sissque komentáře u knih

Na knihu jsem se těšila, ale mé pocity po dočtení jsou takové smíšené.

Lucka Bechynková není ani spisovatelka, ani žurnalistka a třeba její podcast Opravdové zločiny mám moc ráda, ale bohužel to nějak nejde dohromady s tou psanou formou.

Jako celek je to strašně špatně uchopené.
To, že vede pan Štoček sáhodlouhý monolog a sem tam je to proloženo otázkami, které navíc za mě nebyly zajímavě kladené a vypadaly nepřipraveně, není knižní rozhovor - to jsou za mě např. knihy pana Moravce. Tady to působilo tak, jako by se doptala sem tam na něco, co ji zrovna napadlo a nedávala si na tom ani tolik záležet.
Ve výsledku to pak působí takovým "neutřepaným" dojmem.

Obrazová příloha na konci je fajn, ale absolutně nesouvisela s případy, o kterých se v knize zmiňovali, takže taky za mě trochu mimo.

Abych ale nebyla jen kritická...
Myslím, že případy samotné byly do knihy vybrány s citem, každý byl jiný, a to mě na tom bavilo.
Jen je škoda toho nevyužitého potenciálu, co by ta kniha jinak mohla mít...

7 03.07.2023

Nikdo není sám, ale možná by někdy chtěl...

Obyčejný, každodenní život jedné rodiny, vyprávěný Veronikou dcerou, manželkou a matkou a jejími dětmi Magdalénou a Michalem.

Přiznám se, že mám s Veronikou jednu věc společnou strašně bych chtěla všechno stíhat a každému vyhovět, mít takový pocit zadostiučinění, ale bohužel je to nemožné.

V tom příběhu vlastně není žádný velký moment překvapení, ani pořádná zápletka. Děj si v podstatě jen tak plyne, ale pro mě se to právě tím stalo o to více uvěřitelné, reálné.
Petra Soukupová nám dává nahlédnout do soužití několika generací a mám pocit, že nejeden se v tom najde.

8 29.06.2023

Fuu, vlastně ani nevím, kde začít a co chci vlastně ke knize napsat. Mísí se ve mně hned několik pocitů.

Nebylo to vůbec příjemné čtení a ač je kniha relativně malá a útlá, opět jsem ji, stejně jako Vrány, musela několikrát odložit.

Na druhou stranu... Pocity, které dokáže Petra Dvořáková ve čtenáři vyvolat, byť nejsou příjemné, je podle mě přesně to, co má ten příběh mít a co jako autor zvládá výborně.

Co se tématu týká, je velmi kontroverzní a nic podobného jsem zatím nečetla. Jak jsem již zmínila, nebylo to nic pozitivního.
Byla jsem znechucená, uvnitř jsem měla takový svíravý pocit, odpudivý a zároveň mi bylo Jaroslava strašně líto.
Při představě, co vše člověku, který si uvědomuje, kým je, musí probíhat hlavou, jak se musí cítit, jak se vyrovnává s tím, jak ho vidí okolí, když on sám se v sobě vlastně trochu ztrácí.

Myslím, že je velmi potřebné vnášet do literatury i tato společenská stigmata, neboť často máme předsudky, aniž bychom, byť jen z části, dokázali nahlédnout do mysli druhého člověka.
Tím nechci nikoho a nic obhajovat, jen... Jsem velmi psychologicky založená a je pro mě vždy velmi poutavý i ten opačný náhled.

Pro mě jsou knihy paní Dvořákové přesně ty, které mi stačí si přečíst pouze jednou, přesto ale velmi doporučuji.

22 19.03.2023

Posloucháno.

Prvně opět zhodnotím interpretaci.
Jak Vasil Fridrich, tak i Kajetán Písařovic, byli za mě vybráni hlavním postavám na míru.
Prezentace Kajetána Písařovice jako opičího vraha mě naprosto uchvátila, to podbarvení hlasu psychopata hodnotím jako velmi důvěryhodné. A Vasil Fridrich také skvělý, přesně takový hlas si k Samu Porterovi představuji.
Audio tedy moc doporučuji, byl to skutečně příjemný poslech a zážitek.

Tři moudré opice Mizaru, Kikazaru, Iwazaru, které svými gesty říkají neslyším, nevidím a nemluvím zlo.
No málokdo již zmiňuje opici čtvrtou, Šizaru, jež je nejdůležitější právě pro našeho vraha a která značí nečiním zlo.

Sledujeme zde případ, který Sam Porter řeší již několik let a vraha stále nemůže dopadnout.
Tentokrát se mu ale do rukou dostane jeho deník, který záměrně "opičák" chce, aby si přečetl.

Jako čtenář, či v mém případě posluchač, se prostřednictvím vrahova deníku vracíme do jeho dětství, poznáváme jeho psychopatickou rodinu a tedy přiznám se, že právě kapitoly Deníku mě bavily nejvíce.
Mezi vrahem a detektivem je to taková hra na kočku a na myš a Sam Porter má na vyřešení případu, aby zachránil prozatím poslední oběť, až žalostně málo času.

Konec je samozřejmě velmi otevřený pro pokračování, na které se já osobně moc těším. Jednu hvězdičku si nechávám ještě do rezervy.

7 19.03.2023

Posloucháno.
Má první audiokniha a byla to vcelku příjemná změna.
•
Prvně zhodnotím interpretaci.
Schválně jsem si vybírala také kvůli hlasu, aby mi byl příjemný.
Pavel Rímský načetl knihu bravurně a asi i proto jsem ji nakonec doposlouchala se zájmem.
•
Co se týká samotného příběhu…
Vždy se chvíli věnujeme nějaké lince a pak najednou přeskočíme do další. Všechny se mi zdály podstatné, ale nějak jsem doufala, že se třeba na konci propojí a bude mi to dávat větší smysl.
Jediná taková spojka mezi nimi je hypnotizér, Erik Maria Bark.
Jeho postavu jsem si oblíbila.
Oceňuji především myšlenku autorů, téma je originální a zajímalo mě.
•
Nejvíce mě pravděpodobně zaujala ta první část, s Josefem Ekem.
Okamžitě mě příběh vtáhnul a nemohla jsem se odtrhnout…
Ale pak děj najednou přeskočil.
Více dějových linek mi nevadí, ani střídání minulosti a současnosti, ale tím, že jsme tady těch příběhu sledovali několik, přiznám se, že jsem se malinko ztrácela.
Nevím, možná to bylo poslechem a na psané slovo bych se soustředila více.
Přeci jen to nemám ještě tolik osahané. :-)
Konec už byl hodně roztahaný a ani jsem si z toho vyloženě "nesedla na zadek".
•
Nicméně mě kniha bavila a stoprocentně se pustím i do dalších dílů.
Tento díl, jakožto první, vnímám jako rozjezd a věřím, že další pokračování mě nezklame!

4 14.06.2022

Jeeej, tak tohle byl asi první Mellick, který mě příliš neoslovil.
Já jsem od toho vlastně nic moc nečekala...
•
Tematika sexu, erotiky, mi v knihách nevadí, ale tady to bylo podáno takovým zvláštním způsobem, který neumím definovat, ale nelíbilo se mi to a přišlo mi to primárně jako snaha šokovat.
Pak mi přišel příběh nedotažený a místy nudný.
Mellick III. má velmi bujnou fantazii a všechny ostatní knihy se mi líbily, ale tato byla taková... divná.
•
Kniha je rozdělena na tři povídky:
Strašidelná vagina, Porno v srpnu a Fantastické orgie.
•
Strašidelná vagina
Přečetla jsem a nezanechala ve mně nic a ani jsem při ní nepociťovala žádné emoce. K postavám jsem si nevytvořila vztah a bylo mi vlastně jedno, jak to skončí.
.
Porno v srpnu
Upřímně říkám, že jsem ji nepochopila, takže ani nevím, jak hodnotit.
.
Fantastické orgie
Tato mě bavila, to byl dle mého takový nejvíce klasický Mellick, na jakého jsem zvyklá – místy vtipné, hodně bizarní a čtivé, jednoduše úlet.
•
Každá kniha má svého čtenáře a věřím, že i tato si toho svého najde.
Já asi tady nejsem cílová skupina.

7 10.04.2022

(SPOILER) "Obaja sa volajú Láska. Zistila som to podľa toho, ako sa oslovujú. Aká milá náhoda, že sa našli ľudia s rovnakým menom a rozhodli sa spolu žiť.
.
Láska je krásne meno. A ani sa nečudujem, že sa tak obaja volajú, pretože mi tú lásku od prvého dňa dávajú."
•
Milujete zvířátka a líbilo se vám Psí poslání nebo Gump?
Pak i tato kniha pro vás bude to pravé.
•
Zuzanku a její, jak ona sama říká, chlupato-nechlupatou rodinku sleduji již dlouho a moc jsem se potěšila tomu, že se rozhodla napsat knihu a podělit se tak s námi o radosti i starosti, které denně zažívají.
Při čtení se totiž jak zasmějete, tak si i popláčete – pusu tam za Duhu, Elišce a Jakubkovi.
•
Upřímná a citlivá zpověď, kterou nám všichni hrdinové vypráví tak, jak to napsal sám život.
Pohladí vás po duši, naplní vás vírou a nadějí, dojme…
Stále myslím na příběhy Miška, Mafie, Peťka, Benyho, Zorky, Elišky, Jakubka, Pipiny i všech ostatních zvířátek.
Stále myslím na to, jak moc musela být Zuzka zlomená, že jí smrt Viky od základu změnila život a stala se člověkem, jakým je dnes.
•
Moc obdivuji lidi, jako jsou Zuzanka s Peťkem, mají obrovská srdce.
Jsou dokonalým příkladem milovníků zvířat, neadoptují jen pejsky, ale zvířátka všeho druhu – na každém, co mu v hrudi bije srdíčko, jim záleží.
•
Věřím, že si knihu zamilujete.
A to nejkrásnější nakonec… Zuzanka pracuje na pokračování!

1 26.02.2022

New York, Manhattan, Upper West Side.
Impozantní budova zvaná Bartolomějská, výhled na Central Park.
Zdá se vám to kouzelné?
Věřte, že není.
•
Když se Jules – bez peněž, bez práce a bez přítele – rozhodne jít na pohovor, týkající se hlídání bytu 12A, s nadějí na lepší zítřky, ani ve snu ji nenapadne, co všechno se za zdmi této budovy odehraje – ne, za tři měsíce, které zde má strávit, ale během pouhých několika dní – a co vše se zde již odehrálo.
Bartolomějská je jedna záhada vedle druhé.
•
Přiznám se, že jsem četla se zaujetím a zájmem až zhruba do poloviny a pak už se mi děj mírně vlekl.
Stále jsem byla napjatá a zvědavá, jak příběh dopadne, ale zároveň jsem se trochu nudila.
Ach a Jules, nevím, přišla mi místy tak naivní…
•
Znovu se mi zvýšil tep v současné lince, přesně na straně 328.
Od toho momentu už jsem se od knihy neodtrhla a dočetla ji někdy v noci.
Od toho momentu to bylo výborné a konec jsem si užívala.
To mi ale bohužel nestačí na nejvyšší hodnocení, kniha mohla být klidně o čtvrtinu kratší.
•
Přesto ji ale hodnotím jako thriller, který vás, doslova, nenechá spát a rozhodně nejsem zklamaná.

2 18.02.2022

Lisa Aisato má ten dar, že dokáže přesně zachytit, tak, jak stojí v názvu knihy, všechny barvy našeho života.
Krásu hledá v každém a všude a ty obrázky jsou tak přirozené a opravdové, že vás chytí za srdce.
•
Textu v knize není mnoho, ale ten příběh se jednoduše vypráví sám.
Z ilustrací na vás přímo dýchá a vy máte chuť je pohladit a stále si v knize listovat.
•
Tak pokud máte také rádi umění, rozšiřte svou sbírku o tuto výjimečnou publikaci – slibuji, že nebudete litovat.

2 17.02.2022

"Teraz, keď som mŕtva, si uvedomujem, akí hrozní my ľudia dokážeme byť jeden voči druhému. Ako vo väčšine z nás prevláda útočný cynizmus, ktorý nám bráni vidieť v druhom to najlepšie."
•
V okamihu / Ve vteřině je velmi emočně nabité rodinné drama.
Bála jsem se, zlobila, usmívala, byla dojatá…
•
Boj o přežití, nehoda, která poznačí jedenáct lidských životů.
Pravdu vidí jen ona.
•
Celý příběh totiž sledujeme očima šestnáctileté Finn Millerové, která při nehodě na místě zemře.
A stejně jako ona nemůžeme zasáhnout – jen pozorovat a doufat, že se v každém probudí to nejlepší.
Každé z postav je zde věnován dostatek prostoru a jejich charaktery jsou dokonale vykreslené.
•
Jak bychom se zachovali my?
Jak by se zachovala naše rodina, naši přátelé?
•
Celý příběh je postavený na smutku a ztrátě, kdy ale směřuje k naději a zotavení, psychickému i fyzickému.
Nevím, co více ke knize napsat, jednoduše si ji musíte přečíst.
•
Poznámka na závěr:
Moc chválím přebaly, jak české, tak slovenské vydání, příběh dokonale vystihují.
Ve slovenském vydání mi také byly sympatické otázky k diskuzi v závěru knihy, ty v českém nejsou. Mohou posloužit jako námět např. do školy či ke společnému čtení.

10 11.02.2022

Po letech jsem se opět rozhodla přečíst si znovu Čtyři dohody.
Ráda se vracím k některým pasážím, které mám označené barevnými papírky, a není na škodu si je občas připomenout.
•
Myšlenky v této knize jsou v podstatě to, co víme a víme, jak bychom se měli zařídit, abychom byli nejlepší verzí sebe sama.
Jen jsou některé věty tak správně uchopené, že bych je možná lépe nevyjádřila.
•
Koho kniha láka, ať si ji přečte, koho ne, ať raději sáhne po jiné.
•
Místy se v ní věty opakují, a ač je kraťoučká, dala by se shrnout na velmi krátký obsah.
V podstatě již samotné dohody jsou celkovou výpovědí.
V poslední době se s esoterickými a seberozvojovými knihami takzvaně roztrhl pytel, tato byla dle mého jednou z prvních svého žánru a stále má co předat a je velmi oblíbená.
•
Změní vám ale tato kniha život? Určitě ne.
A ani žádná jiná.
Inspirovat se můžeme, ano, ale my sami musíme chtít něco změnit a uvážit dle situace, co je pro nás nejlepší, jak bychom se měli zachovat.
"Vyzobat" si z ní to, s čím se ztotožňujeme, co je nám příjemné.
Do ničeho se nenutit a nechat okolnosti přirozeně plynout, zůstat sami sebou.

7 11.02.2022

Pohlazení po duši.
Když jsem knihu začínala číst, nevěděla jsem přesně, co vše se v ní odehraje.
Čekala jsem romantický, laskavý, létem protkaný příběh.
Ach, jak jsem se nakonec mýlila.
•
Lucinda Riley opět dokázala mé srdce rozložit na několik kousíčků, zároveň jej ale naplnit nadějí.
Jejím knihám jsem naprosto propadla a stala se jedním z mých nejoblíbenějších autorů.
Výjimečná žena. Odešla příliš brzy.
•
Hlavní hrdinkou, doslova, je tady Posy Montagueová, které osud naložil ne příliš lehký život.
Tolik bolesti je na jednoho člověka příliš…
Opět, jak je u Lucindy zvykem, se děj odehrává ve dvou časových rovinách.
Sledujeme život Posy jako slečny, mladé dámy a zároveň jako téměř sedmdesátileté paní.
•
Posyinou velkou láskou je vila Admirál, ve které vyrostla, posléze vychovala vlastní děti a nyní cítí, že s ubývajícími silami je čas se s milovaným domem rozloučit.
Sledujeme zároveň tajemství, kterým je vila opředena a rovněž životy dalších postav.
Jejich charaktery si tady jednoduše oblíbíte.
Jsou stejné, jako my všichni.
Nejsme dokonalí, děláme chyby. Poučíme se z nich nebo naopak ne, ale nepřestáváme doufat a vzdávat se naděje na úspěch.
•
Za mě to byla krásná rodinná sága.
Kniha vás přenese do děje tak, že se cítíte být její součástí.
•
Tak vám příběh směle doporučuji a užijte si při čtení každou stránku.

8 11.02.2022

"Vy lidi ve svým světě žijete neustálým vyměňováním, každej den vyměňujete, papírky za jídlo, papírky za věci, za všechno, a někdy mám pocit, že je vyměňujete i sami za sebe."
.
"My psi nežijeme život vyměňováním, my totiž když si vybereme, tak už nevyměníme. Je to takovej zvláštní pocit u srdce, přichází s důvěrou, a když tu důvěru v nás člověk jednou zaseje, tak ani bolest, ani zklamání, ani mlácení nám tu lásku k tomu člověku nedokáže vzít… My prostě nevyměňujeme."
•
Snad poprvé mi skutečně docházejí slova a nevím, co ke knize napsat.
Tak moc bych si přála, aby některým lidem otevřela oči. A taky srdce.
•
Při čtení jsem u sebe měla svoji holčičku Dafné.
Bolí mě, když vím, že ne každý pejsek dostane tu lásku, kterou si zaslouží.
Vždyť pes je tak dokonalé stvoření, které osobně vnímám jako bytost sobě rovnou.
•
Láska, věrnost, oddanost, bezmezná důvěra.
To vše vám pes dá a nikdy vlastně ani nečeká nic nazpátek.
•
Na film stále nemám odvahu se podívat. Stejně jako na Psí poslání.

17 18.12.2021

Od Carltona Mellicka III. jsem již četla Lidožrouty z Lízátkova a Plyšákokalypsu a bizarro fiction se mi líbí čím dál tím více.
Vlastně je docela zvláštní, že to říkám zrovna já a navíc potom, co jsem zrovna před touhle knihou dočetla Deník farářky. :-)
•
Čím jsem starší, více vystupuji ze své komfortní zóny a snažím se objevovat mnou nepoznané.
Tohle byl zase velký oddych, kdy jsem mezi tím měla spoustu práce a na čtení bylo málo času.
•
Obecně musí člověk k těmto knihám přistupovat s nadhledem a nehledat v tom žádnou velkou literární kvalitu.
Já sama to vnímám jen jako prostředek, takový úlet, jak na chvíli "vypnout" a nechat pracovat jen fantazii.
•
"Přišla si pro jeho duši, ale odešla s jeho srdcem."
•
Lego, těhotná démonka, pár vražd, věčně opilý zápasník sumó a romantika?
No, proč ne. Ve světě Mellicka III. se ničemu meze nekladou.
•
Opět jsem se u knihy dobře pobavila, odreagovala, výborně mi padla.
Tak už mi chybí přečíst jen Strašidelná vagina, té se stále trochu obávám a Dům na tekutých píscích, na který se těším teda moc!

11 09.12.2021

Předně, než začnu hodnotit samotnou knihu obsahově…
Paní farářka je již od pohledu nádherná bytost, kouzelná víla, čistá a dobrá duše.
Často si s ní pouštím všelijaké rozhovory a podcasty, ve většině případů se ztotožňuji s jejími názory. Velmi hezky se poslouchá a věřím, že ani mše s ní nebude nuda. :-)
•
Nyní k samotné knize.
Stejně jako každá kniha, která je psána formou deníku, tak i tato je místy "rozházená" a jednotlivé části na sebe příliš nenavazují.
Jediné členění knihy je na jednotlivé části roku – od adventu až po přicházející advent následující.
•
Při čtení jsem se usmívala, ale i dojímala.
Narazíte zde na denní starosti i radosti, které máme každý z nás, ale i na hluboká zamyšlení, či připravené kázání, dále úryvky rozhovorů – ty bych možná pro opakující se otázky vynechala.
V prologu a epilogu, tam je prostě úplně všechno – všechno, co v této době potřebujeme slyšet.
•
Víte, určitě jsou lépe napsané knihy, ale tato mi předala tolik myšlenek, ale zároveň mě s úsměvem na tváři hřála u srdce, že jsem ji určitě nečetla naposledy a jsem moc ráda, že ji mám ve své knihovně.
•
Myslím si, že kdyby bylo více farářů, jako je Martina Viktorie Kopecká, nebo třeba Zbigniew Czendlik, spousta lidí by na církev nahlížela úplně jinak.

15 09.12.2021

Pokud bych měla tuto knihu popsat jednou větou…
Pohlazení po duši.
•
Tohle bylo tak krásné čtení.
Já od těch klasických, romantických knih pro ženy nikdy příliš neočekávám.
Od začátku vlastně tušíme, jak to dopadne a celou dobu se to spíše vleče.
V čem byla tato kniha jiná a proč mě bavila?
•
Cestování, dobré jídlo, útulná atmosféra i prostředí, láska, přátelství.
Mísilo se tam všechno se vším.
V podstatě jsem měla pocit, že jsem do Kodaně odletěla také a každé ráno si dala ve Varme kávu a kanelsnegle, pak jsem poznávala krásy města a podstatu hygge a později se zase vrátila za Evou, povídala si a u toho jedla obložený chleba.
•
Uvařte si taky kávu, čaj nebo horkou čokoládu, zabalte se do teplé deky, zapalte svíčky, vezměte si i něco dobrého a nechejte se unášet tou atmosférou.
V tomhle podzimním počasí je to ideální čas.
•
Pokud bych přeci jen měla něco knize vytknout…
Zápletky v ději mi nepřišly nějak výrazně zajímavé, trochu mi lezli na nervy Avril s Conradem.
•
Romantika zde byla taková pomalá, nenucená, jednoduše hezká a "nenaivní".
Výborná oddechovka s milým, příjemným a nakonec i trochu překvapivým koncem.

Musím přiznat, že kdyby neměla kniha tak výborné hodnocení a kdyby mi ji nedoporučoval kde kdo, nejspíš bych si po pár prvních stranách řekla, že to není nic pro mě.
Začátek mi přišel nevěrohodný a ani jsem nijak nesympatizovala s žádnou z postav.
•
Zhruba po první třetině jsem se do příběhu ale pořádně začetla a už mi nešlo se odtrhnout.
Více mě bavila linie věnovaná Jessemu, Johnovi a Darrenovi, ta s Natálií mě tolik neuchvátila.
Někde uprostřed se ale tyto dvě linie spojí a my začínáme zjišťovat, co – jak.
•
Miluji objevování nových míst.
Podle popisu jsem se do Zátoky U Zavěšený skály naprosto zamilovala a taky bych tam jistě trávila všechen možný čas.
Moře, klid, samota a surfování.
Ta vášeň, nadšení pro surfing tam bylo popsáno moc hezky.
•
Ke konci už mi přišel příběh zase trochu nereálný, ale to finále jsem si užila.
Vzhledem k tomu, že jsem si to přebrala přesně tak, jak to poté autor vysvětlil v doslovu, jsem spokojená.
•
Celkově knihu hodnotím jako velmi dobrou a byl to pro mě spíše takový odpočinek.
Děj si tam v podstatě jen tak plyne, není zde stálé napětí.
Komu vyhovuje více akce, asi mu lépe padne jiná kniha.
Jsem zvědavá na Smrtící útes, který už mám také doma, zda bude alespoň stejně tak dobrý.
•
Na závěr taková moje poznámka – to mi přišlo úsměvné.
Neporozuměla jsem záměru překladatele "počeštit" některá jména.
Natálie a oslovení Naty, Sára, své dítě oslovuje Daneček?!, … Proč ne jednoduše Natalie – Nat, Sarah, Danny, třeba (netuším, jak přesně byly psány v originále).
Je to taková banalita, ale mezi těmi typicky zahraničními jmény mi to přišlo jako pěst na oko.

5 19.10.2021

"Umenie by malo byť dostupné všetkým. Je to maliarov dar pre ľudské duše."
.
"Život bez lásky je ako Francúz bez vína alebo ľudská bytosť bez kyslíka."
•
Nádherný a citlivý příběh.
Přála bych si, aby po knihách Lucindy Riley sahalo více čtenářů, byla to skutečně výjimečná spisovatelka, která mi svými romanticko-historickými příběhy naprosto učarovala.
•
Příběh je rozdělen do dvou časových období – konce 20. let minulého století a současnosti.
•
Nejprve se společně se sestrami D'Aplièse ocitáme po smrti jejich adoptivního otce v domě na břehu Ženevského jezera.
Ten každé ze svých dcer zanechal odkaz, pomocí kterého se mohou dopátrat své minulosti.
V první části série se seznamujeme s nejstarší sestrou Maiou, krásnou samotářkou, která je láskou zklamaná a celý život, na rozdíl od ostatních sester, žije právě v sídle svého otce.
Její postava mi byla hodně blízká, oblíbila jsem si ji a prožívala vše společně s ní.
•
Druhá linka se odehrává v letech 1927 až 1929.
Pěstování kávy v Brazílii, bohémský život v Paříži, umění dané doby, výstavba sochy Krista Spasitele na kopci Corcovado v Riu, postavení ve společnosti a hlavně láska.
I když Bel ohromila Paříž, já jsem si více zamilovala Rio de Janeiro.
•
Osudu některých postav mi bylo líto, jiné dopadly lépe a potěšila jsem se z nich.
Tak už to v životě chodí.
•
Prolínání minulosti a současnosti, romantika, historie – jsem přesně cílová skupina.
Styl vyprávění Lucindy Riley mi sedí.
•
Čtení jsem si moc užila a vypila přitom spoustu šálků čaje English Breakfast od Twinings, který miluji stejně, jako hlavní hrdinka Maia.
•
Příští zastávka bude Norsko s Ally a sama jsem zvědavá, jak mě ten přechod do úplně odlišné krajiny bude bavit.

3 15.10.2021

Poslední dobou hodně často vystupuji ze své komfortní zóny.
Jediné fantasy, které jsem četla před touto knihou, byl Harry Potter a Twilight sága.
Tak si nejsem úplně jistá, zda bude mé hodnocení podnětné pro fanoušky fantasy, kteří jsou v tomhle žánru více sečtělí.
Ale tohle je můj pohled a mé pocity z knihy.
•
Fantasy není asi úplně můj šálek čaje z důvodu, že vždy v tom hledám i trochu toho reálného a to ne vždy tento žánr splňuje.
Tohle na mě spíše více, než jako fantasy, působilo jako pohádka na motivy Krásky a zvířete a romantické drama, samozřejmě s prvky erotiky. :-)
Ale právě díky tomu pohádkovému nádechu se mi to moc líbilo.
•
Nejvíce jsem si oblíbila postavu Luciena, líbil se mi také Tamlin a hlavní hrdinka Feyre, nevím, prozatím mám k ní takový neurčitý postoj, ale spíše kladný.
Uvidím, jak se vyvine v dalších dílech.
•
Momentálně se to má tak, že jsem se dostala do poloviny druhého dílu a tam "stojím" už tři měsíce.
Mezitím jsem přečetla několik dalších knih a nějak ne a ne číst dál, ale rozhodně mě zajímá, jak to bude pokračovat.
Ale tady už je právě vidět ten obrovský skok z pohádky do fantasy.
Každopádně chci ale sérii dočíst a vytvořit si takový ucelený názor.
Natolik špatné, abych věděla, že se k tomu nevrátím, to nebylo. Jen už se to trochu táhne.

2 02.10.2021

Už když jsem se do knihy pouštěla, mi bylo jasné, že tohle bude takový "jiný" příběh z Osvětimi.
•
Prvně musím zmínit styl psaní autora, ten mi okamžitě sednul.
Téma zpracoval velmi kvalitně a důstojně.
•
Zpočátku jsem se bála, že bude příběh příliš romancí nadnesený, například jako u Tatéra z Osvětimi.
Mně se to líbilo, jen mi to místy přišlo takové "neuctivé" a působilo to pak ne příliš reálně.
Jinak to byl ale také příběh moc hezký a zase z trochu jiného pohledu.
Protože láska, láska je něco, co nám pomáhá překonat mnohé.
Díky ní máme dostatek odvahy, síly a cítíme se lépe. Dává nám pocit jistoty.
•
Přesně v tomhle příběhu vidíme, že člověk je stále pouze člověkem.
Ani jeho rozhodnutí, jednání a okolnosti neovlivní to, co cítí uvnitř a co mu srdce napovídá, že je správné.
Každý je pouze z masa a kostí a tak i člen SS je samozřejmě schopen lásky.
Lásky k židovské dívce.
•
Při čtení jsem si vzpomněla na citát z Harryho Pottera:
"Štěstí lze nalézt i v těch nejtemnějších dobách, pokud si člověk vzpomene, že se má obrátit ke světlu."
•
Samozřejmě jsem doufala v lepší konec, ale oceňuji, že autor zachoval realitu, bylo to pro mě mnohem více uvěřitelné.
Myslím, že tahle kniha ve mně bude rezonovat ještě dlouho.

5 02.10.2021