Kouzelný vrch

Nádherný román o místě, kde čas plyne úplně jinak, kde Claudia Chauchat nezapomene poté, co Hanse Castorpa odmítne a jeho lásku zesměšní, jen tak lehce otočit hlavu a poznamenat: "N'oubliez pas de me rendre mon crayon", tedy ho vyzvat k tomu, aby jí dál sváděl. Stejně jako láska s nezájmem a čas s bezčasím se v knize sváří také humanista Settembrini s jezuitou Naphtou. Významy jsou sice hodně skryté a chtějí být hledány, ale to knihu dělá zajímavou.

Román z prostředí sanatoria plicních chorob, který byť by mohl přinášet zajímavé politické a filosofické zamyšlení, je obtěžkán neustálým a nikdy nekončícím popisem toho, jak vše přesně do detailu vypadalo, takže skutečného děje se dočkáte málo, zato přesně víte co měl k snídani a jak to chutnalo. Po pár desitkách stránek si přejete, abyste to TBC dostali sami a nemuseli to dočítat...odloženo a nedočteno.

Román, který svou monumentální koncepcí a strukturou připomíná symfonii. Myšlenky a témata procházející románem se vyvíjejí, proměňují, prolínají, navzájem ovlivňují a tvoři kontrapunkt intelektuálního a společenského klimatu Evropy jen krůček před jejím pádem do propasti Velké války. V mikrokosmu vysokohorského sanatoria se zrcadlí fascinující a bohatý myšlenkový svět, který však hluboko uvnitř s sebou nese temnou stránku a fascinaci smrtí. Nové myšlenky a objevy na poli vědeckém a filozofickém přicházejí rychleji, než je stačí lidstvo zpracovat a vytvářejí přetlak, který hrozí, že roztrhá veškerý společenský řád budovaný po tak dlouhou dobu.
A do tohoto ovzduší přichází naivní mladík Hans, pouze na tři týdny, aby navštívil svého bratrance Joachima, který se na Berghofu léčí s tuberkulózou.
Jedním z hlavních nosných témat pro mě byla fascinace či sympatie se smrtí, kterou se vědecky pokusil uchopit Freud jako pud smrti - Thanatos (v románu je tato vědecká fascinace zastoupena doktorem Krokowskim) . Je to oscilace mezi krajními póly, reprezentovanými jeho dvěma duchovními průvodci. Na jedné straně estetizace smrti jako duchovního principu, na straně druhé její totální negace. Jednotlivé postavy a události ho nutí k této skutečnosti zaujímat postoje a činit vlastní závěry. Nakonec sice vítězí "šumící listy lípy" a touha po návratu k živočišnému prapůvodnu, ale Mann doufá, že z této slavnosti smrti vzejde nová láska a nové lidství.

Thomas Mann vás zve na ozdravný pobyt do plicního sanatoria v němž si spolu s mladým Hansem Castorpem a jeho bratrancem Joachimem Ziemsenem prožijete očistu duševní stejně jako krásno jisté bezčasovosti. Na svém pobytu se seznámíte s neustále tísnivou přítomností smrti uprostřed vrchu oplývajícího jistou nadějí, že se snad ještě někdy vrátíte do lineární přítomnosti světa tam dole. Při svém čekání na zlepšení svého stavu si budete krátit čas s mladou a doposud nevyhraněnou duší a prožijte si utváření jejích názorů a osobnosti. Ve švýcarských horách můžete být svědkem první lásky a střetů protichůdných náhledů na svět a přemýšlet spolu s okouzlujícím Settembrinim a zahořklým Naphtou, abyste následně byly svědky postupného úpadku vřelé atmosféry, jež se postupně začíná poddávat rozkladu podobně jako nížina pod věčně zasněženým Davosem.

Nutno říci, že tento pobyt stojí za podstoupení. Může se zdát dlouhý a úmorný, ale jak se v něm poprvé ohřejete a seznámíte se s místními poměry, podobně jako Castorpovi se vám nebude chtít vracet. Těch osm set stran plyne se stejnou lehkostí jako život v horizontální poloze místních obyvatel. Občas se zakašlete nad těžkostí témat, jindy se budete jen kochat a bavit, někdy budete jen nevěřícně zírat na události kolem.

Kouzelný vrch původně Mann plánoval jako kratší humoristický román a na finálním díle je tato skutečnost silně patrná. Ačkoli se na jeho stránkách odehrává lítý duchovní souboj stejně jako ten čistě fyzický, stránky pod rukama ubývají a ubývají a než si to řádně uvědomíte, už jste přivyklí tamějším poměrům a sotva mrknete, uplyne sto stran stejnou rychlostí jako nejmenší měřitelná časová jednotka v Berghofu. Román také navzdory své zdánlivé tíži oplývá specifickým humorem, což ještě více usnadňuje čtivost. Atmosféra následně houstne a stává se závažnější od druhé poloviny románu a ke konci vám musí být jasné, že ani svěží vzduch vás nezachrání před blížící se katastrofou.

Spolu s Mannem si můžeme po století od vydání der Zauberbergu položit závěrečnou hořkou otázku: „Zdalipak také z této světové slavnosti smrti, z tohoto hrůzného horečnatého žáru, který zažíhá deštivé nebe kol dokola, vzejde jednou láska?“ Mann se v odpovědi dočkal dalšího horečnatého žáru snad ještě horšího, než byla první světová válka, o níž mluví ve své otázce. Podíváme-li se na další události, jichž už Mann nestihl být svědkem, zbývá v ústech hořká pachuť. Snad kdyby více lidí bylo ochotno podstoupit podobný ozdravný pobyt jakým je tento román, mohli bychom jednoho dne odpovědět na Mannovu sžíravou otázku konečně kladně.

Jednoznačně nejednoznačné mistrovské dílo.

Přečteno jedním dechem.

Thomas Mann mi zřejmě není dán. Po Doktoru Faustusovi (Faustovi?) jsem toto dílo po 300 stranách odložil. Už se nebudu snažit.

tuhle knihu jsem četl asi pětkrát. Ne, že bych byl takový fanda, ale nejspíš jsem potřeboval udělat dosečeně obsáhlý rozbor a pak, jsem si ji přečetl čistě ze zájmu jako celek, abych teda věděl, o čem vlastně je. Stále si nejsem jistý tím, o čem teda přesně je, ale je to dobrá kniha. To usuzuju z toho, že mě bavilo ji číst. Jo, takhle jednoduché to v mém životě je.

Drahý Tomáši...po třech týdnech jsem se dopročetl až na stranu 250 (už mi zbývá pouze 550:). Jsem nadšen, zděšen i polichocen. Strana 61 mi dala opravdu mnoho, možná tolik, že se vydrápu až na vrchol kopce těch tvých vět. Ale předem slibuju, že nic neslibuju! ;) ...po půl roce str.287. Tak snad někdy příště...

Literární lahůdka. Děj, který by se dal shrnout do jedné věty. Mladý muž se v sanatoriu v horách baví s lidmi a zažívá různá malá dobrodružství. Jenže to je jen vrcholem ledovce. Centrem knihy jsou totiž zajímavé ideologické střety zdejších mudrců a bohatý vnitřní život hlavního hrdiny. Bavil mě i autorův vhled do psychologie lidstva, kdy se lidé v posledku nechají strhnout prázdnými bláboly charismatického hrdiny, než aby preferovali jasné a vybroušené argumenty místních učenců. Není to nadčasová myšlenka, kterou dnes a denně můžeme sledovat na vlastní oči? Není ani tak důležité, jak přesné, pravdivé či logické argumenty uvedeme, důležitější je samotný mluvčí a jeho přitažlivost pro masy.

Původně jsem plánovala knihu přečíst rychle, během dovolené, ach, jak jsem se zmýlila. Její pomalé plynutí, přemítání, mě na nějakou dobu odradilo, ale pak jsem se jí rozhodla dát druhou šanci a tentokrát jsem se jejímu tempu přizpůsobila. Hanse Castorpa jsem si oblíbila, byl mi sympatický, vlastně celé osazenstvo sanatoria. A bylo to docela podnětné čtení, ačkoliv ne všechny filosofické pasáže jsem přečetla s plnou pozorností.

Román se mi líbil a oceňuji jej pěti hvězdami. Bohužel některé diskuse jsem už nedokázala přesně pochopit. Napřed jsem se k pasážím vracela, vyhledávala, co znamenají některé výrazy, ale usoudila jsem, že v mém věku až tak podrobně to sama pochopit nemusím a raději to probereme s dcerou.
I přes tento můj problém jsem si četbu užila.

(SPOILER) Tuhle knížku jsem si ambiciózně půjčila v knihovně někdy v 16 letech a pak jsem na ni měsíc koukala na poličce, až jsem usoudila, že na ni nemám čas. Teď konečně jsem si řekla, že 800 stran přemítání nad plynutím času a života asi zvládnu. A asi zvládla, vlastně jsem čekala, že to bude těžší čtení, že to bude víc drhnout. Ale on je Hans vlastně docela veselej chlapík, někdy to bylo vážně vtipný. Třeba když už byl v sanatoriu asi rok a přijel za ním jeho strýček s tím, že ho postrádají ve firmě, a tak vůbec zvědavě se šel podívat, proč že mu tam na tom kopci zůstávají příbuzní a nikdo se nevrací dolů. A Hans, zcela už očarovaný místním nicneděláním, dny krájenými do tří hlavních jídel a tří odpočinků mezi nimi, začal strýce hned ponoukat, aby si v sanatoriu taky poležel. Tak strýc zdráhavě zkusí mezi touhle podivnou společností, působící jako sekta lenochů s částečně vymyšlenými nemocemi, strávit jednu dvě noci, aby viděl. Pořád má ale příliš zdravou mysl a nějak se mu nezdá, že by tam měl zůstat ještě další noc, co by tam dělal? A Hans na něj pomrkává a říká, jen počkej, dneska to ještě nechápeš, ale za chvíli pochopíš, co tady na tom všichni máme, a už nikdy nebudeš chtít dolů do nížin. Do bezčasí na kouzelném vrchu občas vtrhnou takovéhle ozvěny událostí z opravdového světa, občas přijde nějaký příbuzný či zprávy od něj, které se dožadují propuštění nějakého pacienta, jenž by se měl vrátit do života a začít snad nějak fungovat ve společnosti. Když se takhle musí vrátit Joachim, Hansův bratranec, za kterým původně přijel jen na návštěvu, Hansem to značně otřese. Jakýmsi zadostiučiněním je, že Joachim se po několika měsících vrací nahoru v ještě horším stavu. Dvěma spolupacienty, kteří Hanse názorově nejvíce ovlivňují, protože i na politické debaty se po večeři najde čas, jsou humanista a demokrat a na druhé straně radikální jezuita a cynický demagog. Kouzelný vrch jsem si v některých jeho částech poměrně zamilovala, působil na mě možná podobně hypnoticky jako na Hanse, kterému se stal pravým domovem. Uvažuju, že se pokusím do své jarní dovolené dostat zastávku v Davosu a projít si cestu Thomase Manna, která obsahuje několik zastavení k téhle knize a k vidění by mělo být i samotné bývalé sanatorium. Ještě popřemýšlím, jestli mi to za 2,8kilometrovou procházku stojí, ale asi jo.

Nedal jsem to, odložil, sice máme psychologické romány rád, Dostojevskij či S.Zweig, to je moje oblíbené počtení, zda mi ta rozvláčnost, sice s příjemnou tajemností, prostě nesedla.

Takřka měsíc jsem strávil s 800 stran dlouhou knihou německého klasika Thomase Manna. Vzal jsem ji spíš impulzivně, protože jsem ji chtěl hlavně porovnat s novým románem Olgy Tokarczukové, ale nakonec se z toho vyklubal jeden z nejlepších románů, jaké jsem kdy četl.

Mann v jednom dopise napsal, že píše romány konce. Staré končí, nové přichází. Ale co je tím novým? Kouzelný vrch je románem idejí (různé myšlenkové směry zastupují hlavně dva pacienti - radikální jezuita a liberál), které mají vtrhnout na jeviště dějin. Přes hustou filozofickou vrstvu však prostupují také nádherné a citlivé emoční pasáže nebo jemná ironie.

Román je také pozoruhodný tím, jak se na jednu stranu drží některých postupů románu devatenáctého století, na stranu druhou do něj vstupují i postupy modernistické (obsáhlé reflexe vnímání času, reflexe vyprávění apod.).

Kouzelný vrch mě dostal ve všech směrech. Byl jsem ním doslova omráčen - intelektuálně i emočně. Nebude to pro každého, ale věřím, že kdo si ho přečte, nebude litovat.

Dnes začnu netradičně rozhovorem o knize. Náš náctiletý syn, když viděl obálku knihy Magic Mountain na mé čtečce, mi říká - co to čteš, mami, to je nějaká fantasy? Říkám mu - ne není, ale byl by to hezký název a třeba mě to okouzlí.... ale to jsem byla teprve na začátku knihy. Měla jsem jiná očekávání, musím říct, do čtení knížky jsem se musela nutit a stále hledala a přemýšlela, co že hodně lidí na této beztvaré novele, jejíž příběh by se vtěsnal hravě i do čtvrtiny stránek tak okouzluje. Bohužel až do samého závěru mi to kouzlo přišlo skryté. Chápu, že jedním z vedlejších efektů mělo být poznání, jak je čas relativní, jak může odlišné prostředí působit jinak, ale asi toho času s knihou strávenou na mě bylo prostě příliš. Prostě u mě k okouzlení a pochopení nedošlo, a tak hodnotím spíše jako průměr. No, aspoň jsem splnila jedno z témat čtenářské výzvy, kdy už nic jiného.

Mannem představený koncept literárního subžánru "časový román" je alespoň pro mě něčím převratným a velice silně na mě zapůsobil. (Proto jsem se také rozhodla napsat komentář, přestože se tomu už nějakou dobu spíše vyhýbám pro opakovaný pocit šroubovanosti vlastního vyjadřování a abslutní neschopnosti formulovat, co mám v úmyslu sdělit.)
Když ponechám stranou, že román Kouzelný vrch je použitím jazyka, mnohovrstevnatostí a komplexností textu, provázáním příběhu jednotlivce s okolními přírodními jevy a velmi podrobným popisem prožívání hlavní postavy jaksi předurčen k tomu, abych si ho zamilovala, právě ono zaměření na čas je onou třešničkou na dortu, díky které knihu vnímám jako vrcholnou literaturu. Mě osobně čtení moc bavilo a dělalo mi radost opravdu od začátku do konce, přestože filosofické disputace bych určitě subjektivně nehodnotila jako vrchol knihy.
Pátečňátko Hans Castorp mi postupně přirostl k srdci, přestože rozumím vůči němu zaměřeným výtkám ve starších komentářích - rozhodně se nejedná o nějakou veskrze pozitivní postavu a autor sám v textu často zmiňuje, že Hansův charakter a chování i s jeho motivy nehodlá nijak přikrašlovat. A když nad tím tak přemýšlím, i všechny ostatní postavy jsem si postupně oblíbila jako staré známé, u kterých už tak nějak víte, co čekat, a když to skutečně přijde, jen se s porozuměním pousmějete.
Jak už jsem ale zmínila výše, aspektem knihy, který mi definitivně vyrazil dech, je časem se zabývající rovina románu. Mann si se čtenářem hraje, sice s ním explicitně sdílí svoje myšlenkové pochody zaměřující se na čas a jeho specifické vlastnosti, na jeho paradoxy a místy až chaotickou povahu, zároveň ho však na skryté úrovni s postupujícím dějem knihy posouvá téměř až do role zúčastněného diváka, který si lebedí v luxusu bezčasí a líně se převalujících vteřinách, minutách a najednou i letech společně s Hansem a dalšími obyvateli Kouzelného vrchu, aby ho několika závěrečnými stranami, které jsou v poměru ke zbytku knihy z hlediska kvantity úplně nicotné, surově vrátil zpět do reality.

„Čas je dar bohů propůjčený člověku proto, aby ho využíval.“

„Svoboda je zákon lidské lásky.“

„Bůh se dívá do srdcí, a nehledí na hodnost, před ním stojíme všichni nazí.“

Je to vcelku čtivé, ale vleče se to, za což může i onen prostor léčebny, kde vše jede podle daných pravidel. Samozřejmě se to tak pojí i s vnímáním času. Ten je jedním z důležitých témat románu a opakovaně se řeší. Dále se tu ale setkáme i s filosofováním nad otázkami života a smrti, zdraví nebo lásky. Je toho hodně, ale musel jsem se do čtení nutit. Jak už tu poukazovali v komentářích jiní, francouzština byla na zabití, kdyby to bylo alespoň v poznámce pod čarou a ne na konci knihy. Má to plno skvělých momentů a zajímavé postavy, ale upřímně to není úplně pro mě. Možná i kvůli onomu prostředí s každodenní rutinou.

Příběh je jakýmsi popisem monotónního bezčasí na izolovaném horském místě. Z dnešního pohledu je velmi absurdní už jen představa léčby bezuzdným debužírováním, konzumací alkoholu i tabáku bez omezení a zákazem sportu.
V knize mi vadily časté výpadky překladu a ponechávání původního textu ve francouzštině, což nefrankofonního čtenáře nutilo neustále vyhledávat překlad na konci knihy. A to celkem 117 krát.
Autor zřejmě motivován ohodnocením za každou napsanou stranu, nuceně natahuje každý moment do nežádoucí rozvláčnosti a jeho filozofické dialogy se místy ztrácí sami v sobě, do úplného umoření. Kniha mi svými samoúčelnými intelektuálními žvásty, připomněla knihu Muž bez vlastností, dílo rovněž silně přeceňované.
Ano, kniha je jiná. Vtáhne vás do světa kde se zastavil čas a kde vlastně nic nemá smysl, protože budoucnost v něm nehraje žádnou roli. A právě proto je to tak nudné, tak ubíjející ale pro někoho možná odpočinkové...