Pablo70 komentáře u knih

Dějiny ztrácejí svůj pel. Čím větší vzdálenost od událostí, tím větší spekulace. Nakonec zbyde černobílý obrázek, stačí nastudovat pár dokumentů té doby (jako to udělal autor – viz jeho rozhovor, jak knihu tvořil) a potom, být zaujatý pro hlavní myšlenku, zde BLACK LIVES MATTER. Ceny se tomuto průměrnému černobílému dílu jen hrnou. To Alex Haley (Kořeny) napsal mnohem lepší knihu. Očekával jsem něco jiného, sorry. Ale je možné, že Whiteheadovo pojetí pohledu na dějiny vyhovuje současným lidem, kteří už ztratili dobové vidění světa. Ale abych zbytečně nenasazoval – je to dobrodružné a krvavé, bude se to líbit. Škoda, že některé pasáže vypadají jako agitka...

4 21.11.2022

Spekulativní thriller. Když na vás někdo nalíčí dokonalou past, nestačíte se divit. Ale ani on se nestačí divit, pakliže nezapadáte do jeho představ a chováte se naprosto neočekávaně. A navíc zasáhnou vnější vlivy, jako tady např. malý zlodějíček. Pak se pachatel těžko vyrovnává s realitou.
Japrisot to uměl skvěle napsat. Jeho sonda míří do hlubin psychologie osobnosti. Navíc je připojena vysvětlující kapitola z úst toho, kdo to celé vymyslel a realizoval. Oběť se stává detektivem proti své vůli a musí se o sebe postarat. Dany to umí díky tomu, že vyrůstala v sirotčinci a musela se odjakživa starat sama o sebe. To je její deviza i slabost. V dobré detektivce nemusí téct krev proudem. V téhle knize se nestačíte divit. Nakonec vše pochopíte.

9 11.11.2022

Sorokinova kniha je samá jebačka. Asi si nemůže pomoct, souložení tam musí být. Takže: rozmnožování je hlavní pud vedoucí lidstvo dál a dál. Docela mě pobavily recenze na knihu dělající z ní velkou literaturu. Myslím, že podobní epigoni (jako Sorokin), mají dnes dveře nakladatelství otevřené – kniha pobaví, a to je hlavní. Dobře se bude prodávat. Šikovně napsaná, mnohdy na pokraji pornografie.

4 26.10.2022

Kniha o španělském dvorním malíři začíná bezstarostně, skoro jako povídání o lásce, které si náš hrdina dopřává plnými doušky. Avšak je hned jasné (pokud znáte Goyovo dílo), kam se příběh stočí. Čekal jsem na střet s inkvizicí. Je to plnokrevný příběh umělce, který vystihl svoji dobu, a také svůj duševní život plný tragiky. Škoda, že se autor nedostal k druhému dílu. Hrůzy války atd., mohlo to pokračovat – dějiny mluví… F. to napsal pěkně, je to nesmírně živá kniha. Četl jsem od něj už několik děl, tohle patří k těm lepším. Jestli máte rádi Goyovy Caprichos, jděte do toho, myslím, že by se takový umělec neztratil ani dnes. Naštěstí Keith Haring taky není k zahození (i když už nežije), nebo někteří ze sprejerů… Byla to oblíbená kniha mé matky, na stáro jsem k ní přišel také...

8 16.10.2022

Ernst Fischer byl Rakušák a marxista, kterého za jeho názory komouši vyloučili ze svých řad, a tak není s podivem, že se ve své knize několikrát odvolává na Marxe (to musíte strpět). Jeho knihy byly u nás zakázané za normalizace. Ale je pěkné, že svoji knihu napsal, aby mládeži přiblížil dobu romantismu a jeho umění. Je to lepší, než když u nás psal Závada o Karlu Hynkovi, takovou apoteózu si může strčit do špic (už nemůže, má to za sebou). Je tu podán historický obraz doby, přeměna klasicismu na romantismus s ohledem na vznikající kapitalismus. A také překonání romantismu.
Rousseau, Goethe, hnutí Sturm und Drang, kult géniů, zločinců a role zřícenin: vše co mělo vliv i na českou scénu.
Vzepětí tvůrčích sil i úpadek, tak to bývá.
Podnětné.

2 11.09.2022

Je stále radost číst tuto knihu.
Byla to jedna z posledních knih, kterou si zakoupila moje matka. Dovedu si představit jakou senzaci ve své době kniha způsobila. Vždyť jste se v ní dočetli to, co není v učených knihách o archeologii: jak to bylo v autentickém podání samotných objevitelů. Jejich ústy se dozvídáme o úžasných objevech, které na ně pod nánosy věků čekaly. Je to vzrušené svědectví o dobách, kdy byla archeologie dobrodružstvím. To se již nebude opakovat, marná sláva. Autor tohle vzrušení zprostředkovává prvotřídně.
Knihu milovala moje maminka, choval jsem ji jako oko v hlavě.
Velmi doporučuji, i když jsou dnes snad mnohá fakta zastíněna vývojem.

3 25.08.2022

Docela nečekaná souvislost – protože text je hodně válečný, podobný článek jsem četl na téma Proč jsou Rusové tak brutální na Ukrajině: str. 68/ „Také jsme zjistili, že jakmile je napětí z čekání u konce, přichází divoké vzrušení, které někdy po boji přechází do slaboduchého sadismu. Vojáci nejsou vždycky zodpovědní za zvěrstva, která spáchali – z vlastní zkušenosti vám můžu říct, že podobné výstřelky jsou přirozeným důsledkem pekelné úlevy pramenící z toho, že člověk už nemusí myslet. Ukrutnosti nejsou někdy ničím jiným než pomstou zmučených. Katarze, to je to slovo, po kterém jsem pátral.“
Slaboduchého sadismu si v téhle knížce užijete.
Jsou ho plné dějiny.

7 24.08.2022

Neodolal jsem a po Liškách na vinici sáhl po této knize. Ouha! Vedle této knihy BLÁZNOVA MOUDROST bledne jako měsíc ve slunečním světle. Možná to je tím, že život JJR byl tak neurovnaný. Nejdřív se před našima očima odehrává podivné milostné drama, na které navazuje, co se stane s dílem jedince, chopí-li se ho ideologie. Čte se to jako špatná groteska.
Jako knižní text však je tento román pouhým náčrtem událostí. Chtěl jsem se něco dozvědět o Velké francouzské revoluci, našel jsem jen pamflet. Tomu odpovídá i hodnocení v doslovu k 1.vydání.
Myslím, že k tématu by se dalo mnohé dodat.
U mne nezdařený pokus.

4 02.08.2022

Za jakých podmínek se rodila americká demokracie? Tyla z volnomyšlenkářské Francie. Román napsaný po válce ukazuje, že to byl proces nezadržitelný, ale také závislý na lidské velikosti i malosti. Do jaké míry zrovinka takhle uvažovali královi lidé, kteří si pod sebou řezali svou aristokratickou větev? Autor protěžuje doktora Franklina, jehož vize, že až americká demokracie zestárne, stane se z ní cosi na způsob „amerického způsobu života“. Jak prorocké! Uvažoval opravdu tak? V každém případě se autorovi podařilo rozehrát živou fresku doby, kdy se lámaly světové dějiny. Doporučuji vaší četbě.

8 01.08.2022

Číst dnes klasickou ruskou literaturu? Jak poučné!
Tyhle obrázky z širé Rusi vám toho řeknou mnoho o „ruské duši“. Je jedno, že byly sepsány před více než sto lety. Tyhle typy lidí tam žijí stále, utilisticky přemýšlející, i když socialismus změnil mnohé. Bunin si pamatoval obrázky z rodné země velmi plasticky. Však také dostal za své psaní Nobelovku.
Jsou dnes noví Buninové? Pikantní je, že v Rusku některé jeho knihy zakázali, prý propagují volnou lásku. Myslím, že dnes by je zakázali z jiných důvodů: obraz Rusi je značně nelichotivý.

4 19.07.2022

Jedna z nejdrsnějších knih! Kolik nám může život naložit? Autor se s ničím nepárá, ani se sebou. Je toho na něj moc! Ale je mladý. Tak to zvládne. Nechci opakovat moudra předešlých čtenářů. Snad se u nás mají Vietnamci líp. O homosex. nemluvě. Rozhodně to všechno popsal pěkně!

3 25.04.2022

„Všichni jsme četli Marxe a Rimbauda.“ Jak typické pro knihu z Latinské Ameriky.
Přečtěte si Lakunu nebo vl. životopis Marquezův – politika se prolíná s poetikou.
Také jste v mládí psali básničky? Tahle kniha je oslavou básnění, navzdory „žaludečnímu realismu“. Plně souhlasím s juanitem 39: prvních 200 stran budete nadšeni, pak….. psát latinoamerickou literaturu vyžaduje zabývat se politikou a to není můj šálek kávy… sorry. Dávám 4 hvězdy (pán Bolano psát umí, někdy méně znamená více).

5 16.04.2022

Antologie začíná rozhovorem Eckermanna (Hovory s Goethem) s Goethem: E. poukazuje na to, že každý zná jen Shakespeara, avšak skvělých renesančních básníků bylo tehdy v Anglii mnohem víc. Goethe na to, že Shakespeare vskutku přečnívá, avšak kdybychom postavili Montblank na čistou rovinu, užasli bychom nad jeho výškou, mezi ostatními horami sice přečnívá, ale chápeme, odkud se zvednul. Anglické básníky vyzvedla doba rozkvětu Evropy v pokolumbovské době velkých objevů a cest. „Škola noci“ byl název tehdejšího okruhu spřízněných básníků, asi něco jako náš „Devětsil“ nebo jako spolek „Žaludečních realistů“ z Bolaňových „Divokých detektivů“ (haha, jestli tu knihu chcete brát vážně), zapátrejte v paměti a další básnické družiny vám určitě vytanou na mysli.
Když pominu své oblíbené Shakespearovy sonety, určitě bude mou oblíbenou v antologii „Poslední sbohem“ od Michaela Draytona. Drayton byl Shakespearův přítel a prý jeden z nejuniverzálnějších alžbětinských básníků. Jistě, byli i dokonalejší veršotepci než W.S., ale jak napsal F.X. Šalda: „Shakespeare žije proto tak intenzívně, že nám dává možnost dotvářeti ho, domýšleti ho, spolupracovati s ním. Požár, který rozdmýchává požár jiný. Dílo může žíti tak dobře svými takzvanými vadami jako takzvanými přednostmi...“
Hronova antologie není rozsáhlá, je přehledná a bude se vám dobře číst. Je svědectvím o šťastné době, dozajista šťastnější než je ta dnešní, plná nejistot.

3 05.04.2022

Zafón v jednom rozhovoru odpověděl na otázku, zda musí být fikce historicky přesná, že ne. „Fikce musí být účinná, dojemná, stimulující, svůdná. Fikce musí vyprávět dobrý příběh tím nejlepším možným způsobem. Pak se může rozhodnout, zda bude emocionálně upřímný a přesný, nebo ne.“ Po stopách Stínu větru se vydaly už stovky čtenářů, hledaly v Barceloně ulici s kouzelným názvem Tibidabo, kde pod číslem 22 stojí architektonicky zajímavý dům (dříve dům hrůzy), na netu najdete i fotky starých tramvají, kterými jezdil tajemný Daniel, no prostě něco podobného, co můžete zažít třeba v Londýně po přečtení fantasy Hawksmoor. Bohužel, Zafónova kniha má na sobě stín červené knihovny. Zpočátku si ještě říkáte “co se z toho vyklube?“, ale když se to pak klube dál a dál černobíle v jednoduše nastíněných emocích a propletencích napsaných otřepaným slovníkem, dojdete k bodu, kdy kniha už opravdu připomíná Brdečkův scénář k filmu Limonádový Joe se scénou „kakaové skvrny velikosti mexického dolaru“ (kdybyste snad ten film dosud neviděli, doporučuji!), pak už mohou číst dál jen neohrožení hltači šestákových románků… Nepochybuji, že jich je mezi námi stále nespočet (viz hodnocení čtenářů, z nichž někteří nad knihou i prolévali slzičky). Ostatně, motivu utajených dětí se nevyhnula ani slavná Agatha Christie, ale psala alespoň poctivé zápletky. Ale, pan Zafón promine, jako limonáda je to jeho psaní docela dobré. Španělé mají bohatý šťavnatý jazyk, který je „dojemný, stimulující, svůdný“ a pokud spisovatel neumí vyprávět lépe a tohle je jeho „nejlepší způsob“, prosím. Romantika? Láska a msta? Policejní zvůle? Na Hraběte Monte Christo (jestli to neznáte, vřele doporučuji!) to žel nemá……. 3 hvězdy za „tah na branku“.

13 01.04.2022

Dost už tu bylo řečeno těmi, co brožuru přečetli. Myslím, že autor je dost erudovaný, aby mohl psát o tom, jak čelit tyranii (viz jeho Krvavé země). „Tyranie“ je jen takový agitační výcuc před US volbami, na druhé straně ji máte hned přečtenou. O Putinovi se tam píše také a vy si uvědomíte, proč Trump na začátku tažení na Ukrajinu prohlásil: „Putin je génius.“ Jediný evropský Churchill teď sedí v napolo obleženém Kyjevě a Putin si svými prebendami v ropných a podobných společnostech zajistil výhodnou pozici pro rozšíření svého impéria. Snad by stálo za to, aby někdo napsal podobnou knihu o tom, jak jsme mu v tom pomohli. Jestliže jste jako já prožili úpadek komunismu, určitě si uděláte analogii s tím, jak to nyní vypadá v EU a USA. „Na konci svého života musím říct, že mě nejvíc zklamal Západ,“ prohlásil můj kamarád. Přečtěte si o tyranii a hledejte cestu k pravým hodnotám! Třeba už pan Snyder píše knihu, jak čelit současnosti.

10 27.03.2022

„Nemohl jsem dovolit svým nepřátelům, aby mysleli, že jsem poražený, že jsem jim vydán na milost.“ (s. 296)
Weiss nám ukazuje nezlomnou vůli nepolepšitelného hedonisty a hledače Rembrandta, jehož motto je dobré pro ty, kteří si hledí svého díla a svého života jako největší hodnoty. Je to důležité zvláště v těžkých dobách jako je dnešní, válečná… Zajímavý je zde i střet s mladým filozofem Spinozou, který si Weiss k příběhu dodal jako zorný úhel pohledu na život a svět. Musím připomenout alespoň tři Spinozovy myšlenky:
„Každá situace má smysl, jen ho najít.
Nenávist, pravý opak lásky, vzniká z bludu vycházejícího z domněnek.
Nejeden člověk si zachoval zdravý rozum a veselou mysl jen díky radám, kterých neuposlechl.“
Výsek z života Rembrandtova zobrazený v díle, je poněkud úzký a vede k opakování motivů, a to celou knihu trochu sráží proti jiným Weissovým životopisům. A Spinozův případ je tudíž i trochu spekulativní, aby byla kniha zajímavější. Nicméně je to dobrá kniha. A je dojemné, jak skvěle funguje celá Rembrandtova rodina i v nejtěžších chvílích.
Román velmi pozdvihují básně na začátcích kapitol, velice dobré a skvěle motivační:
„Drž se
Drž se papírového draka
A nepusť se
Ať si vítr zuřivě duje
Drak tě podrží
Ať si vítr sebeslabší je
Drak tě donese dolů v bezpečí
Drž se
Drž se svého draka
Život je drak
Je“
Tyto verše pro svého manžela skládala jeho žena, básnířka Stymean Karlen a jsou ozdobou jeho knih.
Mám 1. vydání s portrétem Rembrandta v bílém turbanu, který se na mne bude dívat a připomínat mi, o čem je lidský život.

6 25.03.2022

Nikdy se nevzdat a jít dál za svobodou, nenechat se zotročit a zabít! Kniha o osudech jedné rodiny za druhé světové války je dnes velmi aktuální. Však mi ji (a také vám - je třeba na Ulož to) doporučila při rozhovoru v Radiožurnálu psycholožka Yvonna Lucká: „Odvahu! Znovu jsem si přečetla některé knihy pro tuto těžkou dobu – Čapkovu Matku a Z Paříže do Paříže, kterou mám moc ráda. Takové knihy pomáhají pochopit, co lidé ve válce prožívají...“
Mementem je autorův epilog, ve kterém mluví ke svému synovi:
„Proč jsem tuhle knihu napsal? Samozřejmě že jsem si tu otázku měl položit, než jsem začal, to by bylo logičtější, jenomže všecko není vždycky logické, zrodila se ze mě jako něco docela přirozeného, snad to tak muselo být. Říkám si, že si ji ten chlapec jednou přečte, a to mi stačí. Třeba ji odhodí, třeba se mu ty vzpomínky budou zdát už do omrzení omleté, anebo naopak se nad ní zamyslí, to už musím nechat na něm. Ale stejně si tak představuju, že bych mu dneska večer, až odejde do svého pokoje, který sousedí s mým, musel říct: „Můj milý chlapečku, vezmi si chlebník, tady máš pět tisíc franků a musíš jít pryč.“ To se přihodilo mně, to se přihodilo mému otci, a mě zaplavuje bezmezná radost, že jemu se to nepřihodí. Jestlipak bude ten svět lepší?“
Bude?
Co myslíte?
/PS: V našem městečku je dnes 63 uprchlíků z Ukrajiny, jak to máte vy?/

8 16.03.2022

Trochu jednoduchý příběh, děj se posouvá pomalu kupředu, zdá se, že téměř bez emocí, vše je popsáno věcně a všedně… Prokládáno popisy okamžiků z pobytu na zahradě, dlouhá líčení starého domu a detailů křivolaké uličky, fascinace pobytu v opuštěné starodávné usedlosti majitelů plné starožitného nábytku… Je toho dost na knihu?
Vše je podřízeno fenoménu wabi sabi, který nás učí nalézat krásu v jednoduchosti, žít současností a přijímat život i sebe samé, takové, jací jsme, se všemi chybami a nedostatky. Z estetického hlediska je pro Wabi Sabi typická asymetrie, neúplnost, skromnost a neokázalost. Ne nadarmo se říká, že v jednoduchosti je krása.
Wabi původně znamenalo cítit se osamělý, ale v moderní době se stalo synonymem pro radost ze samoty stranou od materiálního způsobu života, tedy duchovní hodnotou. Sabi je výrazem pro proces stárnutí a zrání, tedy fenomén, který navazuje kontinuitu s minulostí, našimi předky. Wabi Sabi je tedy hlubším vnímání prosté krásy, často na první pohled ne zcela zjevné – musíte ji objevit svým nitrem (třeba ve starém nábytku či čajové soupravě po babičce), pojem je ovlivněn zenbuddhistickým vnímáním světa, tedy pouze smyslovými vjemy bez účasti racionality. Fenomén Wabi Sabi je v Japonsku prezentován čajovým obřadem, skládáním haiku (poezie okamžiku), prostou keramikou, kaligrafií, ikebanou…
V Kočičím hostu tak můžeme nahlédnout do japonské duše, ať už ji pochopíme více, nebo méně. Ne nadarmo se říká, že když má Evropan popsat motýla, začne vypočítávat, kolik má křídel, nohou, tykadel – Japonec pak řekne, že je to létající květ...

14 14.03.2022

Všechno je jednou poprvé, tak i vklad raného Dantova díla je vzpomínán literárními historiky nikoli pro dokonalost jeho veršů , nýbrž pro jejich objevné uspořádání do celku. Dante v Novém životě překročil úzus vydávání jednotlivých básní a vytvořil z nich vlastně takovou autobiografii, nebo chcete-li koncepční album (podobně třeba překročili hranice náhodně vybraných písní na LP Beatles, když vydali své slavné koncepční album Sgt. Pepper´s Lonely Hearts Club Band). Doplnil své básně pro Beatrice o nové kousky dotvářející retrospektivu o předtuchu smrti jeho milované. Tím se celá sbírka stala vlastně dějově velmi napínavou: co se ještě přihodí? Samotné básně ve sbírce nevybočují z dobových zvyklostí, jak si v knize můžete přečíst, podobně psalo několik jiných literátů. Doprovázejí je ale básníkovy popisy děje psané ve třetí osobě, které jsou občas prokládány úvahami v ich formě. Zde se básník mohl osobně vyjádřit rodným jazykem (kterým je ostatně psaná celá sbírka) o tom, co prožívá. Strnulost středověku tak posunul k moderní renesanci.
Dokonalý je překlad Jana Vladislava i jeho komentář napovídající, jak máte taková stará díla číst – kniha byla jednou z posledních, co tu mohl vydat, než byl režimem umlčen a posléze odeslán do francouzského exilu. Vladislav byl velkým odborníkem na renesanční literaturu, o které hojně publikoval (Michelangelo – podoba živé tváře ad). Byl mistrem slova. Nedostižné jsou i jiné jeho překlady od Shakespeara po pohádky národů.
Vita Nuova je tedy důležité dílo evropské renesance a nejen básníci se na něj odkazují. Tak třeba: znal ho i Bohumil Hrabal a pojmenoval tak prostřední díl své autobiografie.

4 11.03.2022

„Ale čtenář je už asi unaven všemi těmito podrobnostmi úředního jednání a právě tak všemi těmi dvorskými intrikami. Ze všeho toho je možné si vzít poučení, že jakmile se člověk dostane ke dvoru, vydává všanc své štěstí, je-li šťasten; v každém případě činí svou budoucnost závislou na intrikách nějaké komorné.
V republikánské Americe zase je nutno (jaká nuda!) vážně se po celé dny ucházet o přízeň pouličních kramářů a stát se takovým pitomcem, jako jsou oni. A žádné operní divadlo!“
Tohle je rámec, v kterém jednají hrdinové Stendhalova románu. O odchodu do Ameriky se tu pak několikrát mluví, ale nedojde na ni. Zato NUDA je překvapivě hybatelem událostí, které mají často osudové dopady. Podivné! Neměla šlechta opravdu nic jiného na práci než zábavu a hýčkání svého zbytnělého ega? Intriky, intriky na druhou, intriky na entou a jejich důsledky. Romantická láska, láska ke svobodě, vláda jedu a dýky. To vše zpracováno podle staré kroniky zvané „Počátek velikosti rodu Farnese“. Síla této knihy je v líčení silných hnutí mysli tvořících směs lásky, nenávisti, života a smrti. A samozřejmě pro nás zajímavého líčení doby po napoleonských válkách v absolutistickém parmském knížectví. Autor sám lavíruje mezi dvěma světy („starým“ a „novým“) a chvílemi vypisuje nekonečné souvislosti, aby pak hnal děj zkratkovitě dál.
Knížku se skvělými Lieslerovými ilustracemi mám po své mamince, milovala klasickou literaturu, já ji přečetl teprve nyní, když jsem na penzi, a přiznávám, že s autorovým povídáním musíte mít nějakou tu trpělivost. Přeci jen byla psána skoro před dvěma staletími, kdy se tolik nespěchalo. (Rok po napsání knihy se kupř. vdávala Božena Němcová, a když jste své milé chtěli zahrát její oblíbenou písničku, nebylo to z cédéčka, ale museli jste si najmout opravdovou kapelu...) A v dnešní době ukrajinské války se jistě pousmějete nad Fabrizziovou účastí v bitvě u Waterloo, ale je to trpký úšklebek: dnes by určitě nepřežil...

7 09.03.2022