentáře u knih
Jantarové slzy
Sofía Segovia
Mně autorka nevyhovuje, už u předchozí knihy jsem neměla dobrý pocit ze čtení a tady je to ještě horší. Prvních sto stran se plácáme v nějakých cyklech nebo spíš spirále v době těsně před válkou, z pohledu vícero rodin/osob poskakujeme v čase mírně vpřed a zase vzad, přitom se ale stejně nic moc nedozvíme o té době ve Východním Prusku, ani později po záboru Polska.
Místo děje zajímavé jistě je, ale prostě mi autorka nezprostředkuje skutečnost, jen tak nějak mlhavě krouží kolem. Dál jsem to pak už prolétla s tím, že bude zajímavé, jak se nakonec hlavní hrdinové v reálu dostali až do Mexika. Ale tato pasáž tam už není, pouze je tato skutečnost míněna v doslovu, a to je škoda.
Finlay na zabití
Elle Cosimano
Vcelku líbilo: na to, že je to takové ryze ženské čtení (rodina, romantika, vztahy, rozvody, noví partneři, děti, střídavá péče, peníze, zanedbávaná vlastní práce - psaní napínavých romantických příběhů...), které nevyhledávám, mne to docela bavilo. Neotřelý námět, zajímavá realizace nevyžádané nové profese nájemní zabijačky - a hlavně potíže s mrtvolou...
Budu ti nablízku
Michael Robotham
Tuhle sérii moc ráda nemám, zejména mi hrozně vadí prolhaná Evie, která umí odhalit lež a na které to ale tak nějak všechno stojí. Tento díl hodnotím o něco víc než předchozí, 75%. Bylo toho zapracováno hodně; ohledně krimi příběhu jsem už už měla vraha ve třetině...samozřejmě realita byla zcela jiná, s celkem věrohodným (smutným) motivem.
Jen my dva
Laure Van Rensburg
Ne a ne. Děs a hrůza ... zejména provedením. A to jsem se těšila na originální francouzský thriller.
Smrt mezi řádky
Alice Slater
Silou vůle jsem se doploužila na stranu 50 a tam prostě končím. Divné postavy, divné prostředí, nijaká zápletka.
Těžké duše
Iva Hadj Moussa
Četlo by se to sice dobře, ale problémy rozvedeného chlápka-vyklízeče v současnosti mne nebaví, akorát způsobují tíži na duši. A pro dlouhovlasé padesátileté rockery tedy moje srdce opravdu nehoruje...
Pohřbené tajemství
Val McDermid
Dobré: autorku moc nevyhledávám, takže mne potěšilo pěkné vyšetřování starých i nových zločinů různého druhu, různých motivů, různými metodami (provedení i vyšetřování) a různými pachateli různých kalibrů v minitýmu skotských policistů. Ještě víc potěšitelné bylo, že nás autorka provedla Edinburgem i ostatním Skotskem křížem krážem.
Typicky je v té policejní hierarchii nejeden problém a zádrhel, trochu monotónní až zbytečné pro britské detektivky. Ale dalo se, ostatně osobní antipatie byly věrohodně objasněny nejen touhou po moci a kariérním postupu.
Nadia
Elizabeth Norebäck
Slibný rozjezd, pak dlouhý utahaný střed ve vězení - knihu jsem dokonce mnohokrát odložila pro nudu a nezájem, nic se pořád pořádně nedělo. Závěr ani moc nepřekvapil.
Sice na severskou autorku krátké, ale i tak příliš dlouhé.
Billy Summers
Stephen King
Těšila jsem se na Kinga, kterého mám ráda - tedy žádný horor, ale pěkný thriller. První třetina byla výborná, ovšem čím dál hlubší a horší noření se do válečných zážitků bylo čím dál nepříjemnější.
A pak v polovině záležitost Alice... Pak mne postupně chuť číst dál přecházela, až přešla docela.
Zbytečně dlouhé a roztahané (tak to mám s Kingem vždy - ve čtvrtině byť slibně rozehraného námětu začnu na pozadí přemýšlet, čím propánajána autor ten zbytek tak asi může zaplnit...), zbytečně tlačil na city čtenářů.
Svit temnoty
Paula McLain
Moje třetí autorčina kniha a zdaleka nejlepší: zatímco beletristický popis osudů výjimečných žen, byť založený na dostupných skutečnostech, je přeci jen odtažitý jak tematicky tak časově, tento námět se autorky přímo dotýkal. Je to sice také román založený rovněž na skutečnostech, se zabudovaným skutečným kriminálním příběhem, ale hlavně se všemi postřehy ohledně hrůz sexuálního napadení nedospělých. Jak zmíněno v doslovu: v Americe každých 73 sekund se někdo stane obětí sexuálního násilí, každých 9 minut je to dítě... Hrůzná statistika, neuvěřitelně hrůzná.
Toto je sice thriller, ale v postavě hlavní hrdinky se potkává hned několik reálných děsivých zážitků a zkušeností (podobných těm autorčiným). A o ovlivnění celého života, schopnosti se s opravdovými traumaty poprat, je tato kniha. Není to brutální na povrchu, ale hodně psychologické do hloubky. Velmi čtivé, plné životních mouder a zajímavých postřehů, prolínající se únosy mladých dívek a jejich rozuzlení v minulosti i současnosti (1993, teprve s nastupující silou internetu pro sdílení informací a mnoha dalších možností, na kterých už dlouho stojí celá kriminalistika), tedy i hodně jmen a rodinných vazeb. Na pozadí se důkladně seznamujeme rovněž se skutečnou oblastí nad San Franciskem, zejména městečkem Mendocino.
Thrillerová je hlavně poslední čtvrtina, divoce akční finále s odhalením pachatele. Ta se mi (jako obecně většinou u thrillerů) líbila ze všeho nejméně, ale budiž autorce odpuštěno. 95%
"Kniha může být neuvěřitelně osobní věc, dokonce posvátná. Podle toho, jak má zohýbané rohy, je opotřebením měkká, plná podtržených pasáží a poznámek tužkou, tahle bude její - zakódovaná mapa k její duši."
"Svět by potřeboval celou armádu Wand - silných, sarkastických, nebojácných žen, které říkají, co si myslí, a jednají se všemi na rovinu bez potřeby se omlouvat nebo žádat o svolení. Žen, které hřmí místo toho, aby ustoupily."
"Všichni si přejeme, aby nás někdo hledal, ať si to uvědomujeme, nebo ne."
Pozn.: s překladem jsem problém neměla, krom titulu - When the Stars Go Dark-, který vystižen v češtině tedy nebyl. Zato podivných překlepů někde za polovinou, jen v určité části knihy, bylo nepříjemně mnoho.
Jen čas ukáže
Jeffrey Archer
Archer je pořád vynikající vypravěč (už jsem ho hodně dlouho nečetla): tady mne překvapila forma, kdy je kniha rozdělena do několika částí, podle hlavních postav, které se víceméně časově překrývají. Přitom známé události jsou tedy vyprávěny několikrát, připomenuty později stručněji z pohledu dané postavy, případně odkryté nejasnosti a návaznosti. Maličko úmorné, ale v podstatě to funguje. Zahrnuta je doba 1920-1939.
Je to celé taková moderní pohádka pro dospělé o tom, že chudoba cti netratí, důležité je na sobě pracovat a rozvíjet se a o nutnosti umožnit nadaným vzdělání: o chudém chytrém chlapci z dokařské rodiny v Bristolu a zlém podnikateli s titulem a hmotnými statky, který by dokonce mohl být i jeho nepřiznaným otcem.
To je pozadí celé zápletky, kde v popředí chudí chytří bezúhonní mají za pomoci nezištných ochránců a podporovatelů (učitelů, sbormistrů, i zdánlivě odepsaných existencí) šanci i ve světě, kde vládne bohatství, styky a bezskrupulózní jednání. Zejména pokud jde o dobré vzdělání, tak stipendia mohou pomoci těm nejchudším, nejpotřebnějším a nejslibnějším.
Čte se to velice příjemně, protože úklady jsou postupně zažehnávány a chytrá hlava ochotná se učit překážky opětovně překonává. V dospělosti už to tak hladce nejde (kniha končí, když je Harrymu 21) a jsou překážky, které prostě fakticky nezmizí a nelze s nimi nic dělat. Dramatický závěr a hlavně poslední událost na začátku války je samozřejmě háčkem pro další pokračování Cliftonovic ságy.
Dům pod náměstím
Markéta Hejkalová
(SPOILER) Ze začátku hodně bavilo: originální přístup, kdy má jeden dům vyprávět svoji známou, doloženou historii. Nicméně dům se od popisu později často uchyluje k pocitu, a dokonce předtuše, a to už mi nesedělo.
Stará historie je pojata stručně, různorodí majitelé se střídají, stejně jako využití domu. Většina knihy se pak soustřeďuje výhradně na uplynulé století. Takže velmi podobné mnoha jiným tak v současnosti oblíbeným knihám - o době válečné, poválečné, komunistické, ovšem útržkovitě, zhruba ve skocích po 10 letech (překvapivě roky kolem 1968 nejsou vyobrazeny vůbec?).
Autorka ale pokračuje dál do doby postkomunistické, kdy se nemírní, naopak stupňuje deprese aktérů, kterých přibývá, jak se generačně zmnožují a prolínají a mizí, aby se znovu objevili na scéně, živí/mrtví. K tomu se neblaze připojuje i doba kovidová.
A právě poslední zhruba čtvrtina je tomu podřízena, dům už nevypráví nic, slovo převzala nová nejmladší postava (jako deus ex machina), která nic moc o domě ani předcích neví, něco málo se pokouší účelově zjistit pro svou diplomku, opět se postavy prolínají, ale světlo na konci tunelu se nijak nerozzáří (kolem a kolem skoro jako v Cimrmanovi - všichni umřeli).
Ta poslední část pro mne román zabila, takže ze slibného vysokého hodnocení průměrných 65%.
Spálený zimou
Pete Zacharias
Za mne ne, sériových zabijáků a brutálních vražd jak naseto, policistka pochopitelně s démony a ne zrovna vybraným chováním a vztahy, ani s vyšetřovacím týmem.
Kočičí kavárna
Charlie Jonas
Hodně romantiky, méně koček. Z Německa na slunnou Istrii, kde se dějí nečekané srdeční záležitosti, zatímco bílá Mimi odložena. Nezajalo, nelíbilo.
Čtvrtý přítel
Joy Ellis
Policejní krimi vyšetřování prakticky nula, hrdina se místo toho zabývá jakýmisi přáními svých 4 zemřelých přátel, která mu sdělují již v podobě duchů... Tam jen mírné pátrání. Nezaujalo, nesedělo.
Zázrak na nástupišti číslo 5
Clare Pooley
Vědomě jsem šla do žánru, který mne neoslovuje, takže jsem byla na úvodních stranách docela překvapená, že mne to začalo bavit. Nicméně přišla stránka 50 a tam veškerý zájem skončil. Aby se arogantní nafoukaný bohatý hulvát najednou chtěl omlouvat podivné barevně oblečené pejskařce, za zenitem, to neberu. Nikdy by to prostě z podstaty neudělal (ne, zázraky se nedějí), navíc ona byla jako břitva, takže by se jí navíc ještě bál, kdyby jooo se chtěl polepšit a stát se příjemnějším člověkem, ze dne na den.
Když zmizela
Alex Dahl
Nebavilo: ze slibného zmizení/únosu v Norsku se hned přesouváme do blyštivého města mody Milána a tam sledujeme, jak to v branži chodí, ... aspoň v jedné tamní modelingové agentuře. Obchod s bílým masem a ty nejhorší praktiky, takže o mizení mladých dívek není nouze. Nelíbilo se mi ani prostředí, ani zápletka. Rychle zdoláno: 50%.
Řekni mi pravdu
Matthew Farrell
Jsem nepoučitelná: druhou knihu jsem shledala stejně ničemnou jako tu první, nevěrohodnou, divnou, hloupou slátaninu. Takže tentokrát opravdu už do třetice nikoli...
Lepší krev
Michael Bennett
Dočteno se sebezapřením, nelíbilo: sice z mnou oblíbené oblasti u protinožců, ale tolik historických křivd, které se - podle výkladu v knize - nevesele přenášely dál a dál, takže jejich odplata, řešení oko za oko na potomcích v osmé generaci, podle Maorů byla vlastně v pořádku. Tolik špatného v minulosti a tolik jiného špatného v současnosti aby jeden pohledal. Samozřejmě jsme se s autorem ani vzdáleně nedobrali smysluplného lidského řešení - zřejmě totiž žádné takové, zejména neubližující - neexistuje (ať jde o Maory, otroky, oběti kolonialismu, nebo nám bližší časově a místně válečné oběti či oběti komunizmu).
Ta tvrdošíjnost, zarputilost, nenávist, to mne opravdu zlobilo. stejně jako přehršle slov, výrazů a vět v Maorštině - sice byly vysvětleny dole na stránce poznámkou, ale kvůli jejich množství a současně častému opakování by byl vhodnější samostatný slovníček.
Strašlivá byla také přítomnost nebinární postavy, zcela mimo děj, nedůležitá, zřejmě přilepená pro ještě větší "politickou korektnost" autorem. Takže jsem se poprvé v literatuře musela prokousávat věčným oni říkají, oni zářili, oni jsou krásní a neodolatelní - ve skutečnosti "to" si žilo ve svém zářivém nedotknutelném světě, takže ani nevědělo, že pár metrů daleko hrozí jeho kamarádce smrt, jen se to nadmíru spokojeně vznášelo ve vlastní bublině na tanečním parketu, samozřejmě okouzlujícím způsobem...