Pablo70 komentáře u knih

Beigbeder (neboli Big-Bidet, jak se posměšně sám tituluje v silvestrovské scéně z Verbier) konstatuje, že jeho generace (*1965) ještě věděla, kdo je Charlie Chaplin. Jsem téměř o generaci starší a jako dítě jsem chodíval do kina Svět na nedělní dopolední promítání za kačku, hodinový program se točil stále dokola, lidé přicházeli a odcházeli a každá runda byla zakončena Chaplinovou groteskou. Znal jsem jich spousty. Teprve v pubertě jsem si mohl přečíst Kdo chytá v žitě a v Mladém světě jsem spatřil starou tvář věčného tuláka (podobnou bledému měsíci a nepodobnou té z němých grotesek) a s překvapením jsem četl o tom, že žije ve Švýcarsku… Co jsme tehdy věděli o světě?
Beigbederova kniha je fikce psaná na základě skutečných událostí a je skvěle napsaná. Osudy Oony a samotářského Salingera probíhají kolem nás a neskutečně dobře napsané dialogy odhalují jejich charaktery. Autor marně žádal Chaplinovu rodinu o dovolení přečíst si skutečnou korespondenci Oony a Salingera a vtipně komentuje, že kdyby svolení dostal, nesvedl by si vymyslet dialogy svoje. Jeho břitký styl dotváří atmosféru 40. let, kdy se odehrávalo mezi oběma to hlavní. Bezstarostnost uvedená mondénními citáty Mae West je však brzy nahrazena Salingerovou válečnou zkušeností, z které se zřejmě nikdy nevzpamatoval… Náhle si uvědomíme, že i nám jsou „tato cizí desetiletí stále méně vzdálená“ a že se nám odehrává v hlavě to, čemu psychologové říkají „nostalgický syndrom bez vzpomínek“. Dostane se vám hodnocení vztahů starých mužů a mladých žen (autor to napsal výborně!), války, míru i současné generace. Kniha je plná pravd o životě, pravd zbavených příkras.
Možná se díváte na svět jinak než autor, avšak příběh popelníku ze Stork Clubu vás dozajista dostane!
P.S. Pokud vás zajímá, jak to bylo s Oonou a Chaplinem, otevřete Chaplinův "Můj životopis" na str. 452 a začněte číst - no, neměli to vůbec lehké!!!

4 14.08.2021

„Ahoj kamaráde, vyměním si s tebou myšlenky.“ Tak na tuhle nevinnou větu pozor na cizí planetě! Může to mít nedozírné následky, i když nakonec i kladné. Ovšem listování v cizí mysli přináší nějaká ta nebezpečí, je však daleko komplexnější (vcucnete ji do sebe naráz celou) než u dávného sci-fi Omicron (viděl ten film někdo?), kde hlavní hrdina mohl číst stovky knih naráz, zapnul větrák a nebo jen tak prohnal stránky mezi prsty a tuhle Simakovu knížečku by měl hotovou za 2 vteřiny. Vy ji zdoláte také brzy, o čase se toho moc nedozvíte, hybrid se z vás také nestane, ale jinak slušný standard...

6 01.08.2021

Tak vám nevím, zachrání opravdu lidstvo americký futuristický miliardář, který o sobě skromně prohlásí, že je vlastně „utajený marxista“ (haha, jak typické pro „pokrokového“ spisovatele), za pomoci blahosklonné komunistické Číny (no, řekněte, kdo by to měl být jiný, než tenhle „předvoj lidstva“), která v rámci pokroku zapracuje pro blaho celé planety? Zatím to tak nevypadá, ovšem některé rysy této Tevisovy dystopie se začínají neblaze naplňovat. Energetická krize se už rýsuje, předvídači předvídají to, co předpověděl on, jen to je zatím trochu jinak, což není podstatné. Ale tak v půli století asi bude přituhovat, ovšem ohledně aut už to začne asi dříve.
Tevis byl alkoholik a v rámci psaní se s tím vypořádával, je to znát na osudech jeho hrdinů. Možná bojoval i s impotencí a toužil po kouzelné planetě, která by mu pomohla.
Nicméně kniha má dobré pasáže: tak tedy vzhůru na palubu, dálky volají! Proč čtenáři zatím nereflektovali jasné politické poselství této knihy?
P.S. I jeho osudová láska = nejen marxistka, přímo maoistka z Mňau Jorku! Už tam jsou!

3 29.07.2021

Záleží na tom, jakého Millera si dáte: já začal Pod střechami Paříže (nedočteno) a potom jsem se k němu už nehodlal vrátit. Až mě zlákalo č.6/1968 Světové literatury s Millerovou korespondencí s Anaïs Nin z 30.let. Náhle se mi zjevil úplně jiný Miller s pronikavými postřehy a navíc výrazně protihitlerovský (psal i o osudu ČSR), prchající před fašismem z Evropy. Stojí za přečtení!
Na poličce mé knihovny dlouho stál Millerův Big Sur, navnaděn jeho dopisy jsem po něm sáhl. Zde najdete už proplešlého chlapíka, oddávajícího se alternativnímu žití (jak se dnes říká) na divokém Big Suru. Big Sur je ovšem zcela speciální místo, on sám tu žil v jedné z „cabins“ (Partington Ridge), kde je dnes jeho památník s knihovnou. K dalším posvátným místům americké literatury na Big Suru patří bezesporu Jestřábí věž R. Jeffersona a také další „boudy“, kde žil a psal Kerouac a Ferlinghetti. Miller poutavě píše o celé komunitě lidiček, s kterými se zde setkával. Jejich příběhy jsou půvabné. Jakož i Millerovy úvahy o životě a o světě – jsou skoro taoistické. Filozofická část knihy se nachází v Pomerančích Hieronyma Bosche – pojednání o autenticitě života a také smrti – autor míní, že Boschovy pomeranče jsou tak opravdové, jako byl jeho život a rozepisuje se, proč tomu tak je. Dochází až na samý okraj života, který může v určitém okamžiku být až tak dobrý, že si člověk řekne: „teď je ten správný okamžik, kdy bych chtěl zemřít“, neboť život má pokračování ve smrti a smrt v životu… (už se vám to také stalo?). V pojednání najdete i úvahy o samotě, životě v „nepohodlí“, odhodlání se k takovému bydlení, vím, o co jde, sám jsem prožil 15 let o samotě v zahradním domku na venkově.
Doporučuji nalézt si obrázky z Big Suru a všechny ty boudy, ve kterých Beatnici a jim podobní bydleli. Jak podobné našemu trampingu! (Ovšem ten oceán nám tu chybí!)
Myslím, že knize porozumí především snílci a starší tuláci životem. Také tu jsou pasáže o spisovatelství a nádherné důkazy o tom, že Miller byl „jen“ člověk jako my.

2 14.07.2021

Bílý kocour symbolizuje stříbrný měsíc
Který strká nos do každého rohu
Olizuje oblohu
Aby ji připravil pro nový den
Bílý kocour představuje „čističe“ -
„Zvíře, které čistí samo sebe.“
V sanskrtu = MARANGAS = Lovec sledující stopu & detektiv, člověk co po někom pátrá.
Bílý kocour = lovec a zabiják
Jehož stopu lze zahlédnout jenom ve svitu
Stříbrného měsíce:
Neúprosně jemné světlo
Prochází tmou a ozařuje skrytá místa & bytosti
Bílého kocoura se nezbavíš = jsi to ty sám!
Před bílým kocourem se neschováš
Protože bílý kocour se schovává s tebou.
Mnohem později jsem se dozvěděl, že mi přidělili
Roli opatrovníka, který má stvořit a opatrovat tvora
Z části kočku
Z části člověka
A z části něco nepředstavitelného
Tvora
Který vznikne jednou za mnoho miliónů let.
Onen tvor = kočičí duch, tajný důvěrník
Částečně je to kočka
Částečně směs jiných zvířat:
Kaloň/ komba/ letucha s obrovskýma žlutýma očima
Která žije v korunách stromů
A na zemi je bezmocná
Lemur kata/ maki trpasličí/ sobol/ mýval/ norek/ vydra/ skunk a liška pouštní…

(Už chápete, co je KOČKA V NÁS? Hmmm, čtěte dál tuto knihu!)

3 11.07.2021

Antologie taoismu byla pro nás v roce 1971 zjevením odlišného vnímáni světa, jak by ne, vždyť jde o texty staré několik set let staré a nás vychovávali Čuk a Gek s Odvážnou školačkou. Avšak v tau jsme nacházeli jisté analogie s právě odeznívajícím hnutím hippies, které jsme po svém v domácím uvolněném socialismu (s lidskou tváří) prožívali. Ty taoistické věty o tom, že slabé přežije silné (trávu vítr jen ohne zatímco strom zlomí! - to bylo po osmašedesátém přímo životodárné), že neusilování je dobré, že prázdno je šancí pro příchod nového (do té doby jsme ho vnímali jen jako zmar)… Taoismu byla bytostně cizí ctižádost vystavět příliš pevnou a závaznou konstrukci filozofických, estetických a náboženských řešení. Jak skvělá šance do nejistých dob! Šance pro slabé, pro jedince uprostřed světa, pro hledače možností, pro tvrdohlavé mlčenlivé samotáře hledající harmonii a klid. Tao je mlčenlivá filozofie mužů z ústraní.
Jak číst knihy starých moudrostí? Když je žák připraven, učitel bývá nablízku, praví východní moudrost. Tak tedy tak. (Jste ready?) A také je nutné počítat s tím, že Číňané vnímají svět jinak: motýl je pro ně létající báseň, zatímco pro Evropana hmyz s dvěma křídly, tykadly atd. Musíme se je naučit číst. Pak najdeme řadu podnětů pro náš život.
„Člověk na cestě životem nakládá se svou myslí/srdcem jako se zrcadlem, jež za ničím také nejde, ničemu nenadbíhá, vše v sobě odráží, nic u sebe nenechá. Neboť jen tak se dají překonávat věci, aniž se o ně zraňujeme.“ Čuang ´C (asi 300 př.n.l.)
To je o překonávání životních problémů, říká se tomu metoda nezúčastněného pozorovatele.
Zdá se vám dnešní svět katastroficky příšerný? Podívejte se na něj očima Kua Sianga (asi 300 n.l.):
„Protože žijeme s lidmi, nemůžeme se od nich odloučit. Jenže svět lidí se neustále mění, každé pokolení se od ostatních liší, a tak jen ti, kdož nemají předsudečných mínění a netrvají na svých já, mohou sledovat všechny proměny a nikdy netrpí!“
Jak silné jsou vaše předsudky a neměnnost vašeho pohledu na realitu?
A pak je tu i dobrý humor při pohledu na svět i na sebe sama:
„Mistr Chuej slyšel hodně o Mistru Čuangovi a pojal úmysl se s ním seznámit. Když ho konečně uviděl, udiveně zvolal: ‚Myslil jsem, že spatřím fénixe, a zatím tu vidím malou vlaštovku!´ Nato se oba posadili a dlouho se chechtali.“
A nebo:
„Dva mniši pijí čaj, jeden se zamyslí: ,V tom šálku čaje je celý vesmír!´ Druhý nato převrhne šálek a zeptá se: ,Kde je teď ten tvůj vesmír?´ ,Škoda toho čaje,´ řekne první a břicha se jim natřásají smíchem.“
Jaká uvolněnost! Jaká filozofie!
A ještě jedna na nadutost a pomíjivost mocných:
„Jakýsi muž věnoval veškeré své jmění na to, aby se vycvičil v zabíjení draků. Když si za tři léta tuto dovednost osvojil, nenašel příležitost, aby ji využil.“ (Čuang ´C)
10 let cvičím Tao tai chi. Zkuste si přečíst Starého Mistra nebo Chan šana! Změníte svůj úhel pohledu.

5 08.07.2021

Jaké je to stát se den ze dne Američanem? I mladý židovský uprchlík z Prahy se jím stane a zpočátku se vám zdá, že se v New Yorku náramně baví. Chvíli to trvá, než ho autor nasměruje zpátky k jeho židovské rodině. Ovšem v Americe je každý odněkud, a zdá se, že se mladík rychle asimiluje. V zemi neomezených možností je talent nespornou výhodou, a tak dobrodružství může začít!
Autor knihy ovšem nebyl přistěhovalec, a jeho židovský příběh je zcela jiný než třeba příběh přistěhovalců ze pera Singerova. A navíc je tato kniha poznamenána příběhem komiksové literatury. Děj románu je veden komiksovými střihy a nezřídka je větší pozornost věnována komiksovým hrdinům, než jejich tvůrcům. Zdá se, že nejvypjatější děje knihy jsou často líčeny tak nějak zkratkovitě a mimochodem, mnoho věcí je naznačeno, nikoli dořečeno. Ale to ke komiksu patří. A komiks patří k americké kultuře – dozajista k té úpadkovější… Buďme však spravedliví, ani tak obyčejný a lidový kulturní prvek jako je komiks, neměl v USA na růžích ustláno, a podobně jako později rock and roll byl svého času zakazován a odsuzován.
V doslovu se můžeme dočíst o hledání velkého amerického románu a jestliže tato kniha dostala Pulitzerovu cenu, je to také proto, že konzervuje kus americké kultury patřící do stejného koše jako pop-art, sci-fi, jazz a RNR. Za tím vším stojí příběhy lidiček ze všech koutů této planety, kteří si říkají Američané. (P.S. - V roce 1999 jsem jel vláčkem na Staten Islandu směr New York Ferry a v kupé se mnou seděli dva mladí Číňani, byli vyseknutí jako na svatbu, a když jsme dojížděli k přístavu, podívali se na vlajkoslávu a jeden se pochlubil: „Pane, my už jsme Američani!“) Ty velké, klasické dějiny pro ně už navždy zůstaly kdesi na starých kontinentech a je třeba sepsat ty nové, třebaže poněkud pomíjivé...

6 06.07.2021

Vzpomínám, jak jsem se v roce 2006 dočetl, že slavný novinář Art Buchwald odjel do jednoho washingtonského hospicu, kde bude čekat na smrt. Ale ne tak, jak by všichni očekávali. Vzdal se léčby a rozhodl se vychutnat život do posledních chvil. Bez skučení v koutku, bez bolestných procedur, které mu přinesou možná pár týdnů navíc, ale zároveň srazí kvalitu života na smutné přežívání. Neslyšel jsem o něm už léta (dřív komouši rádi – a bez jeho vědomí - tiskli jeho fejetony v Rudém právu, protože se nebál kritizovat americký establishment, jeho jméno bylo nepřehlédnutelné, jakož i to, že americký novinář publikuje u nás), a přečetl jsem si o jeho životě. Jak se jako sirotek potloukal po mnoha pěstounských rodinách, co vytrpěl a čemu všemu se musel přizpůsobit. A co všechno dokázal z života dostat. Velmi jsem jeho odvahu říkat pravdu obdivoval.
Lidé mají humoristy rádi, ale někdy je humoristický postoj k životu přímo spjatý s přežitím. „Humor je skvělá obrana,“ míní nositel Pulitzerovy ceny Art Buchwald. Krátce po jeho narození umístili jeho matku do ústavu pro choromyslné a chlapec ji již nikdy nespatřil. Arta a jeho sestry pak otec předal do pěstounské péče. V šestnácti měl pak Art za sebou pobyt v sedmi rodinách a také důležité poznání: „Z důvodů, které neumím vysvětlit, jsem uměl rozesmávat děti a to se mi moc líbilo.“ Obranná hodnota smíchu byla nejen emocionální, ale pro Buchwalda rovněž praktická: „Pokud rozesmějete malé tyrany, nezmlátí vás.“
Tak tedy jeho poslední tiskovka před smrtí:
„Ano, přišel jsem sem zemřít,“ řekl překvapeným novinářům. Zasmál se: „Umřít je snazší než tady zaparkovat, že?“
Seděl před nimi ve své křiklavě růžové kytičkované košili a neskrýval pahýl pravé nohy, o kterou přišel v zimě. Cukrovka.
„Rozhodl jsem se skončit s dialýzou. Nebylo snadné zvolit si smrt, ale ještě těžší bylo o tom přesvědčit své děti. Zdejší hospic mi poskytuje útočiště už dva měsíce. Jím a piju, co hrdlo ráčí a oslavuji život. Kdybych byl napíchnutý na ty čistící stroje, nikdo by o mě ani nezavadil, dokud bych v tichosti neodešel. Dělá se to tak, ne? Nebudete přece obtěžovat trpícího starce v jeho smrtelné chorobě! To je nechutné. Ale přijet se podívat na to, jak starý Artie baští hamburgery a zapíjí je ananasovým džusem – to je jiný kafe!“
Potlesk. Blesky, šum a smích.
„Tak tu sedím ve svém nádherném pokoji a mohu mít, co se mi zlíbí. Minule mi jedna paní dovezla jablečný koláč. Většina lidí, nemocných jako já, si musí hlídat diety- nemohu uvěřit tomu, že mohu jíst, co chci. Můj poslední sloupek najdete zítra ve Washington Post. Děkuji vám.“
Protesty, nesouhlas – vždyť jim nic neřekl… Ošetřovatelka už chtěla vozík otočit ke dveřím, ale legendární sloupkař ji gestem zastavil. Ledviny dnes protestují a není mu nejlíp. Potlačil ten důvěrně známý pocit na omdlení a přes veškerou únavu se ještě jednou usmál:
„Pánové, k čemu ty protesty? Máte na to ještě celý život. Zájemcům o rozhovor bych chtěl připomenout, že nejsou sami. Smrt čeká v pořadí.“
Když zemřel Jan Werich, rozesílaly se jeho fotky se vzkazem: „A mějte se tu dobře!“ Art Buchwald po sobě zanechal usměvavé video, kde lakonicky oznamuje: „Právě jsem zemřel!“
Takový byl autor těchto novinových sloupků, v kterých můžete hledat ty všední, jakož i perly. Kdyby byl Čech, určitě by si zpíval tu známou: Není nutno, není nutno, aby bylo přímo veselo...

2 22.06.2021

Je poněkud mimo žádat zábavu od knihy z blázince, jak tu někdo píše. No, abych byl spravedlivý, jestliže je kniha inzerována jako popis „podivného a svůdného světa duševních nemocí“, možná někdo očekává, že to takové bude…
Nemusíte ani chtít léčit lidské duše, jak tu jiný čtenář píše, ale jestliže jste se s někým léčeným potkali, určitě budete mít důvod si knihu přečíst. Na netu jsou celá fóra mladých lidí, kteří užívají psychofarmaka a diskutují o svých závislostech na nich, o tom, jak se jich zbavit. A hledají někoho, kdo by je vyslechl, kdo by jim aspoň trochu rozuměl.
Dr. Fromm uměla lidi vyslechnout, byla to interpersonalistka a myslím, že takových jako ona, je pomálu. Pacientů je mnoho a není čas se jimi zabývat. Úplně mě odrovnalo, když jsem se dočetl o jednom pacientovi, s kterým měla hodinové sezení a on na jeho začátku pronesl jedinou prosbu: „Neodcházejte!“ Tak s ním seděla celou hodinu mlčky, když to tak chtěl. Prostě na tom „pracovali“ ve svých hlavách! Ona věděla o hodinách svých klientů, kdy „nečinně“ leží na lůžku a toulají se ve svých světech, o kterých nemluví, protože jsou jen těžko vypověditelné. Mají stavy, kdy se jim ztrácí význam čehokoli známého a ona si musela klást otázku: lze je vůbec dovést zpátky? Kde se nachází to zpátky? Existuje vůbec? Jaký je jejich „druhý“ svět?
A pokud jste zainteresovaní, určitě budete při četbě této knihy uvažovat o své duši, o svém vnitřním (ne)klidu nebo úchylkách apod.
Kniha má i svůj historický rozměr. Je to dobrá kniha pro porozumění lidem.

11 21.06.2021

Staňte se tím medvědem a Snyder bude básnit jen pro vás! Škoda, že jeho mladší sbírky nebyly u nás přeloženy a máme k dispozici pouze tento výbor. Setkáváme se tu s mladším Snyderem a je to opravdu plnokrevné setkání plné života, plození a lásky tělesné, která v pozdějších sbírkách ustupuje do pozadí, jak velí Matka příroda nám všem. Tento výbor je skvělým vstupem do Snyderovy poetiky, která se časem zahušťuje a je kondenzována buddhismem až k fragmentaci vizí, které Snyder volně spojuje a se kterými se musíte vypořádat. Proto ty milé vysvětlivky určené vám, čtenářům. Je svým způsobem symbolické, že se tu Snyder poměřuje s velkým Robinsonem Jeffersem, kterého samozřejmě člověk jako on nemůže pominout. Vyčítá mu jeho chladný odstup a řekl bych až krutost jeho vizí. Vždyť Jeffers si vybudoval k bydlení kamennou Jestřábí věž, zatímco Snyder jen dřevený srub „na dlouhém západním svahu Sierry Nevady, na 300 kilometru dlouhém žulovém masívu (na) kostech dávnověkého Buddhy“. Ovšem s Jeffersovými vizemi si opravdu nezadá, jsou stejně uhrančivé, jen o trochu obyčejnější, jak píše: „(Jeffers) se (také) bál smrti a bezvýznamnosti a moc toho nevěděl o nelidské kráse pastiňáků či plen, nesmrtelné vznešenosti v jádru obyčejných věcí.“ Tak to v zenbuddhismu chodí… A dojemné je jeho putování k hrobu jeho babičky Harriety a jeho zasnouobení evropského odkazu s indiánským.
Každá Snyderova sbírka je bohatým čtením na celý život. Jak pravil básník:
„drobná báseň je košíkem slov
nastaveným k jejich zvážení.“

3 20.06.2021

Nejdřív pár pikošek o tomto Francouzovi: 1947 – Nobelova cena za literaturu („ve svých dílech lidské problémy a životní podmínky vystihl s neochvějnou láskou k pravdě“), vydal se odvážně do fašistického Německa a intervenoval tam za propuštění zatčeného levicového novináře Georgi Dimitrova obviněného ze zapálení Říšského sněmu (1933), v románu Zemři a živ budeš (1926) se otevřeně přiznal k homosexualitě (ač ženatý) a obhajoval ji, již na konci 19. století hlásal asketismus naruby a žádal, že se smysly musí otevřít všemu, co je přirozené, lidský život je sám o sobě dostatečným cílem, náboženské příkazy a morální konvence nezavazují. Roku 1936 pak se zájmem o vše nové navštívil Sovětský svaz a vydal pak tuto knihu, která vzbudila velkou nelibost komunistů. Její četba je dodnes návratem ke kořenům chápání nejen bolševismu, ale i „ruské duše“.

„V Sovětském svazu je předem a jednou provždy uznáno za správné, že o všem a o čemkoli může existovat názor jen jeden. Lidé mají ostatně ducha tak uzpůsobeného, že tento konformismus jim připadá lehkým, snadným, že jej nepozorují, takže ani nemyslím, že by v tom bylo pokrytectví. Jsou tohle opravdu ti lidé, kteří dělali revoluci? Ne, to jsou ti, kteří z ní mají užitek. Každé ráno je Pravda informuje o tom, co se sluší vědět, myslit, věřit.“

Jak toho docílit?

„Je-li odstraněna možnost jakéhokoli srovnávání – leda s minulostí tuze málo lítosti hodnou – spokojíš se rád s tím, co ti nabízejí. Důležité je lidi přesvědčit, že jsou tak šťastni, jak – v očekávání lepší budoucnosti – být mohou, přesvědčit lidi, že všude jinde jsou lidé míně šťastni než oni. Může se dojít až k tomu, že se pečlivě brání veškerému styku se zahraničím… Jejich štěstí je uděláno z naděje, důvěry a nevědomosti.“

Důsledky?

„...nefunguje filantropie, ba ani prosté milosrdenství. To si vzal na starost stát. Vzal si na starost všechno a člověk, rozumí se, nemá už potřebí pomáhat. Odtud jistá suchost ve styku přes všechno kamarádství. A pak tu ovšem nejde o styk mezi rovnými, ale v poměru k tzv. nižším, komplex superiority působí naplno.“

Pokud nechápete, přečtěte si Buninova Antonovská jablka (1900), kde je služebnost těchto „nižších“ lidí dobře vypsána a poslechněte si projevy Putina, komplex superiority je zcela jasný. Návrat ze Sovětského svazu je stejného rodu jako Orwellův 1984. S jednou výjimkou: není to utopie. Ostatně, otázku "Rusko a demokratická civilizace" si před 1. světovou položil profesor Masaryk a po něm až roku 1981 Ronald Reagan a my prožíváme snahu o kontrolu prostoru mezi Ruskem a Německem dodnes...

5 11.06.2021

Ach ti bibliofilové! Znáte některého? Já znal jednoho, pracoval jsem s ním rok v redakci malého moravského nakladatelství. Byl to mladý muž zahleděný do sebe a nesmírně ho bavilo pracovat na vydáních docela neznámých knížek, které za režimu nebylo možné vydat. Ostatně – obskurní tisky vyhledával u pařížských bukinistů i Apollinaire a měl jich plný byt… Můj kolega sháněl Starou Říši a další dobové tisky a vždycky se ještě po pár letech tajemně objevil a s nadšením ukazoval nového Bablera ad. a k tomu mi občas zanechal nějaký úlovek ze svých cest – kupoval dobré knihy do foroty pro strýčka Příhodu, aby je právě tímto způsobem pomohl šířit k dalším lidem. Jestli jste také zachránci knih (třeba z kontejnerů na starý papír – viz Hrabal), tak už máte k bibloifilům nakročeno!
Ovšem hrátky s ďáblem, to je jiný kafe! Myslím, že autor téhle knihy z námětu obstojně vybruslil (i když by dámy zajímalo: vzali se nebo ne? Haha!). Jen ty ilustrace mi připadaly tak nějak neo-barokní či neo-gotické?, prostě jako parodie, ale u takové mystery se to dá odpustit. Dumasův klub je pěkná myšlenka, ale náš Klub přátel poezie také stál za to!
Chytré čtení! Ať žijí knihy!

4 06.06.2021

O anglické pouti Karla Čapka natočila skvělý dokument ČT, stojí za shlédnutí.
Ale já to vezmu z jiného konce.
Čapek byl v Anglii roku 1924 a navštívil i veletrh British Empire Exhibition. Zde se projevilo naplno jeho lidství a prohlédl následky koloniální politiky pro „domorodou“ kulturu 400 000 000 lidí ovládaných Brity po celém světě. To vše dávno, dávno před rozpadem kolonialismu:
„Není už lidového domorodého umění, černoch z Beninu vyřezává ze sloních klů figurky jako by vychodil mnichovskou akademii a dáte-li mu kus dřeva, vyřeže z něj klubovku. Inu bože, přestal být divochem a stal se – čím vlastně? Ano, stal se zaměstnancem civilizovaného průmyslu. 400 miliónů barevných lidí je v Britské říši, a na výstavě Britské říše je z nich vidět jen několik reklamních panáků… je tu všechno, i vycpaný lev a vyhynulý emu; schází jen duch čtyř set miliónů lidí. Je to výstava anglického obchodu. Je to průřez té slaboučké vrstvy evropských interesů, které povlékly celý svět, nestarajíce se příliš o to, co je vespod...“
A potom zavzpomíná na městečko Úpice, kde v dětství bydlel:
„Duše má, co by sis chtěla koupit z těchto pokladů světa? Nic, vlastně, chtěla bych být maličká a stát zase v krámě starého Prouzy v Úpici, vyvalovat oči na černý perník, pepř, zázvor, vanilku a bobkové listí a myslet si, že to jsou všechny poklady světa a všechny vůně Arábie a všechno koření dalekých zemí, žasnout, čichat a pak si běžet číst Vernův román o končinách divných, dalekých a vzácných. Neboť já, hloupá duše, jsem si je představovala jinak.“
Vzdávám poctu Čapkovu humanismu!
P.S. Dům Čapkovy rodiny soudruzi přeměnili v služebnu SNB. Jeho kouzelnou zahradu zaasfaltovali a je z ní autobusové nádraží. Bydlel jsem opodál u řeky Úpy...

13 01.06.2021

Román končí na konci 1. světové, tedy v době, kdy mé matce bylo osm let. Její otec (můj děd) byl mlynář a přijel na dovolenou z fronty 28.10.1918 – právě na pohřeb své první dcery, která zemřela na španělskou chřipku – rodina pak nikdy neslavila vznik Československa… Ale máma mi nikdy o životě ve mlýně nevyprávěla, jen si pamatuji, jak mi děda vyprávěl o mořským dědkovi, který způsobuje veliké bouře, v kterých troskotají lodi, on sám se plavil na jedné z nich a dědkův dech cítil v zádech… je to jedna z mých prvních vzpomínek. Se svým bratrem totiž vyjel kolem roku 1898 na zkušenou do Ameriky. Děda se vrátil, ale bratr tam zůstal a stal se Američanem…
Smithová psala také o svých vzpomínkách na dětství a je to podnětné čtení o tom, jak se žilo. Myslím, že její máma byla ze stejného těsta jako ta moje: dávala dětem naději. Rád bych věděl, jak se žilo v našem starém mlýně, jak to tam chodilo… Myslím, že román V Brooklynu roste strom hodně napoví o době, myšlení lidí. V tom je jeho hlavní deviza. Když se nad tím člověk zamyslí, žasne: ti lidé dokázali žít téměř z ničeho. Je to kniha o nejprostších a základních věcech života.

8 31.05.2021

Je to už pár let, co jsem se dozvěděl, že v blízké vsi bude na sesšinu zenové školy Sótó přednášet mistr Sandó Kaisen, a tak jsem neváhal a třebaže jsem nebyl členem jejich sanghy, odjel jsem tam. Bylo to báječný víkend, plný zenové praxe doplněné mistrovými kuseny (promluvami) tlumočenými do pěti jazyků.
Kniha o zenových mistrech mluví převážně o mistrech této školy. Samozřejmě ji můžete číst kvůli více či méně zábavným historkám, ale je v ní mnohem více. Jako příklad chci uvést 5 principů nejdůvtipnějšího z žáků mistra Tózana, mistra Sózana (840-901). Začátky jejich jmen (só a tó) daly právě této škole název.
Go i - neboli 5 principů bylo učební metodou pro žáky zenu, ale přesáhly kontext zenu a staly se oblíbenou intelektuální a filozofickou hrou učenců, která zůstává základním kamenem dialektiky Dálného východu. Pojednává o Cestě vašeho poznání a růstu.
1. Podstata vstupuje do jevů – Ideál musí být východiskem proměny našich každodenních životů, naše touha a intuice nás vede na Cestu následování vesmírného řádu. Ale podřizujeme se jen obtížně…
2. Jevy vstupují do podstaty – Nalezněte pravdu v každodenním životě. Pochybnosti, váhání už nejsou problémem – díváme se na sebe samotného bez kritiky, bez chvály, nelišíme se od druhých.
3. Vyjít z podstaty – Vyjděte z absolutna, vraťte se do života. Pomáhejte lidstvu. Vraťte se do jevů, abyste je proměnili a osvítili.
4. Vyjít z jevů – Dógen nepsal jen o filozofii, ale popisoval i správný způsob čistění zubů, koupání,vaření… žádný jev nemá být vynechán, vznešený či obyčejný. Vše konáme s veškerou pozorností. Nikým nemáme opovrhovat.
5. Dostaňte se k obojímu – vaše krajnosti shoří na prach, myšlení – nemyšlení, napětí – uvolnění… život – smrt. Podstata a jevy jsou sjednoceny přirozenou cestou našeho jednání a života. Porozumění pak přesáhne všechny hranice.
Je tu zřetelná posloupnost. Když začnete rozumět, objeví se vám více, třeba výklad známé zenové storky o Mistru Džóšuovi:
Jednou se mnich zeptal Džóšua: „Co je Cesta?“ Mistr odpověděl: „Snědl jsi polévku? Tak si umyj misku!“ (Hle, princip 4 v praxi!)
Tak se otevírá svět.

1 27.05.2021

Číst rodinnou ságu je vždycky běh na dlouhou trasu. Těch postav a osudů, to dá na pořádně tlustou bichli. Doufal jsem, že Singer dostojí svému poutavému stylu plnému mystiky, jaký předvedl ve svých brilantních povídkách. Jeho povídky jsou jako vybroušené drahokamy, ovšem rodinná sága je z jiného těsta. Singer ji otiskoval na pokračování v novinách a to ji poznamenalo. Sám psal, že je jeho cílem zobrazit starou Varšavu, jak si ji pamatoval. Obsáhlé popisy tedy vévodí každé kapitole. Osudy lidí se repetitivně opakují a vy se ptáte, jak mohli lidé (Židé) tak nešťastně žít. V knize snad není jediné šťastné manželství, lidé obtížně hledají smysl života, židovský tradiční svět je na svém samotném konci… A ještě něco: jestli jste sledovali debaty o židovském údělu v předválečném Polsku, tato kniha jednoznačně dává za pravdu těm, kteří obvinili Poláky z nenávisti k Židům. (Ale abych nechodil daleko: přečtěte si dějiny československé 2. republiky – tady to nebylo před válkou o moc lepší!) Singer se v knize snažil popsat tehdejší proudy myšlení polských Židů, od chasidů, přes sionisty až k bolševikům a trockistům. Román končí, šoa právě začíná… Zavítal jsem na stránky města Otwock, kam jezdili hrdinové románu na letní byt. Nacisté tam zřídili ze sanatoria vyhlazovací ústav, kde likvidovali duševně nemocné… Ale po válce tam byl krátce sirotčinec pro přeživší děti bez rodin. Singer sám přežil válku v USA. Jeho kniha je svědectvím časů, které se nevrátí... Celý život jsem byl šťastný, že jsem žádnou válku nemusel prožít.

2 22.05.2021

Lákavé sousto číst o tajné kapitole ze života legendárního revolucionáře! Ale od kapitoly Helena jsem nevěřil svým očím, bylo to tak podobné Kunderově Lehkosti bytí… Myslel jsem, že někdo zmatlal dvě knihy dohromady: útěk na venkov, sledování StB a ta love story s Guevarou byla přitažlivým, leč nepravděpodobným soustem…
Tak jen pár fakt: oholený a ostříhaný revolucionář pobýval v roce 1966 ve státní vile v Ládví na Benešovsku. Zároveň si revolucionář v komunistickém Československu od března do července 1966 léčil silné astma. I kvůli prošlým sovětským lékům na něj málem zemřel v africkém Kongu, kde se neúspěšně pokoušel o podobnou revoluci, jakou společně s Fidelem Castrem zorganizovali na Kubě. Opravdu tu byla přítomná ona milenka. Vilu spravovala tehdejší čs. rozvědka. Che měl samozřejmě změněnou identitu. Milenkou byla agentka Tanja, Argentinka německého původu. Ovšem Che nebyl nadšen poměry v Československu. O zdejším socialismu řekl: „Tohle není socialismus, ale jeho selhání. Celá Praha je jako kajuta z Titaniku. Ze slavných časů revoluce nezbylo nic.“ Po prodělané nemoci byl na pokraji života a smrti. Ostatně, za rok ho zastřelili v Bolívii při dalším exportu revoluce z Kuby.
Souhlasím s dalšími čtenáři: Klub nenapravitelných optimistů je lepší!

2 18.05.2021

Stará moudrost praví: Když je žák připraven, učitel je nablízku!
Anebo: Můžete přečíst sto knih a nic… (když nejste připraveni – to se často stává).
Tak zkuste Oshovo povídání o zenu, pokud se chcete něco dozvědět a hlavně to přidat do svého života. Kniha není zapeklitě složitá, naopak, řekne vám toho o vás dost nebo vás alespoň pobaví… Osho je hlava otevřená (pořád, i když už je na věčnosti – ale my, co jsme ho četli víme, že věčnost vlastně trvá věčně, takže i teď, co to čtete) a jeho myšlenky o zenu jsou svěží jako čerstvý vánek. Tak si jen dovolím ocitovat pár stěžejních myšlenek z jeho knihy a pokud vám něco řeknou, přečtěte si ji celou:
Zen není filozofie, zen je poezie. Zen nic nenavrhuje, prostě přesvědčuje. Nic nedokazuje, prostě zpívá svou píseň.
Svět je jeden celek. Je to jednota. Nic není od ničeho odloučeno. Všechno pulzuje společně. Všichni jsme spojeni se všemi.
Záhadu života nemusíme řešit, protože ji nelze vyřešit. Život se musí prožívat. Život se musí milovat. Život je tajemství, které se musí oslavovat.
Boha nehledejte. Pravdu nehledejte. Uvolněte se a Bůh přijde. Bůh je tady.
Moderní člověk ztratil schopnost divit se a žasnout. Ztratil schopnost vnímat všechno tajemné a zázračné – následkem vědomostí, protože si myslí, že všechno ví.
Abychom pochopili, jak něčeho dosáhnout, musíme zjistit, jak nám to chybí. Co je příčinou našeho utrpení?
Dokud jste na cestě, nevidíte celou cestu. Nevidíte lidi, kteří jdou jinými cestami. Jste ve velmi malém prostoru. Čím jdete výš, tím více se prostor rozšiřuje.
Čím větší je vzdálenost mezi námi a realitou, tím víc se dohadujeme, tím víc filozofujeme. Čím menší vzdálenost, tím míň dohadování a filozofování.
Člověk nikdy neztratí své prapůvodní bytí, to je nemožné. Přirozenost nelze ztratit, ale je možné ji zamlžit.
Tato kniha je veskrze dobrá!

3 14.05.2021

Když přiletěli Beatles do Ameriky, jeden novinář se jich zeptal: „Proč nosíte tak dlouhé vlasy?“ „Protože nám rostou z hlavy ven!“ zněla odpověď. S námi se nikdo nebavil, Jardu Šíra, první máňu ve městě esenbáci bez milosti ostříhali, a to měl jen havla po krk jako tenkrát ti Beatles poprvé v USA. Když přijely kolotoče, u střelnice jsme kupovali obrázky Beatles (světští si je nechávali dělat z originálů u nějakého fotografa, byly to vlastně kopírované fotografie), a to byl jediný zdroj informací na dlouhou dobu o kapele, kterou jsme záhy milovali. Něco přivezla kámošova ségra, co se vdala ven. Bravíčko bylo ale jen neměcky. A tak se Poplach kolem Beatles stal opravdovou senzací. Fotky, Lennovo Písání, Beatlachání s dalšími veselými a u nás naprosto nemožnými odpověďmi tisku a autoritám! Také jsme se dozvěděli, kdo to je DJ a co dělá. A nakoukli do zákulisí hitparád. Nic z toho tady nebylo k mání. Ale jen na chvíli, přicházela doba hippies, pan Černý založil první hitparádu 12 na houpačcce a my začali nosit květované košile do školy (nedovezli je z Británie, natož ze Sojuzu, mámy nám je ušily). Ano, tahle knížka znamenala malou vzpouru! Když mě chtěl táta znovu ostříhat, už jsem se nedal. Byli jsme svobodě blíž. A esenbákům jsme se vysmáli: i když nás ostříhali, nám přece pořád rostly vlasy z hlavy ven a jim ne! (Alespoň jejich šéfům.)
Beatles díky! A pane Černý, vám taky!

6 13.05.2021

Lidé cestují v každém věku a nevím, jestli vám je milejší Zibura nebo starý Bašó. William Dalrymple sepsal svůj cestopis za letním palácem Kublajchána, když mu bylo 22. Za tuto knihu získal hned dvě ceny, od deníku Yorkshire post a cenu Skotské rady pro umění za cenu roku. Šang-tu (Xanadu) bylo ve 13. a 14. století hlavní město říše Jüan a Kublajova vojska dorazila až na Moravu. Roku 1275 navštívil Xanadu Marco Polo a Dalrymple se vydal v jeho stopách. Píše svěže s anglickým (skotským?) humorem a já si k tomu pouštěl starý hit The Legend of Xanadu (najděte si na YouTube, je z doby, kdy Dalrymple nosil plenky) s oním práskáním Kublajova biče.
Pár poučení W.D. pro vás:
- nikdy nediskutujte s Turkem o Shakespearovi, zná ho líp než Angličan (byl to vlastně přítel Arabů!)
- nikdy nespěte s Afghánci, chrápou a vstávají neslušně brzy
- při jednání s čínskými policajty a úředníčky pochopíte čínskou aroganci Říše středu
- nejezděte do Xanadu, je to obtížné, a tak je na stopro lepší, když si doma přečtete tuto knihu!

2 11.05.2021