Šárkaxx komentáře u knih

Ještě že je to tak dobře napsané, že se to čte jedním dechem. Víc bych nezvládla.
Je děsivé, že někdo si může myslet, že koncentrační tábory neexistovaly.
Mj. ten popis epidemie na začátku knížky byl trochu podobný tomu, co se děje dnes, i když jsme na tom asi tak 10x líp, ale stejně...

Četla jsem verzi z r. 1978. K téhle knížce jsem si udělala ve svém čtenářském deníku tuhle poznámku: Příběh je jedním velkým přehledem toho nejubožejšího v lidech – postavy jsou vzteklé, hysterické, kruté, bezcitné, pesimistické, plné pomsty a odporu. Číst to bylo utrpení. Takže tak. Můj názor nezlepšilo ani filmové zpracování. Tuhle knihu fakt nemusím.

Četla jsem novější verzi.
Mám ráda poezii a toto je zatím nejkrásnější sbírka básní, jakou jsem kdy dosud četla. Podobně jako nefernefer jsem si po přečtení řekla, že tuto knihu chci mít v domácí knihovně (a to si neříkám moc často).

Docela mě překvapilo, když čtenáři hodnotí tuhle knížku jako vtipnou. Mě tak vůbec nepřišla. Naopak, je děsivě pravdivá (pracuju v branži). A mám trochu dojem, že humor, kteří tam ostatní vidí, je trochu obrana před tou hrůzou, která je vetknutá na těch pár stránkách dost hustě...

Kniha se výborně čte, napínavá, krátké kapitoly. Trochu jsem se toho obávala, protože nemám ráda kruťárny, ale takových scén je tam jen hrstka. Výborný popis antisociální osobnosti.

5 09.01.2022

Pro mě zvláštní způsob psaní, kdy se stále opakují verše, nicméně potom jsem měla dojem, že s každým opakováním se dostává na povrch něco trochu jiného.

Knihu jako psycholog vřele doporučuji, je jednoduše a srozumitelně napsaná, na kazuistických ukázkách dobře pochopitelná a lze z ní čerpat mnoho nápadů k práci na sebe-rozvoji.
Jen se trochu bojím, že k ženám, kterých se to nejvíc týká, se "nedostane", protože se dost často stává, že člověk, který má nějaký problém, má vůči němu taky "slepou skvrnu". Takže pokud máte dojem, že by se to mohlo týkat nějaké kamarádky, opatrně nadhoďte, že taková kniha existuje. Věřím tomu, že po přečtení by mohly prožít úlevu v tom smyslu, že s nimi není zas tak moc špatně...
2021 vyšla další kniha, která je zaměřená na narcistické rodiče obecně (nejen vztah matka-dcera) Když narcisté zestárnou, která má více praktických návodů k různým situacím

Celá kniha má kolem 800 stránek, ale četlo se to dobře. Často tam autor zabíhal do popisu podrobností, což na jednu stranu nudilo, na druhou jsem si ale říkala, že to má propracované. Je otázka, kolik z toho bylo tehdejších aktuálních problémů, o kterých se tam zmínil, např. válka s Turky.
Původně byla prý napsaná pro to, aby odsoudila nevěru ženy, ale celkový dojem je opačný – navzdory propagování svobody mužů, jejich zaměstnání, jejich opovrhování rodinného života – ve smyslu: je normální mít po 8 letech milenku, protože manželka zošklivěla – tak to vyznívá spíš naopak – na obraze jejich života vyniká život tehdejší vdané ženy střední třídy jako určený k rození dětí, kdy ve 30 vlastně začínala být postradatelná – a jen se starala o děti atd. Z bohaté společnosti ženy zastávaly i nějaké úřady, ale zejm. se staraly o různé spolky atd. Další velká otázka celé knihy je rozpor mezi aristokracií a jejich svobodami (vysoko hodnocené platy, kde se vlastně skoro nic nedělá) a chudým lidem, který si i při tvrdé dřině nevydělal téměř na nic.
Nicméně ke konci už mi Anna přišla na "odstřel". Láska se stává postupně jakýmsi bojem o moc, jakákoliv hloupost se stávala důvodem k hádce, která neměla pointu. Chvílemi mi pak přišlo, že se z ní stává pavouk, který milence omotává sítěmi, ze kterých není úniku – tím spíš jí pak utíkal pryč. Na druhou stranu mi jí přišlo líto, když svou inteligenci a šarm nemohla nijak využít, byla stále jen něčí "ženou", milenkou...

Mj. skvělé texty písní, které dodnes občas poslouchám, tady je to Civilizace.

Jak už tady někdo poznamenal, autor v knize používá vlastní zážitky, odborné informace a vyvozuje z toho nějaké závěry. Člověku, který se nechce prokousávat odborným textem bych doporučila, aby si přečetl poslední dvě kapitoly: Růst a ochrana a Uvědomělé rodičovství.

Podle mě zajímavé poznatky: 1. Náš život řídí naše přesvědčení, ne naše biologie.
2. ..“mysl“ není soustředěna v hlavě, ale prostřednictvím signálních molekul je rozložena v celém těle. (str. 113)
3. Nestačí nežít ve stresu, pro zdraví je třeba spokojenost a prostředí, které bude stimulovat náš růst. (str. 126)
4. "Rád bych vám doporučil, abyste i vy věnovali pozornost tomu, jak vaše obavy a z nich plynoucí ochranné typy chování ovlivňují váš život. Zbavit se obav je prvním krokem na naší cestě k plnějšímu a spokojenějšímu životu. (str.132)

Blázen jsem si vzala tuhle knížečku na cesty autobusem do práce a musela jsem přeskočit Pláč dětí, který je napsaný tak, že jsem se rozbrečela (je to vážně síla). Tak jsem přeskočila k sonetům a ty jsou naopak velmi pozitivní. Sice je tam pořád cítit její nejistota, která se mísí s nadějí lásky, ale ať už tam je, nebo není, tak z toho vznikají kouzelné básně o lásce ke svému muži. Nic podobného jsem zatím nečetla...

Mně se moc líbil 42. - přišel mi, že nejlíp odráží její "osud":

Já nechci, aby budoucnost má byla
jen opisem mé minulosti dál.
Tak psala jsem. A protože se zdál
být blízek anděl, který odesílá
mou prosbu, k Bohu jsem se obrátila
a tam na jeho místě ty jsi stál,
jenž andělům se v duši podobal.
Já z nemoci se rychle pozdravila
a na mé holi poutnické mi vzrost
list zelený, i rosa padla na ni.
Tím nechci žíti, čím jsem žila dost.
Uzavři stránky, jež jsou žalem psány
a nový nadpis na mou budoucnost
dej, anděli můj, v světě nedoufaný.

Popisuje totalitu, ale hlavně prostředí bohnické léčebny, kde pobýval něco přes 3 měsíce. Vlastně v celé knize není popsáno, co mu vlastně bylo. Jen že hrozilo riziko sebevraždy. Introspektivní, nahlíží i na druhé pacienty i personál – a to oblíbené i ne. Pro mě tahle knížka byla zajímavá skrz obor, ve kterém pracuji.

Jedna z nejoblíbenějších knih mého dětství. Dostala jsem ji k narozeninám nebo vánocům, těžko už říct, když mi bylo 8 let a do svých 20 jsem ji přečetla snad 10x. Vtipné na tom je, že jsem si vůbec neuvědomila, že je to první část Jany Eyrové, takže když jsem "Janu" objevila ve svých 25 letech, tak jsem byla naprosto unesená, že to má pokračování.

Bývalý ředitel švédské firmy na léky – popisuje způsoby, jak se manipuluje s výsledky výzkumů co se týče nových léků, což je odporné, protože primární premisa je ta, že každý má svou cenu, tj. dá se uplatit. Takto se manipuluje i s léky, které nejsou ověřené – a dokonce které způsobily v prvních výzkumech úmrtí někoho.
Nicméně zhruba po 150 stránkách jsem začala mít dojem, že autor, který byl v mládí „kuli“, tj. podřízený bělochům – je stále tentýž kuli – když ho vyhodili z téhle firmy, tak začal psát tyhle knihy. Údajně z důvodu strachu o jeho 3letého syna. Ale nemůžu si pomoct, mám pocit, že je to stejný "psychopat", jako byl kdysi, jen mu došly horentní příjmy za jeho práci, tak neváhal a prodává zas něco jiného – stejně bez skrupulí. Protože sám řekl, že o tom věděl už mnohem dřív, ale dokud to sypalo, tak očividně neměl problém s tím pokračovat... Přišel mi jako člověk odporný, a i když je pravděpodobně pravda všechno to, co tam píše, z jeho úst to zní jako fraška.

Od autorky jsem četla už Anglické listí, které se mi dost líbilo a tato kniha je snad ještě povedenější - líbí se mi, jak popisuje místa bez zvláštních příkras, okořeněné osobními zážitky.

3 29.06.2022

Potom, co jsem si přečetla Démona, který se mi moc líbil, tak jsem vyhledala další sbírku od Lermontova. Čte se stejně skvěle, i když je trochu monotematická, což mě vlastně přivádí k úžasu, že stejnou věc můžete říct tolika různými verši... Nicméně - těmi tématy je jednak láska a jednak zklamání ze života, ale hlavně ze vztahů. Měla jsem pocit, jako by básně psal starý člověk, zahořklý životem, a přitom některé jeho básně jsou z období adolescence.. Někteří lidé se rodí s moc starou duší...
Krásný příklad:

Věř jen tomu, co je věčné,
nepočaté, nekonečné,
vše, co stalo se a stane,
zklamalo už, nebo zklame.

Mám ráda ten pomalý děj a bohatý jazyk Ch. D. Pokud nechcete číst knihu pro to, abyste se dozvěděli, jak to dopadne, ale pro čtení samo, Dickens je přesně ten autor.

Knížka limericků (název není vyjasněn, odkud pochází, jsou to pětiveršové říkanky, první dvojverší se rýmuje s veršem posledním, s oddělenými dvěma kratšími a jinak rýmovanými vnitřními verši). Velmi roztomilá vtipná knížečka, o které mě hned napadlo, že ji zkusím přečíst své 7leté neteři, až přijede na prázdniny. Jsem zvědavá, jestli se jí to bude líbit.

Moje oblíbená:
Byla jedna mladá dáma v Soči,
která měla příliš velké oči.
Když je měla dokořán,
vyděsil se každý pán,
tak příšerně, že nevěděl kam skočit.

3 28.04.2019

Moc hezká malá knížečka plná láskyplné poezie, i když někdy smutné ze zklamané lásky nebo ze ztráty dítěte...
Na úsvitě loučení
Ať líbám tě a obepínám,
ať k tobě lnu v své žalosti
vše marno! sbohem, Mladosti,
my každá pospícháme jinam.
...
Úžasné, jak popsat stárnutí.

Nebo
Večerní sbohem
Tak pozdě je už! Dobré nebe!
Jako když blýskne, minul čas;
už po dvanácté tlouklo zas
a já - já jsem tu ještě vedle tebe!
A spánek nejenže mne minul docela,
mně bylo, jako bych i slunce viděla!
...

Přečteno asi 10x během mého dětství - úžasný příběh.