mirektrubak komentáře u knih

Pro mě zatím nejzajímavější z toho, co jsem od Kafky četl. Velmi ponuré, velmi tísnivé ... velmi skličující.
Interpretací může být jistě mnoho. Mě zaujalo, jak rychle proběhla u Řehořovy rodiny jeho dehumanizace - nevypadáš jako my, tedy nejsi jako my, tedy si nezasloužíš, abychom s tebou jednali jako s jedním z nás.
Ale hlavním tématem asi přecejen bude osamělost jednotlivce, nejistého jedince, který ve společnosti (a co více, ve svém nejbližším okolí) nenachází oporu. Zoufale touží být součástí lidské sounáležitosti, ale je odsouzen k jinému osudu a nemá šanci se svému předurčení vzepřít - a tak žije a umírá v osamění a nepochopení - bez možnosti smyslupné komunikace.

33 13.04.2017

Překvapivě čtivý popis založení a vývoje Londýna. Vhodné jako připomenutí návštěvy a nebo naopak jako příprava na cestu (kniha bohužel je dost rozměrná a těžká, takže není příliš praktické si ji brát přímo na vycházky Londýnem).
Zajímavé jsou okolnosti výstavby a přestaveb známých Londýnských staveb (Westminster, St-Pauls...), ale ještě víc mě bavily popisy života chudých Londýňanů ve středověku, ranném novověku a dickensovské Anglii - to bylo skoro jako bych četl nějaký Pratchettův popis Ankh-Morporku :-). Atmosféra hlučných tržnic, úzkých uliček a přeplněných domků má něco do sebe - tedy pro čtenáře z 21. století, který má k dispozici elektřinu, topení a všechny další vymoženosti moderního světa.

5 13.04.2017

Sáhl jsem po Saturninovi po dlouhých letech a byl jsem zvědavý, jestli jsem třeba k této oslavované knize už nějak nedozrál. No ... a nedozrál. Pro mě vtipné jen místy, jinak příliš upovídané - ale četl jsem jako audioknihu při úmorném cestování, takže účel byl splněn.
Jen mě přijde divné, že je tenhle příběh chválen pro laskavý humor, když si tam lidi tak často dělají nějaké naschvály a vůbec jsou na sebe nepříjemní ...

4 13.04.2017

Vzal jsem do ruky tuhle knihu krátce potom, co jsem dočetl R.U.R. a Bílou nemoc a měl jsem pocit, že Válka s mloky trochu zaostává. Ale líbil se mi způsob, jakým to bylo napsáno, ta koláž různých stylů. Takže jsem se nenudil, a to přesto, že jsem samozřejmě věděl, jak všechno dopadne - v tomhle to mají tyhle Čapkovy stěžejní díla složité, protože každý čtenář už dopředu ví, co se bude dít a jaké nás budou čekat zápletky.

7 10.04.2017

Pro mě určitě nejzajímavější Čapkova hra (nepočítám teď Ze života hmyzu, společné bratrské dílo) s nejsympatičtější Čapkovou postavou - doktorem Galénem. Možná ještě více než u jiných Čapkových her a románů je zde přesah do dnešních dní - až z toho mrazí, jak stále dokola děláme stále stejné chyby. Jak jsme pořád stejně náchylní k tomu, dělit svět na My - Oni (přičemž My jsme vždy ti dobří a Oni ti zlí). Jak je stále snadné v nás vyvolat nenávist. Jak málo pro nás znamená lidský život, pokud to není život náš. A jak snadno by se i dnes mohlo stát to, co se stalo doktoru Galénovi, tedy že když nám chce někdo pomoct, tak ho nejdřív budeme nenávidět a potom ... .

20 09.04.2017

Brzy to bude rovná stovka let od sepsání téhle hry a stále nastoluje řadu otázek, která jsou aktuální i dnes. Čapek nás tady upozorňuje na to, že když lidé fyzicky a intelektuálně zleniví a předají práci a myšlení strojům, tak přestane mít člověk jako živočišný druh své opodstatnění a zanikne. To je velmi současné téma hned ve dvou rovinách. Jednak problémem umělé inteligence, která se může rozvíjet mimo lidskou kontrolu a pak je tu také naše nadměrná závislost na technologiích. Obojí Čapek docela geniálně předjímá – samozřejmě trochu přehání a zjednodušuje, ale to je dáno tím, že je omezen prostorem divadelní hry.
Já jsem sice optimista a nevidím to se světem tak černě (děsí mě spíš Bílá nemoc), přesto jsem dostal dost podnětů k zamyšlení.

Bohužel ani zde Karel Čapek svůj příběh nezaplnil živými postavami, muži i ženy jsou velmi archetypální. To není kritika, Čapek to dělá záměrně (to je už dáno třeba jmény postav, která jsou symbolická) a má na to právo, ale mě to trochu zabraňuje více si tuhle hru prožít a R.U.R. je tak pro mě vlastně filozofická esej podaná formou dramatu.

8 09.04.2017

Zběsilá Zazina jízda za hranici reality mě rozveselila, což nebyla zásluha jenom téhle hubaté holky v texaskách, ale i ostatních svérázných postaviček - Zazi je sice titulní postava, ale překvapivě dost kapitol se bez ní úplně obejde. Logické myšlení jsem si hned po pár stránkách odložil a tak jsem neřešil, jestli by Zazi potřebovala pár výchovných (to určitě ano) a nebo jestli situace a rozhovory odpovídají chování postav v reálném světě (to určitě ne).
Alespoň jednu větu musím věnovat i jazyku, ty novotvary a netradiční použití slov, to pro mě bylo jedno velké čtenářské potěšení a já jenom žasnu nad tím, jací jsou na světě kreativní lidé - a tím myslím autora i překladatele (v mém vydání Zdeněk Přibyl) skoro rovným dílem.

Kdybych podobných knížek měl číst dvacet do roka, tak by mě to asi brzy přestalo bavit, ale jednou za čas je osvěžující se přesunout od non-fiction knih a různých pochmurných románů k něčemu takto bláznivému, jako byla tahle surreálná jízda Paříží. Nejenže jsem se mnohokrát smál nahlas, ale navíc ve mě čtení Zazi v metru vyvolalo velmi příjemný pocit, který ve mně jistě ještě chvilku zůstane.

Takže, Zazi, kolik těm Tvým srandám dáme hvězdiček? "Nodoprdele, Strejdomíro, fšechpět!"

10 05.04.2017

Já jsem v této dilogii (to slovo se mi líbí!) nenašel nic, co by mě zvlášť upoutalo. Ani myšlenkově, ani použitím jazyka, ani atmosférou, ani příběhem.
U Mášy jsem se zájmem četl Egonovo přemýšlení nad prvomájovým průvodem, ale toho bylo všehovšudy dvě stránky. Jinak mi bylo protivné, jak se autor Máše vysmívá, nadšená hloupá mladá holka mně příjde trochu laciný cíl (zde připouštím, že tohle mohl čtenář samizdatu v sedmdesátých letech vnímat odlišně).
Běta mi padla do oka více, atmosféra byla kafkovsky pochmurná a příběh obsahoval mysteriózní momenty - to mě občas docela bavilo. Naopak teologické prvky mě zcela minuly - pokud měly obsahovat nějaké sdělení, pak jsem je nerozklíčoval.

Knížka je útlá, přečetl jsem ji během krátké doby, navíc stála 20 Kč v antikvariátu - takže nijak neželím ani toho, že jsem si ji pořídil, ani času, který jsem s ní strávil. Ale obavám se, že na Mášu s Bětou velmi rychle zapomenu.

1 03.04.2017

Co si pamatuji, tak když jsem byl student, Máj se mi příliš nelíbil. A ani teď při opakovaném čtení (v čase prvních šedin) jsem názor nezměnil. Práce s jazykem je kreativní, metafory jsou působivé, ale stejně jsem se nemohl do příběhu nějak dostat. Asi nejvíc mně lezla na nervy ta přemíra patosu a přepjaté emoce. Prostě to není poezie pro mně.

2 02.04.2017

Výborná biografie. Ani jsem neměl pocit, že čtu literaturu faktu, odsýpalo to jako by šlo o román.
Nejvíc jsem ocenil rozbory Havlových dramat a také popis jeho pocitů při první vazbě a dalších pobytech ve vězení - to bylo pro mě nové a zajímavé (s hanbou přiznávám, že Dopisy Olze jsem nečetl).
Žantovský představuje Havla realisticky, nezavírá oči před jeho špatnými vlastnostmi, snaží se poctivě popisovat příčiny a důsledky jednotlivých událostí, kterých byl Havel hybatelem - důsledně, ale citlivě. To je velmi cenné.

Pouze při popisu prvních prezidentských období jsem měl pocit, že Žantovský opouští objektivní pohled a stává se Havlovým apologetou - asi i proto, že to byly roky, kdy byl jeho poradcem a tak se možná cítí povinován prezidentovy kroky ještě znovu obhajovat.
Popis období od roku 90 byl celkově méně čtivý - už ani nešlo tolik o psychologický portrét, ale byl to poměrně rychlý průlet světovým a domácím děním, pro čtenáře v Česku se zde popisují důvěrně známé věci.

Historik Kosatík kritizuje knihu za to, že jsou v ní často slova jako „možná“, „zřejmě“, „asi“, „snad“ a že se Žantovský nepouští do přesnějších vysvětleni. Mně naopak tento přístup příjde vyhovující (a to vlastně nejen v téhle knize, ale obecně) - autor sepíše co o nějaké událostí ví a pak přidá svůj názor, který čtenář může nebo nemusí akceptovat (v plné míře a nebo částečně). Zdá se mi to lepší než ultimativní postoj ve stylu: "Já Havla znal osobně, teď jsem si o něm načetl metry knih a vyslechl si desítky svědků a proto jsem došel k definitivní pravdě o jeho životě."

10 01.04.2017

Paměti mojí cedníkem
propadá se slib za slibem
tady v prostoru chrámovém
Milost máš Panno v srdci svém
odpusť mi prosím odpusť jen
že jsem takový jaký jsem

Už dlouho jsem nebyl takto zasažen nějakou poezií - pokud vůbec někdy.
Jasně - verše jsou to neohrabané, nesedí počty slabik a rýmování je jenom přibližné, ale je zřejmé, že o to tady nejde. Jde o upřímnost slov a hloubku víry.

Přemýšlím, jestli bych byl tak osloven, kdybych nevěděl, kdo je autorem a neznal jeho příběh. Je to pět hvězd za básně samotné a nebo je to pět hvězd jako vyjádření mého obdivu k Jirousovi? Nevím. Ale tuším, že oddělit dílo a básníka, to v tomto případě dost dobře není možné. Protože je důležité mít aspoň jednoho Jirouse v každé generaci - bez ohledu na zemi a režim, který v ní zrovna panuje. A je důležité si takového Jirouse považovat, i když nám nadává a věčně leze na nervy. Protože (řečeno slovy Lucie Piussi): "Keby to neboli blázni / Svet by nestál za nič "

13 27.03.2017

Amos Oz někde napsal (nebo to řekl? už si přesně nepamatuju), že napsat román je jako postavit Judské pohoří z kostiček lega. Vzpomněl jsem si na to při čtení Jidáše mnohokrát, protože tahle knížka je, myslím, toho důkazem. Jako čtenář jsem měl pocit, že každé slovo je přesně na svém místě a dokonale slouží celkovému účelu. Tohle skoro nikdo neumí tak hezky jako Oz a proto se mi dobře četly i ty pasáže, které bych jinak bral jenom jako literární vatu (třeba jak nad městem vychází slunce, jak Šmuel jde odněkud někam, co si kdo maže na chleba a tak).
Bohužel se mi u této knihy zdálo, že jí něco schází. U tří hlavních postav jsem neměl pocit, že jsou to dýchající lidé, ale naopak, že je Oz napsal jen jako typizované představitele svých rolí. Takže zde máme naivního mladíka (samozřejmě s dobrým srdcem), tajemnou ženu (samozřejmě neodolatelně přitažlivou) a cynického starce (samozřejmě moudrého a až encyklopedicky sečtělého).

Názory na uspořádání Palestiny už od Oze známe (z jiných knih i rozhovorů), pohled na vztah mezi Jidášem a Ježíšem je zajímavý, ale ne zcela originální - i zde jsem čekal o kapku víc.
Alternativní popis Ježíšova ukřižování si také vybavíme z mnoha jiných románů (Ajtmatovovo Popraviště, Mistr a Markétka, Poslední pokušení ... a jistě je ještě řada dalších knih, které jsem nečetl), ale přesto považuji tuhle kapitolu, popsanou z Jidášova pohledu, za nejpůsobivější část - a po dočtení jsem si ji přečetl ještě jednou jen tak pro potěšení.

Amos Oz to má u mě těžké, protože je to autor Příběhu o lásce a tmě, což je jedna z mých vůbec nejoblíbenějších knih. A ta laťka je touhle jeho vzpomínkovou knihou nasazena tak vysoko, že je mimořádně složité ji překonat. Jidáš se k ní, alespoň v mých očích, ani nepřiblížil. Přesto v žádném případě nelituji času, který jsem s knihou strávil.

3 24.03.2017

Hned v úvodu tohoto životopisu Leonarda Cohena se dozvíme, že se nejedná o životopis Leonarda Cohena. A je to pravda. Ale vůbec to není na škodu, protože Cohenových konvenčních životopisů už pár vyšlo. Ona totiž tahle kniha je vlastně soubor zamyšlení nad jednotlivými etapami Cohenovy kariéry (nejen té hudební, začínáme od literárních úspěchů a neúspěchů) a Leibovitz to často bere dost zeširoka - probereme Platóna, Nietzscheho i Jima Morrisona.
A právě s tímto jsem byl hodně spokojen, tvorba Leonarda Cohena rozebrána v širším kulturním kontextu. Se zaměřením na zdroje jeho inspirace a možné skryté významy.

Knížku si uložím na snadno dostupné místo a až si budu Cohenovou hudbou někdy zase dělat radost (což je docela často), tak si pro ni rád sáhnu a rozšířím si hudební zážitek o zajímavé myšlenky poučeného průvodce mistrovou tvorbou.

5 16.03.2017

Moje první setkání s Barnesem dopadlo velmi uspokojivě. Nebylo to snadné čtení v tom smyslu, že povídky většinou nenabízely žádná radostná východiska. Téma staří, které je spojujícím motivem všech 11 povídek je zde podáváno bez příkras, žádné laskavé smíření se sebou a okolím na konci životní pouti - ne, to se tady prostě neděje.
Naopak - vyznění příběhů je dost bezútěšné, až jsem si musel po každé povídce dát chvilku přestávku, abych to "rozdýchal".
Ale ty nejsmutnější povídky byly zároveň ty nejpůsobivější, zejména Hygiena, Zahradní klec a taky Apetýt, která na mě působila asi nejvíc depresivně. Příběh Matse Israelsona je zase variace na Lásku za časů cholery - u Barnese je to samozřejmě verze krutá a nelítostná.
V povídce Co ty všechno nevíš Barnes ukazuje, že dokáže popsat věrohodně i ženské postavy.
Nejméně nadšen jsem byl u povídek, které měly mít odlehčenou humornou náladu (Kůra, Znalost francouzštiny), výjimkou je jen povídka Na stráži, která se skvěle trefila do mého vkusu.

4 13.03.2017

Bavily mě i ty "obyčejné" kapitoly, kde Tony Judt vzpomínal na svoje dětství. To je, myslím, proto, že je to rozený vypravěč s talentem jednoduchým způsobem popsat vše podstatné.
Nejdůležitější části jsou samozřejmě ty, kde Judt rozebírá svoje politické a společenské názory - a kde ukazuje, že se svým přemýšlením o veřejném životě dokáže odprostit od různých klišé a tím nasvětlit známé otázky z jiného úhlu pohledu. Ale přitom se umí vyhnout tomu, aby byl nějak prvoplánově skandální nebo aby šel proti hlavnímu proudu za každou cenu.
Ne se vším napsaným jsem souhlasil, ale našel jsem v knize hned několik témat, na která mě Tony Judt přinutil se podívat znovu a jinak.

Jediná vada na kráse je, že je zde dost oblastí, která už byla probírána v knize "Intelektuál ve dvacátém století", ta jde navíc i hlouběji - to je jistě dáno také tím, že je to rozhovor a Timothy Snyder je velmi vhodný partner do diskuze.

4 13.03.2017

V této hře je na mě prostě příliš mnoho patosu a také mi příjdou všechny postavy nepřirozené - ne jako reálné postavy, ale jako figurky, které schématicky naplňují Čapkův dramatický záměr.
Mám Karla Čapka ve velké úctě, rozumím i tomu protiválečnému zaměření hry. Považuji za správné, že tenhle typ děl vzniká (a v roce 1938 to bylo dvojnásob důležité). Takže jsem měl divný pocit z toho, že se mně hra nelíbí, říkal jsem si, že by se mně to líbit mělo, že by bylo tak nějak správné, abych byl zasažen a možná i dojat.
Ale to bych lhal sám sobě.

3 09.03.2017

George Orwell je obecně znám a (zaslouženě!) oslavován jako romanopisec, ale pro mě jsou jeho eseje stejně důležité. Ukazují několik zásadních Orwellových vlastností, ze kterých na mě působila nejvíc jeho intelektuální poctivost, kdy se mu vždy povede odolat touze černobílého vidění světa. To není zdaleka tak obvyklé, jak to možná vypadá - veřejně působící intelektuálové totiž často podlehnou tomu, aby si realitu přizpůsobily svému zastávanému pohledu, a tak tuhle nějaký fakt opominou, támhle si jiný argument trochu přiohnou ... třeba pan Sartre by mohl povídat (za předpokladu, že by si to někdy přiznal). Orwell to nedělá a je mi tím opravdu velmi sympatický.

Druhá věc, která přímo praští do očí je nadčasovost - eseje jsou 70 let staré, ale někdy vypadají, jako by byly psány včera. Třeba ironická zmínka, jestli si opravdu myslíme, že svoboda tisku znamená, že pár milionářů donutí stovku novinářů psát podle svých not - to přece úplně sedí na poměry v Česku roku 2017! A konstatování, že Rusko bude vždy nepřítelem jakékoli užší spolupráce evropských zemí? Stačilo si přečíst Orwella a věděli bychom to už dávno.

George Orwell má také velký literární talent, dokáže trefit výstižnou metaforu a má cit pro čtivost, takže tahle kniha není vůbec suchopárná. No a v "neposlední řadě" je mě blízký Orwellem zastávaný světonázor, kdy je vždy na straně obyčejného člověka. To sice opět zní jako banalita, ale Orwell na rozdíl od jiných opravdu staví "obyčejnou slušnost" nad ideologie (které se sice tváří, že jim jde také o člověka, ale nemyslí to doopravdy - jak už mnozí z nás bolestně vědí)

14 08.03.2017

Kdybych byl jako kritička Sviežanská, placená slovenským státem, tak bych možná napsal, že je tahle povídková knížka stylově nekonzistentní a neukotvená. To možná jo. Ale určitě bych nemohl napsat, že je nevýrazná.
Protože tahle knížka, to je prostě potěšení. Protože je živá a autentická a jsou tam všechny možné emoce, mnohdy dokonce ve stejnou chvíli i protichůdné. Navíc všechny dialogy jsou tak uvěřitelné a samozřejmé a přirozené - že je to úplně, jako bych v těch hospodách seděl taky.
Všechno je popsáno bez přetvářky a nelítostně. I drsně k sobě samé, takže mě ty autobiografické hrdinky taky občas dost lezly na nervy - nejvíc v povídce Čo dokáže láska, kde jsem docela soucítil s Dobrou Lenkou ;-).
Ale není to zase žádné depresivní čtení, je zde i spousta humoru a taky něha a soucit (hlavně Nesmrtelný kocúr).

Nikdy jsem nebyl v divadle Stoka a jenom párkrát v životě jsem byl v Bratislavě, ale to vůbec nevadí, protože při čtení se mi vybavovaly moje vlastní zážitky z vlastních hospod a čtením (hlavně Jeden deň Janky G.) jsem se vracel k vlastním vzpomínkám. Protože postavičky ze Stoky jsou specifické, ale přitom i univerzální a věřím tomu, že vyvolaly nostalgické pocity u spousty čtenářů, ať už si svoje "punkerské" období prožívali v Bratislavě, Praze nebo v libovolném československém okresním městě.

Potěšila i vzpomínka na Ivana Jirouse a hlavně pasáž, kde se píše, že ... " takí rodičia ako Dáša s Magorom majú dost detí, ako som ja, ani o tom nevedia."

Četl jsem ve slovenštině a to bylo samo o sobě příjemné, protože slova jako vriťvlez, držgroš nebo bifloš ... to je zážitek číst.

2 05.03.2017

Krásný příběh, temný a beznadějný. Z filmu už jsem věděl, jak to celé dopadne, ale jak se děj blížil ke konci, uvědomoval jsem si, jak moc si přeju (samozřejmě bláhově), aby se stal nějaký zázrak a skončilo to jinak.
Tak či onak jsem z knihy nadšen, použitý jazyk je přesně takový, jaký se hodí k vytvoření atmosféry chladného Pobaltí nebo horkých Čech - úplně jsem slyšel bzučet včely, cítil pálící slunce - a hlavně prožíval trápení Ondřeje i Armina, kteří by se možná rádi vyhnuli svému osudu, ale není šance - jsou nevyhnutelně hnání až ke svým hořkým koncům.

Mimochodem - středověký svět je výrazně mužský a tak může možná trochu zapadnout, že vlastně nejtragičtější postava je Lenora, která je svým způsobem hlavní hrdinkou. Ani muži si přiliš svoji roli v životě vybírat nemohou, ale na Lenoře vidíme, že život žen té doby je mimořádně krutý a nelítostný - a bez možnosti ho jakkoli ovlivnit.

17 28.02.2017

Zajímavý pohled na současnou geopolitiku - Kissinger začíná hezky pomalu od třicetileté války (trvá téměř sto stran, než se s ním dostaneme na začátek minulého století) a na mnoha příkladech ukazuje svůj pohled na dějiny. V názoru na světové uspořádání má jasno: je důležité, aby jednotlivé státy měly rovnoměrně rozložené síly a že toto rozložení je důležité vyvažovat pomocí proměnlivých koalic. Kissinger tvrdí, že u národů hraje historie tutéž roli, jako u lidí jejich charakter. A tímto pohledem nahlíží na globální politiku.

Ve své knize neoopomíjí ani etické a morální aspekty politiky a vlastně se trochu tváří, že svým důrazem na pragmatickou část politického jednání jen vyvažuje současnou tvář americké politiky, zatíženou lidskoprávní naiivitou. Narozdíl od svého reálného působení v politice, kde často byl na straně odpudivých režimů a podporoval intervence pro jejich udržení se u moci a kde se jeho pragmatismus hodně blížil cynismu.
Na teoretické rovině to ale působí vyváženě. V knize se opakovaně tvrdí, že pro zahraniční politiku demokratických zemí, zejména USA, je důležité nezanedbávat morální postoje, ale nezapomínat ani na strategii a pragmatismus. A tak je Kissinger chytrým a poučeným průvodcem po světových dějinách a současné politické situaci.

Já nejsem na světovou politiku odborník a tak jsem se dozvěděl mnoho zajímavého nového, zvlášť z oblasti Asie a Blízkého východu. Mnoho jiných, známých faktů, zase Kissinger nahlíží originálním úhlem pohledu a dává do širších souvislostí - takže času stráveného s jeho knihou určitě nelituju (slabší je jenom část o komunikačních technologiích) a souhlasil bych i s názorem Martina Šimečky, který říká: "Pro politiku i literaturu je skvělé, že Henry Kissinger už jen píše".

8 28.02.2017