mirektrubak komentáře u knih

Fantasy literatura je pro mě docela neznámou krajinou. S výjimkou příběhů ze Středozemě, které mě ovlivňovaly v době dospívání a ságy Píseň ledu a ohně. Té jsem zcela bezhlavě propadl před pár lety.
Sapkowskeho jsem dosud nepotkal. A to ani v žádné filmové/televizní podobě a ani jako počítačovou hru. Ale Zaklínač je takový fenomén a ve svém okolí registrují stále další a další nadšené komentáře a tak jsem jednoho dne s lehkou nedůvěrou otevřel tuto povídkovou knihu...

Zdá se mi, že rozumím toho, proč je Geralt tak populární. Je to zkrátka velký sympaťák. Tvrdý, ale se smyslem pro čest a spravedlnost. Cynik, ale s dobrým srdcem. A navíc osobnost s temnou minulostí a jizvami na těle i duši. Muži chtějí být jako on. Ženy by rády někoho takového po svém boku a děti si takovou postavu představují jako svého velkého kamaráda a ochránce.
Myslím, že je těžké napsat postavu jako je Geralt tak, aby nebyla černobílá, směšná nebo patetická. A Sapkowski to v těchto povídkách dokáže. Vytváří svět plný magie a nestvůrných bytostí, kde ovšem udržují postavy svoji vnitřní logiku a působí uvěřitelně. Navíc je to občas vkusně legrační a také se často dotkneme témat, které přesahují rámec žánru. Někdy se přiblíží k hranici kýče, ale pouze tehdy, když to slouží zápletce.

Zaklínačův svět se asi nestane mojí novou vášní, ale čas to byl strávený velmi příjemně a jistě v budoucnu Geralta ještě znovu vyhledám.

8 07.08.2017

Básně Jana Skácela ve své nejdokonalejší podobě.
Bezedná studna lyrické poezie. Obrazy bílého sněhu dokážou navodit zimní atmosféru i uprostřed tropického léta. Básně s jarní tématikou zase přímo voní probouzející se přírodou. A ty smutné přikryjí duši těžkou peřinou smutku...
Prostě nádhera...

22 02.08.2017

Neobvyklý, ale zajímavý mix žánrů, který byl podán velmi čtivým způsobem. Vlastně jsem si až do konce nebyl jist, co to vlastně čtu - aniž by mě to ale překáželo si kastelánův příběh užit.
Trochu je to mysteriózní horror. Trochu kafkovský příběh o jednotlivci v prostředí, které nechápe a které se řídí podle vlastních pravidel a neumožňuje hrdinovi jakoukoli kontrolu nad situací. Trochu je to bizarní hypnotická fraška, ve které obyvatelé jihomoravského zámku připomínají postavičky z městečka Twin Peaks.
Nejméně mě bavily ty pasáže, kde si kastelán řešil svoje existenciální krize. Nic proti tomu, ale měl jsem pocit, že je to asi tak po milionté, kdy si čtu o mladém hrdinovi znechuceném konzumním světem, který neví co s vlastním životem.

Deník kastelána je zde zařazen pod žánrem Humor - tak to bych teda neřekl, atmosféra byla spíš tísnivá (a někdy vyložené depresivní) a vtipných hlášek bylo jen pár. Za to jsem byl rád, protože jsem neměl pocit, že by se to sem hodilo - takové věty jako „Viděl jsem už mockrát fotbalové chuligány, ale to nic není proti zájezdu důchodců“ se asi mohou hodit na hrad Kostka, ale náladu Deníku kastelána by mohly rozbít.

13 02.08.2017

Mám pro Fredrika Backmana slabost - a vlastně sám nevím proč. Ani s touhle knížkou to nebylo jinak, jakkoli je to vlastně už třetí kousek vyrobený podle stejné šablony. Smysl pro humor moc nemám, a tak jsem si spíš užil ten něžný a dojemný aspekt románu - protože i když se jednalo vlastně o smutný příběh, tak mě ovládla taková ta „feel good“ atmosféra (omlouvám se za anglický termín, ale napsat, že jsem se u čtení „cítil pohodově“ by mně přišlo ještě hloupější).

Samozřejmě: člověk nemusí být nijak velezkušený čtenář nebo protřelý literární kritik, aby pochopil, co autor dělá - že velmi přesně dávkuje smutné, dojemné a úsměvné scény a dochucuje je životními moudry tak, aby výsledek co nejlépe odpovídal vkusu cílové skupiny a zasáhl co nejvíc čtenářů.
Ale ono to nevadí. Vzhledem k tomu, že to na mě fungovalo, tak to Backmanovi rád odpustím. Hodně přes čáru podle mě byla jen ta dějová linka s krysou - tam jsem měl pocit, že je tam patosu až hanba a že to ze mě autor ždímá příliš okatě (a taky proti logice Britt-Mariina charakteru). Naopak jsem ocenil fotbalové narážky, které byly do děje začleněny přirozeně a vkusně.

Ten hlavní důvod, proč jsem k Backmanovým knihám tak vstřícně naladěn je možná ten, že se mi hodně líbí ta základní myšlenka. Tedy že lidé jsou často jiní, než se zdají být a že má smysl odolat prvnímu soudu a snažit se lidi kolem sebe lépe poznat. A taky, že když se nám člověk zdá protivný a nepříjemný, že to nemusí být vždy jen tím, že je to zlý člověk, ale že možná v životě prošel nějakou cestou, o které nic nevíme a kterou si třeba ani neumíme představit. To nejsou žádné objevné myšlenky, spíš banality, ale Backman je umí působivě popsat.

18 01.08.2017

Vím, že podobné knihy nejsou přímo můj šálek a tak je příliš nevyhledávám, ale protože konkrétně „Vejce a já“ je oblíbená kniha hned několika mých oblíbených lidí a dostala se ke mně audioverze románu, tak jsem se rozhodl, že to zkusím ... no a nedopadlo to.
Popisované veselé historky se mi jevily spíš banální a celkově jsem se dost nudil. Nepomohly ani použité jazykové prostředky (na slovesa „pravil“ a „odvětil“ jsem si skoro stihl vytvořit alergii) a také mi nesedl přednes paní Adamové - zdál se mi hodně afektovaný a plný všelijakého nepříjemného pitvoření.
Ale úplně nejvíc mně lezl na nervy manžel Bob, sebestředný despota, který podle všeho dokáže komunikovat pouze ve dvou polohách - křik a podrážděné odsekávání. A z Betty si udělal jako ze své manželky pouze pomocnou sílu, co nemá nárok na honorář. Betty to vidí, ale stejně s tím nic neudělá, protože má pocit, že obětovat se pro někoho, kdo si ji nebude vážit, je dobrý nápad. Tak já prostě nevím ... možná to je humorné, ale jen těžko mně to může připadat veselé.
Ale komentovat humoristickou knihu podle nějakých „objektivních kritérií“ je dost ošidné - každého rozesměje něco jiného a situace prostě nejdou rozebírat jako u nějakého společenského románu, to já vím.

Na světě je velmi mnoho spisovatelů a velmi mnoho čtenářů. A když se nějaká dvojice nesejde, tak se zkrátka nedá nic dělat. Betty MacDonaldové patří úcta za to, že dokázala svojí tvorbou rozveselit generace čtenářů - a já si pro svoji dávku humoru půjdu jinam.

17 27.07.2017

Objevil jsem Petru Soukupovou nedávno a ani třetí její kniha přečtená v krátkém čase mě nezklamala. Naopak - zdála se mně zatím nejlepší z toho, co jsem od autorky četl.
Jsou zde obvyklá témata z jejich předchozích knih - sourozenci, kteří si nerozumí a nemají se rádi, kteří bojují o přízeň rodičů a navzájem si ji závidí. A taky rodiče, kteří mají své oblíbené děti (i když by to nikdy nepřiznali). Nově je zde taky bravurně popsána bezradnost žen, které nevědí, jestli stojí za to udržovat nepříliš uspokojivý manželský vztah.
Nad jiné mě zaujalo, jak Soukupová dokáže charaktery a situace popsat mnohovrstevně (nějak mně nenapadá lepší výraz) a postavy proto unikají přesnému hodnocení. To posiluje dojem věrohodnosti (protože přesně tak to je v běžném životě - nikdo není jenom anděl nebo jenom mrcha). A tomu duchu také odpovídá i otevřený konec - tak jako přesně nevíme, jaký definitivní názor na sestry si udělat, tak se ani nedovíme, jak se jejich osudy budou vyvíjet dál. Ale to nevadí, o to víc nad tím můžeme sami přemýšlet.
Tím, že žádná postava není úplně dobrá ani špatná (i když špatné vlastnosti dost převládají), tak si čtenář může vybrat oblíbenkyni podle svých vlastních preferencí - já jsem nejvíc soucítil s Marií a trochu i s Blankou (i když ta byla často na pár facek) a naopak moji trpělivost nejvíc pokoušela Olga a její rozmazlený synáček.

Jsem si jist, že se k tomuto románu ještě vrátím. A taky se budu těšit na Martu v roce vetřelce.

11 27.07.2017

Mám knížky Terry Pratchetta rád a ani tento kousek nebyl výjimkou - prostě záruka dobré zábavy. Jen jsem měl tentokrát pocit, že v porovnání s předchozí Noční hlídkou byl příběh trochu jednodušší. A taky se mi zdálo, že některá témata už znám z dřívějška - třeba povídání o tom, co dělá čarodějnici čarodějnicí už bylo podobně napsáno (myslím v Čaroprávnosti nebo Soudných sestrách?) a taky hlavní hrdinka byla netradiční takovým tím tradičním způsobem. Kdybych chtěl být hnidopich, tak bych řekl, že z Pratchettova boje proti obvyklým příběhovým konvencím se už samo stává klišé...
Ale to jsou jenom drobnosti. Koneckonců, přečetl jsem to za jedno odpoledne, tak si asi nemůžu moc stěžovat. :-)

3 27.07.2017

Velmi, velmi zvláštní kniha, které se příliš nepodobá ničemu, co jsem zatím četl. Dlouho jsem si zvykal na ten ultranaturalistický popis násilí a párkrát jsem i uvažoval o tom, že bych knihu nedočtenou odložil. Ono to totiž opravdu vypadalo, že kromě přehlídky široké skály projevů zvrácenosti (zejména sadismus, ale také pedofilie, zoofilie a všelijaké další brutálnosti, které ani neumím pojmenovat) Kosinského román nic dalšího nenabídne - bezejmenná hlavní postava vždy zažije něco otřesného, pak uteče někam jinam, tam zažije ještě něco horšího a tak se to pořád opakuje - a zdálo se mi, že je toho až moc.
Po dočtení knihy a s krátkým odstupem (píšu tento komentář cca týden po dočtení) ale stále víc nabývám dojmu, že kniha měla smysl tak jak je napsána. Že bylo potřeba to napsat takhle brutálně.

Zaujalo mě pár věcí, třeba že polští venkované věděli, kam jezdí vlaky plné Židů a jejich osud jim přáli. A hlavně, že necitelnost a krutost vycházela z polských vesničanů a vliv války a strach z potrestání od německých vojáků nebyl hlavní motivací všudypřítomné krutosti. To je možná hlavní poselství románu (alespoň jak já to chápu): zlo je v nás přítomné, nezačalo s Hitlerem a s Hitlerem neodešlo.

Myslím, že už Nabarvené ptáče znovu číst nebudu a asi bych docela váhal, jestli ho někomu doporučit. Ale jsem rád, že jsem knihu přečetl. Je to podobné jako návštěva Osvětimi - nechce se vám tam, ale víte, že je potřeba to vidět.

26 27.07.2017

Dvě části, ze kterých se Dostojevského kniha skládá, měly pro mě hodně rozdílnou hodnotu.
Ta první (esej) byla sice zajímavá, ale nijak zvlášť originální. Asociální hlavní hrdina zde spílá (tehdejší) moderní společnosti, deklaruje neuznávání měšťanských pravidel morálky a dává na odiv svoji fyzickou a duševní ošklivost. To mohlo působit v době vzniku knihy velmi skandálně a jistě v tom byl kus odvahy něco takového vydat, ale z odstupem času už tahle linka nepůsobí zvlášť znepokojivě. Mezitím jsme totiž četli Americké psycho, Mechanický pomeranč, komplet Bukowského a další ... takže hrdina této knihy už působí v téhle konkurenci poměrně krotce.
Navíc se velkou část eseje věnuje kritice názoru, že člověk moderní dobou roste (v souladu s rozvojem vědy) k nějaké větší a větší dokonalosti. To vypadá spíš na nějakou dobovou polemiku a na začátku 21. století už to působí archaicky.

To druhá část (příběhová) mě zaujala mnohem více - Fjodor Michajlovič zde svou postavu rozebere do posledního šroubku a ukáže nám i ty nejtajnější (a nejtemnější) zákoutí jeho duše. Portrét je to dost věrohodný (zobrazuje se tam ten paradox člověka, který sice pohrdá jinými lidmi, ale zároveň touží po jejich obdivu - protože opovrhovat někým, kdo tě ignoruje, to jaksi ztrácí cenu), ale také docela děsivý a hlavní hrdina je vážně mimořádně odpudivá postava. Ale příběh není dlouhý, tak se to dá vydržet.

Dostojevský v této knize píše překvapivě moderním stylem (na svou dobu určitě) a pro čtenáře jako jsem já (který zatím četl víceméně jen jeho dlouhé romány) to bylo zajímavé setkání s touto polohou jeho tvorby.

1 27.07.2017

Veselá knížka, která ale ve skutečnosti moc veselá není. Je sice napsána svěžím způsobem, ale je spíš smutná. A to hlavně proto, že i když vznikla v jiném čase a na jiném místě, tak dost přesně (právě že až nepříjemně přesně) popisuje obecné fungování lidské společnosti. A nic povzbudivého to není, protože Iskander nám vidí až do žaludku a je schopen nám krutou pravdu napálit přímo mezi oči. Takže si čteme roztomilou bajku a smějeme se blbejm králíkům, kteří si sami podporují toho pro sebe nejhoršího vládce – a pak se koukneme na průzkumy veřejného mínění a zjistíme, kdo bude pár příštích let vládnout nám.

Srovnání s Farmou zvířat se asi nejde vyhnout - je to politická satira pojatá jako bajka a těch zase tolik není. Myslím si, že Králíci se vedle Farmy mohou hrdě postavit a neklopit studem zrak. Ale zároveň vidím v těch dvou příbězích víc rozdílů, než společných rysů. Zatímco Orwell se soustřeďuje víc na popsání technologie moci v konkrétní zemi (jednotlivá prasata ve Farmě Zvířat jdou ztotožnit s konkrétními komunistickými vůdci), tak Iskander se zaměřuje spíš na popis vnitřních procesů v obyčejných lidech, které nakonec vedou k tomu, že žijeme v souladu s nějakým tím nehezkým režimem. A dělá to tak šikovně, že se čtenář může částečně najít hned v několika postavách.

A mimochodem, tahle knížka je lákavá nejen svým obsahem, ale i svým vzhledem: typografií, obrázkama ... když nad tím tak přemýšlím, tak si ani nevzpomínám, kdy naposledy jsem četl knihu, která by obsahovala barevné ilustrace. To bylo velmi příjemné.
Ale ten hlavní důvod, proč Králíky a hroznýše jistě brzy znovu vezmu do rukou, je přecejen hlavně v tom, jak Iskander pronikavě a přesně popsal nás králíky. Teda pardon - nás lidi.

10 14.07.2017

Po nedávném zážitku s „K moři“ jsem byl hodně zvědavý a měl jsem i velká očekávání, ale zklamán jsem v žádném případě nebyl.
Líbilo se mi, jak Petra Soukupová dokáže popisem běžných denních situací plasticky vykreslit dětské i dospělé postavy, takže je má čtenář ve své hlavě jako živé.
Líbilo se mi, jak dokáže navodit atmosféru nejistoty jednou větou, když na konci odstavce ten předchozí text okomentuje z pozice všeznalého vypravěče - myslím nějakou větu ve smyslu: „Ještě neví, jak bude ráda, že mamince dnes nelhala.“. Je to sice takový trik, ale funguje to. Stejně tak funguje epizodní vstupování jiných vypravěčů (nebo obecně více pohledů na stejnou událost). To jednak pomáhá vyprávění, ale hlavně to ukazuje, jak nespolehlivé má člověk vzpomínky a jak si často nepřesně interpretuje situace, které se mu odehrávají přímo před nosem.
Líbilo se mi, že novely tématizují běžné věci, které jsou kolem nás, i když děláme, že neexistují. Třeba že se sourozenci dost často opravdu nenávidí. Nebo že rodiče upřednostňují jedno dítě před druhým. Nebo že rozhodnutí, u kterých se tváříme, že je děláme pro dobro druhých, jsou učiněna ze sobeckých příčin, z lenosti... Proto jsou ty postavy tak uvěřitelné.
Už méně se mi líbilo, že postavy mužů si byly dost podobné - pravidelný návštěvník hospod jen pár krůčků od reálného problému s alkoholem; fanoušek sportu, který nemá citlivost ke svému okolí a vše by nejraději řešil tvrdě... To se mi zdálo být trochu klišé. Ale možná to tak beru, protože jsem ta potrefená husa, když chlastám jak Zeman a nenechám si utéct žádný zápas Sparty. ;-)

Ale jinak líbilo. Líbilo a moc.

Jo, ještě jedna věc: V poslední novele „Věneček“ mně přišlo hodně zvláštní (a takové nepřirozené), že se ani jedna ze sester nepozastavila nad tím, že čtou cizí dopisy. Dost času jsme se tam věnovali pocitům Hely i Hanky, ale ani náznak úvahy nad tím, že by mohly respektovat soukromí svých nejbližších. Třeba z úcty k nim, a nebo z obyčejné slušnosti. Ale možná, že je jejich přístup normální a jen já mám nějakou podivnou představu o tom, jak by měl člověk přistupovat k neveřejným věcem jiných lidí...

16 12.07.2017

Klasický historický román v nejlepším slova smyslu.
Líbil se mi rozsah a rozmanitost příběhu a schopnost přenést atmosféru faraonského Egypta k dnešnímu čtenáři - protože ten historický příběh na mě působil dojmem nadčasovosti. Promluvy jednotlivých postav byly často univerzální kritikou lidského sobectví, falše a touhy po moci - aniž by vypadaly naivně nebo povrchně.
Ještě víc se mi líbila košatost použitého jazyka, ta spousta originálních přirovnání a lichotek a kleteb - to byla úplná opulentní čtenářská hostina.
Sinuhetův pohled na svět je pochmurný (tím trochu připomíná starozákonní knihu Kazatel) a tak nám pro vyváženost Waltari nadělil úžasnou postavu otroka Kapteha, který je trochu jako Švejk, trochu jako Jára Cimrman a při vysvětlování svých obchodních transakcí mně zase dal vzpomenout na Milo Minderbindera z Hlavy 22. Prostě Kapteh se Waltarimu povedl.
A je tedy něco, co by se dalo tomuto románu vytknout? Pro mě bylo zklamáním zobrazení ženských postav, které jsou vlastně všechny malicherné, náladové a hašteřivé. Dokonce i tak milá a rozumná Merit si neodpustí žárlivé scény. Situace s NeferNeferNefer byla (z mého pohledu) ta nejméně věrohodná ze všech patnácti knih. A třeba epizodu s Beketamon v poslední knize nechápu a stejně tak postavu té starší šlechtičny, která Sinuheta pronásledovala… Jestli to měl být nějaký pokus o vložení komického prvku? No nevím... naštěstí těch scén nebylo moc a na celkovém dojmu se pro mě nic nezměnilo.

Egypťan Sinuhet je kniha o tom, jak je těžké (podle Sinuheta samotného je to zcela nemožné) ve světě prosadit zdánlivě jednoduché principy, jako je nenásilí, rovnost, milosrdenství - a jak osamělý a smutný život plný nepochopení povede ten, kdo bude tyto zásady chtít uplatnit v reálném životě. Proto je Sinuhet stále tak populární kniha a proto si bude (o tom jsem přesvědčen) nacházet své čtenáře i v dalších generacích.

20 09.07.2017

Tahle knížka mně přinesla nečekaně silný čtenářský zážitek. Aniž bych to předem plánoval, tak jsem ji přečetl na jeden zátah. Protože jsem byl tak vtažen do děje, že jsem prostě nemohl jinak.
Líbil se mi styl, kterým byla novela psána. Jednoduchá řeč, střídání vypravěčů, soustředění se na konkrétní situace, zvláštní kombinace detailů a zatajených informací (víme co holky rády jí a jaké poslouchají kapely, ale neznáme jejich příjmení a třeba u dospělých postav víme velmi málo o jejich zaměstnání) - to vše (a jistě mnoho dalšího) navozovalo atmosféru autenticity, kdy jsem se začal o postavy bát, jako by byly z masa a kostí. Velmi zvláštní, ale velmi působivé.
Soukupová svoje postavy nešetří, vykresluje je jako chybující, životem raněné, trápící se lidi. A i tím jim dodává ten punc věrohodnosti. Ale i mezi touhle skupinou nedokonalých (často dost protivných) příbuzných si čtenář může najít oblíbence (nebo spíš oblíbenkyně, mužských postav zde moc není). Pro mě to byla Jíťa a z vedlejších postav taky Klára.

Pokud jde o mě, mohla kniha skončit po návratu od moře (ta mořská část byla podle mě zdaleka nejlepší) - tím dovyprávěním osudů mě autorka připravila o možnost si nad hrdinkami fantazírovat a spekulovat, jak to s nimi asi bylo dál. Ale ani od téhle části jsem nebyl schopen se odtrhnout a dočítal jsem ji dlouho po půlnoci - takže ji dost těžko mohu nějak moc kritizovat.

Měl jsem "K moři" ve čtečce už delší dobu a vždy se našlo nějaké jiné dílo, které dostalo přednost. To se dalším knihám Petry Soukupové nestane a už teď se těším na další setkání.

10 03.07.2017

Podmanivý kratší text, který pod vrstvou jednoduché zápletky o boji starého muže a velké ryby skrývá mnoho dalších významů. Je to ten typ příběhu, ve kterém si každý čtenář může najít to svoje. Pro mě to bylo o důstojnosti, úctě a sebeúctě. O tom, že čestný boj má smysl, i když je výsledek nejistý. Že čestný boj má smysl dokonce i tehdy, když je téměř jisté, že to dobře nedopadne. Že důležitější než ten výsledek, je podívat se sám sobě do očí a vědět, že jsem udělal všechno, co jsem udělat mohl.

Četl jsem Starce a moře už dříve (jako středoškolák) a nějak zvlášť mě ta novela nezaujala. Teď jsem se k Santiagovi vrátil a dobře jsem udělal, protože mě tenhle příběh (jakkoli je veskrze smutný) naplnil nadějí a optimismem.

19 02.07.2017

Vcelku zábavná kniha plná absurdního humoru - být to film, tak bychom to označili za "crazy komedii".
Autor má na komiku talent, to je vidět, problém ale je, že ty situace jsou pořád dokola podobné a model zápletek se opakuje - ve Stoletém staříkovi se alespoň střídají časové roviny, ale tady je to celé dost jednotvárné. A tak se stalo, že to, co se mně na začátku zdálo vtipné, to mně přišlo v půlce knihy už trochu nudné a ke konci místy i krapet otravné.

Je dost humoristických knížek, které kromě skvělé zábavy dokážou čtenáře pohnout k dojetí (zmínil bych muže jménem Ove nebo Helenku Součkovou) a jsou také humoristické příběhy, které nás nejen pobaví, ale dokážou i "nastavit zrcadlo" našemu světu (typicky třeba Zeměplocha).
Analfabetka nenabídne nic z toho. Ani exkurze po světě geopolitiky nejde hlouběji a zůstavá jen u výčtu povrchních zajímavostí. To je samozřejmě autorovo právo, ale pro mně to prostě bylo málo.

6 02.07.2017

Tahle sbírka mě opravdu nadchla a zasáhla.
Vůbec nevadilo, že povídky neměly pointu (většinou), naopak to příjemně dráždilo moji zvědavost a představivost - takže jsem si mohl klást otázky: jestli spolu Alison s Neilem měli poměr (Díra o dvou koncích), jestli Ildiko nějak vyvolala Morfeovu nevolnost (Víc než bolest), jak moc spolehlivý vypravěč je Lachlan (Ne úplně perfektní), jestli mají Andy a Brom nějakou společnou budoucnost (Andy se vrací)...
Četl jsem záměrně pomalým tempem (maximálně dvě povídky denně) a tak jsem si mohl vychutnávat příběhy a hlavně jejich atmosféru. Právě vytvořená atmosféra je pro mě nejsilnější stránka celé knížky. Je to proto, že Michel Faber je prostě skvělý vyprávěč, který dokáže chytit a vtáhnout. Jenom jsem žasl, jak dokáže věrohodně a působivě zobrazit pocity bezdomovce, léčící se feťačky, násilníka ...

Líbilo se mi, že každá povídka je napsána jiným stylem, v jiné zemi, s jiným typem hrdiny. Skoro jako by to byla nějaká antologie různých autorů. Společným rysem byly často jen nějaké více (Jak málo stačí, Kdo pofouká bebí) nebo méně (Myš, Fahrenheitova dvojčata) vyšinuté postavy - ale ani to není pravidlo.
Nejpůsobivější pro mě byly (možná paradoxně) ty nejobyčejnější příběhy (Plavání pro pokročilé, Vanilkově žlutý jako Eminem), naopak za slabší kousky jsem považoval postmoderně humorné Tělo se nezapře a Zkoumání kokosů (i když u Kokosů musím ocenit tu filigránskou práci s jazykem), ale to neznamená, že je považuji za nějak "objektivně horší", jen mě prostě nezahrály na tu správnou strunu.

13 22.06.2017

Další velkorysá porce inteligentního humoru, vtipných dialogů a sympatických postav.
Tady ale navíc najdeme i vážnější témata, zejména přemýšlení unaveného stárnoucího muže o tom, jestli vůbec lze nějak změnit (alespoň o trošku) svět, ve kterém žije.
Sam Elánius je mnoha čtenáři sira Terryho považován za nejoblíbenější postavu celé Zeměplochy (i když já sám mám raději Esme Zlopočasnou) a v tomto příběhu ukazuje všechno, co je nám na něm sympatické. A právě postava kapitána Elánia ukazuje (alespoň podle mě), jaký pokrok Terry Pratchett v Zeměploše udělal - od jednoduchým humorných scének s Mrakoplašem v Barvě kouzel až k prokreslení Elánia jako vícevrstvé, komplikované postavy.

8 16.06.2017

Skácelova poezie ... to je jako procházka tichou malebnou krajinou.
Tahle sbírka ještě není to úplně nejlepší ze Skácelovy tvorby (pokud tedy mohu být tak opovážlivý a svého oblíbence takto kritizovat), ale už je tam slyšet všechna ta nádhera, která brzy naplno rozkvete ... pro mě zejména v Dávném prosu.

5 07.06.2017

„Svět není žádné spiknutí. Věci se prostě... dějí... přicházejí, jedna po druhé.“

Někdy se prostě přihodí, že tu nejchytřejší větu, kterou si za celý rok přečteš, nenapsal ani Orwell, ani Havel. Ale že ji autor knih o placatém světě vloží do úst mluvícímu kocourovi, který cestuje po světě s organizovanou skupinou krys :-D. Ale to už je prostě sir Terry: je to zábavné, je to napínavé, ale zároveň je to inteligentní komentář k našemu světu.

Přečetl jsem si nějakou knihu Terry Pratchetta po opravdu dlouhé době (přestěhoval jsem se a ztratil kontakt s tou milou osobou, která mi každou novou Zeměplochu půjčovala) a byl jsem stejně spokojen jako zamlada. A v téhle knížce to fungovalo i bez hlavních hvězd zeměplošského světa.
Kdybych už musel něco vytknout, tak snad trochu větší počet stran, než by bylo nutné - hlavně poslední část už se mi zdála trochu natahovaná. Ale i tak se budu těšit na další Pratchettův kousek.

2 05.06.2017

Sedm povídek - sedm dní.
Věděl jsem, že tahle kniha bude nadobro moje poslední návštěva ve světě Kvítku a tak jsem si příběhy šetřil jako čokoládová srdíčka v adventním kalendáři :-).

Kdybych měl vybrat jednu povídku, která mě nejvíc zaujala, tak by to byla Medicína, to byl dokonalý portrét sebeklamu a sebelítosti.
Nicméně působivé byly všechny - sice krátké, ale intenzivní. A nabízející pestrou škálu pocitů. Třeba "Clara a Krysí muž" zahrála na moji zlomyslnou strunu (vím, že bych nikomu neměl přát Clařin osud, ale je to jenom literární postava a tak si trochu škodolibosti snad mohu dovolit).
Ale největší radost mně udělala až poslední povídka. Konkrétně na straně 134. Ještě konkrétněji na konci devátého řádku strany 134. Děkuji pane Fabere, přesně tohle jsem si přál přečíst.

Právě poslední povídka (Mohutná postupující horda žen v moc velkých kloboucích) je jediná, u které je pro plný zážitek potřeba číst Kvítek (je tam mnoho odkazů na známé osoby a události)- ostatní (alespoň podle mě) fungují i samostatně jako drobná mistrovská díla.

8 03.06.2017