mirektrubak komentáře u knih

Přečíst Malého prince trvá chvilku. To je jeden z důvodů, proč po něm docela často sáhnu - někdy i tehdy, když potřebuji „protijed“ po konzumací složitého a depresivního románu.
Když jsem si minulý týden donesl knížku jako věrnostní dárek z naší samoobsluhy, tak jsem to bral jako signál, že je čas na to, zkusit si zase jednou nakreslit beránka.

Když čtu Malého prince, tak začínám s emočním odstupem, moje „cynické druhé já“ se pošklebuje a obrací oči v sloup. Ale s postupem času cítím, jak se ten „cynik ve mně“ rozpouští jako kostka cukru v kávě a nejpozději při přistání na Zem jsem už ponořen do příběhu - nic nezpochybňuji, v ničem se nepitvám a jen si dopřávám ten luxus, že se dívám do knihy dětskýma očima a nechávám se dojímat.

Musím ještě zmínit svoji oblíbenou postavu - lišku. Dostane jen malý prostor (pět stran?), ale dokáže pronést dvě základní myšlenky, nabídne princovi své přátelství, a ještě dokáže ustoupit stranou, když pozná, že budoucnost Malého prince není po jejím boku. Krásný a dojemný příklad nezištného přátelství, myslím si. Občas někoho slyším říkat, že má po dočtení téhle knížky chuť Malého prince obejmout. Tomu rozumím. Ale já, kdybych otočil kouzelným prstenem a dostal se do knihy, tak bych nabídl svou náruč právě lišce.

43 20.09.2017

Mannův Kouzelný vrch bývá často považován za jedno z vrcholných děl světové literatury. A tak jsem si po dočtení zkusil své pocity porovnat s dojmy, které ve mně vyvolala jiná kánonická díla. A musím říct, že mně vždy něco chybělo. Ne že by Kouzelný vrch nebylo zajímavé čtení - to vůbec ne (třeba zápletka mezi Hansem a Klaudií byla skvělá - ta mě u čtení držela). Ale nebyl jsem okouzlen jazykem jako u Sto roků samoty, ani košatostí děje jako u Mistra a Markétky. Nebál jsem se o Hanse tak, jako jsem se bál o Raskolnikova (a Soňu). A už vůbec jsem neměl pocit, že by Mann dokázal popsat moje nejhlubší obavy, jak se to povedlo v Procesu nebo v Srdci temnoty.

A přitom to začalo nadějně: Hans se stane sirotkem v rodině, jejímž středobodem je křtitelnice. Symbol, kterému každý rozumí. Přichází do prostředí, kde nic z toho, co dosud poznal, nepoužije. Další jasný symbol. Až jsem si říkal, proč tam všichni hledají nějaké složité vrstvy, když je to tak jednoduché. Jenže pak se začaly věci komplikovat, otázek přibývalo a mnohé neměly (pro mě) jasné odpovědi. Je sanatorium modelem světa? Nebo modelem vnitřního světa Hanse? Nebo obojí? Je Hansova nemoc něco, co si přinesl z vnějška? Onemocněl až v sanatoriu? A je vůbec Hans doopravdy nemocný? Není to jen nějaký Behrensův trik?
Zkrátka jsem měl pocit, jako bych byl nějaká postava z pohádky, která bojuje s drakem - jednu hlavu/otázku setnu a nové tři vyrostou.
Ale to by nevadilo - jsem zvyklý na to, číst knihy, kterým přesně nerozumím. Tady mně vadilo, že je román těmi různými významy až přetížen. A že je ta struktura taková příliš artistní, možná příliš dokonalá. A ty dlouhé promluvy Settembriniho a dalších? No já to tedy přiznám, občas jsem se u nich nudil.

Možná je problém v tom, že mám rád příběhy, které se ke svým východiskům dopracovávají „zdola“, přes konkrétní situace a zápletky, přes osudy konkrétních lidí. Od Thomase Manna jsem už jednu knihu četl (Smrt v Benátkách) a moc se mi líbila. Kouzelný vrch přímý zásah nebyl. Ani do hlavy, ani do srdce.

4 20.09.2017

„Chystá-li se člověk někoho zabít, měl by pocítit úzkost, aby nakonec nezabil.“

Tak tohle čtení bylo sice krátké, ale zato intenzivní. Dostáváme se přímo do hlavy mladého Žida Elíši, který přežil holokaust, přidal se k podzemnímu hnutí v Palestině (Irgun? nebo Lechi?) a zítra ráno bude muset popravit anglického zajatého důstojníka. Přestože už v rámci teroristických akcí proti mandátní správě zabíjel, ví, že tohle je jiné a že tímhle činem se jeho život nenávratně změní. A tak rozebírá pro a proti, konzultuje to s živými (nahlas) i svými mrtvými (ve své fantazii) a pomalu a jistě směřuje k okamžiku, od kterého už nepůjde se vrátit.

Novela je psána s velkým patosem. Padají zde věty jako „Toho dne mělo lidstvo jen jedno srdce.“ nebo „Žádná lidská bytost mě nikdy nechápala tak, jak mě tehdy chápal on.“. Cynický čtenář by se nad tím mohl ušklíbat, i mně to ze začátku vadilo. Ale pak jsem si uvědomil, že je to styl, který dokonale sedí k mladému, citově rozervanému vypravěči. Jestli to byl umělecký záměr pana Wiesela, to nevím (pokud ano, pak klobouk dolů), ale díky tomu dost přepjatému stylu jsem se mohl Elíšovi trochu přiblížit.

Elíša se nakonec rozhodne a volbu učiní. Přesto Svítání jasnou odpověď na otázku, za jakých okolností je možné zabít jiného člověka, nedává. To je asi správně. Protože na tuhle otázku odpověď neexistuje. Možná naopak - čím víc nad tím člověk přemýšlí, tím je od jednoznačné odpovědi víc vzdálen.

5 08.09.2017

„Četl“ jsem jako audioknihu víceméně na ukrácení dlouhé chvíle a tento účel byl naplněn. Bavilo mě to. Párkrát jsem se zasmál, párkrát pobaveně a nevěřícně kroutil hlavou. Po většinu času jsem se usmíval. Ta výchozí situace by určitě šla zpracovat i trochu víc do hloubky, alespoň já jsem tedy nějakou satirickou (nebo společensky kritickou nebo jinak angažovanou) ani emocionální vrstvu ve Staré dámě neobjevil. To ale nemyslím ve zlém - napsat knížku, která „jen“ pobaví také není jednoduché a i tenhle typ literatury je potřeba.
Číst znova asi nebudu a aktivně vyhledávat další Paasilinnovy díla taky ne. Ale doporučit ji ke zlepšení nálady mohu bez zaváhání.

4 08.09.2017

Vůbec jsem to nepochopil, ale moc se mi to líbilo!

Myši byla moje druhá Fuksova kniha. A podobně jako ve Spalovači mrtvol jsem i tentokrát musel konstatovat, že mně smysl mnoha aspektů příběhu zůstal utajený. Přesto jsem četl s velkým potěšením. Ano souhlasím, že v knize se nic moc neděje (spíš nic než moc), ale když ono se to tam neděje tak nějak ... tak nějak zajímavě, skoro hypnoticky.
Protože jsem se nechtěl nechat Ladislavem Fuksem jen tak porazit, tak jsem se pustil do opakovaného čtení (v mém případě poslechu) vlastně okamžitě poté, co jsem dočetl na poslední stránku. S vědomím toho, že vím, jak to celé dopadlo, jsem některým skrytým významům přišel na kloub (nebo si to aspoň myslím). Ale když nad tím teď přemýšlím, tak to možná není až tolik důležité - tahle knížka se neluští jako křížovka, tahle knížka se vychutnává :-)

Ten svět Myší je zvláštní v tom, že je evidentně nereálný, přestože jeho jednotlivé prvky nereálné nejsou. Připomínalo mi to obrazy Rene Magritta, který také všední objekty sestavuje do bizarních, snových kompozicí, které známým věcem dávají nové nasvícení, nový smysl.
Podobné je to i s použitým jazykem - není úplně absurdní, jen je trochu posunutý (přepad, zločinka, já to věřím...).

Musím ještě pochválit audio verzi Myší - „četl“ jsem ušima a přednes Jiřího Ornesta se mi velice líbil. Nejsem velký příznivec audio knih mimo jiné i proto, že na můj vkus předčítači hodně přehrávají, ale v tomhle případě to bylo moc príma.

17 08.09.2017

O Hrabalově literárním talentu se asi nedá pochybovat – a i zde znovu ukazuje, proč ho mají čtenáři tolik rádi. Příběhy sice nejsou tak bravurně vypointované jako ve Slavnostech sněženek, ale vzpomínky na skoro-rodné město jsou milou kombinací nostalgie a humoru.
Nejméně mě bavily pasáže s líčením historek o dědečkovi a Pepinovi. Nějak jsem se nemohl vnitřně ztotožnit s tím, že tyhle dvě postavy jsou líčeny jako „svérázní správňáci“ - takový tón vyprávění se mi dost zajídal. Což samozřejmě není chyba Hrabalova, ale moje, protože vím, že je to literární nadsázka a komické vyprávění a že to tak musím brát. Jenže si nemůžu pomoct. Tihle hluční a sebestřední lidé, kteří nikdy ani na chvilku nepřemýšlejí o tom, jestli svým chováním náhodou někoho neobtěžují, no to je něco pro mě :/)
Ale knihu jsem vztekle nezahodil, a tak jsem se mohl pročíst až k poslední kapitole, kde se Hrabalovi svou citlivostí povedlo si mě „udobřit“ a i mě trochu dojmout. A ten sladkobolný pocit se mnou zůstal ještě nějakou dobu po dočtení.

5 04.09.2017

Další kniha mistra Márqueze, která je zase úplně jiná než ty ostatní (aspoň z těch, které jsem četl), ale která zároveň nese jeho nezaměnitelný rukopis.
V Podzimu patriarchy je snad ještě více unikátních metafor a fantaskních obrazů než jinde v jeho tvorbě. A já zas a znova žasnu a kláním se před tou schopností vytvářet ze slov obrazy a z těch obrazů atmosféru, z které mám pocit, že ji téměř na vlastní kůži cítím.

Ta atmosféra je dekadentně groteskní (v anotaci se také píše o politické satiře, ale ten pocit jsem ze čtení až tak neměl). Márquez se zevrubně věnuje popisu rozkladu. A to jak fyzického (zdravotní stav diktátora a stav jeho paláce), tak psychického (ztráta kontroly nad zemí, nad svým okolím, nad vlastní pamětí). Ten rozklad je popsán dokonale a pro mě je právě tohle nejsilnější prvek celé knihy. A měl jsem tendenci to číst jako alegorii vnitřní prázdnoty ve světě člověka, který přijde o integritu, o ten tzv. vnitřní kompas.

Stejně jako v Kronice ohlášené smrti, i zde začínáme smrtí titulního hrdiny. A vlastně se od jeho smrti nikdy na dlouho nevzdálíme, ale v jakýchsi kruzích a elipsách se kolem ní stále točíme, odbíháme k epizodám z jeho života a vracíme se zpět. A to je právě trochu problém. Protože na rozdíl od Sto roků samoty zde není tolik postav a témat. A na rozdíl od Kroniky ohlášené smrti zde zas chybí ten „myšlenkový přesah“. A tak se mi zdálo, že po čase začala být kniha monotónní a moje nadšení ze čtení opadalo. Řešil jsem to tím, že jsem četl po kouscích (podobným způsobem, jakým jsem zvyklý číst básnické nebo povídkové sbírky), ale stejně jsem se nemohl ubránit pocitu, že novela v druhé polovině ztrácí tempo a že by jí slušelo, kdyby měla o pár desítek stránek méně.

8 04.09.2017

Myslím, že vlastně ani nejde nějak definitivně prohlásit, o čem tahle kniha je. Myslím, že je to, jako když se díváme na oblohu a říkáme si navzájem, co nám tvary oblaků připomínají. Nejenže tam každý vidíme něco jiného, ale my tam každý vidíme to, co tam vidět chceme, to, na co myslíme, co je pro nás důležité.
A jaký příběh tedy vypráví „moje“ Srdce Temnoty? Čtu to jako podobenství o tom, že uvnitř člověka jsou temné stránky jeho osobnosti, které – pokud dostanou šanci – ho mohou ovládnout a zničit. Ale protože v této novele není nic jednoduché a jednovrstvé, tak se ani zde nedá jen tak říct, že z příběhu vyplývá poučení o tom, že se máme držet stranou svých špatných vlastností a budeme šťastně žít až do smrti. Naopak – Conrad píše o lidech, kteří se směrem k temnotě nevydávají s takovým despektem, že to skoro vypadá, že víc pohrdá těmi, kteří temnotu v sobě na souboj nevyzvou než těmi, kteří temnotě podlehnou.
O tom to možná je: že je důležité se dívat do sebe co nejdůkladněji, co nejvíc upřímně – i za cenu rizika, že to, co tam objevíme nás zraní, zlomí, přemůže.
Ale možná je to taky o tom, že při cestě do vlastního nitra si nemáme být příliš jistí sami sebou, protože čím víc si budeme myslet, že neznámé síly ovládneme, tím větší je riziko, že to dopadne právě naopak.
Ale možná je to o něčem úplně jiném, protože u knihy jako je tahle ... kdopak ví?

Jistě mnoho čtenářů bude, stejně jako já, ohromeno tím, že kniha, která vyšla v roce 1902, tak přesně sedí na politické děje v 20. století (fašismus, nacismus, komunismus a jejich schopnost vyvolat v lidech to nejhorší). Přesto si myslím, že Srdce temnoty není společenským komentářem (na rozdíl od 1984, ale stejně jako Proces), ale vidím ho jako sondu do světa lidské přirozenosti.

13 04.09.2017

Kniha Job byla v minulosti jednou z těch částí Starého zákona, která mi stále jaksi vzdorovala a jejíž východiska jsem moc neuměl zpracovat. Pamatuji si, že jako mladého čtenáře mě popouzelo, že spolu Hospodin a satan rozmlouvají jako dva kumpáni někde v kavárně, ale hlavně mně chyběla jasná odpověď ve věci důvodu lidského utrpení. Když jsem teď četl a dočetl Rothovu verzi Joba, tak mě to donutilo zalistovat Biblí dozadu a přečíst si po čase znovu i originální verzi. To abych se ubezpečil v názoru, že ten příběh vlastně ani žádnou racionální odpověď nabídnout nemá. Že zde neplatí „Čtu, abych pochopil“, ale „Čtu, abych pochopil, že nikdy nebudu schopen pochopit“.
Ale to odbočuji od tématu ... no vlastně jsem odbočil od tématu ještě dřív, než jsem to téma vůbec načal :-)

Kniha Josepha Rotha je psána košatým jazykem plným metafor. Ale v tomto případě (na rozdíl třeba od Márqueze) neslouží krása jazyka k našemu potěšení, ale pro co nejpůsobivější popis Mendelovi bolesti. Proto zde nejsou žádné zbytečné odbočky, proto je zde minimum vedlejších postav – vše se soustředí na Mendela a jeho hluboký smutek. Chápu, že to může někomu připadat nudné a staromódní. Na mě to ale působilo a jak se Mendel propadal do svého zoufalství, tak jsem jeho žal chvílemi cítil téměř fyzicky a čím dál tím více s tímhle volyňským Jobem soucítil.

Ještě poslední „myšlenka“: Ani v okamžicích nejhlubší deprese se Mendel Singer (stejně jako biblický Job) neuchýlí k tomu, aby si sám sáhl na život. Vlastně se takové varianty ani myšlenkou nedotkne. Nejsem teolog ani filozof a tak nevím, co přesně to znamená (pokud vůbec něco). Ale cítím v tom jistou naději.

„Bez ohledu na to, do jak těžké situace se dostanete, ve chvíli kdy jste připraveni o vzduch, začnete o něj bojovat. Konečně víte, co potřebujete. Potřebujete vzduch.“

Velmi nenápadná kniha. Taková obyčejná. Odehrává se na ostrově, o kterém jsem nikdy neslyšel. Na souostroví, které bych na slepé mapě světa dokázal najít spíš náhodou. V probíhající občanské válce, která začala a skončila, aniž bych to (tehdy nebo kdykoli později) zaznamenal ... a která se zaobírá studiem románu, který jsem nečetl. Takže by mě teoreticky neměla příliš zasáhnout.
Ale zasáhla a hodně - byl to totiž krásný a citlivě podaný příběh, ve kterém bylo všechno, co ve správném vyprávění má být. Věrohodné postavy. Smutek, radost, naděje, víra. Strach a jeho překonávání.

Ta zápletka se zdá být banální a vlastně je dost povědomá: podivínský učitel s netradičními metodami výuky předstupuje před třídu, za začátku je spíš pro smích, taky musí překonávat nedůvěru rodičů, ale nakonec všechny přesvědčí, že to myslel dobře a vše směřuje k happyendu. To důvěrně známe... Jenže v této knize je to jinak. Jednak kvůli komplikovaným dospělým postavám, ale hlavně kvůli té válce. Protože ve válce se umírá doopravdy a nikdo si nemůže být ničím jistý.
Zvlášť působivé bylo, jak někdy může drobná náhoda (nebo série náhod) vést až tragickým koncům. To mně připomnělo Greenovy Komedianty nebo povídku Zeď od Sartra.

Snažil jsem se tady popsat, čím mě Pan Pip nejvíc zaujal a mám pocit, že se mi to příliš nepodařilo. Možná proto, že používám příliš mnoho slov. Možná by stačilo jen napsat to, co už přede mnou napsala Denib. Že je to skvělá kniha.

11 28.08.2017

Příjemné čtení.
Romain Rolland má zjevný cíl - vystavět literární pomník „obyčejnému člověku“, vesničanovi s optimistickou náturou, selským rozumem a zdravým, čestným přístupem k životu. To se docela daří, protože je to romanopisec s velkým talentem a požadovanou atmosféru se mu daří vykreslit zručně.

Proč se přesto Dobrý člověk mezi moje oblíbené knihy nezařadí?
Trochu problém jsem měl s hlavním hrdinou, který byl na můj vkus příliš žoviální, tedy přesně takový typ člověka, před jakým často utíkám i v reálném životě. A když někdo sám sebe označuje za dobrého člověka (což Colas Breugnon řekne hned v první kapitole, asi aby nám čtenářům bylo jasno, jak je na tom se sebereflexí), tak tím si moje sympatie ani důvěru taky moc získat nemůže.
Nesedl mi ani styl vyprávění, té bodrosti bylo na mě zkrátka až moc a také nadužívání zdrobnělin mně bylo hodně protivné (to ale může jít na vrub několik dekád starému překladu) a bránilo mi si jinak zajímavý příběh víc užít.

Dobrý člověk ještě žije je pro mě mnohem přesvědčivější kniha než Petr a Lucie, ale k přímému zásahu do mého literárního vkusu nedošlo. Jak se to říká v tom hodnotícím klišé? Nenadchlo, ale neurazilo?

7 26.08.2017

„a není spolehnutí na tmu
to ticho bolí jako svět
a hluchý chtěl by naslouchat mu
a slepý nahlas rozumět“

Stovka čtyřverší na různá témata (nejčastěji přírodní lyrika), které se dají číst po kouscích a nebo dohromady jako jedno básnické pásmo. Trochu rozpačitý jsem byl ze Skácelova veršování o zvířatech, které bylo několikrát tématem a které bylo takové „žáčkovské“. A také jsem měl pocit, že jsou v celé sbírce zbytečně často používány zdrobněliny.
Ale to jsou drobné vady na kráse - Skácel i zde dokáže být poetický a naléhavý a umí ve mně vyvolat přesně ty krásné pocity, kvůli kterým poezii čtu.

6 26.08.2017

Roztomilý příběh o čisté lásce. Nebo možná o romantické představě čisté lásky, který také obsahoval několik zajímavých myšlenek a pár šikovně vystavených scén.
Jinak se ale musím přiznat, že jsem nebyl schopen se přinutit k tomu, abych tuhle lovestory bral vážně, protože jsem měl pocit, že dialogy obou milenců (a vlastně celá zápletka) byly příliš vzdálené reálnému životu - na můj vkus až moc teatrální, příliš afektované.
Vzhledem k nepatrnému rozměru knihy (v mém případě něco málo přes 2 hodiny audioposlechu) jsem s konzumací Petra a Lucie neváhal, ale bylo to spíš ze zvědavosti.

3 26.08.2017

Můj dosud nejoblíbenější Márquezův příběh byla (nepřekvapivě) kniha Sto roků samoty, která předkládá tu nejopulentnější čtenářskou hostinu, jakou si lze představit. Ale přestože jsem byl při čtení toho románu nadšen (napodruhé ještě víc), tak jsem se u něj zároveň cítil trochu podobně, jako se cítí fotbalový fanda při sledování nějakého benefičního nebo exhibičního zápasu - vidí ty nejlepší hráče předvádět to nejlepší v jejich oboru, ale přitom mu trochu chybí napětí a emocionální zaangažovanost.

U čerstvě dočtené Kroniky jsem tento pocit neměl, protože tahle novela nabízí to nejlepší z Márquezova literárního talentu v kombinaci s nadčasovým (a tím pádem vždy aktuálním) tématem osobní a sdílené odpovědnosti.
To mě asi zaujalo nejvíc: že je zde v plné síle zastoupen magický realismus - osobité metafory, bohatý jazyk, košatě „opentličkované“ věty, bizarní detaily (ano, dojde i na obligátní Márquezovy ryby plavoucí v interiéru) a zároveň jsme svědky strhujícího (na Márquezovy poměry má kniha vážně tempo) příběhu o tom, jak zlá vůle a opatrnost může přispět k nevratné tragédii.

Děj novely se sice odehrává v exotickém prostředí, ale není tak těžké si podobnou zápletku představit i jinde. Třeba na české vesnici nebo v českém městě. A výsledek by mohl být stejný i kdyby se hlavní hrdina nejmenoval Santiago, ale Pepík. Protože lidská netečnost a neochota k aktivní pomoci je univerzální lidská vlastnost. A to je hlavní myšlenka celé knihy (alespoň pro mě): Když se nebudeme starat o svět kolem sebe, budou umírat nevinní lidé.

10 25.08.2017

Srozumitelně a čtivě odvyprávěný příběh vývoje náboženských hnutí v USA. Přehledně a komplexně - od Mayfloweru až po Tea Party.
Na tak malém prostoru samozřejmě není prostor pro detailnější popisy jednotlivých hnutí a směrů. Také se předpokládá, že čtenář už bude mít znalost řady termínů, se kterými se v knize operuje. Já, jako laik, jsem si musel pomáhat internetem, jednak abych si udržel kontext a taky tehdy, když jsem chtěl k nějaké konkrétní situaci nebo osobnosti podrobnější informace. To ale vůbec nebylo na škodu a ani to příliš nenarušovalo plynulost čtení.

Mimořádně zajímavý rozhovor s originální osobností. Krylova výpověď časem vůbec neztratila na síle, možná je to dokonce naopak a s odstupem času je Krylův příběh ještě působivější - nejen jako portrét geniálního textaře-básníka a inteligentního pozorovatele společnosti, ale i jako příběh československé společnosti a jejího proměňování.

Nejvíc mě asi zasáhla pasáž popisující polistopadový vývoj - Karel Kryl byl jeden z mála, který v té nadšené době „budování kapitalismu“ psal kriticky. Tehdy to mnoho lidí považovalo za zradu, protože převažoval černobílý pohled na svět ve smyslu „buď jsi s námi a nebo proti nám“ a kdo tehdy kritizoval nastupující politiky, reformy a rodící se styl života, tak byl hned zaškatulkován jako nepřítel. A Kryl si to tehdy opravdu slíznul. Mnozí se na něj dívali s despektem a podsouvali mu, že kritizuje novou dobu, protože není tak umělecky úspěšný a že čekal nějaké funkce a když je nedostal, tak kolem sebe plive. To se zdá zpětně hodně nespravedlivé, protože dnes bychom mu v mnohém dali za pravdu - viděl už tehdy to, co my vidíme až teď.
To je opravdu bolestný paradox - polistopadová doba měla být časem, kdy by si zasloužil radost ze života ve svobodě, ale byl zase zklamaný. A to jak mocenskou garniturou, tak (do značné míry) i veřejností.

Před časem jsem u hodnocení Magorových labutích písní přemítal nad tím, jak (a jestli vůbec) je možné při hodnocení oddělit osobnost autora a jeho dílo. U tohoto knižního rozhovoru to ale vůbec řešit nemusím: Karel Kryl je pro mě pětihvězdičková osobnost a kniha samotná je napsána velmi čtivě - tady není co řešit.

14 22.08.2017

A všechny příběhy jsou tam z bílé příze,
vítr je nepocuchá, nahlas je říkat smí,
tak už vybělely a bez návratu vrostly
do noční oblohy a naskrz do větví.

Další moje setkání se Skácelovou obrazností a další zážitek. V téhle sbírce, zdá se mi, není Jan Skácel tak „čtenářsky vstřícný“, básně nejsou tak uhlazené a není v nich taková ta „krása na první pohled“, jak to známe ze Smuténky nebo Dávného prosa.
Ale nádhera je to i tak.

9 21.08.2017

Zvláštní, ale zajímavá kniha, která trochu klame tělem a střídavě se vydává za takovou nezávaznou zábavnou procházku 20. stoletím ve stylu Stoletého staříka a pak zase chvilku nasadí vážný tón a popisuje ty nejsmutnější okamžiky člověka - bezmoc a strach o své nejbližší.
Tím prvkem, který na mě působil zmatečně, byl styl vyprávění hlavní hrdinky. Ten byl oproštěn od emocí a stejným tónem, kterým popisoval drastické a násilné situace, popisoval také banální okamžiky v životě vypravěčky. To byl zřejmě umělecký záměr a mělo to mít dopad na čtenáře, ale na mě to nějak nepůsobilo a tak se mi v průběhu čtení nedařilo se do příběhu víc vcítit - to mohlo souviset i s tím, že hlavní hrdinka Róza vůbec nepůsobí autenticky. Navíc se celá kniha nesla ve vcelku monotónním tempu.
Co musím Giesbertovi pochválit, je jeho schopnost psát čtivě, příběh rychle odsýpal a kromě jiného nabízel také řadu chytrých postřehů o světě a osobnostech minulého století (já jsem osobně měl škodolibou radost, jak to Róza ve svém komentáři nandala J.P. Sartrovi). Na druhou stranu se mi zdál popis světových dějin docela povrchní - což je podobný problém, jaký jsem měl už u čtení Analfabetky i Stoletého staříka.

Při čtení jsem se sice nenudil, ale nemyslím, že bych na Himmlerovu kuchařku nějak dlouho vzpomínal a určitě ani nebudu aktivně vyhledávat další romány od Franz-Olivier Giesberta.

7 21.08.2017

O knize A hory odpověděly se píše jako o románu, ale v mých očích se jedná spíše o devět povídek, které spojuje stejné téma a točí se kolem osudů lidí, kteří jsou vzájemně propojeni. Tím, že jsem k tomu přistupoval takto, jsem nebyl zklamaný, když byla další část vyprávěna jiným stylem, odehrávala se v jiné době a nebyly v ní postavy, ke kterým jsem v předchozím ději přilnul.
Líbilo se mi, že ačkoli je kniha o lásce, nebyly hlavním tématem partnerské vztahy a menší prostor byl i pro vztah děti-rodiče. Tím se dostalo na další typy rodinných vazeb, které nejsou v literatuře popisovány tak často (sourozenci, bratranci, strýcové a tetičky...) - to mně přišlo hodně zajímavé.

Všechny příběhy, které v knize najdeme, jsou popsány tak, že dokážou chytit za srdce. A to způsobem, který není laciný. Hosseini se sice někdy pohybuje na hranici kýče a některé dějové zvraty jsou trochu jako z červené knihovny, ale ke cti mu slouží, že nepřekročí hranici vkusu a neuchyluje se k nějakým laciným trikům. Naopak - hned několikrát nás překvapí a nečekaně zápletku zakroutí proti obvyklým postupům románové tvorby (nejzajímavější v tomto smyslu byl příběh Idrise a malé Roši). Tím mě jako čtenáře příjemně znejistil, protože jsem si tím pádem nemohl být jist, jakým způsobem uzavře hlavní dějovou linku - a ta taky nakonec dopadla jinak, než jsem čekal .

Jako hlavní klad knihy vidím Hosseiniho schopnost vytvořit atmosféru, která čtenáře pohltí - nejvíce to na mě působilo v částech, které se odehrávaly v Afghánistánu. Dalším pozitivem je schopnost vykreslit charaktery, které jsou uvěřitelné. Postavy v knize sice mají řadu chyb, ale jsou popsány tak, že jsem s nimi spíš soucítil a litoval je, než že bych si je nějak ošklivil.
Kdybych hledal slabiny, tak bych asi zmínil trochu rozvleklejší tempo v pasážích, které se odehrávaly v západním světě. A někdy trochu přílišná doslovnost, kdy popisuje motivace a pocity postav i tam, kde by mohl nechat čtenáře, aby si je sám domyslel z děje - jako by svému čtenáři příliš nedůvěřoval a raději mu to naservíroval na stříbrném podnose.

Každopádně: A hory odpověděly byla moje první kniha od Hosseiniho a jsem opravdu rád, že jsem mu dal šanci. A těším se na další.

5 19.08.2017

Tak jak to u sebestředných lidí někdy bývá, Laurent Binet neprokazuje přílišnou schopnost se vcítit do pocitů jiných - vnímal jsem to zejména u popisu prezidenta Háchy. Hácha je jistě kontroverzní postava a při čtení jeho ponížených suplik směrem k nacistům (do Berlína i na Pražský hrad) je těžké se ubránit znechucení. Ale myslím si, že člověk nemusí být mistr světa v empatii, aby dokázal pochopit, do jak emocionálně náročné situace se v Berlíně dostal - starý, politicky nezkušený, unavený člověk čelící německé přesile (vojensky i u jednacího stolu), potenciálně odpovědný za mnoho lidských životů. Ta tíha okamžiku se mně zdá zjevná - ne tak mistru Binetovi, který Háchu označí za „pitomce“, tím je to pro něj skončeno a může se v dalších kapitolách zase věnovat pitvání vlastních pocitů nebo sepisování pikantních historek z návštěv veřejných domů.

Více jsem se rozepsal zde: https://www.databazeknih.cz/recenze-knihy/historicka-pravda-ve-stinu-velkeho-ega-8484

7 09.08.2017