puml komentáře u knih

No, dobré to je, čtenářsky vděčné. Poslední dobou vzniká spousta umně napsaných, řemeslně precizních románů, co se dobře čtou a mají i jakous takous hloubku a hlavně kotel stran, na kterých se předkládá nějaká zapadlá (ale nikoliv nedůležitá) historie místa či míst a osob s tím místem spjatým. Postavy se v tom tak nějak plácají, v tom prostředí, no, nakonec je z toho prostě klasický pageturner k zamyšlení u kafe a dortíku, u kterého má občas jeden pocit, jako by tou četbou plnil nějakou osobní duševní očistu. Ale je to dost? Je tohle skutečně román? To je složitá otázka, pro někoho bude jistě Bílá Voda událostí, ale mně připadá, že se tady objevila nová kategorie, je to kategorie ryze privátní, kterou jsem si pojmenoval jako "současný literární biedermeier". Biederemeier byl styl, který nabízel řemeslnou preciznost a líbivost, ale také srozumitelnost, schematičnost, celkovou pochopitelnost a i určitou dávku moralizování. Biedermeier dokáže měšťáka vytrhnout z jeho měšťáctví, ale jen tak, aby ho nakonec ve svém měšťáctví ujistil, což jako sám velký měšťák, nevnímám nutně negativně, jen možná v literatuře jsem na to trochu chytlavější. Připadá mi, že se tím devalvuje pojem román, nebo to co chápu pod pojmem román, na možná až jarmareční záležitost, která spočívá jen v prostém vyprávění "srdceryvných příběhů" s občasnými rádoby odbornějšími vsuvkami, které ale ve výsledku působí jen jako vata navíc. Jak říkám, je to moje ryze privátní kategorie, do které bych vedle Tučkové zařadil například i Karin Lednickou a pak samozřejmě ty různé párkaře a hadráře z koncentračních táborů. Je tohle ale opravdu román? Tučková je bezpochyby nadaná vypravěčka a spisovatelka, ale to mi přijde přeci jen trochu málo. Já ale nevím...

PS - doporučuji trefný příspěvek dagmar7365

Nádherný román se vším, co k dobrému románu patří. Dokonalá výstavba textu, mnoho dějových linií. Zároveň i při tom množství stran nikde žádná "vata". Autor vede obezřetně čtenáře od první stránky až k té poslední. Podobnou závrať z četby a to, že čtu něco opravdu mimořádného až geniálního, jsem naposledy zažíval nad Bolaňovým románem 2666.

Pro mě osobně jasný aspirant na překladový román roku. Překladatele znám i z jiných překladů katalánské literatury, především pak z kongeniálního překladu básní Salvadora Espriu (vyšlo v 80. letech v edici Plamen).

Chtěl bych toho napsat víc, ale zatím (právě jsem dočetl) nenacházím ty správná slova, která by vyjádřila, čím je ten román tak uhrančivý. Snad je to prostá radost z četby, kterou román přináší. Snad těmi detaily, místy a věcmi, které Cabré popisuje, jako by byl sám malířem Urgellem a Mignonem.

Svým smutkem, osamělostí a takovu zvláštní nepopsatelnou melancholií, která je ale prostoupená touhou, mi hlavní postavy románu připomněly postavy z filmů Paola Sorrentina. Tu touhu, která i přes všechny hrůzy vytrvá, vytrvá až do konce.

Confiteor. Dějiny krásy, dějiny zla, dějiny ztracených věcí, dějiny přátelství, dějiny letmých pohledů, dějiny osamění a čekání, dějiny toužení. -

Doporučuji a zároveň doufám v další překlady autora.

17 21.01.2016

Moje první setkání s "velkou literaturou". Poprvé jsem četl někdy ve čtrnácti. Působivý, lehce dobrodružný děj a rychlý spád, tím mě tahle novela oslovila především. Líbil se mi vztah starého rybáře a kluka. Je v tom něco naivně dojemného. Od té doby jsem Starce četl ještě několikrát, rád se ke knize vracím, ale už to na mě nepůsobí tak jako kdysi. Byla to ale jedna z prvních knih, která mi učarovala. Doporučuji.

15 01.02.2022

Skutečně nevšední román, který ve své podstatě není příliš originální, ale vynahrazuje to psychologická a filozofická hloubka a snad i naléhavost témat, o kterých Faber v tomto románě pojednává. Cením si u autora, že jde takříkajíc s kůží na trh a tématem není nic menšího než Bůh, naděje, beznaděj, láska a nenávist, odloučení, víra a ztráta víry, touha a svědomí. Všechna ta velká témata, která si já osobně spojuji především s ruskou literaturou 19. století.

Kniha zvláštních nových věcí je tak trochu kombinací Dostojevského naturalismu, Bernanose (Deník venkovského faráře) a jazykové vláčnosti Josepha Conrada s přesahem do sci-fi. Prvky sci-fi tu ale vytváří jen podhoubí pro samotné autorovi úvahy. Bez nadsázky tak lze říct, že se jedná o románovou událost roku. Román aspiruje na kultovní záležitost; jedni ho budou nejspíš zatracovat pro jeho rozvláčnost a pomalost, ale pro jiné to může být právě to, co z této knihy učiní zásadní dílo.

Faber se občas pouští do spekulací a některé pasáže působí jako výplň do polštáře. Stejně tak některé charakteristiky postav a prostředí jsou na jedné straně až pedantské a na druhé straně místa ryze provokativní a takříkajíc na efekt; nutno ale říct, že je to podáno s bravurou zkušeného spisovatele. Možná někdy trochu rozvláčnější a takříkajíc hysterické, ale vlastně i dost "reálné" nebo spíš naturalistické. Linie vztahu Petera a Bey, která se vine celým příběhem v podobě dopisů, působí celkem uvěřitelně a Faber má cit pro gradaci, sice trochu nucenou, ale románu to dává potřebnou dynamiku ve vývoji hlavních postav. Co se ale Faberovi nedá upřít, je schopnost vytvořit zvláštní tíživou atmosféru a cit pro detail ; v tom je skutečný mistr.

Faber má v Česku velmi dobrého překladatele Viktora Janiše. Samotné vydání navíc provázela reklamní kampaň, kterou lze vidět spíš u titulů literárního mainstreamu, takže šance, že se kniha dostane k širšímu publiku je velká a je to jen dobře. Tahle kniha si to určitě zaslouží. Na to, jestli se jedná o geniální a mistrovské dílo dle mého názoru nestačí takový ten "wov" efekt, který se dostaví zpravidla po prvním čtení. To ukáže až čas. Takže ty ódy jsou trochu předčasné. Slovy geniální a mistrovský se dnes označuje kdejaká druhořadá severská detektivka, takže tyto pojmy ztrácí trochu na významu. Neřekl bych geniální, ale slovo mistrovský, nebo lépe práce mistra, je v případě Knihy zvláštních nových věcí plně namístě.

15 23.10.2016

Podařilo se mi se do Procesu začístt až na třetí pokus a to po dvou letech od prvního pokusu. Znám ale i případ dočtení a docenění Procesu až po 15 letech, a to už je u nás horní sazba... Síla tohoto nedokončeného románu není ani tak v příběhu, jako v situacích a detailním popisu jednání různých úřadů, nižších a vyšších úředníků, soudců, služebných a dalších bizarních postaviček, které se neustále točí kolem toho "nováckého" kolotoče soudů. Je to román, který se čte kvůli jeho jazykové vytříbenosti a mnohdy velmi černému humoru. Nečekejte ale od něj plážovou četbu plnou zvratů a nabuzeného děje. V Procesu vše plyne dusným a ospalým tempem noční můry v pravé poledne. Pokud Vás baví četba knih, které staví spíše na jazykových kvalitách a atmosféře, pak je Proces román, který Vás určitě nudit nebude. Pokud ale čekáte akci a zvratuplný děj, pak pro Vás bude čtení Procesu opravdovým procesem. Ještě musím vyzdvihnout vynikající překlady, a to, jak od Eisnerů z konce 50. let, což byla tehdy neskutečná odvaha, tak překlad od Josefa Čermáka, který je překladem výcházejícím z kritického vydání. Doporučuji.

15 03.05.2013

Spolu s Misery totální klasika od Kinga a zároveň asi jeho nejlepší dílo. King sice byl na konci 70. let a pak hlavně v 80. letech, dle svých vlastních slov, na drogách, na chlastu a v depresích, ale možná právě proto psal jako ďas. Právě v této době vznikly jeho nejlepší romány jako Osvícení, Misery a Tělo, které jsou víc, než jen komerční tuctovou literaturou. Osvícení má všechny atributy dobrého románu. Rafinovaný děj, slovní hříčky, různé retrospektivy a psychedelické vize, zajímavý jazyk a atmosféru tísně a strachu hutnou jako noc v jinak prázdném hotelu Overlook. Zajímavý, ale ne neobvyklý autorský paradox: autor na vrcholu tvůrčích sil, i když sám, v osobní rovině, na dně. Doporučuji - Osvícení, ne abyste začali chlastat a šňupat a doufali, že pak vytvoříte bestseller, takhle to totiž moc nefunguje...

14 01.02.2022

Výborný román. Háčko je tak trochu jako nějaký osvícenský francouzský autor typu Diderota řízlý markýzem de Sadem a Kunderou. Především v těch rozborech milostných scén je to jedna z nejlépe napsaných rádoby pornografií. Ale o pornografii tu vůbec nejde, spíš o slast a rozkoš. Chápu, že ne každému Háčko sedne, ale vlastně nevím o žádném autorovi, který by byl tak důsledně a zároveň neuvěřitelně citlivě schopen provádět diagnostiku současnosti a především toho, co je to být člověkem ze "Západu", co je to mít tělo a být takříkajíc připoután ke své tělesnosti. Háčko kontroverzně a provokativně popisuje sexuální turistiku s úplně jiného pohledu, než na jaký je běžný čtenář zvyklý. A to je právě silná stránka autora, že se nebojí tnout do živého a ukazovat věci v jiném světle. Zároveň je to stále román, takže nelze brát to co postavy říkají a co si myslí doslovně. Jde o to vyprovokovat čtenáře k jinému pohledu. Navíc stylově je Háčko naprostá extratřída a i v pasážích, kde předkládá jen suchý výčet dat dokáže být lehce ironický někdy i sarkastický, ale nikdy cynický. Doporučuji.

14 05.10.2020

Temný a depresivní Cormac. Ale na druhé straně ta vlídnost a pochopení otce a syna, to jejich takřka až dojemné pachtění zpustošeným světem a snahou najít něco lepšího... A víra je nakonec tím jediným co přetrvá navzdory všemu.

14 20.06.2019

Další skvělá kniha, ke které není co dodat. Bolestivé, drsné a zároveň melancholické; napsané s pochopením pro to množství utrpení a bolesti. Je to zvláštní. Je to vlastně dost nepříjemná četba. Neustále někdo umírá nebo je vražděn, ale styl jakým je to napsané, je až hypnotický a stále vás nutí číst dál a dál a doufat v nějaký náznak naděje. Bohužel se to neděje a celou knihou se vine jako tenká červená nit pocit zklamaní, ztroskotání a celková deziluze z režimu a ze života. Popisy krutostí prosvětlují jen občasné náznaky pochopení a lidskosti v jinak nesmyslně působícím konfliktu. Alexijevičová ukazuje, že literatura je nakonec nejsilnější v co nejméně kašírované a takříkajíc nejsyrovější podobě. Doporučuji.

14 21.12.2016

Začíst se do trilogie Gormenghast není vůbec snadné. Sám jsem měl první díl doma z knihovny asi třikrát během dvou let a až napotřetí jsem se dokázal do Gormenghastu opravdu začíst. Problém s Gormenghastem je především v tom, že se tváří jako fantasy, ale ve skutečnosti se jedná spíš o velmi rafinovaný, temně gotický cyklus, ve kterém ale moc fantastických prvků, tak jak jsou známé například od Tolkiena nebo C. S. Lewise, nenajdeme. Kouzlo Gormenhastu je ale v nečem jiném, a to v jazyce a v nesčetných popisech i těch nejbanálnějších úkonů, které se díky tomu stávají geniálními absurdními hříčkami. Kdo dá Gormenghastu čas, ten nebude litovat, jedná se o opravdovou lahůdku žánru, a snese jen těžko srovnání. Ale i přes suchý humor a postavy jak z her od Becketta má děj i přes svou zdlouhavost vynikající gradaci a to jak v prvním, tak v druhém díle. Třetí díl je trochu jiný a poznamenala ho i nemoc autora, ale mně se i tak líbil, jen je o něco víc zběsilejší a není tak pečlivě vystaven. Závěr je ale opět vynikající ukázkou neuvěřitelné imaginace autora a jazykové bravurnosti, na které se nemalou měrou podílela i překladatelka Dominika Křesťanová.

Škoda jen, že Peake celý cyklus, který měl mít původně 5 dílů, nestihl dopsat. Ve třetím díle se totiž ukazuje rozpolcenost hlavní postavy a je nakročeno k jejímu zajímavému vývoji. Naneštěstí ze čtvrtého dílu je možné na internetu najít jen krátký fragment a ze závěrečného dílu zbyl jen název. Celý cyklus se pokusila ještě dopsat v duchu poetiky M. Peaka jeho manželka a tak vznikl čtvrtý díl Titus Awakes, který nedávno vyšel v angličtině, a který dosti kontroverzním, ale zároveň trochu očekávaným způsobem jako by uzavírá celý cyklus Gormenghastu. Každopádně i přes nedokončenost celé série je každý díl svébytným románem a především první dva díly jsou opravdovými mistrovskými díly, a řadí se k tomu nejlepšímu v anglické literatuře 20. století, jimiž se inspirovala řada autorů dnes velmi populárního žánru new weird.

13 29.04.2013

Je to vlastně vynikající kniha a parádní čtení. Kniha víří kolem událostí, lidí a míst, které chtějí a touží hlavní protagonisté spatřit, ale nidky se jim to nepovede. Je to jako bludný kruh, ve kterém jednotlivé postavy bloudí a hledají, aniž vědí co. Výsledkem je pak lehce psychedelický, panoramatický obraz světa na prahu 21. století. Bolano kombinuje Kafku, Borgese, Eca a jiné autory, ale občas je to i trochu literární onanie, což tak ale možná má působit. Osobně souhlasím s autorem a s jeho představou úspěšných spisovatelů, tj. takových spisovatelů, které někdo vytáhne na pomyslné výsluní, kvůli jejich charizmatu, chování, nebo prostě jen tak, že se někomu vlivnému líbí to, co autor napsal. Archimboldi i Bolaňo tak mohli být zapomenutí, neznámí autoři, podle nichž se mohla jmenovat třeba zmrzlina jako po Alexandru Fürst Pücklerovi.

Samotný román 2666 a jeho náladu vystihuje dobře sám autor, když píše o knize Král džungle od Archimboldiho:
"Knížka měla zvláštní styl, vyprávění bylo sice jasné, místy až průzračné, ale způsob, jak na sebe jednotlivé epizody navazovaly, nikam nevedl: po přečtení zbyly v paměti jenom děti, zůstali jejich rodiče, zvířata, pár sousedů, a nakonec vlastně jediné, co skutečně přetrvalo, byla příroda, ovšem i ta příroda se pomalu rozmělňovala v horkém kotli, až zmizela úplně."

Román 21. století, plný příběhů, imaginace, násilí, sexu a občas i ta romantika se tam najde.

Za vynikající překlad a radost z četby (především závěrečná kniha o Archimboldim je skvělá) - Doporučuji.

26.2.2019; Dodatek ke druhému čtení:
Je to vynikající román a jdu s hodnocením na plný počet. Vzdálená hvězda byla ale přeci jen o chlup lepší nebo spíš čitelnější. Kdybych se uchýlil k říčnímu příměru, tak 2666 na mě působí jako nějaký jihoamerický veletok; neskutečně dlouhá a rozmanitá řeka se spoustou přítoků a slepých ramen. A 2666 je jako nějaká obrovská řeka příběhů, které mají sice společný zdroj, ale ta velikost a suverenita Bolaňova psaní působí ve 2666 jak ohromující dojmem tak zmatečně a neuchopitelně. Taková Vzdálená hvězda působí jako svým způsobem detailní popis nějakého menšího přítoku, nějaké menší řeky, jež se vlévá do veletoku románu 2666. Při četbě Vzdálené hvězdy dohlédnete z jednoho břehu na druhý, při četbě 2666 si člověk připadá jako na moři. A ten spodní proud, který táhne vyprávění, je sice silnější u 2666 než u Vzdálené hvězdy, ale mně je prostě to "domácké" a svým způsobem přehledné vyprávění Vzdálené hvězdy přeci jen bližší, než ta tak trochu sisyfovská snaha románu 2666 "zachytit věčné".

13 12.03.2013

Brilantní román, který není jen satirou, ale svým záběrem i hlubokou společenskou sondou. Největší potíž se Švejkem jsou ty kýčovité Ladovy ilustrace, díky nimž se Švejk lépe prodával v nálevnách a putykách na Žižkově, a o peníze od svých čtenářů šlo samozřejmě Haškovi především, ale je otázkou, zdali je tento způsob vydávání nadále nutný. Dle posledních vydání to vypadá, že snad více než kdy jindy je potřeba opepřit napsané vhodnou vizuální zkratkou, jinak by asi napsané nikdo nekoupil. Tahle dvojice tak k sobě patří stejně bytelně jako Tom a Jerry, bohužel. Lada se tak bere skorem jako kánon k napsanému, což do velké míry sráží skutečnou románovou kvalitu a hloubku Osudů. Ty ilustrace z toho dělají víceméně jarmareční četbu, ale to rozhodně Švejk není, nebo není to pouze jarmareční četba. Švejk by si podle mě zasloužil stejnou grafickou úpravu a péči jako například romány Kafkovy. Nechápu ten kult Lady, vždy mi to bylo nějakým způsobem protivné a dlouho jsem kvůli tomu Švejka přehlížel. I ty kongeniální české filmové adaptace z 50. let (Steklý a Trnka) žel do velké míry akcentují spíše ladovské pojetí Švejka než to, co je za textem a tak skutečnou hloubku románu. Přál bych Švejkovi, aby se po těch více jak sto letech vymanil z této většinově přijímané ladovské jarmarečnosti a pivního humoru, kterým sice oplývá, ale jenž není tím hlavním, co dělá z této skvostné satiry jeden z největších románů první poloviny 20. století.

Také si myslím, že to není úplně školní četba. Středoškolák při vší úctě nemůže Švejka pochopit. Ač doporučená četba, stejně většina shlédne film a podle toho si udělá názor nebo se celek omezí jen na pár nejšťavnatějších anekdot. Doporučil bych všem si Osudy přečíst s víceletým odstupem. Ten román vypovídá něco úplně jiného, když ho jeden čte v 18 nebo pak v 38. Švejk bude asi vždy dráždit k různým interpretacím a výkladům, a to z něj dělá velký román. Doporučuji.

12 30.03.2023

Jedna z nejlepších knih od Verna. Skvěle napsaný a napínavý dobrodružný příběh s tajemným kapitánem Nemem. Klasika v tom nejlepším slova smyslu. Velmi pěkná je i rozhlasová adaptace s Radoslavem Brzobohatým v roli kapitána Nema. Doporučuji.

12 18.09.2022

Jedna z nejlepších knih od Kinga. Byla první, kterou jsem od Kinga četl ve svých 17 letech. Rafinovaný psychothriller bez zbytečných nadpřirozených efektních zápletek. Už jen Osvícení a pak některé Kingovy povídky ve mě dokázaly vyvolat podobně tísnivý pocit a zároveň radost z četby a příběhu. Další Kingovy romány, včetně kultovního To, mě zdaleka tolik nebavily. Doporučuji.

12 01.02.2022

Tahle kniha rozhovorů nepotřebuje dodatečných slov, jen ticho.

12 09.12.2018

Výborně napsaný román ze současnosti, který popisuje jednu americkou středostavovskou rodinu. Jednotlivé charaktery jsou skvěle popsané a Franzen je vynikající vypravěč, který nestaví na efektnosti, ale vše se snaží podávat s až úzkostlivou pečlivostí a jednoduchostí. Psychologie hlavních postav je vystižená opravdu skvěle. Pokud se Franzenovi vyčítá myšlenková tezovitost, je také třeba říct, že se jedná o román a ne o ekologickou studii, takže některé kontroverzní úvahy jsou zcela v intencích celkového vyznění díla, jež se nesnaží o nějakou ekologickou agitaci, ale především o vystižení určité schizofrenie v jednání postav, která vychází z touhy po úspěchu, nezávislosti a svobodě. Svoboda za níž se ale skrývá množství lží, ústupků, kompromisů a kontroverzních rozhodnutí. Jestli má být Franzenova kniha studií, pak je to studie současného měšťáctví, žel studie v mnohém pravdivá a neradostná. Doporučuji.

Podobné knihy:
Benoit Duteurtre - Rebelka, Cesta do Francie
Sebastiano Vassalli - Archeologie přítomnosti
Emanuel Carrére - Limonov

12 19.08.2014

Ke knize jsem přistupoval s mírnými obavami, a to především proto, že se jedná o dílo napsané již před 120 lety. Čtu spíš moderní literaturu počínaje 20. stoletím, a proto jsem čekal, že po přečtení několik stránek knihu odložím. Ale opak byl pravdou. Do knihy jsem se ihned začetl. Má neuveřitelný spád a až na několik málo okamžiků je naprosto bez zbytečného sentimentu a líčí život v horských samotách bez příkras a zbytečného romantizování šumavské krajiny. Jazyk Klostermannův je sice již dost archaický, ale po několika stránkách jsem se tak začetl, že mi to vůbec nevadilo, ba naopak, postupem času, když se dostáváte hloub pod kůži jednotlivým postavám, jsem teprve docenil Klostrmannovo mistrovství v drobnokresbě a detailním vystižení nálady či situace prostřednictvím jazyka a šumavského dialektu. Vynikající četba, která je pro mě opravdovým zjevem mezi jinak mnohdy zatuchlou školní klasikou.

12 05.10.2012

Jeden z nejlepších komiksů, který jsem kdy četl. Nádherný příběh na pomezí pohádky, mýtu, dramatu a romance, ve kterém se snoubí vyprávění Bible a Koránu a vytvářejí tak barvitý obraz společnosti, která stále žije v zakletí dávných příběhů. Thompsonovi byl v některých zahraničních recenzích výtýkán přílišný naturalismus a zjednodušování problémů na Blízkém východě. K tomu bych chtěl jen dodat, že tento fiktivní svět existuje především v mysli autora a je jen na čtenáři, zda-li přijme hru autora a ponoří se do světa, který se může v případě Habibi mnohdy jevit jako příliš násilný, šovinistický a sexistický. Jedná se ale o fikci, a v tomto případě o opravdu nádhernou fikci, která má navíc (bohužel) i přes mnohé protesty svoji pravdu a vytváří tak i jistou parabolu k dnešnímu nelichotivému obrazu Blízkého východu.

Za zmínku též stojí nádherná kresba a celková výprava knihy, která se nese v duchu výpravy stárých, východních (mystických) textů.

12 15.06.2012

Výborná kniha o životě v Rusku. Takřka dokumentární průřez celým 20. stoletím. Syrové příběhy, které staví na autentických výpovědích. I když by bylo zajímavé mít přepis nahrávek v jejich autenticitě a zjistit tak, co je autorská úprava. Ze stylu vyprávění je totiž někdy až příliš znát autorčin rukopis a snaha dát příběhům nějaký konečný tvar a takříkajíc je vypointovat. Redakce se také moc nevyznamenala a kupodivu se v textu najde dost chyb a překlepů. Za vydáním stojí redakčně Libor Dvořák, kterého si vážím jako překladatele i jako zpravodaje, ale je třeba říct, že jeho velmi dobré překlady (zde v pozici redaktora) jsou někdy poznamenány stylistickými i překladatelskými chybami (Bratři Karamazovi, Vojna a mír). Je určitě dobře, že tato kniha v češtině vyšla, ale přeci jen by jí slušela ještě dodatečná redakce. Jinak je to ale skvělá kniha.

"Homo sovieticus" skutečně existoval. A nemyslím si, že je tak vzdálen starozákonnímu Adamovi, jak je na začátku popsáno. Pravý "homo sovieticus" je podobný starozákonnímu Jobovi, který se i přes četné rány nevzdá své víry; nebo Abrahámovi, který je schopen obětovat pro ideu svého syna Izáka (příběh o zaslepenosti, která je bohužel vlastní většině ideologií). "Homo sovieticovi" je idea komunismu a strana vším a tragicky ji staví i nad rodinou a nad vztahy s nejbližšími. Je to ale síla ideje, kterou už my, pozorovatelé, jen stěží dokážeme pochopit. Idea, která ospravedlňovala takřka cokoliv. Někde jsem četl, že ruskému komunismu chybí metafyzický rozměr. Alexejivičová ukazuje, že tomu tak není a určitá metafyzika v základu komunistitckého zřízení byla. Je to ale spíš metafyzika podobná té starozákonní, která nesází na posmrtný život, na nebe a peklo atd., ale na to, že ráj lze uskutečnit tady a teď, a kdy se za pár let při usilovné práci budeme mít všichni dobře. A když ne za pár let, tak určitě za 20, za 30 let, za 50 let. Že to připomíná křesťanství se svým čekáním na Poslední soud a zmrtvýchvstání, nebo Starý zákon se svou připomínkou, že naše činy nám budou oplaceny na našich potomcích... A neměly snad stranické schůze a průvody něco z exaltovanosti mší a oslav církevních svátků? Jen ikonografie a symboly jsou, pravda, jiné. Komunismus v Rusku z humanistického hlediska selhal (jako i jinde ve světě), ale nového člověka v některých případech opravdu vytvořil, i když, žel, za cenu obrovských ztrát. Nebyl tu totiž nikdo, kdo by mu v poslední chvíli - jako Abrahámovi - zadržel ruku.

"Homo sovieticus" je tragická postava ne nepodobná Jobovi a Abrahámovi, která může působit groteskním dojmem, ale jež není komická ani trochu, a kterou je potřeba vnímat v širších souvislostech a historickém kontextu.

Iniciační kniha. Díky Světlaně a díky nakladatelství.

11 23.02.2016

I přestože kniha vyšla před více jak 30 lety, je stále aktuálním a jedinečným svědectvím o vlivu televize na člověka. Mander se nomezuje jen na popisy televize jako takové, ale zabíhá ve svých mnohdy dosti kontroverzních úvahách i do oblasti působení světla a jeho spektrálního složení na psychiku a potažmo fyziognomii. Inspirativní jsou mnohé analýzy dnes již klasických a kultovních děl jako filmu Solaris a románů 1984 a Konec civilizace. Manderova dosti temná vize nenápadně zmanipulované společnosti, která je uspávána televizí, a která ve většině bere televizi, média a umělé osvětlení jako neškododnou a pro mnohé nezbytnou součást života se v lecčems přiblížila skutečnosti. Pro někoho to může být dost těžké čtení, ale četba je to v mnohém iniciační. Osobně jsem několi let studoval filmovou školu ve Zlíně a později filmovou vědu v Praze a za celé ty roky jsem nenarazil na nikoho, kdo by se zajímal o televizi takto elementárně z pohledu medicíny, psychologie, psychiatrie a sociologie. Při četbě jsem si vzpomněl na zajímavý postřeh Václava Bělohradského, který v jednom rozhovoru přirovnal televizi ke kanálu, do kterého při sledování odtékají naše frustrace a pomáhá tak do jisté míry s vyrovnaním vnitřního napětím. Mander svým způsobem tuto hypotézu potvrzuje; sledování televize sice vytváří podmínky k celkovému zklidnění organismu, ale s tím nepříjemným efektem, že ač to na první pohled není markantní, v dlouhodobém měřítku utlumuje činost mozku a vytváří závislost. Četbu této knihy bych přirovnal k četbě Nejistého plamene, ve kterém zaznívá také spousta pravd, které mnozí nechtějí slyšet. Doporučuji.

PS - Ještě bych rád upozornil na vynikající film Videodrome od Davida Cronenberga, který vliv televize a její strojovosti a pronikání do lidského těla přímo tematizuje. Na první pohled sci-fi, které je ale reálnější víc než se zdá. Nevýhodou tohoto filmu je, že je to film, a tak ho případní zájemci budou muset zhlédnout nejspíš na své televizi nebo monitoru:-)

11 27.07.2013