PeťkaW. komentáře u knih

Od autorek jsem zatím četla vše, co u nás vyšlo a na jejich další knížku jsem se vážně těšila. Chtěla jsem po několika hutnějších knihách něco oddechového. Což o to, oddechové to bylo, jenže taky hrozně jednoduché... naivní... bezduché. Vím, že komentářem i hodnocením vybočuju, ale zkrátka mě zamrzelo, že vím, že to spisovatelské duo umí podstatně líp a tady to z nějakého důvodu nebyly schopné hodit na papír. Hlavní zápletku jste měli prokouknutou během 10 stran, VŠECHNY postavy, které se v příběhu objevily, mě něčím rozčilovaly a nebyla jsem schopná se přes jejich jednání přenést. Navíc se motaly v kruhu myšlenek a vzorců chování, vývoj byl minimální. Občas jsem se přistihla u toho, že konce vět jenom tak prolítám očima, protože jsem věděla, co v nich bude. Hlavní "wou" odhalení bilo do očí od první narážky. Zkrátka... tohle mi vůbec nesedlo. Možná jsem už na tuhle prvoplánovou teen romantiku stará? Možná nebyla na podobný příběh ta správná nálada? Kdo ví... ale za mě tohle ne. Kdyby to šlo, tak je to 2,5 *

1 09.03.2022

Co naplat? Zapata prostě tyhle romány ze sportovního prostředí umí. I když o daném sportu nic moc nevíte, autorka vše podá tak, že se děj sice kolem tématu a prostředí točí, ale takovým způsobem, že všechno strávíte naprosto přirozeně a bez toho, abyste si museli nějaké termíny dohledávat ve slovníku. Úvod knihy byl trochu kostrbatý a prala jsem se s neustálým opakováním těch samých myšlenek Jasmine. Stejně tak s autorčinými oblíbenými vulgarismy. Nejsem sama zrovna vzor slušné mluvy, ale v jejich příbězích mi sprostých slov vždy přijde až zbytečně moc a na místech, kam se ne pokaždé hodí. Maličko jsem skřípala zuby i u nestálého opakování některých slovních spojení - tady konkrétně všichni "mrkali a kmitali obočím". Jen nevím, jestli za tento prohřešek peskovat přímo autorku, nebo líný překlad?! Oproti Malychinovi naopak chválím, že se Zapata víc zaměřila na děj, přidala zápletky a okořenila podstatně víc samotný vzájemný vztah a oťukávání hlavních hrdinů. Ano, Jasmine se chvílemi chovala jako fracek a 26 bych jí nehádala ani omylem, ale myslím, že zrovna tohle byl autorčin záměr. O to víc pak byl znát její vývoj. Díky ich formě jsme měli všechny myšlenky na stříbrném podnose a bylo tak snazší pochopit, proč se tak či onak Jasmine chovala. S láskou, Lukov je zkrátka přesně ta příjemná romantika, která vám proletí rukama během dvou dnů, ani nevíte jak. Místy se spokojeně uculujete, občas nadáváte, sem tam byste hrdiny nejradši profackovali a nakonec si spokojeně oddychnete, že to dopadlo přesně, jak mělo. Své chyby kniha má, ale zrovna tady mi nedělá problém je přehlížet, protože jsem dostala přesně to, co jsem čekala a chtěla.

2 09.03.2022

Všechny malé zázraky jsou tou knížkou, která se tváří zpočátku hrozně nenápadně a neškodně. Čtete ji s tím, že půjde o YA, kde na vás čeká takový ten tradiční rámec, kterým žánr oplývá. A tady opravdu víceméně všechno očekávané bylo. Jenže v měřítku a podání, které jsem nečekala a které mě semlelo. Čtete, čtete, říkáte si, fajn, je to dobrý, ale je tam určitě něco mezi řádky... a tak v průběhu příběhu začínáte trochu pozornět a je vám čím dál jasnější, že to na konci bude emoční průšvih.
Všechny malé zázraky dostály svému názvu. Nenajdete tu okázalé dramatické situace, heroické postavy, ani brilantně vystavěnou dějovou kostru... příběh plyne skoro nepostřehnutelně, hlavní hrdinové mají spíš jakési vnitřní světlo, než aby oslňovaly na první dobrou a celá kniha vás postupně sežvýká, než aby vás najednou zhltla. Dalo by se tu najít několik věcí, které se daly vyřešit lépe... minimálně konec si zasloužil trochu víc prostoru oproti zbytku knihy. Nějak se mi ale nechce v nedostatcích záměrně víc pitvat, protože si to příběh nezaslouží a jdou během čtení krásně přehlédnout. Nechte se zkrátka jen postupně unášet dějem a užívejte si... všechny malé zázraky, které v knize můžete najít.

4 08.03.2022

Je jenom dobře, že se v českých vodách objevuje čím dál tím víc mladých autorů, kteří se nebojí "znít světově" a přitom mít na zřeteli to, kde vyrůstají a odkud jsou. V tomhle případě autorka velmi zajímavě přepracovala pověst o třech Krokových dcerách, ke kterým si půjčila i kupu slovanských mytologických bytostí. A světě div se - nebylo to vůbec špatné. Líbilo se mi, že se autorka nebála ušpinit postavám trochu ruce a nezalekla se ani konce děje, který by mohl kdekoho zklamat. Příběh hezky odsýpal, čtivost se držela na vysoké úrovni po celou dobu, zápletka byla sice jednodušší, děj víceméně přímočarý a nečekaná zrada nebyla zase tak nečekaná, ale jinak... Jsem si čtení užívala. Trochu mě mrzela akorát délka knihy, které obvykle vytýkám příliš velký počet stránek. Tady by tak stovka naopak vyloženě prospěla, aby postavy měly víc prostoru vyniknout. Stejně tak magické bytosti - najednou se objevily a zase zmizely. Osobně bych uvítala i větší objasnění Moreny a jejích pohnutek a víc stránek s Dragovitem, který neměl jakožto záporák moc možností, jak zazářit. Ale ve výsledku jsou to maličkosti na jinak kvalitně zpracované prvotině, která si pozornost milovníků tohoto žánru určitě zaslouží.

08.03.2022

Od začátku roku se snažím psát ke každé přečtené knize nejenom komentář, ale do poznámky i stručný děj , abych se k němu mohla eventuálně v průběhu let vracet a příběh si oživit. No... tak tady to asi úplně nevyjde, protože upřímně vůbec nevím, kde bych u toho psaní měla začít. Sedm smrtí EH je totiž bez přehánění asi ta nejtěžší a nejzamotanější kniha, jakou jsem zatím četla. Mraky jmen a propletenost příběhu level bambilion mi několikrát solidně pomotalo hlavu a abych byla úplně upřímná, myslím, že jedno čtení zdaleka nestačí k tomu, aby člověku v tom shonu docvaklo opravdu všechno na 100 %. Vyšetřování ve vyšetřování, vražda schovaná za vraždu, podraz pod podrazem... a do toho vám hlavní hrdina skáče mezi hostiteli, kteří se vzájemně potkávají a ovlivňují. Nemám absolutně představu, jak tohle zvládl autor sestrojit a vymyslet a ještě to provést tak, aby vše fungovalo a nakonec zapadlo na svoje místo. Hluboká poklona. Příběh je navíc i přes svou složitost čtivý a baví. Osobně mě trochu mrzí, že nás nenechal Turton nakouknout trochu víc pod pokličku samotného místa. "Co" byl vlastně Blackheath zač, jak fungoval, kdo byli jeho "vedoucí"...? Po dočtení jsem sice nějakou zvědavost ohledně děje upokojila, ale zároveň se vyvalilo spoustu dalších otázek. Na druhou stranu je to možná právě i tahle záhadnost, co dává příběhu svoje kouzlo. Plný počet dát nemůžu, protože mám i po dočtení pocit, že mi kupa narážek a podlinek utekla, ale jinak jde o hodně překvapivou záležitost.

5 08.03.2022

Občas mám dojem, že lidi podobné knihy hodnotí vysoko, protože je jim, lidově řečeno - blbý dát málo hvězdiček příběhu s tak těžkým a choulostivým obsahem. Jenže je to pořád beletristická knížka, která by měla mít ke zhodnocení víc rovin a ty by měly být pokud možno trochu v rovnováze. A to se tady nedělo. Příběh je silný, pochopitelně. Téma anorexie a hledání sebe sama bude aktuální nejspíš pořád a já chválím, že se mu autoři věnují a šíří povědomí dál. Autorka ale zvolila hodně zvláštní formu vyprávění. Extrémně spisovnou a nemůžu najít jiný výraz než "tuhou" mluvu, která mi k dnešní mládeži neseděla, i kdyby vyrostla v sebespisovnější rodině. Docela by mě zajímalo, jestli by se opravdu našla patnáctiletá holka, která by ve svém deníku používala obraty, jaké volila Anna. Zároveň mi přišlo, že celou dobu spíš jenom tak klouzala po povrchu problému a bála se ponořit hloubš, do černějších a depresivnějších vod, což je škoda, protože tak příběh vyzněl plytčeji a měl rozhodně na víc. Tenhle aspekt se Adamcová nejspíš snažila vyvážit dalším rodinným dramatem přidaným do děje, ale na mě to působilo hrozně uměle. Osobně mi vadily i nenadálé skoky v časech, a to hlavně v závěru. Nevím, proč mají někteří autoři tendence používat rádoby nečekané časové zvraty, které mají odhalit "velký objev prapůvodního problému", když přitom dodržují celou dobu ryze průběžný čas. A najednou tu byla budoucnost, minulost Anny, minulost další postavy, zase průběžný čas, zase minulost... Společně se jménem Anna (to vážně nejde vymyslet k tématu anorexie jiné jméno?) mi to přišlo hrozně násilné a prvoplánové tlačení čtenáře do něčeho, co by vyznělo mnohem lépe, kdyby to autorka třeba jenom naznačila. Pucunk si zaslouží trochu i korektoři, protože přehlédnout, že otec Anny byl do půlky knihy Karlem a pak je z něj najednou Pavel...? Věk Anny a jejího bratra se taky měnil povážlivě často a na to, že Anna strávila několik týdnů víceméně přilepená k počítači, kde studovala o dietách všechno možné i nemožné a pak neví, co je BMI index... no nic...
Zkrátka - nečetlo se to špatně a když jste si zvykli na zvláštní formu mluvy, tak se to dalo přežít. Věcí, které mi neseděly, bylo ale víc, než těch pozitivních a i když dávám 3 hvězdičky, knížka mě ve finále zklamala.

2 08.03.2022

Na Kroniky prachu jsem se těšila. A hned v úvodu musím napsat, že to není špatná kniha. Jenže... je to taky kniha, které obrovsky ubližuje ten šílený povyk kolem. S tou reklamou, kladným hodnocením a recenzemi jdete do čtení s tím, že si z příběhu minimálně sednete na zadek. A zklamání, že se tomu tak neděje, vás pak logicky provází po celou dobu a zkresluje zážitek z knihy. To byl třeba můj největší problém.
Dalším byla rozhodně délka. Seškrtání minimálně o 15 % by bylo jenom ku prospěchu, protože by pak kupa scén nevyznívala opakovaně, natahovaně a otřepaně. Takhle jste měli pocit, že jste každou pasáž v knize už alespoň 2x četli, protože autorka bohužel nebyla v jednotlivých obrazech zrovna originální. Co mě osobně lehce iritovalo, byla i určitá neuvěřitelnost některých věcí. Rina příběh zasadila do určité doby, o které má člověk nějaké znalosti a předsudky, takže moderní slang, nebo určité prvky chování, byly pak jako pěst na oko.
Ale abych jenom nehanila - knížce nemůžu upříst čtivost. Ta byla obrovská. Plus si zaslouží i prostředí knihoven a celková atmosféra, kterou autorka vybudovala. Nevadilo mi ani postupné budování vztahu mezi hlavní dvojicí, i když mě mrzel rychlý konec a skutečnost, že se jednalo prakticky o jediný nosný pilíř příběhu. Pochválit musím i docela uvěřitelný vývoj Animant, která byla v prvních kapitolách vyloženě na pěst.
Na závěr - Kroniky prachu si zaslouží pozornost, jde o originální YA ze zajímavého prostředí i doby a svým způsobem chápu, co na nich hodně čtenářů vidí, ale ten šílený povyk knize, v mých očích, bohužel škodí.

7 08.03.2022

Když jsem četla knížku "Než vystydne káva", měla jsem nonstop chuť na kafe. No... a tady si doplňte přímou úměru, když - se děj odehrává na francouzských vinicích a hlavní hrdinka je vinná čarodějka :D. Musím říct, že to bylo příjemné překvapení. Autorce se podařilo podat magii originálním způsobem. Vyskytují se tu "typické" čarodějky, ale námět propojení s přírodou a konkrétně vinicemi, byl hodně neotřelý. Příběh měl víceméně jasně daný rámec a některé linky jste prohlédli poměrně brzy, což sice zamrzelo, ale neubralo to na čtivosti a dojmu z knihy tak moc, abych snižovala hodnocení. Příběh na některých místech působí trochu spisovatelsky naivně... nevím, jak lépe to vystihnout. Přece jenom jde o prvotinu a trochu je to z textu znát, ale zároveň autorka píše lehce, má hezké popisy, které nenudí a navozují tu správnou atmosféru. Celkově mi knížka skvěle sedla a já jsem ráda, že mě neodradilo označení prvního dílu ze série, takže pokud nad čtením přemýšlíte a bojíte se otevřeného konce, můžu vás uklidnit - děj je naprosto uzavřený.

3 08.03.2022

Byla jsem hrozně zvědavá, jestli knížka dostojí svým ohlasům ze zahraničí... a dostála. Autorka vytvořila skvělý příběh. Jednoduchý, nevrstvila ho kdovíjak, aby z toho šla hlava kolem. Pořád byl ale dost originální a nápaditý, aby čtenáře vtáhnul po pár stránkách. Hlavní linka knihy byla jasná od prvních stránek a motiv působil svou jednoduchostí a pojetím až trochu oldschoolově, což by se dalo trochu považovat za mínus. Zároveň ale příběh obsahuje kupu jednotlivých malých zvratů, které děj krásně oživovaly a doplňovaly. Moc se mi líbily i, na první pohled nenápadné, detaily, které ale byly ve výsledku o to zajímavější a působivější. Nepoužila ani šílené množství postav. O to víc se tak ale mohla soustředit na postavy hlavní. Přiblížit jejich motivace, touhy, minulost, vztahy... díky tomu jste si je rychle oblíbili a všechno s nimi prožívali. Z prostředí starých knihoven a "živých" grimoárů pak musel plesat snad každý knihomol a byla to ta pomyslná třešinka na dortu.
Kouzla rodu Thornů mají zkrátka všechno, co by knížka z tohoto žánru měla mít. Napětí, akci, zvraty, magii, trochu té lásky a super čtivost... a na mě tohle spojení prostě funguje navzdory tomu, že už nejsem úplně cílová věková kategorie. Až mě trochu mrzí, že nejsou další díly. Klidně bych si dala říct :)

2 08.03.2022

Na přední straně téhle knihy by mělo stát varování: Před začátkem čtení si připravte ve svém dosahu dostatečné množství tekutin, jídla, dojděte si na záchod a buďte dostatečně vyspáni! Ve stínu hvozdu vás totiž spolkne po pár stránkách a vyplivne víceméně až na samém konci. To, co tu Novik předvedla, se vidí málokdy. Vytvořila úžasně temný pohádkový příběh, který je skvělý i sám o sobě, ale to, co ho dělá opravdu výjimečným, je jeho atmosféra a obraznost. Autorka vše dokáže popsat tak, že máte každou scénu přímo před očima, jako byste byli uprostřed děje. Chválím i to, že jsem po dlouhé době neměla potřebu hlavní postavy v duchu fyzicky napadat. Agnieszka je naopak ryze lidsky popsaná a vy jí zkrátka fandíte od první věty. Co se vidí málokdy je i to, aby autorka tak málo šetřila akcí. Obvykle si velké zvraty nechávají spisovatelé až na konec, ale tady po vás Novik metá jednu akční pasáž za druhou a vy tak opravdu u čtení moc oddychu nemáte, což by mohlo na někoho působit až moc, ale já si to vyloženě užívala. Třešinkou na dortu pak bylo celkové zpracování a uchopení příběhu - věděli jste sice od počátku, kdo je ten zlý, ale závěrečné rozuzlení původu problému a odkrytí příběhu za příběhem... to bylo to, co dalo knize další rozměr navíc a rovinu, kterou jsem upřímně nečekala a byla z ní příjemně zaskočená. Chyby by se tu našly, ale mně celkově Ve stínu hvozdu sedlo, jako už dlouho dobu nic a zasloužilo se nejspíš o největší letošní překvapení.

8 08.03.2022

Sestry ve zbrani a písni jsou naprosto ukázkovým zástupcem současné YA literatury. Má všechny kladné i záporné atributy tohoto žánru a drží se osvědčeného rámce jako klíště. Proč ne, když to funguje? Je tu sympatická hrdinka, magiie, problém, ze kterého se vyklube ještě větší problém, nějaké to drama, boj, záporák, co chce všechnu moc pro sebe, trochu té romantiky... to všechno podpořené dobrým stylem vyprávění, takže se příběh skvěle čte a krom názvu (pardon, ale to se fakt nepovedlo) člověk nemá moc co vytknout. Háček je v tom, že knížka nenabízí nic moc nového a jak jsem psala výše - je to prostě aktuální YA počin, kterých vychází 5 do týdne. Autorka sice příběh zasadila do prostředí připomínající staré Řecko, což ještě podpořila božstvy, relikviemi a celkovou mytologií a náturou, ale to je jediná věc, kterou se lehce liší. Je to milé čtení, užívala jsem si ho, do očí bijící zápory se tu nenajdou, sesterské pouto je vykreslené hezky a kdo má podobný styl rád, bude spokojený, ale pojem z knížky do budoucna bohužel nebude.

2 08.03.2022

Asi jsem ještě neměla v ruce YA knihu s tak hororovým podtónem. Craig budovala příběh pomalu, zvolna. Informace trousila zlehka a nechala pracovat spíš čtenářovu představivost, než aby sama podávala konkrétní fakta. Zato atmosféru vybudovala excelentně. Hutná, syrová, temná... a s každou další stránkou se prostředí stávalo nehostinnější a pochmurnější. Skalnaté prostředí ostrovů, jakoby k nejasným vraždám a záhadám přímo samo vybízelo. Vše navíc výborně a do detailu popsané. Člověk měl skoro pocit, že cítí mořskou sůl. Krom toho si autorka dokázala neskutečně lehce pohrát s myslí svých postav, i čtenářů. V poslední třetině knihy jste úplně ztratili přehled o tom, co je vlastně pravda. Nic nemuselo být skutečné. Ze záporáka byl klaďas, z klaďase záporák... nebo ne? Psycho... jiným slovem to moc popsat nejde :) A na to všechno krásně napasovaný retteling o 12 tancujících princeznách. Po dlouhé řádce YA knih, kdy už pomalu od 15. stránky vím, jak vše dopadne, byl Dům soli a smutku hodně příjemné překvapení, u kterého sice tušíte, ale pak se vám hlava zamotá takovým způsobem, že vlastně jen doufáte, že se konce dožijete s příčetností :D . Na plný počet to sice není, protože mi přišlo, že cca v polovině knihy děj trochu ztratil dech a osobně bych uvítala v závěru trochu víc stránek, na kterých by bylo jasnější rozuzlení a dovysvětlení některých motivů, ale jinak... spokojenost.

3 08.03.2022

Vím, že hodnocením vybočuju od oslavných komentářů, ale hned vysvětlím, proč "jenom" 3 hvězdičky...
Colleen umí psát opravdu hodně čtivě a většinou na tom svoje příběhy staví. I tuto její knihu jsem díky tomu měla slupnutou během tří dnů. Po téhle stránce není moc co vytknout. Děj šlape, málokde se zadrhne a už jenom kvůli žánrům nemůže člověk čekat žádný extra zvrat. Zároveň se mi líbilo vizuální pojetí Milesových vzpomínek, které se měnilo v závislosti na emocích. Hodně originální tah, který celou knihu ozvláštňoval. Jeho tragický příběh současně vyvažoval romantickou linku s Tate, takže člověk měl pocit, že čte trochu víc, než jenom prvoplánovou Harlequinku.
Teď přijde ale očekávané ALE... na to, že bylo hlavním hrdinům víc, než náct, mě neskutečně iritovalo jejich vyjadřování. U linky Milese bych to ještě zkousla. Přece jenom mu bylo osmnáct a šlo o jeho první velkou lásku, ale u Tate? Ta holka mi byla sympatická, ale její uvažování
a vzdychání o Milesovi mi ze všeho nejvíc připomínalo Bellu ze Stmívání zkříženou s Anou z 50 odstínů, kterým se taky zlomily podpatky při prvním pohledu na svého Osudového. A stejně jako ony i Tate totálně zazdila jakoukoliv sebeúctu a racionální uvažování, jakmile šlo o Milese, navzdory tomu, jak se k ní choval. Nejsem žádná feministka a chápu, že zamilovaný člověk má na očích klapky, ale Tate moc dobře věděla, na čem je. Nemohla tak Milesovi nic moc vyčítat. Některé scény mě proto opravdu nutily přemýšlet o holčičí tuposti, jakmile dojde na chlapa. To je asi největší mínus knihy. Osobně mě zamrzela od autorky i plytkost příběhu. Jako by Colleen sázela na čtenářskou zvědavost, která vás donutí číst dál, abyste věděli, co se v minulosti stalo, navzdory tomu, že linka z přítomnosti je vlastně naprosto o ničem a nemá žádné prvky něčeho víc, než jen obyčejného romantického dramatu, kterých jsou tisíce. Přišlo mi to zkrátka hrozně prvoplánové a odfláknuté.
Takže...ano - knížku jsem měla přečtenou hned, vesměs mě bavila a vím, že v rámci žánru jsem nemohla čekat zázraky, ale... vím, že to Hoover umí i podstatně lépe a tady to z bůhvíjakého důvodu vůbec nebyla schopná prodat. Odvrácená tvář lásky se čte dobře, budete se bavit, ale já čekala a doufala v něco víc.

5 08.03.2022

Bez vytáček píšu hned v úvodu, že jsem se začítala hodně opatrně a hodně skepticky. Takže tu facku jsem si od autorky docela i zasloužila. Malá soukromá omluva, paní Hajduková.
Sice si i po dočtení myslím, že šlo hodně motivů zpracovat lépe a přehledněji a určitou podobnost s filmem Dracula - Untold taky radši přejdu, ale co už... Autorka zvládla víc než dobře, a hlavně čtivě, zpracovat "faktickou, historickou" část. Napasování na současnou linku občas pokulhávalo a celkově by si prvek reinkarnací a závěr zasloužily trochu promakanější provedení, ale nebylo to tak hrozné, aby mě to při čtení rušilo. Osobně jsem na knížku po celou dobu nahlížela jako na holou fikci a myslím si, že takhle si příběh užijete nejlépe. Dracula je postava, která asi nikdy nepřestane fascinovat a možností, jak jeho život a osobnost uchopit, je nepřeberné množství. Tady si autorka vybrala takový... zlatý střed, řekla bych. Trochu historických reálií, trochu fantasy prvků, něco z klasických pověr, přijatelná míra romantiky, nějaký ten sex - ano sex a občas dost podrobně popsaný, takže ne úplně pro náctileté, a všechno dohromady to prodchla úžasnou atmosférou starobylého Rumunska. Čtivost byla už jenom zlatý hřeb (pardon, ale asociace s nabodáváním na kůly se přihlásila sama :D ).
Draculova žena nebude knížka, kterou budou vyhledávat davy a jak jsem psala výš, má rozhodně svoje mouchy, které někteří neskousnou. Ale já přistoupila na hru autorky a čtení si užila víc, než jsem čekala.

3 08.03.2022

Fantazie a představivost téhle ženské zkrátka nebere mezí. To, jak dokáže věci popsat tak, že na vás vyskakují přímo ze stránek, jsem obdivovala už v HP a očividně jí tenhle talent zůstal i po letech. Rowlingová zkrátka píše tak, že příběh nejenom prožíváte spolu s postavami... vy se v něm zkrátka přímo octnete. A ničemu nevadí, že je tady hlavní postavou malý klučina a jeho plyšové prasátko. Přesah a zpracování příběhu totiž dovolí, aby knihu četli i podstatně starší čtenáři. Pokud ve vás totiž zůstala aspoň kapka dítěte, budete se bavit. Zavzpomínáte na svoje hračky, své příhody z dětství, své vybájené světy a bubáky. Doporučuji číst knížku v době adventu, protože atmosféra Vánoc v pohádce krásně podtrhne tu pravou náladu i v reálu. Za zmínku stojí i překlad, který je tradičně u J.K.R. skvělý a kupa narážek by bez něj nevyzněla tak dobře. Příběh jako takový moc rozvádět nepotřebuje - je v něm všechno, co by v pohádce mělo být - hodná hlavní postava, nějaké to drama, bubák, nejlepší přítel, kupa štěstí a pochopitelně naučný konec, který vyloudí spokojený úsměv. Tohle se prostě povedlo.

11 08.03.2022

Před čtením knížky jsem měla podobné pocity, jako předtím u seriálu - na jednu stranu velké očekávání a natěšenost, protože se o něm všude mluvilo o hodnocení bylo super. Na druhou stranu.. šachy. Jako baví mě ledacos, ale šachy bohužel vážně ne, takže obavy z toho, že mě ani jedno nebude bavit, byly na místě. Naštěstí se opakoval i rámec dojmů, kdy jsem z knížky byla nadšená stejně, jako ze seriálu. Protože i když jde o téma, které není zrovna akční, autor ho podal neskutečně lidsky a stravitelně. Pořád šlo o šachy, ale provedení pochopil i lajk, jako já a i když jsem nepobírala popisy partií a různé šachové finty, nevadilo mi to v tom, abych se chytala v celku. Seriál se držel předlohy dost detailně, takže jsem vesměs věděla, co mě čeká a nemine, ale ani to mě o zážitek neochudilo a Tevisovu verzi jsme si užívala. Jde zkrátka o skvěle zpracovaný příběh, co vás snadno pohltí. Jedinou maličkost, kterou bych možná vytkla, byly postavy - ne, že by je autor popsal úplně ploše, ale celou dobu byly tak nějak... odosobněné a člověk si k nim nevytvořil moc velký vztah.

4 08.03.2022

Tahle knížka proletěla ke konci roku všemi internety jako kometa, která za sebou zanechávala hvězdný prach oslavných komentářů a nadšených dojmů. Už jenom proto jsem byla zvědavá, jak zapůsobí na mě. A tenkrát půjdu s davem... ráda. Příběh Addie je jedna velká melancholie... vír pocitů, dojmů, vzpomínek a emocí tak silných, že jsem ze sebe po celou dobu čtení nebyla schopná shodit lehce depresivní náladu. Děj tu pochopitelně je a nutno podotknout, že dost originální, i když Faustovský námět je starý až běda a zpracovaný byl nesčetněkrát... ale to hlavní, kvůli čemu si vás příběh získá, jsou ty dojmy z něj. Všem postavám (včetně temného Luca) věříte každou jejich myšlenku, chápete jejich pohnutky, dokážete se hrozně snadno vcítit do jejich emocí. Autorka píše hodně uvěřitelně a to navzdory tomu, že si vybrala pozvolný, poetický styl vyprávění plný metafor a přirovnání. Maličko mě mrzelo opakování některých motivů a nevyužitý potenciál historie, protože tam se mohla opravdu vyřádit, ale jak už bylo psáno - tady šlo hlavně o celkový náhled na postavy a právě tomu byly všechny dějové linky přizpůsobeny. Konec v podobném duchu jsem tak nějak čekala vzhledem k tomu, v jakém tónu se nesla celá kniha (upřímně jsem čekala nějakou dobu i o dost horší scénář), a Schwab si s ním poradila s velmi dobře. Na vodopády sice nedošlo, ale i tak to byl silný zážitek. Neviditelný život Addie LaRue není nejlepší kniha, jakou jsem četla a do plného počtu jí (pro mě) malý kousíček chybí, ale... je to kniha, která ve vás i po dočtení zůstane a ještě dobu rezonuje. A co je hlavní a z čeho by měla hlavní hrdinka určitě radost: budete si ji pamatovat.

6 08.03.2022

Kniha, která po všech směrech na 100 % plní svůj účel - pobavit, odreagovat, naštvat, vyzenovat, dopálit, rozesmát, dojmout, rozeznít romantické struny... prostě to, co chcete od příběhu v kategorii "romantické, humorné". Bylo to moje moje první setkání s autorkou a opravdu příjemně mě překvapila tím, jak kompaktní příběh sepsala. Kompaktní a přitom neskutečně normální. Nevím, jak líp ho vystihnout. Od postav, prostředí, zvolený humor, vážnější linku, vedlejší příběh, až po, akorát tak sladký, konec. Spolubydlící jsou krásným příkladem toho, že i červená knihovna jde napsat "chytře" a bez zbytečně otřepaných vzorců. Palec nahoru dávám osobně i za to, že se O´Leary rozhodla nastínit problematiku, ne moc známé, formy týrání, které mělo v knize funkci vážnějšího tématu. Normálně bych dala krásné 4 hvězdičky, ale Spolubydlící mi opravdu neskutečně Sedli a za to, že jsem kolikrát doslova vyprskla smíchy, ještě přihazuju i tu poslední.

9 08.03.2022

Super obálka, zajímavá anotace, chuť na trochu "jiné" fantasy a hlavně česká autorka - to byly hlavní důvody, proč jsem po knize sáhla. Dala jsem si totiž nepsané předsevzetí zkoušet víc autorů z našich luhů a hájů. Šardická si vybrala pro svůj příběh hodně zajímavé téma. Spojila přirozenou lidskou pověrčivost, vrozený dětský strach a slovanské mytologické prvky v jeden hutný, tísnivý a husí kůži nahánějící celek. Vybudovala atmosféru, ze které se vám budou ježit chloupky na krku. Dle mého je právě ta temnotou a letmými pohledy prosycená atmosféra hlavním tahounem knihy. A i poté, co "dá strachům a bubákům autorka reálnou tvář" a vy odhalíte hlavní zápletku, vás bude dál sužovat pro změnu chování vesničanů, které pro mě bylo kolikrát děsivější, než právě ona strašidla pod postelí. Příběh sám o sobě je spíš jednodušší, ale v tomhle případě to vůbec nebylo na škodu. Střídání pohledů postav taky posloužilo dobře a čtenář má díky němu dobrou představu o motivacích a myšlenkových pochodech hrdinů. Plusové body si zaslouží i nastudování lidových pověr, zvyků a rituálů, které dodávaly příběhu na uvěřitelnosti a autentičnosti. K tomu všemu se to díky chytlavé stylistice víc než dobře četlo. Tak proč "jenom" průměrné hodnocení? Kvůli určitým prvkům, které vyzněly zbytečně do prázdna. Autorka kolem nich našlapovala skoro celou dobu a pak najednou je s nimi během dvou odstavců hotová. A to zamrzí. Řada témat naopak nebyla vůbec dotažená a vyvolávala víc otázek, než odpovědí. Kvůli souboji mezi nočnicí a zduhačkou. Navzdory celkovému rázu knihy mi tohle přišlo... nevím... až moc přitažené za vlasy? A nakonec kvůli samotné postavě Astrid, protože měla ohromný potenciál, co byl bohužel využitý tak z poloviny. Nechci ale končit tak negativně - Noci běsů si s přimhouřením očí chválu rozhodně zaslouží a je super, že knížku podobného rázu napsal český autor. I já si jejich čtení až na zmíněné nedostatky užila a určitě mrknu i další knížky, které Šardická napsala nebo napíše.

1 08.03.2022

Někdy mi jdou psát komentáře skoro samy... někdy mi myšlenky ale skáčou od jedné ke druhé a já nevím, jak je sesumírovat, a to je přesně případ Kostí Mraza. Příběh se skoro celou dobu držel na krásných 4 hvězdičkách. Tempo bylo pozvolnější, ale všechno šlapalo relativně hezky, postupně se před námi odvíjel zajímavý příběh jehož začátek započal mnohem dřív, než se v úvodu zdálo. Postavy měly jasné motivace, svoje démony, silné i slabé stránky a člověk jim tak poměrně snadno všechno věřil. Autorčin svět by si možná zasloužil víc pozornosti, ale co bylo podstatné, to nám Bílková popsala a objasnila. Zapojení bytostí slovanské mytologie a folklóru bylo taky milým zpestřením. Všechno se výborně četlo, krátké vsuvky v úvodech kapitol nijak nerušily, i když o jejich obsahové a informační hodnotě bychom mohli polemizovat. Našlo se tu i několik vyloženě dobře vymyšlených motivů - například zlá podstata Jedwigy a minulost Beleka. Konkrétně tihle dva ale mohli celkově dostat podle mě mnohem víc prostoru a možností k vyniknutí. Největší problém pak představoval závěr knihy a hlavní rozuzlení, které na mě působily dojmem, jako kdyby autorka najednou nevěděla, co si s příběhem počít a nechtělo se jí řešit důsledky. A tak všechno ráz naráz utnula, honem si vycucla z prstu řešení, předhodila nám jeden velký "wow" prvek, který člověk ale tušil od dobré poloviny knihy, hlavní záporačky se zbavila jako mávnutím kouzelného proutku a aby toho nebylo málo, tak se rozhodla vrátit Bogoborovy karmicky všechny jeho předchozí hříchy. A vy marně hledáte, kde jako ta kapitola pokračuje?! V závěru chybělo už jenom výsměšné: "Pac a pusu, tvoje Máňa!". Omlouvám se za ten naštvaný konec komentáře, ale já závěr knihy vážně nemohla rozdýchat a hodnocení se rázem srazilo na průměr, což je hrozná škoda. Autorka mělo našlápnuto dobře a očividně si i tak svoje fanoušky získala, ale mně to přišlo jako hrozná podpásovka nejenom vůči čtenářům, ale i vůči příběhu samotnému.

1 08.03.2022