Ninjer komentáře u knih

Zajímavá a poměrně čtivá kniha, která se snaží oslovit čtenáře tím, jak je důležitá tzv. emoční inteligence. Na úvod se mluví o tom, jak v druhé polovině 20. století bylo hrozně populární IQ, jež se i stalo jakýmsi symbolem úspěchu. Kdo je v tomhle směru hodně inteligentní, musí mít v životě vyhráno. Později se však ukázalo, že to není zdaleka tak jednoduché, protože důležité a dokonce i často důležitější než tento druh inteligence je něco, co Goleman nazývá "emoční inteligencí". Tento termín nevymyslel, ale touto knihou zpopularizoval (možná znáte nesprávnou zkratku EQ - správně EI).

Knížka je poměrně jasně strukturovaná a vědecky důkladná. Goleman vychází z desítek, možná i stovek výzkumů, které jsou neustále ilustrovány na reálných případech. Třeba o tom, jak někomu "ruplo v bedně", i když tomu mohlo být zabráněno, nebo naopak jak někdo, kdo nebyl zrovna génius byl úspěšným, vyrovnaným člověkem. Později se kniha hodně zaměřuje na děti a jejich emocionální problémy.

Emoční inteligence je něco, pro co má někdo větší talent či predispozice, ale Goleman neustále vyzývá k tomu, že jde o něco, o čem by se mělo mluvit a odborně učit. Je důležité, aby takové vzdělávání bylo dobře vymyšlené a mělo dlouhodobější charakter. S takovým vyšším EQ a větší obeznámeností, jak vyhodnocovat lidské emoce, totiž může nejen vznikat méně konfliktů (z nichž některé můžou mít tragické důsledky), ale hlavně můžou být lidi oblíbenější, úspěšnější a šťastnější. Konkrétně častou situací třeba je, že nějaký nesebevědomý outsider si myslí, že se na něho někdo "špatně podíval", začnou se v něm zmítat negativní emoce a to vše může vyvrcholit třeba i fyzickým napadením. Je důležité se nejprve uklidnit, popřemýšlet o situaci, která právě nastala a snažit se ji racionálně vyřešit. To je samozřejmě něco, co se hodí dětem i dospělým.

Nemělo by se ale v žádném případě čekat na školu, až někde mezi prvoukou a psaním a počítáním vaše nezdárné dítko pančitelka naučí jak se správně chovat. Dítě už od velmi raného věku (někdy už od 2 let) napodobuje chování svých rodičů, a to i například v tom řešení krizových situací. Pokud maminka bude fyzicky trestat svého synka, nesmí se pak divit, že její starší syn, který toho byl svědkem, zase bude tímto způsobem "uklidňovat" děti ve školce.

I když je v knize hodně příběhů ze života a má kratší kapitoly, je místy spíše náročnějším čtením. Občas na mě i působila tak, že se autor trochu opakuje. Každopádně množství zajímavých a dobře zdokumentovaných poznatků je v knize opravdu veliké množství.


K této knize mají mnozí vědci různé výhrady. Například údajně nesplňuje vědecké standardy, zaměňuje některé termíny a dodatečně nezdůrazňuje, že emoční inteligence se dá zvýšit, ale hodně záleží na individuálním člověku - každý má nějaký ten limit. Četl jsem upravené vydání z roku 2005 a mám takový dojem, že na výtky Goleman mírně dal a do knihy zahrnul několik důležitých vět navíc.

V každém případě je Emoční inteligence působivá kniha projednávající důležitý aspekt lidské povahy, správně apelující na jeho poznávání a rozvoji.


Osm pozitivních emocí z deseti.

2 28.07.2021

V nedaleké budoucnosti na tom lidstvo není nejlíp. Únik z nepříznivé reality přináší vymakaný virtuální svět OASIS, který v podstatě nahradil internet (a dokonce i Facebook). Hlavní tvůrce OASIS, výstřední asociální geek James Halliday, však umírá a zanechává za sebou velkolepý turnaj, v němž jen ten nejlepší z nejlepších může vyhrát jeho pohádkové bohatství. Jenže v sázce je čím dál víc a víc, a tak nakonec hlavní hrdina nebude muset udělat nic menšího než zachránit svět.

Ready Player One má i filmovou adaptaci od samotného Stevena Spielberga, která se mi velmi líbila, ale hned na úvod musím zdůraznit, že kniha je úplně jiná. S filmem má podobné hlavní postavy, styčné body zápletky a řekněme že i atmosféru, ale jinak jde o úplně odlišnou záležitost. Ve filmu jsou všelijaké modernější hry a popkulturní odkazy, které jsou známější a hlavně vizuálně zajímavější, takže to rozhodnutí chápu. Kniha je totiž urputně zaměřená na osmdesátky. Tvůrce OASIS Halliday vyrůstal v 80. letech a ve svém velkolepém turnaji nechává ožívat své radostné vzpomínky na áčkové i béčkové filmy (Krotitelé duchů, War Games...), patetickou rockovou hudbu a především videohry, které však byly v úplných plenkách. Hráči museli zapojovat představivost, aby si pod tou hromádkou pixelů představili tu nebojácného rytíře bojujícího s drakem, tu vesmírnou bitevní loď odrážející útok záhadné mimozemské civilizace.

Pokud máte rádi videoherní a obecně nerdovskou kulturu, je to určitě plus, ale není tomu tak, že by tohle byla kniha přesně pro mě. Například popisované videohry jsou na mě příliš staré a nejspíš bych je nehrál, a přesto mě moc bavilo si o nich číst. Na rozdíl od filmu kniha není jen o nějakých menších odkazech. Kniha je do osmdesátek úplně ponořená. Občas se v románu vyskytne nějaký ten výčet, co všechno z jaké hry, filmu či starého animovaného seriálu vidíme, ale také se tu například o filmech (z nichž jsem mnohé neviděl) píšou celé pasáže, a o hrách (které většinu sotva znám) klidně i celé strany - a je to super zábava.

Kniha není žádnou encyklopedií, ačkoliv hlavní nerd bez reálného života (zde v podstatě doslova) má až encyklopedické znalosti osmdesátkové popkultury. Osmdesátky jsou totiž využívány v samotném ději, a ten je většinu času zatraceně zábavný a napínavý. Je to klasický příběh o záchraně světa, ale ve vzrušujících (aspoň pro někoho) a originálních kulisách. Ready Player One má dobré a někdy nečekané zvraty a je často překvapivě realistický. Sem tam má hlavní hrdina příliš větší štěstí, a kdybych se chtěl hrabat v logice turnaje, tak bych určitě něco našel, ale jinak se zdaleka nejedná o nějakou pohodovou fantazii, v níž nerd-outsider všem ukáže, jakej je borec. Hlavní hrdina musí leccos obětovat a opravdu dřít (a to nejen ve virtuálním světě), aby dosáhl svého snu.

Ready Player One je působivý a moc hezký příběh nejen pro nerdy.


Devět splněných questů z deseti.



P.S. Český překlad je... prostě asi takový, jaký bych čekal. Před deseti lety bych ho vzteky roztrhal, nyní už jsem dosáhl zenu a chápu, že nemůžu úplně očekávat překlad, jaký by se mi zamlouval. Je fajn, že si překladatelka dohledala, jaké filmy a seriály mají český překlad a zbytek nechává nepřeložený (tak jak by to mělo být). I když i tam se najdou chyby a něco se špatně (ne)přeloží. Občas je špatně přeložená nějaká hláška, většinou je chybou přílišná doslovnost, takže najednou má jiný význam. Občas je něco přeloženě vynalézavě, občas je to úplně mimo. Za nejhorší věci, kterých jsem si všiml, považuju "fotbalové mamky" ("soccer moms" se blbě překládá, jde o přezdívku mamin, co vozí děti na kroužky a tréninky, ale to se u nás nepoužívá) a především často se vyskytující "zásahové body" (hit points).

Pokud umíte dobře anglicky, neudělejte stejnou chybu jako já a přečtěte si to v originále :)

9 24.07.2021

Nečetl jsem ani neviděl žádný díl Hunger Games, ale na doporučení své žačky jsem se rozhodl zkusit tenhle prequel. Byl jsem taky zvědavý, jestli to funguje i bez znalostí předchozích dílů. A jo, funguje a je to fajn young adult román.

Sledujeme dramatický příběh mladíka jménem Coriolanus Snow, který žije v dystopickém světě plném chudoby. O trochu lepší než zbytek známého světa se daří takzvanému Kapitolu, který se dlouhodobě mstí okolním chudým krajům za dávnou válku tím, že pravidelně pořádá "Hladové hry". V těch se organizovaně zabíjí vybrané děti pro pobavení ostatních. Autorka má ale spíše kladný pohled na svět, takže tahle zvrácená reality show není až tak populární a Kapitol pořád vymýšlí jak lidi přinutit, aby se na to dívali. Přijdou například s tím, že drony můžou vybraným chudým bojovníkům posílat do arény jídlo a pití, což bohatší obyvatelé kapitolu rádi využívají.

Samotný turnaj je ale jen jednou částí velkého příběhu. Ve skutečnosti je to především love story. Snow se totiž sbližuje s divokou a okouzlující zpěvačkou Lucy Gray, jejíž je "trenérem" (což je spíš jen oficiální titul, protože ve skutečnosti k žádnému výcviku nedochází).

Základní příběh je poměrně jednoduchý, ale i přes solidní délku 500 stran nenudí, protože autorka umí dobře dávkovat různé zvraty (a překvapivě téměř nikdy nejde o smrt postavy) a zajímavě rozvíjet děj. Především má ale tahle "young adult" slušné postavy. Ty vedlejší nejsou nic extra, ale ty hlavní mají něco do sebe. Mocná doktorka Gaulová je dobrá psychopatka, zpěvačka Lucy Gray má obdivuhodnou vnitřní sílu a především Snow je dobrý antihrdina. Pochází z vyšší třídy, jenže je ve skutečnosti chudý, což ho pěkně štve. Je ambiciózní, inteligentní a je zvyklý na ostatní hrát nějakou svou hru. Do Lucy je opravdu zamilovaný, ale zároveň vlivem těžkých okolností možná přejde na temnou stranou síly... Sorry, špatná franšíza.

Balada o ptácích a hadech se inspiruje zamilovanými písněmi z minulosti, ale zároveň přináší zajímavý totalitní svět. Oboje slušně funguje. Není to kdovíjak propracovaný ani originální román, ale je čtivý a sympatický. A samotný závěr byl natolik povedený, že mě to přesvědčilo k přečtení samotných Hunger Games.

Sedm nešťastných lásek z deseti.

5 18.07.2021

Autenticky působící reportáž z gulagu. Bohužel mě ale tahle kniha moc nenadchla. Obávám se, že je kniha oceňovaná především pro svůj význam - přeci jen autor opravdu v pracovním táboru byl, takže se jedná o důležité svědectví - ale jako normální literaturu bych ji nedoporučoval.

Minimálně v dnešní době jsou reportáže z drsných míst, válečných konfliktů či třeba i vězení, psané mnohem poutavěji. Jeden den Ivana Děnisoviče téměř postrádá jakýkoliv emocionální náboj, je dějově nezáživná a má zcela nevýrazné postavy. Sledujeme velice obyčejný den ve vězení, který se skládá především z různého obcházení mimořádně přísného a nespravedlivého vězeňského systému, popisu různé manuální práce a prázdných dialogů mezi vězni.

I v té obyčejnosti a realističnosti jsem občas našel něco, co mě zaujalo, ale to se dělo spíš vzácně. Zajímavé jsou třeba dialekty vězňů, se kterým se český překladatel zdánlivě pěkně popasoval.

Pět odkroucených let z deseti.

1 09.07.2021

Detektivka plná emocí od autorky Dívky ve vlaku. Into the Water vypráví příběh jedné řeky, která má už odnepaměti špatnou pověst. Dřív tam topili čarodějnice, teď se tam jednou za čas za podivných okolností utopí nějaké další ženské (pravděpodobně ne čarodějky). Kniha začíná právě jedním takovým záhadným utonutím.

Od začátku do konce je v románu fůra postav, převážně ženského pohlaví, které střídavě rozvíjejí a posouvají děj. Ten není nijak zvlášť špatný, čtenáři se odkrývají podrobnosti jednotlivých (sebe?)vražd a dozvídáme se o různých vážných traumatech, především o sexuálním násilí v různých podobách. Často jde o věci, o kterých bych řekl, že se pořádně mluví až teprve v posledních několika letech. Když nepočítám to, že až na jednoho kluka jsou všechny mužské postavy kreténi, tak je to podle mě zpracované velice dobře a dojde i na nějaké silné momenty.

Tady bohužel ale s chválou končím. Ženské postavy, které tu hrají prim, jsou všechny slušné trosky a možná i tím, že vyprávějí příběh hlavně ony je děj neskutečně matoucí. Hlavně je dost těžké mezi sebou postavy rozlišovat. Všechny jsou podobně divné, takže spisovatelka ani nedokáže pořádně rozlišit, jestli zrovna příběh píše dospívající dívka nebo starší žena. Dokonce jsem si i jednou uprostřed kapitoly uvědomil, že teď nečtu z pohledu dospělého učitele, ale malého kluka. Všichni jsou to prostě divňousové.

Děj má hodně odboček a je zamotaný a překomplikovaný. Hlavně je prostě postav zbytečně moc, dal bych pryč minimálně polovinu. Řekl bych, že jich je tolik především proto, aby autorka mohla ukázat co nejvíc společenských problémů, které je trápí, ale úplně zapomněla na to, aby postavy byly něčím zajímavé. Místo toho spíš překáží v rozvíjení děje.


Šíleně matoucí detektivka plná zmatených, nevýrazných lidí, co vytahují na světlo svá traumata.


Čtyři divní a utopení z deseti.

3 03.07.2021

Hororová klasika s kultovní filmovou adaptací. Knižní Osvícení už jsem před mnoha lety četl a rozhodl jsem mu podívat do hotelu Overlook ještě jednou.

Minimálně ze slavné a často parodované scény "Here's Johnny!" může každý tušit, jak skončí kniha o strašidelném hotelu, který má přes zimu hlídat tříčlenná rodinka. Tato scéna se sice přesně takhle v knize neodehraje, ale i když román vypráví příběh chronologicky, dá se velmi brzy vytušit, k čemu se schyluje. Kniha je mimo pár detailů na konci slušně předvídatelná, což byl ale, myslím, i Kingův záměr. Zvraty tedy nečekejte, jen postupné propadání se do hlubin šílenství.

Osvícení je v mnoha ohledech klasickým hororem. Máme tu strašidelný dům (hotel) a nějaké nehmotné, ale přesto mocné zlo. Staré motivy tu King dotahuje trochu dál. Zlo je tu čím dál doslovnější (zjistíme záměry "hotelu") a o hotelu se toho mnoho dozvíme. Velmi výrazným prvkem knihy je také telepatie malého syna Dannyho, který čte myšlenky i pocity lidí kolem sebe. Kdyby se Danny z Osvícení potkal s pyromanskou holčičkou z Žhářky, mohli založit superhrdinský tým.

V románu je také oblíbené Kingovo téma dysfunkční rodiny, které tu rozebírá dost do hloubky, ale naštěstí tu nepředvádí až takovou grafomanii jako u jiných svých děl. Otec hlavního táty je alkoholik, matka hlavní mámy zase menší psychopatka, a tyto traumata si nosí v sobě a bohužel to pak přenáší na chudáčka Dannyho, který je tu vyobrazený jako nejhodnější kluk na světě.

Táta Johnny se sice nakonci zblázní, ale velmi brzy čtenář zjistí, že to není žádný zlatíčko ani předtím. Má svoje světlé stránky, ale spíš je to blbeček, na kterého zcela pasuje dnes oblíbené adjektivum "toxický".

Postavy je občas zajímavé sledovat, ale protože je Jack takový vůl, matka tak pasivní a Danny příliš dokonalý, tak se jim nedá moc fandit. Kniha je pak mírně zdlouhavá a ne až tak zábavná a ani tolik děsivá. Některé věci v hotelu jsou fajn, mezi nejstrašidelnější a nejzajímavější pasáže patří bizarní scény z tanečního sálu. Dávní hoteloví hosté jsou zde převlečení do zvířecích kostýmů a jsou pěkně nechutní.


Celkově slušná kingovka.


Šest nevyvedených rodinných dovolených z deseti.

10 09.06.2021

Druhý díl zábavného, ale poměrně důsledného převyprávění řeckých mýtů od slavného britského komika a intelektuála Stephena Frye.

V Mýtech jsme se dočeti, jak to všechno začalo s mocnými Titány a s jejich následovníky, dodnes slavnými bohy jako Zeus, Afrodita či Hádes. Hrdinové se zaměřují na pokračovatele bohů, čím dál silnější lidi - avšak často silnější díky tomu, že jsou potomky bohů. Bohové se v této knize také vyskytují, i když pouze jako vedlejší postavy, které občas hrdinům pomůžou a občas je naopak potrápí. Hlavní částí knihy je ale popis různých dobrodružství, které jsou plné monster, určitého počtu úkolů, lstivých panovníků a šťastné i nešťastné lásky. A to by to nebyli starověcí Řeci, aby nedošlo i na nějaké to vraždění a sex v rodině (i když zvlášť na to druhé jsou přeci jen větší experti bozi než polobozi).

I v této knize je hodně poznámek pod čarou a často i hodně různých odboček, aby se něco dovysvětlilo, například co je zač tahle a tahle postava, protože Řeci byli experti v tom, že každé vedlejší postavě vymýšleli své vlastní "sólová dobrodružství". Přibližně v polovině knihy začne na tomhle dovysvětlování Fry příliš ujíždět a ze zábavných příběhů se stává překomplikovaná lekce (fiktivní) historie.

Celkově mě některé příběhy bavily víc (např. Héraklés či největší athénský hrdina Théseus), některé míň - například Iásonův příběh se dost táhne a má hromadu odboček, i když základ je zajímavý. Jeho slavná výprava totiž měla na palubě podle názvu lodě tzv. "Argonauty", což byla skupinka těch nejslavnějších hrdinů té doby. Byl mezi nimi třeba největší silák Héraklés (Herkules) či nejtalentovanější bard Orfeus. Byli to v podstatě takoví řečtí Avengers.

Stephen Fry vypráví velmi zábavným způsobem, i když ne vždy je kniha natolik působivá jako první kniha Mýty. Určitě ale stojí za to si ji přečíst, pokud vás řecké pověsti alespoň trochu zajímají.


Sedm předchůdců superhrdinů z deseti.


P.S. U českého vydání mi vadily dvě věci - občas není vyznačeno, že poznámka pod čarou není od autora knihy, ale od překladatele či redaktora, a chybí mapa, na kterou se jednou v textu přímo odkazuje.

3 23.05.2021

Těžký život Zaklínače pokračuje. Země je ve válce a snad každý řeší, na čí stranu se přidat a jak to všechno nějak ve zdraví přežít, ale Geralt jen tvrdošíjně hledá Ciri. Postupně se na něho nabalují různé zajímavé existence, až z toho vznikne vskutku podivuhodná parta. Toto cestování je nejlepší část knihy. Dojde na nápadité situace a postavy v partě jsou moc fajn. Především mě bavili trpaslík Zoltan a tajemný léčitel Regis.

Kromě toho taky (na rozdíl od Geralta) vidíme, jak se daří Ciri, vzácné dívce s tajuplnou mocí. A je to tedy další překvapivý obrat v jejím životě. Narazí totiž na partu divokých zbojníků a zbojnic, kteří rádi kradou, zabíjí a souloží...

V Křestu ohně kromě jiného často sledujeme různé vládce a čarodějky, kteří komentují válečné snažení a vymýšlí různé plány jak válku vyhrát, což je nejslabší část knihy. To, že si čarodějnice vytváří svůj tajný konvent, s nímž chtějí vzdáleně tahat za nitky, dává smysl a je to zajímavé, ale poslouchat jejich pletichaření na desítkách stran je často dost úmorné.

Další pěkné dobrodružství Geralta ve válce, jen se do toho občas příliš politikaří.


Sedm Geraltových kámošů z deseti.

5 09.05.2021

Čtvrtý gamebook ze série Fighting Fantasy zase zkusil něco jiného - tentokrát žánr sci-fi.

Hrát si na hrdiny, co putují vesmírem, nebylo nic neobvyklého ani v osmdesátých letech, kdy tato kniha původně vyšla. Steve Jackson se možná inspiroval sci-fi dračákem "Traveller" a bezpochyby se inspiroval Star Trekem. Jako kapitán ovládáte svoji velkou vesmírnou loď a pomáhají vám různí důležití důstojníci. S nimi se pak můžete teleportovat na planety a objevovat tak prapodivný mimozemský život. Váš Raketoplán Poutník byl vtáhnut černou dírou do paralelního vesmíru a nyní musíte tímto neprobádaným prostorem plout a najít způsob, jak se dostat zpátky. Takže nyní přátelské i nepřátelské, krásné i ošklivé, upřímné či lstivé tváře nepotkáváte v místnostech zámku či koutech lesa, nyní je budete potkávat na cizích planetách.

V tomto gamebooku jsou různé nové vychytávky, například boj, kterého se účastní více lidí (nebo mimozemšťanů) na obou stranách (přeci jen s sebou taháte ty různé důstojníky) či třeba souboj s fázery, které jsou rychlé a nebezpečné (žádné postupné ubírání životů). Dokonce může dojít i na vesmírnou bitvu mezi loděmi. Novinek je tedy poměrně dost a hezky fungují, nejde o nic složitého. Proto možná zamrzí, že Raketoplán Poutník není příliš dlouhý a moc si jich tedy neužijete.

Seznamovat se s různými planetami, kde obvykle hrozí nějaké to nebezpečí, mě slušně bavilo. Škoda jen, že je vaše posádka poměrně anonymní, nic se o nich nedozvíte. Ale to už je v této sérií gamebooků normální, že si o sobě i jiných postavách musíte v hlavě něco domýšlet (mně během jednoho náročného boje se zabijáckým androidem tragicky zahynula komunikační důstojnice Uhura).

Gamebook není až tak obtížný, ale o znovuhratelnost se tu stará opět jedna vychytávka, kterou nemám rád. Abyste hru mohli úspěšně dokončit, musíte něco ve správnou chvíli najít, tentokrát jde o dvě souřadnice na místo, které vás dostane domů. Opět jsou tyto věci maximálně schované a nedá se k nim vrátit. V Raketoplánu Poutník vás navíc ani knížka neupozorní, že si máte souřadnice někam zapsat. Musím říct, že mě ale docela pobavilo, jak drsné a dramatické je potom finále, pokud tyto souřadnice nezískáte - dojde i na sebevraždy. Věřte mi, že každý si minimálně napoprvé tenhle s chutí napsaný špatný konec přečte.


Celkově je však tahle hrací knížka příjemným vesmírným putováním.


Sedm neoficiálních Star Trek gamebooků z deseti.

3 17.04.2021

Knížka o traumatizované introvertce, co se protlouká americkou střední školou.

"Mluv" pochází z konce devadesátých let, takže těžko říct, jestli se za tu dobu v Americe něco změnilo (doufám, že ano), ale zde je střední škola vyobrazována jako pořádně otravné místo plné pokrytectví jak u žáků, tak učitelů. "Hodné holky", které jsou slušně oblékané a věnují volný čas charitě, jsou ve skutečnosti elitářský povrchní klub chovající se hnusně a přehlíživě ke svým spolužákům. Sportovci se nemusí tolik učit, protože když jsou dobří v určitém sportu, téměř všichni učitelé přimhouří oko a dají jim lepší známky než ostatním. Učitelé problémy žáků neřeší, protože mají evidentně spoustu svých, a ty často vybublávají na povrch během výuky.

Pravděpodobně se toho v USA tolik nezměnilo, protože některá témata jsou neustále aktuální, dokonce se o nich i mluví víc než kdysi. Autorka Laurie Halse Andersonová dala do své knížky silné satirické prvky a dělá si srandu z levice i pravice. Vysmívá se politické korektnosti (školní tým se v průběhu roku musí třikrát přejmenovat, protože skoro každý název týmu někoho uráží) či rasismu a fašizujícím se tendencím (učitel tvrdící, že USA měla už dávno zavřít hranice - teda těsně po roce, co se do ní přestěhovala jeho rodina).

Hlavní hrdince Melindě se něco vážného stalo (knížka vám to poví až přibližně v polovině), kvůli čemuž se stáhne do sebe. Téměř nemluví, přichází o kamarádky a její rodiče taky moc nefungují, protože mají své problémy a jsou na pokraji rozvodu. Knížka je tedy slušně depresivní, ale zároveň také díky dobře napsané satiře a celkové kousavosti často i vtipná. "Mluv" se výborně čte. Autorka chce, aby kniha příliš nekázala, ale hlavně bavila, a to i holky a kluky, kteří moc nečtou.


Knížka Mluv se stala obrovským hitem a má i kladně hodnocenou filmovou adaptaci. "Otvírá totiž velmi důležité téma - silné trauma v mladém věku, které se těžko překonává, obzvlášť v prostředí, které nechce nebo neumí pomoci. Autorce přichází od té doby tisíce e-mailů, ve nichž se jí děti svěřují se svými problémy, ale také jim píšou, jak jim kniha pomohla. Mně se naštěstí nic takového nestalo a asi nejsem přímo cílovka téhle knihy, ale to neznamená, že jsem si její čtení neužil.

Mluv je velice silné a důležité dílo, které je zároveň napsáno s lehkostí a vtipem.


Devět lidí, kteří by měli promluvit, z deseti.

4 10.04.2021

V pořadí čtvrté knize Zaklínače sledujeme především komplikovaný příběh mladičké Ciri, kterou chtějí kvůli její rostoucí síle a kvůli jejímu původu všichni zabít, ale momentálně si naštěstí většina mocných hráčů myslí, že je mrtvá. Vypadá to, že si Geralt může na chvíli oddychnout, dokonce je zase zpátky se svou láskou Yennefer a mladá Ciri by mohla studovat na čarodějnické škole. Jenže jak už bylo naznačováno v předchozích knihách, blíží se obrovský konflikt, a v této knize naplno vypukne válka.

Čas opovržení je stále zábavnou fantasy s poutavým příběhem. Kromě dobře napsaných dialogů na Sapkowském oceňuju, jak umí efektivně skákat z jedné zajímavé situace do druhé. Dočteme se například o zajímavém večírku pletichařících čarodějů a vyzývavých čarodějek, vydáme se mezi smrtonosné lesní dryády a podíváme se dokonce i na poušť, která taky zrovna nepatří mezi nejklidnější místa ve světě zaklínače Geralta.

Kvalitní čtivé fantasy.


Osm vyvolených holčiček z deseti.

6 06.04.2021

Klasika, kterou školáci obvykle moc nezbožňují, ale je to natolik důležité dílo české literatury, že jsem se jí rozhodl dát nyní v dospělosti šanci. O tom, jestli je tato kniha vhodná pro mladé čtenáře, nebudu spekulovat, ale můžu s potěšením (a s menším překvapením) říct, že mně se nakonec Babička líbila.

Babička nám představuje venkov počátku 19. století, který je patrně mírně zidealizovaný. Působí to hodně nostalgicky nebo spíš jako něco vnímané očima dítěte. Nastanou i dramatičtější momenty, ale spíše tu máme spoustu šťastných chvilek a jakousi až fascinaci vším kolem. V románu se čtenář dozví o mnoha různých tradicích a svátcích, které si děti i dospělí náramně užívají.

V celkově milé atmosféře tu máme kromě spousty radosti i nějaké ty starosti (láska, vojna, tatínek, který je dlouho pryč...), ale převažuje spíše to dobré. O to se stará především ústřední postava Babičky, která zde představuje nejvyšší možnou moudrost a blažený klid. Vždy vše správně okomentuje a potěší dobrým slovem.

Božena Němcová napsala tuto knihu velmi čtivým jazykem. Občas se najde nějaká dnes těžce srozumitelná fráze (a taky tu máme dnes vtipné, původní použití slov "šukání" a "šoustání"), ale kromě toho se Babička velmi lehce čte, téměř jako pohádka. Jen ten příběh není bůhvíjak zajímavý.


Milá knížka o radostech vesnického života.


Sedm šťastných to žen z deseti.

11 31.03.2021

Gamebook z řady Fighting Fantasy číslo tři. Tentokrát dostal šanci se předvíst jako sólový autor Ian Livingstone. A jde na to trochu jinak než Jackson. Jde na to víc od lesa. Nebo spíš od hvozdu. (ha ha)

Jako žoldák narazíte na umírajícího trpaslíka a rozhodnete se pomoci jeho rodnému městečku, které nutně potřebuje mocné kladivo. To se nachází někde v Prokletém hvozdu a vypadá to, že si ho zlodějští trollové rozdělili na dva kusy, takže vaše pátrání po vzácné zbrani bude ještě náročnější.

Ve třetím gamebooku si užijete více čerstvého vzduchu, uděláte si procházku po lesíku, ale to neznamená, že bude váš hrdina v kdovíjakým bezpečí. Opět narážíte na všemožná monstra, od nepřátelské bandity po obry či draky (resp. "vyverny"), jen občas se najde nějaká ta přátelská tvář - jenže obvykle nepoznáte, jestli to bude kámoš, dokud již není příliš pozdě. Naopak můžete potenciální kamarády "omylem" zamasakrovat. Také se tu hodně používají předměty, avšak tentokrát se můžete velice slušně předzásobit v úvodním obchůdku. Spolu s dalšími předměty, které budete nacházet, budete mít na konci dobrodružství pořádně plnej batoh.

Zde je trochu zvláštní, že na začátku si napíšete určitý počet zásob jídla, ale pak na to asi autor nějak pozapomněl, protože téměř nikdy (možná jednou dvakrát) dostanete možnost nějaké svoje jídlo sníst. Prokletý hvozd je hodně o sbírání předmětů. K dokončení však potřebujete dvě části kladiva a ty najít není snadné. V lese můžete bloudit a rozhodně vám pomůže, když si budete kreslit mapu, ale ani s ní to není nic lehkého, a upřímně řečeno hra ohledně pohybu v lesu není fér. Důležitá část kladiva se nachází téměř na konci, ale hrací knížka vám k ní v jedné pokročilejší fázi (ale zdaleka ne ve finální) nedovolí zajít. To je pak spíš k vzteku, že mapku máte. Holt je to pořád spíš kniha, ne hra.

Prokletý hvozd přesto v rámci gamebooků od Livingstonea a Jacksona patří spíše mezi ty pohodovější. V lese je fajn a sbírání (a následné používání) předmětů či různých cenností je zábava.


Sedm předmětů, které musíte mít, z deseti.


P.S. Českému nakladatelství Mytago se podařil pořádný fail. Je tam chyba v pravidlech (tvrdí vám, že máte používat špatnou hodnotu v soubojích), a co víc, nachází se tam mnohokrát špatný odkaz k pokračování, takže pokud si knihu tužkou neopravíte (na svých webovkách alespoň zveřejnili, co mají všechno špatně), můžete ve hře uvíznout. Tvrdí, že chyby byly i v originále, ale nevím, nedělá na mě příliš dobrý dojem už to, že korektorka má omylem malé písmeno na začátku příjmení.

28.03.2021

Druhý gamebook z osmdesátek měl na starosti Steve Jackson (s kolegou Ianem Livingstonem se od tohoto dílu střídali), a ten se rozhodl, že pořádně přitvrdí. A taky přidal do své hrací knížky kouzla. Hlavní hrdina je mladý čaroděj (či čarodějnice), který je vyslán jako tajný špeh do citadely, v níž přebývá jakýsi padouch chystající se zaútočit se svou armádou na poklidné Vrbové údolí. Je na čase ho zastavit, a půjde to asi jen po zlém.

Záporák si také libuje v magii, a proto budete uvnitř hradu narážet především na všemožné magické kreatury. To je upřímně řečeno trochu otrava, protože i když si na začátku naházíte velkou sílu ("umění boje"), tak většinou spíš přijdou k řeči kouzla. Magie je tu řešená tak, že si zvolíte na začátku určitá kouzla a jejich množství (které není velké), a pak vám knížka nabídne je ve správnou chvíli použít. A taky ve špatnou chvíli. Můžete si velmi snadno kouzla nevhodně vyčerpat a v kritické chvíli je pak nemít. Kromě vhodných kouzel taky musíte během čtení (hraní) nasbírat ty správné předměty. Jsou pasáže, kde bez správného předmětu prostě nepřežijete, a vracet už se nemůžete. Ačkoliv se mnohé části tváří tak, že máte více možností, je to často pouhá iluze. Vrcholem toho jsou dveře téměř na konci, ke kterým musíte znát heslo, jež lze opravdu velice snadno přehlédnout. Neznáte ho? Game over - zkuste to znovu.

Tento gamebook počítá s tím, že ho budete číst několikrát... Což se mi moc nezamlouvalo, zase tak úžasný příběh to tedy není. Jednotlivá setkání jsou často zábavná, ale hodně to kazí ta přepálená obtížnost, kde musíte mít správnou kombinaci předmětů (vybrat si správné cestičky v dobrodružství) a kouzel (vybrat si správná kouzla na začátku).

Řekl bych, že tyhlety hrátky s předměty a kouzly jen uměle prodlužují délku vašeho zážitku, protože jinak jde o poměrně stručnou záležitost. I přes všechny ty neduhy, co se týče "hratelnosti", je to ale často milé a sympatické. V každém případě porážka hlavního padoucha sice trvá dlouho, ale nakonec je jeho slabost poměrně směšná vzhledem k tomu, že to měl být nějaký bojový čaroděj toužící po válce.


Šest špatně využitých kouzel z deseti. Zkus to znova.


P.S. Překlad je občas roztomilý - docela pochybuju, že padouchova "Drápobestie" má "dlouhé vlasy" ("hair" znamená vlasy i chlupy) a taky se mi moc nezdálo, když hlavního padoucha porazíte pomocí "drapérií" ("drapes" jsou jednoduše závěsy).

18.03.2021

EDIT: Narazil jsem nyní na analýzu, podle které to vypadá, že je nakonec tato kniha plná různých nedostatků a pravděpodobně se v ní manipuluje s daty. Dokonce se ozývají odborníci na spánek a spánkové deprivace, že tato KNIHA MŮŽE ŠKODIT.

Walker totiž například velmi silně prosazuje to, že by měl každý spát 8 hodin, jenže realita nebude tak jednoduchá a snažit se o to za každou cenu může být kontraproduktivní. Celkově po přečtení této analýzy (odkaz níže) nemůžu brát Matthewa Walkera nadále vážně a Proč spíme bych nedoporučoval číst.

https://guzey.com/books/why-we-sleep/?fbclid=IwAR1HJrI8EpMM5o-HN_DLKuhUzsXoVYcguGNwl0pAR1wYjgV35nPDU50kyl0

***
Původní recenze (nechávám například proto, že je možné, že nějaká část je stále platná)



Přední odborník na spánek Matthew Walker, který, zdá se, zkoumáním této nezbytné součásti života zasvětil svůj život, přinesl napsal slušně dlouhou knihu o svém oblíbeném tématu. Sice občas hodí nějaký ten vtípek a neobjevují se zde žádné složitější větné konstrukce, ale na druhou stranu se nebojí jít pořádně do hloubky a použít i odbornější termíny. Je to zábavné, ale přesto těžké čtení.

Na začátku se čtenář opravdu dozví, proč spí. Je to vskutku fascinující téma a máme tu hned plno zajímavostí o snění a spaní. Například snad všechny živé bytosti spí, i když si dřív lidé mysleli, že například žraloci ne - protože nemají víčka. Ve skutečnosti je ale velká většina knihy o tom, proč byste MĚLI spát, resp. proč je spánek neuvěřitelně důležitý a neměl by se podceňovat.

Autor knihy popisuje jeden výzkum za druhým, v němž se dokázaly (často jeho přičiněním) různorodé přínosy spánku a naopak také to, jak je pro náš organismus škodlivé ho mít nedostatek. Dokazuje se tu vliv na pracovní výkon, to, jak kvůli nedostatku spánku umírají tisíce lidí na silnicích, jak je pro mozek náročné se blbě probudit a tak dále. Byla to pro mě místy dost depresivní knížka. V posledních letech spím velmi slušně i díky tomu, že si spánku cením a leccos jsem si o něm přečetl. No, po přečtení téhle knihy mi v tomhle ohledu poměrně kleslo sebevědomí.

Depresivní je to nejen kvůli tomu, že bych si já připadal blbě, ale spíš kvůli věcem typu, že děti mají špatné spánkové návyky (a můžou za to i rodiče, kteří je nutí chodit nepřirozeně brzy spát i vstávat) nebo že firmy nezohledňují to, že někteří zaměstnanci lépe pracují spíše odpoledne a večer a nutí je do práce příliš brzy ("noční sovy" opravdu vědecky existují). Na to, že je spánek přibližně stejně důležitý jako správná strava, tak se o tom příliš nemluví a společnost je nastavená tak, že jakékoliv větší změny do budoucna v tomhle ohledu nevypadají moc nadějně. Málokterý zaměstnavatel je tak osvícený, aby dovolil "šlofíky" během dne, a začátek školní výuky se také asi jen tak neposune.

Těch výzkumů a toho, jak když blbě spíte, tak se v podstatě zabíjíte (budete zapomnětlivější, spíš dostanete rakovinu, spíš budete neplodný...), bylo na můj vkus možná příliš mnoho. V samotném závěru Walker navrhuje, jaké změny by společnost a jednotlivci měli udělat, ale jak jsem říkal, myslím, že je to příliš velký úkol. Tuším, že přetechnizované moderní lidstvo si začne spánku vážit a respektovat jakési právo na spánek přibližně dva tři roky předtím, než přestaneme jíst zvířata. Často jsem měl také doplňující otázky, které autora knihy mohly napadnout, ale některé věci a své tvrzení nerozebral tolik, jak bych si představoval. Myslím, že byl na to příliš zapálený do toho, aby nám ještě pověděl o dalších super výzkumech, kterých se zúčastnil.


Velmi zajímavé, ale docela náročné a depresivní čtení o spaní.


Sedm spánkových experimentů z deseti.

Havlova úvaha ze 70. let, z doby, kdy měl už za sebou první věznění, a tímhle textem Havel jasně ukazuje, že se nebojí dál píchat do vosího hnízda. Na první pohled vypadá Moc bezmocných jako malý sešítek, ale Havel píše často poměrně složité větné konstrukce, libuje si v užívání cizích slov, a četl jsem text velmi pečlivě, takže nešlo o nic, co bych nějak rychle sfouknul.

Václav Havel se zamýšlí nad životem v tehdejším komunismu (či "reálném socialismu", chcete-li). On sám režim nazývá "post-totalitním" a důsledně rozebírá, v čem se tehdejší režim v Československu liší od těch klasických totalitních. Často si vypomáhá příkladem se zelinářem, který si dá do výlohy ceduli "Proletáři všech zemí, spojte se". Takový zelinář velmi pravděpodobně v nic takového nevěří ani nedoufá a jen se tím účastní jakéhosi rituálu, kterými byl komunismus u nás prolezlý.

Mluví se zde také hodně o roli disidentů, kterou Havel nijak zvlášť neglorifikuje, spíš naopak, a vidí budoucnost ve spíš v malých dobrých činech jednotlivců. V tehdejší komunismus, tak jak ho představovala oficiální propaganda, téměř nikdo nevěřil, a jednalo se tak o určitý život ve lži, a Havel proto opakovaně hlásá, jak je důležitý "život v pravdě".

Havel nevidí svět černobíle, naopak je jeho pohled velmi realistický a snaží se pochopit každého. Na konci se trochu zamýšlí nad budoucností. Říká, že nestačí jen vybudovat rychlou opozici, která nahradí stávající vládu. Podle Havla je jí totiž souzeno také neuspět a zkazit se. Budoucnost Havel vidí v řadě malých "struktur" vybudovaných určitými nadšenci s jasným cílem - a po dosáhnutí tohoto cíle zase rozpuštěných.


Moc bezmocných je výborným popisem komunistického režimu u nás a zároveň obsahuje myšlenky, krásně aplikovatelné i na dnešek.


"Je totiž vůbec otázka, zda 'světlejší budoucnost' je opravdu a vždy jen záležitostí nějakého vzdáleného 'tam'. Co když je to naopak něco, co je už dávno zde - a jenom naše slepota a slabost nám brání to kolem sebe a v sobě vidět a rozvíjet?"


Osm legendárních úvah z deseti.

11 06.03.2021

Pokud jste neobjevili kouzlo "gamebooků", tak jde o takové šikovné knížky, které vám dovolí si zjednodušeným, ale kouzelným způsobem zahrát dobrodružství, která znáte především z videoher. V 80. letech to rozjížděli v Británii Steve Jackson a Ian Livingstone se svou sérií gamebooků, která po revoluci vycházela i u nás a mnozí na ni nedají dodnes dopustit. I já jsem několik z nich v dětství a pubertě hrál, a teď jsem se rozhodl si je po mnoha letech znovu vyzkoušet.

Čaroděj z ohňové hory je úplně první gamebook, který byl v zahraničí obřím hitem a vydláždil cestu dalším "hracím knihám". Příběh je jednoduchý a připomene RPG hry nebo Dračí doupě. Jste hrdinou, který se vydává do podzemní jeskyně, v níž sídlí tajemný a zatraceně bohatý čaroděj. Můžete si zahrát za předvolenou postavu nebo si vymyslet svoji, ale v každém případě budete tak trochu anarchista, protože se bez většího důvodu rozhodnete mágovi jeho poklad vzít. Se svým hrdinou poté bloudíte jeskyní, kterou obývají sadističtí orkové a jiná monstra, ale sem tam narazíte i na nějakou tu přátelskou tvář.

Hraní/čtení mě opravdu bavilo. Koncept je jednoduchý, ale zároveň dost propracovaný, takže hra pěkně šlape a stylově si formujete svoje dobrodružství plné akce. O nějakých propracovanějších postavách tu nemůže být řeč, ale vzhledem k tomu, jak je kniha herní, tak to není potřeba. Naopak třeba gamebooky hezky rozvíjejí fantazii, protože tím, že není popisován váš hlavní hrdina, si můžete dobrodružství v hlavě mírně přizpůsobovat a rozvíjet.

První část je samé zábavné setkání, ale v druhé části přichází dost obtížné bludiště, ke kterému si musíte nelehkým způsobem kreslit mapku (případně si ji můžete dohledat jako já, hehe). V úplném závěru pak přichází slušná sviňárnička. Potřebujete tři klíče. Pokud je nemáte, GAME OVER. Já měl jenom dva, nevěděl jsem, že jsou potřeba tři, a tak jsem technicky vzato tenhle gamebook nevyhrál. Nevadí, peníze stejně kazí charakter. Jo a Čaroděje z ohňové hory jsem zabil... i když nevím přesně proč.


Velmi prostá, ale velmi zábavná fantasy herní kniha, která je občas slušně nefér.


Sedm mrtvých boháčů z deseti.

2 27.02.2021

Tuhle knížku jsem náhodně vyhmátl díky tomu, že její autor hraje v seriálu Office (v americkém remaku). Jeho postava sice nepatří mezi mé nejoblíbenější, ale nějak jsem tušil, že na něm něco je, když jsem si z titulků všiml, že hned zpočátku se na této výborné komediální záležitosti podílí i kreativněji (některé epizody napsal, režíroval i produkoval). A měl jsem pravdu. B.J. Novak je borec - a zatraceně dobrej spisovatel.

Kniha One More Thing: Stories and Other Stories... (četl jsem v originále) obsahuje velké množství povídek. Velká část z nich je velmi krátká (několik stran), některé z nich mají dokonce jen pár odstavců. Ať už jsou ale povídky delší (i takové se najdou) nebo kratší, vždy jsou velice chytré a hravé. B.J. Novak obvykle přijde s nějakou zajímavou a originální premisou (např. Předávání ceny za "nejlepší věc na světě", kterou každý rok vyhrává Láska a na druhém místě Smích...) a dokáže přijít i s poutavým příběhem a skvělým zakončením.

Několik povídek je fakt vtipných a nahlas jsem se u nich smál. Například tu máme povídku o muži v nespecifikované minulosti, který vynalezl kalendář, ale postupně vlivem různých událostí opouští od původního plánu, ve kterém by počet měsíců a dnů dával větší matematický smysl (únor je otrava, radši už ho ukončíme a zkusíme nový měsíc...), nebo parodii na tvz. komediální "roasty", kde si komici tentokrát dělají srandu z Nelsona Mandely. Některé povídky jsou milé, ale zároveň k zamyšlení, a dojde taky na povídky překvapivě dojemné a dramatické. Taková je třeba povídka o sexuálním robotovi, který se zamiluje, což by mohla být další vtipná povídka, ale ve skutečnosti to spíš připomene epizodu Black Mirroru.

V povídkách se mírně střídají žánry, ale všechny vynikají hravostí a nápaditostí. Obzvlášť při první polovině jsem měl skoro až otevřenou pusu údivem nad tím, jak dobré texty to čtu. V druhé půlce už se najdou i povídky, které nejsou až takové bomby, ale celkově je to stále mimořádně vyvedená sbírka.


Osm skvělých vypointovaných povídek z deseti.

Konečně jsem si přečetl něco od tohoto hororového blázna H.P. Lovecrafta, jehož odkaz tak zkultovněl. Tento výběr od nakladatelství Carcosa pro mě vypadal ideálně, protože jsem slyšel, že mnohé jeho povídky/novely se dost táhnou. No, táhne se i tahle sbírka.

Převážná část knihy je obsažená z delších novel, ve kterých je děj jenom načrtnutý, ale jinak si v podstatě čteme přednášku na téma život Prastarých. A to dost odbornou a dlouhou. Lovecraft hodně probírá architekturu, biologii, historii i něco málo ze společenského života obřích supermonster, oproti kterým jsme my zanedbatelnými, pomíjivými mravenci. Autor to neustále rámuje vyprávěním nějakého vědce, který je z těch zjištění zděšený a na pokraji šílenství, ale pro mě to mělo spíš opačný efekt - Často je strašidelnější spíš strach z neznáma. Ne že by to nebylo zajímavé, texty jsou často originální. Například tu máme příběh o chlapíkovi, který si vyměnil tělo napříč časem s jakýmsi prastarým monstrem toužícím studovat naše mrzké, krátké lidské období. I zde je ale nakonec novela spíše několikahodinovou komentovanou prohlídkou muzea, kde vám jsou všechny exponáty pouze popisovány.

První, podstatně kratší povídky, jsou klasičtějšími hororovými povídkami. Opět jsou originální, opět se v nich šťourá a analyzuje a jsou docela natažené (kromě úvodní, několikastránkové), ale u nich mi to nevadilo, dokonce jsem si je vlastně i dost užíval. Lovecraft psát umí a jeho styl má něco do sebe. Máme tu například městečko, kam se narodilo podivné, rychle rostoucí dítě, co spolu se svými slizkými rodiči praktikuje temnou magii.

Zajímavý a originální horor, ale zcela úmorně vědecký a pseudovzdělávací.


Pět fiktivních Cthulhu encyklopedií z deseti.

3 13.02.2021

Jelena to nemá v životě lehké. Po dlouhém věznění unikne plánované popravě jedině díky tomu, že dostává práci s vysokou úmrtností - stane se ochutnavačkou velitele. To je však jen začátek její velkolepé cesty...

Studie jedu je moderní fantasy určená především pro holky. Máme tu silnou ženskou postavu, která si nenechá jen tak něco líbit, má moderní smýšlení a sem tam dostane zálusk na nějakého klučinu. Rozhodně ale nejde o nějakou pohodovou červenou knihovnu, protože smrt číhá na každém kroku a hlavní hrdinka víc než romanci zažívá pořádně drsné věci (nebudu spoilerovat, ale stávají se jí drsnější věci než, řekněme, Harry Potterovi).

Na hradě v říši, která se zbavila monarchie a nyní důsledně dodržuje diktátorský Kodex, se pořád něco děje a kniha je napsaná velmi svižně, někdy až jednoduše, takže jde o lehčí čtení. Navíc minimálně české vydání je dost nafouklé velikostí písma a řádkováním, knížka by určitě mohla být mnohem útlejší, takže se nemusíte bát toho, že byste u knihy strávili příliš mnoho času.

V románu se řeší odhalování různých záhad, tajemství a především intrik, které můžou být vliv na celou říši. Nepřekvapí, že hlavní hrdinka Jelena v tom sehraje velkou úlohu. Na druhou stranu i když si Jelena zažije svoje, tak má občas příliš mnoho štěstí a hodně věcí se vyřeší bez jejího většího přičinění. Naštěstí má vždy při sobě věrné a dobré kamarády (podobně jako, řekněme, Harry Potter).

Kniha také obsahuje jeden nečekaný zvrat, který souvisí s problematikou řešící se v posledních letech (týká se to LGBT). Pro hodně konzervativního čtenáře tahle kniha nebude. Mně osobně přišla tahle věc pěkně zpracovaná a rozhodně ne samoúčelná.

Povedená holčičí, ale taky místy poměrně temná a drsná fantasy.


Sedm utrpení mladé Jeleny z deseti.

1 31.01.2021