sgjoli komentáře u knih

Tohle byla dost síla. Knihu jsem dočetla před chvílí a jako by se mi nedostávalo slov. Vrány jsou neuvěřitelně silným, dost depresivním a celkově psychicky náročným čtením, které ve mně bude doznívat ještě hodně dlouho.
Ty rodinné vztahy, které tu autorka popisuje, jsou tak neuvěřitelně toxické, že mi z toho bylo při čtení psychicky dost špatně. Knihu jsem musela chvílemi odkládat, abych se dokázala vnitřně vypořádat s obsahem, a ještě to bylo skoro málo. Před autorkou musím pomyslně smeknout klobouk za to, že to vůbec dokázala psát a dotáhla knihu až do konce, protože nořit se do takového psychického marastu je fakt silný kafe.
Vrány jsou mojí první knihou od Petry Dvořákové, kterou jsem četla, a musím říct, že tato autorka na mne rozhodně udělala tímto počinem dojem. Tato kniha je formátem i počtem stran malá, ale obsahově velmi silná, hutná a s neuvěřitelným, nadčasovým přesahem.
Rozhodně nečekejte nic lehkého či veselého, očekávejte přesný opak. Přesto kniha si tu pozornost určitě zaslouží a už chápu ten hajp, který kolem tohoto příběhu vznikl.

139 24.01.2021

Listopád byl pro mne jednou z velmi očekávaných knih tohoto roku a jsem ráda, že mne kniha vlastně nezklamala. Alena Mornštajnová přišla opět se zajímavým příběhem o pohnutých lidských osudech ovlivněných politicko-společenskými událostmi naší země. Tentokrát to autorka ovšem zasadila na své poměry netradičně do alternativní verze naší historie.
Samotný děj knihy je dost deprimující, ostatně jak už to u knih Aleny Mornštajnové bývá. Nelehké životní události postav, neutěšená atmosféra, napjaté mezilidské vztahy. Autorka zde na osudech svých postav vykresluje fungování společnosti, která žije v sevření přísných vládních restrikcí, nevědomí, dezinformací, udavačství a strachu z vězení, kam se člověk mohl dostat i za naprostou maličkost. Neveselé čtení o věcech, které se sice po roce 1989 naštěstí nakonec nestaly, ale které až moc nápadně připomínaly skutečný život v 50. letech a za doby normalizace.
Pravda, Listopád se mne možná nedotkl tolik, co autorčiny předchozí knihy Hana a Tiché roky, každopádně se jedná o velmi čtivé dílo, od kterého se mi těžko odcházelo. Ačkoliv musím přiznat, že mi postavy občas v některých místech přišly trochu plošší a popis daného režimu bych možná snesla také trochu detailnější a z širšího úhlu pohledu - ne jen vyprávěný z pohledu ženy-vězeňkyně a z pohledu dívky z dětského domova.
Každopádně knihu za sebe mohu doporučit. 4 hvězdy jsou rozhodně na místě.

134 16.05.2021

Do Šikmého kostela jsem se pouštěla s velkým očekáváním. A i když mé očekávání nakonec nebylo naplněno na 100 %, jsem stejně ráda, že jsem se do knihy pustila, protože jsem si ji nakonec dokázala dost užít.
Chvilku mi trvalo, než jsem si zvykla na autorčin styl psaní. V počátku mi bůh ví proč přišel trochu těžkopádný. Ale trpělivost se vyplatila, protože jsem se nakonec dokázala začíst a knihu bylo pro mne těžké odkládat.
Kniha mi rozšířila dost obzory, co se dějin a vůbec prostředí Karvinska týče. Tuto oblast v literatuře nemám moc načtenou a s hanbou přiznávám, že ani tu historii jsem doteď příliš neznala. Musím však říct, že Karin Lednická představuje tento region velmi zevrubně, detailně a navíc způsobem, který je srozumitelný a přístupný širokému čtenářskému publiku.
Zároveň umí autorka vytvořit plastické postavy, které si dokážou najít cestu do čtenářova srdce. Autorka se dovede ponořit do jejich myšlení, povahy, duše - zobrazuje je velmi realisticky a celistvě. Čtenář k nim má možnost přilnout, oblíbit si je a vůbec je poznat z mnoha různých stran. Postavy tohoto románu nejsou nijak černobílé. Nikdo není vysloveně jen dobrý nebo jen špatný. Každý má své dobré vlastnosti, ale i své mouchy - jako každý člověk. Autorka tyto postavy vykreslila bez nějakých předsudků či předpojatostí takové, jaké jsou. Snad právě proto si je čtenář může snáze oblíbit, protože postavy jsou prostě.... lidské.
Důvod, proč nehodnotím naplno, je ten, že mé očekávání bylo asi až příliš velké. Z mnoha stran jsem slyšela ódy na tuto knihu, tak jsem čekala, že i já z toho budu tzv. odvařená jako ostatní. Nemohu říct, že by mne kniha nebavila, protože mne bavila a dost. Ale přesto jako by se mi něčeho nedostávalo, kvůli čemu bych cítila potřebu hodnotit 5 hvězdami. Asi se mne to nedotklo tolik, jak jsem očekávala, nebo to ve mně nevyvolalo tak silné emoce, jako u jiných... nevím. Každopádně minimálně 4 hvězdy zasloužené a do dalšího dílu se určitě pustím v brzké době.

132 20.03.2021

Přiznám se, že jsem vlastně knihu neměla původně v plánu číst, ale pak jsem si ji půjčila od mamky, pročetla si první kapitolu a bylo to. A jsem ráda, protože kniha se mi nakonec líbila víc, než jsem čekala, a odložit ji kvůli práci bylo skutečně náročné.
Heřmánkové údolí je příběhem neuvěřitelně silné hrdinky, která v životě narážela na jednu překážku za druhou, a přesto dokázala zatnout zuby a jít dál. Pokaždé našla v sobě novou a netušenou sílu, o které ani nevěděla, že ji v sobě ještě má, a dokázala překonat to, z čeho by se řada lidí kácela. Mám tak pro hlavní hrdinku jen slova obdivu. Samotnou mne kolikrát při čtení napadlo, kolik bych z toho dokázala zvládnout já, kdyby mne potkaly podobné události. Zda bych i já dokázala být tak silná. Nevím, jestli bych na tuto otázku uměla odpovědět. Ale přesto se mi na příkladu hrdinky Anny potvrzuje, že v některých případech člověk dokáže v sobě nacházet sílu, o které nevěděl, a překvapit nejen své okolí, ale i sám sebe.
Zároveň musím podotknout, že autorka píše neuvěřitelně čtivě, její styl psaní působí velmi přirozeně a vypsaně. Z knihy je jednoznačně znát, že paní Körnerová je již zkušenou autorkou, protože její vyprávění je přesvědčivé, silné, ale přitom citlivé a autorka přesně ví, co chce svým čtenářům předat. Její styl psaní je zároveň přístupný a srozumitelný, kniha se mi četla skutečně dobře a velmi mi sedla do nálady.
Při závěrečném hodnocení jsem se nicméně nakonec přiklonila ke 4 hvězdám místo 5. Nechápejte mne špatně, kniha je to určitě vynikající a za pozornost rozhodně stojí. Přesto mám dojem, že existují tituly, které mne přeci jen zasáhly a ponechaly ve mně trochu něco víc, než se to podařilo Heřmánkovému údolí. Každopádně tato kniha si minimálně 4 hvězdy zaslouží. A je možné, že až se mi Heřmánkové údolí trochu víc rozleží v hlavě, hodnocení nakonec třeba změním ještě k lepšímu. :-)

123 15.03.2021

Máchův Máj se prostě neomrzí... Čtu každý rok na 1. května, jakožto tradici, a prostě je to pořád stejně úžasné. Nádherný jazyk, skvostné verše, ty obrazy, popisy přírody, ta atmosféra, ty bolavé emoce, ty děsivé myšlenkové stavy! A jako třešinka na dortu drama, nešťastná láska, zrada, smrt, vražda... No, já jsem nadšená. A jednoho dne se mi určitě poštěstí, abych si ten prvomájový den udělala echt máchovský - na Bezdězu, s mým oblíbeným vydáním Máje, a četba s výhledem do kraje... nebo u Máchova jezera. [Snít můžeme všichni, že? :-D]

122 01.05.2022

Honzíkova cesta je klasikou dětské literatury, je to opravdu velmi milé čtení, na které ráda vzpomínám. I když se přiznám, že to pro mne přesto nebyla ta nejoblíbenější kniha v dětství – byly takové tituly, které jsem si užívala o trochu více. Ale i tak mi tato knížečka připadala krásná a opravdu velmi milá. O to víc, když byla doplněna o pěkné ilustrace mé oblíbené paní Zmatlíkové.

118 10.04.2021

Slib mlčení si mne získal od samého začátku a nepustil mne až do konce. Jsem ohromena, takhle povedený thriller, co by si mne tak moc získal, jsem už dlouho nečetla. Pořád jsem měla pocit, že se v knize něco děje, ani jednou jsem neměla pocit, že bych narazila na nějaké hluché místo.
Rozuzlení pro mne bylo nečekané, autorka mne dokázala pěkně obelstít, což rozhodně kvituju. Zároveň se mi líbil autorčin styl psaní. Působilo to velmi vyzrále. Autorka se nebojí jít na dřeň a přitvrdit i ve svém vyjadřování, pokud si to dané postavy a situace vyžadují.
Zaujalo mne také prostředí amišské komunity. To je pro mne v literatuře úplně nový prvek, takže i proto hodnotím vysoko - za originalitu. Také mne dost bavily postavy - od hlavní hrdinky Kate, přes její kolegy z oddělení, až po externího kolegu Tomasettiho. Nikdo tu není vysloveně dokonalým, bezchybným člověkem, ale o to jsou mi ty postavy sympatičtější.
5 * z 5 - takhle si představuju povedený thriller. Čtivý, svižný, se zajímavou zápletkou, nečekaným odhalením, se sympatickými postavami.

118 17.10.2020

Tak jsem se konečně i já dostala k přečtení Marťana.
Přiznám se, že na začátku jsem měla trochu problém se začíst. Jednak to bylo dáno asi mojí čtecí krizí, co jsem trochu pociťovala, a také tím, že kniha sama o sobě je prošpikovaná značnou řádkou technických/vědeckých údajů, kterým já jako naprostý laik příliš (či skoro vůbec) nerozumím.
Tyto technické/vědecké informace, na které jsem si musela chvíli zvykat, jsou nedílnou součástí příběhu a já obdivuji autora, že to takhle dokázal dát dohromady a zakomponovat to do děje tak, aby to nebylo rušivé, ale naopak to působilo přirozeně, což se nakonec povedlo. To, že jsem měla problém si některé věci představit či chápat, je pak moje mínus - určitě to nevnímám jako chybu knihy. Ale je to pro mne důvod, proč ubírám jednu hvězdu - nedokázala jsem na 100 % pojmout vše, co autor v knize uvádí.
Ale jinak jsem s knihou dost spokojená. Jde o napínavý příběh o přežití a o vůbec o té vůli přežít. Hlavní hrdina je velmi inteligentní, vzdělaný, dost zručný, hodně hodně trpělivý a sám o sobě dost svéráz se smyslem pro humor. To, jak se s celou situací popral, bylo obdivuhodné. Přirostl mi k srdci a obdivuji jeho vnitřní sílu. Je fakt, že jako astronaut asi musel mít za sebou velmi náročný a pečlivý výcvik. Ale to, čím si prochází, je i tak neuvěřitelná fyzická i psychická zátěž, kterou by jen tak někdo neunesl, takže klobouk dolů.

116 28.05.2021

Autorův humor je vskutku dost specifický, ale mně dost vyhovuje a na tuto knihu mám jen ty nejlepší vzpomínky, ráda se k této knize vracím. Stylistika kontrastující s faktem, že knihu vypráví malý kluk, mne děsně baví. Celková atmosféra knihy se nese v laskavém prostředí laskavého humoru a věřím, že opakované čtení se mi neomrzí. :-)

115 26.05.2019

Laťka stále velmi vysoko a opět nechápu, jak to ten Carter udělal, že mne zase totálně převezl. Teorií jsem měla hodně, ale se všemi jsem byla zase vedle jak ta jedle. Jasně, nejde o žádnou hlubokomyslnou literaturu, která by čtenářům měnila životy, ale v rámci thrillerů je tahle série s Robertem Hunterem zatím jedna z nejlepších, co jsem četla. Svižné, akční, čtivé, příběh se spoustou nečekaných zvratů, který čtenáře vtáhne do děje od první kapitoly, a skvělý detektiv. A taky zápletka, kterou nedokážu rozklíčovat. To je přesně to, co od thrillerů očekávám, a to jsem v Nočním lovci také dostala. Kniha (potažmo celá série) asi není pro ty, kterým vadí větší míra násilí, Carter se nebojí jít do detailů, které jsou místy až nechutné a dost zvrácené. A je to případ i této knihy, Carter se s ničím nemaže. Nicméně pokud vám tohle nevadí, tak směle do toho, Roberta Huntera doporučuju!

114 21.02.2020

Tato kniha byla pro mne dost nečekaným čtenářským zážitkem. Na první pohled se kniha může zdát jako dost bizarní příběh, ale pod slupkou všech možných bizarností a všudypřítomného absurdária se ve skutečnosti ukrývá citlivý příběh skupinky lidí, kteří si nesou svá břemena. Čtenář se s nimi může o to víc ztotožnit, jelikož postavy zde prožívají to, co prožívá řada z nás - strach, nejistotu, úzkosti - řeší se zde reálné problémy reálných lidí. V řadě momentů tak jsou postavy čtenářům více či méně blízké a věřím, že spousta lidí se zde v některých momentech najde.
Úzkosti a jejich lidé bývají označovány za humornou literaturu. Ta humorná stránka se tu skutečně objevuje, ale jde o humor dost specifický, takže je pravděpodobné, že to nebude sedět úplně každému. Na straně druhé si myslím, že by naopak leckoho mohla zaujmout ta vážnější nota ukrytá mezi řádky. Z tohoto důvodu se domnívám, že je těžké někomu tuto knihu doporučit. Autorův styl psaní je natolik zvláštní, že se podle mého těžko určuje, komu by se to mohlo líbit a komu ne.
Přiznám se, že jsem se Backmanovým knihám dlouho vyhýbala, jelikož v řadě současných humorných románů, které jsou mezi čtenáři velmi populární, jsem se nenašla, protože mám na humor osobně dost specifické nároky a spousta humorných knih mi nesedí. A tak jsem se bála, že by to mohl být i případ tohoto autora. Nicméně Úzkosti a jejich lidé mi ukázaly, že jsem se u Backmana mýlila. A už teď vím, že budu chtít vyzkoušet i jeho další knihy.
Tuto knihu hodnotím na 4,5 hvězdy. Ten styl psaní je přeci jen trochu zvláštní, takže mi chvíli trvalo, než jsem se pořádně začetla. Ale nakonec to stálo za to. :-)

111 21.02.2021

K přečtení této knihy jsem se odhodlávala hodně dlouho, protože jsem tušila, že mne čeká nelehký příběh a nelehké čtení. A je to skutečně tak.
Autor čtenářům přináší velmi hutný příběh, nekompromisně v něm jde až na dřeň a velmi syrově odkrývá hrůzy, které se odehrávaly před válkou a pak hlavně během ní. Vidíme tu dva různé pohledy na totéž, ale jako by každý pohled ukazoval jinou, pokroucenou verzi reality. Oba pohledy každopádně přinášejí bolest, ukazují utrpení (psychické i fyzické), vše bez nějakých příkras.
Kniha se mi pod kůži dostávala pomalu, ale o to silněji - po dočtení jsem ji odkládala s pocitem, jako bych dostala ránu na solar. Tohle je emocionálně těžké, hutné čtení, na které budu myslet ještě pěknou chvíli. Tato kniha popisuje tolik zla, že to skoro až působí jako z jiného světa a těžko se věří, že podobné události se skutečně děly. O to je to ještě horší, že se to skutečně dělo. Autor to napsal tak moc sugestivně, že mne kniha místy dohnala k slzám a místy jsem byla až tak otupělá návalem emocí, že se mi dělalo fyzicky nevolno.
Přesto ale nehodnotím 5 hvězdami, ale "jen" 4,5. A to proto, že mi úplně na 100 % neseděla linie v první části knihy, kdy se Viktor pohybuje v prostředí mafie. Objektivně vzato je to zpracováno perfektně, autor skvěle pracuje s historickými údaji a informačně to bylo dost nabité. To autorovi rozhodně nemohu upřít. Přesto ale musím popravdě přiznat, že prostředí mafie není zrovna můj šálek kávy. Je to pro mne cizí prostředí, které mne nikdy moc nelákalo, a mně se to nečetlo úplně nejlépe. Trochu jsem se do toho v některých pasážích musela nutit. Ale to je dozajista problém u mne, jde o otázku nějakých priorit, co se čtení týká.
Každopádně je román Na smrt mimořádným dílem, které za přečtení určitě stojí a které rozhodně mohu doporučit. A ještě nějakou dobu to budu vstřebávat.

110 12.11.2020

Při čtení této knihy jsem se nemohla ubránit srovnávání s filmem, který naprosto miluju (a který jsem tedy očividně viděla ještě před čtením knihy). Trochu jsem se bála, že si knihu nebudu umět užít. Znala jsem již jádro příběhu i jeho hlavní pointu, tak jsem si říkala, že mne asi kniha nebude mít čím překvapit. A ono jo.
Nemohu zde uvést, co přesně mne na té knize překvapilo, jelikož by to byly spoilery. Ale faktem je, že knihu jsem si nadmíru užila. Začátek byl sice trochu pomalejší, ale po nějakých 80-100 stranách se to pěkně rozjelo a stalo se z toho pěkně svižné čtení plné akce a temných, spletitých zákoutí a mrazivé atmosféry, kterou podtrhovalo i mrazivé prostředí francouzských hor.
Pravda, některé věci se v knize a ve filmu více či méně liší, ale mně to nějak v tomto případě žíly netrhá a užila jsem si jak knižní, tak filmové zpracování.
Syrové, mrazivé, drsné... pokud máte rádi thrillery s podobnými atributy, mohlo by vás tohle zaujmout.
Ve výsledku jsem velmi spokojená a knihu i film jednoznačně doporučuju.

110 23.08.2020

Mlčící fontány si mne získaly hned od první stránky. Jednak tím, že je příběh neuvěřitelně čtivý. Ruta Sepetys je rozená vypravěčka, a i když píše o dramatických událostech, umí to podat s neuvěřitelnou lehkostí, citlivostí a velmi poutavě.
Stejně tak mne fascinuje, jak má autorka velmi podrobně nastudovanou tu dobu a prostředí, v němž se příběh pohybuje, příběh je napsaný v tomto ohledu velmi sebejistě. Odpovídá tomu i ten přímočarý způsob, kterým je příběh veden. Autorka od samého začátku ví, co chce čtenářům sdělit, a jde si za tím s jistotou od začátku do konce. Takže i když se jedná o bichli s víc jak 500 stranami, příběh se autorce nijak nerozpadá. Působí to velmi kompaktně.
Co mne také opět uchvátilo, je to, jak skvěle se tu autorce podařilo čtenářům poodhalit a nastínit další kapitolu z historie - vlastně celkem nedávné historie. Pro mne to bylo zase informačně obohacující. Jedná se sice o beletrii a nikoliv o literaturu faktu, ale autorka má svůj příběh postavený na reálných historických podkladech. V tomto ohledu umí kniha čtenáře přimět, aby si zkusil něco o daných událostech zjistit více do detailů.
Nicméně i když se mi Mlčící fontány dost líbily, nedotkly se mne tolik, jako třeba knihy V šedých tónech nebo Sůl moře. Necítila jsem takový ten emoční dopad, který jsem trochu očekávala. Proto ubírám jednu hvězdu - jiné autorčiny knihy mne oslovily přece jen o trochu více. Přiznám se také, že ten konec tady na mne také působil trochu jako z červené knihovny a přišel mi lehce uspěchaný, což ani jedno asi není úplně můj šálek čaje. Každopádně i tak mohu Mlčící fontány vřele doporučit.

108 01.11.2020

Popravdě řečeno, když jsem se pouštěla do této knihy (resp. audioknihy), nepátrala jsem dopředu, co mohu čekat. A vlastně to asi bylo dobře, protože na mne pak čekalo vcelku příjemné překvapení.
Obecně mne baví pátrání v minulosti a rozplétání osudů dřívějších generací, které mají nějaký vliv na generaci současnou. A to v tomto příběhu určitě najdete. Navíc je příběh okořeněný o temnou notu, když tu dojde k záhadnému úmrtí. Nebudu samozřejmě spoilerovat, kdo a jak umřel. Líbila se mi i ta atmosféra - tajemná, temná, ponurá, neutěšená. Ale přitom to nebylo nijak zvlášť strašidelné. Není to horor a kniha si na to určitě nehraje, takže pokud vám nesedí strašidelné příběhy, tak tady se toho bát nemusíte. Je to příjemně tajemné a temné, ale tak akorát.
Myslím, že to rozuzlení tohoto příběhu tu autorka měla vymyšlené dobře a zajímavě. Vypointované to bylo dobře, napsané dost srozumitelně a logicky, dávalo mi to hlavu a patu, což také dost oceňuji.
Jedinou výhradu, kterou ke knize mám, jsou dvě postavy (Linda a Gerda), které mi tu v určitých pasážích připadaly poněkud ukňourané. Neumím říct, zda to bylo takhle dáno interpretací Petry Špalkové, v jejímž provedení jsou poslouchala audioknihu, nebo jestli by mi to tak přišlo i při čtení tištěné knihy). Každopádně tohle mi tam úplně nesedlo do noty. Na druhou stranu u té audioknihy bych ráda vyzdvihla hudební pasáže, které byly takové melancholické a příjemně rozdělovaly jednotlivé kapitoly.
S knihou jako takovou jsem jinak spokojená. Asi to není to nejlepší, co jsem kdy četla, ale myslím, že ty 4 hvězdy si to zaslouží, mně se to líbilo..

106 15.01.2023

Tahle klasika, kterou jsme louskali již na základce, je skutečně skvostem. Petiška odvedl skvělou práci, protože jednotlivé báje a pověsti předkládá krásným a snadno přístupným jazykem, který je srozumitelný i dětským čtenářům, ale přitom myslím, že to má své kouzlo i pro dospělé. Jednotlivé příběhy jsou podané možná trochu jednodušeji, ale to určitě není na škodu a ta místy až magická atmosféra z toho prostě sálá i tak. Pro mne je tohle dílo, ke kterému se ráda čas od času vracím.

106 22.05.2022

Po letech jsem si znovu přečetla tento biograficky laděný komiks a opět to byl silný zážitek.
Linie, v níž autorův otec Vladek vzpomíná na své děsivé zážitky z války, kdy on, jeho žena a jejich příbuzní skončili v koncentračních táborech, je hodně tíživá a silná. Autor tu navíc jako zkušený kreslíř využívá metaforického vyjádření (Židé zobrazeni jako plaché myši vs. nacisti zobrazeni jako kočky "hrající si" s myšmi), které o to víc zdůrazňuje tu hrůzu a tíživost všech zážitků.
Druhá linie sledující autorův vztah s otcem ale také není příliš optimistická. Velmi výrazně se tu projevují mezigenerační rozdíly a odlišné vnímání světa, vycházející z toho, že jeden z aktérů je přeživším holocaustu a do konce života si nese následky všech hrůz, které se mu děly a kterých byl svědkem. Zatímco syn, narozený až po válce, tuto zkušenost nemá a okolní svět a život vnímá zcela jinak.
Tyto rozdílné zkušenosti tak vytvářejí určitou propast ve vztahu otce a syna, kterou je občas těžké překlenout. Tato druhá linie vycházející z osobních zážitků autora je tak také určitým svědectvím o tom, jakým způsobem válečné události ovlivňovaly vztahy ještě dlouho potom, co již válka skončila.
Za sebe toto dílo rozhodně doporučuji.

106 23.05.2021

Modlitba za Černobyl je jedna z těch knih, co se mi dost silně zapsaly do hlavy i do srdce. Autorka záměrně nejde po vědeckých faktech a číselných údajích, ale zaměřuje se na příběhy, vzpomínky a pocity "obyčejných" lidí, jejichž životy Černobyl nesmazatelně poznamenal - ať už jde o obyvatele zasažené oblasti, hasiče, vojáky či likvidátory, kteří na místě pracovali, nebo manželky těchto mužů, kteří byli do oblasti povoláni.
Jednotlivá vyprávění jsou velmi silná a hodně emocionální. Autentičnost a sílu daných vyprávění podtrhuje i to, že se kniha nečte snadno nejen po obsahové stránce, ale i po té formální - autorka zachycuje vyprávění lidí v jejich syrové a jaksi neučesané podobě. Na řadě míst můžou jednotlivé vzpomínky působit jako nesourodý, volný proud myšlenek, kdy se řečník i odmlčí, nebo přeskakuje z jedné myšlenky na druhou... Čtenář se tak musí místy hodně soustředit, aby pochytil celé sdělení. Stylově to může působit neohrabaně, možná krkolomně, těžkopádně. Autorka sama do knihy takřka nevstupuje, nechává mluvit přímo ty lidi, s nimiž hovoří. Toto stylové pojetí je však zde zcela záměrně. Ale chápu, že ne každému to musí vyhovovat. Přiznám se, že i já občas bojovala.
Častými tématy, na něž čtenář v jednotlivých výpovědích naráží, jsou srovnání s válkou (co z toho bylo horší?), strach (z čeho přesně ho lidé měli, zda ho cítili hned nebo později), sepjetí s domovinou a ornou půdou (řada lidí odmítala ze zasažené oblasti odejít či se po vystěhování zase vracela zpět), hledání viníka či snaha celou situaci pochopit.
Pokud je Černobyl téma, které vás nějak blíže zajímá, a chcete se dozvědět i něco "navíc", než jen vědecká fakta o jaderné elektrárně a o výbuchu, tuto knihu určitě doporučuji...

105 31.12.2021

Lovci mamutů jsou jednou z knih mého dětství. Osudy Veverčáka, Kopčema a dalších jsem jako děcko velmi silně prožívala. Člověk byl vtažen do příběhu takřka od první stránky a chtěl všechna dobrodružství zažívat spolu s hrdiny. Aspoň tak jsem to jako malá vnímala. Asi si to budu muset někdy přečíst znovu, protože tahle kniha je výborná a i dlouhá léta po svém vydání má co říct. Výzkum od dob vydání sice skutečně pokročil, ale jako dobrodružný román jsou Lovci mamutů jedna z nejlepších knih pro mládež, co vznikly z pera českého autora.

105 19.11.2019

Robinsona Crusoe jsem četla vícekrát. Napoprvé ve škole mne to tolik nezaujalo, ale ve chvíli, kdy jsem si Robinsona na čtení vzala dobrovolně, bylo to čtení naprosto o něčem jiném. Hodně asi pomohlo to, že se jednalo o převyprávění od J. V. Plevy, které je neuvěřitelně barvité a jazykové prostě krásné. Aspoň mně to tak přišlo. Obecně vzato ale není divu, že Robinsonův příběh se stal předlohou tolika dalších knih, tzv. „robinsonád“. Asi je to celé to ztroskotání na ostrově hodně zromantizované. Ale faktem je, že mi tahle kniha ve výsledku přišla hodně dobrodružná, příjemná na čtení a člověk to s tím Robinsonem prostě prožívá naplno. A věřím, že nejednoho čtenáře při čtení napadlo, jak by si počal po ztroskotání on. Já bych asi příliš dlouho nepřežila, jak se znám. :-D

104 22.05.2022