Ulička tisíce květů
Gail Tsukiyama
https://www.databazeknih.cz/img/books/88_/88627/ulicka-tisice-kvetu-88627.jpg
4
90
29
Příběh dvou dorůstajících tokijských bratrů, nadějného zápasníka sumó Hirošiho a stejně slibného uměleckého řezbáře masek pro klasické japonské divadlo nó Kendžiho, se odvíjí na pozadí druhé světové války. Ohnivá bouře Hirošimy hluboce poznamená i životy dvou sester, Aki a Haru, jejichž jímavým vztahem prolnou osudy obou bratrů. Ani nejkřehčí vztahy ovíjející čtveřici ústředních postav příběhu neunikají tragice každodenních náhod a proher.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2011 , Knižní klubOriginální název:
The street of a thousand blossoms , 2009
více info...
Přidat komentář
Rodinná kronika osiřelých bratrů Hirošiho a Kendžiho, které vychovávají jejich prarodiče, a sester Aki a Haru, jejichž otec vlastní stáj zápasníků sumó, se odehrává od roku 1939 do roku 1966, kdy Hiroši ukončuje jako největší sportovní celebrita svou kariéru bojovníka sumó. Oba sourozenecké páry stíhají rány osudy, válečné útrapy, nálety a bombardování, ztráty milovaných osob, ale přesto se nevzdávají naděje na šťastný rodinný život. Oba bratři svým uměním (zápasnictvím i řezbářstvím) pomáhají poraženému a hospodářsky i morálně zdecimovanému Japonsku udržet si své tradice a stát se opět hrdým národem. Autorka poutavě popisuje japonské reálie, divadlo nó i cestu zápasníků sumó od dětství po mistrovský stupeň a celkově japonskou mentalitu.
Nejvíc se mi líbilo, že mě autorka zcela vtáhla do japonské kultury. Starodávné divadelní zvyky, život ve městě versus na venkově, sumó (o kterém by mě upřímně nikdy nenapadlo, že mě bude zajímat). Tu a tam jsem ji odložila, abych se podívala na YouTube na zápasy sumó, nebo si našla obrázky tradičních masek Nó. Zajímává a slibná mi přišla dějová linie Akiry Yoshiwary, ale ztratila se v širším příběhu. Škoda, protože i přes množství tragických události, které sebou přinášela doba, nemá kniha dramatický náboj a tempo je spíš pomalé.
Myslela som, že to bude pre mňa za 5, ale nakoniec len 2.5. Rozťahané na viac než 400 strán, možno ak by to bolo o polovicu kratšie... Najskôr som sa zamerala na príbeh, ale chýba tomu nejaká nosná myšlienka (áno, je tam vojna a iné tragédie, ale niekedy to nestačí), potom som to skúsila s charaktermi, ale tie boli tiež plytké. Nemalo to nič, kvôli čomu by som chcela pokračovať, dokonca ponocovať, aby som mohla prečítať "ešte aspoň jednu kapitolu".
A preklad?! To neviem, čo malo znamenať, ale po asi 30 stranách som toho mala už dosť a hovorím si, že to si musí prekladateľ robiť srandu. Toľko zdrobnelín nie je ani v detských knižkách (hebounký, čisťounký, slaďounký, chrámek, lucernička, bradička, nosík, rybičky, bahýnko! ...) - na každej strane najmenej desať.
Po 200 stranách som knihu odložila. Nedočítala.
Líbilo se mi to. Je to vlastně historický román, ale kniha při čtení zvláštně poklidně plyne, přestože se toho děje hodně. Na příběhu jedné rodiny jsou ukázány zásadní zvraty v dějinách Japonska ve 20. století a vůbec to není špatný způsob, jak dějiny pojmout. Dozvěděla jsem se hodně o sumó a jeho místě v japonské kultuře, moc jsme si užila pasáže o divadle nó a jeho maskách. Škoda, že tam divadla nó nebylo více. Můžu jen doporučit ke čtení, pokud si chcete užít trochu asijského poklidu a máte dost západní akčnosti a děje za každou cenu, případně nechcete sáhnout po literárním experimentu.
Tohle je určitě vedle ,, Krvavých jahod" ta nejlepší věc o druhé světové válce, jakou jsem kdy četla. Ten magický realismus (tj. realistický příběh vyprávěný pohádkovým stylem, typický pro asijskou literaturu, třeba ,,Holky ze severu", taky doporučuju), v kombinaci s pohodovým tempem vyprávění kontrastujícím s válečným chaosem a několik dějových linek, které se občas spojí. Dohromady fakt krásné dílo plné Japonska, jehož atmosféra vám nedovolí knihu odložit na déle, než je nutné.
dala bych možná víc hvězd, kdyby ... ta přemíra zdrobnělin byla úděsná (ponožtičky, statečky....evokovalo to všelijaké přihlouplé stránky s mimísky, polívčičkami, postýlečkami a podobnými "skvosty") a spolu s rozvleklým dějem pro mě zcela zničila jakýkoliv požitek ze čtení, byť prostředí bylo zajímavé a pro Evropana exotické;
Velmi dobrý román o dvou bratrech a jejich životech před, během a po válce. Autorka skvěle podala dobovou atmosféru společnosti, stejně jako životní úspěchy a prohry postav.
Myslím, že jsem právě dočetla jednu z nejlepších knih roku - a to je teprve březen. Uličku tisíce květů mám doma už několik let a dlouho jsem ji odkládala. Možná teď tuším proč. Bylo to krátké i dlouhé zároveň. Nedalo se to číst moc rychle, ale zároveň jsem nesměla dělat velké pauzy, abych se lépe sžila s postavami a zapamatovala si jejich jména. Tak nějak splnil tento příběh všechno, co by splnit měl. Byl krásný, romantický, pohádkový. A zároveň strašně smutný a tragický a plný bolesti. Hiroši, Kendži, Aki, Haru, Jošio, Fumiko, Akira a další postavy se staly mými přáteli. Byli to charaktery nesmírně odlišné, bohaté, pestré, živoucí. Dějiny se tu mísily s tradicemi, budoucnost s minulostí, vzpomínky s vizemi. Co mě tato kniha naučila? (Kromě toho, že mám teď pocit, že bych mohla rozumět nějakému japanologovi, až bude mluvit o japonské kultuře.) Že úspěch neznamená nutně štěstí. Že je nesmírně důležité odpouštět. Že někdy je lepší neohlížet se. Že je velice těžké říct o člověku, že jej známe. Že každý v životě něco ztratil a některé druhy bolesti zkrátka nepolevují, některé jizvy prostě nezmizí.
Co mě na této knize trochu rozesmutňovalo, byla osamělost všech postav. Připomnělo mi to, co už jsem o Japoncích slyšela - že prostě takoví jsou. Víceméně uzavření. Kdo ví, co je na tom pravdy, ale v tomto příběhu to bylo pokaždé především o jejich nitru spíš než o tom, co vyplouvá na povrch.
Přes zdánlivý poklid pozvolného vyprávění se tu děje skutečně hodně: 27 let bouřlivé japonské historie prostřednictvím osudů hlavních hrdinů této knihy. Japonsko tradic, jiné, než ho člověk poznal díky knihám třeba obou Murakamiů.
Ale nejen Japonsko, prostě neuchopitelné lidské osudy, v nichž se mísí radost s žalem, idyla s tragédií. Ano, lidské životy jsou jak přírodní živly: "Ať už se vánky i vichřice berou odkudkoli, jsou neviditelné a věčné, nelze je uchopit ani pochopit." (str. 454)
Příjemné, ač zejména smutné čtení - japonská melancholie.
Náhodné setkání s autorkou, jejíž vyprávění dokazuje, jaký je rozdíl mezi knihami, které snadno působí na cit, a těmi, které vniknou hluboko do srdce.
Velice zajímavý, hořko-sladký příběh..nebo spíše hořký...
Hlavní hrdinové prožívají své životy plné těžkých zkoušek...sirotci Kendži a Hiroši, vyrůstající s babi a dědou, polosirotci Aki a Haru s tatínkem vlastnícím a šéfujícím stáji sumo...
Co bych ocenila - že jsem se dověděla spoustu věcí o sumó - pravidla, hierarchie, stupně výkonnosti, historie...
spoustu japonských slovíček, uvedených hned daném slově, které označují a zvýrazněných kurzivou ...
spoustu zajímavostí o trdičním divadle nó, a zejména výrobě masek....
spoustu o běžném životě Japonců, zvycích, jídle, tradicích, modernizaci, školství...o válce, o jejích krutostech na civilistech, které kosila jen tak mimochodem, jak už to ve válkách bývá...
co se mi až tak nelíbilo byla jména - spousta mi hned připoměla Šóguna, nebo zeměpis/místopis (Jošiwara), ale autorka třeba schválně volila známé, možná už slyšené a tradiční jména...
..a teda, hrdinům bych dopřála více radosti a štěstí v pozemském životě...všichni prošli těžkými skouškami a troufám si říct, že obstáli se ctí...
Kniha se bude líbit někomu, kdo má rád pozvolné vyprávění o obyčejném životě několika postav a rád se nechává unášet atmosférou japonské kultury. Mně ale bohužel nesedla. Děj byl pro mě nezáživný, k postavám jsem si nevytvořila vztah. Knihu jsem nechtěla vzdát, ale do čtení jsem se musela nutit, protože jsem nebyla vůbec zvědavá, jak to dopadne.
Jaká škoda, že tak zajímavé téma neplynulo. Bylo to roztříštěné a k tomu ty zdrobněliny, které mě dost štvaly a dělaly z čtenáře hlupáka. Myšlenky se vůbec nerozvíjely a celé mě to zklamalo. Jako by to psal někdo jiný než autor Samurajovy zahrady. Nebo to bylo překladem?
Asi po sto stranách jsem čtení vzdala. Nesedlo mi to. Nevím, jestli tam bylo plno všudypřítmných japonských názvů nebo mě víc štval ten stařík, co neviděl a přesto všechno zvládal.... Chtěla jsem se něco dozvědět o těch maskách, ale té omáčky kolem bylo až moc. Ráda bych řekla, že se ke knize jednou vrátím, ale vím, že to není pravda.
Tak prostý a přesto nevšední příběh. Je jako obálka této knihy,něžný,dýchající poklid a plný lidské moudrosti .I přes dobu ve které se děj odehrává a přes veškerou tragédii doby , není obrazem hrubého násilí a válečného běsnění. I smrt se zdá pokračováním života .
Melancholicky poetický vhled do rozrůstající se rodiny dvou hochů žijících s prarodiči v období 1939-1966 v Japonsku. Podíváte se přes rameno řezbáři masek divadla no. Ucítíte pach zápasníků sumo. Spisovatelka nepřehlédne jediný detail a převypráví sladkokyselý příběh, po jehož přečtení se cítíte blíže Japonskému "zvláštnímu" uvažování/cítění.
Varování: smutné - nic na zlepšení nálady.
Úžasná kniha. Tak něžně napsaná a přitom vykresluje tak nelehký osud hrdinů ve válečné a poválečné době. Mám moc ráda knihy, které člověka obohatí nejen o samotný příběh, ale doví se vždy i něco z jiného světa, kultury a tradic. A to tato kniha splňuje do puntíku. Dočtete se o klasickém japonském divadle nó a dřevěných maskách, zápasnické škole sumó, japonských tradicích, ale také jídle, pestrosti kimon a způsobu života. Zjistíte, jak důležité jsou pro japonce tradice a jak těžká pro ně byla americká okupace a návrat do běžného života po válce. Ale všichni, kteří si válkou prošli, mají jizvy celý život a ani v době míru k nim osud nemusí být nakloněn.
K tomuto příběhu bych se jako k beletrii klidně vrátila - je jak krásná kresba a sledovat hrdiny, které tradice formují, ale nedeformují, je velmi inspirující. Je to klidné čtení na zimní večery, od něhož se neradi budete odtrhávat.
Nebyl to ten typ knihy od které se nemohu odtrhnout, ale přesto se mi líbila. O Japonsku jsem téměř nic nečetla a tato kniha mě poodhalila tradice, význam sportu sumó pro Japonce i to, co museli mladíci podstoupit, aby se z nich stali sumótoriové.. umění masek pro divadlo nó, dokonalý popis postupu, jak Jošivara a Kendži masky zhotovovali, vyobrazení Miko do dřevěné masky s každým prožitým rokem... vše na pozadí historických událostí druhé světové války. Dojemný a obdivuhodný byl vztah Fumiko a Jošia, jejich láska a souhra... a také jsem byla unešená z popisu kimon, v mysli jsem si je představovala a musela být nádherná, s pivoňkami, kosatci, chrysanthémami, větvičkami sakur... krásná japonská jména Noriko, Fumiko, Emiko, Meiko... škoda jen, že muselo tolik postav zemřít, ale to už je život..
Štítky knihy
druhá světová válka (1939–1945) nacismus Japonsko tradice společenské romány národní identita Tokio válečné romány sumó
Ulička tisíce květů
Přemýšlím nad tím, jak moc mi tato kniha připomíná Zlodějku knih. Jenže nejde o hitlerovské Německo, ale Japonsko. Všední život obyvatel země, jejíž vláda na úkor obyvatel špatně rozhodla a přestože vedla nesmyslnou, prohranou válku, neustoupila. Hlad, strach, násilí kenpeitai, krádeže, ohnivá bouře, ztráta blízkých a přátel. Zmrzačení navrátilci z fronty... A pak ta touha dát životu smysl, pozvednout zlomeného ducha národa...
A jak se asi vede obyčejným obyvatelům zemí, které nyní vedou válku? Celý svět odsuzuje národ, který nedobrovolně přichází o své syny, manžele, otce... Zbývá jim jen naděje, že to jednou skončí, je jedno jak, ale hlavně skončí.
Japonští spisovatelé píší pomalu, popisně, meditativně. Tato spisovatelka ovšem žije v Americe, proto není kniha tak vláčná a pomalá, jako jiné. Přesto nebude vyhovovat milovníkům strhujících příběhů, kde tempo děje nutí hltat stránky. Tady je nutné prožívat, přemýšlet. A je to kniha, kterou přiřazuji ke svým letošním top.