Foukneš do pěny

Na poprvé jsem knihu odložila, protože jsem se vůbec nezačetla. O měsíc později jsem ji otevřela znovu a už to bylo lepší, ale určitě jsem od autorky četla lepší knihy. Hlavní hrdinka mi nebyla sympatická a spletitý tok myšlenek prolínajících se s retrospektivou mi taky moc nesedl, i když se v tom dalo celkem jednoduše orientovat. Zajímavé bylo pojetí mezigeneračních střetů a přelívání problémů z jednoho mateřského vztahu na druhý.

„S touto knihou jsem měla trochu komplikovaný vztah. První dojem byl spíš negativní – narazila jsem na chaotický děj a postavu, která mě hned neoslovila. Nicméně po druhém přečtení jsem svůj názor úplně otočila. To, co mi zpočátku připadalo jako chaos, jsem při druhém pokusu vnímala jako autentický způsob, jak autorka popisuje vnitřní svět hrdinky. Nakonec mě kniha opravdu zasáhla.“

Uff, vybrala jsem si tuto knížku jako odpočinkovou na cesty. Zatím jsem asi ve čtvrtině a chyslala jsem se jí odložit. Nerada nedočítám knížky, ale vůbec se nedokážu začíst, pro mě dost zmateně napsané... Asi dám ještě jednu šanci a zkusím číst od začátku...

Je to moje druhá kniha od autorky...a teda není to asi čtení pro každého. Je to úplná emoční jízda. Moc obdivuji autorku za to ,jak dokáže popisovat přirovnávat a analyzovat různorodé pocity a stavy našeho nitra. V této knize konkrétně Vlaďky.

Pro mě nejlepší kniha od Třeštíkové. Skvělý vlastně "jednoduchý" příběh ženy, která dělá stejné chyby jako její matka.. rodina je někdy jen trápení..atd atd. Způsob psaní je klasika od autorky, není to čtení na několik tydnu, ale prostě knihu dát na jeden zátah, pak se v tom neztratíte.

Četla jsem, protože se mi hodila do ČV a byla to jediná kniha, kterou jsem nedočetla. Při čtení mě napadla jiná kniha Zoufalé ženy, dělají zoufalé věci. Nevím jestli útěk od reality je to právé řešení problémů, ale proč ne, získat si odstup a vrátit se vyklidněná. Snad Vladěna najde svůj klid.

Chaotické a zmatené čtení to opravdu je - ale takový je přece občas i život sám. Právě díky tomu, jak se tam neustále něco (sem tam nepochopitelného, sem tam absurdního) děje, čtení odsýpá, nenudíte se a chcete vědět víc a víc a hlavně konečně zjistit, kdo je kdo a co se to k čertu vlastně stalo. Pecka.

Za mě naprosto nečtitelný....

Nevěděla jsem do čeho jdu, když jsem si knihu brala z poličky. Vzala jsem podle autorky. Chvíli mi trvalo než jsem se zorientovala - co kdo, kde , jak. Prolíná se zde několik časových pásem, ale musím paní Třeštíkové uznat ten myšlenkový tok ženy. Tohle by chlap nenapsal,protože absolutně netuší, co se děje v ženské hlavě. Jak hlavní hrdinka přemýšlela bylo bravurní. Chvíli jsem si říkala, AHA! Tak takhle působím na manžela, když přemýšlím: " Jako zmatená holka, co ví a neví, chce i nechce, musí všechno a nemusí nic". Tleskám. Nadchlo mě to, ale současně vnímám jistou plytkost a nedokončení příběhu. Resp. Nesouzním s tím koncem, který asi měl zůstat otevřený, ale skončilo to tak nějak nijak.

Tohle byla myšlenková jízda!
Nevšední kniha, chytila mě a nechtěla mě pustit. Postupně odhalovala život ženy, která se tak nějak ztratila, ve svém vlastním životě. Ve své hlavě bloudila myšlenkami, vracela se do minulosti, aby komentovala přítomnost.
Za mě skvělá kniha a doporučuju všem, co se občas ztratí v myšlenkách nebo neví, kudy kam.

Myslím, že knížka si tak nízké hodnocení nezaslouží. Je jiná, je divná, ale je svá. Tedy je paní Třeštíkové. Já její styl obdivuju. Tok myšlenek a zdánlivě nesouvislých příhod, nahodilých vzpomínek, střídání dějových linií, minulosti, přítomnosti. Zdá se, že nic nedává smysl, ale najednou stačí jedna věta a celá předchozí část do sebe zapadne. Hlavní hrdinka byla ujetá, ale často jsem jí rozuměla. Každé matce to musí dávat smysl. Jen tam na mě bylo příliš mnoho fyzického nepohodlí (zařezávající se sandály, nateklé ušní boltce, zhnisaný kroužek v bradavce), sexu, nabíjení elektromobilu a přehnaně spletitých vztahů-Josef, Tonda, Marcel, Judita...Ale jinak nevšední a neotřele podané. Jo a musíte na to mít tu správnou náladu.

Strašný. Většinu knihy jsem byla zmatená. Jestli se jedná o současnost, minulost, vzpomínku nebo představy. Pak jsem část knihy přemýšlela, jestli je hlavní hrdinka ve skutečnosti muž, protože jí někdo chválil její hezký ohryzek neboli adamovo jablko, jak poučuje spisovatelka. Vážně? To jsem fakt přetrpěla.

Naprosto zmatený, šílený, přeskakující příběh hlavní hrdinky Vladěnky, který je naprosto skvělý. Střídají se zde kapitoly z různého životního období, ale hlavní část příběhu tvoří současnost. Celý příběh je plný myšlenek, tak otevřený. To, na co spousta lidí myslí, to, co by spousata lidí chtěla udělat je zde černé na bílém.
Vladěna je šílená, ale také má být po kom, odraz své mámy.
Žádné ponaučení, jen opakující se chyby.
Život.
Stejně složitý a stejně komplikovaný.

Vcelku depresivní knížka a ještě více depresivní hlavní postava. Třeštíková má opravdu talent na patetické hlavní postavy, které se nedají vystát.

Klidné čtení.

Foukneš do pěny nezařadím mezi svoje nejoblíbenější knížky od Radky (četla jsem už úplně všechny, kromě nových Bábovek), ale byla dobrá, vlastně si dovedu představit, že pro někoho, kdo zažil aspoň z části to, co Vladěna, musela být skvělá. V příběhu bylo hodně pravdy, opakujících se vzorců, tolik z nás se častokrát cítí být nedocenění, nebo se opravdu snažíme, ale stejně to posereme, a pak se z toho hroutíme. Mě bylo Vlaďky líto, trošku kvůli všemu, co se jí v životě stalo a hodně kvůli Robin, to byla prostě syrová výpověď matky, kterou spousta z nás v hlouby duše chápe. K obsahu knihy bych řekla, že cesta byla celkově zábavná a byly tam opět smutně vtipné momenty, jak už to v Radčiných knihách býva. Přeskakování a nahodilý časosled se mi fakt líbí, nutí vás to být ve střehu, zamýšlet se, tyhle knížky nejsou tupě populární příběh napsaný podle pravidel, tohle nemá ani pravidla, ani konec a občas to ani nedává smysl, tak jako život sám. Nevím, čím vším si autorka Radka v tom svém prošla, ale řekla bych, že toho zažila a vyposlechla dost, takhle věci pojmenuje jen člověk, který skutečně něco zažil. Párkrát jsem četla názor, že Radky knížky nejsou o ničem, ale naopak, její knížky jsou o všem. Foukneš do pěny určitě stojí za přečtení, koneckonců jako všechny Radčiny knížky :-).

Kniha se mi špatně četla, trvalo mi to dlouho, než jsem si zvykla na styl psaní v této knize ...
Nicméně jsem knihu dočetla a příběh byl celkem dobrý.

Nejhůře hodnocená knihy Radky Třeštíkové. Odpovídá to skutečnosti?! Příčí se mi připojit se k tolik příkrému hodnocení. V některém ohledu bych možná dal za pravdu, v některých pasážích knihy bych ale hlasitě protestoval. Základní myšlenka mi není cizí - když se všechno sype, proč neodjet někam hodně daleko, bez cíle, bez plánu, bez ohledu na cokoli?! Tour de evropská města se vzpomínkami na bolestnou minulost rozhodně nebyla ztraceným časem.

Sice nízké hodnocení, ale pro mě asi to nejlepší, co jsem od autorky přečetla. Sice mě tam překvapilo pár věcí přitažených za vlasy - například debata u porodu, ale proč ne. Řekla bych, že kniha nezapadá mezi ostatní od p. Třeštíkové. Možná proto se mi líbila :-).