pista53 komentáře u knih

„....A potom Winterberg usnul. Tak rychle, jak to umí jedině on.
Vytáhnout špunt.
Vypustit vzduch.
Zavřít oči.
Dobrou noc.....“

Nastal klid, kdy si člověk mohl při čtení aspoň na chvíli oddechnout. Protože Winterberg stále vyprávěl. Vyprávěl o dějinách Rakouska-Uherska. Vyprávěl o dějinách nově vzniklého Československa, které tolik miloval. Vyprávěl svůj příběh skrze dějiny. Winterberg a jeho záchvaty historie. Tuny informací, které nutily při čtení přemýšlet a mnohdy i zjišťovat a studovat literaturu mimo, navíc. Winterberg, starý pán, tak starý, jako naše republika, jako žároviště v Reichenbergu. A vedle něj pan Kraus, jeho průvodce a kapitán při jeho poslední plavbě. Velmi osamělý muž, který si životem vláčí nejedno břímě.

Zpočátku se mi kniha nečetla lehce. Chvíli trvalo, než jsem si zvykla na trochu specifický styl psaní. Ale časem jsem zjistila, jak čtení odsýpá. Že čím více Winterberg mluví, tím já zrychluji, až jsem se těšila, kdy to přestane, kdy konečně zavře klapačku, kdy nastane ten kýžený oddych, zklidnění a Winterberg konečně usne. Uff!! Tohle tedy byla jízda! A já mám teď chuť, naskočit v České Lípě na vlak a jet přepadnout Liberec.....

Ano, ano, milý čtenáři! Tato kniha opravdu stojí za to!

17 13.03.2022

Nová kniha P. Soukupové už byla dlouho očekávána a po jejím přečtení musím s radostí říci, že se nadmíru povedla a, už s minulými knihami pozvednutá laťka, se houpe proklatě vysoko.
Příběh je nahlížen očima čtyř dětí, které se ve vyprávění střídají a díky tomu můžeme sledovat jednotlivé události z odlišné perspektivy. Nejsou to zcela běžné děti a z počátku ani kamarádi. Každé se něčím odlišuje od „normálu“, od běžného „stáda“. Ať už je to zcela specifický náhled na svět (Mila), handicap (Katka a Franta) či vnitřní strachy (Péťa). Někdo se do společenské ilegality uzavřel dobrovolně, protože ostatní – lidi/děti prostě k životu nepotřebuje či jim nerozumí (a platí to i obráceně), ostatní jsou do své osamělosti zahnáni násilím a nic jiného jim prostě nezbývá a proto to řeší po svém. Katka se utíká do světa příběhů z knih, Franta do skořápky zlého kluka, který kolem sebe jen kope, a Péťa ke skicáku. Mimochodem, dětí umí být pěkně zlé a kruté. Často se mění v bestie, které druhým neodpustí jakoukoliv jinakost. Kdopak z nás to nezažil jako dítě? Např. nosit v 80. letech fakt hrozné, velké, růžové brýle, rovnalo se odsouzení do pozice třídního otloukánka (vím o tom své).
Kniha je určena i pro starší děti, ale, upřímně řečeno, nevím, jestli bych ji svým dětem (9 a 13let) zatím doporučila. Pro děti bude totiž chování hrdinů srozumitelné, běžné a možná proto i nezáživné a nudné. To spíš pro dospělého je to naprosto fantastický svět. Jak spolu děti komunikují, jak přímočaře a bez obalu řeší nastalé situace. Je to skvěle napsané, při některých situacích mi běhal mráz po zádech. Jejich myšlenkové pochody a střet s pragmatickým světem dospělých, kteří přece nejlíp vědí, „co je pro děti dobré“….A to se Petře Soukupové podařilo naprosto skvěle vyjádřit!
Opravdu doporučuji všem – těm, kteří děti mají i těm zatím bez nich.
P.S.: a nesmím opomenout naprosto kongeniální spolupráci s ilustrátorkou knihy Nikolou Logosovou, které se podařilo velmi zdařile a citlivě doplnit knihu přesně padnoucími ilustracemi.

17 03.01.2020

Už v předchozích knihách nám Karin Lednická ukázala, že je PANÍ SPISOVATELKA, že ve svých příbězích odvádí neskutečnou mravenčí a poctivou práci. Při studiu v archivech, při pročítání dobových kronik i při umění naslouchat pamětníkům.

V zatím dvou dokončených dílech zamýšlené trilogie Šikmý kostel i teď nově, v Životicích, se jí povedlo odkrýt, troufnu si říci, pro mnohé bílé místo novodobých dějin. Ve školních osnovách se toto nevyskytovalo, či bylo bráno tak, jak se to zrovna hodilo „těm nahoře...“ a o to více mi přijde tato kniha záslužná.

Příběh Životic je rozkročen do období od r. 1941 a sahá až do let poválečných, kdy zůstali ti, kteří přežili, ti, kteří se museli vypořádávat s nastalou situací i s nástupem nového, ne o nic méně krutého režimu.

Musím říci, že mně hodně pomohlo k celkovému pochopení přečtení obou dílů Šikmého kostela, kde se čtenáři dostane širšího vhledu do poměrů i celkové politické atmosféry tohoto regionu. Protože, jak je psáno v knize: „ Během války zde panovaly zcela jiné poměry než v protektorátu....“

Velmi mi sedla i forma vyprávění, kdy fakta střídají zbeletrizované pasáže ze všedního života obyvatel Životic, doplněná o bohatou obrazovou přílohu. To vše do sebe geniálně zapadá a utváří tak krutě reálný obraz jedné (po)zapomenuté tragédie. A je velmi dobře, že díky této neobyčejné knize se dostala opět na světlo a lidé si ji mohou připomenout či ji vůbec poznat.

Doporučuji vřele!

16 08.06.2022

Nejprve se musím zpětně omluvit a hluboce sklonit před touto knihou! Už v první třetině jsem si ji dovolila odsoudit a hodnotit, ale to jsem ji tedy velmi špatně odhadla!!
Před ní jsem totiž na jeden zátah přečetla oba díly Šikmého kostela a začátek této knihy na mě opět padl jako těžká duchna. Opět těžké osudy lidí, tentokrát žijících v někdy až nelítostných podmínkách odříznuti v bohem zapomenuté vesnici Maran, kdesi v Arménii....ale tentokrát to bylo jiné. Čím déle jsem četla a poznávala příběhy jednotlivých rodin, jejich nelehkých údělů i zkoušek nakládaných na jejich těžkou prací sehnutá záda, tím více z toho překvapivě čišel optimismus a jakási všudypřítomná naděje. Že zítra bude líp, že přece znovu přijde jaro, zase vzejde obilí....
A co pro mě bylo nejvíce občerstvující, byly vztahy na vesnici. Žádné záště, pomluvy a nevraživost, ba naopak. Pospolitost, vstřícně podaná ruka v nouzi a všudypřítomná laskavost. Nakonec došlo i na pár vyloženě úsměvných okamžiků, dojemných a tak lidských, že mé srdce se opravdu tetelilo blahem.
Doporučuji k přečtení i pohlazení na duši!

10 12.06.2021

Většinou si knihy pečlivě vybírám, mám dlouhou frontu titulů, které bych si chtěla přečíst a tu a tam na mě vykoukne nová kniha, která všechny čekající okamžitě předběhne. A to se stalo i s knihou BYLA JEDNOU JEDNA ŘEKA. Autorku vůbec neznám, historické romány nečtu a přesto mě něčím uhranula a přesvědčila….a od první věty jsem ani jednou nezalitovala.
Vtáhl mě silný příběh, temný jako půlnoční řeka. A o příběhy tu jde v první řadě. Příběhy se tu vyprávějí, poslouchají, kolují od úst k uším jako tichá pošta, šperkují a proměňují.
Dalším kladem byl pro mě neskutečně poetický a čtivý jazyk. Děj mi při čtení plynul před očima jako film a postavy byly dobře charakterové vykreslené a snadno jsem s nimi mohla prožívat všechna jejich očekávání, touhy i nesčetná zklamání. Někomu se může zdát, že je tam postav moc, či dějových zvratů jako v argentinské telenovele, ale pro mě byla nakonec hlavní hrdinkou řeka Temže. Protože kolem ní se točil celý příběh, to ona udávala směr i tok všech jednotlivých meandrů příběhu. Nenechala se obelstít žádnými sliby ani přemlouváním. Dávala i brala podle svých vlastních zákonů.
Velmi doporučuji k prohlédnutí i internetové stránky, které v závěru knihy udává spisovatelka nebo fotografie Henryho Taunta, fotografa z přelomu 19. a 20. století, který byl reálným předobrazem Henryho Daunta z knihy. Hned bude váš zážitek z četby ještě živější.

10 23.02.2020

Murakami patří mezi mé oblíbené spisovatele. A v této knize mi opět nabídl vše, co mám ráda - silný příběh s příměsí magie a nadpřirozena a občas velmi bizarní postavy.
Z počátku se román tváří jako všední příběh o rozpadu jednoho manželství. Jen, co se však muž odstěhuje do domu, který dřív patřil věhlasnému malíři, začnou se dít podivné věci....Hlavní hrdina je profesí malíř, velmi zručný portrétista a právě to mě na knize bavilo nejvíc. Je zde skvěle popsán vznik takového díla. Nejen po technické stránce, ale především psychologické. Vztah mezi portrétovaným a portrétistou je jako terapie, kdy se obě strany nejprve oťukávají, aby se později lépe poznali a mohl vzniknout jak otisk tváře tak duše portrétovaného.
Za mě skvělý počin a vůbec mi nevadil rozsah. Ba naopak, klidně bych četla dál....

8 19.09.2019

Když je člověku jedenáct, tak už tato skutečnost sama o sobě není tak úplně jednoduchá. Puberta na krku...Alma však s sebou vleče i osud sirotka, když v pěti letech přišla při autonehodě nejen o rodiče, ale i o zrak. Od té doby putuje po příbuzných, je vzpurná, nepřizpůsobivá, nešťastná...Při jedné takové zlostné chvilce, kdy chtěla rychle utéct z dědečkova vetešnictví plného krámů, vrazila do o zeď opřeného obrazu a ejhle: ocitla se uvnitř, v prostoru malby, s Divnovlkem a Havranem. A nejenže vyšla „na druhé straně“ v úplně jiném století (přesně v r. 1922), ale také znovu vidí, což je pro ni, jak se později ukáže, kupodivu hendikep. Dostává se do rodiny továrníka Emmricha, pozná tu vlídnost a dobrotu jejich hospodyně Marie a nalézá nečekané přátelství.
Ale svět v této době není nijak jednoduchý. Je po Velké válce, hodně lidí žije v bídě a Alma pozná, že i děti se tu musejí otáčet a že pokud si chtějí udržet aspoň trochu slušné živobytí, je třeba občas překročit i zákon. A pravidla a ostré lokty tu hrají důležitou roli....

Tuto knihu jsem si vyhlédla v edičním plánu dlouho předtím, než vůbec spatřila sílu tiskařského lisu. Dětské knížky sleduji bedlivě a ty od Paseky obzvláště, a tato moje očekávání splnila na 200%. Vlastně už mě dlouho žádná kniha TAKTO nevtáhla, neokouzlila, nepohltila. Je v ní všechno, co čtenář potřebuje. A ten dětský obzvláště – napětí, kamarádství, poučení, všechno tak skvěle dávkováno. A to grandiózní finále!! Musela jsem ho číst vícekrát, protože poprvé jsem četla tak rychle, zvědava, jak tohle dopadne, že oči přeskakovaly řádky napětím.
Myslím, že tato kniha má v sobě velký dar, připoutat děti ke čtení. A já jí to velmi přeji.

Opravdu doporučuji vřele!!

7 17.05.2022

Je to kniha, která by mohla v té záplavě všelijakých bestsellerů a trháků velmi snadno zapadnout. A věřte, že by to byla věru škoda!
Děj je zasazen na Eifelskou vrchovinu, která se rozprostírá ze západního Německa až k belgickým hranicím a tato krajina hraje v příběhu důležitou roli. Hlavní hrdina Egidius Arimond je totiž včelař a nebýt toho, že je rok 1944 a v Evropě zuří 2.světová válka, žil by si spokojeně uprostřed přírody, se svými milovanými včelkami a milenkami a ve volných chvílích by překládal fragmenty ze starých foliantů o životě svého předka Ambrosia Arimonda. Ten žil a taktéž včelařil léta páně 1489 v kláštěře ve Steifeldu.

Zprvu se válka dotýká Egidia jen zpovzdálí. Kvůli epilepsii nebyl odveden, léky mu pravidelně posílá bratr a čas od času pomůže přes hranice dostat židovské uprchlíky. Situace se však začne zhoršovat na přelomu let 1944/45, kdy na západní frontě propuká bitva v Ardenách...

Kniha je psána formou deníku, velmi úsporným jazykem, kde každé slovo má své místo a přesně vystihuje situaci či autorovo rozpoložení. Velmi mě také zaujaly pasáže o včelách. Je tu spousta zajímavých informací o jejich životě, o fungování tohoto fascinujícího organismu a jeho navázanosti na přírodu.
Opravdu doporučuji vřele!!

7 02.01.2022

McEwan, jindy šokující a pobuřující, mě v této knize velmi překvapil. Žádné patologické, rozvrácené vztahy, nýbrž harmonické manželství a spokojený život respektovanéno neurochirurga Henryho Perowna. Příběh jediného dne, zdánlivě obyčejné soboty však není tak úplně běžný. Už od brzkého svítání vznikají situace, které na sebe řetězí další události, mající nedozírné následky a jakoby zkoušely , proklepávaly pevnost hlavního hrdiny. Forma knihy se mi líbila, četla jsem jedním dechem hemžící se myšlenky,rozbíhající se do všech stran. Dávaly nám nahlédnout do Perownova soukromí i do lékařského prostředí, což bylo fascinující! Vztahy se svými dospělými dětmi, které byly nádherné až záviděníhodné, k matce či k problematickému tchánovi, který se sice jevil jako neruda-alkoholik, ale nakonec, jak se ukázalo, měl zásadní vliv jak v rodině, tak i v tu osudnou sobotu. To vše rámováno velkými dějinami, neboť svět se nachází po útocích 11.září ve strachu a v nejistotě a válka v Íráku je na spadnutí.
Doporučuji!

7 18.11.2020

Co se týká knih ( je jedno, zdali jsou určeny dospělým či dětským čtenářům), jsem jako lovecký pes. Jdu po stopě zajímavé obálce. A tento můj instinkt mě neomylně přivedl ke knize Bogdana Trojaka. Podle anotace jsem čekala příběh podobný např. Rychlým šípům či Prašině. Prostě parta dětí a jedno velké dobrodružství. Kniha samosebou nabízí i toto, ale také mnohem, mnohem víc! Zavádí nás do Prahy, kde proti sobě stojí nejen dvě party dětí – Safíroví ledňáčci na straně jedné a Drajerovic draci na straně druhé, ale také kapitán Paprskář a šílený vědec Glutaman, který chce svými vynálezy ovládnout svět. Hned po pár stránkách jsme se se synem řehtali jako koni. Dětské postavy jsou tam úžasně vykreslené, prostředí podzemní továrny je plné fantastických nápadů, včetně důmyslného propojení pěti pražských rotund, které se dávají do pohybu olíznutím nějakého specifického místa v interiéru. Čte se to nesmírně dobře, čeština je tam opravdu krásná a já si to nesmírně užívala!
Proto doporučuji všem dětským čtenářům a taky dospělým s hravou duší. A taky milovníkům P. Stančíka a Prahy a všem, kterým nevadí octomilky.

7 25.08.2020

Opravdu velký obdiv před spisovatelkou! Podbrdské ženy jsou její prvotina a přitom její styl je lehký a zralý. Kniha se "čte sama" - popisy událostí, prostředí i vykreslení jednotlivých charakterů běží při čtení před očima jako film.
Je to kniha neveselá. Tři generace žen a na pozadí jejich osudů se odehrávají velké mezníky našich dějin, druhá světová válka, nástup komunismu i okupace v 68. roce. Jen chvilková euforie z osvobození a konce války a pak na hlavní hrdiny padne deprese a realita 50. let jako těžká deka. Jsou uzavřeni do svých koloběhů, životních stereotypů, s jen malou možností se z nich vymanit. Na konci sice svitne naděje, ale kdoví?
Mám ráda knížky Jiřího Hájíčka a Petry Soukupové a Janu Poncarovou si velmi ráda zařadím vedle nich. Určitě doporučuji a další její knihu budu netrpělivě vyhlížet.

7 09.02.2019

V žánru mangy jsem stále ještě nováčkem a přečtené tituly by se daly spočítat na prstech jedné ruky. Průvodce mi dělá moje 14letá dcera a když vyšel Akira a já jí nový přírůstek v našem knihkupectví nahlásila, její nadšení nebralo konce. A to, samosebou, vzbudilo mou zvědavost.
Naprostá klasika žánru, vydaného v Japonsku už v roce 1984, se odehrává v blízké budoucnosti roku 2019, kdy se svět vzpamatovává ze 3. světové války a v megapoli Neo-Tokio se připravují na olympiádu, která by měla naznačovat nový počátek, nový rozmach města i nastolení nového řádu. Ovšem všechno má svůj rub a líc a pod povrchem tu probublává druhá tvář města, ta „za tou dálnicí“, která spojuje zakázané místo, kde kdysi vybuchla vodíková bomba rozpoutavší válku. Tady vládne tvrdou rukou Plukovník a jeho armáda, je zde tajná laboratoř, kde se provádějí kdovíjaké výzkumy a vyrábí se pilulky, pro které by mnozí byli ochotni i zabíjet.
Seznamujeme se s teenagery, kteří se potulují po barech, bezstarostní, zvlčilí a bez zábran, štvoucí městem své nabušené motorky a bojující mezi sebou v různých motorkářských ganzích. Seznamujeme se s kámoši Kanedou a Tecuem, kteří drželi při sobě, dokud se na zakázané dálnici nestali svědky střetu s velmi podivnou bytostí – je to dítě či stařeček? A kam tak najednou zmizel? A kam se poděl zraněný Tecuo?
Děj uhání zběsile stejně jako Kanedova vytuněná Honda a je neskutečně akční. Honičky, přestřelky a souboje se střídají s napětím a s velmi mrazivým tajemstvím, které se ukrývá ve výzkumné laboratoři a vy byste tomu sakra chtěli přijít na kloub!!
Zatímco ruce by chtěly strašně rychle listovat stránkami a číst, co se stane, oči to vše zdržují a těkají po každém jednotlivém okénku, hledajíc každičký detail v kresbě, plechovku na chodníku, nápisy či graffiti na stěnách klubů nebo jemné hnutí emocí na tvářích hrdinů. Katsuhiro Otoma je totiž vskutku bravurní kreslíř a každá maličkost na stránce má své místo a smysl.
Jediné, co mě na tom znervózňuje, je fakt, že zatím není udáno datum vydání druhého dílu...

6 19.09.2021

Po velkém zážitku, který mi přinesla sága Essex County, jsem se na nové dílo kanadského spisovatele a výtvarníka velmi těšila. I tentokrát nabízí hlubokou sondu, chcete-li ponor, do lidské duše, do mezilidských vztahů, do vnímání vlastní existence i úlohy na tomto světě.
Jmenuje se Jack Joseph, 33 let, profesí podmořský svářeč. Na první pohled má všechno - dobrou práci, starostlivou ženu a na cestě první dítě. Jenže to, co by pro jiné bylo středobodem a metou pro dosažení osobní spokojenosti, je pro Jacka koulí na noze. Trápí se minulostí, stále vzpomíná na otce, který zmizel za podivných okolností na rozbouřeném moři, když bylo Jackovi 10 let. A jemu je jasné, že dokud tuto záhadu nerozluští, nebude se moci odpíchnout a jít dál. Potřebuje se s minulostí vyrovnat, udělat za ní tlustou čáru. Jaký byl jeho otec? Byl to bláhový snílek nebo obyčejný násoska?
Kniha je výtvarně zpracována opravdu dokonale. Lemire buduje napětí každým jednotlivým políčkem, stačí mu k vyjádření dramatických pohnutí kapka vody na hladině či pohled na rozloženou dětskou postýlku....
Vlastní příběh je doplněn bonusovými materiály z výroční edice Potápěče, včetně prvních nápadů a skic a prvních návrhů postav. Je to opravdu výtvarný skvost, který by neměl žádný milovník komiksů a silných příběhů opomenout!

6 20.03.2021

Četli jsme s osmiletým synkem a bylo to velmi hezké, vtipné i napínavé. Bylo skvělé číst synovi o tom, jak se parta kamarádů, zpočátku úplně cizích kluků, vydá pomoci Emilovi s polapením zloděje. Myslím, že vzájemná pomoc a účast jsou hodnoty, které by se měly dnešním dětem připomínat. A v této knize je to popsáno s humorem a krásným nadhledem. Dialogy jsou zde jako z Poláčkových Bylo nás pět a to mě moc bavilo.

6 27.10.2018

"Těžké je bát se, nevědět jak dál,
těžké volání hlubin odolat,
a přece dál sedět a jen se třást -
těžké chtít zůstat a pád dolů si přát."

Karin Boye: "Jistě že to bolí"

Na začátku byla Anglie a ostrov Wight. Na začátku byl jeden profesor literatury a jeho student ze Švédska, který přijel na tento ostrov studovat angličtinu. "Á, další milostný příběh dvou mužů!" povzdechnete si možná. "Takových tu teď je!" Ale tento je jaksi jiný...

Odehrává se v rozmezí let 1967-1969, a přestože byla homosexualita jako trestný čin v Anglii a Walesu oficiálně zrušena v r. 1967, společnost těmto lidem rozhodně nakloněna nebyla. Světem sice hýbe vlna hippies, na dveře klepe sexuální revoluce, ale je to pomalé, postupné a zatím je svobodnější smýšlení vidět jen ve velkých městech jako Londýn či Brighton. Právě do Brightonu spolu jedou zakusit trochu té uvolněné atmosféry, můžou jít do klubu, kde se schází podobní lidé, kde můžou být konečně sami sebou, beze strachu. Nálada těchto let je tu skvěle vykreslena i velkolepou událostí v podobě hudebního festivalu Isle of Wight v roce 1968, který byl nazýván evropským Woodstockem a kam přijela toho léta taková zvučná jména jako The Who nebo The Turtles.

A nesmím zapomenout ani na třetího důležitého protagonistu příběhu - a tím je moře! Moře totiž hraje v životě našeho milého studenta zásadní roli. Ať už je vidět okýnky karavanu v Luccombe, kam jezdí spolu tajně na víkendy nebo bouří za prosklenými zdmi luxusního domu na pláži v Shanklinu. Moře je tu všudypřítomné a nakonec sehraje i velkou roli v důležitém rozhodnutí, které nakonec musí oba mladí lidé na sebe vzít....

"Já chtěl do Anglie. Vždycky jsem chtěl do Anglie. Možná za to mohli Beatles. A jejich upnuté kalhoty."

Knihu doporučuji! Pro její velký příběh, pro atmosféru, kterou dýchá a verše, které ji doprovází.

5 28.05.2023

Co je pro člověka důležité? A jakou roli v jeho životě hrají knihy? Tyto a mnoho dalších otázek nám klade kniha japonského lékaře, spisovatele a scénáristy Sósuke Nacukawy.
Hlavním hrdinou je nesmělý středoškolák Rintaró, jehož dědeček vlastní zapadlý a vzácnými knihami našlapaný antikvariát. Je sice plný krásných knih, ale zákazníků je pomálu. Když dědeček zemře, zůstane Rintaró na všechno sám a musí se rozhodnout, co udělá nejen se starým knihkupectvím, ale především se svým životem.
Průvodci po této jeho cestě k zásadní přeměně mu jsou spolužačka Sajó, ale především mourovatý, trochu nabroušený kocour Tygr, který každou situaci neopomene břitce komentovat.
Někde jsem četla, že je kniha určena i pro malé čtenáře...inu, dětem se určitě bude líbit putování kocoura s Rintaróem labyrinty a také dobrodružství se zachraňováním knih. Nejednou jsem si vzpomněla na malé děvčátko Momo, kterak putuje s želvou KIasiopeou za Pánem Času...dospělí čtenáři si v tom zas mohou nalézti svoje otázky po smyslu života a vůbec. Vlastně by se dalo říci, že ideální je čtení dospěláků s dětmi, kdy obě strany mohou tu druhou obohatit. Stejně, jako tato kniha mě.

5 29.01.2023

Odjakživa mě čímsi přitahovaly velryby. Snad svojí majestátností, mírumilovností. Proto, když se na pultech zjevilo již 2.vydání knihy o tomto plejtvákovci šedém, sáhla jsem pro ni všemi deseti. Nejprve tedy po audioknize. Rádi na našich cestách posloucháme v autě příběhy a tento byl tak zajímavý, nevšední a dojímací, že jsme kolikrát i v autě čekali, až dočtou kapitolu a my mohli konečně vypnout přehrávač.

Tento velice poutavý příběh je totiž příběhem pravdivým. Tito obří savci ho zažívají od dávných věků, kdy rok co rok vyrážejí chladnými vodami Tichého oceánu do líhnišť v Mexiku a zpět. Varvara při této pouti zdolala neskutečných 22 500 km.

A všechno toto je v knize krásným jazykem a pěkně podáno dětem. Zachycuje koloběh života, od jeho počátku až ke smrti. Je to dojemné, napínavé a dechberoucí. V audioknize jsou básně velmi zdařile přezpívané a čtené samotnou autorkou a v knize jsou zase nádherné ilustrace akademického malíře, grafika a ilustrátora MIRO POGRANA. Takže jsme si, pro úplnost zážitku, pořídili domů nakonec oboje. A určitě se k nim budeme rádi vracet.

Doporučujeme všemi ploutvemi!!

5 12.03.2022

Lékaře bez hranic už delší dobu sleduji i podporuji a tak bylo celkem nasnadě, že přijde čas, přečíst si o jejich práci i nějakou literaturu. A že to je práce více než záslužná, to velmi dobře a bez jakéhokoliv sentimentu popisuje ve své poslední knize Tomáš Šebek alias Ohňostroj (ano, opravdu se v tamní řeči překládá jméno Tomáš jako Ohňostroj, čímž vzniká spousta nezapomenutelných situací a mnohdy to pomáhá odlehčit jinak tíživou chvíli).
V knize se popisují jednotlivé případy, medicínské zásahy, na které není připraven žádný běžný absolvent medicíny, ale musí je vyřešit akutně, s rozvahou a chirurgickou přesností. Popisují se zde válečná zranění i běžné operace apendixu či komplikované porody. K ruce si zde stojí křesťané, muslimové, zarytí věřící i ateisté. Skoro 60% všech případů zde tvoří děti, a ty, jak víme, by neměly ve válce vůbec co dělat.....
Není to však jen kniha o medicíně. Šebek si všímá i běžného života v Jemenu, ikdyž poznat jej na vlastní kůži je mu zapovězeno, neboť se smí pohybovat jen v rámci nemocnice, a to jen od 7-18 hodiny a pak bývá autem převezen do guesthousu nedaleko, odkud se nesmí vzdálit. Inu, přísné bezpečnostní předpisy. Pokyny ovšem obdržel i ve věci týkající se jednání s jemenskými ženami. Jak s nimi jednat, jak je moci vůbec vyšetřit či co je v jejich blízkosti přípustné. Zajímavé byly i jeho krátké medailonky dvou lékařek, které se mu podařilo vyzpovídat a které velmi otevřeně odpovídaly na Šebkovy zvídavé otázky. Jiný kraj, jný mrav, ale některé věci běžný Evropan prostě pochopit nemůže....

„...tihle lékaři popisují možnost léčit lidi jako privilegium. Jako něco, co vůbec není samozřejmé. A to je pro mě nejsympatičtější přístup, který bych si chtěl i pod tlakem zachovat. Tyhle prototypy lékařů přistupují ke svým pacientům s absolutní úctou, respektem, pokorou a vlastně i poděkováním, že je mohou léčit. Jinými slovy, podle mě by měl správný doktor před zahájením léčby pacientovi poděkovat za důvěru, kterou v něj coby lékaře vkládá, a velebit ho, že se vůbec nechá léčit! Připadá vám to přitažené za vlasy? Mně vůbec ne. Nikdy nikdo nebude dokonalým lékařem, který všechno zná a všechno umí. Budete na správné cestě, když budete v každém případě postupovat tak, jako byste léčili sami sebe anebo drahého rodinného příslušníka....“

Amen, Pane Šebku!

5 28.11.2021

Témata zločinu a trestu či viny a odpuštění byla v knihách zpracována bezpočtukrát. Není to lehké téma a kdo ví, jak bych se v podobné době, vypáčené z kloubů, sama zachovala...čili kdo je bez viny, hoď kamenem…
V této knize je do nelehké situace postaven hlavní hrdina Marek, který (snad z nedostatku větší odvahy, snad z osobní pohodlnosti) zůstává v zaměstnání, kde začali úřadovat Němci a pro které píše úderné, agitační pamflety oslavující Třetí říši. Co ho čeká po válce je nasnadě. Ikdyž se své svědomí snažil utišit rádoby „hrdinskými“ činy, v očích ostatních Čechů zůstal nadále kolaborantem.
Tento Markův příběh se dozvídáme z jeho deníkových záznamů, které náhodou objeví dcera jeho bývalé manželky. A zde to začíná být zajímavé, ba napínavé. Všemu totiž přihlíží rodinný přítel Tonda. Jeho prostřednictvím je totiž krásně vidět, jak lehce se dá historie překroutit, upravit podle toho, jak se to komu hodí. Jak snadno uvěříme lžím kamarádů, protože kolikrát zní milosrdněji nebo prostě proto, že to je v danou chvíli příjemnější.
Kniha zůstává na konci nedovysvětlena, není tam jasné, „jak to bylo „doopravdy“, ale v hloubi duše to čtenář podvědomě moc dobře ví, cítí rozuzlení. Tedy aspoň mně se u toho nervozitou kroutily palce….a o to to bylo silnější.
Jediné, co bych příběhu vytkla, je forma deníků, kdy byla jen těžko uvěřitelná jejich přílišná popisnost až poetičnost, užití přímých vět či dvě časové roviny. Ale kdo ví, třeba si někdo takový deník píše.

Za mě tedy vřelé doporučení.

5 20.05.2020

Silný příběh mistra napětí tentokrát pro dospívající čtenáře. Zvědavost mi nedala a přečetla jsem si ji. Sledovat osobní příběh zprvu 13ti leté holčiny, která dostane od neznámého cizince takový dar-nedar bylo dechberoucí. Zpočátku zázrak, poté prokletí. Je to příběh o houževnatosti a zodpovědnosti. Myslím, že slušná výbava pro adolescentní čtenáře. Takže holkám, které nebaví "limonádové" čtení vřele doporučuji. A vlastně i těm ostatním....

5 11.12.2018