see_sawandrew komentáře u knih

Myslím, že významná prozaická díla H. P. Lovecrafta se dají dělit do tří základních skupin podle přístupu ke strašidelnému univerzu, které HPL vytvořil. PRVNÍ SKUPINU bych označil jako VZDOR. Ta je zastoupená ze všech nejméně a je poplatná dramatizaci, kterou Lovecraft vlastně zrovna nemusel. Nejtypičtějším zástupcem této kategorie jsou dvě povídky: Poněkud průměrná Hrůza v Dunwichi a velmi výtečná Věc na prahu. Tato díla obsahují více dialogů, jsou dějovější a narozdíl od většiny autorovy tvorby, zde se opravdu vyskytuje reálný boj lidské bytosti proti kosmickým hrůzám,. Ačkoli mají tato díla dusivou atmosféru, část jejich strašidelného kouzla se vytrácí právě díky porazitelnosti nepřítele. Podle tohoto schématu prakticky jede většina současné hororové produkce v literatuře a filmu, protože razantně posílil vliv napětí v epice. DRUHÁ SKUPINA se dá označit jako PŘIJETÍ a její zástupci mají mnohem blíže k pohádkám než k dnešnímu hororu. Ale právě proto, že díla v této kategorii přítomnost nadpřirozených sil prostě akceptují, dávají autorovi prostor se mnohem víc vyřádit a ukázat čtenářům trochu více mystiky. Neohroženým zástupcem této kategorie je novela Snové putování k neznámému Kadathu, která asi navždy zůstane nedoceněným klenotem autorovy tvorby. Přitom obsahuje tak ohromné množství prvků Cthulhu mýtu, že z toho přechází zrak. A konečně nejdůležitější a nejvýznamnější je TŘETÍ SKUPINA, tedy skupina KRITIKA. Sem patří většina významných děl HPL počínaje Barvou z kosmu a Šepotem ve tmě, přes všechny Charlese Dextery Wardy či Erichy Zahny až po vydařenou novelu V horách šílenství, otištěnou právě v tomto svazku. Všechna tato díla mají společný prvek minulého času a ichformy, přičemž vypravěč je zprostředkovaný nebo očitý svědek událostí, které jsou na něj poněkud moc. Vždy se však snaží aplikovat na věci, které viděla, kritické myšlení a pochybnost o svém vlastním mentálním zdraví. Tato nejdůležitější skupina děl HPL prošla během jeho autorského života jistou proměnou, od naprostého nepochopení hlavní postavy až po opravdu kritický až vědecký přístup, který je typický právě pro Hory šílenství. Na tomto díle, které považuji za stěžejní pro tento svazek, je nejlépe vidět Lovecraftova transformace z mysticismu do vědy, protože původně nadpřirozené až mytologické bytosti posunul na konci svého života do "pouhých" mimozemských bytostí (téma zpracované už dříve, například v Šepotu ve tmě). Právě třetí skupina je ta, kvůli které si pamatujeme Lovecrafta a v čem spočívá jeho jedinečnost. Totiž v popisu zla jako entity daleko větší, mocnější a nepochopitelnější, než jak ji zobrazuje moderní dramatický horor.

7 25.09.2018

Je otázka, jestli Vonnegut vůbec tušil, jak strašně nadčasovou knihu napsal. Většina satirických prvků je stále aktuální i dnes. Román by si určitě zasloužil větší hloubku, ale jeho poselství je více než jasné a až nepříjemně mrazivé. 80%

7 23.07.2015

Námět výborný, tempo příběhu také. Co je pro mě nepochopitelné, je závěrečná změna stylu, která rozjetý vygradovaný příběh posílá do naprosto útrpné nudy. 60%

5 24.07.2021

Román děsivý právě díky tomu, že nikdy nepřekročí hranici uvěřitelnosti. 80%

5 21.03.2018

Nevídaně různorodá sbírka, kterou jsem si užil od první do poslední stránky. Některé povídky jsou spíše existenciální zamyšlení a scénáře, společně s některými básněmi, vám mohou připadat podivné, ale jinak je to paráda. Můj osobní favorit je naprosto geniální povídka "Můžeme to pro vás zařídit ve velkém", ale také "Svatební dar", "Rytířství", "Jezírko se zlatými rybkami a jiné příběhy" či "Vymetač snů" jsou vynikající jednohubky a nekonečný zdroj mé inspirace. Vřele doporučuji. 85%

5 30.08.2013

Pokud budete zpočátku zmateni, NEPROPADEJTE PANICE! Nejlepší kniha o živočišné hlouposti, jakou znám. 100%

5 23.08.2013

Proč se zrovna z této knihy stal hit, je mi fakt záhadou. Dívka ve vlaku obsahuje všechno, co je pro tento žánr typické. Včetně klišé. 40%

4 12.09.2016

Tenhle holohlavý podivín jménem China Miéville se zřejmě stal největším zjevením mého čtenářského života. Minimálně polovinu románu tvoři čisté popisy tvarů, pachů, zvuků a barev Nového Krobuzonu, a čte se to, jako když nůž projíždí horkým máslem. Všechny ty exotické rasy, děsivé mocnosti a skryté hrůzy té makabrózní megalopole mě prostě okouzlily. Každý odstavec má v knize své místo, Miéville všechny nitky nádherně vygradovává a splétá jako obludný Tkáč, aby nakonec zanechal ve čtenáři celý vesmír. Nádraží Perdido je fascinující román a pokud se nebojíte navštívit svět, o němž budete mít noční můry, určitě si ho přečtěte. 100% PS: Vyzdvihnout musím i vynikající překlad Milana Žáčka.

4 29.08.2013

Miéville vztyčuje prostředník všem, kteří si v dnešní době hrají na opravdové scifaře. Všechny tradiční propriety science fiction nechává prostě jen existovat a sám se pouští do mnohem neprobádanějších vod - do xenolingvistiky. Tak ambiciózní téma dokážou úspěšně ukočírovat jen opravdu velcí spisovatelé a Miévilleovi se to i přes jistá zaškobrtnutí podařilo. Ambasadov je jedna z nejpozoruhodnějších knih, jakou jsem kdy četl. Není Miévilleova nejlepší, na to má příliš fádní a nedramatickou formu. Její obsah je ale tak bizarní, zneklidňující a úchvatný, že ji nelze nazvat jinak než štikou ve sci-fi rybníce. 75%

3 21.08.2015

Pro mě z naprosto záhadných důvodů oceňovaná břečka, která Kubrickově tolik kritizované - mimochodem nejvíce ze všech právě Kingem - adaptaci nesahá ani po kotníky. 30%

3 22.08.2013

Když jsem četl O psaní, bylo to poprvé, kdy se mi osobnost pana Kinga začala protivit. Jeho životopis jsem v podstatě celý četl v doslovech Temné věže, naučnou část o samotném řemesle tvoří pouze několik banálních rad, bez nichž se obejde každý pisálek s půlroční zkušeností. Ve výsledku mi z toho nevylézá nic než Kingovo vlezlé "hele, jak jsem dobrej". 30%

3 22.08.2013

Hlubina rozhodně není nikterak originální román. Davidson (pseudonymy fakt nemusím) si z dosavadní hororové fikce bere opravdu hodně. Paradoxně nikoli od Kinga nebo Barkera, ale především od literárního podivína H. P. Lovecrafta, ale také od slavného filmového tvůrce Johna Carpentera. Autor je ale dost zkušený na to, aby legendy hororového žánru pouze nevykrádal, nýbrž elegantně využil jejich oblíbených imaginací. Hlubina chytí a nepustí díky naprosto precizní formě, která se nezdržuje filozofickými bláboly, ale maximálně účelně a přitom vkusně vede čtenářovu pozornost. Je důvtipná, sugestivní a navzdory bizarnímu obsahu nikdy nezklouzává k naivitě a přehnané snaze vyděsit čtenáře za každou cenu. Výsledná děsivost Hlubiny stojí a padá na čtenářově představivosti a jeho ochoty připustit, že na Zemi může existovat něco mimo hranice našeho chápání. Hlubina je román o temnotě, představivosti a hlavně o prvotním strachu každého živého tvora. A pokud jejího antagonistu, ukrytého jedenáct kilometrů pod hladinou moře, něco charakterizuje dokonale, pak je to věta: "Kdybyste chtěli něco ukrýt - kdybyste byli řekněme bůh a mohli jste to zařídit - kdybyste chtěli ukrýt tu nejhorší, nejnebezpečnější věc, jakou si dovedete představit... kam jinam? To mi povězte. Kam... JINAM?" 90%

2 21.02.2016

Troufám si tvrdit, že právě tato část Lovecraftových sebraných spisů tvoří naprosté jádro autorovy tvorby. Když opomenu následující svazek, který obsahuje asi nejlepší Lovecraftovy povídky vůbec - znepokojivou Barvu z vesmíru a geniální Šepot ve tmě, musím právě tuto knihu označit za hlavní bránu do bizarní fantazie autora. Dle mého názoru k tomu však paradoxně nedochází zásluhou populární povídky VOLÁNÍ CTHULHU ani nejdelší Lovecraftovy novely PŘÍPAD CHARLESE DEXTERA WARDA. Tou velmi náročnou, přesto téměř geniální sondou do lovecraftovského multiverza je novela SNOVÉ PUTOVÁNÍ K NEZNÁMÉMU KADATHU. Není těžké si všimnout, že většinu svých děl autor pojímá ze stále stejné perspektivy: zvolí nespolehlivého vypravěče, který v ichformě nejprve podotkne, že jeho okolí či on sám již pochybuje o jeho/své příčetnosti a následně vylíčí události, které k jeho zešílení vedly. V několika připadech se pak vypravěčem stává osoba, která se pouze doslechla o hrůzách, které se odehrály. V každém případě se vypravěč snaží držet zdravého rozumu a pomocí pevné logiky oddaluje verdikt "nadpřirozeno" až do krajních mezí. Novela SNOVÉ PUTOVÁNÍ K NEZNÁMÉMU KADATHU je však koncipována zcela jinak. Lovecraft ji napsal v er-formě a jako vypravěče zvolil sám sebe. Nikoli vyprávěním, ale svým typickým popisem děje líčí příběh Randoplha Cartera, který je nespokojen s jedním ze svých snů, a proto se vydává do tajuplné Snové říše, aby poprosil bohy Země o přístup do nádherného města, které si vysnil, a kam se záhadných důvodů nemůže vstoupit. Jeho bizarní putování Snovou říší není provázeno logikou, natož nějakou psychologií postavy. Lovecraft v podstatě motivace Cartera či jiných postav vůbec nepředstavuje a soustředí se pouze na kouzelný popis tvorů, předmětů, měst a podivných zákoutí "Dreamworldu", který v mnohém připomíná říší Fantazie ve slavném Nekonečném příběhu. Během celé novely Lovecraft chrlí nejen znamenitě vygradované příběhové linky, ale především hromadu odkazů na celou svou tvorbu. Navazuje na své povídky o snech (většina vyšla ve druhém svazku s titulkem Měsíční močál), bezstarostně vkládá odkazy na mýtus Cthulhu i na děsivý pantheon Vnějších bohů i Velkých bohů, od věčného Azathotha přes jednu z hlavních postav Nyanlatrotepha až po žlutého kněze Hastura. To doplňuje, jak je u něj zvykem, velmi rozsáhlým bestiářem, kde figurují ghůlové, gugové, noční zebouni, gholové a dokonce ultharské kočky. Díky této podivuhodné patlanici se ze Snového putování stává jednak lovecraftovský slabikář, nabitý vším, co tento autor vymyslel, ale především neskutečně poutavá, dojemná i značně děsivá pohádka, v níž Lovecraft dokonale spojil naivitu všech svých děl s nepředstavitelně hrozivými prvky svého fikčního světa. Těžko v jeho tvorbě ještě najdu něco tak nabitého fantazií a upřímnou touhou po naivním snění. Celá kniha za 85%, Snové putování samozřejmě za sto.

2 23.12.2013

Kniha osciluje mezi naprosto geniálním rozborem pohádkového žánru a nesourodou vatou. Každopádně jedna z nejpozoruhodnějších knih, jaké jsem kdy četl. 80%

2 02.09.2013

Nejzajímavější na tom je, že přes znepokojivý, depresivní a fantaskni námět je Piknik u cesty vlastně jen o lidské bytosti. A je to tak správně. 85%

2 02.09.2013

Mareš prostě umí. Možná má poněkud přemrštěnou fantazii, ale jeho hypotézy jsou inspirativní a rozhodně kryptozoologii neodsuzují ani neopěvují. Rozhodněte se sami. 85%

2 24.08.2013

Nejlepší kniha o paleontologii, jakou znám. Přestože spousta informací už není úplně aktuální, khina stále dokáže obstojně udivovat. 90%

2 24.08.2013

Jedinečně hluboký a silný román o pravé podobě nesmrtelnosti. 90%

2 23.08.2013

Randall Flagg se stal jednou z nejpůsobivějších záporných postav americké literatury a King už před slavným To dokázal, jak strhující bichle dokáže napsat. Nebýt lehce otravné náboženské agitky, považoval bych Svědectví za nepřekonatelné post-apo. Autor naštěstí zcela ztratil soudnost až při psaní scénáře pro Garrisovu televizní adaptaci, a tak se Svědectví stále drží mezi naprostými špičkami Kingovy tvorby. 85%

2 22.08.2013

Pustiny jsou naprostým vrcholem Temné věže a Kingovy kreativity. Zatímco první část je působivá učebnice časových paradoxů a osudovosti s dokonalým hororovým zakončením, druhá část je totální akční nářez, který vrcholí dechberoucím Blainem a šílenými pustinami. King nasadil v Pustinách laťku tak vysoko, že už ji snad ani překročit nelze. 100%

2 22.08.2013