Nifredil komentáře u knih

Líbilo se mi to. Je to vlastně historický román, ale kniha při čtení zvláštně poklidně plyne, přestože se toho děje hodně. Na příběhu jedné rodiny jsou ukázány zásadní zvraty v dějinách Japonska ve 20. století a vůbec to není špatný způsob, jak dějiny pojmout. Dozvěděla jsem se hodně o sumó a jeho místě v japonské kultuře, moc jsme si užila pasáže o divadle nó a jeho maskách. Škoda, že tam divadla nó nebylo více. Můžu jen doporučit ke čtení, pokud si chcete užít trochu asijského poklidu a máte dost západní akčnosti a děje za každou cenu, případně nechcete sáhnout po literárním experimentu.

2 29.08.2020

Nespoutané, divoké a šílené. Šílená jízda, takové to je. Začetla jsem se bohužel až v druhé půlce a je pravda, že až v druhé polovině se to celé spojilo a začalo dávat smysl. A pak to ale byla právě ta nespoutaná, divoká a šílená jízda. Pro mě fascinující, Zelda mě uchvátila a rozhodně si budu chtít zjistit více o jejím skutečném životě, ne jen přečíst tenhle fiktivní deník.

1 13.08.2020

Bavila jsem se. Rozjíždělo se to pomalu, zdánlivě vážně, ale pak mě to bavilo a to moc. Nechala jsem se vodit a bavit. Bylo to ironické, trefné, obraty byly příjemné a hra s jazykem úžasná. Opravdu není mnoho autorů, kteří si tohle můžou dovolit. A po všech těch Hanách a jiných srdceryvných příběhů z per ženských autorek bylo tohle milé, chytré a vtipné osvěžení. Konečně český autor světového rázu. Snad jen škoda, že je to taková jednohubka. Až příliš rychle a lehce to čtení uteklo. Čtenář se pak neubrání pocitu, že to vlastně byla taková fraška a autorem vymyšlená ptákovinka úplně bez významu, skoro až neuctivě vůči čtenáři podaná.

5 09.08.2020

Pro mě trochu promarněná šance. Za vynikající považuji posledních cca 50-60 stran knihy, kde vlastně čtenář konečně pochopí, proč to celé vzniklo, předtím to je poněkud nudný výčet, prokládaný navíc v podstatě texty z panelů k výstavě. je to škoda, protože po fantastických Žítkovských bohyních vím, že autorka umí psát a téma “továrníků z Brna” by dokázala zpracovat ještě o kus lépe. I tak je to ale nesmírně zajímavá kniha, která rozhodně stojí za přečtení.

3 19.07.2020

Chandler skloubil žánry alternativní historie, detektivky trošku drsnější školy a lehce fantaskního románu. A tohle skloubení se mu velmi povedlo. Vymyslel alternativní světové dějiny a neexistující místo a zasadil do něj detektiva spíše drsnější školy. Loosera, který řeší případ smrti jiného loosera, a potkává se při tom z celou řadou postaviček, které celý tenhle od základu promyšlený a nově postavený mikrosvět zabydlují a dělají jej velmi živým a skutečným. Některé předměty navíc Chabon pojmenovává nově a přitom je už známe. Odvolává se přitom na tradiční židovskou liturgii, na slova z jidiš nebo hebrejštiny a vychází mu z toho vtipné věci. Třeba telefon, kterému říkají Shoyfer, a jeho zvonění, je jasným odkazem na halasné troubení na šofar. Jinde využívá jako prostor pro setkání rebeho a detektiva vlastně židovské rituální lázně, popisuje ale i svým způsobem něco jako komunitu velmi ortodoxních židů, známých z dnešní Izraele, okořeněnou ale o nenápadné kouzlo chicagské mafie a rebeho v pozici vlastně vykresluje jako kmotra celého podsvětního klanu tahajícího za nenápadné nitky v podsvětí.
Důležitým momentem knihy jsou šachy. Rozehraná partie, která prochází celou knihou. A tady je důležité, že se Chabon v závěru knihy přiznává k inspiraci Nabokovem. Je to krásná inspirace a celé knize její využití dodává pěkný přesah k emigrantské literární tradici, k emigraci, k diaspoře a životě v ní. Fantazie Chabona a reálný život se tak zvláštním způsobem potkávají.

3 13.07.2020

V rámci knížek Ladisla Zibury by to byla spíše trojka, protože jiné jeho knihy jsou daleko lepší a zábavnější, v rámci cestopisů je to ale jeden z těch milých, vtipných, čtivých... zkrátka to nejlepší, co v češtině a od českých cestovatelů máme k dispozici. Moc jsem si čtení užila, bavilo mě to i tentokrát a jsem moc ráda, že jsem na Ziburu narazila. Těším se na další cestovatelské zápisky, které doufám ještě přibudou do české cestopisné literatury.

4 02.07.2020

Hold a pokračování noir detektivek. A velmi podařený hold. Čte se to jedním dechem. Velmi jemně to balancuje na hraně braku. Kdyby šli dát půlky hvězdiček bude to solidních 3,5.

2 31.05.2020

Je to opravdu mimořádný román. Skvěle napsaný, s úžasnou erudicí a obrovskou pokorou. Už dlouho mě nic tak nepohltilo. Dlouho se mi nestalo, aby se mnou postavy zůstávaly ještě i týdny poté, co jsem dočetla. Tohle je opravdu literární počin, nádherná věc, která dovolí čtenáři pochopit rázovitý region na Severu Moravy. Ano, tohle je ono podhoubí, z kterého vyrůstá většina lidí, žijících ve Slezsku. Prostý a přitom velkolepý příběh tohle vše zvládne. A je to jako byste nastoupili do lokálky, která se rozjede ohromně rychle, ale pak zvolní a vy si už jen užíváte jízdu, při které pozorujete spolucestující i krajinu. A to je snad jediná věc, která by se té knize dala vytknout. Začátek je jako smršť a tohle tempo pak trochu spadne. Čtenář se musí během první kapitoly chvílemi až zastavit, aby se stihl nadechnout. Jenže kdyby tempo nespadlo, tak ta kniha bude tak nabitá emocemi, že to snad ani nebude ke čtení.

Douška na závěr: Chvíli mi trvalo, než jsem byla schopná vůbec napsat dojmy, ale ani tak to, co teď píšu, zdaleka nevystihuje moje pocity při čtení a po dočtení. Kniha je fantastická.

19 30.03.2020

Formálně naprosto dokonalý a jazykově vytříbený román. Je to vtipné, řemeslně dokonale zpracované, příběh je napínavý a je to hlavně úžasný příspěvek k žánru autofikce. Pokud vím, není jiný český autor, který by knihy tohoto žánru psal a ještě tak bravurně. Nádherná ukázka opravdu kvalitní literatury. Jan Němec si se čtenářem hraje, vede jej, nechává samotného číst, co chce, předvádí se, ale i pokorně zapisuje, co mu inspirace pod pero donesla, je to napínavé i nudné... zkrátka: bravo autorovi a ke čtení rozhodně doporučuji, ne často se potká literární událost.

12 30.03.2020

Po letech znovu čtená kniha od milovaného autora a jako vždy nezklamala. Tohle jsou prostě úžasné příběhy naprosto nádherné rodiny. Popisy zvířat a jejich chování jsou fantastické. Gerald Durrell je bratrem nobelisty Lawrence Durella a při čtení si člověk až říká, že autor je spíše než biologi spisovatel, je to na jeho stylu psaní znát. Třešničkou na dortu je, že Larry z knížky je právě onen nositel Nobelovy ceny Lawrence Durell. O tom ale tahle kniha není. Je to úžasně napsané pohlazení po duši. Všem doporučuji pro chvíle splínu, stojí to za to.

12 18.03.2020

Před lety byla tahle kniha jako blesk z čistého nebe. Dnes, kdy v mezičase vyšly Žitkovské bohyně, Mlýn, Hana a řada dalších próz vyprávěných podobně syrovým způsobem, už to takové zjevení není. V české próze je to každopádně mimořádná kniha, které navazuje na rurální i baladickou tvorbu. Za sebe bych řekla, že tady právě všechny výše zmíněné knihy mají své kořeny, tohle byla jejich inspirace, alespoň, co se způsobu vyprávění týče. Vykreslení Želar je opravdu nevídané, čtenář jako by se těmi kopci a mezi chalupami toulal společně se všemi těmi svéráznými postavami tamějšího regionu. Trošku matoucí jsou ty vzájemné rodinné vztahy, až na konci knihy je vše jasné, ale stejně to chce aspoň ještě jednou se pořádně zamyslet nebo projít některé povídky znovu.

6 27.02.2020

Přiznám se, že jsem čekala něco úplně jiného a ne, že mě čeká vlastně fantastická distopie. Nebo to byl jiný žánr? prvky utopické až vlastně distopické to mělo, také tam byla dost silná fantastická linka, to důležitější ale byl jeden lidský život, který Mitchell ukazuje z různých úhlů pohledu. Takže přiznám sama, že vlastně nevím, co jsem to četla. Každopádně jsem nakonec ráda, že jsem vydržela číst až do konce. Začetla jsem se totiž až asi cca po 150-200 stranách. Velmi mě bavila část knihy vyprávějící příběh očima Eda. Pak i pokračování, ale měla jsem zase trochu měla problémy s koncem. Ta distopická část na mě byla už pak moc dlouhá a nebavila mě. Chápu sice proč tam byla, ale nějak mi zrovna tenhle konec neseděl. Každopádně jsou daleko horší distopie i fantasy knihy, takhle smíšeně a zajímavě by daný žánr mohla nějak uchopit a přetvořit ta “nebraková” část literatury a bylo by to v pořádku.

1 19.02.2020

Na začátku své první knihy píše Princládík, že mu radili, aby byl stručný a vynechal v knize zbytečné věty. Touhle radou se možná řídil ve své první knize, ale už ve druhé tolik ne a v téhle už vůbec. A je to dobře. Celé putování po Arménii a Gruzii by totiž vůbec nebylo tak fajn, kdyby bylo popsáno strohými a jednoduchými větami.
V jednu chvíli jsem si říkala, že už těch stakanů bylo moc, pak jsem si ale uvědomila, že o tom přesně je cestování po téhle části země a že Zibura je především až sebevražedně upřímný. Skrz ty alkoholové výpary se vlastně dozvíme o téhle části Země nejvíce a atmosféru místa to vystihuje, spolu s popisy přírody i obyvatel, dokonale. Máte pocit jako byste byli na místě a právě proto je kniha tak dobrá. Čtenáři se dělá chvílemi až špatně z toho, jak celé putování probíhalo. Je mu Ládíka i líto, když si představí ta rána. Knížka je ale také napěchována spoustou faktů a zajímavostí. Nenápadně se tak skrz alkoholové výpary dostanete k historii, geografii i zvykům oblastí, kterými Zibura putoval. Hlavně se ale seznámíte s osobními příběhy lidé a jejich pohledem na svět.
Nejpříjemnější na knize je to, jak je celá vtipná. Žádný výčet nudných faktů, pěkně veselé vyprávění o jedné soukromé cestě. Takže hledáte-li cestopis především zábavný, vtipný a poučný jen tak nenápadně, rozhodně vám tuhle knihu můžu doporučit. Dozvíte se toho více, než dost a ještě se pobavíte.

5 06.02.2020

Zábavné, inteligentní a vtipné - přesně takové to je. Bavila jsem se, smála se chvílemi i nahlas a užívala si s autorem celou cestu i všechny setkání a příhody.
Je to jiný cestopis. Hodně osobní, není prvoplánově nabitý fakty, ale o to je snad i zábavnější. Na první pohled čtete příhody nějakého podivína, který s batohem na zádech pěšky prochází nám vzdálenými zeměmi, na druhý pohled je to ale našlapané zážitky a setkáními, které atmosféru a život v zemích kudy Ládík Zibura jde popisují vlastně daleko lépe, než jakýkoli prostý výčet faktů v konvenčním vyprávění o cestování. Navíc je to glosováno úžasně ironicky, se schopností udělat si kouzelnou srandu sám ze sebe a velmi inteligentně i uváděno do souvislostí našeho kulturného okruhu. Ano, přiznávám, že ve mě pan Zibura získal touhle knihou vlastně fanynku a s radostí budu sledovat, co podnikne dál.

3 31.01.2020

Ládík Zibura je velmi sugestivní. Při čtení se opravdu cítíte jako byste s ním šlapali celou cestu. Lidi živě vidíte a zážitky máte málem stejné jako autor včetně všech puchýřů, bolestí i radostí tělesných. Já osobně jsem trochu bojovala s tím, jak na mě z každého dne vyskakovaly nejen Ládíkovy zážitky, ale jak zároveň neustále ukazoval lehounkou intelektuální převahu. Převahu nad čtenářem a ze začátku i nad lidmi, které potkal. Až jsem si říkala, že je prostě o tak velký kus mladší, že už jeho smyslu pro humor nerozumím, nakonec jsem ale došla k tomu, že právě v tom je kouzlo té knihy. Tím zpočátku až intelektuálním pozérstvím a pozdější pokorou i jakýmsi až smířením vlastně Láďa Zibura ukazuje přerod, ke kterému došlo během jeho cesty. Patří to k tomu: navíc je to i velmi vtipné, protože Zibura sice ukazuje jaký je intelektuál a vytahuje na čtenáře všechny své znalosti, zároveň si ale tropí největší legraci sám ze sebe. A musím přiznat, že i já mám po přečtečtení tohohle cestopisu hodit na záda krosnu a jít jen tak cestou necestou na pouť. A o to přece šlo?

5 24.01.2020

Sefi je něco mezi Palečkem, Tillem Eunspiegelema a kouzelníkem Žitem. Pan Fischl měl úžasný dar slova a tady ho propůjčil dětské pohádce. Je to pro děti zjednodušené, nepoužívá tak košatý jazyk, jaký známe z jiných jeho děl, nicméně ve službě pohádce funguje povídání i tak skvěle. V textu najdeme všechny oblíbené Fischlovy témata a obrazy - kohouty, jichž měl obrovskou sbírku, ozvěnu lítosti jako způsobu vyrovnání se s krutostí a jiné. Vzhledem k tomu, že jsem pana Fischla osobně znala, vím i jak velmi jej trápily spory v Izraeli mezi araby a židy, věřím, že snad proto napsal pohádku, která tak moc čerpá ze všech kulturních zdrojů blízkého východu, židovské tradice a vlastně i jeho českých kořenů. Že dávám tři hvězdičky je proto, že ten jazyk je snad pro děti opravdu až příliš košatý a jako celek to ne úplně funguje.

22.01.2020

Naprosto fantasticky napsaná kniha o československých dějinách mezi lety 1937 a 1948. Madleine Albrightová využila svých znalostí českých dějin, kterým se věnovala v rámci své diplomatické praxe, ale i svých znalostí o československých dějinách, které získala díky svému studiu historie na univerzitě a spojila to vše dohromady se svým vlastním rodinným příběhem, příběhem vlastně holokaustu. Je to krásně napsané svědectví o dané době z pera někoho, kdo byl tak blízko všech tehdejších osobností a klíčových okamžiků. Cenné je i to, jak se paní Madeleine podařilo dohledat osudy jednotlivých členů rodiny a působivě vylíčit jejich cestu nacistickou mašinerií. V neposlední řadě je kniha zároveň i příběhem prezidentského působení Edvarda Beneše očima lidí blízkých jeho úřadu. Kniha by mohla sloužit jako skvělý úvod do našich dějin pro cizince, ale poučení v ní najdou i Češi a Slováci. Plusem je krásná práce s jazykem. Je až s podivem, jak paní Madeleine dokázala udržet svou znalosti jazyka země, kde vlastně neprožila valnou většinu života. Pro mě osobně je kniha navíc i cenným svědectvím o tom, jak mohou emigranti vnímat svou vlast a co to je láska k rodině, kořenům, z kterých člověk vzešel, a k zemi svého původu.

9 17.01.2020

Tohle jste už viděli. Ano viděli. Ono to totiž je jako byste vzali některou z road movies Alice Nellis, některý z Hollywoodských filmů o setkání několika sester s rodiči nebo některý ze severských filmů jako je třeba Kurz negativního myšlení a přepsali ho do knihy. Jen tohle je na rozdíl od posledně jmenovaného filmu myšleno vážně. Tak moc vážně, až si budete říkat, že takhle se přece normální lidi v rodině, kteří se mají rádi a prožili část života spolu, nechovají. Je to zjednodušené, chování postav je nedospělé, východisko a závěr ze situace není. Vlastně si na konci řeknete, že kdyby ta kniha nevznikla, nic by se nestalo. A tak to i je. Kdyby ta kniha nebyla, nic by se nestalo. Jen by nezůstalo uspokojeno pár čtenářů, kteří tu knihu budou hltat a budou chtít vědět, jak to s postavami dopadlo, co udělaly. Stejně jako řada čtenářů hltá bulvár, jen aby se dozvěděli, jak to dopadlo, co se zase stalo, aby se pobavili. Ale o to přece jde. Máte se u čtení bavit, máte to hltat, má to být přesně takové, aby vás to nepustilo, dokud nedočtete co komu kdo řekl a co udělal. Nebo je to jinak?

3 13.01.2020

Krásný poetický román psaný pro děti a vlastně tentokrát ani ne tak úplně pro ně. Nádherné vyprávění, které stojí za to přečíst. Trošku mi chybí slova. Někdy se totiž krása nedá moc slovy vylíčit a musí se u literatury prožít tím, že ji přečtete.

6 06.01.2020

Houlebeque je xenofobní, rasistický, sexistický a machistický, ale všemu tomuhle navzdory zejména vynikající spisovatel. Tak jako jsem byla u Možnosti ostrova nadšená a okamžitě mi bylo jasné téma knihy, tady si nejsem jistá. Je to něco, co se dá nazvat truchlením za všechny lásky? Bilancování v rámci krize středního věku? Pozorujeme rozpad osobnosti vlivem okolností a doby? Proto, že je to psáno právě tím rozpadajícím se, tak tomu vlastně nemůžeme tak úplně rozumět a jsme v tom příliš ponoření? Je to kritika současné Francie a Evropské unie? Nevím. Co vím je, že se od toho nedá odtrhnout. Chcete vědět, jak to nakonec dopadne a jestli bude ten Captorix stačit. Je to prostě současná literatura a výborná současná literatura. Pro mě ne první setkání s autorem, úplně mě už nepřekvapil, svým způsobem to byla sázka na jistotu, nejsem tak nadšená jako právě z Možnosti ostrova, ale jsem ráda, že jsem to četla.

4 04.01.2020