NikolSeven komentáře u knih

Přečíst si něco od Agathy Christie by měl opravdu každý, zvláště milovníci detektivek a krimi. Mnozí současní autoři tohoto žánru se od ní mohou učit. Černoušci jsou první kniha, kterou jsem od ní četla. A musím uznat, že jsem to hltala od začátku do konce. Je to čtivé, celým příběhem prostupuje napětí a místy čtenáře až zamrazí. Rozhodně doporučuji!

15 10.07.2020

Když jsem před rokem přečetla knihu „Než vystydne káva”, byla jsem z ní unešená. Včera jsem se dočetla, že vychází volné pokračování. A během dneška jsem měla přečteno.
„Než pravda vyjde najevo” obsahuje čtyři povídky, které můžete číst v libovolném pořadí. Do magické kavárny se temtokrát vydávají čtyři muži, kteří by se rádi podívali do minulosti/budoucnosti. Celou knihou čtenáře provází poklidná atmosféra, pomyslná vůně kávy a autorův styl vás naprosto vtáhne do života jednotlivých postav.
U téhle knihy mám jediný problém – nemám jí co vytknout. Ačkoli se mnozí už u první knihy pohoršovali nad tím, jak často jsou některé informace opakovány, já v tom spatřuji jisté kouzlo a tvůrčí záměr.
Kniha „Než pravda vyjde najevo” je pro mě tedy skvělým zážitkem, na který budu dlouho vzpomínat a ke kterému se nejspíš brzy vrátím.

12 20.05.2020

Pro tuhle knihu bych měla jen jediné slovo – WAU!
Tak krátký příběh, přesto dokáže čtenáře zasáhnout. Problematika, která je napříč knihou rozebírána, není v reálném světě ničím neobvyklým. Takové věci se děly, dějí a dít se i budou nadále.
Čtenář sleduje příběh z pohledu dvou osob – Báry a její matky. Autorka nám tedy poskytuje dva zcela odlišné pohledy na jednu a tu samou událost.
Četba ve mně vyvolala spoustu pocitů. Nenávist k Bářině matce, soucit se samotnou Bárou a obrovské sympatie k Frodovi.
A ten konec? Neskutečný! Ano, očekávala jsem ho, přesto mě svým způsobem překvapil.
Kniha se navíc hrozně dobře a rychle čte. Popisuje každodenní situace, myšlenky obou vypravěček.

11 13.02.2020

Na Davida Rakera se obrací rodiče Megan Carverové, která je pohřešovaná šest měsíců a nikdo neví, kam a proč odešla. Slibný začátek.
Musím pochválit, že jsem opět během čtení knihy cítila v každé kapitole napětí a zajímalo mě, co se stane dál. Popravdě musím přiznat, že jsem od začátku podezřívala člověka, který nakonec za vším stál (bod pro mě!). Příběh je to chvílemi dosti brutální, přebíhala mi po zádech husí kůže, ale i tak mě to hrozně bavilo!
Kniha mě nezklamala, naopak mi dala vše, co jsem v téhle chvíli potřebovala – dávku napětí, nejistoty a pořádnou dávku emocí.

10 04.04.2020

Na předchozích dvou dílech, které byly podle mě jinak dost dobře napsané, mi vadilo, jak moc se hlavní dva vyšetřovatelé utápí ve vlastní psychice a prakticky polovinu knihy neřeší nic jiného. Clona mě v tomto směru mile překvapila. Četla se opravdu rychle a líbilo se mi, že postavy konečně začaly bojovat se svými démony.
Co pro mě ale bylo zklamáním, tak to byl konec. Přišlo mi to zničehonic hrozně rychlé, místy zmatené a upřímně jsem od rozuzlení celého případu čekala mnohem víc.
Současně jsem ráda, že se rozvinula zápletka se „záhadnou ženou v červené bundě”, která se objevila již v Sově, kde mi těch několik málo scén nedávalo smysl.

9 30.07.2019

Další pokračování příběhu soukromého detektiva Davida Rakera mě neoslovil tolik jako ty předešlé. Přisuzuji to i tomu, že předešlý díl „Údolí mrtvých” pro mě byl opravdu pecka. Ve „Ztraceném” mi chyběla jakási šťáva, něco, co by mě vyvedlo z míry. Začátek byl skutečně slibný – jak se někdo může jen tak ztratit v metru? –, samotné rozuzlení ale ve výsledku nic moc. Příběh je to opět velice čtivý, jak ale říkám, něco tomu chybělo.

8 01.05.2020

První díl „Proč máma pije” jsem poslouchala jako audioknihu minulý rok a moc se mi líbila. Pak mi byl doporučen i díl druhý, takže jsem se do něj musela pustit.
Znovu se setkáváme s rozčilenou a životem unavenou Ellen, jejím občas neschopným manželem a zdivočelými dítky. S hlavní hrdinkou prožíváme její každodenní strasti (někdy i radosti). Pro mě je to hodně odpočinková kniha, u které se zasmějí nejen matky, ale i mladé ženy a dívky. Mnohé situace jsou vyvedené do naprostých extrémů (někdy až příliš, což mi trochu vadilo) a děj se chvílemi může zdát předvídatelný, i tak je to ale skvělé literární dílo, které si zaslouží vaši pozornost, máte-li chuť na něco lehčího na čtení.
Kniha přináší tak nějak autentický pohled do každodenního života britské rodiny ze střední třídy. A především do života matky dvou nezvladatelných ratolestí. Vše je ale bráno s jistou dávkou nadsázky a humoru.
I druhý díl jsem poslouchala jako audioknihu a mohu vám to jedině doporučit, protože v podání Zuzany Slavíkové je to naprostá bomba!

8 26.03.2020

Musím přiznat, že mě příběh dost zaujal (ačkoli hodně lidí říká, že je kniha podobná jiným publikovaným dílům, já doposud nic podobného nečetla). Děj plynul bez jakýchkoli škobrtnutí a v každé kapitole se čtenář dozvídá nové informace, které pomalu skládají mozaiku celé záhady. Prvně jsem se bála toho, že je kniha vyprávěna ve dvou časových rovinách, protože se v takovém případě často v ději ztrácím, ale nakonec se mi to četlo bez větších problémů. Poměrně mě zarazilo, že jsem si ani k jedné postavě nedokázala vybudovat nějaký hlubší vztah. Všechny jsem vnímala, že zkrátka v příběhu existují, ale žádná z nich mi – jak se říká – nepřirostla k srdci. Pokud pro mne bylo něco zklamáním, tak to zajisté konec. V duchu plynulého vypravování se odehrál, dle mého názoru, až příliš rychle a ve výsledku mi přišel krapet komplikovaný, až přitažený za vlasy. Ve výsledku jsem ráda, že jsem si knihu po dlouhém rozmýšlení přeci jen přečetla, a zda se k ní v budoucnu vrátím, ukáže jen čas.

8 19.04.2019

Tato kniha mě opět utvrdila v tom, že knihy oceněné Literou za publicistiku jsou opravdu hodně dobré. Čtení to není dvakrát veselé, člověku z toho spíše bude tuhnout krev v žilách a občas se naštve. Nicméně Svědectví o životě v KLDR stojí za přečtení a v mnoha věcech může čtenáři otevřít oči a spoustu věcí pomoci pochopit. Doporučuji!

7 07.11.2021

Po knize jsem sáhla, protože jsem potřebovala něco lehkého a oddechového, čím bych se oprostila od učení na státnice. A dokonale to splnilo má očekávání.
Ano, dalo by se namítnout, že situace, které se v příběhu odehrávají, jsou značně extrémní, stereotypní a předvídatelné. V téhle chvíli to ale mé čtecí potřeby uspokojilo. Pobavila jsem se (někdy mi až tekly slzy) a především jsem se u toho neskutečně odreagovala.
Doporučuji, pokud hledáte knihu, u které nebudete muset příliš přemýšlet!

7 25.06.2020

Jelikož mám k tématu příběhu docela blízko, musela jsem si ji hned přečíst. Zaskočil mě na první pohled velice jednoduchý styl psaní – je to určeno především mladším čtenářům, mezi které už rozhodně nepatřím. Nicméně filozofické pasáže a popisy Mafaldiných myšlenek byly zase blahem pro oko dospělého, který v knize může najít spoustu zajímavých myšlenek. Kniha nás provází obdobím, kdy Mafalda postupně přichází o svůj zrak. Velký dějový zvrat nečekejte. Čtení je to však svižné a milé.
Jediné velké negativum na celém příběhu je pro mě faktického charakteru. Doposud jsem se nikdy nesetkala s tím, že by tento druh Stargardtovy choroby měl vést k úplné slepotě. Otázkou tedy zůstává, zda se mýlím já, nebo si autorka příběh přikrášlila, aby jej zatraktivnila.

Hlavní, co by si každý měl z četby této knihy odnést, je myšlenka, že se nemá člověk vzdávat, i když se hrozně bojí.

7 13.02.2020

Váhám. Opravdu moc váhám, jak tuhle knihu ohodnotit. Svým způsobem chápu i nechápu ten velikánský boom, který tady máme dodnes. Je to příběh, který opravdu hraje na city. Napadá mě však otázka – čím je lepší než ty ostatní, které pojednávají o stejném tématu? Prvních několik kapitol, které jsou vyprávěny skrze oči Myry, jsem si příliš neužívala. A to především z toho důvodu, jak sobecká a neempatická mi tahle postava přišla. Kapitoly vyprávěné Hanou jsou přesným opakem – hrají (místy až příliš) na čtenářovy city. Samozřejmě, tematika druhé světové války a holokaustu není nic jednoduchého, ba naopak je to velká tragédie. I tak mi ale hra na city přišla místy až příliš. Opravdu oceňuji konec. Ten optimismus, který z něj nakonec vyplývá, je vážně dobrý. Autorce neberu to, že umí psát poutavě, čtivě, umí si hrát se slovy, ale současně v tom všem asi nespatřuji něco tak úchvatného, co by mě donutilo dát pět hvězdiček a knihu doporučovat všude, kam se mihnu.

6 15.06.2020

Letošní čtenářská výzva mě motivovala k tomu, abych četbu Temného znamení, které jsem v loňském roce odložila do šuplíku „někdy si přečtu“, dále neodkládala. A tak jsem se do toho s jistou dávkou zvědavosti pustila.
Kniha mě zaujala především proto, že se částečně odehrává v Ostravě a zejména na místech, která se nachází blízko mého bydliště. Posilovalo to ve mně jakousi autentičnost. V tomto ohledu bych měla autora pochválit, že se nebál vyhrát si i s naprostými detaily, které jednotlivé povídky oživily.
Rovněž musím přiznat, že autorův styl psaní mi přišel čtivý, a jistý talent a cit mu také nemohu zapřít.
Ačkoli z mých předchozích řádků vyplývá jisté nadšení z knihy, opak je krutou pravdou. Zhruba od poloviny jsem se pomalu modlila, abych se dostala ke konci. Sexuální scény a fakt, že se v každé povídce vyskytuje kluk/muž, který má nejspíš problém s neustálou erekcí, mi v průběhu knihy začaly dost vadit a přišly mi jako pěst na oko. Rovněž tomu bylo i u některých dosti nechutných scén. Nepopírám, že děs a nechutnosti k žánru hororu zkrátka patří, ale zastávám názor, že čeho je moc, toho je příliš.
Oproti čtenářům, jejichž komentáře se tady objevují přede mnou, jsem četla novější vydání, které prošlo jazykovou korekturou, takže většina chyb byla již eliminována a já tak nemusím strhávat hvězdičku. Nicméně jsem během čtení zjistila, že si autor tak trochu plete pojmy s dojmy a sousloví „masový vrah“ a „sériový vrah“ užívá ledabyle a bez ohledu na jejich skutečný význam.
Shrnuto a podtrženo – jsem ráda, že jsem si knihu přečetla, protože jsem si alespoň utvořila vlastní názor a nemusím nadále podléhat doporučování či nedoporučování známých. Jste-li čtenáři vyžívající se v satanismu, bizarnostech a scénách typu 50 Shades of Grey, Temné znamení vás zajisté zaujme. Já ale byla vcelku zklamaná a místy až znechucená.

6 25.04.2019

Po zblédnutí všech filmů jsem si dodala odvahu a řekla si, že zkusím přečíst alespoň první díl téhle série. A u prvního dílu také už do smrti zůstanu.
Popravdě jsem čekala, že z toho budu ještě víc zklamaná, ale ve výsledku se to docela dalo. I tak je to ale něco, co už asi nikdy nechci vidět. Charaktery jednotlivých postav mě neskutečně vytáčely (ona úplně blbá, on hrozný egoista). Některé slovní obraty už mě po čase začaly unavovat a rozčilovat (taková „vnitřní bohyně” už byla trochu přes čáru…).
Takže děkuju, ale tohle není četba úplně pro mě a velkou hodnotu v tom nespatřuji.

5 12.04.2020

Tohle Čapkovo drama dostává ve světle současných událostí a celosvětové pandemie naprosto nový rozměr. Karel Čapek byl opravdu geniální autor s nadčasovými myšlenkami a nápady, ze kterých čtenáře mrazí. Drama Bíla nemoc rozhodně doporučuji!

5 06.04.2020

Přiznám se, že od Třeštíkové jsem četla pouze „Bábovky” a její styl ani témata, o kterých píše, mě nezaujaly. Přeci jen jsem si však řekla, že to risknu a „Foukneš do pěny” si přečtu…
Je to experiment. Nesmíte očekávat příběh, který lineárně poběží od začátku do konce a vy se ve všem vyznáte. Vyprávění je stejně impulzivní jako jednání hrdinky. Mísí se v něm přítomnost, minulost i situace odehrávající se pouze v hlavě hlavní hrdinky. Opět tu máme zhrzenou ženu, která na svých bedrech nese celou tíhu světa a pohltila ji veškerá zoufalost, která na světě existuje – přesně takhle na mě působila po celou dobu příběhu. S tímto charakterem se neztotožňuji, ba naopak je mi hodně nesympatický. Přijde mi, že je to příliš vyhnané do extrému, příliš zveličené a hlavní hrdinka si hraje na příliš velkou chudinku. Nevím, nejspíš to byl záměr.
Kdybych měla něco vyzdvihnout – líbí se mi ten motiv cesty. Že každý někam směřujeme, spějeme k nějakému cíli, k vlastnímu „konci světa”.

4 22.07.2020

Sirotčinec jsem si už nějaký ten pátek chtěla přečíst. „Donutila” mě k tomu až teď kamarádka, jelikož se jedná o její oblíbenou sérii.
U mě to ale tolik neuspělo (další díly číst neplánuji).
Anotaci jsem si nečetla, takže jsem vůbec netušila, do čeho jdu. Prvních několik stránek znělo opravdu zajímavě, pak mě ale trochu unavil pomalý rozjezd. A když se konečně začalo něco dít, došlo mi, že tohle není můj šálek kávy. Je to taková pohádka s občasnými prvky hororu. Současně to ale není něco, co bych potřebovala číst znovu. Zkrátka jsem čekala něco úplně jiného. Navíc jsem ani nedošla žádného „souznění” s nějakou postavou.
Fantasy holt není pro mě.

4 29.06.2020

Námět celého příběhu se mi opravdu líbil, protože jsem doposud nic podobného nečetla. Hlavní hrdinka Caroline mi byla od začátku opravdu sympatická a líbilo se mi, jak komunikovala v některých pasážích i se samotným čtenářem. Při odhalování její minulosti a příběhu, jak se jí do krku kulka dostala, jsem si ve finále celé rozuzlení pracovně nazvala „syndrom Harryho Pottera” (více nekomentuji, abych neprozradila děj).
Mé nadšení ovšem začalo razantně upadat v posledních cca šedesát stránkách, kdy se může zdát, že je vše už vyřešeno. Tušila jsem, že se stane něco, co mi dojem z knihy pokazí. A bohužel se tak stalo. Carolinino naprosté zešílení mi přišlo už hodně přes čáru a podle mě měla kniha skončit před zmiňovanými šedesáti stránkami.
Jinak se mi ale četba líbila. Děj krásně plynul, nikde se nezadrhával a krátké kapitoly neunavovaly. Je to psáno zkrátka jako oddechové čtení.

4 15.06.2019

Kovyho sleduji již několik let, ale k přečtení téhle jeho prvotiny jsem se přinutila až nyní (už z toho důvodu, abych se vyhnula počátečnímu boomu a šílenství fanoušků). Musím říct, že kniha je opravdu inspirativní, donutila mě k zamyšlení a hodně jsem se u ní pobavila (někdy i málem ukápla slzička). Navíc jsem zvolila audioknihu, kterou si Kovy sám namluvil, tudíž to celému dílu dodalo ještě větší šťávu. K autobiografiím mladých lidí jsem často skeptická a nemám je ráda. Kovy je ale člověk, který má co předat (a to především díky cestování).

3 01.07.2020

První autorčinu knihu „Andělé smrti” jsem si docela oblíbila. A když se objevil druhý díl, musela jsem ho mít!
Samotný příběh nebyl špatný, místy mi vstávaly až vlasy hrůzou. Autorka se pokusila napsat co nejbrutálnější příběh ze všech. Nebudu vám ale lhát, četba mě docela štvala. Lottie mi přišla hrozně na facku – ať už svými někdy přehnanými reakcemi nebo tím, jak úplně zanedbávala své vlastní děti. Chválím však, že oproti minulému dílu nenastala „drunk” kapitola.
Co mě ale zklamalo, bylo to, že se do případu opět zapletl někdo z její rodiny. A vlastně i někdo hrozně blízký Boydovi. Nevím, přijde mi to už jako docela okoukané a začalo mi to v tom příběhu vadit. Stejně jako to, že ona záhadná dívka přišla zrovna k Lottie domů a postupem času spadl Lottie na krk kluk, který je do případu zapletený taky.
Trochu mě i zklamalo, jak rychle to celé skončilo. Přišlo mi, že by si to rozuzlení žádalo o něco víc prostoru. Nemluvě o tom, že mi to přišlo místy až zbytečně zamotané.
Ale jinak četba docela dobrá.

3 16.03.2020