Pablo70 komentáře u knih

Ve „Jménu růže“ se praví, že knihám nemáme věřit, nýbrž je podrobovat zkouškám. „Hawksmoor“ je přesně taková kniha. Co my víme o uvažování, jazyku ap. lidí z roku 1666? Ackroyd napsal rafinovaný příběh, ve kterém mísí dobový barokní jazyk s tím současným a v recenzích jsem se dočetl, že i rodilí Angličané mají s jazykem svých předků problémy. Český překlad musel dát neskutečně mnoho práce a péče a nepřipraveným se dostane silného nárazu dobové češtiny, která má nejen přeházený slovosled, ale i používá úplně jiný slovník – tak daleko se Eco neodvážil. (Vzpomínám, jak jsem si za svých studií v 60. letech půjčoval dobové překlady prokletých básníků a už čeština z přelomu 19./20. věku mi připadala archaická!) Příběh o anglickém architektovi předcházelo studium Hawksmoorových kostelů, tvořících mystický satanský Baalův pentagram, vedoucí k spekulacím o rituálních vraždách a zálibě architekta v zakázaných okultních vědách, o kterých si můžete přečíst v mnoha článcích o londýnských pamětihodnostech. Najděte si ony kostely postavené po velkém požáru Londýna, který se odehrál za velké morové rány a nastartoval obnovu města, dochovanou do dnešních dnů. Pokud se dáte do zkoumání pozadí tohoto tajemného příběhu zápasu dobra se zlem, nebudete zklamáni.
A ještě pikoška: téma Hawksmoorových kostelů převzal do své tvorby i David Bowie (jel dlouhou dobu v okultismu) a na jeho albu „Outside“ najdete skladby „Thru´ These Architect Eyes“ a „A Small Plot of Land“, oddávající se ohlasům této temné četby. (Ještě k písním: půvabná je Ackroydova záliba v dobových říkankách a písních, provázejí celou knihu. Určitě je hledal v dobových dokumentech a knihách.)
Závěr knihy je přímo Borgesovský, tedy: pokud se k němu prokoušete. U této knihy platí především, že „i cesta může být cíl“. Na vaší pilnosti záleží, kolik z ní toho poberete, jestli vás budou bavit dobové disputace a co v nich pro sebe najdete. Jak se praví ve „Jménu růže“: „Vezmeme-li do ruky knihu, nesmíme se ptát, co říká, ale co říci chce.“ Ackroyd za knihu pobral literární cenu a čtou ji zájemci o tajnosti londýnské. (Některé odkazy jsem umístil do diskuze ke knize.)

9 21.02.2022

Už se vám stalo, aby vám právě zesnulý básník doporučil, co máte číst? Když jsem po smrti Karla Šiktance pročítal jeho poslední rozhovor, zaujala mě otázka, jestli rád čte knihy. Šiktanc odpověděl: „Takové Oko uragánu Patricka Whitea, to je něco pro mne.“ A podotkl, že mu chtěl dokonce napsat, ale za Husáka to nebylo dost dobře možné, a když už to možné bylo, White už byl nebožtík. Sáhl jsem po té knize, na Knihobotu (Společně vracíme knihy do oběhu) tenhle skvost nabízejí za 10 Kč! Ale je tu i varování - není to kniha pro každého, jak ostatně píše níže jeden ze čtenářů, kterému je evidentně jedno, že PW dostal v době vydání díla Nobelovu cenu. Důvody jsou jasné, osobní zkušenosti mnohých čtenářů prostě na tuto knihu nestačí. Zvlášť ta zde nejdůležitější – prožitek umírání. Bilancování života, návraty k sobě, nenávist, incest, hledání lásky, neschopnost přiblížení, výška i nicota lidství, přicházení a odcházení, mystika i drsnost venkovského života – to všechno na čtenáře čeká měrou vrchovatou. Šiktanc ovšem musel především obdivovat autorův styl psaní, jeho přechody do snových pasáží, kterými se dostával svým lidem hluboko pod kůži. Psychologie postav je skvělá a ukazuje, že není černobílých hrdinů. Plus Whiteova obdivuhodná imaginace!
Přiznám se, že jsem Oko uragánu začínal číst dvakrát – poprvé na čtečce, potom jsem však usoudil, že musím mít papírovou knihu, a tak jsem si ji nechal poslat, abych se mohl lépe soustředit. Autor ji psal kolem své šedesátky, když už měl hodně odžito, jsem už starší a velmi mu rozumím. A musím dát našemu básníkovi za pravdu – mistrovské dílo! Děkuji.

7 14.02.2022

Kde jinde mohla tahle knížka skončit než v Levných knihách? Vyšla moc pozdě na to, aby oslovila fanoušky dobré muziky (Paul Simon je už dávno passé), a musím dát za pravdu těm, co ji tu hodnotili: není to moc dobrá práce. Eliot asi píše biografie jako na běžícím pásu, moc vám toho nepoví. Mrknul jsem i na hodnocení cizozemců, co koupili knihu na Amazonu – celkem jsme se shodli. I když nepochybuji, že být popovou hvězdou je těžká kláda, opravdu byl Paul Simon takový derpresman? Miloval jsem písně v podání S & G, autor se ani nepokusil jejich texty zabývat hloub. No, nějakou základní představu o Simonovi vám to dá, ale zbytek si musíte nastudovat sami. Já si vytáhl starou LP desku Mostu přes rozbouřené vody a s chutí jsem si přečetl skvělý komentář Jirky Černého a překlady textů od „mladého básníka Pavla Šruta“. Už ji hraju z počítače, originál se stal malou relikvií chlápka, co dospíval v šedesátých...

6 10.01.2022

Chápu, že vzrušující osud je pro každého něco jiného. Odjet v malém autíčku z Norska na řecký ostrov skoro bez peněz, zažít tam svobodnou éru, kdy ještě slovo hippie nebylo vynalezeno, stát se ženou spisovatele a potom milencem světové písničkářské hvězdy, bydlet v malém domku s doma vyrobeným nábytkem na ostrově, kde se střídají umělci, celebrity i dobrodruzi, pak v Montrealu, New Yorku, Mexiku a k stáru konečně oprášit starou korespondenci a fotky a dostat na smrtelném loži pozdrav od dávného milence Leonarda – bože, jaká to nuda! (Jak si tu stěžuje čtenářka dvojitá Ema…) Ne, není to jen příběh ženy, kterou opouštěli muži, je to příběh jejího i jejich zrání, poctivý příběh, kde se za všechno platí: NĚCO ZA NĚCO, jak už to chodí… Píseň So long, Marianne patří ke Cohenovým nejlepším, je na jeho první desce, kterou si doma hraji dlouhá léta. Marianne promluvila o svém životě až v pozdním věku a svolila dát interview, který jsem slyšel na Vltavě. Potom byla sepsána tahle kniha. Je napsaná prostým přehledným stylem s použitím mnoha citátů z dopisů a rozhovorů, najdete zde i nikdy nezveřejněné intimní básně Leonarda pro jeho lásku. Myslím, že bych ta léta na ostrově Hydra velmi rád prožil s nimi.

8 04.01.2022

Knížku mi přivezl z exilu můj přítel ze základky – emigrant, který se za Husáka tzv. „vyplatil“ (tzn. zaplatil státu za své vzdělání) a byl mu po letech povolen vstup do naší krásné socialistické vlasti. Exilové knížky se většinou vydávaly brožované a docela malé, bylo to levné a také se to líp pašovalo.
Firt byl pozoruhodná osobnost s velkou invencí, jeho kniha je pokladem pro každého milovníka české literatury, neboť stál u zrodu mnoha krásných knih a projektů a stýkal se s plejádou velkých prvorepublikových spisovatelů i politiků. Dvakrát emigroval, nakonec se přece jen dočkal uznání, byť až posmrtně (Řád TGM)… Kolik takových lidiček zapadlo do pozapomnění za dlouhé éry komunismu?
Knihy a osudy vám nabídnou vzpomínky člověka, který „stál u toho“. Dobře se i pobavíte! Tak třeba: kterak se pan Bretschneider dostal do literatury jako prototyp konfidenta, jak Bass ke svému jménu přišel, komu byla určena věta „opustíš-li mne, nezahynu...“ tak často zneužívaná komunisty, kdo přinesl do hovorové češtiny rčení „ten mi může být ukradenej“ či „tak už máme po nejhorším“, kdo založil „Klub pěstitelů tchánů“, jak vzniklo „52 hořkých balad věčného studenta Roberta Davida“, ad., a to ještě nemluvím o zajímavém zákulisí politiky a podnikání za 1. republiky a o líčení často řevnivých vztazích mezi spisovateli.
Firt psal o svém životě v těžkých dobách, psal bez obalu, ale s úsměvem. Opravoval omyly tradující se o spisovatelích a jejich dílech. Nepovažoval 1. republiku za nějakou idylu, ale přece jen:
„Jaká to byla doba? Ve srovnání s vichřicí, která přišla a která dodnes neustala, šlo nesporně o idylu. Zde básník vyloučený za své politické strany čte v kavárně klidně v řadě novin různých barev a odstínů o své – kauze -. Nechvěje se o svůj život ani o svou existenci… Žádný úřad nezakazuje nakladatelům jeho básně tisknout a žádná vrchnost mu nezabavuje honoráře.“
Knihy a osudy jsou stále aktuální.

6 03.01.2022

Tuhle knížku mi daroval v osm a šedesátém náš bubeník Vladi, frčeli Beatles, socialismus s lidskou tváří a SVVŠky se transformovaly na gymnázia, samozřejmě jsme četli poesii (tenkrát ještě s -es), ale on i verše psal. Uznejte, 52 variací na takové téma musí každého začínajícího poetu uchvátit!
Nezval byl v 30. letech v skupině surrealistů, a být surrealistou tenkrát znamenalo patřit k avantgardě a spousta spisovatelů myslela, že být avantgardním = být komunistou, a tak i Nezval byl ve straně, bylo to tak vzrušující patřit k předvoji dělnické třídy (v 50. to rajcovalo ještě víc = přežiju nebo skončím v lágru?). Ovšem být surrealistou také není jen tak, surrealisté totiž vyhlásili přísné protiměšťácké regule, které musel každý člen skupiny dodržovat. A tak se velký básník svěřil svému kamarádovi při jedné toulce Prahou, že to není vono, že už si nemůže ani zarýmovat (ZAKÁZÁNO!), a že každou chvíli už vybouchne jako papiňák. Chytrý kamarád byl nakladatel a hned přišel s nápadem: ať si zarýmuje, jeho básničky bude vydávat v Lidovkách anonymně pod čarou.
Neuběhla dlouhá doba a Nezval se objevil ne s jednou básní, ale s celou sbírkou balad, která pak začala v novinách vycházet. Těch dotazů, kdo je jejich autorem! Byly to skvělé ohňostroje představ, formálně dokonalé. Nezvala odhalil až Karel Čapek, když provedl rozbor básní a v jedné objevil moravismus (básník je z Moravy!) a podle stylu si správně tipnul. Nezval šel s pravdou ven.
Jeho obavy z prozrazení jsou ve čtvrté baladě:
„Tak dobrá. Dáš mi všeho půlku
a sám si necháš druhou půlku.
Jen abych to pak nezbodnul…
buď zdráv a neprozraď mě, Julku!“
Jestli tím mínil dělení honoráře, nevím. Tím nakladatelem byl Julius Firt z nakladatelství Borový (a nikoli Julda Fulda, jak napsal kterýsi komunistický literární kritik).
Tak si počtěte, nemusíte to zhltnout najednou, jak si tu kdosi stěžuje, že to nejde. Já si to dávám už přes 40 let semo-tamo na přeskáčku...

5 02.01.2022

Tak zase smrt dohnala jednoho básníka. Nebožka smrt! Proto jsem vytáhl z knihovny tuhle knížečku z roku 1963. Přišel jsem k ní při vyřazování zakázaných knih, když jsem pracoval jako knihovník. Krádež = záchrana! Tenkrát to šlo šmahem: Šiktanc nesouhlasil se „vstupem bratrských armád Varšavské smlouvy“, které nás „osvobodily od kontrarevoluce“ v osm a šedesátém. Byl umlčen a jeho knihy se už nesměly půjčovat.
Šiktanc však nebyl básníkem typu Láska a smrt. Jeho Nebožka smrt je pro ty, co se se smrtí alespoň nějak seznámili. Jinak lehce dochází k neporozumění – viz. stížnosti čtenářky níže… Hned první báseň z dobříšského zámku, kde tenkrát oficiálně hřadovali prorežimní básníci, začíná provokací:

Na zdi portrét Kosti Biebla trochu šejdrem Jako
vždycky

Vzpomínka na básníka, který se po komunistickém převratu vrhl po mediální štvanici z okna je tu jasným znamením posunu, oteplení klimatu začátku šedesátých. A pocit zmaru z toho, že já na rozdíl od něho ještě žiji:

Taková divná z ničeho nic úzkost
Že už to nejsem já Že zasedl jsem židli

Kolik básníků si tenkrát takovou úzkost připustilo?
Šiktancovi bylo 35. Ve svých básních plných zvukomalebnosti se snažil s nebožkou smrtí vypořádat. Měl zkušenosti, nedaleko ležely Lidice… A prohlásil smrt za nebožku, aby ji porazil…
Tož tak. Zkuste to s ním. Já šeptám:

Je čas
A černá bývá barvou gala
Nebožka smrt
Zívá -
Básníka si vzala!

6 30.12.2021

Kdo by neznal (a neměl rád) dvojfilm Císařův pekař/ Pekařův císař? Odehrává se ve vrcholné éře historického období, které se nazývá manýrismus, bylo to naposledy, co v Praze sídlil císařský dvůr, vládl tam trochu podivínský císař Rudolf II. Podivínský? Alespoň nám se to tak zdá a filmové kulisy jsou jeho zálibami ve sbírkách kuriozit, astrologii, alchymii, pěkně naplněny. A hvězdáři a alchymisté (a ne ledajací) tam opravdu působili!
Preissův foliant vám ukáže, jaká to byla doba, a potvrdí, že Fričův film vychází z reality, byť parodicky zkreslené. Jak vypadaly ve skutečnosti Rudolfovy proslulé sbírky? Proč Arciboldo zpodobnil svého krále jako „vznešeného netvora“ boha Vertumna s obličejem sestaveným z ovoce? Jak souvisela tehdejší věda s šílenstvím a fantastikou? Jaký byl svět a vesmír v antropometrickém pojetí? Proč věřili, že lze přeměnit matérii hornin a vyrobit v křivuli zlato? Proč najdeme na manýristických zahradách (např. Valdštejnská v Praze) tajemné grotty? Jaký byl umělec stvořitel, tvůrce, filozof, mág a vůdce? A kam zmizely rudolfínské sbírky? Pan profesor nám toho servíruje mnoho a pokud vás nezajímají až tak jeho vyčerpávající přehledy, zobejte to, co vás baví! 16. století stojí za to!
A ještě k osobě pana profesora: je mu 95 a nikdy si nezadal s komunistickým režimem, klobouk dolů! Bylo mi potěšením! :-)

5 25.12.2021

Celá trilogie mohla u nás vyjít až po pádu režimu. Je to dílo bilanční, Hrabal ho vypráví ústy své Pipsy, proto je zřejmě tak upovídané a nevyrovnané. To neznamená, že v něm nejsou skvělé pasáže, ať jde o pábitelské začátky nebo zážitky povýtce autentické. S Hrabalem to bylo těžké, psal si, jak chtěl, scházel se v hospodách s kým chtěl, a po svém zápasil s režimem. Skřivánci na niti šly do stoupy a některé texty načichlé surrealismem nesměly vyjít ani po letech (chcete-li o tom zvědět víc, zkuste třeba Novákův spis o Kunderovi, kde se dozvíte jak o budovatelském realismu – jediné povolené metodě psaní schválené KSČ, tak o tom, jak Hrabal nevydržel a v roce 1974 „přilezl ke křížku“ a dal rozhovor normalizačnímu básníkovi Sýsovi v Tvorbě, aby mohl opět publikovat, při tom ovšem dál publikoval v samizdatu, který prý podporoval i finančně). V Prolukách jsou z té doby nádherné příhody, např. kauza zakázaná Poupata: „...před Brnem byla kontrola aut a když člen esenbé držel občanskou legitimaci mého muže, tak se zničeho nic naklonil a řekl… Tak co, pane Hrabal, přijel jste si pro Pópata? Né-né, řekl můj muž, jedu na návštěvu… Ale člen esenbé mu s velkým smíchem podával legitimaci… a řekl… Neříkéte, jedete si pro Pópata, já už je taky mám… V Holešově vykradli vagón a Brno je plný Pópat...“
Celý náklad Pópat tedy do stoupy nešel. Jindy zase vzpomíná na záchranu Stránského knihy Štěstí přímo ze Sběrných surovin: „A můj muž přijel do Sběrných surovin, vyndali jsme ten starý vysavač a do toho velkýho kabeláče jsme nandali Štěstí, všech sto knížeček se tam vešlo...a vyjeli jsme do Karlína.“
Jinde Hrabal vzpomíná na návštěvy zakázaného básníka Koláře a dalších zajímavých postav spisovatelského a kulturního (podzemního, chcete-li) života: „Přestal k nám chodit, pan Šmoranc, natěrač… nejhezčí z těch básníků… gentleman, jeho vzorem byl Jacques Vaché, surrealista, který ani tak nepsal, jako surrealisticky žil.“
Tyto perly vzpomínek činí z trilogie zcela originální dílo. Hrabal tu silně reflektuje i německý živel v Čechách, jeho Pipsy je také Němka (z Hodonína), ovšem Pipsy se musí vyrovnat s protižidovskými postoji své rodiny a její muž Židy hájí. To prolínání Čechů, Němců a Židů už neznáme, jeho zbytky jsem zažil pouze v dětství v pohraničním městě, kam se naši po válce přistěhovali. (Jak dopadl náš GO TO THE WEST?)
Trilogie nepatří k Hrabalovým vrcholům, Hrabal tu moc mluví a také se opakuje, ale jelikož vyšla necenzurovaná, najdete v ní opravdové perly z jeho života. (P.S.: Nahlédl jsem do Inzerátu na dům…, mladý Hrabal je jiný, než ten užvaněný v Prolukách. Ten esprit! Zatímco v Prolukách o surrealismu jen tlachá, v mladých prózách ho píše...)

7 11.12.2021

„Téma románu je existenciální: je to téma lyrismu. Revoluční lyrismus komunistického teroru mne zajímal, protože vrhal netušené demaskující světlo na odvěký lyrický sklon člověka,“ napsal o své knize autor pro české vydání mnoho let po napsání díla.
Achjo, snad by se téhle literární konstrukci dalo říct UMĚNÍ PRO UMĚNÍ? Takových děl bylo nakresleno, napsáno! A ono se to vždycky líbí (viz souhlasné mručení na těchto stránkách). Konec konců Kundera podobné lyrické budovatelské častušky také pilně psával! Dnes se k nim, samozřejmě, nehlásí. A kupodivu do svého románu ani jednu nezařadil. A přitom jsou to takové perly!
TRAKTORISTKA (úryvek)
Po směně, když k tobě jedu
trolejbusem z Bohdanče,
unaven být nedovedu,
je mi jako do tance!
Kolem ruch a budování,
slunce nade mnou,
a tak po skončené práci
jedu za tebou…!
Ve svých tvrdých dlaních
vyměním soustruh za ručku tvou.
Traktoristko vzorná,
píseň moje letí k tobě tmou.
Do ouška ti šeptám,
když tě večer líbám,
lány tebou zorané,
že ve snu vždycky líbám!
Pro splněné normy
jsi mi dražší den ode dne víc!
Tys má traktoristka,
údernice z Pardubic!
(Neznámý autor - ale do scény z přednášení ve středisku výcviku SNB by se to moc hodilo! A Frantíci by mrkali na drát!)
Zato se to v Kunderově románu hemží velkými lyriky, které tvoří vydatnou stafáž celému tragikomickému příběhu. A vždycky se hovoří o jejich smrti, abychom ji mohli porovnat se smrtí jeho lyrického udavače, dává to příběhu úžasný esprit! Chytře vymyšleno a pěkně sepsáno: žádné hrůzy se tu nekonají, mladý básník víceméně žije ve vzduchoprázdnu a snad ani nevnímá, co se ve společnosti kolem něho děje… Kniha plyne jako voda, mizí, nenadchne, neublíží. Je jasné, že Kunderův životopisec Novák neodolal a jal se srovnávat reálie Kunderova života s jeho dílem. Je to velmi svůdné pomyšlení, že se Kundera takto vyrovnával se svými životními omyly, i to udání by tu bylo, jen nevím, zda bylo tak romantickolyrické, jako tohle knižní…
Mám zato, že recenzentka knihy Kamila Míková uhodila hřebíček na hlavičku, když parodicky nazvala svou recenzi Čtenář je jinde: „V této knize má počátek Kunderovo pseudofilozofování, které je pro jeho tvorbu typické dodnes: generalizování, falešné dedukce nebo sklon na základě jednoho příběhu vyvodit všeobecný závěr, podepřený překroucenými odkazy na vytržené citáty ze světové literatury, filozofie nebo z dějin. Autor například píše, že hesla, která Jaromil vymýšlí pro prvomájový průvod studentů v padesátých letech, jsou totožná s hesly ze studentské stávky ve Francii v roce 1968. Jaromilova mladistvá naivita (ve vztahu k matce, dívkám nebo komunistické ideologii, s níž se ztotožní) je v knize soustavně srovnávána s pocity, myšlenkami a činy proslulých světových básníků (Rimbauda, Lermontova, Puškina, Shelleyho). Je to na jednu stranu snaha předvést zfanatizované svazáky jako „romantiky“, které svět dobře zná a v podstatě si jich váží, tedy tyto svazáky ospravedlnit a přiblížit čtenáři, který komunistickou diktaturu nezažil. A na druhou stranu je to pokus zesměšnit v Jaromilovi všechny ideály světa.
Ale snad jsou Kunderovy příběhy provokace, výsměch, žert, škleb. Hozená rukavice čtenáři. Snad se román Život je jinde odehrává jen ve fiktivním světě, který s českou realitou nelze srovnávat. A snad jako čeští čtenáři ani nemůžeme pochopit knihu Život je jinde, protože život je – ve Francii a pravý čtenář této knihy žije tam.“ A má bezesporu pravdu: kniha vyšla u Gallimarda roku 1973 a Kundera jistě text upravil tak, aby se dobře četl všem, kdo fandili těm mladým, kteří malovali provokativní hesla na zdi Sorbonny na jaře 1968 a chtěli dělat revoluci. Můj kamarád v 69. také emigroval a z Paříže mi napsal: „Nejeden Francouz tu horuje pro komunismus, ale neumí si představit, že když dostane v neděli večer chuť na čerstvý chleba, nemohl by si ho jít koupit.“ Ano, život byl v ČSSR opravdu jinde a tahle kniha je právě pro takové lidi, jakými byli ti francouzští komunisté.

11 08.12.2021

Poznámka k povídce o NKVD:
podobné téma najdete i v knize Klub nenapravitelných optimistů a Hukot času. Další knihy jsou tu již zmíněny. Jsou to snad i strašlivější témata než holocaust: režim vraždil své vlastní lidi!

4 07.12.2021

Když jsme v 70. letech na Karlově univerzitě probírali dějiny literatury, profesor Brůžek nás seznamoval s „boji“ o Wolkera, Halase… Znova jsem se s ním setkal až při čtení Novákovy knihy o Kunderovi. Byl to právě Brůžek, normalizační ministr kultury, kdo nařídil a zařídil likvidaci „závadových knih“ (jak jim říkali StBáci) z veřejných knihoven, Novák to popisuje v jedné z kapitol o tom, jak to tu „chodilo“, a já jsem si v duchu uplivl, byť Brůžek byl jeden z těch lepších, co nám tehdy přednášeli…
Koho jste v Novákově tlustospisu potkali vy?
Četli jsme samozřejmě i Pondělíčkovy knihy o sexualitě a když jsem si přečetl, že napsal i psychologický rozbor StBáckých metod výslechu, zalitoval jsem, že jsem ho neznal předtím, než jsme s nimi přišli do styku…
Dobrá je i analýza Hrabalova „selhání“ v Tvorbě a za všechny prachy stojí počtení o sledovačkách a akcích tajné státní policie za Husáka. Myslím, že takových knih, jakou napsal Novák, by mělo být víc, aby ti mladší, co to nezažili, pochopili VO CO DE.
Četli jsme i Kunderu, byl jedním z autorů, co v 60.letech provětrali českou literaturu. O jeho stalinistické etapě jsme jako dospívající, neměli ani potuchy...
Nebudu tu hodnotit „boje“ o Kunderu – bylo o něm napsáno hodně a já nejsem ten, kdo by ho měl soudit. Jen k té „nestrannosti“ autora mám pár Novákovských otázek: Přestali jste poslouchat Nohavicu poté, co se nedokázal čestně vypořádat se svým donášením na Kryla? Přestali jste poslouchat Kryla poté, co ryl i do poměrů v čerstvě svobodném Československu? Odmítáte poslouchat Prodanku proto, že Sabina byl konfident? Odmítáte poslouchat Boba Dylana, protože celý život falzifikuje údaje o své identitě? Atd.
Žádný osud není černobílý a jeho příběh je takový, jaký je člověk, co ho vypráví. To platí jak o Kunderovi, tak o Novákovi a my, kteří ho čteme, ho vyprávíme dál podle toho, jací jsme.

21 06.12.2021

Norské dřevo po 3721 - pár drobných poznámek ke knize:
 „Marné je na vodu plynoucí psát, / písmena začnou tancovat: / Marnější ještě na duši psát / muže, jenž nechce tě / milovat.“ 
Tohle staré japonské pětiverší ze sbírky Kokinšú, kterou my známe pod názvem Verše psané na vodu, by mohlo být mottem Murakamiho příběhu, byť bychom museli zaměnit muže za ženu a pozměnit důvody zmiňované marnosti. Dívka po ztrátě svého milovaného, prostě nedokáže milovat jiného… Tato romance o poznávání světa mladým studentem je obdobou dalších evergreenů světové literatury a je postavena na všelidských pravdách o lásce a smrti. Úspěch Murakamiho knihy byl tak obrovský, že autor před ním uprchl na pár let ze země.
Jeden čtenář tu poukazuje na autorovo plagiátorství a sázku na lacinou módnost, když román nazval podle hitu Johna Lennona. Inu, kdo nezažil na vlastní kůži Beatlemánii, zřejmě nemůže porozumět. Beatles zavítali i do Japonska a záznam z koncertu v Budokanu je k dispozici stejně jako řada filmů a knih o téhle kapele, která nadchla naši generaci v 60.letech.
Murakami musel velmi dobře znát i svět duševně postižených a zcela realistická je i prosba Naoko, aby si ji náš hrdina pamatoval a nosil ji ve své mysli, až už tu nebude. Tak to prostě je, zažili jste podobnou ztrátu?
„Kořenem japonského básnictví je lidské srdce a jeho listy jsou nespočetná slova,“ píše vydavatel staré poezie a Murakami na něj navazuje, ostatně Japonsko stále spojuje tradice s moderní dobou. Lidské příběhy o lásce jsou pomíjivé, motiv zůstává věčný. Právě tato pomíjivost je pro kulturu ovlivněnou buddhismem charakteristická. Básník Curajuki, který Kokinšú vydal, napsal: „Nakonec, co se týká našeho vlastního slohu; ten nemá voňavý půvab jarních květů a naše pověst je jen lichá. Kdybychom chtěli tvrdit, že naše dílo bude trvalé, jistě bychom tím vzbudili pochybnost u mnoha lidí a my sami bychom se museli zardít studem před srdcem poezie,“ a přirovnává verše k pozorování běhu Měsíce po obloze.
Takové jsou jsou i naše životy. Jsme jen padající hvězdy, co na chvíli zazáří.

11 02.12.2021

Moc věcí se v dějinách opakuje, tudíž se pasáže z téhle knihy hodí i na tuhle dobu:
„Naše neschopnost přesvědčit druhého je nevývratným dokladem toho, jak užitečné mohou být u každého dle jeho možností urážky plné opovržení, rány pěstí, nože, automatické pistole, dynamitové nálože spojené s roznětkou, nukleární letadlové lodě. Naše neštěstí má jedinou příčinu: nedotknutelnost našich názorů. Ti, kdo odmítají své přesvědčení změnit, jsou pitomci, a ti, kdo se přesvědčit nechají, taky.“
Co takhle pravda?
„Existují nepřekonatelné úkoly, jako čelit realitě, říkat pravdu nebo uznat vlastní omyly. Člověk kolem toho chodí, vyhýbá se tomu, dělá něco jiného a přejímá jezuitskou morálku: ZAMLČOVAT PRAVDU NEZNAMENÁ LHÁT.“
Jak je snadné být šťasten!
„Lidé se bojí, že ztratí paměť.
Ale vždyť ona je zdrojem našeho trápení.
Dobře se žije jen v zapomnění.
Paměť je nejhorším nepřítelem štěstí.
Šťastní lidé zapomínají.“
Opravdu se to hodí na tuhle divnou dobu!
Divnou dobu?
Jejda, asi to platilo vždycky! :-)

13 29.11.2021

Zrovinka za pár dní by mu bylo 100 let (ale nevzal to zkrátka – dožil se 95ti). Je jasné, že si dal jméno podle data narození (26-11-1921) a ze Synka se stal Listopad. Nadějnému básníkovi se do cesty postavil komunismus, a tak se ze své služební cesty do Paříže 1947 už nikdy nevrátil a my, tady, jsme na něj zapomněli. Žil v Lisabonu a po roce 1989 se vracel do vlasti. Když seděli v létě 1990 v Kunštátu s Ludvíkem Kunderou u vínečka „František náhle přistoupil k oknu a hleděl na rudnoucí jeřabiny, za chvíli poodstoupil a v koutku si něco zapisoval a vzápětí mi podal cedulku s názvem Halas tu dobře spí začínající takto: Z okna kontroluje jeřáby/ vodoteče káňata...“ (z doslovu).
Final Rondi vydalo brněnské nakladatelství Petrov v roce 1992, aby splatilo dluh k tomuto originálnímu autorovi. V Kunštátu prý František stál dlouho před plechovou tabulkou s nápisem Chráněné území. „Není to název na sbírku?“ řekl pak.
Listopad je dobrý synek své země a potěší srdce milovníka poezie.

Kdybych nepsal
kdyby Jonáš nevymyslil velrybu
jež ho posléze spolkla
kdyby klasická kytara mlčela
a celé Španělsko pohřbeno
kdyby se mi Bůh nebyl zjevil
magií – technikou náhody
Ježíši nepsal bych

3 22.11.2021

„Řada dveří, které jsme míjeli, mě přiměla pomyslet na všechny místnosti mé minulosti a budoucnosti. Porodnice, kde jsem se narodil, školní třídy, stany, kostely, kanceláře, hotely, muzea, domovy důchodců, ta místnost, kde zemřu. (Už ji postavili?) Auta jsou taky místnosti. A lesy taky. Oblohy jsou stropy. Vzdálenosti jsou zdi. Lůna jsou místnosti vytvořené z matek. Hroby jsou místnosti vytvořené z hlíny.“ Skvělá obrazotvornost je ozdobou této knihy a musím říct, že příběhy o dospívání jsem četl vždycky rád. Zvláště když jsem byl mladší a mohl jsem srovnávat. Srovnávat svůj příběh s tím románovým a hledat v něm spojnice přibližující mi nedospělé hrdiny na prahu nacházení, kdy se dětskost mísí s dospělostí.
Třináct měsíců je text poznamenaný dobou (80.léta) a má svoje vrcholy (literární poučení na vikářství) i prohlubně (nekonečné tlachání anglické rodiny), ovšem neubráním se i srovnání se svým dospíváním v polovině 60.let. Tolik krutosti a šikany mezi námi, žáky z devítiletky, jaká je tu popisována na vesnické škole v Anglii, si nedovedu vůbec představit. Možná je to tím, že tenhle příběh se odehrává cca o 20 let později, kdy chodily do školy moje děti, ale ani od nich jsem se o něčem podobném nedozvěděl. Jistě, hráli jsme si na četníky a zloděje, Rusáky a Němce, ve městě byly i klukovské party občas mezi sebou válčící jako v téhle knize, ale byly to jen hry postrádající zde uváděnou krutost, neřkuli vydírání a vybírání „výpalného“… Přeložil už někdo do angličtiny Foglara? Asi ne. Možná by jeho četba Anglánům pomohla.

10 22.10.2021

Kniha se po vydání stala trnem v oku věrchušce, nepohodlný spisovatel nakonec skončil kulkou ve stalinském lágru. O obsahu zde psali již jiní, pěkně to napsal Gothard. Jen bych podotkl, že předobrazem povídek o Rudé jízdě je Babelův necenzurovaný deník, který unikl pálení jeho archivu, protože byl ponechán úplně jinde a po roky zapomenut. Deník 1920 je mnohem drsnější (viz hodnocení) a je tu bez obalu vyjádřena pochybnost o utopické myšlence bolševické revoluce jako budoucnosti lidstva. Povídky Rudé jízdy jsou psány nezúčastněným jazykem, jehož pomocí vynikne jejich krutost. Čtěte nejlépe "po kapkách", abyste to přežili...

6 13.10.2021

Když Babela odvlekli do lágru, kde v roce 1941 zemřel, spálila NKVD jeho archiv. Nepodařilo se však zlikvidovat vše, v Kyjevě se po letech našlo torzo jeho deníku z roku 1920, který si Babel vedl za krvavých bojů na Ukrajině. V tlustém sešitě, do kterého si Babel inkoustovou tužkou zapisoval své zážitky ve službách První jízdní armády, chybí počátečních 54 stran. Deník nebyl určen pro veřejnost a je to syrové čtení. Vypovídá o velké trýzni z nesmiřitelného rozporu mezi ideálem a drastickou realitou revoluce. Když k tomu přidáte četbu povídek Rudé jízdy, všimnete si nutné autocenzury, bez které by byly povídky pro vydavatele v Sovětském svazu nepublikovatelné.
„Žena a socialismus. O ženských První jízdní by se dala napsat tlustá kniha. Eskadrony na zteč, prach, rachot, obnažené šavle, zvířecké nadávky. Jedou vpředu s vyhrnutými sukněmi, zaprášené, prsaté, všechny kurvy, ale soudružky, a kurvy právě jen proto, že soudružky. Slouží vším, čím vládnou, jsou to hrdinky a pohrdat jimi by bylo nesmyslem. Napájejí koně, tahají pro ně seno, opravují zbraně, kradou v kostelích cennosti, stejně jako i v chalupách místních usedlíků.“ (Deník 18.8.1920) Vraždění, nenávist, genocida – to všechno byla bolševická revoluce. Deník vypovídá o hrůzách stejně podrobně jako Rudá jízda, jen s menším necenzurovaným odstupem. Je to dřeň dní, z které kape krev. Sám Babel si po vstupu do Rudé armády změnil jméno, aby nebyl odhalen jeho židovský původ; dal si jméno Ljutov tj- Lítý (pro ty mladší: Lítý; podle Českého etymologického slovníku nemá slovo přesvědčivou etymologii. Spojuje se buď s waleským slovem llid (= hněv), nebo s předpokládaným indoevropským základem leu- s významem „odřezávat, oddělovat“. Předpokládá se zde významový posun „ostrý, příkrý“ – „divoký, zlý“.) Sám však chodil beze zbraně a nebo ji měl nenabitou, aby nemohl nikoho zabít, za což byl nadřízenými kárán. Svoji deziluzi o této revoluci v deníku zaznamenal také: „Všechno je to děsné, a já vyprávím dál své bajky o bolševismu.“
Pokud jste přežili četbu Rudé jízdy, zkomparujte ji s jeho Deníky!

4 13.10.2021

Nemusíte zrovna rozumět Šostakovičově hudbě, k přečtení knihy stačí, abyste se pokusili pochopit, jaký byl život jedince (zde vrcholného umělce) v totalitě. Při čtení se mi vybavovaly příběhy z naší éry budování komunismu, které jsem prožil, třeba ten o malíři z našeho městečka, co po přečtení do mramoru vytesaného hesla: STRANA JE MOUDROST (na který jsme nevěřícně zírali na opuštěných chodbách OV KSČ po pádu režimu) neváhal a léta se živil malováním Leninů pro stranické sekretariáty (koupil si za ně Okál). Šostakovič byl na tom hůř, za Stalina mu šlo o kejhák! Barnes umí klást otázky a hluboce smekám, jak zpodobnil skepticismus skladatele a nešetří ani levicové intelektuály typu Picassa a Sartra hořících pro komunismus, aniž by ho poznali na vlastní kůži. A pro odsuzovače je zde také tučné sousto – jak soudit lidi typu donašeč, a pak vězeň režimu (viz kauza Srp/Hutka)… takových bylo! („A pak tu byli ti, kteří rozuměli trochu lépe, kteří vás podporovali, ale současně z vás byli zklamaní. Ti, kteří nepochopili tu prostinkou skutečnost, že v Sovětském svazu jste nemohli zároveň říkat pravdu a žít. Ti, kteří se domnívali, že vědí, jak funguje Moc, a po vás žádali, abyste s ní bojovali, jak by podle svého mínění na vašem místě učinili oni. Toužili zkrátka po vaší krvi. Toužili po mučednících, aby dokázali, jak je režim podlý. Jenže mučedníkem jste se měli stát vy, a ne oni.“) Kniha jako je Hukot času vám napoví, co se dělo u nás po Únoru 1948 a dál, když k nám napochodovali poradci NKVD. Zbabělci a hrdinové… „Být zbabělcem není snadné. Být hrdinou je mnohem jednodušší. Aby se člověk stal hrdinou, stačí jen chvíle statečnosti – vytáhnout zbraň, hodit bombu, odpálit rozbušku, skoncovat s tyranem i se sebou samým. Jako zbabělec si ale volíte kariéru, která trvá až do nejdelší smrti. Nikdy si neodpočinete. Musíte předvídat další moment, kdy se zase budete muset vymlouvat, váhat, hrbit se, znovu se seznamovat s chutí holinek a se stavem vašeho mravně padlého a ubohého charakteru. Zbabělost vyžaduje houževnatost, vytrvalost, vůli nikterak se neměnit – což z ní v určitém smyslu činí cosi jako odvahu. Sám pro sebe se usmál a zapálil si další cigaretu. Rozkoš z ironie ho ještě neopustila.“ Nebo se zabít? „Podívejte se, co ze mě zbylo. A brzy budete mít na svědomí i na rukách taky moji krev. Uvědomil si však, že jde o prázdnou výhrůžku a odpověď Moci snad ani nebylo nutné vyslovovat nahlas. Zněla by asi takto: Výborně, tak do toho. My potom světu povyprávíme tvůj příběh – jak ses až po uši zapletl do Tuchačevského vražedného komplotu, jak jsi celá desetiletí kul pikle, abys rozložil sovětskou hudbu, jak jsi kazil mladší skladatele, jak ses pokoušel v SSSR znovu zavést kapitalismus a nakonec ses stal jednou z vůdčích postav spiknutí muzikologů, které už brzy před všemi odhalíme. To všechno bude zřejmé z tvého dopisu na rozloučenou. Proto se nemohl zabít. Ukradli by totiž jeho příběh a celý by ho přepsali. A on potřeboval mít na svůj život a příběh alespoň nějaký vliv – třebaže svým zoufalým a hysterickým způsobem.“
Vyberte si!

7 11.10.2021

Jako žák 3.C. jsem považoval všechny vojáky z druhé světové za hrdiny, vždyť naše škola se jmenovala Kapitána Otakara Jaroše, hrdiny Sovětského svazu, tak jak jinak? A vodili nás pravidelně do kina Svět na projekce těch úžasných filmů z bojů s Němci a my si pak hráli v ulicích vysídleného města na tu válku a každý chtěl být Rusákem (a Němci byli ti outsideři, co museli prohrát)… Jiří Mucha prožil tuhle válku v Indočíně (ne, o té jsme nevěděli a nehráli si na Japonce a Anglány) a ve své knize se věnuje hlavně posttraumatickému syndromu navrátilce, kdy se z hrdiny náhle má stát zase obyčejný občan. Nejedná se tu o politiku, pouze o psychiku a o morálku společnosti, s kterou se lidé museli rychle vyrovnat, když „rozčilení pomine a místo velkých činů se lidé začnou zaměstnávat závistí“. Rozčilení z velkých dějinných zlomů, v kterých se lidé vybičují a potom „se budou vzájemně štvát pro tytéž hříchy, dokud z nich jeden nebo druhý nevydechne duši“. „Kdo vydrží, ten vyhraje?“ ptá se navrátilec. „Konečně jste pochopil základy morálky,“ dostane odpověď. Mucha zažil onen bolestný proces na vlastní kůži, a i když nejsem psychiatr, nepochybuji, že své psychické stavy vylíčil věrně v celé krutosti tohoto příběhu. Je to mrazivý příběh, snad s dobrým koncem… Literárně mi jeho psaní připomíná vláček jedoucí ze stanice do stanice, dialogy střídají důkladné popisy všeho kolem (malířský synek se nezapře), jazyk mírně archaický, kvituji snahu o poctivost, autor sám sebe rozhodně nešetří a zobrazuje své činy v plné nahotě.

2 08.10.2021