Mluv

30. května

Dobře napsaná kniha o traumatu, kdy se postupně dozvídáme, co se stalo. Já jsem dříve viděla film z roku 2004, tak jsem už věděla, co se stalo, ale i tak byla pro mě kniha silným čtenářským zážitkem, asi také pro to, že některé věci film nepojme a zase naopak. Teď jsem ji po 5 letech četla znovu a je pravda, že už jsem si víc všímala jednoduchého jazyka. Nicméně příběh vypráví 13-14 letá dívka, tak i ten styl působí autenticky. I přes závažné téma má vypravěčka sympatický smysl pro humor. A moc se mi líbí obálka se stromem (vyd. 2016) . A film také doporučuji.

22. května

Do této knihy jsem se pouštěla s tím, že jsem nevěděla, co mám očekávat. Celkově to pro mne bylo ale příjemné překvapení, ač se jednalo o náročné téma. Autorka používala velice jednoduchý styl psaní, který se dobře četl a myslím si, že právě tento styl by mohl být sympatický i mladším čtenářům a nenásilně jim tak otvírat tyto vážná témata. Oceňuji i rozdělení knihy na čtvrtletí, kde v každém byl vidět rozdíl v chování a psychickém rozpoložení hlavní hrdinky. Jsem ráda, že na závěr bylo přidáno Z dopisů čtenářek, neboť to dokazuje, že problémy jako znásilnění, šikana, deprese, aj. jsou stále aktuální. Musím pochválit i obálku, která mne zaujala hned na první pohled.

09. května

Kniha se mi líbila, nevím co dál k ní říct, protože naštěstí nemám takové zkušenost.
Jestli se nacházíte v těžké situaci jako Melinda, prosím řekněte to někomu, lince důvěry nebo někomu blízkému. NEJSTE V TOM SAMI A JSTE MILOVÁNI!

29. března

Čekala jsem kde co. Příběh mě osobně zaujal až v poslední části. Musím říct, že na konci kápla slza smutkem ale poté i odvahy lidí v části o dopisech....

1 23. března

Nejprve je člověk v dlouhé nevědomosti, ale později do sebe příběh zapadne a vysvětlí se jak Melindino chování i celý název knihy. Byla jsem mile překvapena.

14 12. února

Kniha, kterou bych si asi sama nikdy nevybrala.
Ale byla mi doporučena zkušenou čtenářkou, tak jsem si ji vypůjčila, přečetla a je mi smutno. Především ze závěrečných dopisů čtenářů; tolik dětí zažilo něco podobného. Navíc je jasné, že jich ve skutečnosti je určitě více, neboť mnozí knihu nečetli a mnozí se ani neodvážili ozvat . . .
Mě ale nejvíc zarazil vztah Melindy s jejími rodiči. Pro mě byli rodiče a domov obecně tím místem, kam můžu VŽDYCKY A SE VŠÍM přijít, vypovídat se, poradit se. Odmala mi tohle zdůrazňovali, hlavně máma, a už jen to vědomí mi moc pomáhalo. Divadlo u večeře (s.38) mě opravdu fascinovalo.
P.S. Obecně velmi kvituju názvy kapitolek: Vzdávání díků, Už nikdy hároška, Lančmítová exulantka, jakož i čtvrtletní členění knihy, výborný nápad a provedení!

„Jsem hodná holka. Celý týden chodím na všechny hodiny. Je příjemné zase vědět, o čem učitelé mluví. Rodiče dostávají nejnovější zprávy od výchovné poradkyně. Nejsou si jistí, jak mají reagovat – mají mít radost, protože se chovám slušně, nebo zuřit, protože se musí radovat z takové maličkosti, jako že jejich dítě chodí každý den do školy?“

12. února

3/5 ⭐ — Za mě takové všelijaké. Líbil se mi celkový koncept té knížky a Melinda byla moc fajn postava. Zároveň jsem ale necítila žádnou motivaci tu knížku číst a chvílemi mi připadala docela nudná. Autorka má však zároveň docela jednoduchý a čtivý styl psaní co se k téhle knížce hodí, takže to je alespoň plus.

Taky chci upozornit ještě na to že často jsou zde dialogy psány docela neobvyklým stylem, a to tím typu: *Jméno*: "*Něco*"