Kronika ohlášené smrti

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Hned na samém počátku knihy se netypicky dozvídáme, že její hlavní hrdina zemře. V dalším průběhu novely se vypravěč snaží rozkrýt, co předcházelo smrti Santiaga Nasara a proč byl nakonec zabit. Je to příběh kolektivní viny, naprosté neschopnosti a neochoty občanů vesnice události zabránit, vraždy za zhanobení ženy v obci, kde skoro každý mladý muž chodí za děvkami do vykřičené čtvrti. Márquez zde nastavuje zrcadlo pokrytecké morálce, naší pohodlnosti a přehlížení zla....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/13_/13015/big_kronika-ohlasene-smrti-NwW-13015.jpg 4.1911
Žánr:
Literatura světová, Novely

Vydáno: , Odeon
Originální název:

Crónica de una muerte anunciada, 1981


více info...
Nahrávám...

Komentáře (96)

Kniha Kronika ohlášené smrti

SSTknihy
05. srpna

Nejvíc mě pohltila atmosféra příběhu, to neodvratné spění k tragickému konci, ta neochota pokryteckých, egoistických a hloupých vesničanů zasáhnout a nechat rozum zvítězit nad city, fanatismem a nesmyslným dodržováním zvykového práva. Byl Santiago oběť, nebo padouch? Měli jeho bratři možnost volby? Chovali by se vesničané za podobné situace jinak? Novelka, která klade víc otázek než odpovědí.

Kopta
13. července

Anotace zní víc hezky než realita. Po mnoha letech se opět dostávám k Márquezovi a doufám v super zážitek. Už na prvních pár stránkách však cítím těžkost textu i přes malý počet stran. Zní to sympaticky v rámci sdělení. Pro mě se však probádat k oněm myšlenkám bylo náročné a vlastně vágní, protože jsem se k nim ani nedostal. V extrémním případě mi text připadal jako náhodný generátor slov. I přesto jsem z něj dokázal cítit tu sílu, ale byla mi k ničemu. Hodně silné zklamání.


Kabuky
29. května

Netřeba nic dodávat. Vše bylo řečeno.

los
21. května

žánrově takměř modelová novela, kvintesence Márquezova skvostného reálněmagického světa s jeho nepřekročitelnými pravidly a zákonitostmi, které zakládají legendy (i proto v názvu kronika), a s pestrým vzorníkem charakteristických postav; geniální a nadčasové ztvárnění obecně platných motivů kolektivní paměti a kolektivní viny proti osamění individua + napětí, a přitom synergie lásky a smrti, zasazených do prostředí latinskoamerického folkloru a zacykleného času, kde se bezvýznamné stává mýtotvorným

mistrný popis závěrečného obrazu Nasarovy vraždy, ta prostá sdělnost kontrastující s metaforickým jazykem "vyšetřování"

jaroiva
01. května

Začátek se mi zdál pomalý, tak jsem si řekla, že to odložím, ale nechala jsem se přesvědčit dobrým hodnocením, tak jsem pokračovala...
Ale ani střed a konec mě nepřesvědčil. Měla jsem to nechat být už na začátku. :)

brunette362
28. dubna

Tohle se mi vůbec nelíbilo. Strašně moc postav, ve kterých se nevyznáte. Děj je zmatečný a popisuje dějovou linku strašně zmatečně a ještě k tomu to není vůbec zajímavý. Nevím co tímto textem chtěl autor říci, ale mě to určitě nepředal. Nedoporučuju.

EvcaSuch
03. dubna

d autora jsem předtím četla pouze jeho povídky O lásce a jiných běsech. Nepřekvapily mě tedy naturalistické detaily, které s pečlivostí chirurga používá pro dokreslení situace. Vlastně mě nejvíc zaujal způsob vyprávění, protože samotný příběh je prostý. Mísí se v něm až antická snaha pasivně vzdorovat osudu s jeho odevzdaným přijímáním. Márquez vypráví způsobem, s jakým se setkáte v lidových vrstvách, v hospodě, v místním krámku, u sousedky. Než se děj posune, dozvíte se vše okolo, co s ním souvisí jen okrajově, nebo dokonce jen zdánlivě. Takhle se vypráví třeba v naší rodině.
V jedné větě se shrne tehdejší chvíle s děním o dvacet let později a korunuje to překvapivě vtipné konstatování (aspoň mě pobavilo). "Clotilde Armentová by vždycky připomněla, že plukovník Aponte se pro svůj kulaťoučký vzhled dost trápil, ale já si na něj naproti tomu vzpomínal jako na šťastlivce, i když poněkud vyšinutého samotářským provozováním spiritismu, jemuž se naučil poštou."
"Mnoho lidí vědělo, že jsem v podroušenosti navrhl při té veselici Mercedes Barchové, aby se za mě provdala, ačkoli teprve nedávno vychodila základní školu, jak mi to sama připomněla, když jsme se čtrnáct let nato brali."
Úžasně trefně vystihuje postavy: "S takovou obětavostí se zasvětila péči o manžela a výchově dětí, že člověk někdy zapomínal, že pořád ještě žije."
"Pura Vicariová dopila, otřela si rty rukávem a od pultu se na ni s těmi novými brýlemi usmála. V tom úsměvu ji Angela Vicariová poprvé od svého narození spatřila takovou, jaká byla: jako ubohou ženu oddanou kultu svých chyb."
Útlounká kniha mi přišla svou náročností na pozornost (právě kvůli mnoha myšlenkovým zákrutám) o něco přístupnější než Paní Dallowayová od V. Woolfové, hloupostí jednajících postav mi evokovala Steinbecka (O myších a lidech). Rozhodně s oběma knihami zajímavě souzněla. Co pak každý vyčte mezi řádky, to už nechám na něm.

Blasth
13. března

Jako bych se díval na pořad Objektiv z Jižní Ameriky... Jen místo televize jde o knihu a místo obecného poznávání země se popisuje vražda. Zajímavý vhled do cizího místa a mentality lidí. Pro mě je to první setkání s autorem a rozhodně se k němu po této knize vrátím.

1