SanynkaZ komentáře u knih

Kniha se mi líbila, dobře se mi četla. Autorovi se podařilo mistrně vykreslit pocity ženy, která prochází krizí středního věku, věřila jsem mu každé slovo. Avšak když přišli na scénu 4 muži, kteří skoro padesátileté Marii nadbíhali, příběh začal zavánět červenou knihovnou a místy mi připomínal S. Rudolfa, jen trochu na vyšší úrovni. Proto strhávám jednu hvězdičku.

8 01.04.2021

K. J. Erben je pro mě Pan básník a Míla Fürstová Paní malířka. Jedinečné spojení, které bude mít navždy místo v mé knihovně

K Houbařce jsem se dostala náhodou, aniž bych věděla, o čem je. Musím se přiznat, že když jsem koukla na obálku, viděla jsem úplně něco jiného než houbu. Říkala jsem si: ty brďo, jsem to ale zkažená. Ale jak jsem četla, najednou ta obálka začala dávat smysl a já jsem si oddechla, že to se mnou není tak zlý. Takže obálka geniální.
Nejvíc na knize oceňuji češtinu, V. Hanišová píše nesmírně elegantně, vymýšlí krásné obraty, metafory. Téma mi přišlo zajímavé, popisy přírody a hub mi vůbec nevadily, naopak, dodalo to příběhu atmosféru. Hlavní hrdinka mi nebyla sympatická ani trochu. Diagnózu se neodvážím zpochybňovat, ale zarazilo mě, že se Sára vyhýbala lidem, měla z nich až panickou hrůzu (proto se taky zašila v chaloupce na Šumavě, že), ale pak bez potíží provázela turisty po lese a užívala si to. Nevím no. Konec mi přišel useknutý, říkala jsem si - cože to už je konec? a proto dávám o hvězdičku méně.
Také mě zarazilo pár detailů - vyhlášená houbová restaurace kupuje houby bez papírů? Do toho by fakt někdo šel? Proč neměla Sára alespoň mykologickou zkoušku, čímž by se stala profesionálním sběračem a bylo by to věrohodnější. Pak mě zarazilo, že ji lékař propustí z léčebny a ve zprávě má: není vyloučeno, že ublíží sobě nebo okolí. To jde? Není v tom případě nařízena ústavní léčba?
Nejvíce mě zaujala myšlenka, že se to vlastně vůbec nestalo...
Celkově zajímavá kniha napsaná mimořádně krásným jazykem.

8 12.03.2021

Opět vynikající čtení. Jestliže první díl jsem v recenzi označila za literární událost roku 2020, díl druhý je jeho důstojným pokračováním, ačkoli v mých očích jej nepřekonal. Opět nádherná práce s jazykem, opět informačně nesmírně cenný a přínosný náhled do historie Slezska. Opět mravenčí rešerše, za které si autorka zaslouží ne pět, ale deset hvězdiček.
ALE!!! Bohužel musím konstatovat, že mě druhý díl nevtáhl do děje tolik jako ten první a vím přesně, proč tomu tak bylo. Je to dáno přemírou postav - mnohé jen prosviští kolem a hned štafetu převezme někdo jiný, takže jsem si nedokázala k hrdinům utvořit stejně silný vztah jako v prvním díle. Za polovinou jsem občas musela přemýšlet, kdo je čí manžel, které dítě ke komu patří apod. Úplně bych se obešla bez postavy Halky, namísto ní bych uvítala díl "Beranovi", protože by mě velmi zajímalo, jak si rodina Beranova po odsunu vedla.
Také mi připadá, že autorka svým hrdinům nakládá až příliš. Když je nechá zažít vzestup, tak jen proto, aby je zanedlouho nechala zas padnout a časem se tento postup stává šablonovitým a předvídatelným.
Tyto výtky ale nemohou srazit mé závěrečné hodnocení. Je to výborná kniha, kterou vřele doporučuji a už se moc těším na třetí díl.

10 20.02.2021

Bohužel mě kniha až tolik neoslovila. Zajímavý námět, lokace a postavy, versus nezáživné a zdlouhavé pasáže z vyšetřování STB, chorobopisy atd., kvůli kterým jsem se do čtení vysloveně nutila. Z knihy jsou cítit ambice o vytvoření jakési doku-fikce, která bude mířit na literární ceny. Oceňuji pečlivé rešerše a popisy prostředí, díky nimž jsem se o tento kout Moravy a samotné bohyně začala zajímat, a tudíž si rozšířila obzory.

6 20.12.2020

Knihy P. Soukupové obsahem dalece převyšují formu. Je tu totiž absolutní rezignace na stylistiku a poetiku.
"Richard se rozhodl udělat to a to, tak to udělal, pak řekl Alici, že půjdou ven, tak teda šli, a pak si vzpomněl, že musí jet pryč, Alice mu řekla ahoj, a on teda jel" - na tenhle banální styl vypravění si musíte zvyknout a pokud mu přijdete na chuť, o to intenzivněji můžete vnímat to, co chce P. Soukupová sdělit. Ve sdělení totiž tkví síla jejích knih.

11 05.12.2020

Skoro se tomu nechce věřit, ale tento díl byl ještě o fous lepší než "Divočina" a to jsem se bála, že bude jen rejžovat na popularitě prvního dílu. Ani náhodou! Opět zajímaví lidé, fotografie, ale rozhovory byly vyzrálejší, jak už tu někdo přede mnou poznamenal. Skvělá kniha k zamyšlení nad dnešním světem.

7 20.11.2020

Na konci října má všechno, co má mít dobrý thriller. Výbornou zápletku, spoustu dějových zvratů, napětí. Když vezmu v potaz současnou situaci s koronavirem, tak z této knihy mrazí.

3 18.11.2020

Na knihu jsem se těšila, ale bohužel mě nebavila. Rozjezd slušný, občas jsem se zasmála (např. když Eleanor jde kupovat počítač), ale pak se příběh zasekl a začala nuda plná klišé. Pokaždé, když jsem knihu musela odložit, nevracela jsem se k ní s chutí, spíš jsem se do dalšího čtení nutila. Protože jsem z principu dočítač, zdárně jsem došla až na konec, ale nic mi to nedalo.

4 30.10.2020

Mé první seznámení s autorkou a rovnou příjemné překvapení. Příběhu by místy prospělo svižnější tempo, ale jinak velmi dobrá kniha, která by si určitě zasloužila větší mediální pozornost.

2 10.10.2020

(SPOILER) Myslela jsem si, že na téma holocaustu už nejde vymyslet nic nového, ale spletla jsem se. Příběh je postaven na motivu viny, trestu, svědomí, pokání a odpuštění. Že nic není černobílé, že zdání často klame, což kopíruje zajímavá alegorie s upírem.
Úvod byl takový vláčnější (příliš mnoho detailů z pekárny a samotného pečení) a také Sage mi byla dost nesympatická s tím kňouráním ohledně jizvy.
První dojmy ale bohatě vyvážila vynikající pasáž "Josef" a především strhující "Minka", kterou považují za nejlepší fikci o holocaustu, jakou jsem kdy četla.
Někde na straně 450 se dostáváme zpět do současnosti a vyprávění bohužel ztrácí dech. Laciný milostný trojúhelník Sage-Leo-Adam je úplně zbytečný a nehodí se tam. Jako kdyby se bez toho neobešel žádný moderní román. Navíc Sage mi byla tak nesympatická, že mi bylo celkem jedno s kým se dá dohromady. Takže tohle bych klidně vypustila.
Konec příliš zhuštěný, v porovnání s rozvleklým úvodem.
A závěr - já jsem prostě nepochopila, proč se Franz vydával za Reinera, četla jsem tuto pasáž 2x a nedávalo mi to smysl. Přišlo mi to takové překombinované - snaha o bombastický zvrat na poslední chvíli a mě osobně to nijak neuchvátilo.
Kdo potom vyprávěl příběh "Josef", když ne Reiner?
Ale i tak si plný počet hvězd román zaslouží.

10 26.09.2020

Už po několikáté se mi stalo, že mě zklamala kniha, která má velmi vysoké hodnocení. Skoro se stydím dát tak nízké hodnocení knize s tématem holocaustu, ale bohužel nemohu jinak.
Nápad skvělý, ale zpracování špatné. Příběh je nevěrohodný až nereálný a s historickými fakty si autor hlavu taky nelámal, což dělá z knihy doslova parodii.
Více viz RECENZE. https://www.databazeknih.cz/recenze-knihy/parodie-na-holocaust-13241
Bruno, 9letý kluk a jeho 12letá sestra Gretel žijí v nějaké divné bublině, protože nevědí, že je válka, nevědí, kdo jsou to Židé, nevědí, kde pracuje jejich otec atd. Jejich naivita je dovedena ad absurdum a irituje po celou dobu knihy.
Vyprávět příběh z pohledu dítěte nerovná se vyprávět příběh z pohledu hlupáka.
Z dobových materiálů dnes každý ví, že k nenávisti k Židům byly očkovány už i děti, je tedy naprosto nemyslitelné, že by tito dva nikdy neslyšeli slovo Žid.
Dále, myslím, že Bruno jako syn vysoce postaveného důstojníka SS, by rozhodně nechodil do běžné školy s dětmi „zelináře, kuchaře a prodavače“. O "Hitlerjugend" autor asi v živote neslyšel.
Bruno se jednoho dne přestěhuje s rodinou do Osvětimi, kde má jeho otec funkci nejvyššího dozorce. Bruno na koncentrák vidí z okna svého pokojíčku, ale nemá ani tušení, o co jde, protože je to strašně tajné (v tom případě nechápu, proč mu rodiče přidělili zrovna tenhle pokoj).
Pak se Bruno spřátelí a celý jeden rok se schází se Šmuelem na druhé straně plotu, nosí mu tam jídlo, prostě na pohodu. Šmuel není v koncentráku, ale na škole v přírodě, takže si může každý den na pár hodin odskočit a poklásobit s kámošem. Plot v Osvětimi byl pod elektrickým proudem, takže šance, že se mohl Bruno protáhnout na druhou stranu hraničí s výsměchem. Konec příliš umělý.
Škoda, protože autor měl určitě dobrý úmysl.

13 20.09.2020

Nesmírně zajímavá a inspirativní kniha. Téma jsem si vybrala cíleně, protože už předtím jsem se hodně zajímala o Mlčochovy (kteří jsou v knize mimochodem párkrát zmíněni). Rozhovory jsou velmi dobře vedeny, je z nich cítit úcta k jednotlivým aktérům, pan Palán se nad nikoho nepovyšuje, nezesměšňuje, je empatický, respektuje životní styl každého z nich. Knihu doplňují nádherné fotografie pana Šibíka.
Ráda jsem se podívala na svět očima poustevníků, přinutilo mě to zamyslet se. Každý z nich má jiné důvody k samotě (souznění s přírodou, promlouvani k Bohu, útěk z města a konzumu), stejně si ale myslím, že je to výmluva a že všichni ve skutečnosti utíkají do samoty před svým strachem. Strachem, že neobstojí ve společnosti, že selžou.

10 19.09.2020

Dobrá a hlavně nadčasová detektivka. Jsem ráda, že jsem měla možnost číst původní verzi bez politicky korektního update.

13 13.09.2020

Dobrá kniha, ale upřímně? Trochu mi vadí (nebo štve, nebo mrzí, já nevim) že poslední dobou se české autorky až příliš shlíží v Petře Soukupové a napodobují její styl.
Štěpánek je moc milý kluk, rozhodně lepší než fracek Viktor.

5 22.07.2020

Už dlouho se mi nestalo, aby mi při čtení nějaké knihy naskakovala husí kůže, tekly mi slzy, cítila jsem zlost, lítost, bezmoc a já nevím, co ještě.
Šikmému kostelu se to podařilo. Dočítala jsem v noci a pak skoro nemohla spát, jak jsem všeho měla plnou hlavu.
Je třeba vyzdvihnout autorčiny pečlivé rešerše. Musela nastudovat obrovské množství materiálu, aby příběh působil věrohodně. To se povedlo, nejenže se opírá o fakta, ale dokázala vykreslit i dobovou atmosféru a smýšlení lidí. Není co vytknout.
Chválím také nádhernou češtinu. Každá věta je tu skvost.
A konečně-opravdu precizní charakteristika postav. Každá postava mluví, jedná a smýšlí jinak, hned víte, kdo je na scéně, aniž by zaznělo jeho/její jméno.
Během čtení mě mockrát napadlo, v jakém blahobytu dnes žijeme. O takové kvalitě života se lidem před 120 lety ani nezdálo. Brali svůj život jako úděl s neuvěřitelnou pokorou a byli vděční za pro nás samozřejmé věci (Barbořiny dcery se celý den těší na štědrovečerní večeři, ne na dárky jako dnešní děti).
Kniha mě přinutila zamyslet se nad současným světem, kterému vládne konzum a mamon, nad vírou nejen v Boha (na obou Barborách je krásně vidět, že slepá víra v cokoli je brzdou pokroku), nad klasickou rodinou jako základ společnosti.
Šikmý kostel je bez nadsázky literární událost roku 2020.

33 03.07.2020

Tato kniha mě bohužel zklamala. Nemůžu se ubránit dojmu, že byla spíchnutá narychlo horkou jehlou.
Téma je natolik silné, že by si zasloužilo pečlivější zpracování, a hlavně precizní vybudování psychologie postav. To zde totiž fatálně chybí. Matka je zlá, Katuška je zlá, Bára je hodná... proč? Protože to tak autor chtěl. (Mimochodem z celé knihy ta "autorská chtěnost" doslova kape).
Matka byla vlastně prvoplánovou macechou z Popelky, za celou dobu jsem se nedozvěděla, proč na tu Báru tak nasazuje (opět mě napadá jen "protože to tak autor chtěl").
Uvítala bych hlubší sondu do matčiny duše (existuje jistý syndrom, teď si nevybavuji název, kdy žena nenávidí partnera natolik, že podvědomě nenávidí i jejich společné dítě.) Za předpokladu, že by měly dívky různé otce, to mohlo dost dobře fungovat.
Zcela stranou zůstává motiv vran, které jsou tam jen na efekt.
Doufám, že příští Petřina kniha bude lepší.

10 01.07.2020

Na Patriku Hartlovi se mi hrozně líbí, že si na nic nehraje. Moc dobře ví, že nemá na vysokou literaturu, takže píše mainstream pro určitou cílovou skupinu, a nesnaží se o nějaké duchaplné metafory (Třeštíková) nebo pseudointelektualní citáty (Viewegh).
Hartl je prostě Hartl, a takový Hartl mě baví.
Četla jsem nejdříve Veroniku, a kupodivu jsem se nenudila ani u Jáchyma, protože jsem v něm objevila detaily, které mi u Veroniky unikly.
Zbývá mi přečíst ještě Nejlepší víkend, ten se mnou pojede na dovolenou.

10 30.06.2020

Něžné zachycení lásky k mamince prostřednictvím každodenních činností a věcí, a to vše překrásným jazykem.
Už chápu, proč pan Seifert dostal Nobelovu cenu.

16 30.06.2020

(SPOILER) Dobrá kniha, která se ale stala trochu Malým princem (kult je zkrátka předepsáno zbožňovat).
Na to, že je to nejčtenější, nejprodávanější, nejobdivovanější a nejlépe hodnocená kniha snad všech dob, jsem čekala mnohem víc. Nejaký wow efekt po dočtení, ale ten se nedostavil.
Kniha mi nepřinesla nic nového, žádný převratný pohled na věc. Na úvod tu máme Miru, která po epidemii tyfu přijde o rodinu a ujme se jí zahořklá a mlčenlivá teta Hana, přeživší holocaustu. Doufala jsem, že budeme svědky sbližování Hany a Miry, že budeme číst o tom, jak Mira pomalu vrací Hanu do života, jak se mezi nimi tvoří pouto. Mira byla u Hany několik let, aniž by se to někam posunulo, navíc se to shrnulo do pár odstavců. ŠKODA, velká škoda.
Pak tu máme pasáž o Haně v koncentráku (nic nového, jen opakování stereotypů z jiných knih)
Pak tu je období, kdy se Hana vrací domů a učí se opět žít. To začíná být zase zajímavé, protože takové téma podle mě moc časté není. Opět z toho autorka příliš nevytěžila, neboť Hanina neschopnost začlenit se do poválečné společnosti je shrnuta na pár stránkách.
Vadila mi i jistá nesouměrnost - některé pasáže rozvleklé, jiné zbytečně moc osekané - např "zakázaný" vztah Miry s Gustavem. Velmi zajímavý motiv - Mira se zamiluje do kluka, jehož otec je nepřímo zodpovědný za Hanino utrpení. Tato linka skýtala obrovský potenciál, ale zůstala ležet ladem. Opět škoda.
Suma sumárum dobré čtení, ale nic ve mně nezanechalo.

16 30.06.2020