RyonMathrin komentáře u knih

Námět je dobrý, parodie na filmový průmysl vynikající, ale... nemůžu si pomoct, příběh mi celkově nějak nesedl. Něco mi tam chybělo nebo přebývalo, neumím to vysvětlit. Samozřejmě jsem se u knihy i tak královsky bavil. Za nápady, hru se slovy a tradiční humor dávám 4 a půl *.

"...Ne ne, ne... Je to to, co řeknete, když něco objevíte,“ blábolila naléhavým tónem postava, ze které tu a tam ještě stoupaly obláčky kouře.
„Speciální slovo,“ dodala a čelo se jí pod vrstvou sazí nakrčilo. Dav, který pochopil, že v nejbližší době k jiným výbuchům nedojde, se začal stahovat kolem.
...
„Jo, máte pravdu,“ pronesl starší muž. „Běžíte po ulici a křičíte: Hoří, hoří!“ prohlásil a zatvářil se vítězoslavně.
...
Pane, počkejte, ozvala se najednou žena s košíkem ryb na hlavě, „Má pravdu, na to je úplně zvláštní slovo. Cizí.“
„No bodejť, rychtyk,“ pravil její soused. „Speciální cizí slovo pro lidi, kteří něco objevili. Vymyslel ho nějakej starej mákoš ve vaně,“ a připálil si dýmku o jeho doutnající klobouk.
...
„... Proč by měl pobíhat po ulici a vykřikovat nějaké cizí slovo? Máme spoustu vlastních dobrých slov na vykřikování.“
„Třeba jakých?“
„No,“ kuřák dýmky zaváhal. „... třeba: Něco jsem objevil! Nebo: Hurá!“
„Ne, já myslím toho magora. Byl odněkud z Cortu. Najednou ho něco napadlo, vyskočil z koupele, pádil po ulici a křičel.“
„A křičel co?“
„Co já vím... asi „Dejte mi někdo ručník!“
...

Sáček se položil a z něj se vykutálelo několik nažloutle bílých nadýchaných nepravidelných koulí. Alchymisté na ně nejistě zírali. ...
.... a když to přestane bouchat, sundáte poklici, ne? A zjistíte, že došlo k metamorfóze kukuřice na tuhle... tohle... tyhle věci. Rozhlédl se po kruhu nechápavých tváří. „Dá se to jíst,“ zamumlal napůl omluvně. „Když k tomu přidáte kousek másla a soli, chutná to jako slané máslo.“

co se týče Viktora, to je též nezapomenutelná postava:
„...Tesařství – to taky vůbec nepřicházelo v úvahu. Už ten název příliš připomínal těžkou práci. Kdysi to zkusil a zanedlouho došli on a dřevo k vzájemné dohodě: on na ně nebude sahat, pokud to nebude nutné, a dřevo se nebude rozpadat, kdykoli se ho Viktor dotkne.“

„Člověka s vyhrnutými rukávy, papírem v ruce a tvářícím se důležitě nikdo nezastaví.“

Viktor ve svém životě nikdy nepracoval. Podle jeho zkušeností byla práce něco, co se stávalo ostatním lidem.

„Hrál jste někdy?“
„Prosím?“ odpověděl Viktor.
„No, jestli jste už někdy jen tak chodil a předstíral, že jste něco co nejste. Nebo že děláte něco, co neděláte,“ vysvětloval Silverfish.
„To ano!“
„Že se nestydíte, takový šikovný mladík...“

nejvyšší obchodní umění:
„Celá věc je v tom, že tady Aťsepicnu, tedy pan Kolík, dokázal prodat párky i těm lidem, kteří si je u něj předtím už jednou koupili.“

a trollí namlouvání:
Zatočil rukou s kamenem a udeřil ji mezi oči. A v té chvíli se to zvrtlo. Tradice říkala, že trollí dívka, ve chvíli, kdy se jí podaří znovu zaostřit a pokud byl kámen přijatelné kategorie, měla zaujmout kladný postoj téměř ke všemu, co jí troll navrhl. Většinou pak následoval klasický člověk pro dva při svíčkách, i když tyhle věci se už dnes většinou nedělaly.

a nakonec:
...silná stránka slečny Dessin byla v tom, že se uměla tvářit unyle, sem tam někomu uštědřila políček a vypadala skvěle, když ležela pohozená mezi hedvábnými polštáři.

25 19.12.2018

Na první přečtení (poslech) jakoby méně záživná, ale s rostoucím počtem opakování oceníte a postavíte na stejný level jako ostatní hry.
Třeba telefonování: "Potřeboval bych vycházkové hole asi takhle dlouhé..."
Nebo Cimrmanův důkaz, že světlo je rychlejší než zvuk...
Filozofie externismu? Nepřekonatelná!
A samozřejmě hlášky ze hry:
"Učí se dobře, to nemohu říct."
"Teď už se ale opravdu žerty stranou! Už mě to namouduši žádná legrace!"

27 04.12.2018

"Zítra tomu bude rok, co jsem opustil otcovský sakra dům..."
To je prostě nádhera. Zase jeden z kusů, které vrostly do lidové slovesnosti...

"Tak se vzájemně osolte..."

"Dotýkám se tě, princezno, poprvé..."

"...a on dupat nepřestal, a dupal, dupal stále dál.
Pořád. Neřád."

"Někdy jich chytím šest, i pět..."

"...mám zakletou dceru..." "Tohle chcete rýmovat?" "Už to mám! Byla krásná v každém směru. A teď je bledá jako smrt." "A jsme tam, kde jsme byli..."

A hledání vyřezané pecky: "Á, tady to je. ... Ne, to je jen nějaké svinstvo..."

29 04.12.2018

Není oboru, kam by Mistr plodně nezasáhl... Pro mě jedna z nejoblíbenějších her. Opera Panama... Kovář Jirsa... ("Dřevník je od kovárny vzdálen 20 kroků..." "...ještě 2!" "...kolem dřevníku se vine pěšina do vsi vzdálené asi 1,5 kilometru... aha... z časových důvodů vynecháme")
Nejraději mám zvukový záznam, kde prof. Vondruška hraje roli roztržitého a vyrušujícího. "To jste divný chodec..."
A samozřejmě: "Rozmysli si, Jíro, rozmysli..."
:-)

19 04.12.2018

Jednoduše skvost. Pořád nechápu tu výtvarníkovu genialitu: průřezy do další stránky, kde je třeba kousek oblohy, dokonale zapadá do obrázku. Pak otočíte, a jen koukáte - najednou jiné roční období, ale podle toho kousku ohraničeného výřezem to vypadalo úplně jinak a přitom je to přirozeně součástí obou obrázků.
Jo, a taky ty verše se zaryly hluboko do mozku. Kdokoli u nás řekne "S radostí...," někdo se chytne a okamžitě pokračuje "...řek, a housle vzal, a hrál, a hrál..." :-)

25 04.12.2018

Dobrý nápad a dobře se to četlo... Sice s historií knihu spojují jen použitá jména, ale o to zde nejde. Je to rubačka a hrdinové jsou sympatičtí. I když někdy mi přišlo, že to je už trošičku přehnané... Líbily se mi téměř okamžité reakce božstev na vyvolávání svých kněžek, živě jsem si představoval například řeku Vhltavu při úniku družiny z Vyšehradu, když reagovala nejprve na volání Krokových dcer a pak na zaklínání Ašigy. Za mě hodně dobré.

17 28.11.2018

Pozor, obsahuje merde a spoilery!
Vtipný příběh z Francie (Paříže) z pohledu angličana, který tam začne žít. Poslouchal jsem jako audio a věřím, že to knize přidává na humoru zejména v přímé řeči. Některé postavy byly namluvené ve stylu žalářníka ze Šíleně smutné princezny (To se dělá, ty šuligan, tady šmárat po zdi?) a docela jsem se zasmál. I když mám za to, že lidi nedotčení francouzštinou asi všechny fórky nepochopí.
Líbil se mi styl humoru, přestože byl převážně založen na přehánění ( např. při byrokracii pro získávání dokumentu pro pobyt ve Francii: „Nechtělo se po mě nic víc, než jim přinést, pas, pracovní smlouvu, tři pasové fotky, poslední účet za elektřinu a oddací listy všech samic křečka, které jsem vlastnil od r. 1999 včetně, to vše okopírované na středověký pergamen. Une brnkačka. Cristine mi také sdělila dobrou zprávu: můžu si na to papírování vzít den volna. Hm, jak civilizované. ...)
Anebo:
„...Já že mám strach? Okamžitě ten sendvič vybal.“ Alexa vybalila druhou půlbagetu. Byl v ní sýr. Trochu rozteklý, žlutý a zavánějící. Marná snaha, musel jsem se odvrátit. ... „Je to reblochon,“ zamávala mi s tím před nosem. Nejspíš jede z těch nepasterizovaných sýrů, které jsou v Británii zakázané, nejspíš proto, že je, alespoň podle té vůně, seškrábali v kravíně z podlahy.

Ale tohle mi přišlo docela výstižné – autor popisuje, jak poprvé snědl ústřici: „...Nebylo to vůbec nepříjemné. Jako když polykáte pocitronovaný slaný smrkanec.“

Mezi humorem, hledáním partnerky a líčením sžívání se s cizí zemí se postupně dozvídáme zajímavé a i skrytější prvky francouzské kultury. Třeba by mě docela zajímalo, jak vypadá to popisované pařížské pokrčení rameny.
Ovšem další kulturní zvyklost mi přišla že je typická nejen pro Pařížany, ale i pro mnohé z nás: „Vztahům Pařížanů k práci už rozumím mnohem lépe. Z pracovního týdne se stala mírně iritující mezihra mezi víkendy. Páteční odpoledne pro mě nebyla ničím jiným než krátkým obdobím po obědě, v němž se především na internetu zjišťuje, jestli cestu na venkov neblokují nějaké dopravní problémy.“

A jeden význam slova merde!, zmíněný ke konci knihy, mne velmi překvapil.

Celkově potěšilo, zábavná oddechovka. Asi si to někdy dám ještě jednou.

17 24.11.2018

(Pozor, možné spoilery!)
Je to krvavé, morbidní, nelítostné a ještě brutálnější, než první díl. Ale hlavně je to úžasně čtivé.
Autor umně dávkuje informace, takže to hlavní, které stojí za tím, co jste si mysleli, že je zásadní, se dozvídáte velmi, velmi pomalu. Upíří vlastnosti jsou už takhle neuvěřitelné, ale když se tomu přidá Stín démona...
Také je zde daleko více obětí z řad nevinných, což je trochu proti smyslu organizace Noční klub, ale hajzlů je pobito daleko, daleko víc. Ještě, že ta krev stříká jen imaginárně na papíře. Přes neustálou akci je však děj bohatý a plný zvratů (zrada ve zradě jiných zrad...)
Některé pasáže ve mně vyvolaly neskutečné emoce. Ještě, že došlo ke spravedlivé odplatě. „Ne, taštičku ne,“ - tak to si budu pamatovat zatraceně dlouho.
Ano, závěr se sice trochu rozplizává, ale líbilo se mi číst o obnovení Klubu.
Každopádně – Karolína rulez!

„Prvního jsem zlehka klepl do spánku a on ztěžka klepl nosem do podlahy.“

„Žaneta si kdysi dávno nechala nahoru na pravý prs vytetovat kolibříka, ale ptáček se dlouhodobým používáním vytahal na něco, co připomínalo nejspíš pterodaktyla. Jak na mě jeho majitelka předváděla polohu odborně zvanou „jízdmo“, vypadal i na pterodaktyla pěkně nakrknutě.“

Překvapivě je tu i velice pragmatický náhled na politiku (aktivisty) :
„Jak ti to vysvětlit…,“ zvedl jsem ho, aby viděl: „Víš, lidé jsou různí: bílí, černí, žlutí a zelení. Ti zelení jsou obvykle bílí, ale o to víc do všeho kecaj.“

„Čím to, že v téhle zemi, když někdo řekne suďte se se mnou, vnímám to, jako by mi řekl polib si prdel!“ zamyšleně jsem našpulil rty.
„Nezávislý soud rozhodne…!“
„A čím to, že ve všech zemích mají jen soudy, a jen vy tady je máte nezávislé!“

37 12.11.2018

„Jménem Nočního klubu vás odsuzuji...“ Miluji příběhy o boji za spravedlivou věc. V této knize je ho přehršel. A je to mazec. Řežba. Jak si sáhnout na dno a pak zjistit, kde je to skutečné dno, a teprve pak se od něj odrazit. Pokud získáte unikátní schopnosti jako Tobiáš.
Samozřejmě jsem opět nemohl přestat číst. Je to jízda. Obdivuji autorovu fantazii (pozor, mírné spoilery!), jaké dokáže vymyslet věci, aby děj odsýpal. Únos letadla, panenka s kečupem... paráda. A i když jsou některé scény opravdu drastické, na druhou stranu ten humor...

...“Kdybys viděla těch dopisů, jak škemrali, kde se upíři v Praze scházejí, kde bydlí…!“ Naklonila se nad mne a zaryla mi loket doprostřed hrudníku: „Přiznej to! Kde se scházejí?! Kde bydlí?! Taky nechci stárnout a chci být na věky mladá a krásná!“ „Dej se nabalzamovat.“ „Tyyy!!!“

soutěž v páce: „...pan Ji měl na člověka skutečně titánskou sílu – zřejmě nějak speciálně trénuje (a není divu, živí-li se páčením peněz z turistů)...“

Kývl jsem hlavní, aby přihlížející Číňané ustoupili. Tiše se pošklebovali, protože si mysleli, že námořníka jen straším.
Beng.
Měli ustoupit trochu víc, takhle měli mozek mezi prsty u nohou.

39 12.11.2018

Kde jsou ty doby, kdy jsem knihu hltal a strávil nad ní tolik hodin... I když jsem všem věcem a pohnutkám bohů nerozuměl.
Nejoblíbenější pro mě byl příběh o Perseovi a Andromedě. To jsem vždy dočetl a začal ji znovu od začátku. Jo, záchrana princezny statečným chlapíkem...
Až dnes chápu, jak moc se zpracování bájí panu Petiškovi povedlo.
Méně než 100% nelze hodnotit.
Pro mladší děti úžasná záležitost, věřím, že zaujme i dnes. Nevím, jestli je v povinné četbě, ale určitě by mělo být.

Tohle mě dostalo. Báječná kniha. Sebekritická, vtipná, lidská. Skoro každá kapitola mě rozesmála. Logistika hovínek, co tě fotbal může všechno naučit... Neustálé narážky na IKEA byly taky zábavné, nevím, co proti tomu obchodu autor má :-).
Převažují historky a vtipné povídání, sem tam se objeví i nějaké skutečné ponaučení. To je pak jednoduché, hezky podané... pod většinu z nich bych se podepsal. Tohle mi utkvělo:
„...na dvě věci v životě není nikdy pozdě. Na omluvu a na přidání majonézy.“
„... najdi si takovou dívku, která tě má ráda ne proto, jaký jsi, ale navzdory tomu, jaký jsi. A až s ní budeš stát ve Skříních a úložných prostorách (IKEA), nemysli tolik na nábytek. Mysli na to, že sis našel někoho, kdo je ochotný ukládat svůj bordel s tvým bordelem...“
„...takže si hraj, uč se, hoň se za svými vášněmi, najdi si někoho, koho budeš milovat, snaž se, jak nejlíp umíš, buď slušný kdykoli budeš moct a tvrdý kdykoli budeš muset...“
V některých situacích jsem se viděl (jako jeden z mnoha rodičů, kteří tápeme, ale přitom se snažíme dělat vše co možná nejlépe...) Z textu výslovně i mezi řádky neustále dýchá tolik lásky. Tak krásně a přitom tak nějak normálně, mile.
A ještě:
"Když chystá snídani manželka, v kuchyni to vypadá jako v reklamě. Když chystám snídani já, vypadá to tam jako v DOOMu 3. Tady mi někdo něco tají."

Jednoznačně *****. Všem doporučuji !

P.S.: A vysvětlení synovi, proč jsou na světě války, jak s tím souvisí Bůh a letiště... no to prostě nevymyslíte. A přitom je to tak přesné!

40 31.10.2018

Hutnější pokračování prvního dílu. Opravdu "kulervoucí". Nad fantazií autora mi klesla čelist. Místy přitažené za vlasy, ale v rámci příběhu OK (hledání vozidla v poušti...) Nové zvraty, mnohonásobně větší počet vystřelených projektilů, ještě cyničtější humor (musíme se držet názvu, že), amputace vlastního chodidla, ... atd. Pozor, kdo z vás se štítí pavouků, varuji, je jich tam plno a z hodně těžko představitelné perspektivy. Přesto mohu jen doporučit. Ne nadarmo se stal Kulhánek králem žánru.
A nejlepší prvek v závěru byl Drobek.

25 24.10.2018

Toto bylo moje první setkání s panem Kulhánkem. Velice napínavé, čtivé. A ten morbidní a cynický humor... Nechtělo se mi vůbec přestat. Sice zombíky všeobecně příliš nemusím, ale akční popisy, úniky, vyžívání se ve zbraních a vůbec všecky detaily dělají z této knihy opravdu parádní záležitost. Záchrana lidstva je v rukou jednoho člověka? (Jonáš se nepočítá) Nemůžu si pomoct, tohle téma se mi pořád líbí. Ano, a taky obdivuji stroj Saladin. Sakra, ten bych chtěl jednou řídit... aspoň na chvilku.
"Vše trvalo jen asi pikosekundu..." :-)

28 24.10.2018

Tato kniha je na horních příčkách mého pratchettovského žebříčku, pere se o první místo s Mortem. Jak zkombinovat vrahy, pyramidy, filozofii, matematiku, staroegyptskou kulturu a ze všeho si udělat neskutečnou prču.
Posuďte sami. Pokračuji citacemi (možné spoilery, ale věřím, že spíš lákadla):

„…ti byli také v černém, ale v jiných barvách černé. To byl úvod do terciárních barev, barev na druhé straně černé. Těch barev, které dostanete, když černou rozdělíte osmistěnným hranolem. V nemagickém prostředí není snadné je popsat, ale pokud by to chtěl někdo zkusit, může začít tím, že vykouří něco ilegálního a pak si dobře prohlédne špaččí hnízdo.“

Jak popsat tichý pohyb:
„Kruh skla spadl dovnitř a tiše cinkl na podlaze. Dalších několik minut se neozval žádný zvuk. Pak se ozvalo tiché puk-puk olejničky. Stín, který tam tak přirozeně ležel na parapetu, té márnici masařek, se změnil na ruku pohybující se rychlostí rostoucí zeleniny k okenní kličce. Tiše zaskřípal kov o kov a okno se v tichu popírajícím zákon tření pomalu otevřelo. Těpic se přenesl přes okenní rám a zmizel ve stínu pod oknem. Za minutu se místnost naplnila tou intenzivní nepřítomností zvuku, kterou působí osoba pohybující se s výjimečnou opatrností.“

„Moc špatné, taková věc. Umrtví to na nějaký čas celý obchodní svět.“ „Celý obchodní svět, anebo jen tu jeho část, která plave obličejem dolů v řece?“

„…její zpěv ho vždycky rozveselil. Svět se zdál o tolik krásnější, když přestala.“

…Najednou doktora napadlo, jestli nebyl zbytečně konkrétní a zda mu jeho návštěvníci příliš snadno neporozuměli. Medicína byla na ploše zbrusu novým oborem a kdyby jí rozuměl každý, nikam by se nedostala. … Pak doktora něco napadlo. „Je to výjimečná a tajemná choroba,“ zatvářil se tragicky, „která se teď rozšířila po městě. Je způsobena tím… takovým… něčím tak malým, že se to nedá vůbec objevit,“ skončil s vítězným úsměvem na tváři.

„Pokusil se napodobit Diovu chůzi a zjistil, že se mu ten pohyb ve vzpomínkách vrací. Natočili jste trup takhle, pak jste obrátili hlavu takhle, natáhli ruce v úhlu 45° k tělu, dlaně obrátili dolů a dali jste se do pohybu.“

„Bylo to na podlaze a na jednom konci to mělo polštář. Musela to být postel. Těpic se přistihl, jak o tom pochybuje. ... Polštáře vytesané z kamene, je to moje dědictví, musím být připraven na to ho převzít.“ … „Ta ostuda, která padne na jeho předky, až archeologové přeloží zatím ještě nevytvořenou fresku mluvící o jeho vládě: Klikyhák, orel, který má zácpu, vlnovka, hroší zadek, klikyhák. A v roce v období Šefehned, Těpic - bůh slunce dal zavésti kanalizaci a opovrhl polštáři svých předků.“

Teď se zdálo, že má něco na mysli Těpic. „Víš, všechno to flaškování a kdo jsi, co to máš…,“ začal. „Laškování a kdesi cosi,“ opravila ho Ptraci.

„Jak vypadá Efebe?“ „Nikdy jsem tam nebyl, ale co vím, vládne tam tyran.“ „Pak tedy doufám, že se s ním nesetkáme.“ Těpic zavrtěl hlavou. „Není to tak, jak si myslíš. Oni mají každých pět let nového Tyrana. Tyrana s velkým T. A než si sedne na trůn, něco s tím dělají.“ Zaváhal. „Musí ho vždycky… zválet… zvolat… ne, už vím, musí ho nejdřív zvolit.“ „A to je něco takového, co se dělá kocourům, býkům a tak?“ „Hm?“ „No, víš , přece, aby se přestali prát a byli takoví… klidnější.“ „No, abych řekl pravdu, nejsem si tím tak docela jistý.“

A parodie na rádce a manipulátory v postavě nejvyššího kněze Diose:
„Já jsem král,“ zasyčel Těpic. „Jistě, sire,“ promluvil Dios, „nebylo by dobré zatěžovat váš úřad běžnými státními záležitostmi, sire.“

Těpic: „Já kuře nesnáším.“ „Je to tradice, sire,“ řekl Dios, „každý čtvrtek si král
p o c h u t n á v á na kuřeti.“

Dále namátkou Ptakospar 2A a jeho přeměna a popletení dimenzí… největší matematik... potetovaný námořník… samé těžké kalibry.
Četl jsem teď podruhé. A až to začnu zapomínat, už se těším, až se k Pyramidám po čase znovu vrátím a vše si zase připomenu.

26 24.10.2018

Čech opět udělal čest svému jménu, protože druhý díl pana Broučka je taktéž vlastenecký. Předmluva autora mě naprosto rozebrala, když autor hodnotil předchozí díl vlastní knihy jako neskutečnou slátaninu. Tuto kritiku však napsal tak (tedy já to tak vnímám), že jí tím vlastně udělal dokonalou reklamu. Zakončeno:
„...rozumí se, že Nový výlet pana Broučka nelze dostati v žádném řádném knihkupectví.“ Mistrné.
Výlet do 15. století pojednává hlavně o zbabělosti pana Broučka versus statečnosti obyčejných občanů, kteří v husitském nadšení bránili Prahu před přesilou katolických vojsk krále Zikmunda. Jsou tu však velmi vtipné scénky vycházející ze střetu 400letého rozdílu kultur a jazyka. Třeba hned ze začátku, když se pan Brouček po příchodu do středověku nemůže ani pořádně domluvit, lépe řečeno místní nerozumějí jeho češtině. Nádherná scéna. O to lepší, že za použitou „staročeštinu“ se sám S.Čech hodnotí: „...neznalé staročeštiny oslním, naopak její znalci budou jen kroutit hlavou...“
Další unikátní výstup je, když si Brouček zapálí v domě svého dočasného hostitele Janka Domšíka doutník. Lidé z 15. století nejprve nedovedou pochopit, že existují zápalky:
„Rci, jak možno vytáhnouti oheň z prázdné krabičky holým dřívkem?“

A potom (kuřáci prominou, my nekuřáci se smějeme velmi) - nesmyslnost kouření samotného viděná středověkýma očima:
„A z čeho pochází ten smrdutý kouř?“
„Tuhle, z doutníku!“
„A proč pálíš takové šeredné koření? ... Divím se, jak můžeš strkat do úst ohavnost takovou. Dým tento vpravdě peklem zapáchá, že mi z něj již... nevolno.“

Zakončení příběhu (pozor, spoiler!) tím, že sám Žižka nad Broučkem vyřkne ortel, je podle mne hlubší symbolika - skoncování s uvedenou zbabělostí, lhaním a bezpáteřností. A opět to, že ho nakonec najdou v sudu... nemám slov.
Jen místy mi přišlo zdůrazňování páně Broučkovy lenosti a snahy vyhnout se střetu s křižáky za každou cenu trochu zdlouhavé.
Celkem vzato: Přestože staré, je to vtipné, chytré, vlastenecké. Doporučuji.

23 12.10.2018

Tohle muselo být ve své době docela slušný šok. Kniha si krásným způsobem dobírá mnoho věcí a typů lidí. Maloměšťáky, intelektuály, umělce... respektive všechny, kdo to v tom konkrétním smyslu přehánějí (květnatá jména literárních buditelů konce 19. století...).
Zároveň ale hraje na vlasteneckou notu s tím, že se na Měsíci mluví česky (jistě logicky díky době, ve které kniha vznikla) a nehraje na ni špatně: ani moc silně, ani falešně.
Je trošku náročnější číst sto let starý jazyk, přece jen se za tu dobu trochu vyvinul. Možná ale právě to dává knize to správné kouzlo.

A závěr (pozor, spoiler!), kdy najdou pana Broučka a všechno se jeví prostě tak, že si ten večer dal jen poněkud přes míru piva, to mi přišlo geniální.

Skvělá dobová satira s přesahem do dnešních časů. Doporučuji.

19 12.10.2018

Pozor, možné spoilery!
Další nádherná parodie na pozemské věci. Bratr Štukatér a tajné bratrstvo... šel jsem do kolen. I ostatní charaktery, ó bohové... Karotka Rudykopalsson... toho nejde nemilovat. A celá hlídka je k popukání – Noby, seržant Tračník... vlastně kromě Elánia. Ten k popukání není a naopak se stává dokonale kladným hrdinou, přitom nepůsobí nijak směšně, je skvělý. Dále oceňuji, jak si Pratchett představuje u draků proč a jak chrlí oheň. Přestože to nesedí s mou osobní představou, ta myšlenka je dokonalá a zábavná.
A vládce Ankh-Morporku Patricij... „Ten muž měl oči všude, i když ani jedny z nich nebyly tak výhrůžné jako ty ledově modré, které nosil nad vlastním nosem.“
Dále už jen cituji vybrané pasáže:

„...Elánius se rozhlédl kolem a pocítil záchvěv jakési neurčité paniky. Protože teď, když už byl schopen trochu zaostřit, si uvědomil, že místnost, ve které se nálézá, postrádá tu jistou dávku staromládenecké ponožkovitosti. Ve vzduchu se vznášel náznak jemného pudru.“

„...opodál se válela uzenka z výroby Kolíka Aťsepicnu. Někdo ji tam odhodil, protože už po prvním ukousnutí zjistil, že vlastně AŽ TAKOVÝ hlad nemá.“

„...na to , aby je mohli zařadit na seznam deseti nejhorších zločinců, by se museli trochu polepšit. Byli drsní. Byli ostří. Oni nebyli kanálové splašky. Oni byli to, co v těch kanálech lnulo ke stěnám, i když už to čističi a deratizátoři dávno vzdali.“

„...to jídlo bylo skvělý základ pro chladné ráno, samé kalorie, tuk a proteiny, a možná sem tam nějaký vitamín, který tiše plakal, protože se cítil osamělý.“

„...Máš tady něco k jídlu, co by pro mne nebylo moc vznešené? zeptal se Elánius a nakonec se rozhodl pro žebráckou kombinaci. Plebejský plátek opečeného chleba a proletářský steak opečený tak krátce, že jste ho mohli na talíři ještě slyšet hýkat.“

„... ne, že by člověk na vodu z Ankhu nutně potřeboval okov nebo vědro. Na tu docela dobře stačila síť.“

„...knihovník procházel mezi nekonečnými regály. Nad hlavou měl kopuli knihovny ale dokud jste byli vevnitř, tak tam byla vždycky a kdykoliv. Knihovníkovi se zdálo naprosto logické, že když jsou uličky knihami lemované zvenčí, musí existovat uličky, kde budou knihy... zevnitř. Mezi knihami. Uličky stvořené kvantovým vlněním vznikajícím v důsledku prosté váhy slov. Z druhé strany některých regálů se vskutku někdy ozývaly podivné zvuky a knihovník věděl, že kdyby vytáhl jednu nebo dvě knihy, mohl by nahlédnout do jiné knihovny pod jinou oblohou.“

A propos knihovník: až teď mi došla jedna věc. Pokud jste alespoň jednou byli v zoo nebo třeba jen letmo viděli buď Tarzana nebo jakýkoli dokumentární film o opicích, víte, že lidoopi dělají zvuk, který zní jako „uk, uuk“ a ne „Ooook“. Mám však za to, že nefonetický překlad je schválně. Taková specialita pana Kantůrka. Stejně jako Smrť místo Smrt.
OOooook!

33 10.10.2018

Tohle je docela zvláštní klenot a ne každý ho ocení. Je to náročnější, kdo má však rád historické romány, věřím, že se mu bude líbit. Jakmile se začtete, nebude litovat. I já jsem se zprvu v ději hůře orientoval, jak píší jiní. Kniha hodně popisuje a střídají se v ní různorodé pasáže. Ovšem některé části a úvahy jsou tak nádherné, že mírnou nesourodost a rozvleklost jsem dokázal autorovi odpustit. Pamatuji si zejména tanec gótských hrdinů s tasenými meči na stole, dlouhý rozhovor hrdiny o víře (přírodní řekněme panteismus versus křesťanství) a pro mne nejúžasnější epizoda: popis zasvěcovacího obřadu na magickém místě mezi menhiry.
Až po letech jsem zjistil, že pseudonym Thufir Hawat skrývá českého autora a to mne potěšilo (nevím proč použil jméno mentata z Herbertovy Duny, což byla také jedna věc, která mne na knize zaujala).
Hodně zvláštní záležitost, pro mne nezapomenutelná.

16 06.10.2018

Nejde mi potlačit nutkání okomentovat, i když vím, že vše tu již bylo napsáno. Krátké, výstižné, dokonalé. Vztyčený ukazovák, který varuje před válkou... ale cítím i marnost z toho, jak se davy nechávají snadno zmanipulovat a jak jsou lidské povahy stále stejné (nepoučitelné). A krásná hra se slovy - baron Krug jako skryté nomen omen (Krieg = německy válka).

32 05.10.2018

Asi nejsem jediný, koho kniha zaujala jen svým názvem. Netušil jsem, co mě čeká a příjemně mne to překvapilo. Ten námět je vynikající, to se snad vážně muselo stát... V příběhu je humor, ironie, národní hrdost, smutek i láska.
Doporučuji.

16 05.10.2018